Kořeny jabloní Veronika Kratochvílová
Paseka
Taťka vždycky říkal, že my, sedláci, jsme jako jabloně. Náš domov je tam, kde jsou naše kořeny.
Kořeny jabloní
Veronika Kratochvílová
Kořeny jabloní
KOŘENY JABLONÍ
Copyright © Veronika Kratochvílová, 2026
ISBN 978-80-7637-600-7
Tuto knihu věnuji:
Dádě a všem svým blízkým Že mě učí naslouchat.
Josefině a Aloisovi Že mě učí vyprávět.
Jiřímu Pernesovi Za čas i důvěru.
Nebyla zvyklá na tolik nevyžádané pozornosti a péče. Celý život se o sebe dokázala postarat sama. I tehdy. I když jí bylo nejhůř a nejradši by zapomněla i své vlastní jméno. Jenže nemocniční personál byl neoblomný. Prášky, slazený čaj, záchod, vizita, obrátit na druhý bok, hej rup!
Měla toho po krk. Chtěla se vrátit domů, do svého klidného a uzavřeného světa, jehož rytmus se nepočítal na hodiny a minuty, ale na počet hrnků černé lógrové kávy. Zavřela oči a zasnila se. Snad už ji brzy pustí.
„Dobré ráno, tak jak se dnes cítíte, paní Magdaleno?“
Na tuhle otázku měla sice připravenou univerzální odpověď, „Děkuji za optání, už mi bylo i hůř“, ale primářův tón hlasu i fakt, že ji po dlouhé době někdo oslovil křestním jménem, jí dodaly odvahy.
„Dobře, pane doktore. Kdy mě pustíte?“
Netušila, jak draze ji tahle otázka přijde.
Doktor jí položil ruku na rameno, pokynul sestře, aby pokračovala k dalšímu pacientovi, a přisedl si vedle ní na tvrdou židli.
„Paní Šámalová, jsem moc rád, že je vám lépe. Snad vás tu sestřičky moc nezlobí.“
Byl to nejspíš pokus o vtip. Když se ale Magdalena nezasmála, poposedl si a naklonil se k ní.
„Víte, vlastně jsem s vámi chtěl probrat ještě jednu věc,“ ztišil hlas. Magdalena se instinktivně odtáhla. Nepříjemný odér lékařova dechu pronikl do její osobní zóny a rozpustil její pozornost. Citlivost na živočišné pachy ji neopouštěla ani
v nemocnici. To byl také důvod, proč měla vždy po kapsách několik větrových bonbonů.
„Slyšel jsem, že nemáte žádné příbuzné. Přesto ale existují možnosti, jak na to nebýt sama,“ pokračoval lékař.
„Myslím tím nějakou pečovatelskou službu, ideálně na denní bázi.“ Jeho hlas zněl podivně familiérně a ruka na rameni se najednou zdála těžší než olověná pěst.
„Co to znamená?“
„Znamená to, že vás brzy přesuneme na jiné oddělení, a pak bych vám doporučil nějaký dům s pečovatelskou službou.“
Nalila se jí krev do hlavy, ve spáncích se rozbušilo. A kdyby mohla zvednout ruku, snad by mu i jednu pleskla.
Takže ji chtějí položit rovnou hrobníkovi na lopatu, vzít jí ten zbytek času, co jí na tomhle světě zbývá. Domov důchodců si představovala jako zombie apokalypsu. Ploužící se stvoření bez výrazu ve tvářích usrkávají meltu z plastových hrnečků ve velké jídelně. Namísto toho, aby se na doktora rozkřičela, se zmohla jen na mávnutí rukou, které sestře jasně naznačilo, že už je čas. Sestra zkušeným tahem napolohovala postel ze sedu k ležení a přes nohy přetáhla přikrývku.
„Odpočiňte si, přijdu se na vás podívat zase po víkendu. Na shledanou.“
Na pozdrav už neodpověděla. Víčka jí ztěžkla a v její šestaosmdesátileté hlavě se pomalu začal přehrávat docela jiný film.
„S tím fajnovým porcelánem už moc parády nenaděláte, soudružko, cestou by se vám to stejně všechno rozbilo. To si spíš nacpěte do pytlů ty duchny, ty vám udělaj lepší službu. Beztak je to celý prochcaný.“ Pisklavý hlas staré Vodičkové doléhá až na náves. Co ta tady mudruje? Rodiče ji živili dobrých dvacet let i s tou její nemanželskou dcerou. Sedávaly s námi u večeře, slavily spolu s námi Vánoce, a teď nám diktuje, co si s sebou smíme odvézt, div nám ty věci z rukou nerve.
Vidíš, holka, kdyby ses líp angažovala, možná sis dneska nemusela balit kufry. Jenže to by tvůj táta nesměl bejt taková palice. Kdyby jim šel aspoň trochu na ruku, i tu pětiletku by mu nakonec nějak zaokrouhlili.
Když do brány statku vjede prorezlá fňukna, všichni zpozorní. Už je to tady. Dle nařízení si můžeme odvézt jen to, co naložíme na vůz. Pozoruješ mamku, jak zmateně nechává krabici se svátečním porcelánem ležet v předsíni a vybíhá s pytlem mezi slepice.
Řidič náklaďáku se netrpělivě rozhlíží po dvoře, a když zmerčí hromadu věcí nedbale naházených na hromadě, teatrálně si odplivne.
O tátovi, nejproradnějším kulakovi v kraji, víš momentálně jen to, že je ve vězení a že snad ještě žije.
Knížky!
Hlavně se nepřeraz, zní ti v hlavě mamčina obvyklá poznámka. I když je to spíš ozvěna minulosti než konejšivě výchovná věta pasující k dnešnímu zmatenému dopoledni,
před touhle cestou na půdu je potřeba řádně se namotivovat. Nejspíš bude na dlouho jednou z tvých posledních.
Slyšíš, jak někdo na dvoře vykřikuje tvoje jméno, ale ty už otevíráš dřevěná dvířka vedoucí z brány do podkroví. Dereš se úzkým schodištěm nahoru, cítíš závan teplého vzduchu, na obličej se ti lepí tenké provázky z pavučin. Ohýbáš hlavu, aby ses vyhnula prvnímu trámu, a zůstáváš shrbená, když procházíš pod prádelní šňůrou, na které se ve svazečcích pohupuje sušený libeček, saturejka a třezalka. Přistoupíš k truhle pod komínem, nadzvedneš víko, odhrnuješ bílé prostěradlo a láskyplně k sobě tiskneš pevné i brožované svazky. Klostermann, Baar, Jirásek, Světlá, Deml, Bunin, Tolstoj, Hrubín, Arbes, Drda, Hálek, Neruda, Kafka, Werfel. Před očima ti probleskují výjevy tvých oblíbených pasáží.
„Magdo! Magdooo!“ Z krátkého snění tě probere bratrovo volání. Hlas se mu vytáčí do prazvláštních kmitočtů. Knížky, které jsi před chvílí úhledně rovnala doprostřed rozloženého prostěradla, teď odhazuješ bez ladu a skladu, jednu přes druhou, zahazuješ slámou a znovu přehazuješ z truhly ven. Rohy prostěradla pak vší silou stáhneš k sobě a těžký ranec přehodíš přes rameno. Seběhnout prudké schody, hodit na hromadu na dvoře a znovu nahoru. Nenecháš se ze své činnosti vyrušit voláním ani nevyžádanými radami přihlížejících, dokud tě někdo prudce nechytí za rameno. O tři roky mladší Jan ti svýma vytřeštěnýma očima vypaluje díry do hlavy. „Magdaleno, kde seš?! Málem jsme odjeli bez tebe. Už máme dvacet minut zpoždění, dělej!“
Usedáš ztěžka na korbu vozu vedle babičky Anny, která v ruce žmoulá potvrzení od finančního referenta. Zmohl se na velkolepý soupis vašeho bytového zařízení, které si smíte
při stěhování vzít s sebou. Prádlo, šaty a pár drobností, kromě radiopřijímače Hornyphon Princ, elektrických kamen se čtyřmi plotýnkami značky Praga, gramorádia značky Hymnus s gramofonem s šesti deskami. Babi zmateně těká očima ze strany na stranu a nad hlavou drží rozevřený černý deštník, jako by chtěla uchránit alespoň zbytky svojí selské důstojnosti před plivanci a posměšnými slovy, která na vás dopadají ze všech stran. Je jasno, 27. května roku 1953, krátce po poledni. Auto se pomalu rozjíždí a jedna z peřin, kterou jsi pečlivě přikryla své knihy, sklouzává z korby dolů.
Stará Vodičková si na poslední chvíli kromě porcelánového čajového servisu dopomohla i k té duchně. Bez skrupulí ji strhává z vozu a z křivých, téměř bezzubých úst se jí nekontrolovaně řinou slova jako Vykořisťovatelé! Šmejdi! Kulaci! Táhněte!
Snad tím chce setřást svou vlastní hanbu za to, že si na ni lidé donedávna ukazovali prstem, protože se pelešila s farářem, se svým vlastním strýcem, když v šestnácti na Hůrce sloužila jako farská panička. Že ta její nedomrlá Ida není žádná dcera mrtvého vojáka, ale následek jejich smrtelného hříchu. Najednou se cítí lépe, morálně očištěná, protože ji konečně za ramena drží ti praví soudruzi. Konečně je jim rovná, ví, že někam patří, je pyšná na to, že se jim společnými silami podařilo očistit statek od jejich krutovládců, od nás, od kulaků. Když před dvaceti lety zabouchala na naše vrata a prosila o trochu mléka pro malou, mamce se nad ní srdce ustrnulo a nechala ji u nás nastálo. Pokojíček jim připravila, starou zaučila do dojení i krmení, němou Idu vychovávala spolu s námi. Kolikrát jsi ji v duchu proklínala, že se s ní musíš o všechno dělit, barák s ní sdílet a ostatní děti ve vsi se vám
za to posmívají. Ale mamka nedala jinak. Tak tímhle se jí odvděčila. Vám všem.
Teď už víš, jak se cítí vichrem vyvrácené stromy. Vaše hluboké a pevně usazené selské kořeny se prudce zvedly ze země a daly se do pohybu.
Cítíš, jak se ti po tvářích valí potoky slz, ale ještě jednou se otočíš. Zpozoruješ kocoura Kočku, jak se líně protáhl mezi plaňkami plotu. Zdá se, jako by se také ohlédl tvým směrem, ale víš jistě, že v tom nebyl žádný vyšší záměr. Jeho život se na rozdíl od toho tvého dneškem příliš nezmění. Ačkoliv se bude o nohy třít docela jiným lidem, pokud jeho miska zůstane plná, zavrní svým novým pánům stejně hlasitě jako doteď tobě. Na večery, kdy ležel namáčknutý na tvůj bok, zatímco sis četla, budeš vzpomínat celý život.
Pak už máš všechno v mlze. Slzy se řinou rychleji a rychleji a ty je nestačíš utírat rukávem. Babička vedle tebe poklimbává a ty si nejsi jistá, jestli tohle není ještě horší než obě války, které přežila. Co asi bude říkat, až se probudí?
V Protivíně se za vaším alegorickým vozem ještě občas někdo ohlédl. Za Pískem už jste ale splývali s krajinou. Anonymita, kterou jsi začala v neznámé krajině cítit, na tebe působila jako hojivý balzám.
Do ran se ale znovu dostala sůl přesně v momentě, kdy fňukna zastavila a řidič začal neurvale shazovat věci z korby na zem. Znovu ses cítila jako zločinec odsouzený na doživotí.
A tehdy ti došlo, že tohle není nový začátek, ale začátek konce.
„Máte to prej hned v přízemí, tak si to do bytu snad odtaháte sami,“ houkne řidič na mamku, která stojí nad zbytky vašeho majetku jako zkamenělá. Nastartuje, namísto pozdravu vyfoukne z výfuku dusivý kouř a zmizí za zatáčkou.
Co teď? Kde začít? Máš chuť skočit mamce kolem krku a hlasitě brečet nebo mlátit pěstmi do země, ale dobře víš, že nic z toho nemá smysl. Čekáš na nějaký pokyn, rozhodné slovo, které vás rozhýbe k činnosti. Tatínek vždycky říkal, že fyzická práce zažene každou černou myšlenku. Ale všichni kolem dál setrvávají ve štronzu jak omámení. Jenda, máma i babička. Rozestoupeni v půlkruhu kolem hromady věcí jako jeskynní lidé kolem ohně zíráte do nikam. Přehráváte si své vlastní filmy, které si nikdy nebudete nahlas vyprávět.
Probudila ji hlasitá rána. To sanitářce, která jí přišla vyčistit mísu, upadlo víko na zem. Zaslechla tlumené nadávky s ukrajinským přízvukem a do nosu ji udeřil štiplavý zápach vlastní moči. Pocity studu se mísily se zuřivostí. Drží ji tu proti její vůli, a zároveň jí dávají neustále najevo, že je všem jen na obtíž. Znovu zatoužila po svém bytě, koupelně a troše soukromí. Podívala se na hodiny. Musela prospat nejméně půl dne.
„Kolikátého je dneska?“
Její hlas se ztrácel v křiku, který do pokoje doléhal otevřeným oknem. „Mamiii, teď si to chci zkusit já,“ rozeznávala ve změti zvuků souvislou větu. Sanitářka mezitím dokončila úklid a bez odpovědi na Magdinu otázku zmizela za zavřenými dveřmi.
Pomalu se posadila na posteli, odhrnula peřinu ze svých kostnatých nohou a ukazováčkem a palcem sevřela drobný přívěsek na zlatém řetízku. Narovnala ho a nechala zmizet v propadlém dekoltu pod bílým nemocničním andělem. Pak s vypětím všech sil posunula nohy na okraj postele, aby je ze sedu nechala spadnout na zem. Bosá chodidla se dotkla studené podlahy. Tělem jí projela známá vlna děsivého chladu, která se od palců nohou posouvala vzhůru, modelovala husí kůži na zádech, pažích i ramenou. Měla pocit, že jí z té elektrizující slabosti vstávají vlasy na hlavě. Jako tenkrát. A jako tolikrát potom. Opřela se o chodítko a miniaturními šouravými kroky se přesunula k oknu. Kluci, kteří se ještě před chvílí hlasitě hádali o máminy berle, teď způsobně seděli pod stromem na lavičce a hltavě se cpali chlebíčky z nemocničního bufetu.
„Myslím, že bych měla změnit práci. Nebo spíš najít si práci, kde budu alespoň trochu užitečná,“ pronášíš rozhodně u snídaně, zatímco tvůj přítel soustředěně nanáší tenkou vrstvu másla na teplej toust. Zvuk nože drhnoucího po tvrdý krustě trvanlivýho pečiva patří mezi zvuky, který ze srdce nenávidíš. Stejně jako chrápání, vycucávání zbytků jídla z mezizubních prostor, ťukání umělých nehtů do klávesnice nebo bzučení komára blízko obličeje.
Ani se na tebe nepodívá. Jako bys byla vzduch nebo spíš nevýrazná součást inventáře vašeho bytu. Dál pomalu drhne nožem o teplej toust, na kterým se postupně rozlévají potůčky másla. Pak ho zvedne až k nosu a zakousne se do něj.
Tohle hlasitý křupnutí v tobě vyvolá reakci podobnou výbuchu sopky.
Najednou ze sebe chrlíš slova, který v tobě dřímaly celý ty roky. Spojuješ je do vět, ze kterých mrazí. Posílená pocitem, že jsi konečně získala Tomášovu plnou pozornost, pokračuješ dál v díle zkázy. A on sedí. Sedí a čumí jak puk. Kastrovanej kozel přilepenej k židli.
Vidíš, jak se jeho oči začínaj lesknout a obličej se mu křiví do podivný grimasy, kterou neznáš. Na moment se zarazíš, víš, že teď už není cesty zpátky. Nějakej neviditelnej našeptávač ti ale dodá sílu pokračovat a ty vytahuješ další munici.
Řekla jsi mu to. Všechno.
Pak se odmlčíš, zadíváš se mu dlouze do očí a seš si jistá, že už nikdy nic nebude jako dřív.
Utíkáš do koupelny a čekáš, až se za ním zabouchnou vchodový dveře. Teprve když nasedne do auta a odjede, odvažuješ se vrátit zpátky do jídelny. Na stole po sobě nechal rozjedenej toust, plnou konvici černýho čaje a lepicí papírek s naprosto srozumitelným vzkazem. „Vypadni. Dávám ti týden.“
Zíráš na ten křiklavě růžovej čtvereček, kterej obvykle tapetoval vaši lednici za účelem nákupního seznamu, prázdných sloganů typu „Miluju tě“ nebo „Krásnej den, lásko“, případně termínů příští návštěvy dentální hygieny.
Začne ti kručet v břiše. Sáhneš po rozjedeným toustu a spořádáš ho na dvě kousnutí. Odšroubuješ víčko marmelády, prsty noříš do mazlavý hmoty a hltavě ji polykáš. Po chvilce tě začne pálit žáha, otevřeš lednici a napiješ se mlíka. Zakuckáš se, mlíko ti teče nosem ven, dusíš se, pliveš.
Stojíš v měkkým froté županu uprostřed ulepený kaluže mlíka s marmeládou a v ruce držíš růžovej papírek se vzkazem od Tomáše.