Issuu

Zkapalnit, co mělo zůstat plynné

O možnostech mužství a významu pauzy

Jsou nepohodlné.

Berou nám radost.

Ničí staletou tradici.

Naše kultura kvůli nim utrpí velmi vážnou ztrátu. V roce 2019 vznikla v Budapešti petice, která zaútočila na plavky.

Lázeňský dům Rudas je obvykle docela nenápadný. Není to sice tak dávno, co ke staré budově přibyla moderní přístavba se střešním bazénem a kupolí, z jedné strany ovšem lázně stíní prudký sráz Gellértovy hory, z druhé je svírá nábřežní autostráda, a okrovou stavbu sevřenou mezi skálou, silnicí a řekou může člověk snadno přehlédnout, pokud se do ní nevypraví cíleně.

Důvod by pro to byl; v Budapešti sice fungují dvě desítky lázeňských domů, výsadou toho zdejšího ale bývaly výlučně pánské dny. Provoz, který zde už před půltisíciletím zřídili osmanští Turci, byl tradičně uzavřen ženám, a čistě pánská klientela se tak mohla v Rudasi ve stanovených dnech pohybovat bez plavek, pouze v symbolické bederní roušce. Před několika lety se ovšem správa lázeňského domu rozhodla mnohaletý zvyk omezit — a v pátek pustit do starého hamamu všechny bez výjimek. Plavky se v tu chvíli staly přirozenou podmínkou pro vstup.

Je to nepochopitelná, do očí bijící prázdnota, varovala protestní petice.

Pro rozhodnutí lázeňské správy by se přitom pochopení najít dalo (dokonce i přesto, že ho nemotivovala rovnoprávnost): budapešťské koupele jsou vyhledávanou turistickou atrakcí města i celého Maďarska a provozovatel argumentoval tím, že frekventovaný závěr týdne, kdy do metropole přijíždějí zahraniční turisté, hodlá využít pro navýšení zisků. Nešlo ovšem jenom o to.

Ve stejné době, kdy v Rudasi skončily nahé pátky, nasadila Coca-Cola reklamu se sloganem „Love is love“. Maďarská krajní pravice kvůli tomu zablokovala vstup

do nápojářského závodu a poslanec vládní strany Fidesz vyzval k celonárodnímu bojkotu populárních limonád. Na plakátech se totiž objímali dva muži.

V roce 2020 vyšla v zemi dětská kniha Svět pohádek pro každého, v níž se princ zamiloval do prince. Premiérova kancelář ji označila za homosexuální propagandu a prosadila, že ve dvousetmetrovém okruhu kolem kostelů a škol nebude queer literatura pro dětského čtenáře vůbec k dostání. Jinde ji sice koupit lze, ale ze zákona nesmí do výloh a je možné ji prodávat jenom zatavenou do slídy.

Souběžně s tím Fidesz v parlamentu upravil také ústavu. „Otec je muž, matka je žena,“ zapsal do ní. Šlo o banální a složitě rozporovatelné konstatování, které ovšem současně znemožnilo adopci a výchovu dětí stejnopohlavním párům. Premiér Viktor Orbán vládne Maďarsku déle než dekádu a jeho odpor ke gayům, lesbám a trans lidem sílí rok od roku.

Nový páteční režim v Rudasi by šlo v tomto ohledu považovat i za reakci na proměněné klima. Za vstřícný krok k poptávce mocných.

Naše rozhodnutí se snaží zabránit zjevným sexuálním praktikám mezi návštěvníky, které nezastavila ani posílená ostraha, vysvětlovala lázeňská správa.

Sluší se říct, že nejde o stihomam. Turecká lázeň na pravém břehu Dunaje je skutečně místem, kde se k sobě přibližují muži — ale nepotřebují k tomu zrovna pátek.

Kulisy

Pánské dny fungují v Rudasi v omezené míře dosud; na konci pracovního týdne sice mají vyhrazená už jenom dopoledne, ale každou středu se turecká lázeň otevírá jedině pro muže na celý den. Zdejší sály v takových chvílích připomínají starobylý pánský klub — a slovo starobylý zde není nijak nadsazené.

„Kupole je tak obrovská, že se pod ni vejde tisíc muslimských bojovníků,“ napsal o lázni turecký geograf Evlija Čelebi, který ji navštívil v polovině sedmnáctého století. Pravobřežní Budín byl tehdy ještě samostatným městem ovládaným z Istanbulu a Rudasi se říkalo Zelený sloup — podle barvy jednoho z pilířů podpírajících strop, jenž anatolského cestovatele přiváděl k úžasu. Čelebi sice trochu přeháněl (pro tisíc mužů by v budínském hamamu místo nebylo) a také zelená barva zmizela v čase, ale jinak se zde od osmanských dob nezměnilo nic. Čtvercovou dvoranu vydláždili červenou žulou.

Ve čtyřech rozích čtyři kohouty chrlí termální vodu do čtyř hlubokých van. Každá má jinou teplotu a každá by snadno pojala až deset dospělých mužů, jenže není moc důvodů se městnat. Uprostřed haly totiž stojí bazén, osmiboká nádrž se schodištěm svažujícím se do teplé vody, na němž ve středečním odpoledni jako na ochozu amfiteátru posedávají a polehávají odpočívající muži, tu ponoření do vody jen po pás, jindy po prsa nebo až po bradu tak, že jim nad hladinu koukají leda tváře a nos. Pohledem se ztrácejí v tmavé kupoli nad hlavou, kde malá barevná sklíčka střídmě cedí denní světlo, nebo nastavují ramena ostrému proudu pramene, co prýští z huby maskarona, nebo se pohupují v kolenou a vedou tiché hovory nebo jenom mlčí a zavírají oči a poddávají se hřejivým pramenům, protože termální koupel unavuje a její šum uspává a vlny kolébají.

Kdo se koupe v Rudasi, koupe se ve stejném prostoru, v jakém se o půl tisíciletí dříve hřáli už správci budínského pašalíku. Osmanská architektura pod Gellértovou skálou totiž není určena jen k distancovanému muzeálnímu prohlížení, ale dál slouží účelu, za nímž vznikla, a mužskému společenství, jež se zde den co den nově ustavuje a smáčí, poskytuje nebývale působivé kulisy.

Jeden z obrazů, k němuž se francouzský psychoanalytik Jacques Lacan opakovaně vracel, byl výjev z lázně: momentka z antické pověsti. Následník thébského trůnu Aktaión v ní vstoupí do stinné jeskyně, v níž se právě se svými družkami koupe bohyně lovu Artemis. Je nahá, očím smrtelníka nevědomě vystavuje své božství v podobě, v jaké by ho neměly nikdy spatřit — a Aktaióna proto obratem připraví o život. V ústraní koupele totiž zahlédl veškerou božskou podstatu.

Pravda je stejně nedostupná jako řecká bohyně a my jsme drážděni touhou ji spatřit aspoň na vteřinu, soudil Lacan a za Aktaióna v jednu chvíli označil svého učitele Freuda a ve druhé sama sebe. Nabídnutou metaforou ovšem — a to už spíše bezděčně — nasvítil i prostor, kde může k nahlédnutí podstaty dojít.

Atraktivita lázní obvykle spočívá v jejich schopnosti budit dojem, že v nich neplatí čas, protože jeho plynutí je zde tak pomalé, až se zdá, že se zastavil.

Jedná se samozřejmě o iluzi (pomalost zde v první řadě diktuje každý příchozí sám sobě a teprve jejich součet vytváří onen vyhledávaný lázeňský rytmus), ale iluze je to tak svádivá, až je sebenaplňující, protože ve své ozvěně přitahuje každého, kdo si chce dopřát prožitek bezčasí.

Host, který vstupuje do lázně, se vědomě rozhoduje pro pauzu — pro pomlku v každodennosti, pro pozastavení své existence v jejích obvyklých mantinelech, které tak často určuje vnější svět se svým tempem a závazky.

Zvolená pauza skýtá příležitost ulevit si od břemen, odložit sociální role a dopřát si usebrání a zklidněné bytí-v-sobě, bytí ve své osvobozené podstatě.

Svéráz lázní Rudas spočívá v tom, že neslibují pouze osvobození z času, ale také z prostoru. Iluzi bezčasí zde totiž doplňuje místní a genderová exkluzivita: výlučně pánská společnost se ve všední den schází k odpočinku ve středověkých osmanských koupelích. Člověk nemusí být nutně romantik, aby se pozastavil nad tím,

jestli se opravdu píše jednadvacáté století a jestli deset metrů od kamenné zdi hamamu skutečně proudí auta po nábřeží Raoula Wallenberga. A zdání časoprostorové kapsy či mezery, ten působivý efekt existence v trhlině mohou být po vstupu do sálu tak šokující, že není divu, když se je prvonávštěvník pokusí zachytit.

Děje se to právě teď.

Mladý Brit ještě nevyměnil plavky za bederní roušku, ale na převléknutí nyní nemyslí. Prostor ho přivádí v úžas, a tak se v křiklavých rudých šortkách s motivem ibiškových květů staví na středovou osu lázně a zvedá před obličej mobil, aby mohl budapešťské termály vyfotit. V tu chvíli končí všechen klid.

Z bazénu se ozve důrazné volání. Stejně tak i z van.

A ještě dříve, než cizinec stiskne spoušť, stojí u něj dva zřízenci v bílých mundúrech.

Není o čem diskutovat. Artemis neměla být spatřena — a ani v Rudasi se pauzy nedokumentují.

Chlapci

V bazénu mezi zavinutými lekníny postává malý Ernő

Nemecsek. Je oblečený, zmáčený od hlavy až k patě a zkroušeně se dívá po palmovém skleníku — přesně tak, jak se to dělo v jedné ze scén nejpopulárnější dětské knihy

Maďarska, na jejíž počest v budapešťské botanické zahradě tuto sochu v roce 2019 vztyčili.

Chlapce z Pavelské ulice napsal dramatik Ferenc Molnár ještě za Rakouska-Uherska a ve svém vyprávění použil vděčný námět dětské literatury: nesmiřitelnou rivalitu dvou klučičích part. Tak jako v Knoflíkové válce Louise Pergauda soupeří Loverňáci s Velraňáky a jako Foglarovy Rychlé šípy stojí proti Bratrstvu kočičí pracky, i pavelští chlapci vedeni čestným a charismatickým Jánosem Bokou čelí nebezpečnému soupeři: zákeřnému klanu Červenokošiláčů, který chce hrdiny připravit o jejich herní plac.

Jímavá socha připomíná situaci, kdy se Nemecsek osudově nachladí, protože se při výzvědách v botanickém rajónu rudých nepřátel ukryje do vody, aby neprozradil své kamarády. Není to ovšem jediná situace, kdy nejvysmívanější a nejotloukanější pavelský chlapec projeví jistou dávku odvahy. Opakovaný vzdor červeným košilím a nakonec i vůle hájit domovské území při rozhodné bitvě mu vynese kolektivní uznání a spolu s ním také čestnou funkci Bokova pobočníka. I když totiž pavelským hochům ještě není ani patnáct, svět, který pro ně Molnár stvořil, stínuje svět dospělých mužů — včetně toho, že ho pevně svazuje s válkou.

Chlapci se sdružují v přísně hierarchické struktuře a třídí se podle vojenských hodností. Zavazují se plnit rozkazy nadřízených a ve škole si salutují, zrádce chtějí stavět před čestný soud a Boku coby generála nechávají před rvačkou přemítat o Bonapartovi. Do bitvy se organizují v praporech, do útoku je žene polnice a vlajka, pod níž bojují, má nepřekvapivě maďarské barvy. Láska k hájenému hřišti, píše Molnár, je pro ně totiž totéž jako „láska k vlasti“.

Soudobá Budapešť si tento příběh nepřipomíná jenom v botanické zahradě. O pár set metrů dál, před budovou gymnázia, vztyčila populárnímu klučičímu uskupení hned celé sousoší. Jak vidno, heroismus je třeba oslavovat pomníky už od útlého věku.

Muži

Pavelská družina ctí tvrdost. Nemecskovi nejdřív hrozí kvůli vzlykům vyloučením, a když prochlazený chlapec na konci románu zemře, zbylí kamarádi před sebou navzájem udrží kamennou tvář; Boka se rozpláče teprve ve tmě noční ulice, když si je jistý, že ho nikdo nevidí, protože — jak píše Molnár — poprvé „neukázal mužnost a vážnost“ a místo toho „se chová jako dítě“. Slzy jsou nepřípustné, dokonce i ve smrti.

Pokud americká filozofka Judith Butler ve svém slavném eseji Performativní akty a ustavování genderu uvádí, že základem naší genderové identity je stylizované a v čase opakované jednání, pavelští chlapci k této zřetězené replikaci přispívají hned dvakrát. Nejenže sami napodobují mužské vzory a s jejich pomocí konstruují vlastní chlapectví; kniha, která o nich vypráví, tuto strategii představuje dalším generacím čtenářů jako relevantní model, a u dospívajícího publika tak de facto funguje kulturní abonentka. Jako brzký sociální vklad do takového pojetí mužství, v němž se spojuje asertivita a agrese, dominance a moc, odvaha a aktivita. Jedná se o známou identitární šablonu, kterou můžeme podle svého hodnotového zakotvení označit za klasickou a tradiční, nebo za zjednodušující a stereotypní. Její prostá existence ale není nutně problematická a některé z vyjmenovaných vlastností (aktivita, asertivita, odvaha) nenesou ani negativní konotaci. Prekérní se tato charakterová suma stává teprve kvůli tomu, že z ní hegemonní společenské skupiny uplynulých staletí vytvořily normativní ideál nejen pro muže, ale i pro celé lidství — a od něj odvinuly systémy sociální hierarchizace a exkluze, jež se různou měrou vztahovaly a vztahují na každého, kdo maskulinnímu ideálu nesvede dostát. Plačícího mladíka nevyjímaje.

Knize, kterou Ferenc Molnár napsal už v roce 1899, by byl samozřejmě nesmysl vytýkat, že chlapectví a mužství nekonstruuje jinak. Devatenácté století představovalo pro hegemonii bílého heterosexuála extatickou epochu, Chlapci z Pavelské ulice se svým odmítáním senzitivity a potenciální submisivnosti jsou v tomto ohledu přirozeným reprezentantem doby a rigidní představu o mužství navíc dílčím způsobem zpochybňují, když se nejhrdinštějším členem chlapecké skupiny stane její nejslabší člen.

Pozornost si Molnárovo vyprávění zaslouží proto, že navzdory svému stáří dosud nevyčpělo a že se jím a všemi podobnými příběhy současná evropská společnost běžně obklopuje, aniž je problematizuje. Oslavuje je, převádí na plátna kin a hýčká jako příslovečný zlatý fond, čímž

účelně prodlužuje jejich kulturní stopu, souběžně však nevědomě pomáhá replikovat i jejich genderové vzorce. V maďarském případě je přitom předkládaný obraz klasické maskulinity i politickým nástrojem — jednou z ideologických pák vládní moci.

Maďaři

Když budapešťské divadlo Vigszínház nastudovalo Molnárovu knihu jako muzikál, stal se ústřední melodií bojový popěvek „Náš grunt“, v němž se pavelští chlapci bijí v prsa a přísahají věrnost rodné zemi. Metropole na Dunaji má sice oproti zbytku země liberálnější pověst, divadelní obraz maďarského dorostu ale musel potěšit i vládnoucí národní konzervativce. Na tom, jak má vypadat správný maďarský muž, totiž jejich předsedovi mimořádně záleží a budapešťský muzikál jeho představu nerozporoval, nýbrž replikoval:

Správný maďarský muž je obránce vlasti.

(Fidesz svůj politický úspěch vystavěl na paternalistickém, antiglobalizačním nacionalismu a sám Orbán v tomto duchu přirovnal Evropskou unii ke zpupnému klanu červených košil. Na pavelského chlapce tím pasoval sám sebe a současně i celé Maďarsko, bude-li unijním zájmům dostatečně vzdorovat.)

Správný maďarský muž je hrdina z boje.

(Země sice žádnou válku nevede, ale bojovat se dá i metaforicky, a tak premiér za moderní válečníky označuje aspoň maďarské sportovce. Branný heroismus patří k obvyklému populistickému fetiši a v tomto případě se z atleta v národních barvách snadno stane také mužský idol, vzor fyzické síly a zrcadlo ctností.)

Správný maďarský muž je nadřazen ženám.

(Když spisovatelka Krisztina Tóth navrhla ze seznamu povinné četby vypustit dva tituly z devatenáctého století, protože ženy zobrazují jako pasivní správkyně domácnosti podřízené mužům, vládní média na ni

uspořádala veřejný lynč. Z jejich pohledu totiž ohrozila kulturní tradici.)

Správný maďarský muž je heterosexuál.

(Maďarská státní opera v roce 2018 zrušila patnáct představení muzikálu od Eltona Johna poté, co vládní tisk inscenaci označil za nespoutanou gay propagandu, která může dětského diváka proměnit na homosexuála.)

Správný maďarský muž má být správný maďarský muž už jako kluk.

(A nástrah neubývá. Státní kontrolní úřad nedávno varoval, že maďarský vzdělávací systém může poškodit dospívající chlapce, protože u nich upřednostňuje „ženské rysy“ a málo je podporuje v technických dovednostech, podnikavosti a riskování.)

Správný maďarský muž čelí ohrožení z mnoha stran. (Nejde jen o ženskou emancipaci, neskrývanou homosexualitu nebo Evropskou unii. Nebezpečí představují také američtí miliardáři, muslimští přistěhovalci, a dokonce i přemýšlení nad tím, co to takový maďarský muž vlastně je. Vláda proto raději zakázala celá genderová studia. Hrozivé je vše liberální, vše zahraniční, vše soudobé, nebo to tak aspoň tvrdí Viktor Orbán — a jedním dechem slibuje, že učiní veškerým hrozbám přítrž, pokud mu voliči svěří svou důvěru.)

Správný maďarský muž je přísně chráněný druh. Jenže ochrana lehce zakryje kontrolu, přísnost se snadno promění v útisk a nelze se divit, že někteří muži hledají, kde by si od diktátu fideszovských norem mohli dopřát pauzu. Jedno takové místo by tu bylo.

Zákulisí

Čtvercovou dvoranu vydláždili červenou žulou, ve čtyřech rozích čtyři kohouty chrlí termální vodu do čtyř hlubokých van, uprostřed haly stojí osmistěnný bazén se schodištěm… to všechno už jsme viděli. Prvotní zaujetí působivou scénou ovšem odvádělo pozornost

od pánského osazenstva, a teprve když přivyknete časoprostorové kapse a poddáte se blaženému klidu lázeňského vakua, uvidí vaše oči jasněji — a někdy až do očí těch druhých. Kdekdo se totiž dívá. Nahotu stíní jen krátká bílá plenta kolem pasu. Kryje klín, zadek vůbec ne. Ve vodě se zdvihá, nad vodou se lepí na tělo… a mnozí muži v Rudasi nepřivírají víčka jenom kvůli slasti koupele. Ostří a sledují jiné mokré muže, kteří pomalu korzují v loubí bílých sloupů, nebo otálejí ve sprchách a vyhlížejí nově příchozí nebo si pohledem měří ty, kdo se s nimi máčejí ve vanách, a když se hodně osmělí, přisednou si blíž, nebo hledají, s kým se zavřít v malé šatní kóji, nebo s tázavým výrazem postávají u dveří vedoucích do páry a plaše pobízejí ke vstupu nebo se rovnou sesednou na dřevěných lavicích, stehno se opře o stehno a ruce se dají do pohybu, protože rozpálená mlha nabízí laskavou skrýš a úlevné vzdechy mohou mít různé příčiny.

Pořád přitom platí, že staré turecké lázně nejsou saunou pro gaye. I takové podniky v Budapešti samozřejmě existují, jenomže v nich už není místo pro pochyby, skrývání ani zdrženlivost, zatímco v hamamu pod Gellértovou horou nikdy není jasné, kdo je gay a kdo ne. Zdejší dorozumívací kód je proto nutně inhibovaný a subtilní; spočívá vlastně jen v délce a intenzitě pohledu a typizovaných dotycích na vlastním těle, které jsou ale současně tak kradmé, že nevzbuzují zbytečnou pozornost.

K tomuto plachému skrývání může člověk snadno přistoupit jako k zábavné a vzrušivé hře, na níž si ověří vlastní rozpoznávací schopnosti a případně i svůdcovský talent — za předpokladu, že je jeho jediným cílem pokoutná masturbace nebo tichý sex v převlékací kabině. Daleko zajímavější než podoby a možnosti vzájemného přiblížení jsou ovšem okolnosti, za kterých může k takovému zážitku vůbec dojít.

Fakt, že v Rudasi dochází k homosexuálnímu chování, totiž vůbec neznamená, že zde vyhledávají slast lidé, kteří se jako homosexuálové také veřejně identifikují.

V pruderii orbánovského Maďarska totiž staré turecké lázně se svou historickou tradicí exkluzivního přístupu a přirozeným zakotvením v budapešťské městské kultuře vytvářejí prostor, do něhož je možné (na rozdíl od gay saun) vstoupit beze studu a rizika nechtěných sociálních nákladů a který současně (tentokrát už ve shodě s gay saunami) důsledně dbá na diskrétnost klientovy pauzy, ať už je její podoba jakákoli.

Už sice zaznělo, že je homosexuální kontakt v Rudasi kradmý, rozhodně to ale neznamená, že je neviditelný. I muž, který do lázně ve všední den přijde jenom kvůli termální koupeli, přece svede zaznamenat zkoumavé pohledy svého okolí, povšimne si předváděných dotyků a zcela jistě rozpozná rytmické pohyby pěstí, když se usadí v páře. Nejpozoruhodnější na zdejší společnosti proto nakonec není její erotické a sexuální zákulisí. Opravdu důležitá je teprve skutečnost, že do tohoto zákulisí kdekdo vidí… a nikomu to nevadí.

(S výjimkou lázeňské správy.)

Náklonnost

Zažitá představa o výlučně pánských společnostech se pojí s obrazy hierarchie a řádu. Ať už se jedná o armádní sbory, církevní bratrstva nebo sportovní družstva, jsou tyto mužsko-mužské kolektivy vždy organizovány ve vertikální ose podle rozdílné schopnosti ovládat specifické kompetence. Přirozená společenská diverzita (všichni neumějí všechno stejně, protože všichni nejsou stejní) se tím ale stává i nástrojem reduktivní klasifikace, která určuje odstupňovaný přístup k moci a privilegiím — a snadno budí rivalitu. Soupeření o vlastní pozici a případný vertikální posun navíc doplňuje trvalá pohrůžka restrikce, protože organizace respekt k nastoleným principům buď implicitně očekává, nebo si ho rovnou vymiňuje. A je nasnadě, že takto uspořádané společenství má daleko k družné idyle.

Když podobné mužsko-mužské vazby zkoumala americká socioložka Sharon Bird, došla k závěru, že přispívají k udržení hegemonní maskulinity. Jsou totiž odtržené od běžných sociálních kontaktů (část populace v nich nemá místo) a silně soutěživé, mužskou identitu navíc konstruují nejen jako protiklad k té ženské, ale ještě ji ženám vertikálně nadřazují.

Žádný chlap nikdy není úplně vespod, když je někde pod ním pokaždé ještě ženská.

Když mužsko-mužské vazby studovala americká teoretička genderu Eve Kosofsky Sedgwick, došla k závěru, že udržují i heteronormativní maskulinitu. Nevymezují se totiž jenom vůči ženám, ale i vůči homosexuálům. Pohrdáním a záští, kterou k nim přinejmenším formálně chovají, totiž potvrzují vlastní, řádnou heterosexualitu.

Žádný chlap nikdy není úplně vespod, když je pod ním kromě ženské ještě buzerant.

Když mužsko-mužské vazby popisovali švédští sociologové Nils Hammarén a Thomas Johansson, došli k závěru, že Bird a Kosofsky Sedgwick měly pravdu, ale jenom zpola. Vertikální model je sice zažitá představa, avšak nikoli jediná. Z osy zkusili udělat kříž. Tak jako mužství nikdy není z jednoho kusu, nejsou podle nich z jednoho kusu ani komunity, které muži vytvářejí.

Pokud v nich chybí institucionální vertikála, odpadají zčásti i důvody k rivalitě, protože není o co soutěžit, a horizontálně organizovaná pánská společenství v tu chvíli umožňují projevit subjektivitu v její plasticitě… včetně prožitků blízkosti. Ty koneckonců nejsou ničím mimořádným ani v pánských partách, co spolu jezdí na vandr, ani v blízkém a bratrském přátelství dvou mužů.

Hammarén s Johanssonem už ale nemluví o tom, že i u horizontálního kontaktu je obvykle potřeba vymezit bezpečné pole magickými formulemi:

Bavit se o ženách a nedopustit nic, co by se dalo vyložit jako vlastní zženštilost.

Manifestovat své chlapství a nepřipouštět, že bych jím mohl být také zaujatý.

Vratislav Maňák: S Wittgensteinem v gay sauně — ukázka

BRNO 2026

Vratislav

sociologické reportáže

Maňák

Zkapalnit, co mělo zůstat plynné

Kulisy

Chlapci