ISBN 978-80-7432-978-4 román · Rusko 449 Kč
PŘÍPAD KUKOCKIJ
Nadaný a ambiciózní lékař Pavel Alexejevič Kukockij se snaží prosadit znovuzavedení práva na potrat, o něž sovětské ženy přišly Stalinovým nařízením z roku 1936. Tento boj za vnitřní svobodu člověka a možnost vlastní volby však překazí jeho slibně zahájenou kariéru A otřese jeho idylickým rodinným životem, když do něj navíc vpadne siroteK po sousedce, jež zemřela právě při nelegálním potratu. Ljudmila Ulická rozehrává svůj román na pozadí krátké poválečné euforie, stalinských kampaní proti genetice a kosmopolitismu, Stalinovy smrti a následného dočasného tání. Provází čtenáře tehdejší Moskvou A Petrohradem A Ptá se přitom na sílu rodinné tradice, schopnost lidské paměti, na hranice mezi zdravím a nemocí či životem a smrtí. V roce 2001 získala autorka za Případ Kukockij prestižní ocenění Ruský Booker.
LJUDMILA ULICKÁ
PŘÍPAD KUKOCKIJ LJUDMILA ULICKÁ
Přeložila Alena MachoninovÁ
kukockij_sazba_zdroj.indd 2
27.12.18 12:24
Ljudmila Ulická PŘípad Kukockij
Přeložila Alena Machoninová
kukockij_sazba_zdroj.indd 3
27.12.18 12:24
LJUDMILA ULICKÁ
kukockij_sazba_zdroj.indd 4
27.12.18 12:24
PŘÍPAD KUKOCKIJ
kukockij_sazba_zdroj.indd 5
27.12.18 12:24
Kniha vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky
Kазус Kукоцкого Copyright © Ludmila Ulitskaya, all rights reserved Published by arrangement with ELKOST Intl. Literary agency Translation and afterword © Alena Machoninová Cover Design © Nikola Klímová Cover Illustration © Jindřich Janíček ISBN 978-80-7432-978-4
kukockij_sazba_zdroj.indd 6
27.12.18 12:24
Pravda je na stranฤ smrti. Simone Weilovรก
kukockij_sazba_zdroj.indd 7
27.12.18 12:24
kukockij_sazba_zdroj.indd 8
27.12.18 12:24
Část první
kukockij_sazba_zdroj.indd 9
27.12.18 12:24
kukockij_sazba_zdroj.indd 10
27.12.18 12:24
1. Všichni předkové Pavla Alexejeviče Kukockého v mužské linii byli od konce 17. století lékaři. Jméno prvního z nich, Avděje Fjodoroviče, je zmíněno v dopise, který Petr Veliký v roce 1698 napsal do města Utrechtu profesoru anatomie Ruyschovi, jehož přednášky ruský panovník pod jménem Petr Michajlov o rok dříve navštěvoval. Mladý car v něm žádá, aby byl syn lékárníkova pomocníka Avděje Kukockého laskavě přijat ke studiu. Kde přesně se vzalo příjmení Kukockých, s jistotou nevíme, ale podle rodinné legendy předek Avděj pocházel ze vsi Kukuj, kde byla za Petra Prvního vybudována německá osada. Od té doby na příjmení Kukockých můžeme narazit jak v pochvalných listinách, tak v seznamech škol, zaváděných v Rusku počínaje výnosy z roku 1714. Lidem „nízkého původu“ práce ve státních službách po absolvování těchto nových škol otevírala cestu k šlechtickému titulu. Když byla zavedena stupnice hodností, Kukočtí se oprávněně zařadili mezi „nejvyšší šlechtu se všemi přednostmi a výhodami“. Jeden z Kukockých je uveden mezi posluchači doktora Johanna Erasma ze Štrasburku, který jako první západní lékař přednášel v Rusku, mimo jiné také o „babictví“. Od dětství měl Pavel Alexejevič skrytý zájem o fungování všeho živého. Někdy – obvykle před večeří, v té neurčité a ničím nenaplněné chvíli – se mu podařilo nepozorovaně proniknout do otcovy pracovny a se sevřeným srdcem tam z prostřední poličky švédské knihovny s výklopnými skly vytáhl tři vzácné svazky svého času proslulé Platenovy lékařské encyklopedie a uvelebil se s nimi na podlaze v pohodlném koutku mezi kachlovými kamny a knihovnou. Na konci každého svazku byly rozkládací postavy – růžolící muž s černým knírkem a sympatická dáma v pokročilém stádiu těhotenství, s otevírací dělohou, aby se člověk mohl seznámit s plodem. Nejspíš právě kvůli této postavě, která – nic naplat! – byla pro všechny jen nahatou ženskou, Pavel před rodiči svoje bádání tajil a bál se, že ho při té nekalé činnosti načapají. Jako malé holčičky neustále převlékají panenky, Pavel celé hodiny skládal a rozkládal papírové modely člověka a jeho orgánů.
11
kukockij_sazba_zdroj.indd 11
27.12.18 12:24
Z papírových lidí bylo možné postupně sundat kožený háv, vrstvu růžově svěžího svalstva a vyndat játra, na kmeni pružných průdušnic pak vypadl strom plic a nakonec se odhalily tmavožlutě zbarvené, zdánlivě dočista mrtvé kosti. Jako by se smrt v lidském těle skrývala odjakživa, jako by živým tělem byla jen přikrytá – ale o tom Pavel Alexejevič začne přemýšlet až mnohem později. Tady, mezi kamny a knihovnou ho jednou přistihl otec Alexej Gavrilovič. Pavel čekal, že mu otec vynadá, ale ten jen shlédl ze své ohromné výšky dolů, cosi zamumlal a slíbil, že dá synovi něco lepšího. O několik dní později mu skutečně něco lepšího dal – traktát Leonarda da Vinciho Dell’Anatomia, list A na osmnácti listech s dvěma sty čtyřiceti kresbami, vydaný na konci 19. století Michailem Vasiljevičem Sabašnikovem v Turínu. Byla to nevídaně krásná kniha, vytištěná ve třech stech ručně číslovaných exemplářích a opatřená vydavatelovým věnováním. Alexej Gavrilovič operoval kohosi ze Sabašnikovovy rodiny… Když otec dával knihu do rukou desetiletému synovi, nabádal ho: „Jen si to pěkně prohlédni… Leonardo byl nejlepší anatom své doby. Nikdo nekreslil anatomické preparáty lépe než on.“ Otec říkal ještě něco dalšího, ale Pavel už ho neposlouchal – kniha se před ním otevřela a ostrým světlem mu zaplavila oči. Dokonalost kresby umocňovala nepředstavitelná dokonalost toho, co znázorňovala, ať už to byla ruka, noha, nebo trojhlavý lýtkový sval podobný rybě, však mu také Leonardo důvěrně říkal „ryba“. „Tady dole jsou dějiny přírodních věd, zoologie, srovnávací anatomie,“ upozornil Alexej Gavrilovič syna na spodní police knihovny. „Můžeš sem chodit a číst si.“ Ty nejšťastnější hodiny svého dětství a jinošství Pavel strávil v otcově pracovně, kde žasl nad nádhernými spojeními kostí, která zajišťují mnohaúrovňový proces pronace a supinace, a div mu z očí netekly slzy, jak byl rozrušený ze schématu evoluce krevního oběhu, počínaje obyčejnou trubičkou s tenkými vměstky svalových vláken u žížaly a konče třítaktovým zázrakem čtyřkomorového lidského srdce, vedle nějž perpetuum mobile vypadá jako úkol pro repetenty. Vůbec sám svět chlapci připadal jako grandiózní perpetuum mobile
12
kukockij_sazba_zdroj.indd 12
27.12.18 12:24
fungující z vlastních zdrojů, které spočívají v pulzujícím pohybu od živého k mrtvému, od mrtvého k živému. Otec Pavlíkovi daroval maličký mikroskop s padesátinásobným zvětšením – všechny předměty, které se nedaly nakrájet na plátky na podložní sklíčko, chlapce přestaly zajímat. Ve světě, který se nevešel do zorného pole mikroskopu, si všímal jen toho, co se shodovalo s překrásnými obrázky, které pozoroval binokulárem. Například vzor na ubruse připoutal jeho pohled, jelikož mu připomínal stavbu příčně pruhované svaloviny… „Víš, Evo,“ říkal Alexej Gavrilovič manželce, „bojím se, že z Pavlíka doktor nebude, má příliš chytrou hlavu… měl by se dát na vědu…“ Sám Alexej Gavrilovič celý život seděl na dvou židlích, pracoval jako pedagog a lékař – vedl katedru polní chirurgie a nepřestával přitom operovat. V krátkém období mezi dvěma válkami, rusko ‑japonskou a německou, pracoval jako posedlý, zakládal moderní školu polní chirurgie a zároveň se pokoušel ministerstvo války upozornit na zjevnou skutečnost, že blížící se válka bude mít jinou povahu a že století, které právě začalo, bude stoletím válek nového měřítka, nových zbraní a nové vojenské medicíny. Systém polních lazaretů se podle Alexeje Gavriloviče musí zcela přehodnotit a hlavní důraz je třeba klást na rychlou evakuaci raněných a zakládání centralizovaných vyprofilovaných lazaretů… Německá válka začala dřív, než ji Alexej Gavrilovič předpověděl. Odjel, jak se tenkrát říkávalo, na jeviště válečných operací. Jmenovali ho velitelem komise, o jejíž založení v mírových časech tak usiloval, a teď nevěděl, kam dřív skočit, protože proud raněných byl obrovský a zamýšlené specializované lazarety zůstaly na papíře: prorazit byrokratické zdi v předválečných časech nestačil. Po tvrdém konfliktu s ministrem války Alexej Gavrilovič svou komisi opustil a ponechal si jen mobilní lazarety. Tyto jeho operační sály na kolech, zřízené v Pullmanových vozech, ustupovaly spolu s akce neschopnou armádou přes Halič a Ukrajinu. Na začátku roku 1917 chirurgický vagon zasáhla dělostřelecká střela a Alexej Gavrilovič zahynul i se svým pacientem a zdravotní sestrou. Téhož roku Pavla přijali na lékařskou fakultu Moskevské univerzity. O rok později ho vyloučili: vždyť jeho otec byl plukovníkem carské armády. O další rok později mu byl status studenta obnoven
13
kukockij_sazba_zdroj.indd 13
27.12.18 12:24
díky úsilí profesora Kalinceva, starého tatínkova kamaráda a vedoucího katedry porodnictví a gynekologie. Kalincev si vzal Pavla k sobě pod svá křídla. Pavel studoval se stejným zápalem, s jakým hráči hrají a opilci pijí. Jeho posedlost studiem mu vysloužila reputaci podivína. Na rozdíl od rozmazlené a vrtošivé matky si prakticky nevšímal materiální nouze. Zdálo se, že po otcově smrti už není co ztratit. Na začátku roku 1920 se do bytu Kukockých nastěhovaly další tři rodiny a vdově se synem zbyla jen někdejší pracovna. Univerzitní profesoři, kteří za nového režimu jakž takž přežívali, jim nijak pomoct nemohli – i je pořádně zmáčkli a navíc se ještě nevzpamatovali z revolučního šoku: bolševici už ukázali, že lidský život, o nějž si zvykli bojovat tihle prohnilí inteligenti, nic nestojí. Eva Kazimirovna, Pavlova matka, lpěla na věcech a byla šetrná. Vmáčkla do pracovny prakticky všechen svůj varšavský nábytek, nádobí a oblečení. Otcova vážená, kdysi prostorná a činností naplněná pracovna, se proměnila ve sklad, a ať Pavel prosil matku sebevíc, aby se zbavili zbytečných věcí, ta jen plakala a kroutila hlavou: to bylo všechno, co jí z někdejšího života zbylo. Ale i přesto museli prodávat, a tak matka na bleším trhu postupně rozprodávala své nesčetné truhly s obuví, límci a ubrousky a nad každou drobnůstkou prolévala slzy věčné rozluky… Vztah mezi matkou a synem poněkud ochladl, pokazil se a o rok později, když si matka vzala nehorázně mladého Filippa Ivanoviče Levšina, malého drážního šéfa, Pavel odešel z domu, ale ponechal si právo používat otcovu knihovnu. Málokdy se však k matce domů dostal. Studoval, pracoval na klinice, často měl službu a přespával, kde se dalo, nejčastěji ve skladu prádla, kam ho pouštěla správcová, která si pamatovala nejen Pavlova otce, ale dokonce i dědečka… Bylo mu už jednadvacet let, když se matce narodilo nové dítě. Dospělý syn zdůrazňoval její stáří a Eva Kazimirovna, která se snažila vypadat mladší, trpěla. Dala Pavlovi najevo, že jeho přítomnost je doma nežádoucí. Jeho vztah s matkou tím okamžikem skončil. Po jisté době se lékařská fakulta oddělila od univerzity a došlo i k personálním změnám. Zemřel profesor Kalincev a na jeho místo
14
kukockij_sazba_zdroj.indd 14
27.12.18 12:24
přišel jiný člověk, stranický kádr, který ve vědeckých kruzích neměl žádné jméno. Pavlovi byl kupodivu nakloněný a nechal ho na katedře v praktické aspirantuře. Příjmení Kukockých bylo v lékařském světě podobně známé jako příjmení Pirogova nebo Botkina. První Pavlova vědecká práce byla věnována jistým cévním poruchám, které vyvolávají samovolné potraty v pátém měsíci těhotenství. Poruchy se týkaly těch nejmenších kapilár a Pavel se tehdy obíral myšlenkou ohledně možnosti působit na procesy v periferních oblastech krevní a nervové soustavy, jelikož se domníval, že se dají řídit snadněji než vyšší části. Jako všichni sekundáři se staral o pa cienty na lůžkovém oddělení a dvakrát týdně ordinoval na poliklinice. Když toho roku na poliklinice vyšetřoval ženu s opakovanými potraty ve čtvrtém a pátém měsíci těhotenství, uviděl nádor žaludku s metastázemi – s jednou velmi zjevnou v játrech, s druhou, slaboučkou v oblasti mezihrudí. Rituál pacientčina vyšetření nepřerušil, ale poslal ji k chirurgovi. Pak dlouho seděl v ordinaci, než zavolal další pacientku, snažil se pochopit, co se to s ním stalo, kde se vzal ten schematický, barevný obrázek značně pokročilé rakoviny… Od toho dne měl Pavel Alexejevič ten podivný, ale prospěšný dar. V duchu mu říkal „nitrovidění“ a v prvních letech opatrně zjišťoval, zda někdo z kolegů nemá podobnou zvláštní dovednost, ale nic nevystopoval. S postupem let se jeho vnitřní zrak ustálil, zesílil, získal vysokou rozlišovací schopnost. V některých případech viděl dokonce i buněčné struktury jakoby obarvené Ehrlichovým hematoxylinem. Zhoubné změny měly intenzivně fialový odstín, oblasti aktivní proliferace se mihotaly drobně zrnitou nachovou barvou… Zárodek od prvních dní těhotenství viděl jako zářivý světle modrý obláček… Bývaly dny a týdny, kdy Pavla Alexejeviče „nitrovidění“ opouštělo. Nepřestával pracovat: dál vyšetřoval pacienty a operoval. Vědomí profesionální jistoty neztrácel, ale v jeho duši panoval mírný neklid. Mladý doktor byl pochopitelně materialista, mystiku nemohl vystát. S otcem se vždycky posmívali matčině zálibě navštěvovat velkosvětské sedánky, kde se vyvolávali duchové, nebo bláznivé mystické seance s magnetismem. Svůj dar Pavel Alexejevič vnímal jako samostatnou, na sobě nezávislou bytost. Netrápil se jeho mystickou povahou, přijal ho jako
15
kukockij_sazba_zdroj.indd 15
27.12.18 12:24
užitečnou výpomoc ve své profesi. Postupně se ukázalo, že jeho dar je asketa a nenávidí ženy. Už jen příliš sytá snídaně „nitrovidění“ oslabovala, takže Pavel Alexejevič si zvykl nesnídat a poprvé se najedl až během oběda nebo, když odpoledne ordinoval na poliklinice, až večer. Pokud šlo o fyzické styky se ženami, ty dočasně jakoukoli průzračnost vyšetřovaných pacientů vylučovaly. Pavel Alexejevič byl dobrý diagnostik, jeho lékařská praxe takovou nezákonnou podporu vlastně nevyžadovala, ale vědecká práce jako by volala o pomoc: skrytý osud cév uchovával tajemství, která jako by každou chvíli měla vyjít na povrch… A tak se osobní život Pavla Alexejeviče dostal do jistého rozporu s vědeckým, a když se rozešel se svou přerývanou láskou, chirurgickou sestrou se studenýma a přesnýma rukama, mírně se vyhýbal milostným stykům, lehce se obával ženské agresivity a zvykl si na abstinenci. Nijak zvlášť těžká zkouška to pro něj nebyla – jako všechno, k čemu dochází z vlastní vůle. Zřídka se mu líbila některá sestřička nebo mladičká lékařka a Pavel Alexejevič moc dobře věděl, že každá k němu přiběhne na první zavolání, ale „nitrovidění“ mu bylo dražší. Svůj dobrovolný celibát si musel chránit – byl osamělý, na tehdejší nuzácké poměry bohatý, ve svém oboru slavný, nebyl sice krasavec, ale zato mužný a přitažlivý, a stačil by jediný z těchto důvodů, aby každá žena, která si všimla jeho zaujatého pohledu, zahájila takový útok, že by Pavel Alexejevič sotva stačil vzít nohy na ramena. Některé jeho kolegyně se dokonce domnívaly, že trpí skrytou mužskou vadou, a spojovaly ji s jeho profesí: jaké touhy může mít muž, který každý den citlivými prsty z povinnosti šmátrá v tajných ženských temnotách…
2. Kromě rodinné věrnosti medicíně měli muži Kukočtí ještě jeden osobitý rodový rys: manželky si obstarávali stejně, jako se dobývá válečná kořist. Praděd se oženil se zajatou Turkyní, děd s Čerkeskou a otec s Polkou. V rodině se tradovalo, že všechny ty ženy byly
16
kukockij_sazba_zdroj.indd 16
27.12.18 12:24
nesmírné krasavice. Nicméně příměs cizí krve jen málo měnila rodovou podobu mohutných, brzy plešatících mužů s vystouplými lícními kostmi. Rytinový portrét Avděje Fjodoroviče, který je dílem neznámého, ale zjevně v Německu studovaného umělce a který potomkové Pavla Alexejeviče schraňují dodnes, svědčí o síle této krve nesoucí rodinné rysy napříč časem. Také Pavel Alexejevič uzavřel válečné manželství – unáhlené a nečekané. Jeho manželka Jelena Georgijevna nebyla zajatkyně ani rukojmí, poprvé ji spatřil v listopadu dvaačtyřicátého roku v nevelkém sibiřském městečku V., kam evakuovali kliniku, již řídil. Ležela na operačním stole a byla v takovém stavu, že si Pavel Alexejevič moc dobře uvědomoval, že život ženy, jejíž tvář ještě ani neviděl, není v jeho moci. Přivezli ji sanitkou a pozdě. Velmi pozdě… Vprostřed noci Pavla Alexejeviče přivolala jeho zástupkyně Valentina Ivanovna – byla to skvělá chirurgyně, věděla, že i Pavel Alexejevič jí důvěřuje, ale tohle byl nějaký zvláštní případ. V čem – sama vysvětlit nedokázala. Poslala pro něj do bytu, nechala ho vzbudit a poprosila, aby přišel. Když vešel do operačního sálu se zvednutýma rukama připravenýma k operaci, skalpelem právě rozřezávala ošetřený povrch… Stál za zády Valentiny Ivanovny. Jeho zvláštní vidění začalo samovolně fungovat a Pavel Alexejevič už neviděl jen operační pole, kde pracovala Valentina Ivanovna, ale celé ženské tělo, výjimečně ladnou a lehkou páteř, úzký hrudník s tenkými žebry, s bránicí položenou o trochu výš, než je běžné, a pomalu se svírající srdce osvětlené bledězeleným plamenem, který pulzoval v souladu se svalem. Viděl – a nikdo by to nedokázal pochopit, nikomu by nemohl vysvětlit ten neobyčejný pocit – úplně blízké tělo. Dokonce stín u vršku pravé plíce, stopa po tuberkulóze prodělané v dětství, se mu zdál milý a povědomý, stejně jako obrysy dávno známé skvrny na tapetách u hlavy postele, kde člověk každý večer usíná. Podívat se na tvář té mladé a zevnitř tak krásně stavěné ženy mu bylo trochu trapné, ale přece rychle pohlédl nad bílé prostěradlo, které ji přikrývalo až po bradu. Všiml si dlouhého hnědého obočí s huňatým střapečkem u kořene nosu a úzkých nosních dírek. A bledá byla jako křída. Pocit trapnosti, že si prohlíží její obličej, byl tak silný, že sklopil oči a pohlédl směrem, kde měly být vlnité
17
kukockij_sazba_zdroj.indd 17
27.12.18 12:24
záhyby perleťového střeva. Červovitý výběžek praskl, hnis se vylil do střevní dutiny. Zánět pobřišnice. To viděla i Valentina Ivanovna. Slabý nažloutle růžový plamen, který existoval jen v jeho vidění, s jakousi vzácnou květinovou vůní, zlehka teplý na dotek, prosvěcoval ženu a byl vlastně její součástí. Také viděl, jak křehké jsou její kyčelní klouby kvůli nedostatečné vypouklosti hlavice stehenní kosti… Vlastně nebyly daleko vykloubení. I pánev je nesmírně úzká, takže při porodu se dá čekat natažení nebo přetržení stydké spony. Děloha je však dospělá, už rodila. Takže jednou to vyšlo… Zhnisání se stačilo zmocnit obou větévek vaječníků i tmavé vyplašené dělohy. Srdce tlouklo slabounce, ale v klidném rytmu, zato z dělohy sálala hrůza. Pavel Alexejevič už dávno věděl, že jednotlivé orgány mají vlastní cit… Copak se ale něco takového dá pronést nahlas? Hm, rodit už nebudeš… – ještě netušil, čí dítě ta žena, co mu umírala před očima, neporodí. Potřásl hlavou a odehnal přízračné obrázky… Valentina Ivanovna natáhla klubko střev a dostala se k červovitému výběžku. Všechno bylo plné hnisu… „Všechno vyčistit… Všechno pryč…“ Nepodaří se ji zachránit. Prokletá profese, napadlo Pavla Alexejeviče, než vzal z rukou Valentiny Ivanovny nástroje. Pavel Alexejevič věděl, že náčelník lazaretu Ganičev má několik lahviček amerického penicilinu. Byl to zloděj a překupník, i když Pavlu Alexejevičovi by měl… Ale dá mu je?
3. Několik prvních dní, kdy Jelena sice neumírala, ale nebyla ani úplně živá, se Pavel Alexejevič stavoval v jejím koutku pokoje odděleném plentou a sám jí dával injekce penicilinu, který byl určen pro vojáky, a byl jim tedy už podruhé ukraden. Nenabývala vědomí. Tam, kde se nacházela, byly mluvící bytosti, napůl lidé a napůl rostliny, celé to mělo jakýsi děj, jehož se účastnila div ne jako hlavní hrdinka. Byla starostlivě natažená na obrovském bílém plátně a sama si částečně
18
kukockij_sazba_zdroj.indd 18
27.12.18 12:24
připadala jako to plátno a lehké ruce cosi prováděly, jako by na ní vyšívaly, v každém případě Jelena cítila jemné bodání droboulinkých jehliček, bylo to spíš příjemné. Kromě těchto starostlivých vyšívačů byli i jiní, nepřátelští, snad to byli Němci, možná dokonce i v uniformě gestapa, a ti si nepřáli jen její smrt, ale něco mnohem horšího než smrt. Zároveň Jeleně cosi napovídalo, že to všechno je poněkud přízračné, že je to částečný klam a už brzy někdo přijde a odhalí jí skutečnou pravdu. A celkově tušila, že všechno, co se s ní děje, souvisí s jejím životem a smrtí, že za tím stojí cosi mnohem důležitějšího a že je to spojené s chystaným odhalením poslední pravdy, která je důležitější než sám život. Jednou pak zaslechla rozhovor. Nízký mužský hlas se na kohosi obracel a žádal o biochemii. Ženský stařecký hlas to odmítal. Biochemii si Jelena představovala jako velkou skleněnou krabici s barevnými zvonivými trubičkami, které jakýmsi záhadným způsobem souvisejí s horskou krajinou, v níž se to všechno odehrávalo… Pak krajina, barevné trubičky i neskutečné bytosti náhle zmizely a Jelena pocítila, jak jí kdosi klepe na zápěstí. Otevřela oči. Světlo bylo tak hrubé a ostré, že oči zase přivřela. Člověk, jehož tvář jí připadala známá, se na ni usmál: „To je dobře, Jeleno Georgijevno.“ Pavel Alexejevič se zarazil: byl to právě ten případ, kdy část je víc než celek – o tolik měla větší oči než zbytek obličeje. „To vás jsem tam viděla?“ zeptala se Pavla Alexejeviče. Její hlas byl docela slaboučký, úplně jako z papíru. „Nejspíš ano.“ „A kde je Táněčka?“ zeptala se, ale odpověď už neslyšela, znovu začala plout mezi barevnými skvrnami a mluvícími rostlinami. Táněčka, Táněčka, Táněčka, zazpívaly hlasy a Jelena se uklidnila: všechno bylo v pořádku. Po nějaké době se definitivně vrátila. Všechno se urovnalo: nemoc, operace, nemocniční pokoj. Pozorný doktor, který ji nenechal umřít. Navštěvovala ji Vasilisa Gavrilovna – na oku bělmo, tmavý šátek zavázaný nízko, sražený až k obočí. Nosila klikvové pití a tmavé sušenky. Dvakrát přivedla dceru. Doktor za Jelenou zpočátku chodil dvakrát denně, potom jako za všemi ostatními jen během ranní vizity. Plentu dali pryč. Jelena
19
kukockij_sazba_zdroj.indd 19
27.12.18 12:24
teď začala jako jiní pacienti vstávat a chodila k umyvadlu na konci chodby. Pavel Alexejevič ji na oddělení nechal tři měsíce. Jelena si tenkrát pronajímala část místnosti za kartounovým závěsem v chatrném dřevěném domku na kraji města. Bytná byla na pohled stejně sešlá a navíc výjimečně hádavá. Před Jelenou už vyhnala čtyři nájemníky. Sibiřské město, kde před válkou žilo sotva padesát tisíc obyvatel, praskalo ve švech pod náporem evakuovaných: vojenská továrna, v jejíž konstrukční kanceláři pracovala Jelena, lékařská fakulta s klinikami a dvě divadla. Pokud nebudeme počítat baráky pro vězně kousek za městem, žádné nové bydlení pro lidi se tu za léta sovětské vlády nepostavilo. Lidé namačkaní jako sardinky zaplňovali každou škvírku, každou dírku. Doktor před Jeleniným propuštěním z nemocnice zajel služebním autem s řidičem do jejího bytu. Bytná se auta lekla a schovala se do komory. Na zaklepání otevřela Vasilisa Gavrilovna. Pavel Alexejevič se s ní pozdravil – omráčil ho silný zápach pomyjí a špíny. Aniž by si odložil kožich, udělal tři kroky, odhrnul závěs a koutkem oka nahlédl do nuzáckého hnízda. V rohu velké postele seděla Táňa s velkým bílým kotětem a dívala se na Pavla Alexejeviče vylekaně, ale se zájmem. „Okamžitě všechno sbalte, Vasiliso Gavrilovno, stěhujete se,“ pronesl k vlastnímu údivu. Nechat těžce nemocnou, sotva se z toho zázrakem dostala, na takovém smetišti bylo nemožné. Za čtvrt hodiny byl všechen majetek sbalený do velkého kufru a uzlu, Táňa oblečená a tři bytosti ženského rodu včetně kočky seděly na zadním sedadle automobilu. Pavel Alexejevič je odvezl k sobě. Klinika sídlila ve staré vile, byt Pavla Alexejeviče byl na stejném dvoře, v přístavbě. Kdysi tu byl čeledník a kuchyně pro služebnictvo. Teď zprovoznili velká kamna – vařilo se na nich pro pacienty –, místnost přepažili a Pavlu Alexejevičovi vyčlenili dvě místnosti se samostatným vchodem. V jednom z pokojů ubytoval tuto rodinu. Svou budoucí rodinu. Vasilise jako první došlo, k čemu to všechno spěje… Došlo jí to hned prvního večera, když zůstala sama s Táněčkou, protože Jelenu měli propustit až druhý den, jako obvykle se pomodlila a lehla si
20
kukockij_sazba_zdroj.indd 20
27.12.18 12:24
vedle spící holčičky na tvrdé zdravotnické lehátko. Ach, Jeleno, Jeleno, a to je tvůj manžel naživu… Ve svých podezřeních se Vasilisa Gavrilovna utvrdila hned druhého dne, kdy Jelena přešla dvůr a vešla do domu k Pavlu Alexejevičovi. Byla slabá a průsvitná, usmívala se jaksi nejasně a zmateně, dokonce trochu provinile. Pro podezření ani výčitky však toho dne Vasilisa Gavrilovna neměla žádný důvod – ten se objevil až o několik dní později. Je obdivuhodné, jak tahle stará panna bez sebemenší zkušenosti se vztahem s mužským pohlavím tak přesně zachytila milostné vibrace, sotva se zrodily. Celý únor třeskutě mrzlo. V bytě Pavla Alexejeviče se hodně topilo, ženy se poprvé po několika měsících pořádně ohřály. Je možné, že právě tohle suché teplo hořícího dříví, po němž se ženám tak stýskalo, přihřálo Jelenin cit, v každém případě cítila k Pavlu Alexejevičovi nezměrnou lásku, jakou dřív nepoznala. Manželství s Antonem Ivanovičem se jí teď z výšin nových poznatků o lásce a sobě samé zdálo neplnohodnotné a neopravdové. Zaháněla každou, i sebemenší myšlenku na manžela, ze dne na den odkládala okamžik, kdy si bude muset přiznat všechna upřímná a smutná slova, a to všechno se navíc komplikovalo tím, že téměř půl roku nedostala od Antona žádný dopis a sama mu už měsíc nepsala, protože mu nemohla říct ani pravdu, ani lež… V půl šesté ráno Pavel Alexejevič z lazaretní kuchyně přinášel kýbl teplé vody – nepředstavitelný luxus jako v jiných dobách vana plná šampaňského – a čekal za dveřmi, dokud se Jelena neumyla. Pak se umyl sám, přinesl druhý kýbl pro Vasilisu Gavrilovnu a Táněčku, přiložil dříví do kamen, která hořela téměř bez přestání. Vasilisa seděla ve vedlejším pokoji, dokud oba neodešli do práce: dělala, že spí. Jelena věděla, že Vasilisa je ranní ptáče, že se svým modlitebním drmolením začíná už vprostřed noci. Nevychází z pokoje, protože nechce být svědkyní nemravností, tušila Jelena. A usmívala se. Po ránu se cítila obzvlášť šťastná a svobodná. Věděla, že cestou do továrny začne všechno pomalu blednout a ke konci dne po ranním štěstí nezůstane ani památky – pocit viny a studu se umocňuje k večeru a nezbaví se ho, dokud ji Pavel Alexejevič zase v noci pevně neobejme… Pavlu Alexejevičovi bylo třiačtyřicet. Jeleně osmadvacet. Byla první a jedinou ženou v jeho životě, která nezaháněla jeho dar.
21
kukockij_sazba_zdroj.indd 21
27.12.18 12:24
Poté co poprvé strávila noc v jeho pokoji a ráno ještě za tmy ho probudilo lechtání jejího copu na předloktí, řekl si: Dost! Nemusím už vidět víc než ostatní doktoři. Nechci, aby odešla… Přestože jeho dar nenáviděl ženy, pro Jelenu kupodivu udělal výjimku. A tak Pavel Alexejevič viděl barevné odlesky, skrytý život uvnitř těl stejně jako dřív. Zjevně si ji ten dar také zamiloval, usoudil Pavel Alexejevič. Oznámení o smrti Jelenina manžela Antona Ivanoviče Flotova přišlo měsíc a půl poté, co poprvé strávila noc u Pavla Alexejeviče. Doručili ho ráno, když Jelena odešla do továrny. Vasilisa se vyplakala přes den – Antona neměla v lásce, což si teď obzvlášť vyčítala. Večer úmrtní oznámení položila před Jelenu. Ta ztuhla. Dlouho držela nažloutlý zkrabacený papírek. „Proboha! Jak mám teď žít?“ Jelena ukázala prstem na datum smrti napsané velkými pevnými písařskými číslicemi. „Vidíš to datum?“ Byl to právě ten den, kdy poprvé zůstala u Pavla Alexejeviče. Jeho široká záda v slušivém chirurgickém plášti s tkaničkami na mohutném krku mezitím docela zastínila celý svět i mrtvého Antona se studenýma očima, pevnými ústy na hubeném obličeji, bez všech těch měkkých slovanských polštářků. Od toho okamžiku byla její láska k Pavlu Alexejevičovi navždy okořeněna pocitem nenapravitelné viny vůči Antonovi, který padl téhož dne, kdy ho podvedla… Vasilisa v tom datu uviděla něco jiného, čtyřicátý den od smrti už propásly. „Nepomodlím se jaksepatří a z tebe žádná vdova nebude,“ rozplakala se Vasilisa. O několik dní později Vasilisa poprosila o volno – šlo o jeden z jejích tajemných odjezdů, který pokaždé spíš ohlásila, než že by o něj požádala. Jelena, která s Vasilisou prožila řadu let, o této její zvláštnosti moc dobře věděla – Vasilisa zničehonic zmizela na týden, dva, tři a pak se stejně nečekaně vrátila. Tentokrát ji však pustit nemohla: v konstrukční kanceláři, kde rýsovala svou šikovnou rukou pracovní výkresy pro zlepšenou převodovku zlepšeného tanku, nikomu dovolenou nedávali. Navíc zákony válečné doby s výlety po vlasti nepočítaly a ani nebyl, kdo by pohlídal Táňu…
22
kukockij_sazba_zdroj.indd 22
27.12.18 12:24