Cestu dějinami hudby začíná autorka v 18. století, posledním období, kdy byla hudba i její tvůrci pod patronátem šlechty. Zrod tzv. národních škol v hudbě se kryje s národní emancipací následujícího století, s érou měšťanských salonů, ale také nových nacionálně definovaných kulturních institucí. Dodnes slavíme skvělé české úspěchy, vznik konzervatoře, Národního divadla nebo České filharmonie, a přece stále nedoceňujeme vliv národnostního kotle a soupeření etnik v hranicích České koruny na ohromující vývoj české hudby. Z této úrodné půdy čerpalo v 19. i 20. století několik skvělých hudebních generací. Hudba se mohla opřít o funkční infrastrukturu, divadla, koncertní síně nebo kabarety, rozvíjela se hudební věda i pedagogika.
Česká hudba má ale i svou odvrácenou stranu. Už od dob staromilského pražského „mozartovství“ před dvěma sty lety se tu sváří progresivní tendence s tradicionalismem. Během dob protektorátu a socialistického státu čelila kulturněpolitickým tlakům. Možná ale právě díky těmto vnitřním rozpo
