Milada Rezková, Lukáš Urbánek: Řekni koleje! / ukázka

Řekni koleje!

Řekni koleje!

Vychází ve spolupráci s Dopravním podnikem hlavního města Prahy

Text © Milada Rezková, 2025

Illustrations © Lukáš Urbánek, 2025

Photo © Dopravní podnik hlavního města Prahy

ISBN 978-80-7637-586-4

Vozovna je mikrosvět určený zejména pro odstavování a údržbu kolejových vozidel. Tedy těch, která se prohánějí po kolejích a přepravují cestující všeho druhu.

Naléhavý křik se nese halovým komplexem velkolepého areálu vozovny. Nepřestává. Trvá. Zesiluje.

Je to snad volání roztržitého člena rockové kapely, který si v metru zapomněl kytaru?

Nářek zatoulaného pitbula? Úpění zakutáleného míče na ragby? Hudrání úmyslně ztraceného školního sešitu, který

je plný známek větších než čtyři a menších než šest?

Do haly se sjíždějí všichni její obyvatelé, jejich příbuzní, přátelé, sousedé a známí. Jedni frčí po kolejích, jiní si to štrádují po asfaltu. Žene se sem každý, kdo ve světě pražské hromadné dopravy něco znamená.

Teta Renča a strýc Karlos (nízkopodlažní autobusy Karosa-Renault), manželé Rypošovi odnaproti (vagóny metra M1), Sára a Sven von Letiště (dlouhatánské tříčlánkové trolejbusy), babi a děda Meluzínovi (legendární tramvajové vozy T3), sestřenice Petra (lanovka z Petřína), fešáci Břehule, Břehouš a Ledňáček (převozní lodě) a další.

Jen mamí a tatí nikde!

„Mamí! Tatí! Pomóóóc! Fňuk!“ vznáší se vřískot nad hlavami vykulených prostředků městské hromadné dopravy. „Mamí!

Tatí! Pomóóóc! Fňuk!“ letí křik halou jako štiplavá jiskra z namrzlé troleje. Kolem administrativní budovy zatáčí ostře k mycímu stroji směrem k jídelně. Vlevo lízne babu Acetonku a její sklad hořlavin a sviští střemhlav halou denního ošetření.

Ha! No jasně! Kde jinde by rodičové mohli trávit volný čas než tady. Mamí odpočívá, tatí jí masíruje kola, poslouchají retro songy a vedou řeči o životě.

Zdá se, že nešťastný jekot konečně dorazil ke správným uším. „Mamí! Tatí!

Maminka ostražitě hledí směrem, kterým do kuchyně právě vjíždí rozčílená tramvaj. Je to kočka – jestli se to tak dá říct, když jsme mezi tramvajemi. Ostře řezané lícní kosti, v bocích široká tak akorát a světla, která dosvítí až do nebe. Žádný rocker, pitbul, míč ani ponížený školní sešit, nýbrž elegantní dospívající tramvaj Tatra KT8D5, které nikdo neřekne jinak než Fany, protože s ní bývá zábava. Tedy obvykle je s ní švandy plná vozovna. Dnes to na legraci k popukání nevypadá. Vyvádí, jako by do ní narazila dodávka.

Za Fany se do haly cpe horda příbuzných, přátel, sousedů a dalších známých, kteří se mezitím sjeli z různých koutů Prahy. Koleje nekoleje, dneska jsou tu skoro všichni.

„Mamí! Tatí! Kde hrom do troleje jste?“ kleje slečna tramvaj. „Volám vás celou věčnost, a vy se tu vybavujete?! Klidně relaxujete, jako byste mě neslyšeli?! Co kdybych byla těžce zraněná? Napadená žralokem? Loupežníkem? Kovbojem? Nebo dokonce počůraná rozběsněným rotvajlerem?“

„Je to naše Fany,“ usmívá se tatínek líbezně na maminku. Ta se obrací k rozzlobené dceři s otevřenou náručí. „Copak je, Fanynko? Stalo se něco? Nejsi těžce zraněná? Nenapadl tě žralok? Loupežník? Kovboj?“

„Nepočůral tě snad, můj ty revizore, rozběsněný rotvajler?“ přidává se do hovoru starostlivý tatínek.

„Jen se mi smějte, lehkomyslní rodičové!“ slzí Fany. „Jasně že se mi nic takového nestalo! Jak by taky mohlo? Copak tady u nás se někdy něco děje? Dobrodružného? Pche!“ otáčí pantografem kolem dokola, znechuceně si odfrkuje a pak se dává do usedavého pláče.

„Tak a dost! Fany, nefňukej!“ zavelí maminka. „Pěkně se uklidni a pověz nám, co strašného se ti stalo.“

„Ve škole jsme dostali úkol,“ začíná Fany zdrceně vyprávět své životní neštěstí.

„Máme sepsat rodinný rodokmen se všemi zajímavostmi a pozoruhodnými událostmi, které se za historii našeho rodu udály.“

Domluvila a rozhlédla se kolem sebe.

Spatřila překvapené tváře a vyjevené výrazy příbuzných, přátel, sousedů a známých –a dala se znovu do pláče.

Rodiče nechápou, ani co by se žvýkačky pod sedadlo vešlo, o co tady jde.

„No, a?“ zeptá se první táta. „V čem je problém?“

„V čem je problém?“ zírá na něj Fany. „To se ptáš?“ pokračuje roztřeseným hlasem.

„Chodím do třídy s vytuněnými osobáky, nadupanými náklaďáky a namachrovanými závoďáky. Všichni mají boží a cool rodokmeny plné epochálních příběhů, ultimátních historek a medailí světového

významu. A já? Já jsem holka od dopravních podniků. Hůůů!!! Nuda! Zero! Zív! Ble!“ končí Fany radikální proslov a slzy z ní stříkají, jako když se ostřikovač opije na vánočním večírku.

Strýc Karlos musí tetě Renče plácnout obklad na čelo. Sousedé Rypošovi se otáčí na kolečkách vzad a beze slova opouštějí místnost. Tedy pokud „Tss!“ paní Rypošové nebudeme považovat za slovo. Sára a Sven von Letiště si něco velmi potichu šuškají. Rodiče stojí přikovaní k podlaze, jako když v areálu vypnou proud. Sestřenice Petra v zadní řadě omdlí. Fešácké převozní lodě Břehule, Břehouš a Ledňáček nedělají nic, protože jako obvykle čučí do telefonu a nedávají pozor.

Jen babi a děda Meluzínovi neztrácí glanc. Naopak, usmívají se na Fany tím nejlíbeznějším způsobem. Každý ji z jedné strany hladí po čelním skle a promlouvají skoro současně k celému shromáždění:

„Vzpamatujte se, rodino! A Rypošovi zpátky sem!“ Do všech jako by střelil. Stojí v pozoru, hledí vpřed a poslušně vyčkávají, jaké řešení této prekérní situace pro ně staří Meluzínovi mají.

„Naše milá Fanynko, je vidět, že toho o své rodině mnoho nevíš. Děvčátko úžasné, nemysli si, že tvůj rod, rod prostředků Dopravních podniků hlavního města Prahy, je nějaká nudná parta páprdů a budižkničemů. To by byla veliká chyba a taky jeden obrovský omyl,“ spouští prarodiče hlášení stále s laskavým úsměvem ve tvářích. „Jestli chceš a máš trochu času nazbyt, budeme ti my všichni, jak jsme tady, vyprávět historii našeho a tvého rodu od chvil, kam nám paměť sahá.“ Napříč halou se ozývá souhlasné brumlání a cinkání.

Pak si babi dupne a dodá: „Ať se propadnu do tunelu metra na Florenci, jestli se nakonec nebudeš smát s námi. Jestli nebudeš nadšeně hltat všechna dobrodružství, která se odehrála na našich společných kolejích i mimo ně!“ Nato si dupne děda: „Vsadím svoje laminátové sedačky značky Vertex, že náš rodokmen je přinejmenším stejně zajímavý jako životní cesty rodu vytuněných osobáků, nadupaných náklaďáků a namachrovaných závoďáků!“ Na závěr si dupne také

sousedka Rypošová: „Ať mě fíra zapomene na konečný, jestli se nám všem, Fany, nakonec za to svoje fňukání neomluvíš!“

„Kořeny jsou důležité. Když jsou pevné, stromy se díky nim udrží v pozoru, i když udeří silný vítr. Víte, co tím myslím,“ šeptá pan trolejbus Sven. Ale on mluví vždycky tak potichu a ke všemu si vůbec nedupnul. Takže ho nejspíš nikdo neslyšel.

Fany přestává fňukat. Zvedne oči k rozdivočelým příbuzným, přátelům, sousedům a známým. Trochu se začervená. Nejspíš rozpaky. Pak přikývne. V jejích mladých očích zahoří plamínek naděje. A pak si dupne: „Jestli tohle klapne, milá rodino, přátelé, příbuzní, sousedi a známí, přestanu okamžitě fňukat a budu ten nejpyšnější dopravní prostředek v celé Praze s tou nejbáječnější rodinou, příbuznými, sousedy a známými!“ Ha! To probralo k životu dokonce i fešácké

převozní lodě Břehuli, Břehouše a Ledňáčka. „Fany, nefňukej, tvůj život je divokej!“ začala hned plavidla rapovat a tančit.

Tak co myslíš? Dostojí babi a děda Meluzínovi svým slibům? Pomohou milované pubertální vnučce s náročným domácím úkolem? Určitě ano! Ba co víc, vezmou ji s sebou na divokou jízdu po kolejích a prašných cestách do daleké minulosti. Chceš se také svézt? Tak nastupovááát, stránky se otáčejí!

„Co? Kdy? Jak? Odkud? Kolik?

Kdo? Proč?“

1 Koněspřežná tramvaj � 1875

„Co víš o koních, Fany?“ ptá se babi Meluzínová a záhadně se culí. „O koních?“ zírá Fany jako přejetá. Babi neuhne světly ani o milimetr. Dává jasně najevo, že očekává odpověď, a to hned. „O koních vím, že jsou to zvířata. Jmenujou se koně, jo. Asi. Velký celkem jsou, že jo. Lichokopytníci, nejspíš. Využívali se hlavně dřív. Na poli, třeba. K přepravě lidí taky, vobčas. No a ti –rytíři – je museli mít, myslim. Když bojovali. Dneska už se na nich asi jenom závodí? Pro radost a pro legraci,“ potí ze sebe Fany odpověď. Babi vypadá spokojeně.

Koňka jezdila každý den od 06.30 do 22.00 hodin.

Interval neboli časový rozestup mezi jednotlivými spoji byl 7 minut.

Drandila průměrnou rychlostí 8 km/h.

Dokonce ze strany na stranu pokyvuje pantografem, a to je co říct.

„K přepravě!“ vypíchne stařenka jednu z mnoha zmíněných informací. „To je ono, děvenko! Koně se dříve používali k přepravě.

Budiž pochválena pramatka naše.

Koňská dráha, řečená pražská koňka.

To ona stála na počátku našeho bytí.

Brázdila ulicemi Prahy od roku 1875

a s ní party kočích a konduktérů. Ale nebyla to jen naše předkyně, vnučko!

Koňská dráha byla rovněž předchůdkyní železnice. Koněspřežné dráhy vznikaly

v Evropě od počátku 19. století a sloužily nejenom k přepravě osob. Například první koněspřežnou dráhou u nás, spojující České Budějovice s rakouským Lincem, se přepravovala sůl,“ káže obřadně babi a zase pohupuje panťákem zleva doprava. „Hm,“ krčí Fany zrcátky. Babi se jakoby nic jen znovu nadechne a vypráví dál. „Byl to vůz pro cestující, který po kolejích táhli koně. Většinou byli ti koníci dva. Koňka v Praze přepravovala vážené občany i lotry,

batolata i starce, a to až do roku 1905. Koleje, po nichž se proháněla, byly zprvu dřevěné. Polehávaly líně na dřevěných pražcích a byly pobité plechem.“ Že by zpráva o dřevěných kolejích přišla vnučce nějak vzrušující, to se tedy říct nedá. „A proč po kolejích? Vůz mohli koníci odtáhnout normálně po cestě, ne?“ zajímá ji.

Babi Meluzínová se v žádném případě nenechává rozladit. Všetečné otázky její vnučky ji nejenže nerozlítí, ony ji dokonce těší. „Skvělá otázka, Fany! Zvědavost, to je odvaha! Jen tak dál, děvče!“ chválí ji

a vzápětí odpovídá. „Železné kolo jede po plechu mnohem plynuleji a nepřekonává tak velký odpor. Proto kůň tímto způsobem utáhne mnohem větší zátěž, než by uvezl na klasickém formanském voze bez kolejí. Jednoduše řečeno to s kolejemi bylo rychlejší, snazší a levnější. Zkrátka efektivnější!“

„Ok. Chápu. Bych se tou koňkou bývala klidně ráda projela,“ odkrývá Fany opatrně a zlehka se rodící respekt k pramatce všech prostředků hromadné dopravy.

Dráhu provozoval belgický EduardpodnikatelOtlet.

V roce 1890 měla pražská koňka 117 vozů a 528 koní!

Vynálezce a průmyslník! 8. 7. 1847 – 22. 1. 1941

Vymyslel obloukovou lampu a také světelnou fontánu. Největší pecka ovšem je, že v českých zemích zavedl elektrické tramvaje.

Na jeho počest se dneska jmenuje plno ulic, ale hlavně stanice pražského metra na trati B.

Kdo má namířeno do Karlína, nechť vystoupí na stanici Křižíkova, najde v okolí nejbližší cukrárnu a dá si na počest úžasnéhopořádnývynálezce zmrzliny!kopec