Pasi Ilmari Jääskeläinen Den falešné kočky
1
2
3
PŘELOŽIL VLADIMÍR PISKOŘ
Vychází s podporou finské literární agentury FILI.
VÄÄRÄN KISSAN PÄIVÄ Copyright © Pasi Ilmari Jääskeläinen, 2017 Translation © Vladimír Piskoř, 2018 First published by Atena Kustannus, Finland, in 2017. Published by agreement with the Kontext Agency. ISBN 978-80-7432-928-9 4
Záhadným matkám, tajemným kočkám
5
6
1.
Naše rodinné ráno začalo zmrzlinou zdarma. Potom zazvonil telefon a do ucha mi zašramotila můra truchlivé zprávy. Odjel jsem taxíkem do Višňového sadu, kde moje matka bydlela v posledních letech. Bíle omítnutý pečovatelský dům stojí pyšně a osamoceně na vršku na předměstí Marrasvirty, obrácený zády k všedním dnům. Málokdo vkročí na okraj lučně pestré, květované sukně budovy, aby vystoupal vzhůru po úbočí – obyvatelé paláce duševní sešlosti zapomněli na město a město zapomnělo na ně. Kvůli ucpaným ulicím jsem k matčině smrtelnému lůžku dorazil pozdě. Ten den se stal nejdelším v mém životě a zamotaným jako život sám. Nakonec jsem se hnal tak rychle, jak jsem jen dokázal, nemyslel jsem na nic jiného než na běh a posléze jsem si už ani nepamatoval, proč vlastně běžím. Teď si uvědomuju, že sedím na lavičce a nespěchám. Jak jsem se tady octl? Toť poslední záhada pro ad hoc detektiva festivalového dne. Možná se mi unavily nohy a já jsem si sedl, abych si odpočinul? Anebo jsem se možná nedíval před sebe, přimotal se do hromadné rvačky a schytal omračující ránu od někoho z neonacistů, anarchistů, dalších militantních účastníků festivalového dne či od některého příslušníka pořádkové jednotky bojující proti všem zmíněným, a kdosi mě pak odvedl sem, abych se vzpamatoval? Anebo mě přepadl 7
záchvat z nadměrného běhu? Už nejsem žádné skotačivé hříbě. Je to fuk. Chci jen dát svou rodinu dohromady a jít domů. Jsem vyčerpaný a stýská se mi po manželce a dcerce. Mar rasvirtské zvony sice tvrdí, že od rána uplynul jen půlden, ale od chvíle, kdy jsem se naposledy viděl se svou rodinou, to může být i sto let. Když myslím na Minervu a malou Iines, vidím nás tři, kterak sedíme u stolečku ve zmrzlinovém baru v Centrálním parku jako postavy na Renoirově lehce rozostřeném obraze z belle époque. Za oknem září dopolední slunce, my svítíme jasnými barvami. Na tenhle den jsme se chystali týdny. Máme doma s ženou společnou pracovnu a v ní visí nástěnný kalendář s fotografiemi nejkrásnějších měst světa. Na září připadl namodralý marocký Chefchaouen. Tam hodlám Minervu vzít příští zimu nebo možná přespříští. Pod fotkou jsme si na dnešní den, na první zářijovou sobotu roku 2015, už před měsíci poznamenali dvě důležité události: pro mě slavnostní znovuotevření Centrálního parku, na jehož renovaci jsem se podílel, zakončené v osm večer ohňostrojem a pro Minervu vernisáž výstavy o Stasi v muzeu o několik hodin dřív. Slíbili jsme si, že při těch význačných okamžicích jeden druhého doprovodíme. Ten slib jsme nedokázali dodržet. Všechno jsme si naplánovali, jenže celý den nám vykolejila matčina smrt, která v kalendáři zapsána nebyla. Výstava, již Minerva pro muzeum připravila, měla odstartovat propagační kampaň její knížky. Ta se zabývá činností tajné východoněmecké policie ve Finsku. Den vydání byl dohodnut na počátek prosince, a třebaže práce na rukopisu ještě neskončila, bulvární noviny už spekulují o určitých odhaleních. 8
Média zajímá především stará fotografie, kolem níž Minerva a její nakladatel rozprostřeli závoj tajemství. Proslýchá se, že snímek zachycuje známou finskou osobnost ve společnosti neblaze proslulého agenta Stasi. Kolik může být hodin? Ke zveřejnění obří zvětšeniny oné fotografie by mělo dojít dnes na výstavě v 18 hodin. Minerva mi fotku ukázala. Jsou na ní dva třicátníci v družném hovoru ve zcela zaplněné kavárničce. Soudě po dle oblečení byl snímek pořízen někdy v osmdesátých letech. Místo se zatím nepodařilo identifikovat, jde patrně o dost velké město, kterým může být jak Marrasvirta, tak stejně dobře i Berlín, Paříž či Londýn. Na samotném snímku není nic zajímavého, co by praštilo do očí. Na rub ale kdosi napsal perem jména Engel Lang a Erich Zaisser. Farmaceutický průmyslník Lang patří v současnosti k nejvýznamnějším marrasvirtským osobnostem a má vliv na ekonomiku celého Finska. Na snímku ho v mladším vydání každý snadno pozná. Zato Zaisser zůstal neblaze proslulým agentem Stasi bez tváře a kolují o něm řeči, že do pádu berlínské zdi vyvíjel ve Finsku nebývale rozsáhlou protistátní činnost. Podle Minervy na jeho jméno dříve či později narazí kdokoliv, kdo jen trochu hlouběji zaryje do dějin špionáže. Minerva se chystá využít nadcházející mediální pozornost a požádat širokou veřejnost o vzpomínky na případná setkání s Zaisserem. Také si myslí, že fotografie konečně přiměje Langa vysvětlit, jaké kontakty s Zaisserem udržoval, a že se průmyslník následně uvolí poskytnout rozhovor, jemuž se prozatím bránil. Moje žena na svém velkém díle dřela několik let. Vyžádalo si to svou daň a nezůstalo to bez povšimnutí mezi těmi, jež investigativní cesty do minulosti znervózňují – mnozí Finové, kteří dnes zaujímají význačné posty, hráli v dobách Sovětského svazu a NDR vlastní hru a nepředvídali, 9
že jednoho dne se celý východní blok rozpadne. Zejména v posledních měsících brzdily Minervino pátrání všelijaké podivné překážky. Ztrácely se části rukopisu nebo se samy od sebe měnily. Počítače si stavěly hlavu. Rozsáhlá elektronická korespondence týkající se kartotéky Rosenholz se zavirovala a stala se nečitelnou. Když Minerva kvůli zabezpečení dat zablokovala na notebooku připojování k internetu, někdo jí v knihovně ukradl celý přístroj. Spolu s ním vzaly za své i nejnovější verze rukopisu a několik týdnů práce. Kniha přesto spěje k dokončení dle časového harmonogramu. Minerva je teriér převlečený za ženu, a pokud se jednou do něčeho pustí, neumí se vzdát. Ve zmrzlinovém baru na kraji Centrálního parku se dnes rozdávala zmrzlina zdarma. Jde o každoroční událost: šéf farmaceutického závodu Engel Lang, zachycený na fotografii, kterou Minerva našla, hradí dětem už sedm let celodenní mlsání u příležitosti narozenin svého vnuka, které letos připadají na týž den jako náš padesátiletý podzimní festival. Když nám paní na hlídání na poslední chvíli odřekla a my jsme museli vzít Iines s sebou, bylo jasné, kam se vydáme ze všeho nejdřív. Bavilo nás i děsilo pomyšlení, že téhož dne o něco později bude na Minervině výstavě zveřejněna stará fotografie zachycující našeho štědrého hostitele ve společnosti agenta Stasi Zaissera. Třebaže Lang, pokud nám bylo známo, ještě nevěděl, že jednou z osob ohlášených na fotce je on sám, vtipkovali jsme mezi sebou, že celou naši rodinu nejspíš vykážou z baru a za popelnicemi dostaneme nakládačku. Jakmile se dcerka octla mezi malými nenasyty, obdržela pohár čokoládové zmrzliny, do ruky jasně červenou lžičku a byla jako u vytržení. 10
Zatímco se soustředila na zmrzlinu, my dva s Minervou jsme se soustředili na sebe. Popíjeli jsme kávu. Nenápadně se dotýkali pod stolem. Mluvili jsme spolu, ale o ničem vážném; naše povídání byly šťastně pitomoučké mýdlové bubliny, které jsme si navzájem foukali do obličeje. Jen jednou jsme v řeči sklouzli k pracovním záležitostem: poté co jsem navrhl, že když už jsme jednou v centru, mohli bychom zajít pro náramek, který si moje žena zapomněla v archivu. Zároveň bych viděl, kde tráví dlouhé, předlouhé hodiny. Minerva se zadívala mimo mě, zavrtěla hlavou a řekla: „To je zbytečné. Do toho archivu totiž nechodí nikdo jiný než já, protože ho má ve správě soukromá nadace. Takže si, brouku, nedělej starosti, můj drahocenný svatební dárek je tam naprosto v bezpečí. A pojďme teď chvíli myslet jen na něco nenáročného. Musím nabrat síly. Chci, abychom byli veselí, chápeš, ne?“ Jasně že jsem chápal. Moje žena obvykle píše doma v naší společné pracovně. Pracuje také v knihovnách a občas ve zvláštním archivu, který se nachází v centru města a kam má přístup jen málokdo vyvolený. Archiv je zřejmě samá plíseň a špatně odvětrávaný, protože kdykoliv se Minerva odtamtud vrátí, bývá vyčerpaná a není jí dobře. Ale pátrání v minulosti je pro ni přednější než touha po pohodlí. Poznatky získané v archivu jsou příliš cenné, aby je nechala ležet ladem. Pracovní záležitosti odválo, když jsme si všimli, že se Iines zapatlala zmrzlinou. Dcerka se zachichotala. Minerva sykla umírněnou nadávku, načež jsme se taky rozesmáli. Manželka se pustila do Iinesiny očisty a hlídala si přitom sako. Se zručností kouzelníka jsem vytahoval z kapsy stále další a další kapesníky a pohled na dětskou pleť mě dojímal: pod fleky od zmrzliny se leskla dokonalostí – jak dlouho potrvá, než do ní život otiskne své první zlomyslné stopy? 11
Zmrzlinový bar zastiňovalo nákladní auto parkující před výlohou. Jakmile odburácelo, dovnitř vtrhlo světlo, které rozžehlo manželčin vzhled nezvyklou září. Viděl jsem, že se přes léto pokryla pihami od čela až po dekolt. S ohnivě rudými vlasy a krásnými oblými tvary vypadala jako Danae od Gustava Klimta, do níž jsem se před lety ve vídeňské galerii zamiloval. Zmocnila se mě touha tu vidinu planoucí v podzimním světle popadnout tady uprostřed rozjařené zmrzlinové párty do náruče, zabořit prsty do žhnoucích vlasů a olíbat pihovatou pleť, vydechnout do půvabně tvarovaného ouška všechno, co jsem jí kdy chtěl říct, a přitisknout ji k sobě a nepustit, i kdyby se sebevíc bránila. Minerva se mě naučila až nepříjemně dobře číst, a tak si mého citového vzkypění nemohla nepovšimnout. Odpověděla mi obtížně vyložitelným pohledem, který se jevil výzvou i varováním současně. Ačkoliv si mě moje žena dnes pročítá jako noviny, sama odhání mé pokusy o porozumění v duchu té básně od Samuela Becketta, kterou mi nahlas přečetla, když jsem ji jedné noci zastihl v kuchyni s knížkou v ruce: ať umře moje láska ať už není / ať na hřbitově prší na kameny / ať prší na uličky kudy kráčím / a pro tu která mě prý milovala pláči. V očích jí prokmitl stín skryté myšlenky, větší než my oba. Vídal jsem ho i dříve. Myslí jí běželo cosi, co nějak souviselo se mnou. Být v myšlenkách druhého mě leká – příjemně, ale přesto leká, takže bych uvítal, kdyby přemýšlela o něčem jiném. Potom našpulila rty. Na pihovatém obličeji se objevil příslib. Vlastně požadavek. Její ústa formulovala bezhlasá slova. Pokračoval jsem v podávání kapesníků, nejprve s horoucími tvářemi, posléze s úsměvem, a moje tryskající rozjařenost nakazila i Minervu. Před čtyřmi lety se do našeho manželství navrátila radost. Druhého člověka není možné změnit, ba ani sebe, ale jak se ve zmrzlinovém baru ukázalo, ono světlo, ve kterém jsme žili, se 12
změnilo a najednou jsme viděli, že to, co jsme kdysi začali znevažovat, je milé a cenné. Přestali jsme ve vzájemné shodě dbát na antikoncepci: byla to naše výzva k příchodu malé Iines. Nevím, co a jak se stalo, ale teď jsme celistvá, šťastná rodina: já, Minerva a dcera Iines. Tak, a samozřejmě kočka. Všímáte si, že je v současné Marrasvirtě až absurdně hodně koček? Člověk na ně naráží všude, přestože jim ani nevěnuje pozornost. I u nás jedna žije. Nepamatuju si, odkud a kdy se u nás objevila, jmenuje se Micka, Minda nebo Niky, kdo ví. Přichází a odchází, jak si zamane. Taková černočerná potvůrka. Částečně i bílá, jestli ne nakonec spíš bílá než černá, když nad tím tak přemýšlím… Raději toho nechám: ti, kteří se vykecávají o své kočce před cizími lidmi, mívají v hlavě o kolečko víc. A koneckonců kočka ani nemá s tímhle příběhem nic společného. Takže o ní už nemluvme. Zpátky do zmrzlinového baru: naši veselou očišťovací operaci přerušilo zazvonění mého telefonu v kapse. Přijal jsem hovor. Alice odchází, přijeďte. Nechal jsem zbytek rodiny uprostřed roztomilé zmrzlinové spouště, vyběhl jsem na ulici a chytil si taxík. Zaplul jsem do auta a tiskl jsem přitom v pěsti kapesník lepkavý od zmrzliny. Urazili jsme jen několik bloků a uvízli jsme ve víru oslav: festival už roztahoval po městě svá chapadla jako obří stvůra z béčkového filmu. Višňový sad určitě znáte – tu honosnou budovu na Višňovém vrchu v západní části města. Prvotřídní pečovatelský ústav pro náležitě zámožné klienty, kteří mají potíže s pamětí. Palác duševní sešlosti. Tam posledních pět let bydlela moje matka ve společnosti podobně postižených. 13