Issuu

Ohromní optimisti

THE GREAT BELIEVERS

Cover Photo © Robert E. Precht, 1982

Translation © Petr Eliáš, 2026

ISBN 978-80-7637-602-1

„Byli jsme ohromní optimisti.

Nikdy mi na nikom nezáleželo jako na těch chlapech, kteří poprvé ucítili jaro ve stejném okamžiku jako já a před sebou zahlédli smrt a dostalo se jim milosti — a teď kráčejí dlouhým, bouřlivým létem.“

— F. Scott Fitzgerald, My Generation —

„svět je div, ale porce jsou malé“

— Rebecca Hazeltonová, Slash Fiction —

Třicet kilometrů odsud, třicet kilometrů na sever, začínala zádušní mše. Kráčeli po Belden Avenue. Yale mrkl na hodinky a pak se obrátil na Charlieho: „Jak prázdno myslíš, že v tom kostele teď je?“ „To nám může být jedno,“ odvětil Charlie.

Čím byli Richardovu domu blíž, tím víc přátel mířících stejným směrem potkávali. Někdo byl nastrojený, jako by šel na samotný pohřeb, někdo měl džíny a koženou bundu.

V kostele budou nejspíš jen příbuzní, přátelé rodičů a kněz. A jestli tam jsou někde v nějaké společenské místnosti vyskládané sendviče, většina se vyhodí.

Yale našel v kapse leták ze včerejší vigilie a složil z něj nebe peklo ráj, s nímž si ve škole hrávali v autobuse – člověk pod chlopněmi papíru našel svůj osud. Tahle skládačka chlopně neměla, ale na každé čtvrtině byla slova, osekaná sklady: „Otec George H. Whitb“, „milovaný synu, bratře, odpočívej v“, „Vše radostné a krásné“ a „místo květin daru“. Yalea napadlo, že to vlastně svým způsobem vyjadřuje Nicův osud. Nico byl radostný a krásný. A květiny by nebyly k ničemu.

Domy v téhle ulici byly vysoké a zdobné. Na všech zápražích ještě dýně, ale vyřezaných jen málo – častěji byla vidět umělecká aranžmá z tykví a kukuřice. Ploty z tepaného železa, mohutné brány. Když odbočili na cestu k Richardovi (nóbl dům z hnědého pískovce s nóbl sousedy), Charlie zašeptal: „Výzdobu dělala jeho žena. Když byl ženatý. Ve dvaasedmdesátým.“ Yale se zasmál v nejhorší možnou chvíli, zrovna když míjeli vážně se usmívajícího Richarda, který jim držel otevřené dveře. To ta představa Richarda, jak žije heterácký život v Lincoln Parku s nějakou ženou, co má zálibu ve výzdobě. Yale si to představoval jako grotesku: Richard cpe chlapa do skříně, protože si manželka zapomněla vzít chanelku a vrátila se pro ni.

Yale se uklidnil a obrátil se k Richardovi. „Máš to tu moc hezký,“ řekl. Po nich přišla celá vlna lidí a zatlačila Yalea a Charlieho do obýváku.

Výzdoba uvnitř je nevrátila ani tak do roku 1972, jako spíš do roku 1872: chintzová kanape, sametová křesílka s kroucenými opěrkami, orientální koberce. Když se nořili do davu, Yale ucítil, jak mu Charlie tiskne ruku.

Nico se vyjádřil zcela jasně, že chce, aby byl večírek. „Jestli se budu moct vrátit jako duch, myslíte si, že chci vidět fňukání? To vás budu strašit. Jestli budete sedět a brečet, hodím po vás lampu, jasný? Do zadku vám narvu pohrabáč, a líbit se vám to nebude.“ Kdyby byl umřel třeba před dvěma dny, asi by neměli na to, aby ho poslechli. Ale jsou to už tři týdny, rodina odsunula vigilii a pohřeb, až z Havany přiletí jeho dědeček, kterého dvacet let nikdo neviděl. Nicova matka byla plodem krátkého před-castrovského manželství mezi diplomatickou dcerou a kubánským muzikantem – a najednou se kolem tohohle stařičkého Kubánce točilo plánování pohřbu, kdežto Nicův partner není vítaný ani večer v kostele, a to spolu byli tři roky. Yale na to radši ani nemyslel, jinak by zuřil, a to by Nico neviděl rád.

Zkrátka, tři týdny všichni truchlili a teď to u Richarda překypovalo nuceně slavnostní náladou. Za zábradlím, které se vevnitř táhlo kolem celého prvního patra, na ně kupříkladu mávali Julian a Teddy. Nad nimi bylo ještě jedno patro a celému prostoru vévodilo složité kulaté střešní okno. Jestli se někde člověk cítil jako v katedrále, tak spíš tady než v kostele. Někdo ukrutně blízko Yaleova ucha vřískl smíchy.

Charlie pronesl: „Očekává se od nás, že se budeme bavit.“ Yale byl přesvědčen, že jeho britský přízvuk zazníval jako známka sarkasmu.

„Já čekám, až přijdou go-go tanečnice,“ odvětil Yale.

Richard měl piano a někdo hrál „Fly Me to the Moon“.

Co to tu všichni předvádějí?

Charlieho objal nějaký hubený chlap, kterého Yale nikdy neviděl. Zřejmě nebude místní, asi tu bydlel, ale odstěhoval se, než se na scéně objevil Yale. „Jak je sakra možný, že jsi omládl?“ prohlásil Charlie. Yale čekal, až je představí, ale ten člověk zrovna vyprávěl nějakou naléhavou historku o někom dalším, koho Yale neznal. Charlie byl středem mnoha společenských kruhů.

Hlas v Yaleově uchu: „Pijeme cuba libre.“ Byla to Fiona, Nicova mladší sestra, a Yale se k ní otočil, aby ji objal a nasál citronovou vůni jejích vlasů. „Sranda, co?“ Nico byl na svůj kubánský průvod hrdý, ale kdyby byl věděl, jaký zmatek nadělá přílet jeho dědečka, tenhle drink by rozhodně zakázal.

Fiona jim všem předešlého večera oznámila, že na pohřeb nejde – že bude raději tady –, ale stejně bylo otřesné ji tu vidět, vědět, že to dodržela. Jenže ona zkrátka odepsala rodinu stejně důsledně, jako rodina odepsala Nica v těch letech, než onemocněl. (Přihlásili se o něj zase až v posledních dnech, trvali na tom, aby zemřel na předměstí v mizerně vybavené nemocnici s pěknými tapetami.) Měla rozmazanou řasenku. Boty někde nechala, ale vrávorala, jako by měla jehlové podpatky.

Fiona podala Yaleovi svou skleničku – byla napůl plná a na okraji měla obtisknutý růžový půlměsíček. Dotkla se ho prstem v důlku nad horním rtem. „Pořád se mi nechce věřit, že ses oholil.

Jako vypadá to dobře. Tak nějak –“

„Víc hetero.“

Zasmála se, ale pak se zarazila. „Počkat. Počkat! Nenutí tě doufám, ne? Myslím na univerzitě?“ Fiona dovedla jeden z nejlepších ustaraných výrazů, jaké kdy Yale viděl – obočí jí seskočila dohromady, rty jí zmizely v ústech –, ale napadlo ho, jak je možné, že v sobě najde ještě nějaké další emoce.

„Ne,“ odvětil. „Je to – totiž, mám na starosti péči o dárce. Potkávám se se spoustou starších absolventů.“

„Kvůli penězům?“

„Taky, a kvůli umění. Jsou to zvláštní tanečky.“ Yale začal pracovat v nové Briggově galerii při Severozápadní univerzitě

v srpnu, tentýž týden, kdy Nico onemocněl, a pořád si nebyl úplně jistý, kde začínají a končí jeho povinnosti. „O Charliem vědí. Myslím moji kolegové. Je to v pohodě. Je to galerie, ne banka.“ Ochutnal koktejl. Na třetího listopadu se příliš nehodil, ale koneckonců bylo nezvykle teplé odpoledne a on přesně tohle potřeboval. A cola ho třeba aspoň trochu probere.

„Vypadal jsi úplně jako Tom Selleck. Když si nechá knír narůst blonďák, je to hrůza, takový chmýří. Ale na tmavovlasých chlapech se mi to líbí. Měl sis ho nechat. Ale to nic, teď vypadáš zase jako Luke Duke. Myslím to dobře. Ne, spíš jako Patrick Duffy!“ Yale se nemohl smát a Fiona naklonila hlavu a vážně se na něj podívala.

Nejraději by se jí vyplakal do vlasů, ale neudělal to. Celý den si pečlivě pěstoval otupělost, držel se jí jako lana. Ještě před třemi týdny by spolu mohli jednoduše plakat. Jenže všecko zarostlo strupem, a teď k tomu ještě tenhle večírek, tenhle imperativ být jakž takž v pohodě. Veselit se.

A čím byl Nico Yaleovi? Jen dobrým přítelem. Nebyl jeho příbuzný ani milenec. Nico byl vlastně první opravdový přítel, kterého si Yale našel, když se sem přestěhoval, první, se kterým si sedl a jen si povídal, a nepřekřikoval někde u baru muziku. Yale zbožňoval Nicovy kresby, brával ho na palačinky, pomáhal mu s učením na maturitu a říkal mu, že má talent. Charlieho umění nezajímalo a Nicova tehdejšího přítele Terrence taky ne, a tak Yale chodil s Nicem na výstavy a přednášky o umění a představoval ho umělcům. A když se takhle drží Nicova mladší sestřička, měl by to Yale přece zvládat mnohem líp, ne?

Fiona řekla: „Pro všecky je to těžké.“

Rodiče Nica odstřihli v patnácti letech, ale Fiona mu do bytu na Broadwayi, kde bydlel se čtyřmi dalšími kluky, tajně vozila jídlo, peníze a léky na alergii. Jezdívala tam z Highland Parku sama vlakem a pak nadzemkou. V jedenácti letech. Když ji Nico někomu představoval, vždycky říkal: „Tahle dáma mě vychovala.“

Když Yale pro něco nemohl najít slova, nestálo to za vyslovení.

Fiona mu řekla, aby se zašel podívat nahoru, až bude mít chvilku. „Jsou tam hotový Versailles.“

Yale nemohl v davu najít Charlieho. Vypadal sice ohromně vysoký, ale ve skutečnosti byl jen o kousek vyšší než průměr –a Yalea v podobných situacích vždycky překvapilo, že nevidí jeho nakrátko ostříhanou hlavu, upravený plnovous a povadlá víčka nad všemi ostatními.

Mezitím ale sešel dolů Julian Ames a stál teď vedle něj. „Táhnem to už od oběda! Jsem namol!“ řekl. Bylo pět hodin, obloha už inkoustově modrala. Opřel se o Yalea a zahihňal se. „Obrátili jsme mu koupelny naruby. Nic nemá, nebo to dobře schovává. Akorát vzadu v ledničce jsme našli nějaký poppers, ale k čemu poppers, když nešukáš?“

„Nene. Kristepane. Poppers?“

„Ptám se vážně!“ Julian se napřímil. Měl vpředu takovou loknu černých vlasů, se kterou podle Charlieho vypadal jako Superman. („Nebo jako jednorožec,“ dodával k tomu Yale.) Sčísl si ji z očí a zamračil se. Jestli měl nějakou vadu, tak tu, že byl příliš dokonalý. Když se odstěhoval z Atlanty, nechal si udělat nos – kvůli herecké kariéře – a Yaleovi to vadilo. Nedokonalého Juliana by měl raději.

„A já vážně odpovídám. Dát si poppers na funuse nemá vůbec žádnou cenu.“

„Ale tohle není funus. Je to párty. A je jak –“ Julian se k němu zase naklonil a spiklenecky mu šeptal do ucha. „Jak z tý povídky od Poea, z tý s červenou smrtí. Tam venku je smrt, ale my se tady uvnitř budem náramně bavit.“

„Juliane.“ Yale dopil cuba libre a vyplivl zpátky do sklenice kostku ledu. „O to nejde. Ta povídka končí jinak.“

„Já ty domácáky nikdy nedočítal.“

Julian si opřel bradu Yaleovi o rameno – byl to takový jeho zvyk a Yale měl vždycky obavu, že se Charlie zrovna podívá. Poslední čtyři roky Yale ujišťoval Charlieho, že neuteče s někým, jako je Julian nebo Teddy Naples, který se teď nebezpečně

nakláněl přes zábradlí a s nohama ve vzduchu volal na kamaráda pod sebou. (Teddy byl tak malý, že kdyby spadl, někdo by ho nejspíš chytil, ale stejně se Yale otřásl a radši se díval jinam.)

Charlieho nejistota neměla krom vzhledu a koketnosti obou mužů žádný důvod. A krom toho, že Charlie si nikdy nebude jistý. To Yale navrhl monogamii, ale Charlie ustavičně rozebíral, jak to s ní asi dopadne. A rozhodl se, že své úzkosti namíří na dva nejkrásnější muže v Chicagu. Yale setřásl Juliana z ramene a ten se omámeně usmál a odešel.

Hluk v místnosti zesílil, zvuk se vracel z horních pater a dovnitř se valili další lidé. Mezi hosty procházeli dva velmi hezcí a velmi mladí muži s podnosy a roznášeli malé quiche a plněné žampiony a plněná vajíčka. Yalea napadlo, proč i to jídlo není kubánské, aby šlo k drinkům, ale Richard měl zřejmě na všechny večírky jediný plán: dveře dokořán, spousta pití, kluci s quichem. Tak jako tak to tu bylo nekonečně lepší než na té podivné a neupřímné vigilii večer. V kostele to hezky vonělo kadidlem, ale jinak by se tam toho Nicovi mnoho nelíbilo. „Odsud by ho nesli nohama napřed,“ řekl k tomu Charlie a pak mu to došlo a chtěl se zasmát. Rodiče opatrně pozvali na vigilii Nicova partnera, prý „se hodí, aby se s ním přátelé rozloučili takhle“. Což znamenalo: Dneska na mši nechoď. A nechoď vlastně ani na tu vigilii, ale koukej, jak jsme velkorysí. Jenže Terrence včera přišel a s ním osm přátel. Hlavně proto, aby obstoupili Terrence a podpořili Fionu. To ona totiž přesvědčila rodiče, aby je pozvali. Řekla jim, že jestli nepozvou Nicovy přátele, při bohoslužbě vstane a všem to řekne. Spousta přátel se ale vymluvila. Asher Glass tvrdil, že jeho tělo by se vzbouřilo, kdyby vkročil do katolického kostela. („Začal bych řvát něco o šprckách. Přísahám bohu.“)

Všech osm jich sedělo namačkaných vzadu, kordon obleků kolem Terrence. Bývalo by bylo hezké, kdyby Terrence mohl dovnitř vklouznout nepozorovaně, ale ještě ani neseděli, když Yale zaslechl jednu starší paní, jak na něj upozorňuje manžela: „Tamten. Ten brýlatý černoch.“ Jako kdyby v celém kostele byl

ještě nějaký jiný černoch, se zdravýma očima. Ta žena nebyla jediná, kdo se při bohoslužbě ohlížel a prováděl antropologické pozorování, kdy a jak to černé homosexuální individuum začne plakat.

Yale držel dole Charlieho za ruku – nikoli proto, že by chtěl něco demonstrovat, ale proto, že byl Charlie tak alergický na kostely. „Vidím klečící lidi a zpěvníky,“ prohlašoval, „a v tu ránu mám na krku pět tun anglikánský viny.“ Takže hodně dole, aby to nikdo neviděl, Yale přejížděl svým širokým palcem po Charlieho kostnatém.

Příbuzní vyprávěli historky jen z Nicova dětství, jako by umřel ještě v pubertě. Jedna byla docela dobrá, vykládal ji jeho stoický, sinalý otec: Když bylo Fioně sedm, chtěla dvacet centů, aby si mohla z nádoby na pultu v obchodě koupit hrst kyselých gumových rybiček. Otec ji upozornil, že kapesné už utratila. Fiona se rozplakala. A Nico, kterému bylo jedenáct, si sedl mezi regály a pět minut kroutil a tahal za sotva uvolněnou stoličku, až si ji vytrhl. Tekla mu krev a otce ortodontistu vyděsilo, že uvnitř zjevně zůstal ulomený kořen. Ale Nico strčil zub do kapsy a prohlásil: „Zoubková víla dneska v noci donese čtvrťák, ne?“

Před Fionou doktor Marcus nemohl říct ne. „Takže bys mě mohl založit, viď?“

Přítomní se smáli a doktor Marcus skoro ani nemusel vysvětlovat, že Nico rovnou přihrál peníze sestře a že trvalo ještě rok, než mu v té mezeře vyrostl stálý zub.

Yale teď hledal Terrence. Chvíli mu to trvalo, ale pak ho objevil, seděl asi v půlce schodů a kolem sebe měl tolik lidí, že s ním Yale zatím nemohl promluvit. A tak si vzal z procházejícího podnosu mini quiche a podal mu ho skrz zábradlí. „Vypadáš, že ses tam zasekl!“ řekl Yale a Terrence strčil quiche do pusy, znovu natáhl ruku a zahuhlal: „Hrň je sem!“

Fiona chtěla obelstít rodiče, vyměnit Nicův popel za popel z krbu a ostatky dát Terrenceovi. Těžko říct, jestli to myslela vážně. Ale Terrence žádný popel nedostal, a nedostal ani nic

jiného, jen Nicovu kočku, ale tu si k sobě vzal, už když šel Nico poprvé do nemocnice. Rodina se vyjádřila jasně, až zítra začnou rozebírat Nicův byt, Terrence zůstane mimo hru. Nico po sobě nezanechal závěť. Nemoc přišla náhle a okamžitě ho vysílila –nejprve se pár dní tvářila jen jako pásový opar, ale po měsíci už vysokánské horečky a demence.

Terrence až do léta učil matematiku v osmé třídě, ale pak Nico začal vyžadovat neustálou péči a Terrence zjistil, že je taky nakažený. A jak teď přečká podzim a zimu, bez Nica a bez práce?

A nebyla to jen otázka peněz. Miloval učení, miloval děti.

Terrence měl nějaké neurčité rané příznaky, trochu zhubl, ale zatím nic vážného, rozhodně to nebylo na žádost o invalidní důchod. Na test si došel, když Nico onemocněl – Yale přesně nevěděl, jestli ze solidarity, nebo protože to chtěl vědět. Stejně na to žádná kouzelná pilulka nebyla. Yale a Charlie se to jaro z principu nechali testovat mezi prvními. Charlieho časopis propagoval testování, osvětu a bezpečný sex a Charlie měl dojem, že kovářova kobyla by neměla chodit bosa. Navíc Yale to chtěl mít zkrátka za sebou. Došlo mu, že to, že to neví najisto, samo o sobě škodí jeho zdraví. Kliniky test zatím nenabízely, ale doktor Vincent ano. Když Yale a Charlie dostali potěšující výsledek, otevřeli lahev šampaňského. Byl to zasmušilý přípitek. Ani tu lahev nedopili.

Julian už byl zase nalepený na Yaleovi a šeptal mu: „Nech si dolít, než se budou promítat diáky.“

„Ony se budou promítat diáky?“

„Znáš Richarda.“

U baru narazil Yale na Fionu, mluvila s někým, koho neznal, byl to chlápek s ostře řezanou čelistí, zřejmě heterák. Navíjela si blonďaté kudrliny na prst. Pila příliš rychle, v ruce měla totiž prázdnou skleničku. Vzala si ji, protože svou nedopitou odevzdala Yaleovi, a sama vážila asi tak padesát kilo. Sáhl jí na paži a zeptal se: „Nezapomínáš jíst?“

Fiona se zasmála, podívala se na chlápka a zase se zasmála. „Yale,“ řekla. Vlepila mu pusu na tvář, nejspíš mu po ní zůstal otisk

rtěnky. Chlápkovi řekla: „Mám dvě stě starších bratrů.“ Hrozilo, že se každým okamžikem skácí. „Ale jak vidíš, tenhle je nejkonzervativnější. A koukni na ty Yaleovy ruce. Jen se na ně podívej.“

Yale si prohlížel vlastní dlaň. Nic špatného na ní neviděl. „Ne,“ na to ona. „Z druhý strany! Vypadají úplně jako tlapy.

Jsou chlupatý!“ Projela prstem tmavým ochlupením, které mu v hustých chomáčích rostlo na hřbetě ruky. Nahlas chlápkovi pošeptala: „Na nohách to má taky!“ A pak Yaleovi: „Hele, mluvils s mojí tetou?“

Yale přejel pohledem po místnosti. Žen tu bylo pomálu, a žádné z nich nebylo příliš přes třicet.

„Myslíš na vigilii?“ zeptal se.

„Ne, ona nejezdí autem. Ale určitě jste spolu mluvili, já jsem jí to řekla. Mluvily jsme o tom před pár měsíci a ona říkala, že jo.“

Zeptal se: „Tvoje teta?“

„Ne, tátova teta. Nica milovala. Yale, to musíš vědět. Zbožňovala ho.“

„Nacpi do ní nějaký jídlo,“ řekl Yale chlápkovi a on přikývl. Fiona poplácala Yalea po hrudníku a obrátila se od něj pryč, jako by z nich dvou byl on ten zmatený.

Nechal si dolít, skoro čistý rum, a vydal se hledat Charlieho. Že by tamhleto byla jeho vousatá brada a modrá kravata? Jenže opona lidí se zase zavřela a Yale nebyl dost vysoký, aby viděl přes hlavy davu. Vtom Richard ztlumil světla, stáhl promítací plátno a Yale neviděl nic než ramena a záda, která ho obklopila.

Jestli měl Richard Campo nějaké zaměstnání, asi by se řeklo, že je fotograf. Yale netušil, kde se berou ty jeho peníze, ale nakoupil si za ně spoustu hezkých fotoaparátů a měl čas toulat se po městě a kromě občasných svateb si fotit pouliční momentky. Nedlouho potom, co se Yale přestěhoval do Chicaga, se s Charliem a jeho přáteli opaloval na Belmontských skalách. Bylo to ještě předtím, než se Yale a Charlie dali dohromady. Byl to ráj, i když si Yale zapomněl ručník a jako vždycky se spálil. Kluci líbající se za denního světla! Prostor pro gaye, skrytý před

městem, ale doširoka otevřený k rozlehlé ploše Michiganského jezera. Jeden z Charlieho přátel, muž s vlnitými, předčasně prošedivělými vlasy a limetkově zelenými plavkami, seděl, cvakal svým nikonem, měnil film, pak zase cvakal, všechny je fotil. „Co je to za úchyla?“ zeptal se Yale a Charlie na to: „Dost možná je to génius.“ Byl to Richard. Charlie pochopitelně v každém viděl génia, ponoukal ho, až objevil, co ho zajímá, a pak tenhle jeho zájem podporoval, ale Richard měl opravdu talent. Yale a Richard se nikdy nesblížili – dodneška do jeho domu ani nevkročil –, ale Yale si na něj zvykl. Richard byl ustavičně někde na periferii, díval se a fotil. Byl o dobrých patnáct let starší než všichni ostatní v jejich okruhu: otcovský, milující, dychtivě platil rundy. V začátcích sponzoroval Charlieho časopis. A ze zvláštní libůstky se v posledních několika měsících stalo něco zásadního. Yale poslouchal cvakání aparátu a říkal si: „Aspoň tohle bude mít.“ Znamenalo to: Ať se stane cokoli, za tři roky, za dvacet let tenhle okamžik přetrvá.

Někdo udělal něco s přehrávačem, a když se objevil první snímek (Nico a Terrence si loni připíjejí na Fioniných dvacátých narozeninách), začala hrát hudba: akustický úvod k písni „America“, byla to ta verze z akustického koncertu Simona a Garfunkela v Central Parku. Nicova oblíbená písnička, viděl v ní vzdorovitou hymnu, nejenom prostý popěvek o jednom road tripu. Tu noc, kdy Reagan loni znovu vyhrál volby, ji rozzuřený Nico na jukeboxu u Malýho Jima přehrával pořád dokolečka, až celý bar opile prozpěvoval o tom, že jsou ztracení, počítají auta a hledají Ameriku. Přesně jako teď.

Yale se nedokázal přidat, a přestože by tu nebyl jediný, kdo pláče, už to nemohl vydržet. Vycouval z davu a popošel kousek do schodů. Pozoroval hlavy shora. Všichni jako přimrazení sledovali plátno. Ale ještě někdo byl na odchodu. Teddy Naples stál u Richardových těžkých vstupních dveří, natahoval si sako a pomalu bral za kliku. Teddy zpravidla jen sršel energií, ustavičně nadskakoval a prsty bubnoval v rytmu hudby, kterou nikdo jiný

neslyšel. Ale teď se pohyboval jako duch. Třeba to byl správný nápad. Kdyby Yale nevězel na druhé straně davu, možná by udělal totéž. Ne že by rovnou odešel, jen si odskočil ven na čerstvý vzduch.

Snímky: Nico v běžeckých šortkách, na hrudi připnuté číslo. Nico a Terrence se opírají o strom, oba se zdviženým prostředníčkem. Nico z profilu, na sobě oranžovou šálu a černý kabát, mezi rty cigaretu. A najednou sám Yale, Charlie ho jednou rukou objímá kolem ramen, z druhé strany Nico: loňský silvestrovský večírek v redakci Charlieho časopisu. Nico pracoval jako grafik v Out Loud Chicago, pravidelně mu tu vycházely komiksové stripy a právě se začal věnovat i divadelní scénografii. Jako úplný samouk. Měl to být prolog jeho života. Nový snímek: Nico se směje na Juliana a Teddyho, to byl ten Halloween, kdy se převlékli za Sonnyho a Cher. Nico rozbaluje dárek. Nico drží misku čokoládové zmrzliny. Nico zblízka, zářivé zuby. Když ho Yale naposledy viděl, byl v bezvědomí a z úst a nosu mu vytékala pěna – nějaká strašlivá bílá pěna. Terrence vyběhl s křikem na chodbu, aby zavolal sestry, vrazil do vozíku uklízečky a něco si udělal s kolenem a ty krávy sestry se staraly víc o to, jestli mu neteče krev, než o to, co je s Nicem. A na dalším snímku Nicův plný, krásný obličej, a to už bylo moc. Yale vyběhl po schodech až nahoru.

Měl obavy, že ve všech pokojích si bude někdo dávat poppers, ale hned v prvním bylo volno. Zavřel za sebou dveře a sedl si na postel. Venku už byla tma, jen řídce rozmístěné pouliční osvětlení Belden Avenue matně nasvěcovalo zdi a podlahu. Richard nejspíš přinejmenším tenhle pokoj předělal, když se ta jeho tajuplná manželka odstěhovala. Po stranách postele stála dvě černá kožená křesla. Byla tu nevelká police s knihami o umění. Yale postavil skleničku na zem, lehl si na záda, koukal do stropu a pomalu dýchal, jak ho to naučil Charlie.

Celý podzim se nazpaměť učil seznam pravidelných dárců galerie. Snažil se nevnímat hluk zdola a dělal to, co často

dělával doma, když nemohl spát: odříkával donory začínající na písmeno A a pak na písmeno B. Dost z nich se překrývalo s dárci Institutu umění, kde pracoval poslední tři roky, ale byly tu i stovky nových jmen – absolventi Severozápadní univerzity, lidi z bohatých předměstí na severním pobřeží –, která si musel zfleku zapamatovat.

V poslední době ho ty seznamy znepokojovaly – vnímal jakýsi tupý šedivý neklid. Vzpomínal, jak mu bylo osm a ptal se otce, jestli je ještě někdo v jejich čtvrti Žid („Rothmanovi jsou Židi? A co Andersenovi?“), a otec si promnul bradu a povídá: „Do toho se nebudeme pouštět, kamaráde. Historie nás učí, že jakmile začneme sepisovat seznamy Židů, dějí se hrozné věci.“

Až o mnoho let později Yale pochopil, že tohle je výhradně otcův mindrák, jedinečný pro jeho druh sebenenávisti. Ale Yale byl tehdy mladý a tvárný, a možná proto ho odříkávání jmen tak dráždilo.

Anebo ne, třeba to bylo jinak: V poslední době měl v hlavě vedle sebe dva seznamy – seznam donorů a seznam nemocných. Lidé, kteří by mohli darovat umělecká díla nebo peníze, a přátelé, kteří by mohli onemocnět. Velcí donoři, jejichž jména člověk nikdy nezapomene, a přátelé, o které už přišel. Ale ti, o které přišel, to nebyli blízcí přátelé, tedy až dodneška. Vždycky to byli jen známí, přátelé přátel, jako třeba Nicův někdejší spolubydlící Jonathan, pár galeristů, jeden barman a pak ten chlápek z knihkupectví. Bylo jich asi tak šest? Ano, šest lidí, o kterých věděl, zdravil se s nimi v baru, ale jejich druhé křestní jméno neznal, u některých dokonce ani příjmení. Byl na třech rozloučeních. Ale teď měl v hlavě nový seznam: jeden blízký přítel.

Yale byl loni s Charliem na informační schůzce s člověkem ze San Franciska. Vykládal jim: „Znám kluky, kteří o nikoho nepřišli. Skupinky, kterých se to nedotklo. Ale znám taky lidi, kteří ztratili třeba dvacet přátel. Zdrtilo to celé bytové domy.“ A Yale, ten zoufalý blbec, si myslel, že by mohl patřit do té první kategorie. Dvakrát mu nepomohlo, že přes Charlieho znal skoro

každého v Boystownu. Nepomohlo, že jeho přátelé byli snaživci –a že se podle všeho snažili i v téhle strašlivé nové oblasti.

Yale a Charlie měli to štěstí, že se potkali ve správný čas a rychle se do sebe zamilovali. Byli spolu od února jednaosmdesátého roku a – což skoro nikdo nechápal – od podzimu téhož roku spali jen spolu. V roce 1981 už se rozhodně dalo nakazit, ale tohle nebylo San Francisco ani New York. Bohudík tu šlo všechno pomaleji. Jak mohl Yale zapomenout, že nenávidí rum? Vždycky po něm byl náladový a dehydrovaný a bylo mu vedro. Žaludek měl jako na vodě.

K pokoji přiléhala maličkatá koupelna a on si sedl na studenou záchodovou mísu a svěsil hlavu mezi kolena.

Na seznamu lidí, kteří by mohli onemocnět, kteří nebyli dost opatrní, a dost možná už nemocní byli: inu, samozřejmě Julian. Richard. Asher Glass. Teddy – kristepane, Teddy Naples, který tvrdil, že se mu jednou podařilo zůstat v pánských lázních dvaapadesát hodin v kuse, ale ve skutečnosti pospával (přes zvuky sexu a dunivou hudbu) v soukromých pokojích, které si tu pro své avantýry pronajímali různí starší muži, a živil se snickerskami z automatu.

Teddy s testem nesouhlasil, bál se, že si někdo k výsledkům přiřadí jméno a vláda by toho mohla využít, stejně jako seznamů Židů. Aspoň to tvrdil. Je možné, že byl jen vyděšený jako všichni. Teddy si na Loyolově univerzitě dělal Ph.D. z filosofie a měl ve zvyku ukrutně průměrné pocity zakrývat složitými filosofickými konstrukty. Teddy a Julian spolu tu a tam „něco měli“, ale Teddy jen pendloval mezi Kierkegaardem a bary a kluby. Yale měl odjakživa podezření, že Teddy má přinejmenším sedm různých okruhů přátel a tohoto si necenil příliš vysoko. Však ho viděl odcházet. Třeba na něj ty fotky byly moc, jako na Yalea. Třeba se šel jen projít kolem bloku, ale Yale o tom pochyboval. Teddy potřeboval někde být, čekaly na něj lepší večírky.

A pak měl seznam známých, kteří už byli nemocní, léze na pažích sice skrývali, ale na obličeji ne, hrozně kašlali, hubli,

čekali, až se to zhorší – anebo leželi v nemocnici, nebo dokonce odletěli domů, aby umřeli u rodičů, a v místních novinách se o nich psalo, že zemřeli na zápal plic. Takových bylo zatím jen pár, ale na seznamu bylo ještě místo. Příliš mnoho místa.

Když se Yale konečně znovu pohnul, došel si k umyvadlu pro vodu a šplíchl si ji na obličej. V zrcadle vypadal děsně: kruhy pod očima, olivová kůže pobledlá. Bylo mu tak nějak divně u srdce, ale to koneckonců nebylo nic zvláštního.

Fotky už budou nejspíš promítnuté a shora určitě v davu najde Charlieho. Mohli by odejít. Mohli by třeba chytit taxíka a on by si uvnitř opřel hlavu o okénko. Doma by mu pak Charlie namasíroval krk a nedal by jinak, než že mu uvaří čaj. Bylo by mu dobře.

Otevřel dveře na chodbu a uslyšel kolektivní ticho, jako by všichni tajili dech a poslouchali něčí proslov. Jen ten proslov nějak neslyšel. Podíval se dolů, ale v obývacím pokoji nikdo nebyl. Všichni někam odešli.

Pomalu sešel dolů, nechtěl se leknout. Z nečekaného zvuku by se pozvracel.

Ale dole v obývacím pokoji bylo slyšet jen točící se desku, poslední píseň už dohrála a ramínko s jehlou odskočilo na stranu. Stoly a opěrky gauče byly plné poloprázdných lahví od piva a skleniček od cuba libre. Na jídelním stole zůstaly tácy s kanapkami.

Yalea napadla šťára, nějaká policejní razie, ale tohle byl soukromý obytný dům, oni byli všichni dospělí a mnoho nelegálního se tu nedělo. Někdo měl možná nějakou trávu, ale z toho se nestřílí.

Jak dlouho byl nahoře? Dvacet minut? Možná půl hodiny? Napadlo ho, jestli náhodou na posteli neusnul, jestli náhodou nejsou dvě hodiny ráno. Ale ne, leda by se mu zastavily hodinky.

Bylo teprve tři čtvrtě na šest.

Napadají ho pitomosti a oni jsou určitě vzadu na zahradě.

Takovéhle domy přece mají vzadu zahradu. Procházel prázdnou kuchyní a knihami obrovnanou pracovnou. Našel dveře, ale byly zamčené. Zastínil si rukou sklo, aby se nelesklo: proužkovaná markýza, hromada suchého listí, měsíc. Lidi žádní.

Yale se otočil a zavolal: „Haló! Richarde! Kluci! Haló!“

Došel k předním dveřím – taky zamčeným, což bylo divné –a zápasil s nimi, až se otevřely. Na ztemnělé ulici nikdo nebyl.

Přepadla ho mlhavá, absurdní myšlenka, že svět skončil, že se tudy prohnala nějaká apokalypsa a jen na něj se zapomnělo.

Sám sobě se zasmál, ale zároveň u sousedů v oknech neviděl pohupovat se žádné hlavy. Naproti přes ulici se svítilo, ale to v tomhle domě taky. Na konci bloku přeskočil semafor ze zelené na oranžovou a pak na červenou. Někde v dálce matně slyšel hučení aut, ale to mohl klidně být vítr, ne? Nebo dokonce jezero. Yale doufal, že se ozve siréna, klakson či psí štěkot nebo po nočním nebi přeletí letadlo. Nic.

Vešel zpátky dovnitř, zavřel za sebou dveře a zavolal: „Kde jste kdo?“ Napadlo ho, že je to celé jen vtípek, že odněkud se smíchem vyskočí. Ale byli přece na smuteční sešlosti, ne na střední škole. Lidi se zabývali i něčím jiným než tím, jak mu ublížit.

Zahlédl v Richardově televizi svůj vlastní odraz. Pořád tu byl, pořád byl vidět.

Na opěradle jedné židle visela modrá větrovka, poznal, že patří Asheru Glassovi. Kapsy byly prázdné.

Měl by odejít. Ale kam by šel?

Popelníky byly plné nedopalků. Žádný nebyl napůl vykouřený, žádný típnutý ve spěchu. Na stolcích a na baru byly předtím vyskládané Nicovy komiksy, ale teď ležely rozházené všude možně – spíš výsledek večírku samotného než jeho konce – a Yale jeden výtisk sebral ze země. Drag queen jménem Martina Luther Kink. Přihlouplá pointa postavená na tom, že má sen.

Prošel všechny místnosti v přízemí a otevřel všechny dveře – dokonce i do spíže, do šatníku i do komory –, až narazil na stěnu studeného vzduchu a betonové schody kamsi dolů. Našel vypínač a vyrazil. Pračky, krabice, dva rezavé bicykly.

Vyšel zpátky nahoru a pak až do třetího patra – pracovna, malá posilovna, nějaký sklad – a pak sešel zpátky do druhého a všechno pozotvíral. Zdobené mahagonové sekretáře, všechno

v bílé a zelené. Jestli tohle bylo dílo té jeho manželky, nebylo to vůbec zlé. Na zdi fotka od Diane Arbus, ta s klukem, co v ruce drží granát.

Richard měl vedle postele telefon a Yale s ulehčením zvedl sluchátko. Chvíli poslouchal tón – byl uklidňující – a pak zvolna vytočil své číslo. Nikdo to nezvedal.

Potřeboval slyšet nějaký hlas, jakýkoli lidský hlas, a tak zavěsil, znovu zvedl sluchátko a vytočil číslo na informace.

„Jméno a město prosím,“ řekla žena na druhém konci.

„Haló?“ Chtěl se přesvědčit, že to není přednahraný hlas.

„Tady Informace. Znáte jméno člověka, kterému si přejete zavolat?“

„Ano – jmenuje se Marcus. Nico Marcus, North Clark v Chicagu.“ Jméno i název ulice vyhláskoval.

„Mám tu pana Marcuse, North Clark Street, Chicago. Chcete s ním spojit?“

„Ne – ne, díky.“

„Tak mi vydržte na lince, nadiktuju vám číslo.“

Yale zavěsil.

Ještě jednou obešel celý dům a nakonec se vypravil ke vstupním dveřím. Nazdařbůh zavolal: „Odcházím! Už jdu!“

A vykročil ven do tmy.

Když vzlétli nad Atlantik, chlap u okénka se s trhnutím probudil. Usnul už v Chicagu na letišti, a aby se Fiona rozptýlila, učinila ho hlavním hrdinou svých chlípných představ. Už hodinu měla na klíně otevřený palubní časopis a zatím jen znovu a znovu rolovala roh stránky s křížovkou. Chlápek měl tělo horolezce a oblečení, vlasy a vousy (vše neupravené, vlasy po bradu a kudrnaté, šortky flekaté od modrého inkoustu) též. Spal čelem opřený o sedadlo před sebou, a když se narovnal a omámeně se rozhlédl, Fioně došlo, že mu předtím neviděla do tváře. Vymyslela mu vlastní obličej, takže tenhle – byť pohledný a ošlehaný větrem – jí k němu neseděl. Podle svalů na holých nohou i na pažích už věděla, že je na ni moc mladý. Něco málo přes třicet.

Vytáhl si zpod sedadla batoh a prohraboval se jím. Seděl u okénka, Fiona do uličky. Osahal si kapsy a pak zašátral v kapse na sedadle před sebou. Znovu prohrabal batoh a vytahoval z něj různé věci: srolované ponožky, igelitový pytlík se zubní pastou a ústní vodou, malý deník. Obrátil se k Fioně a řekl: „Nějaký drink?“ Nebyla si jistá, jestli se nepřeslechla. Bylo možné, že jí nabízí pozvání na koktejl, ale znělo to spíš naléhavě než koketně.

„Pardon?“ ona na to.

„Kupoval jsem si něco k pití? Tady v letadle?“ Mluvil poněkud nezřetelně.

„Aha. Spal jste.“

„Do prdele,“ ulevil si a zaklonil hlavu, až mu ohryzek směřoval přímo ke stropu.

„Stalo se něco?“

„Nechal jsem na baru peněženku.“ Šeptal, jako by to nemusela být pravda, dokud to nevysloví nahlas. „Na letišti.“

„Celou peněženku?“

„Takovou velkou koženou. Neviděla jste ji někde náhodou?“ V náhlém vnuknutí nahlédl do své kapsy na časopisy a pak k Fioně. „Kurva. Aspoň že pas mám, ale stejně. Do prdele.“

Cítila jeho zděšení. Něco takového by se v jejích divočejších časech mohlo stát i jí. Nechala by kabelku někde v klubu, ocitla by se na druhém konci města a neměla by, jak se dostat domů.

„Co zavolat letušku?“

„Ta s tím nic neudělá.“ Vyjeveně zakroutil hlavou, až se mu kadeře otřely o plnovous. Krátce, hořce se uchechtl. „Zasranej chlast, fakt už. Nasrat. Kurva.“

Nevěděla jistě, jestli si nedělá legraci. Alkoholici přece o svém problému takhle otevřeně nemluví. Ale copak by to říkal, kdyby to nebyla pravda?

Zeptala se ho: „Máte v Paříži někoho, kdo vám pomůže?“

„Mám tam na víkend u jedný ženský domluvený spaní. Ale dýl u ní asi zůstat nemůžu.“

A najednou to Fioně došlo. Je to podvod. Chce ji tou historkou jen dojmout. Má v ní probudit mateřské obavy, aby mu dala sto dolarů a řekla: „Tohle vám třeba pomůže.“ Kdyby byla stejně stará jako on, pokusil by se ji navíc svést.

„To je hrůza,“ řekla. Zatvářila se soucitně a pak obrátila list v časopisu. Mohla klidně říct: Mám větší problémy než ty, kamaráde. Nebo taky: Jsou horší věci, o který můžeš přijít.

Když zhasla světla, Fiona se schoulila směrem do uličky a uložila se na tenký polštář.

V žádném případě neusne, ale bylo příjemné se aspoň nachystat. V Paříži ji čekal milion rozhodnutí a poslední týden strávila panickým plánováním, ale teď měla před sebou osm milosrdných hodin, kdy nemůže dělat vůbec nic. V letadle se dospělý člověk nejvíc přiblíží té báječné bezmocnosti dětství. Vždycky nesmyslně žárlila, když byla Claire nemocná. Fiona jí nosila knížky a kapesníky a teplou šťávu a vyprávěla jí, ale nejraději by si to s ní vyměnila. Zčásti aby dceru té nemoci ušetřila, ale taky proto, aby se o ni někdo staral. Tohle byly jediné chvíle,

kdy Claire přijímala Fioninu bezmeznou lásku, kdy se jí stulila na klín a spala – tělo jí hořelo horečkou a jemné vlasy kolem čela se jí kroutily a lepily potem. Fiona ji hladila po horkém uchu, po rozpáleném lýtku. Když Claire povyrostla, tohle se změnilo –chtěla být sama s knížkou nebo laptopem –, ale pořád si nechala od Fiony donést polévku, a dokonce jí dovolila posedět chvíli na kraji postele. A to nebylo málo.

Nejspíš na chvíli usnula, ale vzhledem k časovému posunu, zhasnutým světlům v kabině i vzhledem k tomu, že letěli proti pohybu slunce, si nebyla jistá, jestli uplynulo půl hodiny, nebo pět. Její soused chrápal, hlavu svěšenou k ramenu.

Letadlo sebou trhlo a letuška procházela kabinou a dvěma prsty kontrolovala přihrádky. Všechno v pořádku. Fiona chtěla zůstat v letadle napořád.

Její soused se vzbudil, až když se podávala snídaně. Sklíčeně si objednal kávu. „Doopravdy bych potřeboval whiskey,“ řekl Fioně. Nenabídla mu, že mu ji koupí. Vytáhl stínítko na okně. Ještě byla tma. Řekl: „Nemám tyhle letadla rád. Myslím sedm šest sedmičky.“

Chytila se. „Proč ne?“

„No, v minulým životě jsem na nich lítal. V jednom z mnoha minulých životů. Nemám rád úhel jejich podvozku.“

Snažil se ji zase oblafnout? Byl to začátek historky o velké smůle, o tom, jak přišel o práci a možná i o manželku? Nevypadal na minulé životy dost starý, nevypadal dost starý na to, aby měl za sebou cesty takhle velkým letadlem. Na to přece člověk potřeboval roky zkušeností, ne?

„Myslíte, že to není bezpečné?“ zeptala se.

„No, je to úplně bezpečný, a zároveň je to úplně nebezpečný. Řítíte se vzduchem, tak co byste čekala?“

Vypadal vcelku střízlivý, takže se nebála, že se jí vyzvrací do klína nebo jí tamtéž sáhne. Jen mluvil trochu nahlas. Navzdory

svému nejlepšímu úsudku s ním mluvila dál. Zaměstnalo ji to. A byla zvědavá, co jí bude vykládat, jak se bude ten jeho podvod vyvíjet.

Vyprávěl jí, jak si pojmenovával každé letadlo, kterým letěl, a ona mu na to řekla, že její dcera dávala jméno úplně všemu –kartáčkům na zuby, postavičkám z lega, rampouchům za oknem.

„To je hustý,“ zhodnotil to a jí to připadlo trochu přehnané.

Na ranveji se jí zeptal, jestli v Paříži už někdy byla. „Jen jednou,“ odvětila. „Na střední.“

Zasmál se. „Tak teď to bude jiný, co?“

Mnoho si z té cesty nepamatovala, jen ostatní z kroužku francouzštiny a kluka, se kterým se moc chtěla líbat, ale který nakonec skončil v posteli se Susannou Marxovou. Pamatovala si, že kouřila trávu a jedla jen croissanty. Posílala Nicovi pohledy, které mu přišly, až když už byla doma. Čekala ve frontě na Louvre a Eiffelovku a měla dojem, že by to měla prožívat tak nějak intenzivněji. Na francouzštinu chodila, jen aby se vzepřela matce, která byla přesvědčená, že by měla umět španělsky.

Fiona se ho zeptala, jestli on někdy v Paříži byl, a pak dodala: „Asi ano, když jste byl pilot –“ Zapomněla na to, protože mu nevěřila.

„Druhý nejlepší město na světě,“ řekl.

„A které je první?“

„Chicago,“ odvětil, jako by to bylo zcela zřejmé. „V Paříži nemaj Cubs. Bydlíte na levým břehu, nebo na pravým?“

„Ech, asi někde mezi. Kamarád má byt na Île Saint-Louis.“ Líbilo se jí, že navenek její cesta zní oslnivě, a ne zoufale.

Muž hvízdl. „Šikovnej kamarád.“

Možná mu to neměla říkat, možná se neměla tvářit, jako že má peníze a je ji o co obrat. Ale připadala si v téhle verzi svého příběhu tak hezky a pohodlně, že pokračovala: „On je vlastně –znáte fotografa Richarda Campa?“

„Jo, jasně že jo.“ Díval se na ni a čekal na zbytek. „Počkat, to on je ten váš kamarád?“

Přikývla. „Známe se odjakživa.“

„Fíha,“ odvětil muž. „Vážně? Já jsem blázen do umění. Pletu si ho s Richardem Avedonem. Ale Campo dělal ty fotky ze smrtelný postele, že jo?“

„Ano, to je on. Drsnější než Avedon.“

„Nevěděl jsem, že ještě žije. Páni. Páni.“

„Neřeknu mu, že jste to říkal.“ Ve skutečnosti netušila, v jakém stavu Richarda najde. Ve svých osmdesáti letech ještě pracoval, a když se před pár lety zastavil v Chicagu, když tam měl výstavu v Muzeu současného umění, byl shrbený, ale plný energie a vykládal o devětadvacetileté francouzské agentce, která podle všeho byla jeho životní láskou.

Trvalo dlouho, než se dostali ke stojánce. Ptal se jí, jestli se s Richardem Campem chystá obcházet muzea, a Fiona odpověděla, že vlastně jede za dcerou. Byla to pravda, v tom nejoptimističtějším smyslu. „A za její dcerou,“ dodala. „Za vnučkou.“

Zasmál se a pak mu došlo, že to myslí vážně. „Vůbec nevypadáte –“

„Děkuju,“ odvětila.

K jejímu ulehčení s cinknutím zhaslo světélko bezpečnostních pásů. Muž nedostal příležitost klást otázky, na které neměla odpovědi. (Který okrsek? Kolik je vnučce? Jak se jmenuje?)

Čekala, až dostane prostor se postavit. „Není možné, že máte tu peněženku v kufru?“ Ukázala nahoru k přihrádkám.

„Já jsem si kufry odbavil.“

Teď už mu věřila víc, ale ne dost na to, aby mu nabídla peníze. Místo toho řekla: „Můžu vás vzít taxíkem, jestli vám to pomůže.“

Usmál se, měl hezké zuby. Rovné a bílé. „Odvoz zrovna mám.“

Konečně se mohla postavit, a když se zvedla, křuplo jí v kolenou. Popřála mu hodně štěstí, a přestože nemohl vědět, jak moc ho bude potřebovat ona, odpověděl: „Vám taky.“

Sundala si příruční zavazadlo. Za oválnými okénky vycházelo růžové slunce.

Rebecca Makkaiová: Ohromní optimisti / ukázka

Rebecca Makkaiová

Ohromní optimisti

Rebecca Makkaiová

Ohromní optimisti