román
PRAŽSKÝ SCÉNÁŘ
LE SCÉNARIO DE PRAGUE
© Le Cherche Midi, 2023
Published by arrangement with Lester Literary Agency & Associates
Translation © Šárka Belisová, 2024
Cover photo © Pavel Hudec Ahasver, 1969
ISBN 978-80-7637-517-8
Nic z toho, co se stalo, se nestalo. Pro ty, kteří strkají do všeho svůj zvědavý a podezíravý čumák.
Jan Hanč, Události
lekce od mistra
Arthur Rubinstein kráčí po Champs-Élysées, když vtom na jeho sluch zaútočí zvuk akordeonu. Zastaví se před slepcem, který právě przní Chopinovu mazurku.
Pianista se představí. Taktně šumaře pokárá. Pak pokračuje v cestě.
O několik měsíců později na tomtéž místě slepce opět spatří a bohužel i slyší hrát. Vrhne se k němu. Vtom se zarazí a neubrání se smíchu. Harmonikář si dal k nohám tabulku a na ní stojí: „ŽÁK ARTHURA RUBINSTEINA.“
před začátkem
Je tak těžké nalézt začátek. Nebo lépe: je těžké začít na začátku. A nepokoušet se dále ustupovat.
Ludwig Wittgenstein, O jistotě
Moře jsem poprvé viděla v sedmnácti. Bylo to v Jugoslávii, na ostrově G. Odjela jsem tam na čtrnáct dní a zůstala tři měsíce. Tím třetím měsícem bylo září.
Rodiče jsem donutila k podvodu, do školy museli přinést lékařské potvrzení. Zavolala jsem jim z pošty a poprosila je, aby to udělali. Nechápali, říkali, že jestli chci odmaturovat, musím se okamžitě vrátit domů.
S krutostí, jaké je schopno pouze mládí, jsem jim oznámila, že jsem se zamilovala do Jugoslávce o deset let staršího než já a že chci tu lásku prožít naplno a bez omezení.
Ivan patřil k významné místní rodině, která na G. vlastnila vinice, fíkovníkové háje a levandulová pole.
Žil a pracoval v Londýně a na léto se vracel domů. Byl vášnivým a majetnickým milencem.
Když jsem se začala stýkat se skupinou mladých lidí v mém věku a intimně se sblížila s jedním Němcem, neúprosně mě zavrhl. Několik dní a nocí jsem tím trpěla a pak se na něj s pomocí nových přátel snažila zapomenout.
Pocházeli z nejrůznějších koutů, tvořili jsme dokonalé společenství mladých Evropanů – byli tam kluci a holky skoro ze všech evropských zemí. Nemluvili jsme jazyky těch druhých, ale rozuměli si, komunikovali jsme na fyzické rovině.
Přes den jsme pokoušeli slunce, vystavovali se mu celé hodiny a vydávali se na Pekelné ostrovy, kde se na vinicích hadi hemžili jako mravenci v mraveništi.
V noci jsme, spálení a vyčerpaní neúprosným sluncem, chodívali s magnetofonem a svíčkami tančit na terasu hotelu Palace, která byla v té době téměř v troskách, ostatně jako samotný hotel, postavený v roce 1880 pro královnu Alžbětu. Na terasu sem tam zabloudilo i několik hotelových hostů, ale nikdy se k nám neodvážili přidat a vzápětí mizeli jako duchové.
Občas jsem Ivana potkala, a když jsem ho viděla s jinou ženou, pokaždé se mi rozbušilo srdce. Oba jsme skoro vždycky měli doprovod, a tak jsme si od sebe drželi odstup. Byl zralejší než moji kamarádi, vážnější, pohlednější. Ale já jsem potřebovala zažívat jiné věci, jiná setkání, proto jsem se od něj musela odpoutat.
Žili jsme životem plným vzruchů, „organickým“ životem bez emocí až do chvíle, kdy jeden z nás, mladý Němec, do něhož jsem byla zamilovaná a který mě miloval, jednoho dne slunci podlehl.
Pohřbili jsme ho na vyprahlém, nehostinném kopci, odkud byl ten nejúchvatnější, nejskvostnější výhled – šlo odtamtud pozorovat všechny blízké ostrovy, zachytit sebenepatrnější hnutí moře, sebemenší proměnu jeho barev, jeho nálad.
Na začátku října se slunce měnilo: ztrácelo na jasu a síle, z hodiny na hodinu sláblo a dny se krátily.
Výzva byla ta tam a bez ní naše skupina ztratila smysl. Tak jsme se rozešli a slíbili si, že se znovu sejdeme příští léto.
Pak už jsem se tam nikdy nevrátila.
Vztah se stejně starým Němcem, který je pohřben na jednom z ostrůvků kolem ostrova G., mě dlouho pronásledoval. Po návratu jsem napsala asi dvacetistránkovou povídku o našem surovém, pudovém životě na ostrově. V mých sedmnácti to byla má první beletristická práce. Nazvala jsem ji O účinku slunce a přidala ji k dalším krátkým povídkám, které jsem napsala později a jež byly promyšlenější a umírněnější.
Po odeslání víc než kilogramu povídek, fotografií, fotoscénářů a scénářů na filmovou a televizní fakultu Akademie múzických umění v Praze – to byla podmínka pro případné pozvání k písemným a ústním zkouškám – jsem byla při představě možného odmítnutí plna takového napětí a takové úzkosti, že se o mě při odchodu z pošty pokoušely mdloby.
Paní u přepážky se mě předtím zeptala, jestli nechci zásilku pojistit. Pro případ ztráty by se dala pojistit na tisíc korun.
Zaváhala jsem, protože šlo o originály a já od nich neměla kopii. Bylo pro mě nepředstavitelné, že by se něco tak důležitého mohlo ztratit. A kdyby se má práce ztratila, co bych si počala s tisíci korunami?
Vzpomněla jsem si, že ten den vycházejí Literární noviny a že kdybych si zaplatila pojištění, už bych na ně neměla.
Zásilku jsem nepojistila, jen jsem ještě obtáhla adresu příjemce a adresu odesílatele a víc při tom tlačila na pero.
Jakmile jsem vyšla z pošty, běžela jsem si Literárky koupit. Psalo se v nich o literatuře, divadle a filmu, a o slovenských a českých spisovatelích a překladech cizích autorů. Nejzajímavější často bývala poslední strana s úryvkem
z dosud nepublikovaného deníku nějakého spisovatele, básníka či filozofa nebo s rozhovorem s některým známým spisovatelem.
Časopis jsem otočila a podívala se na poslední stránku: byla věnována českému spisovateli Romanu Kantorovi, který slavil čtyřicátiny.
Spolu se slovenským spisovatelem Dominikem Tatarkou to byl můj nejoblíbenější autor. Kantor učil na pražské FAMU, Tatarka žil v Bratislavě a jeho dům byl pod policejním dohledem.
Kantorovy povídky, plné deziluze, ironických a pochmurných úvah o lidském údělu, milostných vztazích a sexualitě, jsem milovala. Jeho úvahy mi jako jediné připadaly hodny myslící bytosti.
Uprostřed stránky byl vyfotografován s německým boxerem. Podobnost mezi psem a spisovatelem bila do očí – Roman Kantor byl bývalý boxer a několik zápasů se podepsalo na jeho nose. Spisovatel a jeho pes byli vyfoceni zepředu:
Roman Kantor stál s rukama v bok – zjevně bojovný postoj popíral svým smutným pohledem. Dlouhé nohy měl rozkročené, jednu trochu předsunutou. Pes seděl na prkenné podlaze mezi jeho nohama.
Oba hleděli s vážným, rozčarovaným výrazem přímo do objektivu.
Za spisovatelem byla stěna s obrazy, které nepřipomínaly žádného známého malíře a dávaly tušit, že autorem je on.
Roman Kantor právě vydal svůj první román, jízlivou, nepřívětivou kroniku padesátých let.
S odstupem a ironií popisoval politickou atmosféru a intimní vztahy povětšinou politováníhodných postav.
Prohlížela jsem si jeho fotografii, četla jeho brilantní poznámky a odpovědi na novinářovy otázky. Najednou jsem
si vzpomněla na povídky v balíčku, který jsem právě odeslala. Přepadla mě prudká touha, aby se mu alespoň jedna z nich líbila a abych se stala jeho žákyní.
Když na někoho vzpomínáme, nelze ho oddělit od míst, která nás pojila.
Jean-Michel Delacomptée, Écrire pour quelqu’un
Pražská Filmová a televizní fakulta Akademie múzických umění sídlí v paláci Lažanských, postaveném v letech 1861–1863, památkově chráněné novorenesanční budově krémové nebo smetanové barvy (to záviselo na světle) se čtyřmi věžemi a s nádherným dřevěným portálem.
Dlouhá léta v něm žil český hudební skladatel Bedřich
Smetana a vytvořil zde některé skladby, které postupně zlidověly tak, že je zná každý, i když neví, kdo je napsal.
Palác stojí na rohu Smetanova nábřeží a Národní třídy.
Z jeho oken je vidět na řeku a druhý břeh staré Prahy s ostrovem, kam Pražané v létě chodívají tančit, jíst a bavit se.
V přízemí paláce se nachází kavárna Slavia, nejslavnější pražská kavárna, otevřená v roce 1881. Z jejích velkých oken je výhled na nábřeží Vltavy. Toho roku poslalo přihlášky přes dva tisíce zájemců a k přijímacím zkouškám jich postoupilo jen čtyři sta. Z těchto čtyř set adeptů pak bylo do sedmi sekcí filmové akademie přijato pouhých čtyřicet.
Naprostou většinu uchazečů tvořili cizinci z celé Evropy, Jižní Ameriky, Spojených států, afrických zemí, Sýrie, Tuniska, Alžírska a Kypru.
Přijímací zkoušky trvají šest dní.
V prvních pěti dnech se konají písemné zkoušky, každá z kateder školy má své vlastní.
Když jsem v předvečer prvního dne přijela do Prahy, strávila jsem noc v ošuntělém předměstském hotelu a nepodařilo se mi zamhouřit oka.
Brzy ráno jsem vstala se sevřeným žaludkem, na jídlo jsem neměla ani pomyšlení, ale vzpomněla jsem si na máminu radu a dostala do sebe citron.
Slunce zkraje léta začíná připalovat.
Na zkoušky jedu tramvají. Je přeplněná, jede rychle a ve chvíli, kdy se chodci mylně domnívají, že mají přednost, prudce brzdí. Když projíždí kolem paláce Lažanských, vidím, jak se dovnitř hrne hlouček mladých lidí.
Z tramvaje vyskočím před Národním divadlem, a když přebíhám Národní třídu, auta zuřivě troubí.
Před palácem Lažanských se zastavím a s obdivem si ho prohlížím. Ze všech stran do mě vrážejí chodci, a nikdy se neomluví. Dívám se na ně – na sobě mají fádní oblečení, na tváři uštvaný, otrávený výraz.
Únavou po probdělé noci se sotva držím na nohou. Z paláce Lažanských vychází několik mladých lidí, zahýbají za roh a vcházejí do Slavie. Ustrojení jsou jinak než ostatní, mají lehkou, sebevědomou chůzi „vyvolených“.
Najednou se mi zatočí hlava. Z hladu a touhy být jednou z těch mladých, z nichž každý v sobě nese příslib originálního světa, jaký dosud nikdo neuskutečnil.
Na schodišti paláce vybíhám schody po dvou a srdce mi buší tak prudce, že nemohu dýchat.
Zábradlí z tmavého leštěného dřeva je upevněno na těžkých kovových tyčích s tepanými ornamenty z kovu, jehož původ neznám, tohle všechno vnímám až bolestně ostře.
Na chodbách debatují nebo osaměle postávají desítky uchazečů.
Všichni nejsou tak mladí, jak se mi při pohledu z dálky na ulici zdálo, a češtinu nebo slovenštinu skoro neslyším.
Jsou to samí cizinci! To ve mně budí nadšení.
Slyším mladého Američana, možná Kanaďana, jak říká, že přišel zkusit štěstí na tuhle školu, protože „Orson Welles is reputed to have said that Prague’s film school was the only school that could actually teach film making“. (Orson Welles prý prohlásil, že pražská filmová škola je v současnosti jediná, která umí naučit točit filmy.)
V sekcích scenáristiky a dramaturgie mě čeká zklamání – jsou tam jen Češi a pár Slováků. Že by to bylo tím, že čeština je na psaní tak těžký jazyk a cizinci si na ni netroufají?
Někteří uchazeči si povídají, jiní si čtou nebo nervózně listují tlustými svazky, jako by šlo ještě na poslední chvíli pochytit znalosti, které by se jim před komisí mohly hodit.
Slyším, jak několik adeptů říká, že tu jsou už potřetí nebo počtvrté a pokaždé doufají, že budou konečně přijati. Sleduji je s obdivem, ohromená a povzbuzená jejich vytrvalostí.
Prvních pět dní zkoušek mi připadá nekonečných.
Nejím ze strachu, že bych mohla mít pomalejší myšlení a reakce, žaludek mi kručí hlady, někteří se na mě dívají soucitně, jiní nerudně. Skoro všichni při vypracovávání zadání žvýkají namazané chleby.
Jedním z úkolů, které během těch pěti dnů dostaneme, je napsat varianty scén z filmů – českých, slovenských i zahraničních –, které nám promítnou, a pak je přizpůsobit různým žánrům: komedii, dramatu, tragédii, tragikomedii, detektivce.
Test, který se píše poslední den písemných zkoušek, spočívá kromě jiných předepsaných situací i v popisu té, kdy se
nějaký muž probudí na neznámém místě. Jak by spontánně reagoval?
Navzájem se po sobě tázavě podíváme – poslední úkol působí jednoduše, jenomže na tuto situaci pravděpodobně existuje přesně daná odpověď, stejně jako je tomu v matematice nebo ve fyzice. Až dosud jsme si mohli vymýšlet, co jsme chtěli, ale teď nám připadá, že by mohlo jít o chyták.
Snažím se představit si člověka v situaci, kdy si nepamatuje, jak se na neznámém místě ocitl. Co by udělal jako první? Myslím na to, jak znepokojeně bych se na jeho místě cítila já sama, a snažím se tu scénu popsat co nejpřesněji, jak jen to jde. Napíšu to velmi stručně, obávám se sice, že to není dostatečné, nic jiného si ale představit neumím.
Na konci pátého dne jsem vyčerpaná, jako kdybych bez předchozího tréninku každý den uběhla maraton.
Musela jsem zhubnout, protože oblečení na mně vlaje.
Jakmile mám poslední část testů za sebou, už se s nikým nedávám do řeči a z paláce Lažanských odcházím. Chci se vrátit do hotelu a prospat se. Uvědomím si, že mi došly citrony a zítra je poslední den zkoušek.
Citrony jsou nedostatkové zboží, pár kusů se mi podaří sehnat, poté co oběhnu několik pražských čtvrtí.
S vypětím všech sil se vracím do hotelu a bez umývání a bez jídla okamžitě upadám do hlubokého spánku.
Bůh přišel. Potkal jsem ho ve vlaku, který jede v pět patnáct.
John Maynard Keynes, kterého cituje Theodore Redpath v knize
Ludwig Wittgenstein: A Student’s Memoir
Druhý den ráno jsem se probudila stále ještě vyčerpaná a pro povzbuzení si připomněla, že je to poslední den, možná ten nejdůležitější, protože mě čeká ústní zkouška, zkouška, při níž je třeba svou „fyzickou“ přítomností přesvědčit o tom, jak je pro uchazeče životně důležité, aby byl na tuto školu přijat a později mohl dělat práci, která pro něho bude životním posláním.
Všechno, co si opakuji, abych si dodala odvahy, mi připadá zbytečné, ale musím tam jít, tenhle poslední den musím zvládnout, a pak ať se stane, co se má stát.
Vybíhám po schodech impozantního schodiště paláce
Lažanských, jdu pozdě.
Vcházím na toalety, kde se mladé ženy v tichosti líčí a každá se soustředí na nejmenší detaily svého obličeje, vlasů, šatů. Všechny mi připadají krásné: každá má v oblečení nebo líčení něco jedinečného.
Občas na sebe vrhnou pohled a navzájem se poměřují.
Chtějí působit uvolněně a vesele, hodně se smějí. Závidím jim jejich lehkost – je jedno, jestli je skutečná, nebo předstíraná.
V kabince si sednu na okraj mísy. Snažím se uklidnit, protože už jsem skoro na řadě.
Z tašky vytáhnu nůž a dva citrony. Oloupu je a zhltnu jeden po druhém, tak rychle, že se rozkašlu. Sliny smíchané s citronovou šťávou mi stékají po bradě a dopadají na bílou hedvábnou košilovou halenku.
Kašlu tak silně, až mi po tváři stékají slzy.
Otřu se toaletním papírem a jdu se umýt.
Matka mi radila, abych se nelíčila, prý je lepší vypadat přirozeně; takže „nenalíčená, přirozená“ těmhle sofistikovaným dívkám, nejspíš z Prahy nebo jiného velkoměsta, nemohu konkurovat a na okamžik zalituji, že jsem se matčinou radou řídila.
Přesto chci věřit, že má smetanová hedvábná halenka a černý kostým z jemné vlny – kopie toho, který měla babička, ušitého na míru u bratislavského krejčího, starého pána, Žida, jenž šil nejkrásnější obleky pro mého otce – jsou dostatečně krásné, hodné toho, abych se v nich ukázala na místě, kam jsem snila být pozvaná.
Za dva roky jsem si našetřila prací ve filmovém studiu. První rok v Leningradě jako asistentka režiséra Grigorije Kozinceva, druhý rok v Bratislavě jako „klapka“ a děvečka pro všechno, kdy jsem byla k ruce jedné skriptce a mezi jiným jsem nosila na promítání kotouče s denními pracemi, scénami natočenými během dne. Za vydělané peníze jsem si mohla koupit oblečení speciálně ušité pro případ, že by si mě – na základě mé nepojištěné zásilky – pozvali k přijímacím zkouškám.
Cestou z toalet míjím dva muže, z nichž ten mladší se na mě podívá, jako by si chtěl na něco vzpomenout; když se mu to povede, ukáže na mě – jako by ukazoval na má prsa pod mokrou látkou, na niž ještě před pár minutami kapala citronová šťáva smíšená se slinami – a něco šeptem sdělí svému společníkovi. Projede mnou nával horka.
Ten muž nemá v úmyslu se mnou mluvit, ukázal mě kolegovi a oba si mě prohlížejí, jako by si ve filmu o divoké přírodě prohlíželi podivný exemplář brouka, který se u nás vyskytuje jen vzácně nebo vůbec.
Otočím se a na oba muže se podívám zezadu. Ten, který na mě ukazoval, je vysoký, štíhlý, trochu shrbený, teď otáčí hlavu a já najednou poznávám jeho tvář, kterou jsem dosud viděla jen na fotografiích: je to spisovatel Roman Kantor, který učí na katedře dramaturgie a scenáristiky.
Oba muži se rozcházejí a Kantor zamíří ke studentům zabraným do hovoru s mladíkem, který právě vyšel ze zkušební místnosti. Rozrušením sotva popadá dech, zatímco ostatní se k němu dobývají:
„Tak co? Vzali tě?“
Omráčený student, zaskočený tou dotěrností anebo možná průběhem samotné zkoušky, se obrátí na Romana Kantora a zeptá se:
„A co ty, tebe vzali?“
„Copak jste mě neviděl v komisi? Já tady učím!“ odsekne mu spisovatel popuzeně.
Jeho povýšený tón mě ohromí.
Užaslé studenty tam nechá stát a vejde do zkušební místnosti.
„To je Roman Kantor, ten spisovatel…,“ hlesnu do ticha.
Taky píšeš?
Tím myslíš, jestli taky patřím mezi bohem vyvolené?
J. M. Coetzee, Elizabeth Costello
Trochu zploštělý boxerský nos, jakoby zraněná ústa, krásné ruce s dlouhými prsty listujícími textem uprostřed starých, znavených a opotřebovaných tváří – to je Roman Kantor, kterého vidím, když vcházím do zkušební místnosti. Vyzve mě, abych se posadila naproti komisi.
Po obou stranách dlouhého stolu sedí učitelé.
Toho dne na konci června panuje velké horko a členové přijímací komise – téměř všichni jsou významní umělci této země a všem je kolem šedesáti a více let – působí vyčerpaně a přejí si svůj nevděčný úkol co nejrychleji dokončit, zájemce o studium dramaturgie a scenáristiky jsou připraveni rozmašírovat.
Roman Kantor vstane, v ruce má text, jímž předtím listoval, a obrací se současně ke kolegům a ke mně:
„Promluvme si o písemné části zkoušky naší uchazečky. To, jak splnila zadání, mi připomnělo Stanislavského a způsob, jakým si vybíral studenty, kteří se chtěli stát herci. Tvář, postava, způsob mluvy, to všechno hrálo roli, ale nejdůležitější byla cvičení, která jim zadával. Uvedu příklad: Stanislavskij odešel do vedlejší místnosti, pak se vrátil a kandidátovi na roli řekl, že vedle právě ztratil klíče, a požádal ho, aby je našel. Pokud dotyčný kandidát hledal klíče jako každý jiný, Stanislavskij ho vzal. Když se naopak choval, jako by byl na jevišti a tělem i mimikou vyjadřoval dramatickou situaci, nebo pokud hledal na
nepravděpodobných místech, Stanislavského nezajímal, podle něho by se na herce vůbec nehodil. Tahle mladá žena napsala nejkratší a nejpřesnější cvičení ze všech, která jsem četl. Co udělá člověk jako první, když se probudí na neznámém místě?
Ve většině textů se objevuje potřeba vymočit se, zjistit, kde přesně se člověk nachází a jak by se dostal k telefonu. Naše mladá uchazečka třemi přesnými, a přitom poetickými větami popsala místo, kde se muž probudí, a první pohyb, který udělá – prohledá si kapsy.
Udělá to proto, aby se ujistil, že má peníze nebo doklady nebo obojí. Našla nejrychlejší a nejpravděpodobnější řešení. A našla řešení další ,hádanky‘, kterou potvrdil dotyčný zúčastněný, sovětský veterán z druhé světové války. Otázka byla jednoduchá – co si ze všeho nejvíc přál sovětský voják bojující proti Němcům v podmínkách, které známe?
Uchazeči mimo jiné uváděli, že se toužil dobře najíst, napsat snoubence nebo od ní dostat dopis, popřípadě že vojákovým hlavním přáním byl návrat domů, konec války a tak dál… Naše kandidátka si představila vojáka, který sní o pohodlné posteli a polštáři. A ten veterán v rozhovoru pro rozhlas odpověděl, že snil o pořádném polštáři, že to bylo to, co mu chybělo nejvíc… Ten rozhovor sovětský rozhlas odvysílal před dvaceti lety, je starý jako naše uchazečka…“
Ostatním učitelům se zdálo, že Roman Kantor to s tou chválou přehání a že je třeba mi připomenout, kde je mé místo.
Ten, který seděl vedle jediného větráku, a proto zřejmě nebyl zmožený vedrem tolik jako ostatní, přešel do útoku: „Slečno, jste Slovenka a píšete slovensky, tak proč jste si raději nevybrala studium na Slovensku v Bratislavě, ve
vašem hlavním městě? Slovenská vláda se rozhodla otevřít v Bratislavě filmovou katedru…“
Pohoršeně se podívá na své české kolegy:
„… přestože jsme s takovým mrháním penězi zásadně nesouhlasili! Naše pražská škola, kam se filmovému umění jezdí učit mladí lidé z celého světa, je schopná pokrýt filmové a televizní potřeby celé naší země!“
Vážnost jeho prohlášení mě div nedojala, ale chtěla jsem se bránit:
„Na vaši akademii jsem přišla proto, že jsem chtěla studovat u spisovatele Romana Kantora.“
„Soudruha Kantora,“ opraví mě tentýž učitel s důrazem položeným na slovo „soudruh“.
„Ano… A nejsem tak úplně Slovenka, i když jsem se narodila v Bratislavě… Moje matka je Ruska a můj otec je po svém tátovi Ukrajinec a po matce Maďar. Mojí mateřštinou je ruština. Stejně jako jsem se naučila slovensky a doteď jsem se v tom jazyce vyjadřovala, můžu se naučit i česky, když to bude potřeba.“
Emeritní profesor, který byl proti filmové škole na Slovensku, mě zpraží ironickým pohledem:
„Samozřejmě že bude, pokud se sem dostanete! Jste v Praze, ne v Bratislavě, a tady se mluví česky! A pak, promiňte, slečno, zapomněl jsem, že když žije Bulhar s Maďarkou nebo má Rumun dítě s Jugoslávkou nebo Židovkou, výsledkem všech těchhle prapodivných svazků bude vždycky Slovák! Bratislava není nic jiného než příšerná směsice Maďarů, Židů, Rakušanů, Jugoslávců a Poláků, kteří o sobě tvrdí, že jsou Slováci!“
Roman Kantor mu suše skočí do řeči:
„Milý kolego, jsme v Československu a obě řeči jsou úředními jazyky na celém území! A prosím vás, soudruhu Pilný,
nejsme tady od toho, abychom debatovali o nacionalismu, o čistotě ras nebo o jejich mísení…“
„O kosmopolitismu, milý kolego…“
Roman Kantor se podívá na profesora Pilného: „Slovenský herec Julius Satinský, kterého všichni znáte, mi vyprávěl, že během bombardování Bratislavy za druhé světové války jeho rodina málem zůstala pohřbená pod sutinami ve sklepě, kde se ukrývala. Jeho otci se podařilo zvednout poklop, který vedl na ulici, a začal volat o pomoc všemi jazyky, které ovládal, slovensky, maďarsky a německy: Pomoc! Segítség! Hilfe! To poslední slovo zaslechl sovětský voják, který si myslel, že se ve sklepě ukrývají Němci. Málem to celou rodinu stálo život, ale otci Julia Satinského se podařilo vysvětlit situaci pomocí slov ze všech jazyků, které znal, a nakonec to s vojákem zapili rumem. Ten voják byl ze Pskova a Satinský mi ukázal jeho fotografii, zůstala mu po otci a opatroval ji jako oko v hlavě. Jak vidíte, milý kolego, mít několikerý původ může být užitečné, protože od narození se naučíte několik jazyků. Ale zpátky k věci… Kromě toho, že mylně chápete význam slova ,kosmopolitismus‘, musíme se věnovat práci naší uchazečky. Každopádně, milý Bedřichu, ano, Slováci možná měli zůstat pod Maďary, ale nejlepší by bylo – a zarazilo by to i agresi, kterou předvádíte –, kdyby všichni Češi byli muži a všichni Slováci ženy.“
Při těch slovech se na mě šibalsky podíval a usmál se.
„Spíš povězte, co si myslíte o povídkách téhle dívky, pokud jste jim tedy rozuměl, když jsou napsané slovensky…“
Emeritní profesor na mě vrhne pohrdavý pohled:
„Jistěže jsem rozuměl. Především jsem pochopil, že tuto mladou osobu nezajímá nic jiného než soukromý život jejích postav a jejich sexualita – odpusťte mi, kolegové, že
se tak vyjadřuji – a že skutečná témata, ta, která hýbou dnešním světem a která je třeba umět vyjádřit, jsou jí naprosto cizí!“
Ostatní profesoři dávají čím dál víc najevo nesouhlas.
Zasloužilý profesor, který nemá rád kosmopolitismus, už to nevydrží a jde si stoupnout přede mě:
„Znáte Vittoria De Sicu?“
Než stačím přikývnout, spustí tirádu:
„Oceňovaný Andreotti v roce 1949 v otevřeném dopise De Sicovi napsal, že povinností umělce je propagovat zdravý a konstruktivní optimismus, který pomáhá lidstvu kráčet kupředu a chovat naději, a ne ukazovat bídu, utrpení a společenské nedostatky! Od té doby se nic nezměnilo. Totéž žádáme i my od našich studentů, budoucích scenáristů!“
Odvrací se ode mě a hovoří ke kolegům:
„Myslíte si, že peníze, které stát vynaloží na vzdělání této mladé ženy – protože nezapomínejme, že pokud bude přijata a každoročně složí závěrečné zkoušky, bude studovat na naší akademii pět let –, nebudou peníze promrhané…?“
Zamyslí se a ukáže na okno, za nímž teče řeka:
„… vyhozené do Vltavy?!“
Po něm vstane jiný zasloužilý profesor a ukáže na mě, jako kdyby mě kamenovali:
„Stavíme dálnici, plynovod, v Praze budujeme metro a potřebujeme scenáristy, kteří by vyprávěli příběh tohoto úžasného světa, světa, který je plodem tvrdé práce, jež se neobejde bez optimismu. Myslíte si, milí kolegové (s mnohomluvným gestem se otočí ke svým kolegům), že tato mladá žena bude schopna na sebe vzít úkol socialistické umělkyně?“
Zvedne se další profesor, celý zpocený: