Také vás tak irituje, když se knižní
rozhovor pořizuje s někým mladším
šedesáti let?
Myšlenka na knižní rozhovor s Vítem vznikla, když mu bylo šedesát. Jeho odpověď tehdy byla zdvořile vyhýbavá, takže nic. A stejně jsem věřil, že ho jednou „ulovím“, čili myšlenku jsem neopustil, pouze ji uvedl do stavu vyčkávavé latence. Oživil jsem ji v roce 2021, tedy o deset let později, maje před sebou již sedmdesátníka s kompletně bílým vousem i vlasy. Domluvili jsme se celkem rychle a pustili se do díla. Kniha je výsledkem mnoha setkání od dubna 2021 do června 2022. Přestávku v nich udělala Vítova sedmitýdenní hospitalizace na podzim 2021. Řekli jsme si, že knížku rozdělíme na dvě části – v první se dostane na chronologii života (životopis je struktura vypravěčsky bezpečná, jakož i moudrá), v druhé si pak „vyzvětšujeme“ šest důležitých oblastí. V něčem se tedy obě části lehce překrývají, což snad není na škodu. Jak to celé probíhalo? Nahraná setkání jsem postupně přepisoval a dával Vítovi k revizi – něco se při tom doplnilo, opravilo, občas i vypustilo. S přepsaným a doplněným textem jsme si oba ještě pohráli jako s celkem.
Byla to moc pěkná jízda. Taková, při níž jsem měl možnost ocenit Vítovu otevřenost, velkou vážnost, s jakou věci promýšlel, často až zvíci sedmi mailů denně, cit k detailu, vstřícnost, ohleduplnost, jeho múzičnost (však je básník, ne?) i preciznost (je to přece středoškolský češtinář–latinář).
Jak tato jízda dopadla, nechť posoudí už někdo jiný.
J. T.
Víte, jak se cítíš na počátku našeho rozmlouvání? Nemáš z něčeho strach? Třeba z toho, že se na sebe dozvíš – a to vlastními ústy – něco, cos předtím nevěděl? Strach nemám. Možná to mám tak trochu jako náhradní zpověď. Marek Orko Vácha mě vyzývá, že už je nejvyšší čas. A já se pořád nemůžu rozhoupat. Dlouho to nebylo proto, že jsem nemohl řádně, platně litovat.
Teď už by to možná i šlo… nevím. Možná se i na sebe něco dozvím, co si nepřiznávám, ale já si snad přiznávám všecko.
Z upřímnosti a sebepřiznání tedy strach nemáš. To ne. Možná spíš strach a obavu z toho, jak se mi bude dařit formulovat. A jak se co bude vynořovat, aby to tvořilo nějakou stavbu.
Dobře, takže jdeme na to. Začnu úplně tradiční otázkou. Máš něco, o čem víš, že to byl tvůj první obraz, první vzpomínka, zážitek? Mám. Už dávno jsem to vydoloval a je z toho dokonce báseň. Jmenuje se „Mami! do černého dvora“. Mohl jsem mít tak tři roky. Bydleli jsme v bytě, který byl v komplexu dědovy hospody v Hradci u Opavy. No a já jsem se v noci probudil, přes dvůr to bylo do hospody nějakých třicet metrů. Byla tma, byl jsem sám a nikde nikdo. A teď ta hrůza, ta tma… V pyžámku jsem přeťapal dvůr a zjevil se v hospodě. Naši honem vyběhli a hned jsme se vrátili domů. Myslím, že je to moje minitrauma z dětství.
Pojďme tedy na tvé rodiče, už proto, že každému z nich věnovals jednu sbírku. Maminka byla hospodská dcera, jak se říká. Byla ze šesti dětí; dvě umřely, jedno dost tragicky. Patřilo to k bolestným vzpomínkám naší rodiny. Jak bylo dětí víc a jejich rodiče, čili můj děda s babičkou, byli zapřaženi v hospodě, tak se starší sourozenci starali o ty mladší. A na strmých schodech na půdu teta Zita malého Pepíčka nesla v náruči a on jí spadl a zabil se. Nevím ani, jak se pak děda s babičkou z toho dostali. No a jedno dítě zemřelo hned při porodu. Přitom babička měla ještě jednoho nemanželského syna a děda si ji vzal s ním. Dal mu své jméno a získal za to bohaté věno. Babička pocházela z Valašska, ze selské rodiny. No a za to věno se koupila hospoda.
Čili obě strany získaly. A jak babička přišla ke svému nemanželskému synovi? O tom se nemluvilo. Toho nemanželského babiččina syna jsem poznal, až když mi bylo tak patnáct šestnáct. Občas za babičkou přijel, ale to až v době, když už děda nežil. A ačkoliv mu děda dal své jméno Babinec,
Před Boudou v roce 1951. Zleva babička, maminka, teta Zita a děda; ve vozíku já a sestřenice Šárka
Rodný dvůr v roce 1954. V peřince bratr Jiljí
S bratry na rodném dvorku, 1960
došlo mezi nimi k velké roztržce. To mám z druhé až třetí ruky. Děda, když se opil, tak babičku i mlátil a ten syn se u toho nějak naskytl a zmlátil zas jeho, svého nevlastního otce. Od té doby nenávist. A proto se „Manek“ – tak mu babička říkala – mohl v hospodě ukázat, až když děda zemřel. K babičce se choval přímo vroucně – pořád ju objímal a „Mamko, mamko…“
Takže maminka jako hospodská dcerka, celkem zaopatřená. Byli jste tři bratři. Ty jsi nejstarší. Pak je Jiljí, fotograf a inženýr, 1953, a nejmladší je Libor, zdravotník, 1955.
Co ti z maminky nejvíc utkvělo? Později to byla hudba, jednoznačně. Předtím to, že mi četla. Měla krásný vztah ke knihám. Tatínek moc ne, ačkoliv byl učitel. Nejvíc si pamatuju Srdce od de Amicise. Ale to bylo o něco později, možná až když jsem si četl sám. Je tam takový tragický příběh o bubeníčkovi a u toho jsem pobrekával.
A něco z doby, když jsi ještě neuměl číst? Pamatuju si takové leporelo se zvířátkama. A z něho dvě básničky, které považuju za geniální miniatury. Název „Gazela“ a jediný verš: „Kmitla se a zmizela.“ To jsem mohl mít tak štyry, možná pět. Pamatuju si taky obrázek, stojí tam dvě kozy jako dvě ženské, na zádech mají nůše a k tomu je čtyřverší: „Kozy, kozy, to jste matky? / Jak tu chcete dlouho stát? / Slitujte se nad kůzlátky, / vždyť už mají doma hlad!“ A pak se mi vybavuje ještě Hrubín – Říkejte si se mnou, Trnkovy obrázky jsem očima doslova rentgenoval, nebo Říha – O letadélku Káněti, to jsem si už ale četl sám.
No počkej, a co pohádky? Základní fond: Němcová, Erben… To u nás nějak nebylo. Nebo mi to neutkvělo. K pohádkám jsem neměl nikdy v životě hlubší vztah. Vysvětluju si to – asi falešně –, že jsem byl natolik saturovaný biblickými příběhy – hlavně moje fantazijní potřeba –, že na pohádky už jaksi nezbylo místo. Ale měli jsme je doma, třeba Bajaju, to si vybavuju. A teď si vzpomínám: byla taková primitivní promítačka – bakelitová krabice, žárovka a objektiv, jmenovalo se to myslím Diar – a před tím objektivem se posunovaly celuloidové filmy a promítaly barevné obrázky, byly to pohádky, a pod každým obrázkem bylo napsané, co se právě děje. To se mi líbilo. Nejvíc „Perníková chaloupka“.
Co tatínek? Angažoval se v tom taky? On brnkal na náboženskou strunu. Vodil mě jako kloučka do kostela, vzpomínám, jak jsem seděl na stupínku u bočního oltáře, a když se pak doma mluvilo o kázání, představoval jsem si psa od pana Nováka, protože se jmenoval Kazan. Mezi našimi ale nebyl dobrý vztah. Bylo to nešťastné od počátku a týká se to církve. Maminka jako osmnáctiletá byla u toho, když hradecký kněz Trtílek odcházel z Hradce u Opavy do Andělské Hory na Bruntálsku. A že by tam potřeboval hospodyni
a varhanici. Přitom maminka hrála na klavír. To je dost podivuhodné. Děda hospodský, řeklo by se hrubšího ražení… a všecky děcka chodily do klavíru.
No a maminka a Andělská Hora… Kdy to bylo? Byla tam tři roky, vracela se v roce 1949. Tam se poznala i s tatínkem. Byl tam jako učitel a jako horlivý katolík se hned kontaktoval s farou, kde působil ten Trtílek. Jenomže tam došlo k avantýrám – mezi knězem a maminkou. Až potrat prý. No a ten kněz se pak chtěl maminky zbavit. Tatínek ale nic nevěděl. A toto bylo jeho celoživotní trauma.
Skoro jako od Gabriely Preissové. Takže mezi rodiči stále visela tato avantýra. Tatínek si maminku vzal a nevěděl, že mezi nimi něco bylo. O potratu už vůbec.
Jak ses to dozvěděl ty? A to je právě to – od tatínka. Což považuju za jeho velkou životní chybu. Že od dětství mě krmil takovýma představama, co maminka všecko dělala. Takže narušil můj vztah k mamince a možná k ženám vůbec.
A odkdy s tím „krmením“ začal? Už na základní škole, asi tak v páté šesté třídě. Vykládal, jak chodil v Andělské Hoře na faru a jak se tam k němu Trtílek pěkně choval, jen aby na něho maminku „přehrál“. A zdrcený líčil hradeckou svatbu. A že se maminka s Trtílkem stýkala i po svatbě a že Jiljí možná není jeho… Když už byla maminka stará a my tři synové ve zralém věku, rozplakala se a řekla: „Vim enom jedno: fšeci ste jeho!“ Těžko se o tom mluví…
Jaký byl tatínek jinak? Říkals, že byl horlivý katolík. Na počátku padesátých let se na Hradcu hodně staral kolem kostela, o zpěv. To byl asi i důvod, proč ho pak přeložili na Ostravsko. Někdo ho varoval, že s holkama nacvičuje písně na májové pobožnosti. A maminka vždycky říkala: „Tatinek byl hrdina, ale ja sem to s nima nacvičovala.“ A taky mu vyčítali, že když se z okolních vesnic na Hradec sjížděly děcka na roráty a mezi koncem rorátů a začátkem vyučování byla zhruba hodina a mrzlo, tak to tatínek nějak domluvil se školníkem, aby jim odemkl školu a šatnu, aby venku nemrzly. Taky musím o tatínkovi říct, že kde mohl, všude mě tahal. Třeba si vzpomínám, jak jezdívala z Hradce do Opavy lokomotiva, říkalo se jí „Hradecká koza“, s vysokým komínem, a tatínek tam normálně přišel… a jestli bych se nemohl podívat do té výhně, jak se tam přikládá. Nebo třeba za nádražím cosi shrnoval buldozer. Tak hned za buldozeristou, a už jsem seděl v buldozeru a jel jsem. Nebo z žimrovických papíren jezdil na nádraží malý vláček, úzkokolejka, a vozil papír. Zastavil ho, a jestli by kluka nemohli svézt. Tohle mi popřával. A měl na Hradcu známého, pana Schreibera, a s tím jsem zas poznal zemědělské práce. Byl to sedlák, který komunistům dlouho vzdoroval, nevlezl do jézédé. Jezdil jsem se senama, nebo když byly žně, tak jsem jel na fůře, seděl jsem i na koňu.
Jaká byla tatínkova víra? A jak na to byli vyladěni s maminkou? Tady se musím vrátit k jejich svatbě. To tatínek ještě nevěděl, že kněz, který je sezdává, ten Trtílek… že spával s jeho nevěstou. Do toho ještě patří, že maminku prý nechal kvůli nějaké jiné babě. Takových scén. O svatební noci se prý maminka rozplakala, protože si vzpomněla na Trtílka. Měla od něho spoustu knih – třeba Raisův Západ. Takže ho měla furt tajně ráda. A tatínek, když se to dozvěděl, tak z toho byl na infarkt. Totální manželský rozvrat.
Kdy se to tatínek vlastně dozvěděl? Nedlouho po svatbě. Od koho, to nevím. Po Listopadu dosáhl v Římě rozvodu, po mnoha letech bojů. Jako že od počátku byl ten sňatek neplatný, protože do něho vstupoval s něčím, o čem nevěděl.
Tys jako dítě pociťoval, že mezi rodiči vládne nelad? No jasně, byly strašné hádky. To ale až jsme se přestěhovali do Bohumína. Tatínek se cítil v právu, podvedený. A maminka začala pít. Pracovala v nádražní restauraci, někdy se vracela domů až hluboko v noci. Jednou jí tatínek vzal klíč od baráku a ona se soukala okénkem do prádelny v suterénu… Hrůza.
A že by se tatínek přes to nějak velkoryse přenesl? To ne. On taky studoval teologii nějakou dobu. Dodneška se přesně neví, proč po prvním ročníku musel odejít. Jestli tam vykládal nějaké lechtivosti nebo co. Ženská v tom asi nebyla. Pro něho ale církev znamenala skoro všecko. No a teď když představitel té církve páchal toto s jeho ženou, to ho tak rozhodilo, že těžko hledat nějakou velkorysost.
Tatínkovy májové
Ještě něco k soužití tvých rodičů s prarodiči. Vy jste všichni bydleli do padesátého šestého roku, kdy jste se odstěhovali do Bohumína, v jednom objektu? Tři generace? My jsme měli byt vzadu, vepředu byla hospoda. Ale byly tam tahanice a rozbroje. Třeba o byt. Bydlela tam totiž v patře ještě maminčina sestra a ta měla za muže júdr, právníka; byla to hradecká honóra. No a tatínek se do právníka v baráku, do kterého se přiženil, obul a hnal to k soudu, že my máme mít ten horní, lepší byt. On žádný velký sudič nebyl, ale udělal to tak nějak principiálně, že máme dvě děcka (to už se narodil Jiljí)… Já kdybych se takto někam přiženil, tak si tam asi vyskakovat nebudu.
A jak to dopadlo? On ten soud vyhrál – proti právníkovi! Tak jsme soudně získali ten lepší byt, tatínek tam do toho horního bytu šel, ale maminka ne. Její rodiče byli načertění, hlavně děda hospodský, co si tady poroučí Svatba rodičů, 28. února 1949
někdo, kdo se přistěhoval „s holou prdelou“. A další temný zážitek z mého dětství. Tak on tam tatínek nějakou dobu nahoře trucoval a já jsem tam za ním jednou šel a tatínek tam seděl mezi židlama. Vidím ty židle, nábytek na hromadě, tatínek… a když mě uviděl, tak se rozplakal.
Jak ho pak brali maminčini rodiče? No špatně. Byli rádi, že jsme v padesátém šestém šli pryč.
A jaké jsi to měl s nimi, s maminčinými rodiči? S dědou Babincem jsem nejlepší zážitky měl, když mi bylo asi tak pět a chodil jsem s ním na Kopec na zahradu. Tehdy ji měl poměrně čerstvě, teď už je zpustlá. Chodil tam pracovat – vázal stromky, prostříhával je. A mě bral s sebou a měl psa Lauda, a tak jsme tam chodili tři. Pod Kopcem byl lán obilí a uprostřed ho protínala mez a na ní stál patník. No a on mi dovolil si na ten patník sednout a odpočívat, a potom jsme zase šli navrch, kde byla chatka, říkalo se jí „Buda“. Stojí tam dodnes a budu o ní ještě mluvit. Vzpomínám si – a to už jsme tam byli všichni tři bratři –, že tam měl děda flašku becherovky a my jsme museli od plotu k Boudě dělat kotrmelcové závody. A kdo byl dole první, ten dostal štamprlu. V pozdějších letech s náma hrával na verandě karty, ale rád nás obehrával. Cigána – to on uměl. A vždycky když vyhrál, tak se tomu chechtal. To byl takový chladnější vztah.
A babička? Maminčina maminka. To byla skoro mučednice. Prostá žena, jak se říká. Děda měl bab, i se služkou něco… No, Babinec. (smích) Babička byla trpělivá a obětavá. Kousek byly Branecké železárny – „BRANO ZAVÍRÁ SAMO“ –, a když ještě hospoda patřila dědovi a chlapi kolem ní chodili v zimě na šestou, tak ona vstávala, aby jim dala na cestu štamprlu. A potom už pomalinku začala chystat obědy. Děda po tarokách spal.
Jak jste si jí užili vy kluci? To až jsme se přestěhovali do Bohumína. Byli jsme tam každé prázdniny, skoro celé. Než šla do důchodu, vařila v hospodě, a ještě i nám třem. Dneska mě dojímá, když si vzpomenu, jak už byla stará a jak vyškrabávala z malé semišové peněženky drobňáky a posílala mě do konzumu za mostem na nákup: chleba – byl i trojkilový! –, margarín, smetol… Ledničku neměla. Spížka byla pod schody na půdu, před tlustou venkovní zdí, s malým okénkem. Mlíko se muselo hned převařit, aby vydrželo. Nebo jak nám dělala buchty. Plechy jsme nosili k pekařovi, jmenoval se Vícha, a za hodinu zase pro ně, byly ještě teplé.
Tak už pojďme na ten Bohumín. V roce 1956 jste se z Hradce přestěhovali do Bohumína. Proč? Maminka si prý vyběhala na úřadě, že soužití jejích rodičů s tatínkem není už dál možné. Taky věděla, jak o ní tatínek po Hradcu všecko to nejhorší vykládá. Jiná verze je, že byl přeložen kvůli náboženství, jak už jsem říkal. Možná jedno s druhým. Nevím.
Tatínek jako bohoslovec, Hrabůvka 1944
Jestli tomu rozumím, odstěhovali jste se, aby se snížilo napětí. Nejspíš. Tatínek nejdřív rok dojížděl do Pudlova. To je hned před Bohumínem. A pak už se vyjednávalo, že když už tam učí a je to na dojíždění daleko, tak aby se rodina přestěhovala za ním.
Máme první polovinu padesátých let. Vnímals nějak tu dobu? Třeba přes rodiče, nebo i přímo? Doléhala přes rádio, později jsem si ho nazval „Bulganin“, to byl tehdy nějaký sovětský činovník a jméno „Bulganin“ bylo z toho rádia často slyšet. Vidím tatínka v noci a na rádiu rozsvícenou
Děda Babinec před Boudou, počátek šedesátých let
takovou tu stupnici a vrrrrrr, hrčení. Poslouchal zahraniční rozhlas. Bylo to tajemné. Jenom jsem tušil, že poslouchá něco, co se nemá poslouchat. O politice jsem neměl ponětí. Maminka nám klukům dlouho nic špatného na tatínka neřekla. Ale jednou to už nevydržela: „…a stejně byl v Káesčé!“
To nám tatínek nikdy neřek! Nevím, kdy to přesně bylo, asi kolem padesátého roku. A když už to na něho prasklo, řekl, že ho z KSČ brzo vyloučili, protože prý na schůzi vstal a prohlásil: „Omluvte mě, soudruzi, ale já už musím do kostela.“ No nevím… To byla tatínkova velká slabost, že na sebe neuměl říct nic špatného. Chtěl vypadat jako svatý. (To moje děcka na mě všecky svinstva vědí.) Taky prý za svobodna unesl manželku nějakého důstojníka, majora, a před svatebním obřadem se rozhlížel, jestli na něho ten major nepřiletí. Když nám to maminka prozradila, ale to už jsme byli dávno dospělí, tak to omlouval, že měl tehdy horečku a že nevěděl, co dělá. (smích)
Unést ženu – a ještě k tomu majora Československé lidové armády…
To si teda troufl… Pak až za dlouho, potom co dosáhl rozvodu, se k ní vrátil –do Smržic u Prostějova. To už byla vdova. Zkoušeli spolu žít, ale nešlo to. Ona ho třeba hnala na zahrádku, aby tam něco dělal… a on na to nebyl.
Takže Bohumín. Je rok 1956. Tys začal chodit do školy až tam, ne?
Ano. Do první třídy jsem šel v padesátém sedmém. A po první třídě mě tatínek přihlásil do náboženství. Jinak maminka taky měla náboženskou výchovu, hrávala jako mladá holka na kůru, ale protože tatínek byl takový „přesvatý“, tak se zatvrdila. Do kostela přestala chodit, věděla, co o ní tatínek
po Bohumíně roznáší. Ale k prvnímu svatému přijímání nás vzorně vypravila a vystrojila slavnostní oběd. A když za náma přijížděla o prázdninách na Hradec, tak se sestrou na procházce prý vždycky natrhaly kopretiny a kytku položily ke kapličce na Pivovarské. Jsem si jistý, že se ke konci života modlila.
Řekni mi teď něco o tatínkově rodině. A jaký k nim měls vztah? Tatínek žárlil, že my tak rádi jezdíme na Hradec, za maminčinými rodiči. Ostravský dědeček s babičkou bydleli v Přívoze, taková začouzená, nevábná čtvrť na okraji města. A tatínek chtěl, abysme za nimi taky jezdili. Dědeček byl ruský legionář. V životě jsem ho neviděl jinak než v pyžamu. Vůbec už nevycházel ven, jen se tak šoural po bytě. Měli ložnici, kuchyň, spížku, předsíňku, malý pokojíček a samozřejmě záchod. A když jsme zazvonili, tak jsme slyšeli, jak se šourá tou předsíňkou a volá: „Nikogo nima duma!“ A to bylo pokaždé. Taková jeho sranda. Ale už ani moc nemluvil. Všechno, co o něm vím, mám od tatínka – co zažil na ruské frontě. Byl tam u zdravotní služby. Stahoval raněné a při tom chytil jednu kulku pod lopatku, to měl štěstí, a jednu měl ve stehně. On by se tím nechlubil, ale tatínek na něho: „Tati, ukaž, ukaž!“ Takové škaredé, vchlípené jizvy – to mi utkvělo. Nad postelí měli Ježíše v Getsemanské zahradě. Do smrti člověk nezapomene, co řekl blbého. Takto jsme jednou spali vedle něho a já mu říkám: „Dědečku, to je škoda, že už brzo umřeš.“ No a on se rozplakal. Měli tam skříně, kde visela dědečkova legionářská uniforma, sice už trošku prožraná od molů, ale měl na ní dvě vyznamenání. A v té skříni byla i plechová krabica s plynovou
Rodná v roce 1956. Ve vratech maminka s bratrem Liborem v náručí, před nimi já
maskou, tu nám dědeček daroval, když jsme si hráli na vojáky. Tatínek vzpomínal, jak s ním byl jedenadvacátého září 1937 v Praze na Masarykově pohřbu. Tatínkovi bylo patnáct. Vzpomínal, jak šli po Václavském náměstí a tehda, jak se drželo na legionáře, tak i důstojníci museli legionáře zdravit jako první, i kdyby to byl vojín. A jemu to prý dělalo dobře, byl desátník, tak šel, a když oni zasalutovali, tak zasalutoval a řekl: „Nazdar, hoši!“ – K tomu musím dodat, že ještě za života Václava Havla jsem věděl, že budu na jeho pohřbu. Když tatínek na Masarykovem, tak já na Havlovem. Dědictví otců. A stalo se.
A babička? Křesťanská duše, pokorná. Tatínek zdůrazňoval, že měla výtvarné nadání, ale protože byla z chudých poměrů, tak nebyly peníze, aby ho mohla nějak rozvíjet. Pamatuju si na její obrázek v kuchyni, byly na něm namalované jeřabiny, takový vybledlý akvarel z jejího dětství. Co já pamatuju, tak pracovala v hotelu Palace v Ostravě a chodila tam na noční umývat nádobí. A protože to asi nebyl moc velký příjem, tak si přivydělávala tím, že jezdila do Beskyd – speciálně si pamatuju Čeladnou – na borůvky. Ty potom prodávala. Když poslouchám Janáčkův „Čeladenský“ z Lašských tanců, tak si vždycky na babičku vzpomenu.
Co sis z ní odnesl ty jako kluk? Moc toho nenamluvila. Byla upracovaná. Občas se zasmála a jednou ji tatínek přemluvil, aby zazpívala jakousi písničku. Na oba rodiče byl tatínek pyšný. My jsme ale u nich moc nepobývali, třeba jenom odpoledne a jednou za dva tři měsíce. Pamatuju, že mi babička dávala stovku za to, že ministruju. Tatínek totiž hodně stál o to, abych ministroval.
To byly v té době velké peníze. Jestli to bylo z těch borůvek, nebo jí to podstrčil tatínek, to už se nikdo nedozví. Nebo jestli by vůbec dopustil, aby ona dávala tolik z těch svých chudých příjmů. A jí by asi bylo zase blbé mi dávat prachy, kdyby nebyly její. Nevím.
Víte, víš co? Necháme tě jít do školy. Uměls v té době číst, aspoň trochu? Možná nějaké to písmeno z nápisů na obchodech. Zajímavé ale je, že jsem četl rusky dřív, než se to učilo ve škole. Tatínek byl totiž ruštinář. Vysvětluju si to tím, že dědeček byl legionář, který se pak vracel domů přes Vladivostok. Určitě se tam musel dorozumívat i rusky. A od něho to asi chytil tatínek. Vím, že se rusky začal pořádně učit, když se blížila fronta.
To tehdy dělalo hodně lidí, byla to taková móda. Ano. Přitom měl ale dost blbý zážitek z osvobození Ostravy. Na letišti v Hrabůvce byly jámy po bombách, a když přišli Rusi, tak aby z toho udělali znovu přistávací a startovací plochu, nahnali tam mladé kluky, aby ty jámy zasypávali. A tatínek, že byl unavený a nemohl už, tak odpočíval, a přišel saldát
a srazil ho pažbou dolů – Rabótaj! Po válce se tatínek přihlásil na Masarykovu univerzitu, na latinu a řečtinu, ale bylo málo peněz a taky výzva, aby šli maturanti učit do vysídleného pohraničí, tak tam tatínek šel a k platu si přivydělával v Elkáer – to byly Lidové kurzy ruštiny. Tohle mu taky maminka v sebeobraně předhazovala. A pokud jde o mě, tak musím říct, že mě ruština bavila. Musela to být třetí třída a vidím ty velké ruské písmena ve slabikáři z dovozu… Rusky se ale učilo až od čtvrté třídy. A ve čtvrté třídě, to byl rok šedesát, mě tatínek naučil ruskou válečnou píseň o Rudé armádě. To už pracoval na štěrkovně, protože v padesátém osmém ho ze školy vyhodili.
A v bohumínské Astorce byl „na Dědu Mráze“ večírek pro děcka zaměstnanců a já jsem tam tu píseň zpíval: „Nad tabó-ju šumjat kak znamjó-ona…“ (zpívá) Co si ti zaměstnanci o tom řekli, to nevím.
A jak se mu to rýmovalo s tím jeho silným katolictvím? Nevím, asi se chtěl tou písní nějak zalíbit, protože fyzicky tu práci snášel dost těžko. Navíc dělňasi vzdělancem pohrdali, což je možná obecnější jev. To jsem poznal i já, když jsem tam byl jako osmnáctiletý kluk na brigádě. Volali na mě: „Vejž ta brecha!“, vezmi tu páku, a já jsem nevěděl, o čem mluví; a oni zhnuseně kroutili hlavou.
Tak už pojďme do té školy. V první třídě mě to bavilo, měli jsme ještě kalamáře a pera s násadkou. Vybavuje se mi takové to úporné kroužení písmen a maminka, jak mi napovídala: „Šikmo nahóru – oblouček – šikmo dólu – oblouček – a zakončit.“ To bylo „el“. Mám to v básni „Koloběžka“. Na prvním stupni jsem ale hodně stál o to, abysme si říkali křestními jmény. Stál jsem hodně o kamaráda Pavla Honusa, takže jsem na něho volal „Pavle!“, a on „Sliva! Slifka!“. To mě zraňovalo, tak dětsky. Příjmením nás oslovovala učitelka, takže se to asi přeneslo i mezi nás.
Co klučičí lumpárny? Dělali jste je? Já moc ne, byl jsem takový jelimánek, ale kluci zvedali pravítkama holkám sukně. Nebo jsme si dávali prstýnky, vyměňovali jsme si je. Byl jsem zamilovaný do Jarky Mickertzové, nějaká čtvrtá třída…
Na vojáky jste si hráli? To hodně. To by byla celá kapitola.
A cos chtěl být? Chtěl jsem být Rus a maminka mi musela koupit takovou tu ruskou ušanku. Viděl jsem ji jednou v obchodě na Hlavní, no to bylo něco, tak jsem maminku prosil a prosil, a za dva dny mi ju koupila. A ještě mi ušila gimnasťorku, to byla taková ruská vojenská blůza; límeček musel být zapnutý dvěma knoflíčky až na krku. To jsme všechno měli z těch filmů, co do nás cpali. A pak byl zase nějaký „Děda Mráz“, to už ve škole, a já jsem tam byl převlečený za ruského vojáka – no, spíš mužika, neměli jsme zelenou košulu.
Legionář
Efrém Slíva, ostravský dědeček
Dětství
Jak se to vnímalo u vás doma? Tatínek byl rozštěpený. Na jedné straně nám říkal věci, co by za ně bylo ve škole zle, třeba o Masarykovi, Gabčík, Kubiš –to všecko jsme věděli. Vykládal nám i zážitky z války, co ti Rusi – „Za ródinu! Za Stálina!“ No a já jsem byl tak zblblý, že jsem jako vůl i obkresloval portrét Stalina. A taky jsem založil „partyzánský oddíl“, odhaduju, že to bylo ve čtvrté třídě… a že budeme odbojová skupina s názvem Pomsta, což bylo zkratkové slovo: Partyzánský Oddíl Masaryka a STAlina. (smích) A taky jsem v noci roznášel nějaké letáky.
Ostravská babička Josefka s bratrem Liborem, 9. června 1963
Žák první třídy, Bohumín 1958
Jako žabák v druhé třídě, 1959
Tatínkův index z Masarykovy univerzity, 1945
