4.
kniha
Makabejská
ZAVEDENÍ Tato kniha je jako děsivá hromová ozvěna ozývá se z temných hrůz starověké tyranie. Je to kapitola založená na pronásledování Antiochem, tyranem Sýrie, kterého někteří nazývali Epifanem, Šílencem. Římské dějiny prvních století zaznamenávají dva takové tyrany – druhým je Caligula, Druhý brilantní Šílenec. Forma tohoto textu je formou orace. Vzestupy a pády projevu jsou tak pečlivě načasovány; jeho argumenty jsou tak zničující; jeho logika je tak neochvějná; jeho výroky jsou tak hluboké; jeho uvažování je tak chladné – že zaujímá místo jako ukázka nejčistší výmluvnosti. Hlavní myšlenkou je – Odvaha. Autor začíná vášnivým prohlášením o filozofii inspirovaného rozumu. Rádi vnímáme toto dvacáté století jako věk rozumu a stavíme ho do kontrastu s věkem mýtů – přesto je takový spis výzvou pro takový předpoklad. Nacházíme autora, který pravděpodobně patřil do prvního století před křesťanskou érou, jak uvádí jasnou filozofii rozumu, která je dnes stejně účinná jako před dvěma tisíci lety. Prostředí pozorování v mučírnách je neúprosné. Na naše moderní uši, naladěné na jemnější věci, to působí děsivě. Detaily následných mučení (připomínajících nástroje španělské inkvizice o staletí později) jsou propracovány způsobem, který náš vkus šokuje. Ani objevení se stoických postav Starce, Sedmi bratrů a Matky nijak nezmírňuje zuřivost, s níž tento řečník vyvolává Odvahu. Starověcí Otcové křesťanské církve tuto knihu (máme ji ze syrského překladu) pečlivě uchovávali jako dílo vysoké morální hodnoty a učení a nepochybně byla obeznámena s mnoha ranými křesťanskými mučedníky, kteří se jejím čtením probudili k mučednické smrti. KAPITOLA 1 Nástin filozofie starověku týkající se inspirovaného rozumu. Civilizace nikdy nedosáhla vyššího myšlení. Diskuse o „represích“. Verš 48 shrnuje celou filozofii lidstva. 1 Otázka, kterou mám v úmyslu prodiskutovat, je v nejvyšší míře filozofická, totiž zda je inspirovaný rozum nejvyšším vládcem vášní; a této filozofii bych s vážnou úctou věnoval vaši pozornost. 2 Neboť tento předmět je nejen obecně nezbytný jako odvětví poznání, ale zahrnuje i chválu největší ctnosti, čímž mám na mysli sebeovládání. 3 To znamená, že pokud se prokáže, že rozum ovládá vášně odporující zdrženlivosti, obžerství a chtíči, je také jasně prokázáno, že je pánem vášní, jako je zlovolnost, odporující spravedlnosti, a nad těmi, které odporují mužnosti, totiž vzteku, bolesti a strachu. 4 Někdo se ale může zeptat, jestliže je Rozum pánem vášní, proč neovládá zapomnětlivost a nevědomost? Jejich cílem je zesměšnit.
5 Odpověď zní, že rozum není pánem nad vadami, které jsou vlastní samotné mysli, ale nad vášněmi nebo morálními vadami, které jsou v rozporu se spravedlností, mužností, zdrženlivostí a úsudkem; a jeho působením v jejich případě není vymýcení vášní, ale umožnění nám jim úspěšně odolávat. 6 Mohl bych vám uvést mnoho příkladů z různých zdrojů, kde se Rozum ukázal jako pán nad vášněmi, ale zdaleka nejlepším příkladem, který mohu uvést, je ušlechtilé chování těch, kteří zemřeli pro ctnost, Eleazar, Sedm bratří a Matka. 7 Neboť tito všichni svým pohrdáním bolestí, ba až k smrti, dokázali, že rozum je nadřazen vášním. 8 Mohl bych zde rozvést chválu na jejich ctnosti, oni, muži s Matkou, umírající v tento den, který oslavujeme z lásky k mravní kráse a dobru, ale spíše bych jim poblahopřál k poctám, kterých dosáhli. 9 Neboť obdiv, který cítil k jejich odvaze a vytrvalosti nejen celý svět, ale i samotní kati, z nich udělal původce pádu tyranie, pod níž ležel náš národ. Svou vytrvalostí porazili tyrana, takže skrze ně byla jejich země očištěna. 10 Ale brzy využiji příležitosti k projednání tohoto tématu, poté, co začneme s obecnou teorií, jak to mám ve zvyku, a poté přistoupím k jejich příběhu, vzdávaje slávu všemoudému Bohu. 11 Naším cílem je tedy zkoumat, zda je Rozum nejvyšším pánem vášní. 12 Musíme však definovat, co je Rozum a co je vášeň, kolik forem vášně existuje a zda je Rozum nad nimi všemi nadřazený. 13. Důvod považuji za mysl, která s jasným uvážením dává přednost životu moudrosti. 14 Moudrost považuji za poznání věcí, božských i lidských, a jejich příčin. 15 Toto chápu jako kulturu získanou pod Zákonem, skrze kterou se s patřičnou úctou učíme věcem Božím a pro náš světský prospěch i věcem lidským. 16 Moudrost se projevuje v podobě soudnosti, spravedlnosti, odvahy a zdrženlivosti. 17 Ale úsudek neboli sebeovládání je to, co jim všem dominuje, neboť skrze něj si rozum ve skutečnosti upevňuje svou autoritu nad vášněmi. 18 Vášně však mají dva komplexní zdroje, totiž rozkoš a bolest, a obě v podstatě patří jak duši, tak i tělu. 19 A pokud jde o rozkoš i bolest, existuje mnoho případů, kdy vášně mají určité posloupnosti. 20 Zatímco tedy touha předchází potěšení, uspokojení následuje po něm, a zatímco strach předchází bolesti, po bolesti přichází zármutek. 21 Hněv je zase, chce-li se člověk vrátit ke směru svých citů, vášní, v níž se mísí jak rozkoš, tak bolest. 22 Pod pojmem rozkoš spadá také morální úpadek, který projevuje nejširší rozmanitost vášní. 23 V duši se projevuje jako okázalost, chamtivost, marnivá sláva, svárlivost a pomlouvání, a v těle jako jedení cizího masa, obžerství a tajné přejídání. 24 Jelikož jsou rozkoš a bolest jako dva stromy, rostoucí z těla a duše, vyrůstá mnoho výhonků těchto vášní; a rozum každého člověka jakožto mistr zahradník pleje, prořezává, ovazuje, pustí vodu a usměrňuje ji sem a tam, ochočuje houští sklonů a vášní. 25 Rozum je sice vůdcem ctností, ale zároveň vládcem vášní.