Studená válka
Bernd Stöver Studená válka Stručná historie
Přeložila Vlasta Reittererová
The translation was kindly suported by the Fund for Central & East European Book Projects, Amsterdam DER KALTE KRIEG by Bernd Stöver © Verlag C. H. Beck GmbH & Co.KG, München 2024 Transtation © Vlasta Reittererová, 2026 ISBN 978-80-7637-648-9
← V roce 1961 dospěla studená válka k jednomu ze svých kritických vrcholů. Snímek z Berlína z konce září toho roku zachycuje hranici mezi americkým a sovětským sektorem. Děla amerických a sovětských tanků zůstávají studená, avšak cenou za tento „klid“ je zeď, jejíž stavba je v tuto chvíli v plném proudu
Obsah
Co byla studená válka? ––– 13 1. Začátek studené války ––– 21 Konflikt Východu a Západu po roce 1917 ––– 23 Omezená spolupráce: Spojené státy a Sovětský svaz během druhé světové války ––– 27 Rozpad spojenecké koalice v letech 1944–1945 ––– 33 2. Strategie globálního konfliktu v letech 1945–1947 ––– 39 Spojené státy: Politika zadržování a osvobozovací politika ––– 41 Sovětský svaz: Ždanovova teorie „dvou táborů“ ––– 47 Válka mezi tajnými službami ––– 53 3. Rozdělení světa 1945–1955 ––– 61 První berlínská krize a válka v Koreji ––– 63 Rozdělení světa, 1955 ––– 67 Formování bloků ––– 71 Třetí velmoc: Čína ––– 77 V blocích nezúčastnění ––– 83 Hnutí nezúčastněných, 1955–2003 ––– 89 4. Eskalace a zastavení studené války v Evropě v letech 1953–1961 ––– 93 Povstání za železnou oponou v letech 1953–1956 ––– 95 Dvojí krize: Maďarsko a Suez roku 1956 ––– 103
Zlom: druhá berlínská krize a stavba zdi v letech 1958–1961 ––– 109 5. Mentality za studené války 1947–1991 ––– 113 Bezpečnost prostřednictvím nukleární hrozby ––– 115 Studená občanská válka ––– 123 Studená válka v kultuře ––– 129 6. Přesun studené války do třetího světa po roce 1961 ––– 135 Konfrontace v Asii: válka ve Vietnamu ––– 137 Zástupné války v Africe ––– 143 Studená válka v Jižní a Střední Americe ––– 153 Kubánská krize roku 1962 ––– 159 7.
Fáze uvolnění studené války v letech 1953–1980 ––– 163 „Duch Ženevy“ ––– 165 Mírová koexistence, strategie míru a nová politika Východu ––– 173 Mezinárodní konference o odzbrojení ––– 179
8. Návrat ke konfrontacím po roce 1979 ––– 185 Sovětský vpád do Afghánistánu ––– 187 Konzervativní obrat ve Spojených státech, „Reaganova doktrína“ ––– 193 Rakety středního doletu, Strategická obranná iniciativa (Strategic Defense initiative, SDI) a nová role mírového hnutí ––– 197
9. Rozpad východního bloku v letech 1985–1991 ––– 201 Gorbačov a „nové myšlení“ v Sovětském svazu ––– 203 Úspěchy a porážky demokratického hnutí ––– 209 Sjednocení Německa ––– 219
10. Konec studené války roku 1991 ––– 223 Zánik Sovětského svazu ––– 225 Vítězství Západu? ––– 229 Chronologická tabulka ––– 234 Zkratky ––– 238 Literatura ––– 240 Původ vyobrazení ––– 246 Jmenný rejstřík ––– 252
st udená válka
Co byla studená válka? Pojem studená válka pochází z roku 1946, je tedy starý osmdesát let. Přesto se o definici stále vedou spory. Nejsnáze lze dojít ke shodě v tom, že šlo především o konflikt mezi dvěma zdánlivě neslučitelnými světonázory, z nichž každý navrhoval vlastní, konkurenční společenský řád. Jednalo se o systémový konflikt mezi komunistickým modelem státní socialistické „lidové demokracie“ na jedné a západním modelem liberální kapitalistické parlamentní demokracie na druhé straně. Obě strany zásadně trvaly na univerzálním použití a globální platnosti svého modelu. Nezpochybnitelnými vůdci táborů byly hlavní vítězné mocnosti druhé světové války, Spojené státy americké a Sovětský svaz, země a systémy, které se po dosažení nejdůležitějšího společného cíle – porážce nacionálního socialismu – vzájemně odcizily. V konfrontaci obou vůdčích mocností, už v samém jádru bipolární, se velká část ostatních států přiřadila k příslušnému bloku. Výjimku tvořily Čína a skupina „nezúčastněných“ zemí, které dočasně získaly značný vliv. Potud můžeme hovořit o komplexním multipolárním konfliktu. Během fází uvolňování bylo několikrát předčasně ohlášeno ukončení studené války. Po zániku Sovětského svazu 13
co byla studená válka?
se pak jasně ukázalo, že skončila tradiční „bitva idejí“ mezi sovětským systémem a západní demokracií, jak se studená válka roku 1947 víceméně oficiálně proklamovala. Rozpad Sovětského svazu roku 1991 znamenal ukončení téměř 45 let trvajícího konfliktu, přerušovaného fázemi uvolnění a eskalace. Pojem „druhé studené války“, který se razil roku 1983 v reakci na zostřující se mezinárodní klima, se neprosadil; studená válka tvořila jeden celek. Lze v ní rozeznat sedm fází: formování a oficiální zahájení (1945/1947), utvoření bloků (1947/1948–1955), eskalaci a urovnání v Evropě (1953–1961), přenesení studené války do třetího světa (po roce 1961), období uvolnění (1952–1980), návrat ke konfrontacím (1979–1989) a konečně rozpad východního bloku (1986–1991). Starší konflikt Západu a Východu se ve vztahu ke studené válce dlouho chápal odděleně. Podle této definice byla studená válka od roku 1947 součástí konfrontace Východu a Západu, která začala ruskou říjnovou revolucí roku 1917. Její kořeny ovšem sahají až do předcházejících staletí. Ve skutečnosti byl konflikt Východu a Západu od 19. století opakovaně chápán jako střet mezi „asiatsko-ruskou“ a „západní“ civilizací a mentalitou; tak i krymská válka mezi roky 1854 a 1856. S ruskou revolucí byl tento mocensko-politický konflikt doplněn o ideologickou složku a ve vnímání se rozšířil na „světovou občanskou válku“. Mezi termíny studená válka a konflikt Východu a Západu už se často nerozlišovalo a pro dobu po roce 1945, resp. 1947 se užíval pouze druhý z pojmů. V zásadě to není chybně, neboť tento termín platí pro období po roce 1917 souhrnně. Neurčitý pojem však zastírá specifickou kvalitu debaty. 14
st udená válka
Konfliktů existovalo a existuje mnoho. Studená válka byla na rozdíl od konfliktu Východu a Západu permanentním a aktivně udržovaným stavem „bez míru“, při němž se uplatňovalo vše, co dosud bylo známo pouze z vojenských střetů. Navíc se objevilo cosi, co dosud známo nebylo: tento stav „bez míru“ mohl během několika hodin vést k jaderné válce a zničit velkou část lidstva. Je ironií, že sporný termín „studená válka“ vznikl spíše náhodou. V obou táborech se rychle prosadil a od roku 1950 je obecně doložitelný v literatuře, což svědčí o tom, že byl jako přiléhavé označení střetu shodně akceptován na Východě i na Západě. Jako definovaný politický termín ho razil roku 1946 Herbert W. Swope, spolupracovník Bernarda Barucha, poradce amerického prezidenta, který jej v červnu 1947 poprvé použil veřejně. Rozšířil se zásluhou amerického novináře Waltera Lippmanna, jenž mimo jiné psal pro hojně čtený New York Herald Tribune. Roku 1947 vyšla jeho brožura The Cold War: A Study in U. S. Foreign Policy (Studená válka. Studie o zahraniční politice Spojených států). Dnes je slovní spojení „studená válka“ běžné téměř ve všech jazycích. Studená válka se rychle rozvinula v „totální válku“, v níž se k dosažení vítězství v konfliktu využívalo vše dostupné s výjimkou jaderných zbraní, které se z důvodu dlouholetého ničivého potenciálu ukázaly jako nepoužitelné. Studená válka představovala politicko-ideologický, ekonomický, technologický a vědecký i kulturně-sociální střet, jenž svými účinky zasahoval až do každodenního života. Pouze ve třetím světě se tato válka vedla nakonec také jako konvenční vojenský konflikt. 15
co byla studená válka?
Neslučitelnost obou táborů nadto vedla v jednotlivých společnostech k polarizaci. Projevy sympatií k opačné straně či neutralita zůstávaly až do konce podezřelé. Už z toho je patrné, že studená válka znala vlastně pouze bojovníky, tedy účastníky boje na té či oné straně. Světonázorová výuka na Východě nabízela poučení, jak se chovat k disidentům, na Západě například, jaký zaujmout postoj vůči mírovému hnutí. Skutečnost, že veřejnost i vědecká literatura kladly po kolapsu sovětského systému a jeho satelitů otázku, kdo je vítězem konfliktu, ukazuje, že i v retrospektivě se studená válka chápala jako boj o vítězství, nebo porážku. Strhující dynamika střetu si brzy žádala objasnění. Historické bádání prezentovalo během 45 let trvání konfliktu tři hlavní výklady. (1) Podle tradičního pohledu, tedy vysvětlení, které se objevilo nejdříve, byla za vznik a podporování studené války zodpovědná marxisticko-leninská ideologie se svým nárokem na světovou revoluci. Tím byl v zásadě determinován agresivní kurz Sovětského svazu vůči Západu. Ve fázích uvolňování mohlo sice docházet k pragmatickému sbližování, nikoli však k oslabení expanzivních snah. Významní stoupenci tohoto názoru vzešli z americké vlády: George Kennan, „vynálezce“ politiky zadržování (Containment Policy), a John Foster Dulles, tvůrce osvobozovací politiky (Liberation Policy). Za korunního svědka z Východu považovali přívrženci tradiční interpretace dlouhá léta Milovana Djilase (Đilas). Významný teoretik jugoslávského komunismu tlumočil ve svých, a pokud jde o kritiku pramenů, velmi kontroverzních vzpomínkách nazvaných Hovory se Stalinem (Conversations with Stalin, 1962) údajné osobní sdělení 16
st udená válka
sovětského diktátora z dubna 1945, že všude, kam Rudá armáda pronikne, zavede sovětský systém. (2) Revizionistický výklad zdůrazňoval od šedesátých let americkou zodpovědnost za vznik studené války. Sovětský svaz vyšel z druhé světové války oslabený a vůči Západu byl téměř bezmocný. Stalinova politika nevycházela ani tak z imperialistických představ jako z potřeby zachování a ochrany stávajícího státu. Příčinu konfliktu je tedy třeba hledat spíše v politické a hospodářské struktuře Spojených států, která se soustavně zaměřovala na získávání nových odbytišť a rozvoj surovinových trhů. Za významné reprezentanty této teze se považovali William A. Williams, Gabriel Kolko, David Horowitz či Lloyd C. Gardner. Jak rozdílně mohli zástupci obou pojetí usuzovat na základě týchž pramenů, se projevilo v interpretaci konference Spojenců v Jaltě v únoru 1945. Přes různost názorů, týkajících se například stanovení nové východní hranice Německa, došla jednání také ke zřejmým kompromisům. Stalin například souhlasil s americkým přáním vstoupit do války proti Japonsku, ale po jeho porážce odmítal podporovat čínské komunisty. Roosevelt naopak dal souhlas, aby Moskva získala zpět území, která Rusko ztratilo v rusko-japonské válce roku 1905. Shoda panovala také o poměru hlasů v Radě bezpečnosti Spojených národů (UNSC) a Stalin své protějšky znovu ujistil, že na všech územích osvobozených od nacionálního socialismu bude o vládě rozhodovat příslušné obyvatelstvo. Pro zastánce tradičního výkladu nebyla Stalinem demonstrovaná ochota vyjednávat ničím víc než prostředkem k dosažení vlastního cíle. Sovětský diktátor tehdy 17
co byla studená válka?
pochopil, že ochota ke kompromisům může být také použita jako metoda, jak partnera při vyjednávání manipulovat. Naopak pro revizionistickou školu představovala Jaltská konference bod, na němž největší ochotu k dohodě projevovali Sověti, avšak západní mocnosti ji dostatečně neuznávaly. (3) Obě pozice se od sedmdesátých let sbližovaly v postrevizionistické interpretaci studené války. Vycházela z toho, že pro razantní vznik a hrozivý vývoj konfliktu byla zásadní chybná interpretace obou stran. Mylné posouzení také kontinuálně vedlo k chybným rozhodnutím. Za tímto výkladem stáli například Wilfried Loth nebo Daniel Yergin. Mnohé z toho, co odhalilo v posledních letech otevření dosud nepřístupných archivů, vede tímto směrem. (4) Čtvrtý výklad, založený na dějinách mentalit a empirickém zkoumání, se objevil po otevření archivů roku 1991 s využitím nových archiválií. Tento výklad naopak zdůrazňuje, že studená válka nebyla hlavními zúčastněnými v žádném případě považována za nedorozumění. Spíše ji od počátku vedli s plným nasazením jako „válku jiného druhu“. Neměla sice – pokud možno – vést k jaderné válce, avšak měla být vítězná. Skutečnost, že tato interpretace odráží realitu, dokazují v neposlední řadě vášnivé debaty o vítězích a poražených po roce 1991. Na mnoho otázek však neznáme definitivní odpověď ani dnes. Mínění, zastávané roku 1991 v prvotním nadšení nad otevřením archivů, totiž že bude nyní nutno dějiny studené války přepsat, se zatím nepotvrdilo. Několik významných objevů se ale přece jen vynořilo. Například doklad, že se Stalin v roce 1950 přímo podílel na přípravách 18
st udená válka
severokorejské invaze. Dlouho se předpokládalo, že severokorejský prezident Kim Ir-Sen jednal z vlastní iniciativy. Leccos z historie studené války víme pouze zčásti, například že studená válka jako „válka“ otevřela značné zdroje na Východě i na Západě. Zejména na Západě výrazně přispěla k prosperitě. Při bližším pohledu však byla také velkou překážkou a právě v této oblasti dodnes scházejí přesnější zjištění, například jaké výzkumné projekty nebyly finančně podpořeny, jaká knižní produkce a které filmy se nedostaly na veřejnost, které instituce a organizace zůstaly nečinné a také kolik bylo zničeno životů či znemožněno kariér.
19
1. Začátek studené války
Takto si malíř na počátku 20. století představoval zrod Monroeovy doktríny roku 1823, prohlašující Ameriku za svébytnou politickou a ekonomickou sféru. Postavy na obraze představují prezidenta Jamese Monroea (stojící uprostřed) a jeho kabinet
st udená válka
Konflikt Východu a Západu po roce 1917 Někteří předvídali konflikt mezi rozvíjejícími se mocnostmi USA a Ruskem už v 19. století, jako například francouzský filozof a politik Alexis de Tocqueville (1805–1859). Ve svém proslulém díle O demokracii v Americe (1835, v originále De la démocratie en Amérique) příznačně vyjádřil přesvědčení, že nejdůležitějším spouštěčem bude ideologický protiklad, neslučitelnost idealisticky chápaného demokratického principu ve Spojených státech s ruským monarchistickým principem. Proslulý projev o zahraniční politice amerického prezidenta Jamese Monroea z roku 1823, který se o dvacet let později v rámci mezinárodního práva reinterpretoval jako „Monroeova doktrína“ a sehrál během studené války důležitou roli, byl ve skutečnosti politickým vyhlášením boje demokracie proti „despotům“. Monroe se však chtěl především vyslovit k obávanému vměšování Svaté aliance na straně Španělska v záležitosti jihoamerických kolonií a k expanzivním snahám Ruska na severozápadním cípu amerického kontinentu. Postuloval proto zásadní zákaz intervencí evropských mocností v tomto prostoru. Vývody amerického prezidenta z roku 1823, stejně jako pozdější Monroeova doktrína obsahovaly ještě druhý 23
1. začátek studené války
aspekt, který ideologicko-politický konflikt podtrhoval. Monroe v konceptu projevu – v části, která byla z konečné verze vypuštěna – ujišťoval řecké osvobozenecké hnutí, které tehdy bojovalo proti Osmanské říši, o ideologické podpoře Spojených států. Roku 1830 se takové prohlášení obracelo také k polskému hnutí za svobodu a roku 1849 k povstání v Uhrách. Když se na počátku studené války probíraly v americkém Kongresu koncepce osvobození východní Evropy od sovětské nadvlády, použily se jako odůvodnění právě tyto tradice. Ideologický protiklad Ruska a Spojených států se znovu přiostřil v osmdesátých letech 19. století, když po zavraždění cara Alexandra II. v Rusku zesílil tlak proti revolučním hnutím. Zvláště intenzivním se stal po ruské revoluci roku 1917. Západ odepřel bolševikům jakékoli uznání. „Čtrnáct bodů“, mírový program amerického prezidenta Woodrowa Wilsona z ledna 1918, tedy nebylo pouze západním konceptem namířeným proti monarchistickým ústředním mocnostem, nýbrž také proti bolševikům a „diktatuře proletariátu“. Ideologický konflikt tehdy už v základních rysech existoval. Zřetelně se projevovaly dalekosáhlé nároky obou světonázorů a také snaha o utvoření bloků byla nepopiratelná; na vojenské intervenci britských, francouzských a japonských sil v Rusku se po boku „bílých“ protibolševických oddílů roku 1918 podílely také Spojené státy. Do Murmansku a Vladivostoku bylo na několik měsíců vysláno na 10 000 vojáků. Zatímco Německo, hlavní poražený z první světové války, diplomaticky Svaz sovětských socialistických republik 24
st udená válka
(SSSR) po jeho založení roku 1922 uznalo, Spojené státy se k uznání SSSR rozhodly až roku 1933 za Franklina D. Roosevelta. Washington ovšem od roku 1922 provozoval vyslanectví v Rize, které o Sovětském svazu pravidelně informovalo. Také tato hlášení „rižské sekce“ měla vliv na pozdější studenou válku. Na jejich základě se formovaly názory George Kennana na Sovětský svaz, které tvořily základ jeho „politiky zadržování“, rozvíjené v letech 1945–1946. Kennan absolvoval část svého diplomatického vzdělání od roku 1929 právě v Rize. Od roku 1933 pak pracoval jako tajemník amerického vyslanectví v Moskvě, kde zažil Stalinovu politiku „čistek“.
25
Britský tank Stalin, vyrobený roku 1942 nebo 1943, je určen pro Rudou armádu. Na nádvoří britské zbrojovky ho právě pokřtila manželka sovětského velvyslance