Issuu

Paseka & 400â€Š ASA 2019

I would like to thank everyone who without hesitation or question accepted me into their families like an old friend. I would also like to thank Aranka, who took me by the hand at the time, because otherwise I never would have known that redolent fragrance. Finally, I would like to thank that bastard Dumka who socked me in the eye in Varnsdorf, because without that punch, it just wouldn’t have been the same. Děkuju všem, kteří mě ve svých rodinách přijali jako starého známého, bezprostředně a samozřejmě. Děkuju Arance, že mě tenkrát vzala za ruku, protože bez toho bych nepoznal tu vůni. A děkuju tomu grázlovi Dumkovi, že mě ve Varnsdorfu praštil pěstí do oka, protože bez tý rány by to nebylo ono.

What I Cannot Say Imagine a family assembled in the garden in front of their own house. Three generations live together in a cottage abandoned by the Germans, where grandfather and grandmother moved from Slovakia sometime around 1952. The cottage is old, the people many, the money scant. Everything is sparkling clean. This is no ghetto. It could be a quite nice part of Krásná Lípa, a small town in Northern Bohemia. That is, if you ignore the neglected and derelict ruins of several former factories and buildings violated by socialism. The atmosphere is languorous and rustic, with the wafting scent of burning leaves. Picture, if you will, this corner of the Republic, neglected by all governments and regimes: everyone is in the garden, the children are shrieking, the parents smoking, and a fellow from Prague with a camera shows up and wants to take some photos. “What‘s so interesting about us? We live and let live, and it’s nobody‘s business but our own.” But instead of throwing me out, they kindly invite me in, ask if I’d like a cup of coffee, and we slowly begin to become friends. For this to happen though, Žižkov must have been in my life before. Gypsies, as they call themselves, have already been photographed by many, and I probably cannot contribute anything new in this regard. It is not my intention to study the life of a minority, because I’m not an ethnographer. I simply have some experience with people to whom I am grateful for help at a time when I was in need. A lot of sentiment too, which I would like to acknowledge without pathos. At the end of the seventies and beginning of the eighties, my girlfriend at the time and I lived in a balcony-access building in Žižkov district in Prague. We had two rooms with one of those luxurious storage heaters. The water was brought in so it wouldn’t freeze. The toilet for the two flats on the courtyard balcony, on the other hand, froze regularly. We were happy to have our own dwelling, even if the apartment was tiny and the walls bare. We paid some twenty-five thousand for it to the original tenant, who was about to attempt escape abroad. He needed the money, and his apartment was no longer of any use to him. My beloved registered herself as a cohabitee, and when he disappeared, she had to prove that she had lived with him to keep the apartment. That’s when they came to see us for the first time–I think they said they were from the National Committee, but it was clear to all the more experienced scoundrels in the building that they were cops. I think that was the turning point. Neighbors who had up until then viewed us with distrust relaxed and accepted us among them. No one asked about the reason for the police visits, no one tried to find out where we were from or what sort of things

Co neumím vyslovit Představte si rodinu sesazenou na zahradě před jejím vlastním domem. Tak žijí pohromadě tři generace v chalupě po Němcích, kam se ze Slovenska nastěhoval děda s babičkou někdy kolem roku 1952. Chalupa je stará, lidí hodně, peněz málo. Svítí to tu čistotou. Žádné ghetto. Byl by to hezký kousek Krásné Lípy. Jen nesmíte vidět ty zanedbané a vybydlené ruiny několika bývalých fabrik a domy zprzněné socialismem. Atmosféra je venkovsky ospalá a vzduchem se line vůně páleného listí. A v tomhle všemi vládami a režimy zanedbávaném koutě republiky si představte: Všichni na zahradě, děti vřískají, rodiče pokuřují a do toho přijede nějaký Pražák s fotoaparátem, že si s nimi udělá pár obrázků. „A co je na nás zajímavýho? Žijeme, jak žijeme, do toho nikomu nic není.“ Ale místo toho, aby mě vyhodili, pozvou mě vlídně dál, zeptají se, jestli nechci kafe, a začínáme spolu pomalu kamarádit. Aby se však tohle mohlo stát, musel být nejprve v mém minulém životě Žižkov. Cigány, jak si sami říkají, už fotil kdekdo a nic nového v tomhle směru přinést nejspíš nemohu. Nechci dělat studii o životě menšiny, protože nejsem etnograf. Mám jenom nějakou svou zkušenost s lidmi, k nimž mě poutá vděk za někdejší pomoc v nouzi a spousta sentimentu, který bych si rád bez patosu připomenul. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let jsem se svým tehdejším děvčetem bydlel na Žižkově v pavlačovém domě. Měli jsme dva pokojíky s jedněmi tehdy přepychovými akumulačkami. Voda byla zavedená dovnitř, aby nezamrzala, záchod pro dva byty na pavlači naopak zamrzal pravidelně. Byli jsme šťastní, že máme vlastní bydlení, i když byt byl malinkatý, s holými stěnami. Zaplatili jsme za něj původnímu nájemníkovi, který se chystal zdrhnout za kopečky, nějakých dvacet pět tisíc. Potřeboval peníze a byt mu už byl k ničemu. Moje láska se k němu přihlásila jako družka, a když pak ten člověk zmizel, musela dokazovat, že s ním žila ve společné domácnosti, aby jí zůstal k bytu dekret. A tehdy k nám přišli poprvé – prý z národního výboru. Všem zkušeným sígrům v domě bylo ovšem jasné, že jsou to čerti neboli fízlové. Myslím, že to byl zlomový okamžik. Sousedé, kteří na nás do té doby hleděli s nedůvěrou, si oddychli a vzali nás mezi sebe jako hodné jejich zájmu a péče. Nikdo se neptal po příčině policejní návštěvy, nikdo nevyzvídal, odkud jsme a co máme za sebou. Byli jsme mladí a měli jsme problém s veřejnou mocí. To stačilo, aby nás

we had in our past. We were young and had a problem with the authorities. That was enough for them, and they adopted us. Gypsies. From then on practically nothing could hurt us in Žižkov. After a time, the cops came back. I was from a dissident family and trying to subvert the regime to be like my father. I wanted to seem useful, and I wanted the girls to take notice. I wrote essays in samizdat, organized exhibitions with my artist friends, attended lectures at the underground universities. The secret police had a file on me, and from time to time they had to add something to it. It didn‘t make a lot of sense to follow me to the cowshed where I fed thirty heifers—that’s the job I held down so I wouldn‘t go to jail for parasitism. The cows wouldn’t have cared what the cops did to me. So they used to come to our apartment. Maybe they wanted us to think we’d never have any peace of mind or sense of security. Usually two came in uniform and two in plain clothes. They wanted to show everyone around us that we were such suspect and criminal elements that four of them had to come at once. For the most part they didn’t want anything. They usually just rang the doorbell, pushed their way in, stomped around on the floor and pretended that next time it would be worse. Everybody in the building saw and heard everything, but instead of being rejected, I suddenly became a celebrity. Aranka runs along the external corridor, her loosened hair flying, and tells me to forget what I’m doing and follow her immediately. “Quickly, quickly,” she shouts. I lower my head beneath a line of drying laundry and hurry after her up the worn stairs to the floor above. The intoxicating smell of the laundry mixes with the stale odor of the staircase in that old and neglected building. The passing train rumbles by, so close that you can’t hear your own words, and the window rattles softly as if a neighbor were coming home from the pub in the evening playing on his comb for the children. Aranka grabs me by the hand and pulls me towards her in the doorway. She stares at me with raven eyes, urgent, somewhat sly and beautiful. Her hair flows down her back, and her skirt spins as if at a dance. She pulls me across the threshold and slams the door. I stand there a bit breathless, the train rumbles past beyond the window, and Aranka leans over so I can hear what she’s saying. “Cops are in the corridor,” she whispers. “You have to hide.” She scans the small room full of old furniture, which serves as both a kitchen and bedroom, and then she shoves me into an old wardrobe that stands here in the tiny apartment like a cripple leaning against the wall. I’m dazzled by this unexpected display of kitschy romance and enchanted by Aranka and her hands that push me into that wobbly wardrobe. I sense the power of that moment, my spine tingling and my heart pounding. The cops in

adoptovali. Romové. Od té doby se na Žižkově nemohlo stát prakticky nic, co by nám bylo ublížilo. Za nějaký čas se policajti objevili znovu. Byl jsem z disidentské rodiny, snažil jsem se v rozvracení režimu vyrovnat tátovi, abych si připadal užitečný a aby holky viděly. Psal jsem fejetony do samizdatu, s kamarády výtvarníky pořádal výstavy, navštěvoval jsem přednášky bytových univerzit. Na Státní bezpečnosti jsem měl svazek a do něj bylo třeba občas něco přidat. Chodit za mnou do kravína, kde jsem krmil třicet jalovic, abych měl nějakou práci a nemusel jít za příživnictví do kriminálu, to nemělo pro policajty valný smysl. Krávy by nezajímalo, kdyby se na mě byli vytahovali. A tak chodili k nám domů. Snad proto, aby si člověk nemyslel, že může mít někdy klid a pocit bezpečí. Většinou přišli tak dva v civilu a dva v uniformě, aby okolí ukázali, že dotyčný je asi pěkný kriminálník a podezřelý element, když na něj musí přijít rovnou čtyři najednou. Většinou vlastně ani nic nechtěli. Obvykle jenom zazvonili, tlačili se dovnitř, podupali podlahu na pavlači a tvářili se, že příště to bude horší. Všichni v domě to viděli, všichni to slyšeli, a místo toho, abych byl zavržen, byla ze mě rázem celebrita. Aranka s rozpuštěnými vlasy běží po pavlači a volá na mě, abych všeho nechal, že mi musí něco ukázat. „Ale rýchle, rýchle,“ křičí. Sklonil jsem hlavu pod rozvěšeným prádlem a pospíchal po vyšlapaných schodech o patro výš za ní. Omamná vůně prádla se mísila se závanem zatuchlého pachu schodiště toho starého a zanedbaného domu. Projíždějící vlak rachotil po trati kolem tak blízko, že nebylo slyšet vlastního slova, a okna jemně drnčela, jako když se soused vracel večer z hospody a hrál dětem na hřeben. Aranka mě chytla za ruku a táhla k sobě do dveří. Koukla na mě havraníma očima naléhavě a trochu lišácky a byla krásná. Vlasy se jí vlnily až na záda, sukně byla v tom běhu roztočená jako při tanci. Přitáhla mě přes práh a zabouchla dveře. Stál jsem tam trochu zadýchaný, vlak duněl za drnčícím oknem a Aranka se ke mně naklonila, abych slyšel, co říká. „V průchodě jsou benga,“ šeptá. „Musíš se schovat.“ Chvíli se rozhlížela po malém pokojíku plném starého nábytku, který sloužil jako kuchyně i ložnice dohromady, a pak mě rozhodně, tak abych nedokázal odporovat, strčila do stařičké šatní skříně, která se tu v tom maličkém bytečku jako zmrzačená opírala o zeď. Byl jsem jako omámený tou nečekanou kýčovitou romantikou, očarovaný Arankou a doteky jejích rukou, kterýma mě tlačila do té nakloněné skříně.

19â€†

31â€†

52 â€†

53â€†

100 â€†

101â€†

156 â€†

157â€†