Zhroucení Édouard Louis
Zhroucení
Édouard Louis Zhroucení
Nakladatelství Paseka
Přeložila Sára Vybíralová
L´EFFONDREMENT
Copyright © Édouard Louis, 2024
All rights reserved
Translation © Sára Vybíralová, 2026
ISBN 978-80-7637-595-6
Když jsem se dozvěděl o smrti svého bratra, nepocítil jsem nic: ani smutek, ani zoufalství, ani radost, ani potěšení. Přijal jsem tu zprávu, jako přijímáme informace o počasí nebo jako posloucháme vyprávění o odpoledni stráveném v supermarketu. Už skoro deset let jsem ho neviděl. Nechtěl jsem ho vidět. Matka se mě sem tam snažila přemluvit, váhavě, jako by se bála, že se mě dotkne nebo vyvolá konflikt: „Víš, s tím bráchou, možná bys mu měl dát šanci… myslím, že by ho to potěšilo. Hodně o tobě mluví…“
Pokaždé jsem rozhovor rázně utnul, tak surově, až jsem se nepoznával, v jiné situaci bych si tak jednat netroufl; prohlásil jsem, že o něm už nechci slyšet, že moje rozhodnutí je nezvratné; obvykle to pak zkusila ještě jednou, jinak:
„Já mu ale říkala: Jestli se s mladším bráchou potkáš, hlavně ho nesmíš otravovat s minulostí a s tím, co mezi váma bylo. Necháš ho bejt. A on mi to odpřisáhnul. Přísahal, že o minulosti mluvit nebude…“
Když jsem neodpovídal, postupně ztichla, sklopila oči a pak přešla s přehnaným nadšením nápadně hlasitě na jiné téma, chápal jsem, že tak mluví, aby skryla rozpaky způsobené nevydařeným pokusem o smíření a mou náhlou agresivní reakcí – mrzí mě, že jsem jí tu bolest způsoboval, možná jsem měl vynaložit víc snahy, ale možná že to, co teď říkám, mohu říct právě jen proto, že už je pozdě, možná že doopravdy, upřímně litovat můžeme, teprve když už je pozdě, nevím.
O jeho smrti jsem se dověděl jednoho úterý, několik minut po probuzení. Byl šedivý, chladný den, sražená vlhkost zamlžovala nebe za oknem; četl jsem si a na telefonu jsem si všiml, že mi matka několikrát volala; bylo ještě brzy, nechtělo se mi mluvit; zavolala znovu, pak znovu a ještě
jednou, a v tu chvíli jsem začal tušit, že se děje něco zlého, nebo rozhodně důležitého – byl to jen vágní dojem, nejasný instinkt, bez jazyka, beze slov. Když se na displeji objevilo jméno mého dalšího, mladšího bratra, věděl jsem už s jistotou, že se odehrálo něco nenormálního.
Pomyslel jsem na nehodu, na smrt – a měl jsem pravdu.
Zvedl jsem telefon; matka plakala. Říkala, že se ho v nemocnici chystají odpojit – jeho, mého bratra –, že už ho při životě udržuje jen přístroj; jen díky přístroji mu v mrtvém těle bilo srdce.
Předchozího dne ho žena, s níž byl posledních několik let ve vztahu, našla ležet v bezvědomí na podlaze bytu, jako zvíře v agónii, jako dobytek. Jeho tělo se válelo na zemi, protože mu srdce přestalo bít. Když ho pak převezli do nemocnice, lékaři konstatovali, že mu přestala fungovat i játra; a ledviny, ledviny byly příliš slabé, neschopné plnit funkci, kterou měly zastávat. Orgány už mu vypovídaly službu několik let, příliš rychle, v předcházejících měsících jel mnohokrát na pohotovost
a do různých nemocnic a teď už nebyla naděje, toto zhroucení už bylo poslední. Lékaři matce řekli, že kvůli srdečnímu selhání zůstal bratrův mozek několik minut bez kyslíku a poškodil se, jako by se na několika místech vypnul, jako kdybychom postupně, jednu po druhé, pozhasínali různé místnosti v bytě nebo jako by se jeho mozek stáhl do sebe, nenávratně se smrštil.
I kdyby přežil, říkali lékaři, i kdyby přežil, už by po probuzení nemohl chodit ani mluvit. Muž, který s matkou mluvil a vše jí vysvětloval, dodal, že to není všechno, že kromě všech těch problémů u něj objevili závažnou rakovinu žaludku, abnormálně rozvinutou, šířící se rakovinové buňky, cosi, co mu kupodivu nikdy dřív nediagnostikovali.
Matka mi do telefonu vylíčila, že bratrova tvář je na lůžku resuscitačního oddělení fialová, nadmutá; bratr byl technicky mrtvý, nemocnice se ho mohla snažit ještě nějakou dobu udržovat naživu, ale už nebylo pochyb, že je konec, matka mi volala, aby mi sdělila, že se chystá dát lékařskému týmu svolení, aby přístroj odpojili. Bratr
byl mrtvý, ale jedině ona měla právo nechat ho zemřít. Bylo mu třicet osm let.
Byl mrtvý, ale jedině ona měla právo nechat ho zemřít. Bylo mu třicet osm let.
Byl mrtvý, ale jedině ona měla právo nechat ho zemřít. Bylo mu třicet osm let.
ČÍSLO 1
Jednoho večera, dlouho před svým zhroucením, se můj bratr pokusil vynořit nad hladinu.
Vrátil se.
Bylo mu sotva přes dvacet, ale odešel už před několika měsíci, a když se jeho tělo tehdy objevilo před námi, už jsme ho neznali.
Zjevil se uprostřed místnosti, kde jsme večeřeli u zapnuté televize, otec držel v ruce ovladač, matka nabírala jídlo, a on s pohledem upřeným k zemi řekl:
„Tak jo. Něco mám.“
Ticho.
Bratr zopakoval: „Něco mám“ a s těmi slovy vytáhl z kapsy poloprůsvitný list voskovaného papíru; na jedné ze stran toho listu, matného i lesklého současně, byly nějaké nápisy, které
jsem nedokázal přečíst. Podíval se na papír ve své ruce, pak na nás, pak znovu na papír a konečně, po dlouhé chvíli, nám oznámil, že našel práci u řezníka v nejbližším velkém městě. Rozvinul to: před několika dny do toho řeznictví vešel skoro náhodou, seznámil se s majitelem a okamžitě mu padl do oka, natolik, že když ten pochopil, že bratr hledá práci, nabídl mu zaměstnání, ačkoli ho pořádně neznal.
Bratr nám řekl, že se brzy začne učit novému řemeslu, které má velmi specifické techniky, umění, které neovládá každý, ale on ho ovládne. Bude mít něco, co jen tak někdo nemá, to zdůrazňoval, bude umět bourat maso, proměnit mrtvé zvířecí tělo v libový kousek, nad nímž se všem, kdo půjdou kolem výlohy řeznictví, budou sbíhat sliny, bude z mrtvého těla umět získat ty nejlepší části, to nikdo neumí, ale on ano, on se to naučí, to nám říkal, a jednou bude mít dokonce vlastní firmu a vlastní řeznictví – už se nedokázal ovládat, mluvil překotně –, otevře si své vlastní řeznictví, a až přijde jeho čas, i on předá ony mimořádné
dovednosti dalším, bude jmenován a uznán nejlepším pracovníkem ve Francii a dostane za to trofej, možná ho budou zvát do jiných zemí, aby svému umění učil další lidi, kdo ví, bude cestovat, to všechno nám říkal. Bratr odjakživa jevil tento sklon chtít všechno, dovedl mít jen velké sny, malé nikdy, nikdy neměl malé sny, jaké si většina lidí vytváří dennodenně, bydlet v rodinném domku, koupit si auto na nedělní výlety, ne, on dokázal snít jen o slávě, a já myslím, že právě rozměr jeho snů a kontrast mezi jejich nesmírností a všemi těmi nemožnostmi, které utvářely jeho život, bídou, chudobou, severem Francie, jeho osudem, právě všechny tyto protiklady ho učinily tak nešťastným.
Můj bratr byl nemocný svými sny.
Bylo mi teprve třináct, ale když se s tím papírem v ruce objevil v kuchyni, pochopil jsem, že se přišel pomstít za to, co si o něm můj otec a ostatní myslí.
Věděl, že je v našem okolí vnímán jako lůzr –to slovo se v souvislosti s ním často skloňovalo,