Ediční plán Paseky: únor–⁠⁠⁠⁠⁠⁠srpen 2026

Beletrie

Milé čtenářky,

milí čtenáři,

tenhle ediční plán svítí.

Díky ilustracím Štěpánky Jislové, která namísto

tabletu sáhla po štětcích a akvarelových barvách.

Možná ji k volbě staromódní výtvarné techniky vedla i zkušenost, již sama nazývá „raritní“. Když vloni na jaře trávila čas na rezidenci v galicijské A Coruni, zastihl ji mohutný výpadek elektřiny.

„Nikdy jindy se vám nepodaří vidět město bez světel civilizace,“ vzpomíná na tmu, která zahalila vět-

šinu Pyrenejského poloostrova. „Těch pár bludiček, které zůstaly svítit, byly většinou barevné lampičky v oknech nebo neony reklam. Sem tam modročervená blikačka policejního auta, což dodávalo ulicím ještě přízračnější atmosféru.“

Kdo sleduje zpravodajství, o nejrůznějších blackoutech se dozvídá denně. Výpadkům energie čelí statečná Ukrajina i krachující Kuba. Zatím největší kolaps všech dob zažil poslední červencové dny roku 2012 sever a východ Indie. Bez proudu se ocitlo více než 620 milionů lidí, tedy bezmála desetina populace planety. Cestující, kteří uvízli na trasách metra v Dillí, museli být evakuováni, pod zemí zůstaly stovky horníků. Příčina: přetížení sítě.

Asi se ptáte, proč o tom píšu, vždyť to poslední, co člověk řeší, je-li uvězněn v temnotě nebo nedejbože

v podzemí, jsou knihy. Ale všimněme si jednoho: řada selhání systémů, které pohánějí naši civilizaci, má společného jmenovatele. Jejich struktura je tak složitá, že i nepatrné vychýlení může přinést dalekosáhlé důsledky. Jako drobná prasklinka ve skle. Mávnutí křídel elektrického motýla.

Svět je čím dál složitější – a křehčí.

Na podzim 2025 vypnul Tálibán v Afghánistánu internet. Začátkem letošního roku vypnuli internet ajatolláhové v Íránu.

Kdyby žil orwellovský Winston Smith dnes, nemusel by se na ministerstvu pravdy trápit vystřihováním nevhodných materiálů z novinových článků. Minulost by pohodlně měnil stiskem pár tlačítek na klávesnici. Ostatně taková „oprava“ reality se v on-line prostředí děje prakticky neustále.

Zato vytištěné slovo nelze jen tak zfalšovat, přepsat. Vědí to cenzoři ve Spojených státech, kteří ve snaze bránit šíření „nežádoucích narativů“ vylučují z knihoven klasiky světové literatury.

Gutenberg dal svobodomyslným lidem úžasný vynález. Knihy jsou trezory příběhů a myšlenek, které odolávají tlakům manipulátorů i výpadkům energie. K tomu, abyste je otevřeli, potřebujete jediné – ochotu číst. Na oplátku rozzáří vaši mysl. Jako neony ve tmě.

Jakub

Sedláček šéfredaktor

Rebecca Makkaiová

Ohromní optimisti

V roce 1985 se Yaleu Tishmanovi, který se stará o galerijní akvizice, podaří husarský kousek – přiveze do Chicaga mimořádnou sbírku obrazů. Zatímco jeho kariéra utěšeně vzkvétá, kolem něj se šíří epidemie AIDS. Přátelé umírají jeden po druhém a po pohřbu přítele Nica tato hrozba sáhne až k Yaleovi. Brzy mu zbyde jen Fiona, Nicova mladší sestra.

O třicet let později Fiona v Paříži pátrá po své dceři, která zmizela v sektě. Při pobytu u starého přítele, slavného fotografa, který dokumentoval epidemii v Chicagu, se konečně vyrovnává s tím, jak krize AIDS ovlivnila její život i vztah s dcerou.

Prolínající se příběhy Yalea a Fiony nás provedou tragédií 80. let i chaosem současného světa, kdy se oba hrdinové oceňovaného románu snaží najít dobro a odpuštění uprostřed katastrofy.

492 stran

2026 měkká vazba

Ohromní optimisti březen

Rebecca Makkaiová

(1978) napsala několik románů i povídek. Za Ohromné optimisty byla v USA nominována na Pulitzerovu cenu i Národní knižní cenu. Tento román o síle přátelství a odpuštění získal také Carnegieho medaili ALA a knižní cenu LA Times. Rebecca Makkaiová vyučuje tvůrčí psaní na Northwestern University, UNR Tahoe a Bread Loaf School of English na Middlebury College a je uměleckou ředitelkou StoryStudio Chicago. Žije v Chicagu a Vermontu.

Ohromní optimisti

Třicet kilometrů odsud, třicet kilometrů na sever, začínala zádušní mše. Kráčeli po Belden Avenue. Yale mrkl na hodinky a pak se obrátil na Charlieho: „Jak prázdno myslíš, že v tom kostele teď je?“

„To nám může být jedno,“ odvětil Charlie.

Čím byli Richardovu domu blíž, tím víc přátel

mířících stejným směrem potkávali. Někdo byl nastrojený, jako by šel na samotný pohřeb, někdo měl džíny a koženou bundu.

V kostele budou nejspíš jen příbuzní, přátelé rodičů a kněz. A jestli tam jsou někde v nějaké společenské místnosti vyskládané sendviče, většina se vyhodí.

Yale našel v kapse leták ze včerejší vigilie a složil z něj nebe peklo ráj, s nímž si ve škole hrávali v autobuse – člověk pod chlopněmi papíru našel svůj osud.

Tahle skládačka chlopně neměla, ale na každé čtvrtině byla slova, osekaná sklady: „Otec George H. Whitb“, „milovaný synu, bratře, odpočívej v“, „Vše radostné a krásné“ a „místo květin daru“. Yalea napadlo, že to vlastně svým způsobem vyjadřuje Nicův osud. Nico byl radostný a krásný. A květiny by nebyly k ničemu. Domy v téhle ulici byly vysoké a zdobné. Na všech zápražích ještě dýně, ale vyřezaných jen málo –častěji bylo vidět umělecká aranžmá z tykví a kukuřice.

Ploty z tepaného železa, mohutné brány. Když odbočili na cestu k Richardovi (nóbl dům z hnědého pískovce s nóbl sousedy), Charlie zašeptal: „Výzdobu dělala jeho žena. Když byl ženatý. Ve dvaasedmdesátým.“ Yale se zasmál v nejhorší možnou chvíli, zrovna když míjeli vážně se usmívajícího Richarda, který jim držel otevřené dveře. To ta představa Richarda, jak

žije heterácký život v Lincoln Parku s nějakou ženou, co má zálibu ve výzdobě. Yale si to představoval jako grotesku: Richard cpe chlapa do skříně, protože si manželka zapomněla vzít chanelku a vrátila se pro ni.

Yale se uklidnil a obrátil se k Richardovi. „Máš to tu moc hezký,“ řekl. Po nich přišla celá vlna lidí a zatlačila Yalea a Charlieho do obýváku.

Výzdoba uvnitř je nevrátila ani tak do roku 1972, jako spíš do roku 1872: chintzová kanape, sametová křesílka s kroucenými opěrkami, orientální koberce. Když se nořili do davu, Yale ucítil, jak mu Charlie tiskne ruku.

Nico se vyjádřil zcela jasně, že chce, aby byl večírek. „Jestli se budu moct vrátit jako duch, myslíte si, že chci vidět fňukání? To vás budu strašit. Jestli budete sedět a brečet, hodím po vás lampu, jasný? Do zadku vám narvu pohrabáč, a líbit se vám to nebude.“

Z angličtiny přeložil petr eliáš

Ohromní optimisti ukázka

Veronika Kratochvílová

Kořeny jabloní

Magdaleně se život překlenul do poslední dekády.

Zatímco tělo ji zrazuje každým dnem víc a víc, hlava zůstává bdělá. Vrací se do vzpomínek a otevírá příběh svého mládí, kdy se na osudech její rodiny trpce podepsaly rozkulačení a totalita 50. let. Mladá

Magdalena pro sebe tehdy hledala jiný, pestrý svět, který jí poskytla literatura. Teď se sžívá s domovem důchodců.

Do bytu po ní přichází Lenka. Sedmatřicetiletá žena je krátce po rozchodu a začíná novou životní etapu. Díky dopisu adresovanému bývalé nájemnici se postupně seznamuje s Magdalenou a toto psaní obrátí oběma ženám život naruby.

Citlivý románový debut je nejen ponorem do duší hrdinek, které rozdílná generační zkušenost překvapivě víc spojuje, než rozděluje. Je také oslavou moci literatury, vyprávění a psaní.

224

Kořeny jabloní duben

Veronika Kratochvílová

(1987) se narodila v Českých Budějovicích.

Od studií na FF UK žije v Praze a pracuje jako novinářka. V současné době je šéfredaktorkou cestovatelského měsíčníku

Lidé a Země a autorkou video-podcastu Exoti. Napsala několik hudebních textů, dva televizní scénáře, bezpočet článků, rozhovorů a deníkových zápisků. Je závislá na chůzi a bylinkových čajích.

Nebyla zvyklá na tolik nevyžádané pozornosti a péče. Celý život se o sebe dokázala postarat sama. I tehdy. I když jí bylo nejhůř a nejradši by zapomněla i své vlastní jméno. Jenže nemocniční personál byl neoblomný. Prášky, slazený čaj, záchod, vizita, obrátit na druhý bok, hej rup!

Měla toho po krk. Chtěla se vrátit domů, do svého klidného a uzavřeného světa, jehož rytmus se nepočítal na hodiny a minuty, ale na počet hrnků černé lógrové kávy. Zavřela oči a zasnila se. Snad už ji brzy pustí.

Nebyla zvyklá na tolik nevyžádané pozornosti a péče. Celý život se o sebe dokázala postarat sama. I tehdy. I když jí bylo nejhůř a nejradši by zapomněla i své vlastní jméno. Jenže nemocniční personál byl neoblomný. Prášky, slazený čaj, záchod, vizita, obrátit na druhý bok, hej rup!

„Dobré ráno, tak jak se dnes cítíte, paní Magdaleno?“

Měla toho po krk. Chtěla se vrátit domů, do svého klidného a uzavřeného světa, jehož rytmus se nepočítal na hodiny a minuty, ale na počet hrnků černé lógrové kávy. Zavřela oči a zasnila se. Snad už ji brzy pustí.

Na tuhle otázku měla sice připravenou univerzální odpověď, „Děkuji za optání, už mi bylo i hůř,“ ale primářův tón hlasu i fakt, že ji po dlouhé době někdo oslovil křestním jménem, jí dodaly odvahy.

„Dobré ráno, tak jak se dnes cítíte, paní Magdaleno?“

Na tuhle otázku měla sice připravenou univerzální odpověď, „Děkuji za optání, už mi bylo i hůř,“ ale primářův tón hlasu i fakt, že ji po dlouhé době někdo oslovil křestním jménem, jí dodaly odvahy.

„Dobře, pane doktore. Kdy mě pustíte?“

Netušila přitom, jak draze ji tahle otázka přijde.

„Dobře, pane doktore. Kdy mě pustíte?“

Netušila přitom, jak draze ji tahle otázka přijde.

Doktor jí položil ruku na rameno, pokynul sestře, aby pokračovala k dalšímu pacientovi, a přisedl si vedle ní na tvrdou židli.

„Paní Šámalová, jsem moc rád, že je vám lépe. Snad vás tu sestřičky moc nezlobí.“

Doktor jí položil ruku na rameno, pokynul sestře, aby pokračovala k dalšímu pacientovi a přisedl si vedle ní na tvrdou židli.

Byl to nejspíš pokus o vtip. Když se ale Magdalena nezasmála, poposedl si a naklonil se k ní.

„Paní Šámalová, jsem moc rád, že je vám lépe. Snad vás tu sestřičky moc nezlobí.“

Byl to nejspíš pokus o vtip. Když se ale Magdalena nezasmála, poposedl si a naklonil se k ní.

„Víte, vlastně jsem s vámi chtěl probrat ještě

„Víte, vlastně jsem s vámi chtěl probrat ještě jednu věc,“ ztišil hlas. Magdalena se instinktivně odtáhla. Nepříjemný odér lékařova dechu pronikl do její osobní zóny a rozpustil její pozornost. Citlivost na živočišné pachy ji neopouštěla ani v nemocnici. To byl také důvod, proč měla vždy po kapsách několik větrových bonbonů.

jednu věc,“ ztišil hlas. Magdalena se instinktivně odtáhla. Nepříjemný odér lékařova dechu pronikl do její osobní zóny a rozpustil její pozornost. Citlivost na živočišné pachy ji neopouštěla ani v nemocnici. To byl také důvod, proč měla vždy po kapsách několik větrových bonbonů.

„Slyšel jsem, že nemáte žádné příbuzné. Přesto ale existují možnosti, jak na to nebýt sama,“ pokračoval lékař.

„Slyšel jsem, že nemáte žádné příbuzné. Přesto ale existují možnosti, jak na to nebýt sama,“ pokračoval lékař.

„Myslím tím nějakou pečovatelskou službu, ideálně na denní bázi.“ Jeho hlas zněl podivně familiárně a ruka na rameni se najednou zdála těžší než olověná pěst.

„Myslím tím nějakou pečovatelskou službu, ideálně na denní bázi.“ Jeho hlas zněl podivně familiárně a ruka na rameni se najednou zdála těžší než olověná pěst.

„Co to znamená?“

„Znamená to, že vás brzy přesuneme na jiné oddělení, a pak bych vám doporučil nějaký dům s pečovatelskou službou.“

„Co to znamená?“

„Znamená to, že vás brzy přesuneme na jiné oddělení, a pak bych vám doporučil nějaký dům s pečovatelskou službou.“

Náhle se jí nalila krev do hlavy, ve spáncích jí začalo bušit. A kdyby mohla zvednout ruku, snad by mu i jednu pleskla.

Náhle se jí nalila krev do hlavy, ve spáncích jí začalo bušit. A kdyby mohla zvednout ruku, snad by mu i jednu pleskla.

Takže ji chtějí položit rovnou hrobníkovi na lopatu, vzít jí ten zbytek času, co jí na tomhle světě zbývá. Domov důchodců si představovala jako zombie apokalypsu.

Takže ji chtějí položit rovnou hrobníkovi na lopatu, vzít jí ten zbytek času, co jí na tomhle světě zbývá. Domov důchodců si představovala jako zombie apokalypsu.

Cristina Rivera Garza

Lilianino nekonečné léto

Šestnáctého července 1990 zavraždil Lilianu Riveru

Garzu její bývalý přítel. Zařadila se tak na dlouhý seznam žen, na nichž byly spáchány „zločiny z vášně“, což je eufemismus pro femicidu.

Spisovatelka Cristina Rivera Garza se po desetiletích strávených ve Spojených státech vrací do rodného Mexika, aby ztracený život své sestry zaznamenala. Shromažďuje ručně psané dopisy, policejní zprávy, školní sešity, hlasové nahrávky

Lilianiných přátel i architektonické plány. Citlivě a umně skládá mnohovrstevnatý portrét jejího osudu, z konkrétní tragédie vytváří obecnější obraz problému a staví se proti normalizovanému genderovému násilí.

Liliana před námi prostřednictvím literatury ožívá na každé stránce a my se nedokážeme smířit s tím, že tu ve skutečnosti už není. A tento pocit údivu, rozhořčení a ztráty v nás doznívá ještě dlouho po dočtení knihy.

Lilianino nekonečné léto srpen 2026 měkká vazba 288 stran

Cristina Rivera Garza

(1964) má na kontě řadu prozaických děl, esejí i odborných prací. V roce 1995 získala doktorát z historie a v roce 2012 čestný doktorát humanitních věd na Univerzitě v Houstonu. Dnes zde působí jako emeritní profesorka hispanistiky a je hostující profesorkou na Stanfordově univerzitě. Za své knihy obdržela řadu ocenění, mj. Cenu

Rogera Cailloise za latinskoamerickou literaturu, a jako jediná je dvojnásobnou laureátkou prestižní Mezinárodní ceny Sor Juany Inés de la Cruz. Kniha Lilianino nekonečné léto získala Pulitzerovu cenu.

Nebyla zvyklá na tolik nevyžádané pozornosti a péče. Celý život se o sebe dokázala postarat sama. I tehdy. I když jí bylo nejhůř a nejradši by zapomněla i své vlastní jméno. Jenže nemocniční personál byl neoblomný. Prášky, slazený čaj, záchod, vizita, obrátit na druhý bok, hej rup!

Měla toho po krk. Chtěla se vrátit domů, do svého klidného a uzavřeného světa, jehož rytmus se nepočítal na hodiny a minuty, ale na počet hrnků černé lógrové kávy. Zavřela oči a zasnila se. Snad už ji brzy pustí.

„Dobré ráno, tak jak se dnes cítíte, paní Magdaleno?“

Na tuhle otázku měla sice připravenou univerzální odpověď, „Děkuji za optání, už mi bylo i hůř,“ ale primářův tón hlasu i fakt, že ji po dlouhé době někdo oslovil křestním jménem, jí dodaly odvahy.

Javier Ticante Cruz má právě jednání, ale žena za psacím stolem u monitoru nám může pomoct. Číslo vyrozumění? Případ z roku 1990 říkáte? Vzpomíná si. Ano. A pousměje se. Probírala ho se šéfem před pár dny. Pamatuje si na něj, protože to není obvyklé, aby někdo hledal dokument starý tolik roků. Jestlipak to víte? zeptá se mě. Vím co? Že už vůbec není obvyklé takový dokument najít. Opatrně se jí podívám do očí. Říkám si, jestli slyším jen obyčejnou poznámku, nebo se v té krátké tázací větě schovává výčitka. V duchu se sama sebe ptám: Proč mi to trvalo tak dlouho? Za třicet let dojde ke spoustě věcí. Především k úmrtí. Ta nepřestanou. Úmrtí tisíců a tisíců žen. Jejich těla bloudící kolem. Za ramenem. V rýhách zaťatých dlaní. V koutku rtů. Za podkoleními jamkami. Procházejí tady okolo, kolem mě; nepřestávají. Jejich fotografie na papírech obtáčejících pouliční lampy, na stranách deníků, v odrazech všech výloh a okének: Obličeje, které měly před zločinem, před pomstou nebo úplatkem, před láskou. Čas se kupí a smršťuje. Potom se zase natahuje. Rok. Tři roky. Jedenáct let.

„Dobře, pane doktore. Kdy mě pustíte?“

Netušila přitom, jak draze ji tahle otázka přijde.

Doktor jí položil ruku na rameno, pokynul sestře, aby pokračovala k dalšímu pacientovi a přisedl si vedle ní na tvrdou židli.

„Paní Šámalová, jsem moc rád, že je vám lépe. Snad vás tu sestřičky moc nezlobí.“

Byl to nejspíš pokus o vtip. Když se ale Magdalena nezasmála, poposedl si a naklonil se k ní.

„Víte, vlastně jsem s vámi chtěl probrat ještě

jednu věc,“ ztišil hlas. Magdalena se instinktivně odtáhla. Nepříjemný odér lékařova dechu pronikl do její osobní zóny a rozpustil její pozornost. Citlivost na živočišné pachy ji neopouštěla ani v nemocnici. To byl také důvod, proč měla vždy po kapsách několik větrových bonbonů.

„Slyšel jsem, že nemáte žádné příbuzné. Přesto ale existují možnosti, jak na to nebýt sama,“ pokračoval lékař.

„Myslím tím nějakou pečovatelskou službu, ideálně na denní bázi.“ Jeho hlas zněl podivně familiárně a ruka na rameni se najednou zdála těžší než olověná pěst.

„Co to znamená?“

Patnáct let. Dvacet jedna. Dvacet devět. Potom se znovu smrskne. Jsme neustále v tom stejném počátečním bodě: Chodidla pevně přilepená lepidlem ze zármutku a viny, zatímco tělo se pokouší natáhnout vpřed aspoň o kousek. Tatáž emoce: Není to ani lepší, ani horší, nejde to snad ani posoudit. Sklopím hlavu a dívám se na dokonale rovnou hranu psacího stolu, po níž pomalounku, jak nejklidněji to jen jde, přejíždím ukazováčkem. Odevzdaně si povzdychnu. Kdo má právo rozhodnout, kolik času je moc a kolik málo? Znovu vzhlédnu, zvednu bradu a obočí. A změřím si ji: hladká pleť, zplihlé vlasy, běloskvoucí zuby, černá linka kolem klidných očí. Jestlipak je přinutili chodit na kurzy péče o veřejnost? Nebo čistě jen ze zkušenosti vědí, že sem všichni přicházíme se srdcem v krku a studem na bedrech. Hlasem ještě jemnějším, než je její pleť, nás žádá, ať radši sejdeme do druhého patra na Oddělení prokuratury pro předběžné vyšetřování. Tam by nám mohli něco říct.

„Znamená to, že vás brzy přesuneme na jiné oddělení, a pak bych vám doporučil nějaký dům s pečovatelskou službou.“

Ze španělštiny přeložila Martina KutKová

Náhle se jí nalila krev do hlavy, ve spáncích jí začalo bušit. A kdyby mohla zvednout ruku, snad by mu i jednu pleskla.

Takže ji chtějí položit rovnou hrobníkovi na lopatu, vzít jí ten zbytek času, co jí na tomhle světě zbývá. Domov důchodců si představovala jako zombie apokalypsu.

Édouard Louis Zhroucení

„Můj bratr strávil velkou část svého života sněním.

Vyrůstal v chudém dělnickém prostředí a často si představoval, že se stane světoznámým restaurátorem, bude cestovat, opravovat katedrály, zbohatne – a že se jeho otec, který zmizel, vrátí a bude ho milovat. Žádný z těchto snů se mu nepodařilo uskutečnit.“

Všechno začíná smrtí: Ve věku 38 let byl Édouardův starší bratr, těžký alkoholik, nalezen mrtvý na podlaze své malé garsonky. Po letech, kdy se spisovatel vyhýbal jakémukoli kontaktu s násilnickým, homofobním a bezohledným bratrem, k němuž choval nepřekonatelnou averzi, se nyní vydává pátrat po příčinách jeho zhroucení – aby zjistil především to, co o něm dosud nevěděl.

Zhroucení je nejtemnější knihou Édouarda Louise. Tváří v tvář smrti si při zkoumání osudu jednotlivce už nevystačí se sociologií, a tak se obrací k psychologii a intimitě. Vzniká tak román s rozměrem antické tragédie – příběh o neodvratném pádu, způsobeném řetězcem rodinných, společenských a psychologických vazeb.

2026 pevná vazba

Zhroucení březen

Édouard

Louis

(1992) je jeden z nejvýraznějších hlasů současné evropské literatury. Ve svých románech propojuje osobní příběh se sociologickou analýzou společnosti a zkoumá témata chudoby, třídních nerovností, násilí a identity. Jeho díla jsou překládána do desítek jazyků a řadí se mezi nejdiskutovanější texty současnosti. Román Zhroucení, který je posledním dílem rodinné fresky, získal v roce 2024 prestižní Prix littéraire Les Inrockuptibles.

Matčin hlas se v telefonu chvěl. Na závěr hovoru jsem jí slíbil, že za ní zajedu na sever a pomůžu jí s úředními záležitostmi v nemocnici a s přípravou pohřbu. Zeptala se:

„Kdy myslíš, že bys mohl vyrazit?“

Odpověděl jsem:

„Hned.“

Zopakovala to, jako něco mezi příkazem a snažnou prosbou:

„Ano, hned. Potřebuju, abys tu byl.“

Na telefonu jsem viděl, že vlak odjíždí za hodinu; byl jsem ještě ve spodním prádle, potřeboval jsem se osprchovat a sbalit pár věcí; byt, kde jsem žil, dělilo od nádraží čtyřicet minut, musel jsem si pospíšit, čistil jsem si zuby ve sprše a říkal si, Pospěš si, mydlil jsem se a v duchu si šeptal, Pospěš si, Pospěš si.

Běžel jsem ulicí s mokrou hlavou, studený venkovní vzduch mě mrazil v koříncích vlhkých vlasů a bylo opravdu podivné utíkat kvůli bratrově smrti. Říkal jsem si, jestli lidé na ulici mohou vytušit důvod mého běhu. Napadlo mě, že pokaždé, když jsem někoho viděl běžet po ulici, jsem předpokládal, že ten člověk utíká, aby nezmeškal autobus nebo důležitou pracovní schůzku, každopádně něco nepodstatného, ne smrt sourozence.

Zemřel mi bratr. Obracel jsem tu větu v hlavě.

Moje první myšlenky byly prosté: „Už ho nikdy neuvidím, nikdy neuslyším.“ Smrt je banální, každý ví, že ho napadnou právě takové věty, a přece se ty věty pokaždé zjeví, jako by byly nové, prožívané poprvé.

Jako by s každou smrtí svět začínal znovu.

„Už nikdy neuslyším zvuk jeho hlasu. Už neexistuje.“

Ty věty mě nebolely, jen mě překvapovaly.

A pak vypluly obrazy:

Jak bratr zapálil tribunu na vesnickém stadionu.

Jak rodičům poprvé uprostřed noci zavolala nějaká žena, aby jim řekla, že ji bratr mlátí.

Všechny ty chvíle, kdy jsem ho sledoval, jak seškrabává stírací losy a doufá, že vyhraje obrovskou částku a začne nový život. Všechny ty chvíle, kdy mě s sebou tahal po pracovních agenturách a hledal vysilující a špatně placené brigády, protože jen na takové dosáhl.

Všechny ty chvíle, kdy mi říkal, že trpí.

Věděl jsem, že jednou ty vzpomínky budu muset uspořádat, něco s nimi udělat.

Z francouZštiny přeložila Sára vybíralová

Vychází s podporou Institutu Ramona Llulle

Irene Solà

Dal jsem ti oči, a tys je upřela do temnot

Oceňovaný folk horor z katalánských kopců oslavuje ženské tělo ve všech podobách a rozbíjí stereotypy o ženské identitě.

Stařičká Bernadeta umírá a ženy rodu

Clavellových chystají hostinu, aby ji na druhém břehu přivítaly jaksepatří. V bujarém podsvětí se prolínají groteskní výjevy se vzpomínkami, které odhalují rodová tajemství. Matriarcha Joana kdysi uzavřela pakt s ďáblem, aby získala dokonalého muže. Jenže po sňatku zjistila, že Bernadímu Clavellovi chybí jeden prst na noze, a tak svou část dohody nedodržela.

Na všechny ženy z rodu proto padla kletba: Bernadeta vidí věci, které by neměla, Margarida je vzteklá, protože má tříčtvrteční srdce, a Blančina ústa bez jazyka připomínají prázdné hnízdo.

Vypravěčský hlas bloudí statkem jako vánek a lehce stírá hranice mezi mrtvými a živými, minulostí a přítomností, skutečností a tím, čemu chceme věřit.

Legendy a rčení putují napříč generacemi, aby nám připomněly, kdo jsme. Odkud vychází světlo a kde číhá temnota.

184 stran

2026 měkká vazba

Dal jsem ti oči, a tys je upřela do temnot březen

Irene Solà

(1990) patří k nejoriginálnějším autorkám

nejen ve svém rodném Katalánsku, ale i v Evropě. Její předchozí próza

Zpívám já a hora tančí (2019, č. 2023) sklidila mezinárodní uznání a vynesla jí Cenu Evropské unie za literaturu. Za román

Dal jsem ti oči, a tys je upřela do temnot autorka získala Cenu Finestres a Lletra d’Or.

Dal jsem ti oči, a tys je upřela do temnot

Světnice byla pošmourná. Schodiště vypadalo jako tůň. Předsíň zlověstně. Kuchyně jako vlčí chřtán. Bezedný. Stěny, krb, okno, stůl, židle, dřez, ty nebylo vidět. Jako by tam nebyly. Jako by kuchyně ani statek neexistovaly. Jenom černotmoucí tma. Joana seděla na své lavici. Byla to velmi stará žena. Měla koňský obličej, jedno oko otevřenější než druhé, vlasy šedé a rozevláté jako hřívu, paže oplácané a břicho plné. To bylo její místo. Lavice u krbu, i když teď už se v něm nezapalovalo.

Joana se provdala za dědice Clavellovic statku, v Kapli svatého Michala na stejnojmenném vrchu Montsenyského pohoří, před tolika lety, že už by to jeden ani nespočítal. Obřad byl jednoduchý, strohý, před poledním, to aby se ženich s nevěstou stihli vrátit domů, než se setmí. Snoubenci se trmáceli po hrbolatých stezkách a klikatících se pěšinách všech odstínů zelené. Zdolali pohoří, průsmyky, strže, rokliny, potoky a hustě zarostlé, vlhké úžlabiny, prošli mezi buky a osikami, břízami a ořešáky, duby, jilmy a planikami, které

Z Katalánštiny přeložil Michal brabec

Dal jsem ti oči, a tys je upřela do temnot ukázka houstly a jako uchvacující objetí se zužovaly tak, až světlo na šaty novomanželů dopadalo jako pár ubohých drobáků. Joana a Bernadí se těmi odlehlými a spletitými horami plahočili celý den a zastavovali, jenom když cestou míjeli modlitebny. Bernadí skláněl hlavu, přivíral oči a prosil Pánaboha, ať nedopustí, aby jejich cestu zkřížili vlci a lapkové. Joana postávala vedle něj a spínala dlaně, ale nemodlila se. Dívala se na něj. Měli už sice po svatbě, ale znali se pouhopouhé tři dny, a stěží si ho stačila vůbec prohlédnout. Pozorovala jeho fialové ruce plné mozolů, prsty jako klobásky, šíji chlupatou, nos jako ředkev, čelo zkrabatělé a hustá vousiska, která se jako ostružiní vypínala po tvářích až k obočí. Ale Bernadího modlitby vyšly naprázdno, protože sotva Joana stihla dojít k závěru, že její manžel vypadá jako divočák, všechna zlovolná zvěř se po poledni rozezpívala. Až z toho tuhla krev v žilách.

Wolf Haas

Vadný kontakt

Smuteční řečník Franz Escher čeká na elektrikáře.

Jeho kuchyňská zásuvka má vadný kontakt. Aby si ukrátil čas, čte knihu o Eliu Russovi, korunním svědkovi, který vydal spravedlnosti 27 mafiánských bossů.

Elio čeká ve vězení na propuštění. Zradil tolik lidí, že se bojí o život. Při budování nové identity musí svou minulost přísně tajit. Také svědomitý a poctivý Escher něco skrývá. Oba čtou střídavě knihu jeden o druhém, vyprávění přeskakuje z příběhu do příběhu, až se spojí v překvapivé finále.

Román uznávaného rakouského spisovatele

Wolfa Haase zažíhá narativní ohňostroj: To, co začíná jako dva poměrně přímočaré životní příběhy, se zvrtne v závratný tanec s mrtvým řemeslníkem, rodinnými zápletkami a mnoha nevyřešenými tajemstvími. Jde o knihu, která ukazuje, jak by vypadal svět umělce

M. C. Eschera, kdyby se namísto kreslení optických iluzí věnoval literatuře.

240 stran

2026 měkká vazba

Vadný kontakt duben

Wolf Haas

(1960) za své dílo obdržel mimo jiné Literární cenu města Brémy, Cenu Wilhelma Raabeho, Cenu Jonathana Swifta nebo Cenu Ericha

Kästnera. Vydal několik románů a také devět bestsellerových detektivek, z nichž některé byly úspěšně zfilmovány. Žije ve Vídni.

kontakt

Elio se pokusil předstírat, že spí, byl ale natolik ochromený, že ze sebe nedokázal vydat jediný hluboký výdech. Noční návštěvník šel pomalu blíž a zastavil se před jeho pryčnou. Bílá hlava astronauta se ve tmě sklonila nad Eliovu pryčnu.

„Vstávej, Elio,“ zašeptala helma. „To jsem já.“

Elio sebou trhl. Tenhle hlas poznal hned při prvním slově. Co dělá vyšetřující soudce uprostřed noci v jeho cele?

„Falcone?“ Za normálních okolností by se Elio nikdy neodvážil vyšetřujícího soudce nazvat tímto jménem. „Co tady děláte?“

Falcone se s ním rozloučil už před týdnem a sdělil mu den, kdy ho propustí, aby začal nový život pod jiným jménem. Elio nemohl vědět, že i tenhle falešný propouštěcí termín je součástí bezpečnostních opatření na ochranu korunního svědka. Stejně tak Eliova sebevražda, kterou strážní ohlásí už tuhle noc.

Falcone měl pod paží druhou helmu.

„Nasaď si ji.“

Falcone při jednání s několika málo zasvěcenými trval na tom, že mladého Elia, který mu za ty měsíce přirostl k srdci, osobně odveze na motorce na nádraží v Lamezii. Nikdo jiný nesmí vědět, kdy přesně k propuštění dojde. Falcone si uvědomoval, že jen takhle může svědka dostat z věznice živého.

Elio s helmou v ruce následoval vyšetřujícího soudce z cely k bráně věznice. Před bránou čekala Falconeho Laverda sedmsetpadesátka. Teprve když

Elio ucítil pod nohama dlažbu ulice a na obličeji noční vánek, uvěřil, že to není sen.

„Kam jedeme?“ zeptal se vyšetřujícího soudce a nasadil si helmu.

„Nejdřív na hřbitov,“ odpověděl Falcone, aniž by se otočil k Eliovi, který si sedl za něj. Nastartoval. Elio žasl, že Laverda nevylítla do povětří. Nikdo do ní neumístil trhavinu, motor spokojeně vrčel. Ačkoliv jel soudce opatrně a rutinovaně a nepřeháněl to s rychlostí, vyděšený Elio se ho pevně držel. Po letech strávených ve vězení by na něj byla moc i rychlost Vespy.

Na hřbitově zamířili k malému hrobu, Falcone svítil na cestu baterkou, a nakonec namířil světlo na nápis na náhrobku.

Elio Russo 2. 5. 1981–11. 6. 2002

„Dneska je jedenáctého června 2002,“ řekl Elio. Falcone přikývl. „Zabil ses vlastní rukou.“

„Jakým způsobem?“

„Do toho ti nic není. To je soukromá věc.“

„Ale moje soukromá věc.“

„Ne, ty jsi Marko Steiner.“

Z něMčiny přeložila Jana ZoubKová

Vadný kontakt ukázka

Ivana Čornejová

Krakonoš — Stručná historie

Duch hor zlé trestá a dobré odměňuje, vládne hromy a blesky jako antický Zeus. Vysmívat se mu se v Krkonoších nevyplácí, to se ví dodnes. Nejstarší písemné zprávy o něm máme ze 16. století a dvě stě let nato začíná ztělesňovat národnostní pnutí na hranicích českých zemí. Němec pochybuje, že by slovanský Krakonoš mohl být tak vznešený, jak ho legendy líčí, stejně jako si Čech těžko umí představit Rübezahla tak ušlechtilého, je-li to přece Němec. Vzrušený spor o vlastnictví mytické postavy nevyvanul ani s druhou polovinou 20. století. Ke slovu přichází do třetice polský Liczyrzepa (Rzepiór), a v poslední době byl Duch hor krkonošských k vidění dokonce s korunou z hvězd Evropské unie.

Krakonoš je protagonistou pohádek a bájí, ale i odborných prací, filmů, oper, operet, baletů i dalších hudebních děl a tématem výtvarných artefaktů. Pro generaci Husákových dětí je především postavou ve splývavém plášti a širáku s dýmající fajfkou z Večerníčku. Lze skrze něj však vyprávět i dějiny středoevropského prostoru, tak jak je líčí historička Ivana Čornejová.

Krakonoš srpen 2026 pevná vazba 240 stran

Ivana Čornejová

(1950) se zabývá především 17.–18. stoletím, církevními dějinami a dějinami školství.

Od devadesátých let rovněž popularizuje historii, zejména období baroka, jemuž věnovala malou monografii Tovaryšstvo Ježíšovo (1995) a knihu Temno (Paseka 2022) v edici Stručná historie. Byla členkou autorského týmu VIII. svazku Velkých dějin zemí Koruny české (Paseka 2008) a tematického svazku věnovaného školství a vzdělanosti (Paseka 2020).

Autorsky se podílela například na druhém dílu Dějin Univerzity Karlovy (1995).

Krakonoš stál rozkročen nad česky i německy mluvícími obyvateli hor, v úctě a náležité bázni ho měli jedni i druzí, i když se mezi sebou už po dvě století přeli o jeho původ: zrodil se tento duch v kolébce germánské, nebo slovanské? Situace se poněkud zkomplikovala po konci druhé světové války. Většina německých horalů byla nucena opustit své domovy a vystěhovat se do různých, i velmi vzdálených končin Německa. Kromě mizivých pozůstatků svého majetku si v srdcích odnášeli také obraz milovaného horského vládce a v budoucnu se v nové domovině sdružovali při jeho památce.

Zatímco lokality na české straně hor se postupně staly převážně rekreační oblastí s malým počtem stálých obyvatel, severní svahy příkře spadající do údolí připadly nyní Polsku. Postupně sem přesídlili ti, kdo žili od dávných dob na východě země – zejména ve Lvově i v okolních krajích na území dnešní Ukrajiny a Běloruska, které podle nového geografického uspořádání

Evropy připadly Sovětskému svazu. Nepřestěhovali se jenom lidé, ale celé Polsko se na mapách přesunulo z východu na západ. Na nové osídlence severní strany Krkonoš nečekala jenom kultivovaná krajina oplývající přírodními krásami, ale i její neviditelný, ale stále přítomný vládce. Průkopníkem jeho poznávání se stal profesor Józef Sykulski, který už v roce 1945 přibyl do Jelení hory. Jako člověk zvídavý si záhy všiml, že v mnoha pomístních jménech, ve všech turistických průvodcích i názvech hotelů a restaurací se objevuje horský duch Rübezahl. Ale pokud se tento dolnoslezský region stal nyní polským územím, nebylo by třeba, aby se i tento mocný tajemný vládce stal Slovanem, ba přímo Polákem? A tehdy se zrodil Liczyrzepa. Jméno, které díky Sykulskému obdržel, je jen doslovným překladem termínu Rübezahl a označuje toho, kdo počítá řepy. Tak se Krakonoš už natrvalo usadil v duších Poláků…

Dagmar Honsová

Čas na počasí — Kapesní

průvodce po meteorologii

Co může prozradit rampouch? Jak nás ovlivňují ananasové řeky? Proč je let z Ameriky do Evropy kratší než ten opačným směrem? A uvaříme špagety rychleji na Sněžce, nebo v Praze?

Počasí ovlivňuje v podstatě všechny lidské

činnosti, přesto jako bychom ho už nedokázali vnímat jinak než z obrazovek televizí nebo smartphonů.

S touto knihou poznáte základní meteorologické jevy, zorientujete se v tom, jak se proměnilo klima, a zkusíte si počasí předpovědět i bez aplikací.

Jednoduchá příručka provází čtenáře-meteorologa v zácviku měsíc po měsíci. Na jevech příznačných pro daná období autorka a odbornice na tlakové výše

Dagmar Honsová ukazuje, že počasí je vždycky dobré, stačí mu jen trochu porozumět.

počasí

Dagmar Honsová

(1980) vystudovala agronomickou fakultu České zemědělské univerzity. Přes dvacet let připravuje předpovědi počasí. Spolupracuje s různými zpravodajskými médii jako

TV Nova, Frekvence 1 či portál Novinky.cz, kde komentuje a vysvětluje stav i předpovědi počasí pro širokou veřejnost. O meteorologii rozšiřuje povědomí také mezi dětmi, připravuje vzdělávací programy pro školy.

na počasí

Dubnu se říká apríl a často přináší proměnlivé počasí. Má to své fyzikální opodstatnění. Za prvé dochází k vyrovnávání teploty oceánu a pevniny, což podporuje nestabilitu přechodů vzduchových hmot, a za druhé mají jednotlivé vrstvy atmosféry rozdílnou teplotu a často se tak vytváří kupovitá oblačnost, ze které vypadávají četné srážky. Spodní vrstvy atmosféry se oteplují od zemského povrchu. Počátkem dubna se velmi rychle mění dešťové srážky za sněhové a naopak. Pokud vás překvapí přeháňka, nedávný výzkum naznačil, že neexistuje snadná odpověď na to, zda je lepší jít, nebo běžet v dešti, protože výsledek je ovlivněn vaší výškou, směrem větru a velikostí dešťových kapek. Ale obecně platí, že nejlepší je běžet tak rychle, jak jen dokážeme. Při dešti vyzkoušejte Dopplerův jev. Běžte proti šikmo padajícímu dešti, v tu chvíli bude frekvence dopadajících kapek vyšší a budete mokřejší, než když poběžíte po dešti.

Před vůni deště ale neutečeme. Tato vůně se nazývá petrichor a způsobují ji některé bakterie v půdě: streptomycety, které produkují organickou sloučeninu geosmin. Při dopadu dešťové kapky na zem se tvoří vzduchová bublina, která do sebe nasaje část povrchové vrstvy půdy a tím nese vůni dál. Pokud fouká čerstvý vítr, dostane se k nám vůně deště ještě dříve, než se nad námi rozprší. Nejintenzivnější je vůně deště, pokud srážky padají na suchou půdu v podobě dešťových přeháněk, v tom případě se tvoří nejvíce vzduchových bublin. Na tuto vůni je náš nos hodně citlivý.

Déšť může být i různě zabarvený, někdy dokonce hovoříme o krvavém dešti. A to když se do vyšších vrstev atmosféry dostane poměrně vysoké množství písku ze Sahary a ten pak vymývá déšť. Saharský písek a prach se dostává nad starý kontinent relativně často při jižním proudění ze Sahary.

Čas na počasí ukázka

Viktorija Amelina

Dívám se na válku

očima žen — O hledání spravedlnosti na Ukrajině

Když Rusko 27. června 2023 vystřelilo raketu na Kramatorsk, večeřela Viktorija Amelina se svými přáteli v restauraci. Při útoku utrpěla těžká zranění hlavy a ztratila vědomí. Zemřela v nemocnici o čtyři dny později, bylo jí 37 let. Zanechala po sobě výjimečný záznam o válečné zkáze a ceně odporu.

Oceňovaná ukrajinská spisovatelka a básnířka byla zrovna se synem na dovolené, když Rusko napadlo Ukrajinu. Rozhodla se okamžitě vrátit domů a celý následující rok objížděla zemi a pomáhala, kde bylo potřeba – a protože próza ani poezie jí v tu chvíli nestačily, vzala do ruky deník a začala zapisovat, co vidí.

Tato kniha je kronikou války – rozbombardovaných měst, výpovědí přeživších, a především příběhů žen, které se stejně jako autorka rozhodly zůstat. Jevheniji, jež opustila kariéru právničky a vstoupila do armády. Oleksandry, která za dokumentování zločinů proti lidskosti získala Nobelovu cenu míru. Nebo knihovnice Juliji, jež odmítla utéct ze zničeného města.

z angličtiny přeložila lenka Sobotová

Dívám

Viktorija Amelina

(1986–2023) byla spisovatelkou, básnířkou a zakladatelkou literárního festivalu v městečku Ňju-Jork na Donbase. V roce 2014 vydala prózu Syndrom listopadu, která si vysloužila několik cen a mezinárodní pozornost. Za druhý román Dům pro Doma (2017) získala mimo jiné Cenu Josepha Conrada a za knihu Dívám se na válku očima žen Orwellovu cenu. Za své aktivity obdržela Prix Voltaire a ukrajinský Řád za zásluhy.

Já jsem válka

Michael

Kempe

Nejlepší ze všech možných světů

— Sedm dní G. W. Leibnize

Matematik, vynálezce a milovník paruk. Gottfried Wilhelm Leibniz je považován za posledního univerzálního génia. Významem není nepodobný Leonardu da Vinci nebo Benjaminu Franklinovi. Dnes ho ale málokdo zná jinak než jako popleteného učitele z Voltairovy parodie Candide. Historik Michael Kempe vrací Leibnize do středu zájmu a popisuje sedm vybraných dnů, které se staly zlomovými pro jeho život a tvorbu.

Kempeho elegantní, čtivé a zároveň akademicky přesné vyprávění nám jednoho z největších evropských intelektuálů ukazuje jako člověka z masa a kostí, citlivého a společensky angažovaného. Doslova v přímém přenosu sledujeme zrod myšlenek, které změnily filozofii i matematiku a položily základ takovým oborům, jako jsou neurovědy nebo kybernetika.

Z něMčiny přeložila tereZa SeMotaMová

Non fiction

Michael Kempe

(1966) vystudoval historii a filozofii na univerzitách v Kostnici a Dublinu. Na kostnické univerzitě přednáší dějiny filozofie a pravidelně publikuje v prestižních akademických časopisech i sbornících. Je vedoucím leibnizovských studií na Akademii věd v Göttingenu a ředitelem Leibnizova archivu v Hannoveru. Po mnoho let se ve svém výzkumu zaměřuje přímo na G. W. Leibnize a snaží se přiblížit kolosální dílo tohoto filozofa, historika, matematika a vynálezce obyčejným smrtelníkům.

Lindsey Fitzharrisová

Zachránce tváří — Harold

Gillies a zrod moderní plastické chirurgie

Od výstřelu prvního kulometu na západní frontě bylo jasné, že vojenská technologie mnohonásobně překonala možnosti lékařské vědy. Mnozí z vojáků první světové války, kteří průmyslové vraždění přežili, opouštěli armádu se znetvořením a těžko představitelným traumatem. Zatímco ztráta končetiny učiní z veterána hrdinu, člověk bez obličeje se stává monstrem. Ten, kdo mu tvář navrátí, zachrání jeho identitu i duši.

Válečná brutalita je živnou půdou lékařského pokroku. Dokladem je i příběh Harolda Gilliese, otce moderní plastické chirurgie. Gilliesovo oddělení v londýnské Královnině nemocnici se stalo laboratoří medicínských vynálezů a inovací a také prostředím, kde se setkávaly dramatické osudy pacientů, kteří se díky lékařově obětavosti a profesnímu umění navracejí zpět do života.

Stejně jako ve své předchozí knize Umění řezničiny píše historička vědy Lindsey Fitzharrisová sugestivně a jazykem blízkým beletrii.

Zachránce tváří květen 2026 pevná vazba 336 stran

Lindsey Fitzharrisová

(1982) studovala dějiny vědy a lékařství na

Oxfordské univerzitě a věnuje se zejména popularizaci vědy. Čtenáři Paseky ji znají

jako autorku knihy o viktoriánské medicíně

a průkopníku antisepse a sterilizace Josephu Listerovi (Umění řezničiny, Paseka 2019)

a diváci Prime Video a Apple TV+ ji sledovali v dokumentárním seriálu o záhadných

úmrtích Curious Life and Death of… Její blog

The Chirurgeon′s Apprentice sledují přes dva miliony čtenářů. Přispívá do listů Guardian, Huffington Post, Lancet a New Scientist.

Oddělení bez zrcadel

Konečně nastal den, kdy mu obvazy sňali. Náhodou u něj zrovna byla na návštěvě jeho matka. „Hrozně zbledla,“ zapsala si Blacková. „Chvilku jsem si myslela, že omdlí, ale neprozradila se ani tou sebemenší [změnou] výrazu tváře nebo hlasu.“ Když sestra desátníkovi jemně odmotala obvazy, jeho matka si s ním dál povídala jakoby nic, třebaže muž, jehož měla před sebou, se pramálo podobal jejímu krásnému synovi, jak si ho pamatovala z doby před válkou. Večer pak mladík Blackovou poprosil, aby mu k posteli postavila zástěnu. Jak ji dávala na místo, upoutal její pozornost záblesk z holicího zrcátka, které měl pověšené na skříňce. Ke svému zděšení si uvědomila, že se viděl v zrcadle. „Všechny sestry se učí, že jsou okamžiky, kdy je lepší nechat pacienta o samotě, protože soucit by všechno jenom zhoršil.“

Desátník propadl zoufalství. Představa, kterou měl o své budoucnosti, vzala při tomto pohledu

Voják jí s bolestí v hlase potichu odpověděl: „Ona už nikdy nepřijde.“ Řekl sestře Blackové, že Molly v dopise lhal – napsal jí, že potkal v Paříži jinou ženu a uvědomil si prý, že jejich zasnoubení byl omyl. „Nebylo by fér, aby se děvče jako Molly uvázalo k takové trosce, jako jsem já. Nenechám ji se ze soucitu obětovat. Takhle se nikdy nic nedozví.“

Z angličtiny přeložila barbora chrudinová

Zachránce tváří ukázka do zrcadla za své. Odpor své společnosti vůči znetvoření obličeje vztáhl na sebe a už se necítil hoden lásky. Zákaz zrcadel ho pravděpodobně ještě utvrdil v pocitu, že si nezaslouží, aby mu někdo pohlédl do tváře. Blacková měla za to, že „si musel svůj boj vybojovat v noci“. Druhý den ráno ji poprosil, aby odeslala dopis, který napsal Molly. Když se pak vrátila k němu do pokoje, navrhla mu: „Teď už jste na tom tak dobře, že se s ní můžete klidně setkat. Co kdyby za vámi přijela?“

Vychází ve spolupráci s Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR

Jiří Hoppe

Velké dějiny zemí

Koruny české XIX. — 1968

Dobová levice litovala, že pokus nasadit socialismu lidskou tvář skončil pod pásy tanků. Historik sice nemůže spekulovat, co by tento experiment přinesl, i tak je ovšem látka roku 1968 natolik bohatá, že vydá na celý svazek Velkých dějin zemí Koruny české. Klíčových momentů, které příběh „osmašedesátého“ ženou vpřed, je mnoho: dva měsíce trvá

odcházení Antonína Novotného z funkce prvního tajemníka, propuká Šejnova aféra, zaniká cenzura a vládnoucí strana ztrácí moc nad médii. Vzniká Akční program KSČ a krystalizují parametry nově vznikajícího politického systému, pootevírají se hranice na Západ, překotně se vyostřují československo-sovětské vztahy. Devatenáctý svazek Velkých dějin sleduje, jak se demokratizační proces z podstatné části vymyká stranické kontrole, vedení státu bojuje za reformu na dvou frontách – doma a v socialistickém táboře –a nakonec čelí invazi, únosu do Moskvy a brutálnímu nátlaku „spojenců“. Autor hodnotí obsah tzv. moskevského protokolu a důsledky podpisu československé reprezentace. Zajímá ho však i to, jak na tyto dramatické události reagoval Západ.

2026 pevná vazba 736 stran

Velké dějiny zemí Koruny české XIX. duben

Jiří Hoppe

Jiří Hoppe (1968) absolvoval historii a češtinu a v doktorském programu hospodářské a sociální dějiny na FF UK. Od roku 1992 působí v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Jako člen autorského kolektivu obdržel v roce 1997 Cenu Akademie věd ČR za Vědecké edice pramenů k nejzávažnějším etapám nejnovějších dějin (1940–1945, 1967–1970, 1989–1991). Za knihu Opozice ‘68 získal v roce 2010 cenu Magnesia Litera v kategorii Litera za objev roku.

Velké dějiny zemí Koruny české XIX.

Vychází ve spolupráci s Radioservisem Českého rozhlasu

Jan Charvát, Matěj Skalický

Extrém — Kde se vzal extremismus a proč mu propadáme

Jak souvisí bitcoin, punk a Molotovův koktejl? Proč Platon nevěřil v demokracii a jak to, že nebyli všichni nacisté blond? Je populismus tenký led, kterým se společnost propadá k radikálním ideologiím? Politický extremismus jako by obsazoval stále více prostoru kolem nás: od fašistů přes teroristy až po digitální radikály a muže, kteří nenávidějí ženy.

Napínavý průvodce, který vychází z populární podcastové série Extrém vysílané v rámci Vinohradské 12 na Českém rozhlasu, přehledně a srozumitelně vysvětluje nejen historii a podstatu nebezpečných ideologií, ale i to, jak se v době digitálních technologií utváří a šíří nové formy radikalismu. Ukazuje, jak si uchovat vlastní názor, když se svět kolem nás vychyluje do extrému.

Kniha se zaměřuje na příběhy lidí a ideologií, které měnily svět, často s tragickými důsledky. Ptá se, proč uspěly. A proč se to může stát znovu.

Jan Charvát

(1974) se už řadu let zabývá tím, co se stane, když se ideologie vymkne kontrole. Vystudoval politologii v Praze a politickou sociologii ve Švédsku. Učí na FSV UK a působí v Národním institutu SYRI pro výzkum dopadu systémových rizik.

Přispívá do časopisů i odborných periodik a spolupracuje s neziskovkami, které se věnují extremismu a demokracii v praxi.

Matěj Skalický

(1993), tvůrce a moderátor zpravodajského podcastu Českého rozhlasu

Vinohradská 12, vystudoval žurnalistiku na FSV UK a politologii na Filozofické fakultě Univerzity Hradec Králové.

proč Je Snowboard levicový a teniS pravicový?

Patrně proto, že si to takto představuje Václav Klaus. Myslím si, že tenis pro něj reprezentuje tradiční podobu klasického sportu spojeného s elitami, zatímco to prkýnko, na kterém jezdíte, naopak nějakou podivnou novost. Ani to nejsou ty „správné“ lyže.

Možná důležitěJší otáZKa Je, proč Je něco vůbec pravicové a levicové, proč Se toMu taK říKá? proč ne třeba horní a dolní, ale Zrovna levá a pravá?

Protože jsme si na to zvykli po francouzské revoluci, tak jako na spoustu jiných věcí, které vnesla do evropského prostoru, specificky v politice. Od francouzské revoluce vidíme proměnu Evropy od absolutistických monarchií směrem k demokraciím a pro ty je klíčová lidová mobilizace. Lidé začali mít právo vyjadřovat se k politice, přestala být záležitostí úzké vrstvy šlechty. V rámci široké masy se ukázalo, že je zapotřebí lidi mobilizovat, ale že se nepodaří mobilizovat všechny okolo jednoho tématu. Většinou se okolo jednoho tématu mobilizují skupiny dvě, jedna pro a druhá proti, když to zjednoduším. Proto jsme si postupně navykli na to, že politika má bipolární charakter, a zvykli jsme si od francouzské revoluce používat termíny pravice a levice, protože po pravici krále seděli zástupci prvního a druhého stavu a po levici krále seděli zástupci třetího stavu.

před velKou francouZSKou revolucí, tedy před

KonceM 18. Století, Se neříKalo vlevo a vpravo?

Ne, předtím se neříkalo nic. Předtím politika nevypadala tak, jak vypadá dnes – před revolucí do ní nevstupoval lid, třetí stav v ní vůbec nefiguroval, pouze zástupci prvního a druhého stavu, a i ti jenom velmi omezeně. Politika byla záležitostí velmi úzké elity, a tím pádem v ní vůbec nehrál roli tento typ mobilizace kolem nějakého konfliktu. Pokud je lidí málo, tak jsou důležité jejich osobní představy, pokud je jich hodně, tak se musí na něčem shodnout a v ten moment vznikají ideologie.

Peter Kuper

Insectopolis — Říše hmyzu

Prehistorické vážky o velikosti jestřába. Hovniválové, co se orientují podle hvězd. Komáři, kteří mění běh lidských dějin.

Představte si, co by se stalo, kdyby ze světa zmizeli lidé a opuštěná města ovládli mravenci, cikády, včely a motýli. V komiksu, který je současně vizuální podívanou i fantastickým přírodopisným vyprávěním, obrací Peter Kuper ekologickou apokalypsu naruby. Originální komiksový román Insectopolis vykresluje nejen strhující příběh maličkých členovců, kteří se v autorově imaginaci nastěhovali do newyorského muzea, ale také entomologů a jejich průkopnického výzkumu. Mezi hrdiny knihy tak najdeme milovníka motýlů Vladimira Nabokova nebo třeba Charlese Henryho Turnera, afroamerického učence, který popsal inteligenci švábů.

Opulentní a barvitá exkurze vás provede

400 miliony let existence hmyzu a jeho lidí a navždy změní váš pohled na svět kolem.

Z angličtiny přeložil david petrů

Peter

Kuper

(1958) je legenda amerického nezávislého komiksu. Za osobní cestopis po Mexiku Ruins získal Cenu Willa Eisnera. Proslavil se nápaditými komiksovými adaptacemi literárních děl, především Franze Kafky (Proměna vyšla r. 2004 i česky), ale také Uptona Sinclaira (The Jungle) a Josepha Conrada (Heart of Darkness). V albu The System vypráví příběh z newyorského metra zcela beze slov. Je spolupořadatelem komiksových antologií World War 3 Illustrated. Přednáší na Harvardu a pravidelně přispívá do New Yorkeru nebo New York Times.

Carlos Sánchez

Runy — Stvůra tisíce tváří

„Zatoužil po moci, a našel temnotu, má klíč jen na zkoušku a v hlavě prázdnotu, otočí jedinkrát – srdce máš pryč…“

Ze všech bytostí, které obývají říši jménem

Pišingr, není žádná tak obávaná jako Stínokrál. Ovládá temnou magii, a protože umí měnit podobu, místní ho nazývají Stvůrou tisíce tváří – nikdy nevíte, kde na něj narazíte.

Když do Pišingru zabloudí kamarádi Chiri a Daj ze sirotčince v Údolíčku, setkají se nejen s roztomile popleteným archeologem, kouzelnými zvířaty a přátelskými průvodci. Číhá tu také nebezpečí v podobě hrozivých hraček na klíček a dalších přisluhovačů Stínokrále. Blíží se boj, ve kterém je třeba sáhnout po meči i po zaříkávadlech.

Mladý komiksový tvůrce Carlos Sánchez vypráví příběh plný pastelových barev, ztřeštěných nápadů a tajemných run, který si získá fanoušky Času na dobrodružství a Studia Ghibli. A ukazuje, že někdy je stejně důležité umět rozluštit poselství starobylých nápisů jako porozumět si s neslyšícím kamarádem, který používá znakový jazyk.

Z angličtiny přeložila Martina KnápKová

Carlos Sánchez

miluje kreslení od dětství, kdy se mu do rukou dostal první komiks. Jeho nástup do profesionálního světa doprovází fenomenální úspěch. Nejen že pro svou fantastickou ságu Runy našel domov v londýnském nakladatelství Flying Eye Books, jež je předním vydavatelem špičkové ilustrované a komiksové tvorby, včetně slavné Hildy. Úvodní díl série, Stvůra tisíce tváří, získal jako vůbec první komiks v historii Cenu knihkupectví Waterstones za nejlepší knihu pro děti. A oceněn byl rovněž Britskou cenou knižního designu v kategorii komiksový román. Na úspěch navázal Sánchez pokračováním Bludiště z obsidiánu, které Paseka vydá příští rok.

Vychází ve spolupráci s FaVU VUT

Pavel Ryška, Jan Šrámek

Sauroprdi — Alternativní prehistorie

Myslíte, že o dinosaurech víte všechno? Vsadíme se, že o tomhle epochálním objevu jste ještě neslyšeli.

Vědci během vykopávek zjistili, že dávní veleještěři měli ve svém těle zvláštní kapsy. Protože pojídali obrovské množství rostlinné potravy, produkovali při zažívání opravdu hodně plynů. A díky téhle vychytávce je mohli chytře využívat.

Plyny pomáhaly obyvatelům druhohor při pohybu, při hrách i vzájemném soupeření, při hledání potravy nebo partnerů. Snadno se díky nim dostávali k čerstvému listí na vrcholcích stromů a lehce unikali predátorům. A co víc, když na Zemi dopadl obří asteroid, který způsobil planetární katastrofu, naši sauroprdi se zachránili.

Bohatě ilustrovaná knížka pro mladší školní čtenáře mísí fantazii s vědeckými poznatky. Kromě zábavy přináší také poučení o tom, jak moc je pro život na naší planetě důležitá rovnováha.

52 stran

Sauroprdi květen 2026 pevná vazba

Pavel Ryška

(1974) je vizuální umělec, vysokoškolský pedagog a archivář. Na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně přednáší dějiny komiksu, animovaného filmu a užité grafiky. Výsledky průzkumů československé výtvarné kultury publikuje na webových stránkách padesatky.info. Napsal knihu Karikaturisti. Polylegran a obrazový humor 60. let (Paseka 2018). Jeho edice komiksového seriálu Jaroslava Maláka Háček + Čárka (Paseka 2024) získala Muriel za přínos komiksu, monografie České spotřební pohádky (2024) byla oceněna Zlatou stuhou.

Jan Šrámek (1983) je ilustrátor a pedagog na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně, několikanásobný držitel ocenění Czech Grand Design. Ilustroval knihy Milady Rezkové To je metro, čéče (Paseka 2019) a Pokrok nezastavíš, čéče (Paseka 2023), společně s Pavlem Ryškou vydal monografii o československé vizuální kultuře Pionýři a roboti (Paseka 2016) a také publikaci pro mládež Jak si užít film (2022).

Tereza Kopecká

Normální dítě

Čtrnáctiletá Anežka se zničehonic přestěhuje z Plzně kamsi na samotu. Má úzkostnou poruchu a rodiče, především maminka, chtějí, aby z ní bylo normální dítě. K tomu má přispět klidné prostředí, domácí marmelády, pravidelný režim i pití kozího mléka.

Jenže co když se úzkost pořád vrací a Anežce doslova podlamuje nohy i přes to, že všechna pravidla dodržuje? Co její strachy spouští? A proč mizí zrovna v blízkosti Viléma, toho nejneposednějšího, nejméně organizovaného člověka, kterého kdy Anežka poznala?

Tereza Kopecká se ve své nové knize vrací k tématu úzkosti, které zpracovala už v komiksu Naprostá šílenost, a opět ukazuje, že umí pojednat vážné téma přesvědčivě, a přitom s tvůrčí lehkostí.

Tentokrát svůj román věnovala všem čtenářům a čtenářkám od 11 let.

Normální dítě duben 2026 měkká vazba 144 stran

Tereza Kopecká

(1984) má vášeň pro příběhy, vydala několik dětských knih a jejím dlouholetým snem bylo napsat scénář pro komiks inspirovaný skutečným životem. To se jí povedlo v roce 2021 s Naprostou šíleností (Paseka & Pasparta), za kterou obdržela cenu Muriel. V Pasece také vyšly Ještěrky (2023), prázdninový příběh o přátelství Agnes, Kiki a Kláry, a Dorka (2025) o zvídavé holčičce a letním dobrodružství.

Pro děti

Stojím v mokré trávě před dřevěnou chalupou a ve vlhkých teniskách mě zebou nohy.

Snažím se nakouknout do jednoho z oken chalupy, ale je tak špinavé, že to okamžitě vzdám. Zvednu hlavu a prohlížím si poničené střešní tašky a očouzený komín. Pomalu se otáčím kolem dokola, až stojím naproti vysoké skále porostlé vřesem. Na jednom místě z ní dokonce trčí borovice s pokřiveným kmenem a já nechápu, jak v tom kameni může takhle držet.

„Krása, co? Jako v pohádce!“ houkne na mě máma, až se leknu. „Já věděla, že se ti tu bude líbit!“ Je ověšená taškami, které jsme přivezli z Plzně. Projde kolem mě až k chalupě a začne se přehrabovat v kabelce. Jdu k ní a zeptám se, jestli nechce pomoct. Ale to už drží v ruce obrovský železný klíč a snaží se najít správnou polohu v klíčové dírce.

Na dveřích je zvláštní kování, jako kdyby patřilo na bránu hradu. Mámě se podaří odemknout. Trochu do dveří zatlačí kolenem, ty se začnou s vrzáním otevírat.

Za zády mi funí táta. Položí na zem další tašky a říká, že musí ještě k autu, ať se zatím porozhlédneme samy.

Vejdu za mámou do úzké předsíňky, pod nohama cítím nerovné dlaždice. Jsou oprýskané a někde jich i kousky chybí. Divně to tu voní, až se mi naježí chloupky na pažích. Máma shodí tašky na zem, ovine mi paži kolem pasu a já ji obejmu kolem ramen. „Tak to je náš nový domov,“ pronese slavnostně. Dá mi pusu na tvář. Pak hledá skříňku s pojistkami, aby zapnula elektřinu, a já se zatím vydám do nejbližší místnosti na průzkum.

Všechno tu vrže a skřípe a široká dřevěná prkna na zemi se pod mýma nohama mírně prohýbají. Uprostřed místnosti stojí stůl a kolem něj čtyři židle, každá jiná. Je tu temno, i když je den. Přejdu k jednomu z oken a prstem setřu z okenní tabulky nános prachu a špíny. Rychle načárám jednoduché sluníčko. Bříško ukazováčku mám úplně černé. Máma na mě volá, ať najdu pokoj vzadu, že ten je můj. „Nejlepší místnost v domě!“ Mám si tam dát věci a jít se proběhnout ven. Najdu další dveře, takové uzounké a nízké, jako kdyby vedly někam do Narnie nebo co.

Normální dítě ukázka

Od Tchaj-wanu po USA

Kde ve světě děláme paseku?

Před čtyřmi lety jsme se rozhodli, že nebudeme dělat paseku jen u nás, ale i ve světě. Naší manažerce zahraničních práv Pavlíně Juračkové se za tu dobu podařilo dostat knihy z Paseky do desítek zemí.

Podívejte se na to, kde všude budou k přečtení díla Marka Torčíka, Štěpánky Jislové, Miroslava Hlauča, Terezy Čechové a dalších našich autorů.

Rozložíš paměť, 27 zemí

USA, Lotyšsko, Srbsko, Řecko, Španělsko, Nizozemí, Bělorusko, Polsko, Slovensko, Ukrajina, Rumunsko, Německo, Itálie, Bulharsko, Chorvatsko, Estonsko, Tchaj-wan, Jižní Korea, Egypt, Finsko, Japonsko, Dánsko, Slovinsko, Portugalsko, Vietnam, Maďarsko, Brazílie

FloRa, 19 zemí

Srbsko, Polsko, Německo, Nizozemí, Peru, Egypt, Řecko, Francie, Dánsko, Vietnam, Bulharsko, Portugalsko, Ukrajina, Velká Británie, Itálie, Slovensko, Chorvatsko, Severní Makedonie, Slovinsko

letnice, 14 zemí

Polsko, Slovinsko, Švýcarsko, Peru, Německo, Egypt, Slovensko, Srbsko, Bulharsko, Maďarsko, Lotyšsko, Litva, Severní Makedonie, Řecko

pRobudím se na šibuji, 14 zemí

Arménie, Egypt, Bělorusko, Bulharsko, Německo, Maďarsko, Japonsko, Litva, Severní Makedonie, Polsko, Srbsko, Španělsko, Ukrajina, Řecko

sRdcovka, 11 zemí

Německo, Maďarsko, Polsko, Srbsko, Španělsko, USA, Francie, Řecko, Itálie, Slovensko, Brazílie

pRašina, 11 zemí

Srbsko, Maďarsko, Litva, Lotyšsko, Bulharsko, Německo, Francie, Egypt, Ukrajina, Slovensko, Polsko

bez vlasů, 8 zemí

Brazílie, Slovinsko, Řecko, Francie, USA, Španělsko, Katalánsko, Švýcarsko

deset překladů do němčiny ku příležitosti českého hostování na knižním veletRhu ve FRankFuRtu 2026

Prašina, Baletky, Srdcovka, Bez vlasů, Rozložíš paměť, Letnice, Flora, Ani holka, ani kluk, Ostrov duchů, Na západ severozápadní linkou

Kde ve světě děláme paseku?