Liou Cch'-sin: Vzpomínka na Zemi (3) — ukázka

vzpomínka na zemi Liou Cch’-sin

Liou CCh’-sin

brno 2018

Copyright © 2010 by Liu Cixin Cover art © Stephan Martiniere Translation © Aleš Drobek, 2018 Czech language translation rights © 2018 China Educational Publications Import & Export Corp., Ltd. Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018 ISBN 978-80-7577-559-7

Přehled organizací OSN NASA PTO RPO SSZ ZIV

Organizace spojených národů Národní úřad pro letectví a kosmonautiku Pozemsko-trisolaranská organizace Rada planetární obrany Služba strategického zpravodajství Zpravodajský a interpretační výbor

Postavy z první a druhé knihy Jie Wen-ťie

astrofyzička, jejíž rodina byla během Kulturní revoluce perzekvována; na­vázala kontakt s Trisolarany a přivodila tak trisolaranskou krizi

Jang Tung

teoretická fyzička, dcera Jie Wen-ťie

Ting I

teoretický fyzik, Jang Tungin přítel a prv­­ní člověk, který se dotkl mimo­zemského předmětu — kapky

Čang Pej‑chaj

důstojník Asijské flotily, který před střetem kapky se Sluneční flotilou unesl loď Natural Selection a pro lidstvo tak uchoval jiskřičku naděje v jeho nejtemnější hodině; pravdě­ podobně jeden z prvních lidí, kteří si uvědomili nevyhnutelnost bratrovražedných střetů mezi vesmírnými uprchlíky

7

Sayová

generální tajemnice OSN na počátku trisolaranské krize

Manuel Rey Diaz

meditátor, autor plánu zničení sluneční soustavy pomocí vodíkových hvězdných pum

Luo Ťi

meditátor, který objevil fundamentální princip temného lesa a využil jej k nastolení míru mezi Zemí a Trisolaris

Časová souslednost ér do začátku 21. století předkrizová éra začátek 21. století — 2208 krizová éra 2208 — 2270 studenoválečná éra 2270 — 2272 éra nového konfliktu 2272 — 2332 vysílací éra 2333 — 2400 exilová éra 2273 — datum neznámé galaktická éra 2687 — 18906416 éra černé domény v systému DX3906 18906416 a dál časová osa Vesmíru 647

8

Úryvek z předmluvy k Minulosti mimo čas

Snad bych to měla nazvat historií. Vycházím však pouze ze svých vzpomínek, jimž schází rigoróznost profesionální historie. Ostatně nelze mluvit ani o minulosti, neboť nic, co se na těchto stránkách odehrává, se nestalo dříve, neděje se nyní a nebude se dít ani v budoucnu. Nemám v úmyslu popsat vše do posledního detailu. Chci načrtnout jen rámcový obraz. Detailů se ostatně zachoval dostatek. Jako zprávy v zapečetěných láhvích, které se po­­hupují na hladině oceánu, snad dospějí do příštího vesmíru a vytrvají v něm. Můj rámec snad jednoho dne usnadní práci těm, kdo se rozhodnou zachované střípky složit dohromady. Toho okamžiku se samozřejmě nedožijeme. Já pouze doufám, že jednou přijde. Lituji, že nepřišel v minulosti, neexistuje v přítomnosti a nepřijde asi ani v budoucnu. Posouvám slunce k západu a rosa na sazeničkách se v pohyblivých paprscích světla třpytí, jako když se probouzejí tisíceré oči. Ztlumím jas a uspíším soumrak. Pak se zahledím na vlastní siluetu na obzoru, na pozadí zapadajícího slunce. Zamávám na ni a ona na mne. Když se tak dívám na vlastní stín, připadám si znovu mladá. Dnes je krásný večer. Dnes se bude dobře vzpomínat.

9

ČÁST PRVNÍ

Květen 1453: Smrt čarodějnice

Konstantin XI. se napřímil, aby si urovnal myšlenky. Odsunul od sebe plány obrany města, přitáhl si purpurové roucho těsněji k tělu a čekal. Měl znamenitý odhad času. Země se zachvěla přesně v očekávané chvíli. Prudké vibrace jako by vycházely ze samého srdce planety. Stříbrný svícen se třásl a drnčel a chomáček prachu, který se na krovu Velkého paláce tvořil možná tisíc let, se snesl k zemi a zabloudil do plamenů svíček, kde se rozprskl v ohňostroj jisker. Každé tři hodiny — tak dlouho trvalo Osmanům znovu nabít jeden ze svých monstrózních kanonů navržených vynálezcem Urbanem — zaduněla o hradby Konstantinopole půltunová kamenná koule. Byly to nejpevnější městské hrad­by na světě. V pátém století je nechal vztyčit Theodosius II. a od těch dob byly neustále zpevňovány a rozšiřovány. Jen díky nim odolal byzantský dvůr útokům tolika mocných nepřátel. Nyní však do nich masivní kamenné koule vyrážely otvory, jako kdyby je okusoval neviditelný obr. Císař si dokázal živě představit následky — zatímco ve vzduchu stále visí husté mračno prachu, nesčetní vojáci a civilisté se hrnou do průlomu jako roj statečných mravenců a barikádují jej vším, co mají po ruce. Ránu pomalu zacelují kusy mate­riá­ lu vytrhané z městských budov, lněné pytle se zeminou,

13

drahé arabské koberce. Císař v duchu dokonce viděl, jak prachové mračno, prodchnuté světlem soumraku, zvolna přikrývá město jako zlaté rouno. Během oněch pěti měsíců, kdy Osmani obléhali Kon­ stantino­pol, docházelo k zemětřesení sedmkrát denně, pravidelně jako odbíjení titánských hodin. Tak zněl čas a rytmus jiného světa, čas pohanů. Ve srovnání s ním působilo zvonění měděných hodin s dvouhlavou orlicí v rohu, které odměřovaly čas křesťanství, slabě a zranitelně. Otřesy opět ustaly. Po chvíli, s vynaložením nemalého úsilí, císař znovu upřel pozornost ke zbytku okolního dění. Pokynul strážím, že je připraven přijmout dalšího žadatele o audienci. Do sálu vstoupil Frantzes, jeden z jeho nejbližších důvěrníků, s útlou, křehkou ženou za zády. „To je Helena.“ Frantzes ukročil stranou a žena vystoupila do popředí. Císař si ji prohlédl. Urozené dámy Konstantinopole dá­ valy přednost bohatě zdobeným šatům, zatímco prosté ženy nosily obyčejná, beztvará bílá roucha spadající až ke kotníkům. Helena však byla kombinací obojího. Namísto tuniky vyšívané zlatou nití na sobě měla prostou bílou halenu, ale přes ni přehozený zdobný plášť. Ten však nebyl purpurový a rudý, jak se slušelo na byzantskou šlechtu, nýbrž žlutý. Žena měla okouzlující, smyslnou tvář. Podobala se květině, která raději shnije ve velkolepém pugétu, než aby pomalu zchřadla na osamělém záhonu. Prostitutka, zřejmě úspěšná. Helena zabodávala pohled do země a sotva znatelně se chvěla, císař si však všiml, že jí oči žhnou horečnatou ener­ gií a zápalem, který byl u žen její společenské třídy k vidění jen vzácně. „Ty umíš čarovat?“ zeptal se. Audienci chtěl mít co nejrychleji za sebou. 14

Frantzes byl obvykle spolehlivý a důkladný. Konstanti­ no­pol dnes bránila přibližně osmitisícová síla. Stálé vojsko však tvořilo už jen malou část, kterou doplňovaly asi dva tisíce janovských žoldáků. Zbytek verboval Frantzes hrstku po hrstce z civilního obyvatelstva. Císaře jeho nejnovější nápad sice příliš nezaujal, ale Frantzes byl schopný a vážený ministr, a tak jeho prosbě nakonec vyhověl. „Ano, dokázala bych zabít sultána.“ Helenin tichý hlas se chvěl jako hedvábné vlákno v mořském vánku. O pět dní dříve stála Helena před branami paláce a dožadovala se audience u císaře. Když ji chtěli strážní odstrčit, vylovila malý balíček, na nějž zbrojnoši zůstali užasle hledět. Nevěděli jistě, co jim žena ukazuje, ale tušili, že něco takového by mít asi neměla. Nevzali ji však k císaři, nýbrž ji zatkli a vyslýchali, kde k takové věci přišla. Když si její verzi ověřili, přivedli ji před Frantzese. Ten nyní balíček uchopil, rozvinul lněné plátno a předmět, který se v něm skrýval, položil císaři na stůl. Císař se zatvářil stejně ohromeně jako prve vojáci u palácové brány. Na rozdíl od nich však na první pohled poznal, nač se dívá. Před více než devíti sty lety, za vlády Justiniána Velikého, nechali mistři zlatníci odlít dva kalichy z ryzího zlata a posázet je démanty. Byly to klenoty planoucí uhrančivou krásou. Oba byly podobné, lišily se jen uspořádáním a tvarem drahokamů. Jeden kalich přecházel z císaře na císaře a druhý byl uschován, spolu s dalšími cennostmi, v základech chrámu Hagia Sofia roku 537, kdy byl dřívější kostel přestavěn na dnešní velkolepou katedrálu. Kalich, který byl císaři důvěrně známý, za dlouhá staletí pozbyl na lesku, tento však zářil tak jasně, jako by jej odlili teprve včera. Heleninu příběhu zprvu nikdo nevěřil. Všichni měli za to, že kalich nejspíš ukradla nějakému bohatému klientovi. 15

O tajné komnatě se sice u dvora vědělo, málokdo však znal její přesnou polohu. Komnata navíc měla být ukrytá mezi obřími balvany hluboko v základech chrámu a nevedly do ní žádné dveře či tunely. Bez rozsáhlých stavebních prací do ní správně nikdo neměl být s to proniknout. Před čtyřmi dny však císař nařídil shromáždit veškeré cennosti říše, pro případ pádu Konstantinopole. Byl to od něj spíše výraz bezradnosti, jelikož dobře věděl, že Turci všechny cesty z města, jak pozemní, tak i námořní, odřízli a on by stejně neměl kudy uprchnout. Třicet dělníků pracovalo bez přestávky tři dny, než se prokopali do tajné komnaty, jejíž zdi tvořily balvany neméně masivní než ty, z nichž sestávala Cheopsova pyramida. Uprostřed komnaty trůnil mohutný kamenný sarko­ fág opatřený dvanácti silnými železnými obručemi. Pěti dělníkům, pod dohledem mnoha strážných, trvalo téměř celý další den, než je upilovali a následně zvedli víko sarkofágu. Všechny přítomné ohromil nikoli pohled na posvátné artefakty ukryté téměř tisíc let, nýbrž čerstvě utržený trs hroznového vína, který spočíval na hromadě zlata a démantů. Helena prohlásila, že jej tam před pěti dny sama nechala, a na důkaz svých slov správně uvedla, že polovina kuliček je snědená a na trsu jich zbývá jen sedm. Dělníci si podle seznamu uložených cenností ověřili, že v sarkofágu kromě kalichu nic nechybí. Kdyby se Helena sama nepřihlásila a kalich nevrátila, všichni, kdo byli otevření sarkofágu přítomni, by skončili na popravišti, přestože do jednoho přísahali, že komnata i sarkofág vypadaly nedotčeně. „Jak jsi to provedla?“ chtěl vědět císař. Helena se roztřásla ještě víc. Bylo vidět, že odvahy si pomocí čar a kouzel dodat nedovede. Upřela na císaře vydě16

šený pohled a zasípala: „Ta místa… vidím… vidím je, jako by byla…“ s námahou hledala ten správný výraz, „… otevřena…“ „Předvedeš mi to? Vezmi něco z této uzavřené nádoby.“ Helena zavrtěla hlavou a vrhla úpěnlivý pohled na Frantzese. Císařův ministr odpověděl za ni: „Tvrdí, že umí kouzlit jen na jednom určitém místě. Nechce však prozradit, kde se nachází, a nikdo ji tam nesmí následovat, jinak prý kouzlo navždy vyprchá.“ Helena úlevně přikývla. „V Evropě by tě dávno upálili,“ prohodil císař. Helena se zhroutila na zem a schoulila se do klubíčka. Svou útlou postavou připomínala dítě. „Umíš zabít?“ pokračoval císař nevzrušeně. Helena se však jen třásla. Frantzes ji několikrát pobídl a ona po chvíli konečně přikývla. „Dobře,“ řekl císař Frantzesovi. „Vyzkoušej ji.“

* Frantzes s Helenou sestupoval dlouhým schodištěm. Louče na stěnách vykrajovaly ve tmě bubliny mdlého světla. Pod každou z nich stáli dva vojáci, od jejichž lesklých zbrojí se světlo odráželo a kreslilo na stěnách živé, mihotavé obrazce. Konečně se ministr s Helenou ocitli v temném sklepení. Helena si přitáhla plášť těsněji k tělu. Přes léto se tady pro potřeby císařského paláce skladoval led. Nyní bylo sklepení prázdné a pod osamělou loučí v rohu se krčil vězeň, podle uniformy anatolský důstojník. Zpoza železné mříže se do Heleny a Frantzese zabodávaly jeho divoké, vlčí oči. „Vidíš ho?“ houkl Frantzes. Helena přikývla. 17

Frantzes jí podal měch ze skopovice. „Můžeš jít. Před úsvitem se vrať s jeho hlavou.“ Helena z měchu vytáhla šavli, která se ve světle loučí leskla jako půlměsíc, a podala ji Frantzesovi. „Tohle nebude třeba.“ Pak se otočila a vydala se po schodišti vzhůru. Kráčela docela neslyšně, a když procházela bublinami světla, jako by měnila tvar — z ženy na kočku a zase zpátky. Nakonec se rozplynula ve tmě. Frantzes pohlédl na jednoho z vojáků. „Zdvojnásob stráže.“ Pak ukázal na vězně: „Chci, aby vám byl neustále na očích.“ Když voják odešel, mávl Frantzes rukou a ze stínů se vynořil muž v černé mnišské kutně. „Buď opatrný,“ řekl ministr. „Ztratit ji můžeš, ale odhalit tě nesmí, za žádnou cenu.“ Mnich přikývl a vyběhl po schodišti stejně tiše jako prve Helena.

* Té noci Konstantin XI. nespal o nic lépe než kterékoli jiné noci od začátku obléhání Konstantinopole. Zrovna když usínal, pokaždé jej probudilo zadunění těžkých děl. Před úsvitem se odebral do studovny, kde už na něj čekal Frantzes. Na čarodějnici mezitím zapomněl. Na rozdíl od svého otce Manuela II. a staršího bratra Jana VIII. byl Konstantin praktický muž a věděl, že kdo se příliš spoléhá na zázraky, obvykle nedopadne dobře. Frantzes pokynul strážím u dveří a do studovny neslyšně vešla Helena. Tvářila se stejně vyplašeně jako při prvním setkání s císařem. Beze slova před sebe roztřesenýma rukama zvedla skopovicový měch. 18

Jakmile na něj Konstantin pohlédl, pochopil, že pokus s magií byla ztráta času. Měch byl plochý a neprosakovala jím krev. Vězňova hlava v něm očividně nebyla. Frantzes se však netvářil zkroušeně, spíše roztěkaně, zasněně, jako náměsíčný. „Vidím, že náš úkol nesplnila,“ poznamenal císař. Frantzes vzal od Heleny měch, položil jej císaři na stůl a otevřel jej. Podíval se na císaře jako na přízrak a vydechl: „Jak se to vezme.“ Konstantin nahlédl dovnitř. Na dně měchu leželo něco šedého a měkkého, jako starý skopový lůj. Frantzes přiložil k měchu svícen. „Mozek toho Anatolana,“ vysvětlil. „Ona mu otevřela lebku?“ Císař zalétl pohledem k Heleně. Ta se ve svém zdobném plášti třásla jako osika. „Ne. Mrtvola vězně se zdá nedotčená. Nechal jsem ho pod dozorem dvaceti mužů, pět strážných na směnu, kteří jej ze všech úhlů neustále pozorovali. Strážní před hladomornou byli taky v pozoru. Neproklouzla by jim ani myš.“ Frantzes se odmlčel, jako by jej vlastní vzpomínky zbavily slov. Císař na něj kývl, ať pokračuje. „Dvě hodiny poté, co Helena odešla, sebou začal vězeň zmítat a chvíli nato padl k zemi mrtev. V tom okamžiku jej pozoroval zkušený řecký lékař a několik válečných veteránů — nikdo prý podobnou smrt jaktěživ neviděl. Za další hodinu se Helena vrátila a ukázala jim tenhle měch. Řecký doktor pak mrtvole otevřel lebku. Byla prázdná.“ Konstantin se zahleděl na uloupený mozek — byl celistvý, bez známek poškození. Žena musela citlivý orgán vyjmout nesmírně zručně. Císař vzhlédl k jejím prstům, které pevně svíraly klopy zdobného pláště. Představil si, jak se ty útlé prsty probírají trávou, trhají houbu nebo květ z konečku větve… 19

Podíval se na stěnu za Helenou, jako by jej zaujalo cosi, co se zvedalo zpod obzoru venku. Palác se rozechvěl dalším zaduněním ohromné kamenné koule, císař však vůbec poprvé otřesy vůbec necítil. Pokud zázraky opravdu existují, pak nám je nebesa seslala v pravý čas. Situace v Konstantinopoli byla zoufalá, stále však zbý­ vala jiskřička naděje. Pět týdnů krvavé řeže oslabilo i nepřítele. Pyramidy tureckých těl se na několika místech zvedaly až k vrškům městských hradeb a útočníci byli stejně vyčerpaní jako obránci. Před pár dny prolomila blokádu Bosporu flotila chrabrých Janovanů a vplula do Zlatého rohu s cennými zásobami na palubě. Všichni hned uvěřili, že je to předvoj velké křesťanské armády. Morálka v táboře Osmanů byla na bodě mrazu. Většina tureckých velitelů si v hloubi duše přála příměří, které byzantský dvůr nabízel. Osmani se dosud nestáhli jen díky jedinému muži. Mluvil plynně latinsky, vyznal se v umění i vědách a byl to znamenitý vojevůdce. Vlastního bratra utopil ve vaně, aby si pojistil trůn, před očima svých vojáků vlastnoručně sťal krásnou otrokyni, aby názorně dokázal, že nad ním ženské svody nemají žádnou moc… Sultán Mehmed II. byl hřídelí, která poháněla celé ohromné soukolí osmanské vojenské mašinerie. Kdyby ta se zlomila, celý stroj by se rozpadl na kusy. Možná nám nebesa opravdu seslala zázrak. „Co tím vším sleduješ?“ houkl duchem nepřítomný císař, zatímco dál zíral do zdi. „Chci, aby se na mě vzpomínalo.“ Helena jako by na tu otázku čekala. Konstantin přikývl. Zlato a démanty tu podivnou ženu nelákaly. Neexistoval sklep či zámek, který by jí odolal. Coby prostitutka toužila po úctě. 20

„Jsi potomkem křižáků?“ „Ano.“ Helena se odmlčela a poté opatrně dodala: „Ni­ koli však čtvrté výpravy.“ Císař jí položil dlaň na hlavu a ona poklekla. „Běž, dítě. Zabiješ-li Mehmeda II., staneš se spasitelkou Konstantinopole a lidé tě budou mít navždy za světici. Blaho­řečená Helena, zachránkyně Svatého města.“

* Před soumrakem Frantzes zavedl Helenu na cimbuří poblíž brány svatého Romana. Na zemi u paty hradeb šelestil písek zčernalý krví padlých. Všude kolem ležely mrtvoly, jako by sem napršely z nebe. O kus dál se přes bojiště valil bílý dým z obřích kanonů, nepatřičně nadýchaný a ladný. A ještě dál se pod olověným nebem, kam až oko dohlédlo, prostíralo ležení Osmanů a ve vlhké mořské bríze se třepotaly praporce husté jako les. Na protější straně se pak Bospor hemžil osmanským loďstvem, jako blankytné plátno poseté černými železnými hřeby. Helena zavřela oči. To je mé bojiště. To je má válka. V mysli jí vytanuly báje z dětství, pohádky, které jí kdysi vyprávěl otec — v Evropě, na protějším břehu Bosporu, byl kraj zvaný Provence a v něm jedna vesnice. Jednoho dne vesnici přikryl mrak a z něj vyšla armáda dětí s andělem v čele. Děti byly oděné v lesklé zbroji, na níž se skvěl rudý kříž. Jeden vesničan, Helenin dávný předek, vyslyšel jejich volání a přeplavil se přes Středozemní moře, aby bojoval za Boha ve Svaté zemi. Z řadového pěšáka se časem vypracoval až na templáře. Později přibyl do Konstantinopole a poznal krásnou ženu, také svatou bojovnici. Zamilovali se a založili význačný rod… 21

Teprve když Helena dospěla, dozvěděla se pravdu — základní rámec příběhu odpovídal skutečnosti. Její předek se opravdu připojil k dětské křížové výpravě, nedlouho poté, co se jeho vesnicí prohnal mor a on se chtěl především najíst. Po dlouhé plavbě jej však námořníci vysadili v Egyptě a prodali do otroctví, stejně jako deset tisíc dalších dětí. Po mnoha letech nevolnictví uprchl a nakonec zabloudil do Konstantinopole, kde skutečně potkal ženu, která kdysi bojovala ve svatém vojsku. Ani ji však nepotkal vysněný osud. Byzantská říše tehdy doufala, že jí z Evropy přijdou na pomoc proti bezvěrcům zkušení veteráni, ale místo toho se dočkala armády hladem vyzáblých žen, chudých jako kostelní myš. Byzantský dvůr je odmítl vyzbrojit, a ze „svatých rytířek“ se tak staly prostitutky. Helenin „význačný rod“ déle než století jen živořil a její otec byl chudší než kterékoli pokolení před ním. Hladová Helena začala provozovat řemeslo své dávné pramáti, když se to však dozvěděl její otec, ztloukl ji a prohlásil, že jestli se to bude opakovat, zabije ji… Ledaže by si kunčofty vodila domů, aby s nimi mohl smlouvat o ceně a vydělané peníze pro ni „opatroval“. A tak Helena odešla z domova a v osobním i profesním životě se osamostatnila. Navštívila Jeruzalém, Trapezunt, a dokonce i Benátky. Hladem už netrpěla a mohla si dovolit i krásné šaty. Věděla však, že je jako stéblo trávy rostoucí v bahně u cesty, že kolemjdoucí si nevšímají, zda šlapou po ní nebo po blátě. A pak připadla na zázrak. K Johance z Arku, jíž se také dostalo božského vnuknutí, Helena nevzhlížela. Co ostatně seslala nebesa Panně orleánské? Obyčejný meč. Heleně však Bůh věnoval dar, díky němuž se stala nejctnostnější světicí po Panně Marii.

22

„Podívej, tamhle je tábor el Fatiha, Dobyvatele.“ Frantzes ukázal opačným směrem, než se nacházela brána svatého Romana. Helena přikývla. Frantzes jí podal další skopovicový měch. „Uvnitř jsou tři jeho podobizny, z různých úhlů a v různých šatech. Dávám ti také nůž, budeš jej potřebovat. Chceme celou hlavu, ne jen mozek. Raději počkej do setmění, přes den nebude ve svém stanu.“ Helena si od něj vzala měch. „Pamatujte mého varo­ vání.“  „Ovšem.“ Nesledujte mě. Nehledejte místo, kam mám namířeno, jinak kouzlo navždy pomine. Špeh, který ji prve následoval převlečený za mnicha, Frantzesovi prozradil, že Helena si počínala velmi opatrně, otáčela se, kličkovala a několikrát se vrátila, nakonec však dorazila do čtvrti Blachernae, kterou turecká kanonáda soužila ze všech nejhůře. Zvěd viděl, jak vstoupila do rozvalin minaretu, pozů­ statku někdejší mešity. Když Konstantin rozkázal zničit všechny mešity ve městě, nechali vojáci dotyčný minaret stát, jelikož se do něj během minulé morové rány uchýlilo několik nakažených, a nikdo se k němu proto nechtěl přiblížit. Když pak začalo obléhání, dělová koule ustřelila jeho horní polovinu. Špeh, poslušen Frantzesových slov, Helenu do minaretu nenásledoval. Vyptal se však dvou vojáků, kteří do něj jednou zavítali — předtím, než jej poškodili Turci. Muži mu prozradili, že chtěli na vršku zřídit pozorovatelnu, ale rozmysleli si to, neboť zjistili, že minaret je příliš nízký. Řekli mu také, že uvnitř nic není, až na několik mrtvol, shnilých už téměř na kost.

23

Tentokrát Frantzes za Helenou nikoho neposlal. Díval se, jak útlá žena míjí šiky vojáků na cimbuřích. Její zdobný plášť mezi vší tou zbrojí, brunátnou krví a rzí vynikal jako klenot. Na smrt vyčerpaní vojáci si jí však nevšímali. Helena seběhla z cimbuří a bezstarostně, bez zjevných snah o setřesení případných pronásledovatelů, zamířila do čtvrti Blachernae. Chvíli nato padl na město soumrak.

* Konstantin hleděl na schnoucí kaluž na zemi, symbol jeho chřadnoucích nadějí. Nechal ji tady po sobě asi tucet jeho špehů. Minulé pondělí, v uniformách a turbanech Osmanů, pronikli v malé plachetnici blokádou v ústrety evropské flotile, která měla údajně připlout na obranu Konstantinopole. Přivítalo je však jen prázdné Egejské moře. Zklamaní špehové tedy splnili povinnost a pronikli blokádou podruhé, aby tu chmurnou novinu doručili císaři. Konstantin konečně pochopil, že slibovaná pomoc z Evropy je pouhý vzdušný zámek. Po mnoha staletích, kdy Svaté město odolávalo mohamedánům, se ho křesťanští králové chladnokrevně rozhodli přenechat bezvěrcům. Dolehlo k němu rozrušené volání zvenčí. Do sálu vstoupil strážný a oznámil, že venku nastalo zatmění měsíce — strašlivé znamení. Pověst pravila, že Konstantinopol nepadne, dokud bude měsíc svítit. Úzkým oknem císař sledoval, jak se měsíc ztrácí v ohrom­ ném stínu, jako by uléhal do hrobu. Vtom se jej z nějakého neznámého důvodu zmocnila jistota, že Helena se už nevrátí a on hlavu svého rivala neuvidí. Uplynul den, pak noc. Po Heleně jako by se slehla zem. 24

* Frantzes a jeho vojenská eskorta zastavili před minaretem ve čtvrti Blachernae a sesedli z koní. Nevěřili vlastním očím. Ve studeném, bílém světle no­vé­ ho měsíce vypadal minaret nepoškozený a jeho ostrá špič­ ka se zabodávala do hvězdného nebe. Špeh přísahal, že když tady byl naposled, půlka minaretu stále chyběla. Několik dalších důstojníků a vojáků, kteří okolí dobře znali, jeho slova potvrdilo. Frantzes jej však zpražil pohledem. Špeh zjevně lhal, bez ohledu na to, kolik svědků se za něj postavilo. Celistvý minaret byl nesporným důkazem jeho lži. Frantzes však nyní neměl čas, aby mu vyměřil trest. Až město padne, trestu Dobyvatele neunikne nikdo. Když voják vedle něj spatřil jeho výraz, raději mlčel. Jako jediný věděl, že horní polovinu minaretu ve skutečnosti neustřelila dělová koule. Že chybí, si všiml jednoho rána před dvěma týdny, kdy bylo široké okolí celou předchozí noc bombardování ušetřeno. Kolem přepůleného minaretu navíc nebyla žádná suť. Dva vojáci, kteří tenkrát byli na obchůzce s ním, mezitím přišli o život, a on proto raději mlčel, neboť by mu nikdo nevěřil. Frantzes s vojáky vstoupil do minaretu, kde se válely mrtvoly obětí moru, ohlodané od divokých psů. Nikdo živý tu však nebyl. Když Frantzes vyšel po schodech vzhůru, spatřil Helenu schoulenou pod oknem. Zdálo se, že spí, ale v přivřených očích se jí leskly plameny pochodní. Byla neupravená a šaty měla potrhané a špinavé. Po tváři se jí táhlo několik krvavých škrábanců, které si podle všeho udělala sama. Frantzes se rozhlédl. Stál na vršku minaretu, v prázdné komůrce ve tvaru kornoutu. Všiml si, že vše pokrývá tlustá 25

vrstva prachu, ve které je několik šlépějí, jako by sem Helena, stejně jako oni, přišla teprve před chvílí. Helena konečně procitla. Roztřesenýma rukama se opře­ la o stěnu a postavila se na nohy. V měsíčním světle, které sem pronikalo oknem, vypadaly její rozcuchané vlasy jako stříbrná aureola. Vytřeštěně se kolem sebe rozhlížela a pomalu, zřejmě s nemalým úsilím, se rozpomínala, kde je. Pak však znovu zavřela oči, jako by se nechtěla vzdát sladkého snu. „Co tady děláš?“ houkl na ni Frantzes. „Já… já tam už nemůžu.“ „Kam?“ Helena stále se zavřenýma očima, jako by si vychutnávala vzpomínku, jako dítě, které nechce dát z ruky oblíbenou hračku, odvětila: „Je tam tolik místa, tak příjemně…“ Otevřela oči a vyděšeně se rozhlédla kolem sebe. „Ale tady je to jako v rakvi, uvnitř minaretu i venku. Musím zpátky!“ „Na svůj úkol jsi zapomněla?“ „Počkejte!“ Helena se pokřižovala. „Počkejte ještě.“ Frantzes ukázal na výjev za oknem. „Na čekání je pozdě.“ Dolehl k nim nesrozumitelný halas. Teprve když se pozorně zaposlouchali, rozeznali dva jeho zdroje. Jeden se nacházel za hradbami města. Mehmed II. rozhodl, že k závěrečné zteči dojde zítra. Právě teď mladý sultán projížděl osmanským ležením a sliboval svým mužům, že mu jde jen o samotné město a že všechny poklady a ženy si mohou nechat. Jakmile Konstantinopol padne, vojáci budou mít tři dny na bezuzdné rabování. Všichni jeho slova vítali jásotem a do jejich nadšeného volání troubily trumpety a duněly bubny. Radostný lomoz Osmanů, smíšený s dýmem a jiskrami táborových ohňů, vanul Konstantinopolí jako dech samé smrti. Oproti tomu halas, který se ozýval z města, byl tlumený a truchlivý. Lidé vycházeli do ulic a shromažďovali se 26

před chrámem Hagia Sofia na poslední mši. Byl to výjev, který se nikdy dříve nestal a nikdy se už nebude opakovat — za doprovodu žalozpěvů byzantský císař, patriarcha konstantinopolský, ortodoxní křesťané z východu a italští katolíci, vojáci v plné zbroji, kupci a námořníci z Benátek a Janova i zástupy běžných občanů, všichni společně předstoupili před Boha, aby se připravili na poslední bitvu svého života. Frantzes věděl, že jeho plán selhal. Helena možná byla jen zručnou podvodnicí a žádnými kouzly nevládla. Tomu by byl Frantzes zdaleka nejradši. Byla tu však ještě jedna, hrozivější možnost — Helena byla pravá čarodějnice, ale spřáhla se s Mehmedem, který jí dal nový úkol. Co jí ostatně mohla nabídnout Byzantská říše na pokraji zkázy? Císařův slib, že se stane světicí, nebyl zrovna přesvědčivý. Ani Konstantinopol, ani Řím by zřejmě takovou poběhlici a navíc čarodějku za světici neprohlásily. Bylo mnohem pravděpodobnější, že má nyní spadeno na dva nové cíle — Konstantina XI. a Frantzese. Copak není Urban, ten uherský vynálezce, dostatečným precedentem? I on kdysi přišel za Konstantinem se svými návrhy obřích kanonů, jenže císař neměl peníze ani na jeho mzdu, natož na vývoj tak nestvůrných zbraní. A tak se Urban obrátil na Mehmeda a to každodenní bombardování bylo trvalou připomínkou jeho zrady. Frantzes zalétl pohledem ke špehovi, který okamžitě tasil meč a bodl Helenu do prsou. Meč ženě pronikl tělem a zůstal vězet v puklině ve stěně za ní. Špeh se jej pokusil vytáhnout, ale marně. Helena položila ruce na jílec a špeh se odtáhl. Nechtěl se jí ani dotknout. Frantzes s ostatními odešli. Helena po celou dobu své popravy nevydala ani hlásku. Hlava jí zvolna klesla na hruď a stříbrná aureola, která jí pableskovala na kadeřích, pohasla. Šachticí měsíčního 27

světla, která dopadala na podlahu, se plazil pramen krve jako černý had. Halas z města i zpoza něj ustal. Ticho před bouří. Východořímská říše přivítala svůj poslední úsvit na Zemi, zde na křižovatce Evropy a Asie, souše a moře. Čarodějnice na vršku minaretu zemřela, přibodnutá ke stěně. Byla možná jedinou opravdovou čarodějnicí v lidských dějinách. Bohužel pro ni však konec onoho krátkého věku čar a kouzel nadešel o deset hodin dříve. Věk magie začal ve čtyři hodiny odpoledne 3. května roku 1453, kdy se vysokodimenzionální fragment poprvé střetl se Zemí. A skončil v devět večer 28. května 1453, kdy ji fragment definitivně nechal za sebou. Po pětadvaceti dnech a pěti hodinách se svět vrátil k normálu. A večer 29. května Konstantinopol konečně padla. Když se krvavá řež po dlouhém dni nachýlila ke svému nevyhnutelnému konci, Konstantin XI. vyšel vstříc osmanským hordám a zvolal: „Město padlo a já jsem stále živ.“ Poté si strhl císařské roucho, tasil meč a vrhl se proti nepřátelům. Jeho stříbrná zbroj se chvíli blyštěla jako hliníková fólie hozená do temně rudé kyseliny sírové a pak se rozplynula. Plný dějinný význam pádu Konstantinopole si lidé uvědomili až za mnoho let. Mezitím jej většina vnímala pouze jako definitivní konec Římské říše. Byzanc byla jako tisíci­ letá brázda vyrytá koly starověkého Říma, a přestože i ona zažila chvíle skvělosti a slávy, nakonec se vypařila jako kaluž v poledním slunci. Staří Římané si kdysi hověli ve svých velkolepých lázních a říkali si, že jejich říše, stejně jako ten mramor pod jejich nahými těly, vytrvá navěky. Žádné posvícení netrvá věčně. Všechno jednou skončí. Všechno.

28