Pláã v pou‰ti - zlom
25.8.2015
13.30
Stránka 3
WARDA SAILLO
Pláã v pou‰ti Bylo mi pět, když umřelo mé dětství
Pláã v pou‰ti - zlom
25.8.2015
13.30
Stránka 5
„Ve jménu Boha, milosrdného, slitovného. Chvála Bohu, Pánu lidstva veškerého, milosrdnému, slitovnému, vládci dne soudného! Tebe uctíváme a Tebe o pomoc žádáme, veď nás stezkou přímou, stezkou těch, jež zahrnuls milostí svou, ne těch, na něž jsi rozhněván, ani těch, kdo v bludu jsou! Amen.“ Súra 1, Al-Fatiha, „Otvíratelka knihy“*
* Glosář s důležitými arabskými a berberskými pojmy najdete na konci knihy.
Pláã v pou‰ti - zlom
25.8.2015
13.30
Stránka 7
Předmluva Stopa slz
Když jsem se v prvních dnech roku 2000 rozhodla, že už nebudu mlčet o osudu své rodiny, věděla jsem, že mám před sebou obtížnou cestu. Netušila jsem, kolik slz na té cestě vypláču, kolik jich vyschne a jak se změní můj život. Jen proto, že jsem tehdy už řadu let žila v Německu a vztah s mým současným mužem mi poskytoval tolik bezpečí, mohla jsem se odvážit návratu k temné události své minulosti: k matčinu zabití otcem. Dlouhá léta jsme se spolu s mými šesti sourozenci tomuto tématu vyhýbali, ačkoliv nás všechny krutě poznamenalo a zapříčinilo naše hrozivé dětství. Hodně z toho, co se tehdy odehrálo, mi dnes připadá téměř neuvěřitelné. Jak mohli všichni odvracet pohled, když byl náš otec stále nebezpečnější a nevypočitatelnější? Jak nás mohli vlastní příbuzní po matčině smrti dlouhá léta tak soužit, týrat a ponižovat? Jak jsme to vůbec přežili? Všichni ještě žijeme. Nejstarší Muna-Rašída s námi téměř není ve styku, bydlí v Belgii. Úžasná a silná Rábia bydlí ve Spojených arabských emirátech, je provdaná za Egypťana a má dvě děti, jediný bratr Džábir žije s mladou ženou a malým synem v Agadiru a pracuje jako číšník v jedné turistické restauraci. Džamíla pendluje s mužem mezi Marokem a Paříží, kde on pracuje. Má tři děti. Wafa je učitelka v jedné pouštní vesnici u Tiznitu. Nejmladší sestra Asia provozuje jazykovou školu v Agadiru. Já jsem odešla do Německa, abych se stala dětskou ošetřovatelkou a pak získala další kvalifikaci. 7
Pláã v pou‰ti - zlom
25.8.2015
13.30
Stránka 8
S A I L L O WA R D A
Cesta do děsivé minulosti mé rodiny začala na okraji pouště v E-Dirhu, v hliněném domku babičky z matčiny strany. Tam jsem se 24. ledna 1974 narodila. Babička zemřela, ale dům ještě stojí. V Tiznitu jsem se setkala se stoletým dědečkem z otcovy strany, který byl kdysi bohatým statkářem a pak přišel o všechny peníze. Zemřel v roce 2002. Mluvila jsem s matčinou sestrou, která nemá nic než osla, kozu a čisťounký hliněný domek v sousedství E-Dirhu. A setkala jsem se se sestrami. Šly jsme společně do hammámu, potily jsme se, dřely svá těla a vyprávěly si. Pak jsme si vybudovaly v Džamílině bytě ložnici z matrací a mluvily a plakaly a smály se celou noc. Několik nocí.
Zpočátku nebylo snadné mluvit o minulých časech. Jakmile jsme ale začaly, protrhly se hráze. Mluvily jsme a nemohly přestat. Spaly jsme jen málo a někdy jsme si povídaly, ještě když nad pouští východně od Agadiru vycházelo slunce, ale i když pak na západě zapadalo do Atlantiku. Nakonec jsem dokonce navštívila otce ve vězení v Essaouiře. To byl nejobtížnější krok na mé cestě do minulosti: konfrontace s matčiným vrahem, který byl mým otcem. Se sestrou Asií jsme si pronajaly malý fiat a vydaly jsme se z Agadiru na sever po silnici přes pobřežní hory. Je to jedna z nejkrásnějších silnic na světě, vede podél moře, pak se pouštní oblastí zvedá k horám, prochází malými vesnicemi a potom zase klesá do malebného přístavního městečka Essaouiry. Byly jsme obě tak nervozní, že jsme nevnímaly ani krásu krajiny, ani lidi s lahvemi drahocenného arganového oleje u silnice nebo stáda koz, která spásala koruny arganových stromů. Asii bylo špatně a několikrát zvracela. Když jsme dorazily na místo a čekaly před branou vězení, i já jsem měla stažený žaludek. Chtěla jsem se s tím mužem 8
Pláã v pou‰ti - zlom
25.8.2015
13.30
PLÁČ
Stránka 9
V POUŠTI
vůbec setkat? Dokážu se mu podívat do očí? Byla jsem na něco takového připravená? Ale pak se otevřela brána a vojáci mě zavedli dovnitř. V jakési vězeňské kantýně stál vedle rozviklané plastové židle otec. Byl to starý muž s vyhaslým pohledem. Postoupil o krok ke mně a objal mě. V té chvíli jsem cítila, že jeho krev koluje i v mých žilách. Chtěla jsem mu říct, jak se zlobím, jak jsem smutná, chtěla jsem mu odpustit, chtěla jsem toho tolik... Ale pak mě pustil a kouzlo okamžiku pominulo. Už jsem nedokázala promluvit. Seděla jsem tu a dívala se na toho starého muže, který zabil mou matku. Necítila jsem k němu soucit ani nenávist. Byla jsem prostě jen smutná. Rozloučili jsme se, aniž bychom si spolu skutečně promluvili. O tři měsíce později byl můj otec mrtvý. Zemřel 17. prosince 2001 v Taroudantu. Nevím, jak se tam dostal. Nevím, co tam dělal. To místo nemělo nic společného s ním ani s námi. Jeho poslední přání bylo, aby byl pohřben právě tam, daleko od rodiny. Teď, když jsou kromě nás dětí všichni mrtví, cítím dostatek svobody, abych mohla napsat, co se stalo ve vzdálené minulosti, která byla mým mládím a která je mi přesto bližší než všechno ostatní na světě. Věnuji tuto knihu svým sourozencům, Muně-Rašídě, Rábii, Džamíle, Džábirovi, Wafě, Asii, kteří mě provázeli na cestě slzavým údolím. Věnuji ji ale také svému synovi Samuelovi, díky němuž jsem začala přemýšlet o matčině roli a úloze matek vůbec. Věnuji ji Beatě von Stebut, skvělé ženě, která mi pomohla najít pevnou půdu pod nohama v cizí zemi, v Německu. A věnuji ji svému muži Michaelu Kneisslerovi, který mi dodal sílu, abych se ponořila tak hluboko do minulosti, jak bych se toho sama nikdy neodvážila. Kromě toho jako spoluautor převedl můj rukopis do srozumitelné němčiny. Důležitých překladů z arabštiny se ujala dr. Rawhia Riadová. Přeložila podrobný policejní protokol o smrti mé matky. K tomu jsem odvahu nenašla. 9
Pláã v pou‰ti - zlom
25.8.2015
13.30
Stránka 10
Pláã v pou‰ti - zlom
25.8.2015
13.30
Stránka 11
1. ČÁST
AGADIR, MAROKO 19. ZÁŘÍ 1979
Pláã v pou‰ti - zlom
25.8.2015
13.30
Stránka 12
Pláã v pou‰ti - zlom
25.8.2015
13.30
Stránka 13
Smrt
19. září 1979 v deset hodin zemřela má matka. Otec ji zabil na střeše našeho domu v Agadiru. Bodnul ji nožem, odvlekl nahoru po schodech, přivázal k žebříku, nacpal jí písek do úst. Polil ji benzinem a zapálil. Zemřela v devětadvaceti letech a byla v sedmém měsíci těhotenství. Mně bylo pět let. Teď je mi devětadvacet a slzy rozpíjejí inkoust na papíru, který leží přede mnou. Brečím nahlas, pláču jako dítě, jímž jsem byla tehdy, když má matka zemřela. Chci se uklidnit tím, že se pokouším upamatovat na její pohled, ale nedaří se mi to. Má matka se jmenovala Safija. Bylo jí sedmnáct, když ji rodiče provdali. Můj otec, tehdy osmadvacetiletý, se jmenoval Husajn Ben Muhammad Ben Abdalláh: Husajn, syn Muhammadův, jenž je synem Abdalláha. V den, kdy matka zemřela, nás bylo sedm dětí. Muna-Rašída, Rábia, Džábir a Džamíla už chodili do školy, to byli velcí. Já jsem byla nejstarší z malých. S roční Asií, tříletou Wafou a rodiči jsme seděli u snídaně. Probíhala klidně, a přesto jsem cítila, že něco není v pořádku. Ale i to mi připadalo úplně normální. U nás skoro vždycky něco nebylo v pořádku. Maminka zřejmě otci odporovala. To bylo nebezpečné. Otec se zlobil. Za chvíli nám dětem řekne, abychom si šly hrát ven na ulici, a pak maminku zbije. Vždycky to tak dělal. Už jednou maminku skoro přizabil, protože na nás volala přede dveřmi domu. Volání by nevadilo, ale vyšla z domu, a to bylo zakázané. 13
Pláã v pou‰ti - zlom
25.8.2015
13.30
Stránka 14
S A I L L O WA R D A
Otec řekl: „Jděte ven a hrajte si.“ „Ano, tati.“ Vstala jsem, posadila si Asii na levý bok a vzala Wafu za ruku. Když jsme došly ke dveřím, řekla maminka: „Wardo-ti, kytičko moje, tvůj táta mě chce zabít. Prosím, pověz to sousedům.“ Matka to řekla úplně klidně. V jejím hlase nebyla ani stopa paniky. Otec na to nijak nereagoval. Nepopřel to, ani nezačal matce nadávat, že vykládá hlouposti. Seděl s ní u snídaně, jako sedí spousta manželských párů. Připadalo mi to podivně normální. Tak normální, že mě maminčina slova nezneklidnila. Znervózňovala mě Asia. Plakala a chtěla bezpodmínečně zpátky k mamince. To jsem v žádném případě nesměla dopustit, protože by to tátu rozzuřilo. Z toho jsem měla strach. Když táta zuřil, bylo to hrozné. „Pojď, Asie. Venku svítí sluníčko. Budeme si hrát na babu.“ „Ne,“ plakala, „Já chci k mamince.“ „To teď nejde, Asie. Musíme ven.“ Postavila jsem Asii na zem, vzala ji za ruku a vyšla s malými na ulici. Pak už jsem si na maminčina slova nevzpomněla, dokud jsem neuviděla plameny na střeše našeho domu. Neuvědomuju si, že bych něco slyšela. Žádné výkřiky, žádné volání o pomoc. Vidím jenom oheň na naší střeše. A stále slyším maminčina slova: „Wardo-ti, kytičko moje, tvůj táta mě chce zabít. Prosím, pověz to sousedům.“ Nesu vinu na matčině smrti, protože jsem její slova nebrala vážně. Věnovala jsem se sestrám, když maminka vložila svůj život do mých rukou. Neběžela jsem k sousedům. Ale co by mohli sousedé dělat? Nic. Měli by z táty strach, jako vždycky. Neudělali by nic pro ženu, kterou její muž ponižuje, zavírá, bije. V Maroku nikdo nepodnikne nic pro manželky, které jejich muži týrají. Neznám nikoho, kdo by v takovém případě zasáhl. 14
Pláã v pou‰ti - zlom
25.8.2015
13.30
PLÁČ
Stránka 15
V POUŠTI
Když velcí přišli ze školy a my z ulice, otec už uhasil oheň, v němž spálil mou matku. Stál u dveří a nepustil nás do domu. „Vaše matka je v nemocnici, bude mít děťátko,“ řekl. Běželi jsme co nejrychleji k nemocnici a doufali, že tam maminku najdeme. Ale já jsem věděla, že tam není. S každým krokem na cestě k nemocnici se naděje vytrácela. Když nám člověk ve vrátnici řekl, že v budově není pacientka jménem Safija al Fáchir, naděje zmizela. Vraceli jsme se domů. Neběželi jsme, jen jsme se loudali kolem naší školy, koloniálu a krejčího. Co nejpomaleji, protože jsme měli strach z toho, co nás čeká. Když jsme přišli domů, otec zmizel. Byla tu policie a v naší ulici stál pohřební vůz. Kolem se tlačili všichni sousedé, takže policisté jen s velkým úsilím udělali trochu místa. Pak snesli maminku ze schodů. Tělo nebylo úplně zakryté a já jsem zahlédla její nohy. Nebyly dočerna spálené, ale úplně bílé. Byla jsem šťastná, že maminčiny nohy jsou bílé, a vykřikla jsem nahlas: „Vidíte, maminka není spálená, vidíte to bílé, vidíte to?“ Pak naložili její tělo do vozu, který vzápětí odjel. My děti jsme se k sobě tiskly, plakaly jsme a čekaly. Nikdo se o nás nestaral. Byly jsme jako ztracené. Rábia a Muna musely identifikovat mrtvé tělo. Odpoledne se vrátil otec. Nesl na rameni velký pytel. Asi do něj chtěl maminku zabalit a odstranit ji. Policie ho hned zatkla. Nesměli jsme s ním mluvit.
15
Pláã v pou‰ti - zlom
25.8.2015
13.30
Stránka 16
Pláã v pou‰ti - zlom
25.8.2015
13.30
Stránka 17
2. ČÁST
OBLAST SOUS, MAROKO 1974–1979
Pláã v pou‰ti - zlom
25.8.2015
13.30
Stránka 18
Pláã v pou‰ti - zlom
25.8.2015
13.30
Stránka 19
Útěk
Když má matka jednou v pátek v lednu 1974 dorazila do svého rodiště E-Dirhu, byla ve vysokém stupni těhotenství. Vzala s sebou jen mého staršího bratra Džábira. Musela totiž utéct z domova. Otec ji zase jednou ohrožoval a bil. Matka popadla Džábira a co nejrychleji, jak jí dovolilo velké břicho, utíkala k zastávce autobusu na široké ulici za naším domem. Autobus ji dovezl do Tiznitu, hlavního města provincie v horské oblasti. Na tržišti hledali matka a Džábir řidiče z E-Dirhu, který se jmenoval Bouhous a měl starý bílý autobus. Všichni mu říkali „Autobus“. „Neviděli jste ‚Autobusa‘?“ ptala se matka obchodníků v súku. „Sedí v kavárně,“ odpovídali. „Autobus“ seděl vždycky v kavárně, dokud se nesešlo dost pasažérů, aby se jízda vyplatila. „Pojď,“ řekl matce. „Vidím, že ti není moc dobře, jsi těhotná. Dovezu tě domů. Bůh tě ochraňuj.“ Z Tiznitu vede silnice pouští rovně směrem na Antiatlas. Na jednom místě je zatáčka, tady „Autobus“ přeřadí na jedničku a starý volkswagen se musí prohrabat pískem vyschlého koryta řeky. Dodnes to funguje stejně a dodnes sedí „Autobus“ v Tiznitu v kavárně a čeká na pasažéry, kteří mají namířeno do E-Dirhu. E-Dirh leží za vyschlým korytem řeky na úpatí hor a vede sem jen prašná cesta. 19
Pláã v pou‰ti - zlom
25.8.2015
13.30
Stránka 20
S A I L L O WA R D A
Domy jsou postavené ze suchých větví a hlíny a nemají ve vnějších stěnách žádná okna. Ze všech místností se vychází na vnitřní dvůr. Když prší, hlína se rozpouští a domy je třeba opravovat. Babička Rahma měla největší dům v E-Dirhu, protože byla šerífa, vážená osoba, vesnická léčitelka. Titul a schopnost pomáhat jiným lidem zdědila po svém otci šerífovi. Její dům byl červený jako pouštní písek, ale oba vnitřní dvory nabílila vápnem. Stál hned vedle mešity, která vypadala jako šedá, zaprášená garáž. „Autobus“ zastavil svůj volkswagen před těžkými dřevěnými dveřmi, které babička každý večer zavírala velkým klíčem. Stará žena už čekala. V poušti se zprávy šíří rychleji, než dokáže jet autobus. „Salám alejkum, vítej v domě svých rodičů, dcero,“ řekla babička a sklonila hlavu, aby ji matka mohla políbit na čelo. „Salám alejkum, Džábire, můj vnuku.“ Pak babička zavedla dceru do chladných, stinných prostor vedle prvního dvora. Na nic se neptala, stejně už všechno věděla. Matka se uložila do polštářů a babička jí uvařila hořkosladký čaj svého kmene, který se připravoval z černého čaje, máty a cukru podle dávných receptů. Konvice byla černá od sazí z ohně ze suchých větví a babička nalévala tenký proužek čaje velkým obloukem. Tekutina se zelenavě leskla v prostých sklenicích. Vytvořila se na ní jemná pěna, jak to bylo správné. „Porodíš své dítě tady, v poušti,“ řekla babička, „kde už vzniklo i zaniklo tolik životů. Tady budeš v bezpečí před zlem, které posedlo tvého muže. Bůh tě ochraňuj.“
20
Pláã v pou‰ti - zlom
25.8.2015
13.30
Stránka 21
Muž z pouště
Otec se v posledních letech změnil, hlavně poté, co si večer stále častěji balil cigarety z hořké konopné trávy ze severního pohoří Rif. Viděl démony, kteří ho údajně pronásledovali, byl stále agresivnější. Matka s ním měla těžký život. Vzala si o jedenáct let staršího člověka. Otec byl Saharáwí, muž z pouště, hrdý, nepoddajný a nebojácný. Jeho rodina pocházela z města Guelmim na jihu, které se proslavilo trhy s velbloudy. Dědeček prodal své velbloudy a usadil se v Agadiru. Měl tolik velbloudů, že se z něj stal velmi bohatý muž a mohl si koupit řadu domů a velké pozemky. Dožil se sta let a nakonec zemřel v úplné chudobě. Když jeho žena v roce 1960 při velkém zemětřesení přišla v přístavním městě o život, opustil Agadir a odešel jako obchodník do Tiznitu, kde vlastnil rybí a masné trhy. Tam ale veškerý majetek prohrál v kartách v zatuchlých kavárnách na okraji tržišť a utratil s mladíky se žhavýma očima, kteří dokázali staré muže obšťastnit za pár stovek dirhamů. Pro svého syna Husajna hledal tehdy dědeček dobrou ženu a šerífiny dcery byly lepší než všechny ostatní. Tak se stalo, že dědečkovi dohazovači přijeli do E-Dirhu a připravili svatbu mých rodičů. Otec byl velmi chytrý a politicky aktivní. Bojoval za spravedlnost a demokracii a byl členem tajné opoziční strany. Žil s emancipovanou ženou, která je dnes advokátkou v USA. Protože nemohla mít děti, adoptovali ti dva děv21
Pláã v pou‰ti - zlom
25.8.2015
13.30
Stránka 22
S A I L L O WA R D A
čátko, mou sestru Munu-Rašídu, která má světlé vlasy a zelené oči. Policie se časem dostala otci na stopu kvůli jeho politické činnosti a on musel na dva roky odjet do francouzského exilu. Když se vrátil, jeho manželství s právničkou se rozpadlo. To bylo předtím, než se ucházel o matčinu ruku. Matku přímo fascinoval tenhle muž, který viděl svět, zatímco ona nikdy nebyla dál než v Tiznitu, blízkém hlavním městě provincie. Po svatbě přivedl otec matku do svého domu v Agadiru v městské části Nouveau Talborjt a představil jí světlovlasou dívku se zelenýma očima, která se od té chvíle stala její dcerou.
22