CRISTINA
RIVERA
GARZA
LILIANINO
NEKONEČNÉ Vítězka Pulitzerovy ceny
Kdo skutečně zabil moji sestru
LÉTO dokuromán
přeložila Martina Kutková
LILIANINO N E KO N EČ N É L É TO
CRISTINA
RIVERA
GARZA
LILIANINO
NEKONEČNÉ
LÉTO paseka
Přeložila Martina Kutková
Vychází s laskavou podporou Státního fondu kultury ČR
EL INVENCIBLE VERANO DE LILIANA Copyright © 2021, Cristina Rivera Garza All rights reserved Translation © Martina Kutková, 2026 ISBN 978-80-7637-649-6
Uprostřed zimy našel jsem v sobě nekonečné léto. ALBERT CAMUS
I AZCAPOTZALCO
Čas zahojí vše kromě ran. CHRIS MARKER: Sans soleil
[tady pod tou větví můžeš mluvit o lásce] Jsme pod stromem posetým neviditelnými ptáky. Zprvu si pomyslím, že to musí být jilm – má stejně holý, urostlý kmen, z něhož se vypínají větve, co poznám už od mala –, ale brzy, sotva pár dní nato mi dojde, že je to topol, jeden ze stromů kdysi zavlečených do téhle části města, kde zeleň sama od sebe moc neroste. Tam, pod jeho větvemi, jsme si sedly na žlutě natřený obrubník. Smráká se. Za masivní železnou mříží se tyčí ponuré továrenské věže a skoro vodorovně se táhne těžké elektrické vedení. Míhají se za ní kamiony stejně jako taxi a osobní auta. Kola. Ze všech odpoledních hluků je ten ptačí nejméně předvídatelný. Nejméně pravděpodobný. Mám pocit, že když vystoupíme z kružnice opisované listím, už ptáky neuslyšíme. Tady pod tou větví můžeš mluvit o lásce. Tam dál je zákon, nouze, stopy násilí, revír strachu. Panství trestu. Tam dál už to nepůjde. A přesto je slyšíme; paradoxně, možná nesmyslně nám ten zpěv jako neodbytný kolovrátek – osamělý, klidný i ohromující zpěv, chvílemi zoufalý i zanícený, chvílemi příliš opravdový nebo jen ševelící – přináší jakýsi 13
klid, i když je to k nevíře. Myslíš, že přijde? ptám se Sorais, zatímco si připaluje cigaretu. Právnička? Ano. Nikdy nevím, jak pojmenovat posunek, kdy se sevřené rty povytáhnou jen k jedné straně obličeje a tím ho rozruší, připraví ho o zdánlivou symetrii. Už jsme skoro v cíli, odpovídá a vyplivne snítku tabáku. Počkáme půl hodiny, za to nic nedáme. Ve skutečnosti jsem se takhle zeptala, protože jsem se zdráhala požádat ji na rovinu, ať ještě vydržíme. Poprosit, to je to sloveso. Nechtěla jsem poprosit. Nechtěla jsem ji prosit, ať tady se mnou ještě chvíli počká. Protože nevím, jestli to zvládnu, Sorais. Protože nevím, jaké zvíře v nitru probouzím. Lopotíme se už šest hodin a dvacet minut, začaly jsme v poledne ve městě, které se najednou zdá jiné, jako z jiného geologického období, z jiné planety.
[dvacet devět let, tři měsíce, dva dny] Bílá mříž prorostlá buganvíliemi a popínavými rostlinami. Cestička vysypaná omšelým štěrkem. Palmy. Růžové keře. Sídlo s obloukovými dveřmi, vysokými bílými stropy a zelenými dlaždičkami na podlaze, zelená majolika. Domluvily jsme se, že se sejdeme kolem poledne, a jak tak na ni lehce netrpělivě a trochu rozrušeně čekám, nespouštím oči z města za okny. Tohle město dokáže přijmout kohokoliv. A stejně tak dokáže kohokoliv zabít. Pohostinné a zároveň škodlivé, navrstvené, okázalé. Těžko ho přídavnými jmény vystihnout. Když Sorais přijíždí k domu, kde jsem na těch 14
pár podzimních dnů v Ciudad de México ubytovaná, říkám si, jestli tohle zvládnu. Dnes musím udělat dvě věci, říkám jí, hned jak se obejmeme a pozdravíme, což se sluší a patří, když jsme se tak dlouho neviděly. Vůně mýdla. Vlhkost kůže po koupeli. Hlas, který znám už celou věčnost. Tak pojďme, povídá, ani se neptá kam. Rozpuštěné vlasy. Červený batoh na zádech. Pronikavý smích. Možná to zabere celý den, upozorním ji. A vtom se odmlčí. Dívá se mi do očí. Kamže to jdeme? vyzvídá a v jejím tónu je slyšet spíš očekávání než nedůvěra. Neodpovídám. Občas je zapotřebí chvíle ticha, aby se všechna slova poskládala na jazyku a až pěkně pohromadě se naráz odvážila vyjít ven. Na městskou prokuraturu, je kousek od centra. Také se na chvíli odmlčí a pozorně poslouchá. Vysvětlím jí, že asi před třemi týdny, když jsem byla v hlavním městě naposledy, mi novinář John Gibler pomohl začít hledat sestřin spis. Klopí oči, a tak poznám, že ví, o čem je řeč. A že to chápe. Když John procházel tehdejší noviny, našel zprávu v La Prense. Následně se mu podařilo kontaktovat novináře Tomáse Rojase Madrida, který napsal sérii čtyř článků do černé kroniky a překvapivě se vyhýbal bulvárnímu a senzacechtivému tónu. A tak jsem přijela, povídám jí a pokračuju dál, abych se s oběma sešla; všichni tři jsme se pak vydali pěšky z kavárny La Habana, kde jsme si domluvili schůzku, až k budově městské prokuratury podat žádost. Jak se taková žádost píše? Kde se učí postupy, jak o takový dokument zažádat? 3. října 2019. Ciudad de México. 15
Pí Ernestina Godoy Ramos. Prokurátorka v Ciudad de México. Já, níže podepsaná Cristina Rivera Garza, se na Vás obracím jako příbuzná LILIANY RIVERY GARZY, zavražděné 16. července 1990 v Ciudad de México (Mimosas 658, kolonie Pasteros, obvod Azcapotzalco). Ráda bych Vás požádala o opis trestního spisu, tehdy vedeného soustavou prokuratur pod číslem jednacím 40/913/990–07. Pokud byste potřebovala další informace, neváhejte mě, prosím, kontaktovat na níže uvedených adresách. S pozdravem. Existuje jen malá šance, že se ke spisu po tolika letech dostanu, ještě Sorais upřesním. Po dvaceti devíti, dodávám, dvaceti devíti letech, třech měsících a dvou dnech. Znovu se odmlčím. Někdy je to tak těžké. Ale slíbili, že dnes mi dají vědět.
[mladší sestra] Rozhodly jsme se jít pěšky. Podle Googlu nám cesta nezabere víc než čtyřicet čtyři minut. A je nádherně. Tak tedy jdeme. Krok za krokem. Slovo. Spousta dalších. Kdybychom nepátraly po spisu zavražděné mladé ženy, mohla by to být jen obyčejná procházka. Ámsterdam je proslulá třída v Condese, porfiriánské kolonii založené roku 1905, jež se dodnes pyšní starými sídly v secesním nebo art deco stylu, které jsou nyní vklíněny mezi obytné domy s velkými okny a roof gardens. Třída, po které dnes ráno v půli října jdeme, byla pojmenována Hipódromo Condesa, protože se zpočátku jednalo o hipodrom, kde tehdy koně závodili s časem. Úplně je vidím: okovaná kopyta dusající zeminu 16
na dráze, uřícený cval, lesklá srst, vlající hřívy. Koně uhánějící jeden za druhým. Jako o život. Vytřeštěné oči. Vzduch. Chřípí. Teď se musí po třídě Ámsterdam osázené stromy, které nedovolí proklouznout slunečnímu světlu, povinně projít zahraniční turisté a ti, kteří se chtějí najíst v módní restauraci. Oválná cesta vydlážděná cihlami je uzavřená, jako by to byla zhmotněná villanella, jež opakováním počátečních veršů na konci všech pěti tříverší a v závěrečném čtyřverší vytváří dojem, že se nelze dostat nikam dál, že to nikdy nekončí. Člověk se pořád točí v kruhu. Je jako kůň, co běží jak o život. Držíme se přesně pokynů GPS a v ulicích Condesy je místo španělštiny čím dál víc slyšet angličtinu, francouzštinu nebo portugalštinu. Ale i tak tam opodál, na kraji Parque México, postává prodavač cempasúchiles, oranžových květin na Svátek mrtvých. Nato kolem prochází sběrač papíru a postaru vyvolává: výkup starých novin, papíry do sběru. O kousek dál dřou shrbení dělníci holýma rukama na přestavbách, které tuto kolonii proměnily v oázu pro hipstery, mileniály a vůbec pro zástupy mužů a žen s dlouhými lesklými vlasy a čistými nehty. Psi jsou vycvičení. Kočky šmírují ze sousedních oken. V dálce si odfrkává kůň. Kdybych žila v Mexiku, určitě bych si nemohla dovolit bydlet tady. Ale jsem jen na návštěvě. Využívám pracovní cestu do Institutu pro výzkum estetiky při Mexické autonomní univerzitě, abych se dostala k trestnímu spisu 40/913/990–07, ve kterém je uložen zatykač na Ángela 17
Gonzáleze Ramose za vraždu Liliany Rivery Garzy, mé sestry. Mé mladší sestry. Mé jediné sestry.
[už byla vyčerpaná, už toho měla plné zuby, navždy už bude zuřit] Na krásu tohoto místa si člověk zvykne snadno. Město se tu ukazuje v tom nejlepším světle. Butiky návrhářů. Psi na kožených vodítkách. Kruhové objezdy korunované vápencovými fontánami. Kavárny se zahrádkou. Topoly zalité sluncem. Hloučky seniorů cvičící taiči. Divadla. Přidáváme do kroku, a jak se nám zrychluje dech, slova se hrnou ze rtů jedno za druhým. Pot. Lapáme po dechu. Musíme si toho tolik říct. Co jsme dělaly. Co máme v plánu. Cokoliv, co nám jen tak probleskne hlavou. Slova se nesou cestou a my za sebou necháváme čerstvě umyté ulice Condesy: míříme k třídě Michoacán, v ulici Cacahuamilpa uhýbáme doleva, potom doprava na třídu Yucatán a magistrálu Eje 2 Sur. Slyšela jsi o tom učiteli, kterého obvinili ze sexuálního obtěžování a zakázali mu vkročit na Iberoamerickou univerzitu? Vzápětí odbočujeme vlevo a potom vpravo na třídu Álvaro Obregón. Četla jsi manifest, který sepsalo hnutí Marea Verde v Oaxace proti organizátorům tamního knižního veletrhu? Po kilometru uhýbáme doleva na třídu Cuauhtémoc, a dostáváme se tak do kolonie Doctores: z ulice Dr. Velasco do Dr. Jiménez a odtamtud čím dál tím užšími uličkami přeplněnými špatně 18
zaparkovanými auty až na adresu General Gabriel Hernández 56. Už jsi viděla Jokera? Kiosky se sopes a tacos páchnou přepáleným olejem. Koloniály jsou pomalu na každém rohu. Zchátralé balkony. Pouliční psi. Děti bez dozoru. To je krahujec, tam nahoře na obloze? Je snadné milovat město, kde se všechno děje najednou. Kde se vše odehrává tady a teď. Nedávno, začátkem srpna, se před tou bílou budovou shromáždil houf rozzuřených feministek se zelenými šátky a dožadoval se spravedlnosti. V Mexiku je každý den spácháno deset femicid, a přestože zprávy o nich v průběhu let zevšedněly, znásilnění dospívající dívky, jehož se přímo v policejním autě dopustili příslušníci místní policie, znovu vyvolalo pobouření. Ženy rozestoupené před železnými mřížemi úřadu si vyžádaly slyšení u prokurátorky, a když za nimi sešel mluvčí a ujišťoval je, že v úřadu dělají, co je v jejich silách, a případ sledují, jedna z nich – už byla vyčerpaná, už toho měla plné zuby, navždy už bude zuřit – mu na hlavu chrstla růžové třpytky. Tohle výrazné, a přitom nevinné gesto se ujalo jako název feministického hnutí, které sdružuje stále mladší a mladší ženy, jež vyrůstají ve městě a v zemi, kde je na každém kroku obtěžují a nenechají je na pokoji. Ženy, které jsou neustále v ohrožení života. Ženy, které umírají, ale přitom jsou stále naživu. Ženy s šátky uvázanými přes nos a ústa a tetováním na předloktích a na ramenou se domáhaly práva zůstat naživu na téhle půdě potřísněné krví, rozervané otřesy zemětřesení a násilí. Přesně tady, kudy dnes procházíme. Co chodidlo, to stopa. Spousta stop. Chodidlo za chodidlem. Teď 19
se prolínáme. Chodidla se přizpůsobují neviditelným ob rysům jiných kroků. Obrysům, které se otevírají, aby udělaly místo našim chodidlům. Jsme těmi, které sem přišly před námi, a těmi, které teprve přijdou, a zároveň jsme každá jiná. Jsme jiné, a přitom jsme pořád tytéž. Ženy, které hledají spravedlnost. Ženy, které jsou úplně vyčerpané, ale drží při sobě. Které už toho mají plné zuby, ale jejich trpělivost se měří staletími. Navždy už budeme zuřit.
[0029882] Před vstupem do prokuratury je nutno položit tašky a bundy na kontrolní pás. Dobrý den. Když dovolíte. Prosím. Také je třeba odložit lahve s vodou, co jsme měly na cestu. Je hrozné horko. Podívej, jak jsem se zpotila. Poté si laskavě máme stoupnout do jedné z šesti vyznačených řad, abychom zjistily, do které kanceláře máme jít. Ochota byrokratů je až k nevíře. Dobrý den. Budete tak hodná? Doklad totožnosti, prosím. Předkládám žádost 23971 adresovanou prokurátorce Ernestině Godoy Ramos s razítkem přijetí ze dne 3. října 2019 ve 14.20. Předávají mi zprávu, kde se píše o dokumentu 0029882 a kde se uvádí, že si žádost vyměnily tři odbory. Dejte si na tričko tohle červené kolečko, oznámí nám. Papírové kolečko. Cejch. Značka, která říká, že patříme na tohle místo smutku a zlosti. Kolegyně vás tam navede. Máme vyjet výtahem do čtvrtého poschodí a odtamtud projít chodbami s ošoupaným linoleem, přes něž je tu a tam vidět sto let 20
starý tmavý cement, vyjít zadní částí budovy a pokračovat až k železnému venkovnímu schodišti, které původně určitě sloužilo jako nouzové a kdysi bývalo natřené nabílo. Při každém kroku schodiště zavrže. Mám pocit, že se co nevidět celé zřítí. O poschodí výš, opět uvnitř budovy, je vpravo na konci chodby přepážka Kontrola řízení prokuratury. Žena v okénku nespouští oči z monitoru počítače a bez jediného pohledu naším směrem tvrdí, že nás poslouchá. Rudé nehty. Dlouhatánské nehty. Vlasy způli černé a způli blond, dožluta. Vteřinu, prosím. Zadává číslo dokumentu do systému a soubor tiskne. Na okamžik si pomyslím, že jde o spis, až se mi zatají dech. To je ta chvíle? Odvážím se přečíst si tentokrát všechno? Sorais zblízka poslouchá a pokládá mi ruku na levé rameno. Popadám dech. Škubnu sebou. Vylekám se. Dokument z 16. října je jen jeden list, na kterém jsou uvedeny tři instance, které by mohly mít, nebo taky ne, či možná měly spis, co hledám. Přeháním, nebo se žena opravdu dívá ustaraně, když mi miniaturním okénkem sděluje, že získat tak starý záznam nebude snadné? Jestli totiž není tady, může být v archivu justiční správy. A kde ten archiv justiční správy je? Těch je několik. Záleží na povaze spisu. Bez rozmýšlení se jí ptám, jestli případ půjde znovu otevřít. Ta možnost mě napadá poprvé. Zhluboka se nadechuje. Znovu se na mě zadívá. Nebo otevřít nový případ? Nejsem právnička, povídá, ale vím, že ze stejného zločinu nelze znovu obvinit tutéž osobu. To je zákon. Klopí oči. Mlčí. Nejdřív zajděte na Generální ředitelství trestní politiky a kriminální 21
statistiky, radí nám. Je to hned tady. Vraťte se ke schodišti a zahněte doprava, tam vám všechno vysvětlí.
[to není obvyklé] Javier Ticante Cruz má právě jednání, ale pomůže nám žena za psacím stolem u monitoru. Číslo jednací? Případ z roku 1990 říkáte? Vzpomíná si. Ano. A pousměje se. Probírala ho se svým nadřízeným před pár dny. Pamatuje si na něj, protože není obvyklé, aby někdo hledal spis starý tolik roků. Jestlipak to víte? ptá se mě. Vím co? Že už vůbec není obvyklé takový spis najít. Opatrně se jí zadívám do očí. Říkám si, jestli slyším jen obyčejnou poznámku, nebo se za tou krátkou tázací větou schovává výčitka. V duchu se sama sebe ptám: proč mi to trvalo tak dlouho? Za třicet let dojde ke spoustě věcí. Především k úmrtím. Ta nepřestanou. Úmrtí tisíců a tisíců žen. Jejich těla bloudící kolem. Za ramenem. V rýhách zaťatých dlaní. V koutku rtů. Za podkoleními jamkami. Procházejí tu okolo, kolem mě; nepolevují. Jejich fotografie obtáčejí pouliční lampy, jsou na stránkách deníků, v odrazech všech výloh a okének: takhle vypadaly v obličeji před zločinem, před pomstou nebo úplatkem, před láskou. Čas se kupí a smršťuje. Potom se zase natahuje. Rok. Tři roky. Jedenáct let. Patnáct let. Dvacet jedna. Dvacet devět. Potom se znovu smršťuje. Jsme neustále v tomtéž počátečním bodě: chodidla pevně přilepená lepidlem ze zármutku a viny, zatímco tělo se pokouší natáhnout vpřed aspoň o kousek. 22
Tatáž emoce: není to ani lepší, ani horší, snad to ani nejde posoudit. Skláním hlavu a dívám se na dokonale rovnou hranu psacího stolu, po níž pomalounku, jak nejklidněji to jen jde, přejíždím ukazováčkem. Odevzdaně vzdychnu. Kdo má právo rozhodnout, kolik času je moc a kolik málo? Znovu vzhlédnu, zvedám bradu a obočí. A měřím si ji: hladká pleť, rovné vlasy, běloskvoucí zuby, černá linka kolem klidných očí. Jestlipak je přinutili chodit na kurzy péče o veřejnost? Nebo čistě jen ze zkušenosti vědí, že sem všichni přicházíme se srdcem v krku a studem na bedrech. Hlasem ještě jemnějším, než je její pleť, nás žádá, ať radši sejdeme do druhého patra na Sekci pro decentralizované přípravné řízení. Tam by nám mohli něco říct.
[pietní vzpomínka] Policisté. Právníci. Ženy na podpatcích. Strážníci. Muži v obleku. Babičky v kostkovaných zástěrách. Oběti. Všichni se mačkáme v těsném výtahu. Ve druhém poschodí napravo je zelená přepážka, kde nás další zaměstnanec navádí, ať pokračujeme o pár kroků dál až k okénku. V úředním záznamu pod značkou 0029882, číslo jednací 300/14098/2019, stojí, že: Písemně žádá o vydání úplného opisu trestního spisu 40/913/990–07. Příloha nečíslována. Pokyny náměstka prokurátorky: Žádost se vám postupuje, aby byla záležitost vyřízena v souladu se zákonem; o jejím vyřízení musí být sekce vyrozuměna prostřednictvím úředního záznamu s odkazem na spisovou značku. 23
Mtro. Joel Mendoza Ornelas, obvodní státní zástupce. 17. října 2019. Zaměstnanec nám dokument ukazuje, ale prý mi ho vydá, až předložím kopii svého dokladu totožnosti. A vy si ho okopírujete? To nejde, podívejte, paninko, je tu jako v úle. Sjeďte si dolů a venku, hnedle přes ulici, najdete kopírku. Chvátáme po schodech dolů a v mezipatře se před námi objeví barevný plakát velikosti A4 s černým tučným nápisem 4. ŘÍJNA. A hned vedle je na zdi přilepený vybledlý papír popsaný mravenčím písmem. Pietní vzpomínka na počest Lesvy Berlín Osorio, studentky Mexické autonomní univerzity, kterou zavraždil její přítel. Teprve před pár dny padl po zdlouhavém řízení verdikt a soud poslal na čtyřicet pět let za mříže muže, který na začátku tvrdil, že se Lesvy zabila sama. Nikdo mu neuvěřil. Lépe řečeno, uvěřili mu pouze ti, co si vždycky myslí, že zavražděné ženy si za násilí, které jim přivodilo smrt, mohou samy. Když začaly kolovat zprávy, když se čtenářky dozvěděly, že Lesvy našli oběšenou v telefonní budce, s černou šňůrou omotanou kolem krku, nikdo mu nevěřil. Po počátečním zmatku se její matka Araceli Osorio pustila do burcování veřejnosti, která pak donutila prokuraturu, aby podala obžalobu na soud. A o dva roky později konečně padl rozsudek. Bylo třeba dva roky vytrvalého aktivismu, dva roky Araceli Osorio bod po bodu zpochybňovala verzi o sebevraždě a zároveň bojovala za důkladné vyšetření podle zákona, aby mohla napsat jasnou větu: studentka, kterou zavraždil její přítel. Araceli Osorio má ale kuráž! Když totiž 24
nejjedovatější jazyky začaly obviňovat samu oběť a upozorňovat na podle nich nepřístojné chování – dát si pivo, vyrazit si s kamarády, sexuálně žít, vybrat si nevhodného partnera – Araceli Osorio se ani tak nikdy nevzdala. Nikdy ji nepřestala bránit. Ani feťačka, ani coura, ani násoska. Mladá holka, nic víc. Nic míň. Tělo v rozpuku, které samo rozhoduje o své svobodě. Araceli Osorio to zopakovala tolikrát, kolikrát bylo třeba: Lesvy se provinila jen tím, že byla žena. Odpočívadlo necháváme za zády, ale v půli cesty se zastavím. Vidělas? To s Lesvy? Ano, to. A datum. Sorais kroutí hlavou. Jaké datum? Právě 4. října se narodila má sestra. Lesvy a Liliana. Kombinace počátečních „el“ mě nutí opřít jazyk o zadní stranu horních řezáků a vytlačit vzduch koutky úst. Souhláska boková. Mohly se bývaly přátelit? Mohly bývaly společně vyrážet na večírky, rozjařeně a divoce pohazovat vlasy nahoru dolů a tančit při tom v rytmu cumbie? Mohly bývaly jedna druhé přispěchat na pomoc, kdyby bylo potřeba, kdyby sípaly, chrčely a dusily se? Alveolární laterální aproximanta. Liliana. Lesvy. Mohou, řeknu si teď bez otazníku a nahradím minulý čas přítomným. Celý tenhle den připomíná šifrovanou zprávu: Pandořinu skříňku, z níž vylétají duchové, schůzky, přeludy. Dýky. Když se vracíme s okopírovaným dokladem totožnosti k okénku oddělení prokuratury, pořád mám z toho pusu dokořán a v očích nepopsatelnou naději. Je tam ještě někdo, zamumlám si pro sebe. Samozřejmě. Vždycky tam ještě někdo je. Zdálky je slyšet splašený kůň. Kopyta. Funění. 25
Teď máme zajet na pobočku státního zastupitelství číslo 22 v Azcapotzalcu. To nás čeká dál. Musím vás upozornit, že všichni chodí na oběd v 15.00, povídá muž a podává mi úřední záznam. A odpoledne už se nevrátí? Musí být zpátky v 18.00. Musí? Musí. Počítáme. Když si pospíšíme, mohly bychom je stihnout těsně před odchodem. Hladové. Nepozorné. Připravené založit všechny papíry a mazat ven. To nevypadá nadějně. Ve vteřině je rozhodnuto. Než abychom tam běžely, raději uděláme totéž. Radši se najíme.
[svět tam opodál se dál točí] Prokuratura je hned u centra Ciudad de México. Podle Googlu dojdeme za šestnáct minut k restauraci El Cardenal, která je v přízemí hotelu Hilton, přímo naproti parku Alameda Central, vedle velkolepé budovy Bellas Artes. Už se dál nezdržujeme a napojujeme se na ulici Dr. Vértiz, abychom se dostaly do ulice Dr. Río de la Loza, odkud pokračujeme ulicí Luis Moya, a už se ocitáme v přeplněných uličkách historického centra, kde se mačká jedna prodejna na druhou. Obchod s bojlery. Jiný se svítidly. A další s uniformami. Člověk by si řekl, že se tu zastavil čas, ale přitom tu nic nemá stání. Po rozpadlých chodnících horečně proudí davy a kšefty neustále drží ve střehu prodavače za skleněnými výlohami, kteří mají za sebou regály nacpané cínovým, plastovým a kovovým zbožím. Je tu takový frmol, že místo abychom šly vedle sebe, musíme jít jedna za druhou a přidáváme se tak do 26
řady, která se místy klikatí. Povídat si znamená křičet. Povídat si znamená pomalu ztrácet dech. Když přecházíme ulici Luis Moya, ještě před třídou Juárez, objevuje se štíhlá žena v dlouhém černém kabátu a chystá se přecházet ulici opačným směrem. Objímáme se uprostřed zastavené dopravy. Co ty tady? Odpovědět je někdy jako hrát kličkovanou. A svět tam opodál se dál točí, nepochybně. Lidé si na úřadě vyzvedávají pas a kupují si letenku; lidé cestují. Lidé vzpomínají, koktají, omlouvají se. Lidé se pod červeným ťukáním semaforu baví o létě. O tom minulém; o tom příštím. Musíme spolu něco podniknout, řekne jedna z nás dvou. Jedna z nás tří. Letmý smích. Další slova se ztrácejí v poledním dusnu a kvůli prázdným žaludkům. Někdy se všechno v životě, dokonce i tělo, zdá skutečné.
[žaludeční šťávy] Může být člověk šťastný, i když truchlí? Tato otázka není ničím novým, ve věčném utrpení vyvstává zas a znovu. Hodně se mluví o vině, ale už ne dost o pocitu provinilosti. Pozůstalý přirozeně cítí vinu a opodstatněně váhá, zda má právo mít radost, užívat si, být s druhými. Pocit provinilosti je brána uzamčená na sedm západů. Jen málo činností vyžaduje tak moc energie, tak moc pozornosti upřené na nejmenší detaily jako nenávidět sebe sama. Je to titěrná práce. Vyčerpávající. Na plný úvazek. V prvních letech, kdy tu nebyla, kdy se roky vršily jeden na druhý, a ještě se ani nedalo vyslovit její jméno, 27
bylo zásadní zakázat si jakoukoliv činnost, která by mohla přerušit ten tanec provinilosti a bolesti. Častokrát opakovaný obřad. Cosi téměř náboženského. Nikdy to rozhodnutí není vědomé, ale je kruté. Teď když vstupujeme do restaurace, sedáme ke stolu a už se nám to pomalu nese, je ten užírající pocit zase zpátky. Mám právo vychutnat si tenhle čerstvý sýr, dýňový květ, tuhle zelenou omáčku, chilli omáčku? Skutečně si můžu dopřát požitek ze smažených nudlí, grilované chobotnice, vychlazené minerálky? Pokrmy se jako dřív rozmělňují v ústech a zadrhávají v krku, ale na rozdíl od doby před dvaceti devíti lety už umím pečlivě rozkousat každé sousto a mezi řečí ovládat čelist, hltan, jícen. Teď už umím počkat, až žaludeční šťávy postupně, pečlivě rozloží potraviny a vytvoří tráveninu. Teď už si decentně odříhnu. Znamená to, že jím. Znamená to, že jsem se rozhodla dál tě hledat.
[teritorium mravenišť] Do Azcapotzalca nejde dojít pěšky. Místo hromadné dopravy radši jedeme Uberem. Chceme tam být včas. Na pobočce číslo 22 v obvodu Azcapotzalco číslo 1 chceme být před šestou hodinou odpoledne, kdy se všichni vrátí z oběda. Míříme na roh ulic 22 de febrero a Castilla Oriente v kolonii Maestro na severozápadě města. Mám jet podle navigace Uberu? ptá se muž za volantem. Není třeba se radit, obě jednohlasně přitakáme. Řidič pokračuje rovně po třídě Juárez a po zdlouhavém popojíždění zatáčí doleva na magistrálu Eje 28
Central Lázaro Cárdenas. Sjíždí vlevo na Eje 2 Norte. Město působí šedivěji. Tam v dálce se tyčí ponuré budovy Tlatelolca. Možná je to přirozenou změnou světla, když se připozdívá, nebo za to snad může znečištění či omšelá barva staveb. Ozon. Oxid uhelnatý. Oxid dusíku. Oxid siřičitý. Možná je to žalem. Azcapotzalco je jeden z šestnácti městských obvodů Ciudad de México. Jeho název v nahuatlu znamená teritorium mravenišť. Podle legendy měl Quetzalcóatl po stvoření pátého Slunce za úkol obnovit lidské plémě. Musel proto vstoupit do hájemství mrtvých a získat kosti zemřelých mužů a žen. Malí, poslušní mravenci, pochodující v obrovské kolonii, nejenže dovedli Quetzalcóatla až do Mictlánu a na místě mu pomohli nést kosti mrtvých jednu po druhé, ale navíc přinesli zpět zrna kukuřice, jimiž později nasytili obyvatele země, kteří se teprve měli narodit. Obraz je šedivý. Pocit také. Stará fotografie založená mezi mnoha dalšími, ošoupaná neustálým milimetrovým třením o jiné černobílé papíry. Obraz se snáší celý najednou. Mravenčí nohy útočí na vnitřní stěnu tělesných orgánů, bojují s tkáněmi a sliznicí, hrozí, že vyšplhají až nahoru nebo se spustí dolů a vytrysknou různými otvory, ústy, očima, nosními dírkami nebo pohlavím. Sběrači na povrchu; predátoři pod zemí. Mravenci, kteří kromě Antarktidy či nějakého nehostinného ostrova kolonizovali všechny kouty planety, teď mašírují lymfatickým systémem, tlustým střevem, pavučinkou žil a tepen, skrytou částí jazyka. Oklepej se. Zvedni paži nebo pohni chodidlem. Zavři oči. A potom je otevři dokořán. 29