Issuu

román

Édouard Louis Dějiny násilí

překlad Sára Vybíralová

Édouard Louis Dějiny násilí

román

Nakladatelství Paseka

Přeložila Sára Vybíralová Tato kniha vychází za přispění programu na podporu publikační činnosti Francouzského institutu.

Prague

Cet ouvrage a bénéficié du soutien des Programmes d'aide à la publication de l'Institut français.

HISTOIRE DE LA VIOLENCE Copyright © Édouard Louis, 2016 All rights reserved First published by Éditions du Seuil in 2016 Translation © Sára Vybíralová, 2019 Photography © Arnaud Delrue ISBN 978-80-7432-969-2

Geoffroyovi de Lagasnerie

Jedna

Schovávám se za dveřmi a poslouchám ji, říká, že jsem vyšel z bytu a sešel po schodech až několik hodin po události, kterou protokol, ležící teď na dvakrát přeložený v šuplíku u mě doma, nazývá pokusem o vraždu a kterou tak dnes nazývám i já, neboť pro to, co se stalo, nenacházím žádné jiné slovo, žádné výstižnější označení, a stále s sebou proto vláčím ten bolestný, nepříjemný pocit, že jen co můj příběh někdo vysloví, ať už já, nebo kdokoli jiný, okamžitě jej tím zkreslí. Přešel jsem v dešti na druhou stranu ulice, abych vypral povlečení na devadesát stupňů ve veřejné prádelně dole, ani ne padesát metrů od domu, hrbil jsem se pod příliš těžkým, příliš vel kým balíkem prádla, nohy mi pod jeho tíhou podklesávaly. Ještě se úplně nerozednilo. Ulice byla prázdná. Byl jsem sám, kráčel jsem, klopýtal, potřeboval

jsem ujít jen pár kroků, a přece mě spěch nutil je počítat: Už jen nějakých padesát kroků, honem, už jen asi dvacet kroků a jsi tam. A pokaždé jsem zrychlil. Také jsem si v duchu opakoval – v netrpě livé touze po budoucnosti, jež by tu scénu určitým způsobem odkázala, přiřkla minulosti, omezila ji na minulost: Za týden si řekneš: Tak už je to týden, co se to stalo, no tak, a za rok si řekneš: Tak už je to rok. Ledový déšť, ne prudký, ale velmi jemný, droboučký, nepříjemný, mi máčel plátěné boty, voda prosakovala podešvemi do ponožek. Byla mi zima – a myslel jsem si: Mohl by se vrá tit, vrátí se, teď mi nezbývá než bloudit městem, odsoudil tě k bloudění. V prádelně postával pro vozní, malý a podsaditý, jeho hlava a ramena vy čnívaly zpoza řady praček. Zeptal se mě, jestli se mám dobře, odpověděl jsem Ne, tak příkře, jak jsem jen dovedl. Čekal jsem na jeho reakci. Chtěl jsem, aby zareagoval. Nesnažil se dovědět víc, po krčil rameny, odvrátil se, zalezl do své stísněné kanceláře skryté za sušičkami a já ho nenáviděl za to, že se nevyptával. S čistým povlečením jsem se vrátil domů. Na schodišti jsem se potil. Ustlal jsem postel, zdála se stále nasáklá Redovým pachem, zapálil jsem tedy svíčky a vonné tyčinky; nestačilo to, popadl

jsem sprej proti zápachu, deodorant, dokonce i voňavky a kolínské, které jsem dostal k posled ním narozeninám, a pokropil jimi povlečení, na mydlil jsem povlaky na polštáře, přestože jsem je právě vypral, látka chrlila zpět mydliny v po době převrstvených, slepených bublinek, mýdlem jsem omyl i dřevěné židle, vlhkou houbičkou otřel knihy, kterých se dotýkal, kliky vydrhl dezinfek čními ubrousky, jednu po druhé pečlivě otřel dře věné latě žaluzií, přemístil a přeskládal hromádky knih na zemi, vyleštil kovový skelet postele, hladký a bílý povrch lednice posypal jakýmsi přípravkem s citronovou vůní; nedokázal jsem přestat, pohá něla mě energie blízká šílenství. Pomyslel jsem si: Lepší se zbláznit než být mrtvý. Vycídil jsem sprchu, jelikož ji použil, vylil jsem několik litrů silného dezinfekčního čističe do záchodu a do umyvadla (přinejmenším něco přes dva litry, re spektive jednu plnou lahev o objemu jeden a půl litru a druhou, zpola prázdnou), vycídil jsem ce lou koupelnu, bylo to absurdní, dokonce jsem utřel zrcadlo, v němž se toho večera prohlížel či spíše zhlížel; oblečení, kterého se dotkl, jsem vy hodil, vyprání by nestačilo, nevím, proč to stačilo u povlečení, ale u šatů ne. Lezl jsem po čtyřech a drhl podlahu, prsty jsem měl opařené od vařící

vody, hadr mi z nich odtrhával obdélníčky roz měklé kůže. Rolovaly se. Občas jsem práci přeru šil a zhluboka se nadechl, vlastně jsem větřil jako zvíře, proměnil jsem se ve zvíře pátrající po tom pachu, který jako by navzdory mému úsilí neměl nikdy zmizet, jeho pach tu stále byl a já usoudil, že se drží na mně, a ne na povlečení ani na nábytku. Že to ve mně je problém. Stoupl jsem si do sprchy, umyl jsem se jednou, podruhé, potřetí a tak dál. Použil jsem mýdlo, šampon a kondicionér i na tělo, abych je co nejvíc navoněl; bylo to, jako by se do mě jeho pach vsákl, schovával se mezi masem a kůží, a já se zuřivě škrábal nehty po celém těle, tlačil jsem, odíral ho, snažil jsem se dosáhnout vnitř ních vrstev pokožky a zbavit je jeho zápachu, klel jsem: Kurva fix, ale pach přetrvával a mně se z něj stále víc obracel žaludek a jímala mě závrať. Usou dil jsem: Ten smrad je uvnitř nosu. Pachy vnímáš vnitřkem nosu. Ten smrad ti tam uvízl. Vyšel jsem z koupelny, zase se tam vrátil a nakapal si do nos ních dírek fyziologický roztok; vyfoukl jsem nosem vzduch jako při smrkání, snažil jsem se, aby se roztok rozprostřel po celé ploše sliznice; nevedlo to k ničemu; otevřel jsem okna a šel za Henrim, je diným přítelem, který byl onoho 25. prosince v de vět nebo deset hodin ráno vzhůru.

Tu scénu popisuje moje sestra svému man želovi. Slyším její hlas, hlas, v němž i po letech zní stejná zběsilost, zatrpklost, ale i ironie, re zignace jako kdysi: „Ale víš co, já byla namíchlá právě proto, že jsem se tomu ani nedivila, na to vem jed, že jsem byla, protože když mi to řek – seděl zrovna tady, jak sedíš ty, a já ho poslouchala, on furt, že ho prej neposloucháme, ale to není pravda, to on nikdy ni koho nepustí ke slovu, nejradši by vždycky mluvil jenom sám, ještě víc, o to mu jde, no prostě, když mi řek, že ho ten den pustili z nemocnice, a mně to v tu ránu došlo, myslim, když mi došlo, že mi nezavolal hned ten den, co se to stalo, tak jsem si v duchu řekla: Jak jinak – ale mlčela jsem a ze začátku jsem se držela. Držela jsem se. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem se udržela, to jo. Gratulo vala jsem si. Ale řikala jsem si: No jasně, jak ho znám, tak by ho to nenapadlo ani ve snu, nechci říct, že by sem snad měl přijet (teď si začne stě žovat). Ani nechci říct, že mi měl zavolat dřív než ostatním, nebo mi hnedka všecko podrobně vyklá dat, já rozhodně nepotřebuju bejt první, komu to řekne nebo tak, neřikám, že mi měl zavolat do třech hodin nebo do třech dnů, nic takovýho. Ako rát moh zavolat.

Ale nechala jsem ho teda mluvit. Nehty jsem si zarejvala do bříšek prstů, abych nezačala řvát. Viděla jsem, že mi na rukách vystupujou žíly jak stonky červený řepy, když mluvil, tolik jsem je zatínala, a zároveň jsem se držela, abych se ne rozeřvala, i když už jsem cejtila, jak to na mě jde, furt jsem si opakovala: Jen klid, Claro. Jen klid. No ale nakonec jsem mu to řekla. Édouardovi. Včera jsem to vyprávěla mámě, on tvrdí, že už ji prej nechce vidět, no, já se do toho nepletu, je to jejich věc. Ať si to vyřešej spolu (není to pravda, lže mu, lže, zkusila všechno, aby vás usmířila, udělala vše, co bylo v jejích silách, přesně jako matka, kterou jsi odjakživa vídal vynakládat značné úsilí, aby smířila znesvářené členy rodiny, jako by to byla nějaká role, kterou matka sestře předala). Volala jsem jí, abych jí o něm pověděla, a řikám jí, řikám jí – Ty vole, tos měla vidět, jaký to nabralo obrátky, vypadlo to ze mě samo, když Édouard mluvil, je fakt, že je to silnější než já, řikám jí: mami, ty mě znáš, já to jinak neumim, než že dycky řeknu, co mám na jazyku, a ve svym věku už se jen tak nezměnim, na to už je pozdě, už jsem stará, už je mi přes čtvrt století, a každo pádně, na mě to neplatí, na mě to nefunguje, že mi řiká vážný věci, to ještě neni žádnej důvod nebo

záminka, abych se před nim ponižovala, to zase ne, vydírání na mě neplatí, sorry, řikám jí, na vy dírání já nikomu neskočim, protože to pak člověk nemůže říct vůbec nic a nikdy nemůže nic namít nout a na všecko musí mlčet, a co to pak je za ži vot, takže jsem zopakovala mámě, co jsem řekla Édouardovi: Aspoňs to moh zkusit, dyť na tom nic není, kurňa, mohs jednoduše zvednout mo bil a zavolat mi hned ten den. Dyť to není žádná věda, neřikej mi, že neumíš použít telefon. Když si pomyslim, že se to stalo už skoro před rokem, a on mi to řekne až tendle tejden. Že jsem o tom celej rok netušila, až teď. Nemluvě o tom, že mu to navíc i nabídli, když byl v nemocnici. Jak vim, sestřička mu to nabídla. Naklonila se k němu – dělala tu práci dobře, o tom žádná, taková hodná holka to byla, sám mi to řikal. Naklonila se k němu a ptá se: Přejete si zavolat rodině? Máte rodinu, který byste chtěl zavolat – a on, v klidu, jakoby nic, povídá: Ne, díky, nemám, to je dobrý, neobtěžujte se. No, takže tady přede mnou večer seděl, na stejným místě, kde jseš teď ty. Seděl skoro stejně jako ty a předváděl sám sebe, jak odpovídá tý sestřičce: Ne, díky, nemám, to je dobrý, neobtěžujte se, to proto jsem na něj zle koukala, aby mu to docvaklo. A pak jsem si řekla:

Už je mi víc než čtvrt století. Jsme skoro stejně starý. Znám ho necelý čtvrt století a vůbec se ne změnil (jde také o to, že když jsi přijel, začala bez přestání mluvit a vůbec tě neposlouchala, chr lila všechny ty bezvýznamné vesnické historky, lí čila ti svatby a pohřby lidí, které už jsi neznal ani podle jména, jako by tím chtěla namluvit sama sobě i tobě, že jsi odsud nikdy neodešel, že se tě ty historky stále týkají, jako by se vracela k ne dávnému, teprve včera nebo před hodinou pře rušenému rozhovoru. A ty ses rozhodl pomstít).“ Dorazil jsem k ní před čtyřmi dny. Naivně jsem si představoval, že pobyt na venkově je jediný způ sob, jak se vzpamatovat z únavy a vyčerpání, jež jsem si vykoledoval svým způsobem života, ale jen co jsem vstoupil do tohoto domu a odhodil cestovní tašku na matraci, jen co jsem v pokoji otevřel okno s výhledem na remízky a továrnu ve vedlejší vesnici, pochopil jsem, že jsem udělal chybu a že se vrátím ještě melancholičtější a ještě zdeptanější nudou. Nenavštívil jsem ji už dva roky. Když mi mou nepřítomnost vyčítá, zamumlám vyprázdněnou frázi typu „Mám taky vlastní život“ a snažím se znít natolik přesvědčivě, abych svalil vinu na ni.

Nevím, co tu vlastně dělám. Už minule, když jsem nastoupil do stejného auta jako tento tý den, do toho auta, kde mi bývá špatně, prosák lého pachem studeného tabáku, a viděl jsem za oknem ubíhat tytéž lány kukuřice a řepky, tytéž páchnoucí plochy cukrové řepy, řady cihlových domků, odporné plakáty Národní fronty, po chmurné kostelíky, opuštěné benzinové pumpy, zrezivělé, chatrné supermarkety, postavené upro střed pastvin, onu skličující severofrancouzskou krajinu, udělalo se mi nevolno. Pochopil jsem, že si budu připadat osamělý. Odjížděl jsem pak s my šlenkou, že venkov nesnáším a už se sem nikdy nevrátím. A letos jsem tu zase. A to není všechno. Že se do pěti minut od tvého příjezdu nevyhnu telně pohádáte, není jediný důvod, proč už sem nejezdíš, pomyslel jsem si po cestě, v jejím autě, když jsem zpíval, abych se vyhnul hovoru, není to jen proto, že ti na jejím chování, na jejích ná vycích, na jejím způsobu myšlení úplně všechno vadí a rozčiluje tě. Ale i proto, že na ni nedoká žeš pohlédnout od chvíle, kdy jsi pochopil, s jakou lehkostí a lhostejností ji zanedbáváš, jak drsně se k ní chováš, protože doufáš, že ti ve tvé snaze opustit ji bude nápomocná. Teď to ví. Ví, jak dove deš být chladný, a ty se stydíš. Přestože ke studu

není důvod, máš přece právo opouštět, ty se však stydíš. Víš, že když ji navštívíš, budeš nucen čelit vlastní krutosti, tomu, co tvůj stud nazývá kru tostí. Víš, že v Clařině společnosti vidíš ze sebe to, co vidět nechceš, a že se na ni kvůli tomu zlo bíš. Nedovedeš se na ni nezlobit. Od poslední návštěvy jsem jí poslal jen něko lik esemesek či náhodně vybraných, formálních pohlednic, k jejichž odeslání mě přiměl nejasný pocit rodinného závazku, a ona si je pak při chytila magnetem na lednici; obvykle jsem je naškrábal narychlo na lavičce nebo v rohu ka várenského stolku: „Pozdravy z Barcelony, Na vi děnou, Édouard“ nebo „Zdravím z Říma, je tu krásně“, možná vlastně ani ne tak proto, abych mezi námi udržoval jakousi vazbu, jak si namlou vám a jak bych rád věřil, jako proto, abych jí při pomněl vzdálenost, jež nás od sebe dělí, a dal jí na vědomí, že už jsem od ní daleko. Její manžel se vrátil z práce. Ze svého místa vidím jeho nohy. On a Clara jsou v obývacím pokoji, já ve vedlejší místnosti. Dveře jsou pootevřené na čtyři nebo pět centimetrů, poslouchám, aniž mě mo hou spatřit, stojím vzpřímeně, strnule, schovaný za dveřmi. Nevidím je, jen slyším, rozeznávám

pouze jeho nohy, ale odhaduji, že Clara sedí na židli proti němu. Manžel ji poslouchá bez hnutí a ona mluví. „Řek mi, že o něm skoro vůbec nic nevěděl, je nom jméno: Reda.“ Didier a Geoffroy tvrdí, že mi lhal a jméno si vymyslel. Já nevím. Usilovně se snažím si to ne myslet, pokaždé když mě to napadne, odvrátím schválně pozornost na něco jiného. Soustředím se na jiné věci, jako bych si přál, aby mi při tom všem, co mi vzal, ponechal aspoň tohle, pokou ším se sám sebe přesvědčit, že se znalost těchto čtyř písmen blíží odvetě, anebo je-li to příliš silné slovo, jakési moci nad ním, čerpané z tohoto vě domí. Nechci být poražený na všech frontách. Když se o tom zmíním někomu z okolí a lidé mi předhazují, že mi určitě neřekl své pravé jméno a že uvést falešné patří v podobných případech, v této konfiguraci, dokonce ke klasickým postu pům, zmocňuje se mě neovladatelná podráždě nost a agresivita, ta myšlenka se mi jeví naprosto nesnesitelná, zničehonic začnu být neomalený, mám chuť křičet, umlčet toho, s kým hovořím, za třást s ním. „Dneska ráno mi to znova vyprávěl. Šli jsme do pekárny a já po něm chtěla, aby mi to zopakoval,“

a skutečně, cestou jsem jí řekl, že když na mě Reda namířil revolver – právě tuto scénu totiž chtěla slyšet pořád dokola –, když na mě namířil revolver, nezněla už otázka, již jsem si v duchu kladl, Zabije mě?, protože o tom jsem v tu chvíli vůbec nepochyboval, bylo to nezvratné, věděl jsem, že mě zabije a já umřu, téhle noci, ve svém pokoji, a podřídil jsem se okolnostem s onou všeobecně platnou schopností jednotlivce podřídit se a při způsobit jakékoli situaci, stačí pohlédnout do historie, lidé si zvyknou, přizpůsobí se i těm nej méně přirozeným a nejotřesnějším podmínkám – a to, jak jsem řekl Claře, jelikož mám někdy sklon k pompézním deklaracím, je ta nejlepší i nejhorší zpráva pro lidstvo, znamená to totiž, že stačí změ nit svět, aby se změnili lidé nebo přinejmenším většina z nich, a Clara neposlouchala, není nutné měnit každého zvlášť, to by trvalo příliš dlouho, lidé se přizpůsobí, nebudou pouze snášet, přizpů sobí se. Otázka tedy nezněla Zabije mě?, ale spíš Jak mě zabije?, čili: Omotá mi zase kolem krku šálu a uškrtí mě? nebo: Poslouží si špinavými noži ze dřezu? nebo: Stiskne spoušť revolveru? nebo: Vymyslí si něco, co si ještě ani nedovedu předsta vit?; už jsem nedoufal, že z toho vyváznu, nedou fal jsem, že přežiju, doufal jsem jen, že zemřu co

nejméně bolestivě. Policisté i Clara mě později chválili za odvahu a mně té noci nic nepřipadalo cizejší a vzdálenější než pojem odvaha. Ucouvne o několik kroků, pevně svírá rukojeť pistole. Aniž mě spustí z očí, natáhne druhou ruku, tu, v níž nedrží zbraň, a zašátrá v hromadě oblečení na vršené na židli u psacího stolu. Znovu vezme do ruky šálu. Pomyslím si: Bude mě zase škrtit. Ale ne, když ke mně přistoupil tentokrát, nepokusil se mě uškrtit, tak jako o několik minut dříve, ještě než vytáhl revolver. Nevztáhl ruce k mému krku. Tentokrát se mě snažil spoutat, popadl mě za pra vou paži a pokoušel se chytit i druhou a svázat je šálou, vybavuji si pach potu, který z něj táhl, a pach sexu. Zmítal jsem se, bránil se, měl jsem obrovský strach, hlavou mi běželo: já nechci um řít, tak smutně, tragicky banální věta, slabě jsem sténal, samozřejmě ne moc nahlas, takovému ri ziku bych se nevystavil, odstrkoval jsem ho, stále klidně, co nejklidněji, prosil jsem ho, aby to ne dělal. Vzdoroval jsem, nedařilo se mu dosáhnout cíle, opakoval pořád dokola, pokaždé hlasitěji Já ti zmaluju držku, já ti zmaluju držku (zma lovat držku v této konfiguraci očividně zname nalo ji rozbít), Já ti zmaluju držku, já ti zmaluju držku. Řval. Doufal jsem, že nás uslyší někdo ze

sousedů a zavolá policii, Ale jestli se tu objeví po licie, třeba ve strachu ze zatčení zpanikaří a v ně jakém zkratu mě na místě zabije, až uslyší zpoza dveří hlasy policistů volat něco jako: Policie, oka mžitě otevřete. Jelikož se mu nepodařilo mě svá zat, znovu se chopil pistole, kterou si mezitím strčil do vnitřní kapsy koženkové bundy, šálu od hodil na zem nebo si ji sám přehodil kolem krku, už nevím, a přimáčkl mě k matraci. Ráno pětadvacátého, ani ne pár hodin po této scéně, jsem se pěšky a na kole přesunul k Hen rimu a ještě cestou jsem si myslel: Za týden si řek neš: Tak už je to týden, co se to stalo, no tak, a za rok si řekneš: Tak už je to rok. Jen co jsem vyšel do patra, už mi otvíral dveře. Musel zaslechnout mé kroky. Chtěl jsem se mu schoulit do náručí, ale v první chvíli jsem se ovládl, ani nevím, z ja kého důvodu. Claře jsem řekl: „A přitom se mi nezdálo, že by mohl být nebezpečný.“ Těsně po oné noci s Redou jsem ještě nevěřil tomu, čemu jsem uvěřil poz ději a o čem jsem byl přesvědčený dlouhé měsíce, a sice že se každý člověk může potenciálně stát nebezpečným, včetně lidí, kteří jsou mi nejbližší, že se vražedné šílenství může zmocnit kohokoli,

kohokoli může zcela ovládnout touha po ničení a krvi a on mě může nečekaně napadnout, do konce i Didier a Geoffroy, mí dva nejbližší přátelé, a přece mě tváří v tvář Henrimu něco zadrželo. Zůstali jsme nehybně stát a já během těch ně kolika okamžiků, kdy se zastavil čas, cítil, že mě zkoumá a nenápadně analyzuje, že hledá zna mení, jež by mu napověděla, co tu dělám, tak brzy, v den tak nečekaný jako tento. Přejížděl po mně očima, prohlížel si mé špinavé, mastné vlasy, za padlé, vyhaslé oči a kruhy pod nimi, krk posetý fialovými skvrnami, rudé, nateklé rty. Pokaždé když si všiml něčeho dalšího, mu rysy ještě víc ztuhly; vzpomínám si, jak jsem se před cestou k Henrimu opakovaně sprchoval, a přesto si velmi zřetelně vybavuji, že jsem měl špinavé vlasy, když jsem byl u něj. Pozval mě dál. Šel za mnou a já za chůze cítil, jak se mi dívá na šíji. Neplakal jsem. Vešel jsem do jeho bytu. Na skříňkách stály zará mované fotografie a za pohovkou visel jeho velký zasklený portrét. Posadil jsem se a Henri uvařil kávu. Vrátil se z kuchyně se dvěma šálky třesou cími se na podšálcích; zeptal se mě, jestli o tom chci mluvit, odpověděl jsem, že ano. Popsal jsem Redu, nejprve jeho hnědé oči a černá obočí, za čal jsem očima. Tvář měl hladkou. Jeho rysy byly

zároveň jemné a ostře řezané, maskulinní. Když se usmíval, ve tvářích se mu dělaly důlky, a on se usmíval hodně. Protokol, který mám doma, se psaný v policejním jazyce, uvádí: maghrebského typu. Pokaždé když mi na něj padnou oči, cítím nad tím obratem rozhořčení, připomíná mi to rasismus policistů během výslechu, jenž násle doval ještě onoho pětadvacátého prosince, ten nutkavý rasismus, jenž mi nakonec, celkem vzato, připadal jako to jediné, co je spojuje, jediný pr vek, na němž se toho večera zakládala jejich jed nota, snad vedle příliš upnuté uniformy, protože maghrebského typu pro ně neoznačovalo určitý geografický původ, nýbrž znamenalo grázl, vý tržník, delikvent. Zběžně jsem Redu policistům vylíčil, když to po mně chtěli, a jeden z nich mě na jednou přerušil: „Aha, chcete říct maghrebského typu.“ Triumfoval, byl ne snad velmi šťastný, to bych přeháněl, ale usmíval se, zářil, jako bych právě přiznal něco, co se ze mě snažil vypáčit už od mého příchodu, jako bych mu konečně přinesl důkaz, že stojí odjakživa na straně pravdy, opa koval: „maghrebského typu, maghrebského typu“ a mezi dvěma větami zase mumlal: „maghreb ského typu, maghrebského typu“. Vyprávěl jsem události té noci Henrimu a pak se šel natáhnout

k němu na postel. Ukázal mi ložnici v patře a já si vylezl nahoru, abych se prospal. Nespal jsem už dlouho, až na několik krátkých šlofíků s Redou.