www.euromedia.cz
Vladimír
Přibský
M á čtvrtá žena Vladimír Přibský
VLADIMÍR PŘIBSKÝ (narozen 20. ledna 1932 v Přibyslavi, vlastním jménem Vladimír Řezáč) má na svém kontě téměř pět desítek knih, které dosáhly celkového nákladu přes jeden a půl milionu výtisků. Proslavil se především svými detektivními romány a novelami ze současnosti. Čtenářsky úspěšná byla i románová reportáž o požáru pražského Veletržního paláce Nejžhavější noc. K oblíbeným patřila volná románová biografická trilogie o trojhvězdí předválečného českého filmu Adina (A. Mandlová), Krása je můj hřích (L. Baarová) a Roztomilé děvče (N. Gollová). Napsal rovněž historické romány Vzplanutí a Bratři ohnivého srdce a husitskou fresku Meč a pravda. Nakladatelství Euromedia Group vydalo autorovy historické romány Můj muž král Karel IV., Její počestné Veličenstvo císařovna, Valdštejn a Eleonora, Záhadný úsměv Polyxeny z Lobkovic, Milenec královny vdovy, Vraždění lazebnic a Město hříšníků.
ALŽBĚTA POMOŘANSKÁ, narozena roku 1347, dcera pomořanského vévody Bogislava V. a vnučka polského krále Kazimíra Velikého, se stala čtvrtou a poslední manželkou českého krále Karla IV. Sňatek se konal v Krakově 21. května 1363. Alžběta byla matkou šesti dětí – císaře Zikmunda (1368–1437), markraběte braniborského Jana Zhořeleckého (1370–1396), dvou dcer – Anny (1363–1394), která se stala manželkou anglického krále Richarda II., a abatyši Markéty (1373–1410). Další dva synové zemřeli krátce po narození – Karel (1372) a Jindřich (1377). Po Karlově smrti (1378) se stáhla do ústraní. Zemřela 15. února 1393 patrně v Hradci Králové jako pětačtyřicetiletá „stařenka“. Svého manžela přežila o 15 let. Spočívá po Karlově boku v královské kryptě svatovítské katedrály v Praze na Hradčanech.
lžběta
prebal ma ctvta zena Alz vybrana_Sestava 1 1/18/16 1:45 PM Stránka 1
Má čtvrtá
žena
lžběta Neznámé kapitoly ze životopisu Karla IV.
Alžběta Pomořanská byla čtvrtou ženou Karla IV. O tom, jak ji viděl sám český král a římský císař, vypráví tato kniha. Děj se odehrává v roce 1368, kdy byla Alžběta korunována v Římě císařovnou. Několikaměsíční „italské cesty“ se zúčastnila i Karlova nejstarší dcera Kateřina, která se v Itálii stala nerozlučnou přítelkyní své nové macechy. Královna Alžběta, o pět let mladší než její vyvdaná dcera, nejenže vynikala mimořádnou silou svých paží, ale byla to i žena velmi energická. Putování císařskokrálovského páru do svatého města Říma bylo poznamenáno četnými protivenstvími a Alžběta se nejednou ocitla v situaci, kdy musela rozhodovat za svého manžela, sužovaného neustále se zhoršujícími bolestmi páteře. Ráznými kroky přispěla jak k pacifikaci povstání v Sieně, tak originálním způsobem vyřešila zapeklitý problém se žoldem pro Karlovo vojsko, a významně se tak zasloužila o zdar této dobrodružné cesty. Svou oddanost a lásku k muži o jednatřicet let staršímu prokazovala i později, zejména na sklonku jara 1371, kdy Karel IV. onemocněl horečnatou chorobou neznámého původu...
I. díl
1 Chytil jsem urputnou nádchu. Někde jsem musel prostydnout, nejspíš ve svatováclavské kapli. Přímo jsem cítil, jak se do mě dává zima. Odejít nemůžete, to nejde; nebýt při otevření Zlaté brány do kaple sv. Václava, to by Petra mrzelo. Těma z Koldic leží; chřipka. Ta teď řádí po celém hradě i podhradí. Doktor Markvart říkal, že od čtvrtka nedělá prakticky nic jiného, než běhá po Karlštejně s pijavicemi. Pijavice, to je jeho způsob léčení všech chorob. Pan profesor Walter blahé paměti by obracel oči vsloup. „Nahlas!“ Pážátko Břeněk; tichounce hlásí, že pan nejvyšší maršálek právě dorazil. Potom zkuste jít spát ve tři odpoledne. „No co, ať jde dál, když už je tady.“ Jako obvykle vpadl Jindra do ložnice jako velká voda. Takový je jeho způsob. A hned ode dveří hulákal jak na hvozdy: „Ale no né, co to vidím, tys churav, Karle! Probůh! Zase ten tvůj zatracenej cemr? Ale to bude tím příšerným počasím, já taky…“ „Koukej se na ty boty!“ vpadl jsem do jeho tirády a ponadzvedl jsem se na loži. „Boty?“ Jindřich z Lipé pohlédl na svou obuv. „Aha,“ řekl. Nejspíš chtěl pochodovat až k posteli, ale zastavil se vprostřed komnaty. 7
„Prosím tě, přede dveřmi, dole, máš takový želízko. To je tam narafičený i pro maršálky, Jindro. Toho svinčíku, cos sem nanes, to je hrůza. Podívej se na tu děsnou podlahu.“ „Ty tomu nebudeš věřit, Karle,“ dušoval se můj nejvyšší maršálek Jindřich z Lipé, „ale seskočil jsem z koně přímo do toho mazce.“ A protože byl svým založením voják, rovnou zaútočil. „Kdy už konečně hofmistr nechá vyspravit hradní cestu kameny, aby ten, kdo přijíždí do hradu, nemusel seskakovat přímo do bláta! Hrad Karlštejn! To je ostuda,“ a nakráčel čapími kroky k mému loži, aby mi sdělil: „Vypadáš opravdu zbědovaně.“ „Víš, co mě mrzí?“ zaskuhral jsem. „Že nepřijela,“ a položil jsem se naznak. „Kdo? Aha,“ uhodl hned, koho mám na mysli. „Třeba to už na ni přišlo,“ a opatrně se posadil na pelest. „V úno…,“ rozkašlal jsem se, „v únoru, Jindro, a máme prosinec. Jéžiš,“ zaúpěl jsem, „to zas budou Vánoce.“ Zvládal jsem kašel jen s největším sebezapřením, a netušil jsem, že i mluvit mi dá takovou námahu. „Zatracený pijavice. No dovol!“ okřikl jsem maršálka. „Nedávej mi ty zasviněný hnáty na trnož. Hlína ti doslova padá z bot. Ty to nevidíš nebo co?“ „No jo, pijavice,“ řekl Jindřich a poslušně položil nohy na zem. „Až se mi bude chtít na záchod, abych se tu brodil bahnem,“ láteřil jsem a znovu jsem se nadzvedl na loži. „Očistné želízko má dole přede dveřmi, ne, náš pan maršálek je samozřejmě nevidí.“ 8
Jindřich mi položil ruku na rámě. „Hlavně se nerozčilovat,“ řekl. „To chce klid. Ležet. Přiložím ti k čelu tamhletu loktuši, ano?“ „Ať tě nic podobného ani nenapadne,“ varoval jsem ho a vleže mu oznámil: „Musíme zas do Frankfurtu.“ „Do Frank… zas? A kdy?“ „Hned po Vánocích. Pokud ze mě ty Markvartovy pijavice nevysajou poslední kapku krve, jedu taky.“ Prudce jsem se vztyčil. „Kam zase jdeš? Počkej,“ volal jsem za odcházejícím maršálkem, „to zdaleka není všechno, co ti chci říct. Jakmile tohohle člověka dostihne nepříjemná zpráva, utíká jako zběsilý.“ Nejvyšší maršálek ke mně přitancoval ode dveří jako kolombína. „Neutíkám,“ řekl. „Chci se jen podívat po pážeti. Chtělo by to trochu vody a handru. V takovémhle svinčíku,“ ukázal na zablácenou podlahu, „se nevyzdravíš.“ Otevřel dveře a zatleskal. „Vidím,“ řekl jsem odevzdaně, „že nejlepší bude, když pudeš.“ „Cos mi chtěl sdělit tak důležitého, Karle?“ „Nic,“ řekl jsem a ruku jsem si přiložil k čelu. „Myslel jsem, Jindro, až se to Alžběta doví, víš, že tu ležím jak Lazar, tak že přijde. Podívat se na Karlštejn. Na svého muže. Jak trpí. Nepřišla, Jindro, ona nepřišla.“ „A víš, že se jí ani nedivím, v tomhle počasí…“ řekl můj maršálek ve snaze ukonejšit mě. „Přijde, Karle, ona přijde. Ale až přestane lejt.“ A když sem vstrčilo hlavu páže Břeněk: „Pošli sem nějakou ženskou zezdola, ať okamžitě přijde uklidit ten nepořádek. Rozuměls, chlapče?“ 9
Břeněk něco tiše zamumlal, zamrkal, uklonil se a zmizel. Pak jsem pronesl něco, co jsem vlastně ani nahlas říct nechtěl. „Kdepak by přišla.“ A zatímco Jindřich z Lipé tancoval mezi tím blátem, zaskuhral jsem s odevzdaným pohledem do baldachýnu nad mou těžce zkoušenou hlavou: „Tahle za mnou nepřijde nikdy nikam.“ „Ne ne, to ne,“ řekl mi o několik dní později v Norimberce pražský arcibiskup Jan Očko, „to by Vaše Veličenstvo Jejímu Veličenstvu velice křivdilo. Její Veličenstvo si Vašeho Veličenstva hluboce váží a jsem si jist, že i cit Jejího Veličenstva k Vašemu…“ „Dost dost dost!“ vztyčil jsem se, sice opět na loži, avšak již zdráv a dobré mysli. „Předně: jsme-li někde sami, říkejme si křestními jmény, ano, Jene? Jako jsme to praktikovali s tvým předchůdcem Arnoštem z Pardubic. To za prvé,“ přitáhl jsem si houni až k bradě; táhlo tu od těch vysokánských oken jak z jezu. „Její Veličenstvo vidělo Jeho Veličenstvo, kterak kráčí k Vašemu Veličenstvu… s tím je taky konec; jinak si za chvíli úplně přestaneme rozumět. Ano? Jene? Takže to celé odveličenstvujeme. To tedy za druhé. A za třetí: Kde, Jene, vidíš důkazy Alžbětiny přízně ku mně, kde? Já zatím nic podobného nezpozoroval.“ „Předně,“ napodobil mě Jan Očko, „se na to, když dovolíš, tady někam posadím.“ Učinil tak, srovnal si záhyby na své hrubé kutně sametem podložené a řekl: „Ještě snad tohle, pokud, Karle, dovolíš,“ a zavrtěl se na židli. Kdykoli se na té židli pohnul, pří10
šerně zavrzala. „Anička, dej jí Pán Bůh Všemohoucí nebe, byla přec jiný typ nežli Alžběta. Byla to jemná, subtilní dívenka, kdežto Alžběta, hm, jak to vyjádřit…?“ „… je ženská jak bejk,“ zvolal jsem na loži a ruce mi vylítly nad hlavu. „Nu, dejme tomu,“ souhlasil váhavě arcibiskup Jan Očko, „i když já bych to možná formuloval jinak. Ani mně neušlo, že královna slyne víc než mimořádnou silou paží.“ „Paží i nohou,“ doplnil jsem ho a následující jízlivost jsem si nedokázal odpustit. „Víš, Jene, jaká je největší chyba vás prelátů?“ A protože nevěděl, dodal jsem: „Vy se strachujete nazývat věci pravými jmény. Kdo vám nakukal, že Bůh to tak nerad? Vsadil bych se, že ten váš Akviňák. Ale to je omyl, Bůh od nás vyžaduje, abychom se vyjadřovali přesně. Vem si Desatero: Nezabiješ. Nesesmilníš; ano? Nebo: Nepožádáš manželky bližního svého. Jasněji to ani nemůže být řečeno, milý Jene. Ovšem jestli se mnou chceš polemizovat, klidně můžeš,“ svolil jsem a zas se uložil naznak. Jan Očko z Vlašimi se ještě více schoulil do svého sametem podšitého hrubého hábitu a řekl: „Ale já se s tebou nehodlám přít, Karle. Koneckonců ještě nejsi tak zcela fit, viď.“ „Já náhodou jsem…,“ a jak jsem se zhluboka nadechl, nezvladatelně jsem se rozkuckal, „akorát že… e… fuj… ještě mi to sedí tadyhle v pajšlu, ale jinak… e,“ a přepadl mě další záchvat kašle. Toho využil arcibiskup pražský, aby mi začal čísti 11
levity. Jak prý jsem sem vůbec ještě neměl jezdit, myslím do Norimberka a do Frankfurtu, jak trpím utkvělou představou, že beze mne se v říši ani lísteček na větvi nesmí pohnout, jak nejvíce ze všeho bych měl dbáti o své zdraví a zejména vážit si rodinného štěstí, jehož prý právě Alžběta je tou nejspolehlivější zárukou, amen. Jistě mi ještě leccos chtěl předhodit, jenomže to už jsem zase nabral dechu a zarazil arcibiskupa zvoláním: „Cela suffit, mon ami!“ neb to vskutku stačilo. A stále ještě mírně zastřeným hlasem jsem mu připomněl: „Ale nic naplat, dostal jsem je, Jene, myslím naše pány kurfiřty. To musíš uznat i ty jakožto zástupce Pána Boha na této zemi.“ Neprodleně mě poučil, že zástupcem Boha na zemi není Jan Očko z Vlašimi, jakkoli je arcibiskup pražský, ale jedině papež. Vida, skromný to muž, tenhle pražský arcibiskup, pomyslel jsem si a bez váhání jsem pokračoval v lehkém sebeobdivu. „Vždyť co chybělo, aby se to v Norimberce začalo pobíjet? Město už stavělo obranný val. Prosím tě, proti svému purkrabímu obranný val! Věru, nepřijet sem včas, měli jsme tady, vprostřed Evropy, další konflikt jako hrom.“ A jak jsem ho tak pozoroval, schouleného do smetanové kutny, dal jsem mu dobrou radu. „Jestli je ti zima, hoď přes sebe tamhletu houni, Jene.“ „Ó to netřeba,“ zaskřehotal skromný Jan Očko z Vlašimi a já mu ještě začerstva připomněl další zjevné skutečnosti. 12
„Například kurfiřty z Mohuče anebo z Trevíru bychom do Itálie jinak nikdy nedostali.“ Zašklebil jsem se pod vousy. „A co nakonec stačilo? Pouhé dobré slovo zdejších pánů arcibiskupů a bylo vydlážděno.“ „Zajisté,“ připustil Jan Očko, „dobré slovo dobře obdarovaných arcibiskupů.“ Spojil jsem ruce a zas je dal od sebe. „Důležitý je výsledek, nikoliv hodnota vhodně volených darů.“ „Můj předchůdce Arnošt z Pardubic mi soustavně kladl na srdce…“ „Můj milý bratře v Kristu,“ přerušil jsem jeho vzpomínku, „právě od Arnošta by ses musel ještě hodně, hodně učit.“ „Deus defendat eum in coelis,“ obrátil se Jan Očko se zbožnou prosbou přímo k Hospodinovi a přežehnal se křížem. A někdy tehdy sem vlétla jako blesk ta novina: Česká královna Alžběta Pomořanská v Praze ráno dne 14. února 1368 přivedla na boží svět další dítko. „Je to syn, Vaše Veličenstvo.“ Tak to aspoň tvrdil posel hohenzollernského purkrabství, a to by měl být člověk nanejvýš důvěryhodný, když je posel. „Královna se po porodu těší dobrému zdraví, dítě taktéž.“ Slyšeli jsme všichni. Jan Očko nepřehlédl mé hluboké dojetí. „Tvrdím,“ řekl, „Alžběta Pomořanská bude pravým požehnáním pro celý lucemburský rod.“ „Je to chlapec, Jene,“ pronesl jsem zjihle. „Bude no13
sit slavné jméno patrona země české Zikmunda a bude šířit slávu tohoto svatého jména i rodu po celé Evropě.“ „Amen,“ řekl Jan Očko z Vlašimi a pokřižovali jsme se; neboť tohle byla i má vroucí modlitba. Sotva ta radostná zvěst přelétla hradby města Norimberku, už se hlásili první gratulanti. Začínalo to purkrabím. „Já nevím, snad abych…,“ a aniž to dopověděl, šinul se Jan Očko ke dveřím. „Seď!“ poručil jsem arcibiskupovi. A o poznání vlídněji: „Jene, prosím tě, nezlob mě! Je to jen Fridrich, zdejší purkrabí. Nevím jak tebe, ale mě tenhle člověk pokaždé pobaví. Zůstaň a nebudeš litovat.“ A zvolal jsem: „Türwächter!“ a tleskl jsem. Nato mohutná postava Fridricha Pátého z Hohenzollernu cele vyplnila dveře komnaty. „Alors, Fréderic!“ uvítal jsem Hohenzollerna a jediným pohledem přikoval váhajícího pražského arcibiskupa k norimberské židli. Rozevřel jsem náruč. „Com’ ça va, mon cher ami?“ Přišedšího potentáta jsem však neobjal; zabodl se jak svíce za arcibiskupovou židlí a vyslovil oficiální gratulaci Im Namen der Stadt Nürnberg und meinem k narození mého dalšího syna. „Všichni máme ohromnou radost,“ drmolil německy, žádné enchanté, a přitiskl dlaň na medaili, jež mu spočívala na hrudi široké jak Meklenburské jezero. „Vítám na svět našeho nového ženicha,“ řekl. Jan Očko z Vlašimi nafoukl tváře a zase je splaskl. 14
Já povytáhl obočí. Fridrich Pátý nám to vysvětlil vzápětí. „Ale no jistě,“ zakňoural, „myslím ženicha pro naši malinkou Kateřinku, moji tříletou holčičku zlatou.“ A po chvíli dodal: „Koneckonců je to pro ni věkově vhodný partner.“ „Milý kníže,“ řekl jsem sice trpělivě, leč rázně, „tomu chlapci ještě není ani den, a já už ho mám v Norimberce ženit? Není to trochu – já řeknu – předčasné?“ A k arcibiskupovi s úsměvem: „Kníže poněkud předbíhá, že.“ Též Hohenzollern se otočil na zde přítomného pražského nejvyššího církevního hodnostáře a řekl: „Já totiž myslel, že když to vloni nevyšlo s prvorozeným Václavem a naší Alžbětinkou… vzpomínáte, otče, přece, ne?“ „Jawohl,“ řekl otec arcibiskup pražský, „máš, kníže, dcer povícero, že.“ To bylo vše, co říci stačil. Slova se opět ujal norimberský purkrabí Fridrich Pátý Hohenzollernský. Oběma nám sdělil v jakémsi chvatu, jak by si to tentokrát představoval. Jelikož v případě Václava se to nějak zhatilo, rozhodl se nyní pevně, že další lucemburské robátko z hohenzollernských klepet prostě nepustí. Tihle purkrabí jsou lidé nepředstavitelně praktičtí a tenhle norimberský se bez váhání vytasil s preambulí, již bych tady rád ocitoval: Ta ze smluvních stran, která poruší sňateční dohodu, uhradí straně protivné coby náhradu sto tisíc rýnských zlatých. Dobře vymyšleno, uznávám. Ale i mě osvítila náhlá myšlenka, již jsem na oplátku dal ihned do placu. 15
„Milý kníže,“ řekl jsem. „O dnešním novorozeněti a jeho budoucnosti tady, v Norimberce, rozhodovat nebudu. Ale měl bych pro tebe jiný návrh,“ a vyslal jsem k norimberskému potentátovi vstřícný pohled. Fridrich V. učinil krok vpřed a levou nohou ukročil do strany. Počkal jsem, až se jeho vojácká postava ustálí, a pak jsem mu to prozradil: „Dám ti sem, do Norimberka, svou dceru a ne syna.“ Fridrich V. přenesl pohled na Jana Očka, jako by se chtěl ujistit, že slyšel dobře. „Dceru?“ Jan Očko mlčky přitakal, takže Fridrich pochopil, že se opravdu nepřeslechl. „Ale Jeho Veličenstvo přece ví,“ řekl tento otec vícera dcer zoufalým hlasem, „že nemám synů.“ A důrazně dodal: „Ani jednoho.“ „Jednou ho ale mít budeš,“ řekl jsem s nezdolnou jistotou, „a možná ne jednoho.“ „Kdy jednou?“ tápal kníže a střídal pohledy na mne a na arcibiskupa. „To já nevím,“ přiznal jsem. „Třeba do pěti let, dejme tomu. Že, otče arcibiskupe?“ A ten to stvrdil latinsky: „Fiat voluntas Domini.“ Fridrich Hohenzollernský viděl, že ani u arcibiskupa moc nepochodí, a tak se zas upnul ke mně. „Pokud tomu rozumím,“ řekl a pěstí setřel z čela kapky potu, „tvé Veličenstvo chce dát svou dceru mému synovi, jenž se mi má teprve narodit. Kdy? Za rok, za dva, či za pět deset let?“ Znovu se pokusil najít útočiště u Jana Očka. „Vy tomu rozumíte, Eminence?“ 16
Pražský arcibiskup působil nyní meditativním dojmem; mlčel jako hrob. A tak se Fridrich znovu pokusil nalézt porozumění u mě, prapůvodce té myšlenky. „Říkáš dceru, králi,“ vyslovil přeskakujícím hlasem. „Ale keke-kterou? Té tvé Kateřině, pokud vím, je nejméně třicet. Krom toho myslím, že je provdána za nějakého Habsburka. Jméno mi momentálně vypadlo z hlavy.“ Jan Očko z Vlašimi přerušil meditaci a řekl: „Je provdána za Ottu Braniborského, Wittelsbacha.“ A ještě více to upřesnil: „Je jí šestadvacet. Měla Rudolfa Habsburského, ale ten jí zemřel.“ „Kdežto tenhle Otto jí ještě nezemřel,“ komentoval to s nádechem nechtěné ironie purkrabí. Jelikož odpovědí mu bylo arcibiskupovo povytažené obočí, ťukl se do čela: „Ja, doch! Leda by měl král na mysli svou dcerušku v pořadí poslední. Ale i té je, nemýlím-li se, nejméně patnáct.“ „Elišce,“ upřesnil mu to ochotně pražský arcibiskup, „je jedenáct. V dubnu tuším. Zatím poslední císařově dceři, Aničce, budou dva.“ Nad tím se Fridrich zamyslel. Jeho překotné úvahy jsem však musel vzápětí nabourat. „Ovšem Anička,“ řekl jsem tak na půl úst, „též nepadá v úvahu.“ Mrkl jsem na arcibiskupa. „Je zadána pro prince uherského. Že, Eminence?“ Jeho Eminence arcibiskup rychle skryl tvář v dlani. Fridrich Pátý nyní hleděl rovně před sebe, do zdi, a tak jako čistě pro sebe si řekl: „To snad není pravda.“ A poté o poznání hlasitěji: „Was heisst zadána? 17
Chceš tím, králi, říct,“ odděloval nyní zřetelně každé pronesené slovo, „že mému synovi, který se mi teprve bohdá narodí, dáš svou dceru, která se ti taky má teprve narodit?“ Mrskl hlavou doleva. „Vy tomu rozumíte, Eminence?“ Jan Očko z Vlašimi, aniž hnul brvou, odvětil: „Viae Domini nostri multiplices sunt.“ Norimberský purkrabí na něho chvíli hleděl jako na zjevení. Pak se jako by uvnitř sesul a zdeptán řekl: „Tak ještě jednou,“ a upřel na mne své ztrápené oči. „To si jako máme nabízet ku sňatku své dosud nenarozené potomky? Pánové,“ a Norimberčan bojovně vysunul čelist, „tak tomuhle já, pánové, nerozumím a rozumět ani nechci.“ Zostřil šípy, jež mu létaly z očí. „Ty, český králi Karle,“ a s tím přešel na vyčítavě ublíženecký tón, „ty zřejmě stále ještě žiješ v přesvědčení, že my Hohenzollerni nejsme pro vás Lucemburky dosti dobří.“ „Během příštích několika málo let,“ zahovořil jsem opravdu vlídně, usměvavě, „se sám, Fridrichu, přesvědčíš, jak hluboce ses dneska mýlil. Opakuji: Chce to jen jedno: Přiveď na svět kluka.“ „Mein Gott!“ zasmál se vztekle purkrabí. „A můžeš mi taky poradit, jak to mám provést?“ Norimberčan byl z toho na mrtvici. Ale poradil jsem mu rád. „Chce to vyzkoušet jinej grif,“ řekl jsem odborně. „Wass für ein Griff, um Gottes Willen?!“ zavyl purkrabí a v tom zoufalství se obrátil na Jana Očka z Vlašimi. Ten mu však v tomto směru mohl být radou jen stěží. 18
Pokusil jsem se mu to vysvětlit jako člověk, který má s tímhle své zkušenosti. „Na kluky je jinej grif než na holky, že, Eminence?“ Jeho Eminence však decentně mlčela. Dokonce ani nic nedala k dobrému z bible: k danému problému se tam svatí apoštolové nevyjadřovali. „Náš milý kníže,“ šklebil jsem se na Jana Očka, „zřejmě ještě zdaleka nevyzkoušel všechny fígle.“ Vznikla tíživá pauza. Jelikož ji nikdo neprolomil, vysekl mi Fridrich Pátý Hohenzollernský vojenskou poklonu. Učinil čelem vzad a jako rytíř bez bázně a hany vypochodoval z téhle proklaté komnaty. Mlčky jsme ho s Janem sledovali. Dveřmi i tentokrát prošel bez úhony. Když dveře zapadly, Očko i já – nemohli jsme si pomoct – jsme propukli v nezadržitelný řehot.
2 Moje první cesta na Karlštejně vedla do Alžbětiny ložnice. „Ach, má drahá!“ Vrhl jsem se k jejímu loži. „Kde, kde je,“ pídil jsem se po synáčkovi, a Alžběta řekla: „Ne tady. Tamhle,“ a ukázala nahou paží na kolébku. „Ach, tamhle!“ obrátil jsem se ke kolébce. „Ten človíček není vlastně ani vidět. Má rudé vlásky,“ jásal jsem zcela unešen. 19