Autorský výbor z let 2007—2025
© Vít Slíva, 2025
Illustrations © Martin Stöhr, 2025
© Host — vydavatelství, s. r. o., 2025
ISBN 978-80-275-2658-1
SOUVRAŤ — RAČÍ MOR — NÁVRŠÍ
SOUTOKY SVĚTELNÝCH ŘEK
ULTIMA THÚLÉ, NEJZAZŠÍ ZEM
CHERUBÍN TROUBÍ NA KOST FANFÁRU
BÓJE — KYBLÍK — AZUROVÝ INKOUST
SOUVRAŤ
Stöhrům
V černonebi ticho.
Ropot v černozemi.
Sněhu! Rajská cícho draná perutěmi!
Děti mluví ze sna, hvězdy mlčí z bdění.
Mluva je vždy děsná!
Zněním všecko zněmí.
Červánky se vlní, povylezlí červi.
Krvi! Auro trní!
Víčka s očí servi!
Požár sovích mlýnů: oheň žere žernov, mele čertovinu.
V pytlích čisté černo.
ÚPLNĚK VYJE
Mamince k dnešnímu pohřbu
Úplněk vyje.
Přestal se modlit můj věřící pes.
Světlo se zahryzlo do tuhé šíje.
Do tlamy tmy jsem se s měsícem snes.
22 / 12 / 2005; 02.05
Nosilas nás pod srdcem, a my tě na ramenou nesem.
(Pod krovem rakve tvá tma, světlo už navždycky zardoušené; v podsklepí čela tma uhelná tak, že najisto vzplane.)
Nesu tě na těle, co ve vaně včera leželo a hřálo si kosti — jako tvé leželo v lednici… Ó ty dvě nahoty!
(Ty dnes jen v lehounkých šatečkách, v těžkém zimníku já.)
Tolikrát jsi nás chovávala, a my tě jen jednou pochováme…
Hřbitovní lipině mráz hryzá do útrob.
Vánice zchváceně funí.
Lidskou řečí straka skřečí: „Kří…!“
Zajíkavě pláče ptáče: „Jí…“
Tolikrát jsi nás chovávala, a my tě jen jednou pochováme…
Sama v novém bytě…
V noci za tebou přelezu zeď.
Závějemi dobrodím se k hrobu, v sněhu po srdce, nad srdcem v tmě. Loky slzného lihu, maminečko…
Nosilas nás pod srdcem, a my tě na ramenou nesem.
Pak ulehnu do kůlny, kde se předloni oběsil Lojza.
Snad budu trochu i ty, svalená socha mučednice, do jejíchž očnic, když padala, havran nametl planoucí vločky hvězd.
3 / 1 / 2006
CHOROBOPIS
V ústech hrobu teploměr. V rtuti duše hlíny.
— Bože, slunkem sněhy per! Cíchy maminčiny.
Cvrčící hvězdy —, sám.
Otevřen noci jak trhlina ve zdi, jakou jí odpověď dám?
Celý svůj bujivě hynoucí sad, s hnilobou plodů a hihňáním komárů u ucha na posměch duchu? — Anebo snad celé své bdění, to třeštění do zmaru?
— Chvilinku mlčení v koutečku duše, kterým syn matičku zkroušeně prosí, žadoní němě, ať poslouchá, třeba i hluše, a stočí naň pohled —, třeba i kosý!
Nad hřbitovem obloha — láhev s lupou dna.
Pod hřbitovem děloha tichem těhotná.
Nad hřbitovem rorýsi — vřískot třeštivý.
Pod hřbitovem rodí si tma své archivy.
Na hřbitovech modlí se tvorstvo smrtelné.
— Je-li duše pod lisem, k tělu plně lne.
Koupelnou noci
teple se mléčný hlas lije:
„Amálié! Čičí!“
Mlčící šelmiččí oči, plynový plamínek syčí.
Za oknem sýkora do ticha tip tip si sije.
„Amálie, máš ty mě vůbec ráda?“
Praská led února, protáh si tvrdá záda.
Kostliví chlapi v mražených dělohách aut…
„Amálko, něco tě trápí?“
„Mňáu!“
PO PŮLNOCI
Hruškům
Dalším dnem zas usoužena, moje žena ze sna sténá…
Probudit ji? — Ale co když…
— Třeba bych ji, neurvale, z hrůzy dálkou ještě malé
vrhl do větší, té poblíž!
Záludnice touho!
Nelítostně dlouho
držíš milující
lící blízko k líci!
Bytost nevydrží v žáru jiné déle, nežli duch svou strží
stráví průrvu v těle.
Lásku hebce zahubí dotek — prostor naruby.
Spadly slupky…, jádro zření není ale obnažené: jako líska stíny listí láska tmami zastírá se.
Světlo sedí na prameni
zraku v snění: ten se žene k temné ženě: ten se čistí v nejvnitřnější její kráse!
Těžkým krokem osud kráčí, jako buben duní zem: krok je stále tvrdší, kratší, hranu zvoní řetězem.
Zima svléká podzim z kůže, v kostech praští holomráz. — Život byl jen letní úžeh. Smrti! Zřivě dřímalas!
Sněží, sněží, svatě, až z podzemí to vzaté na nebeskou sirobu.
Sněží, sněží od hrobů.
Sněží, sněžit nepřestává.
Ta chladná láva závějí!
To slzavé, to sladce slané!
Sněží stále slaněji.
Sněžit nepřestane.
Pro mne jenom ve slovníku nevzniklého jazyka; neslitovné citoslovce vzlyku, jímž se láska zalyká
(láska — totiž: tajné heslo v lexikonu hmyzích slov; aniž byť jen hlásku hleslo, přelétlo již nad hřbitov).
Pro mé oči špendlíkové netknutelná samička — V dymnivkových bělmech plove, stíny klade za víčka.
Rozhledno utkvělá ve výši, jako když tesknota vytryskne v smích
a nikdo, krom Boha, to neslyší!
— Pohledy lila jsi po údolích,
slzelas sladké své světlo.
Stíny šly k poledni měkce a nepřesně, poledne třaslavě vísky si četlo.
V ústech ti bzučelo ticho jak na česně
po včelstvu mrtvém, když nové se plodí.
Co jsi to zahlédla ve vzdušných vlnách?
Možná žes odplula vidinou lodi…
— V očích mám oblaka. Tebe jsou plná.
Cvrček a měsíc: na brusu srp.
Mrholí.
To modlitbičky světce Vendelína jaro drmolí.
Vlásečnicí chvilky věčnost vzlíná
k oku utkvělému na ženě, jež u zastávky, s dítkem v náručí, vyhlíží. — Jak tiše, blaženě vydána je času! A jak ozvučí
mživý úsměv její rty, až zjeví se jí Anděl Páně, zvonovinou prolitý, a vloží na ni rozechvělé dlaně!
ZJEVENÍ
Halasovi
Plamen, noha tanečníka z petroleje odlitá.
V planém plození smrt hýká.
V hvězdách hrabou kopyta.
Boudníček si vede svou.
Ať už déšť sad těžce zaleh
nebo v plodech bublá nálev, v stejnostejných intervalech
boudníček si vede svou.
V boudě píšu, hledím na to: slova navzájem se matou… Slyším jen to ostinato!
Boudníček si vede svou.
Vzrušeně tu popocházím, sem a tam, jak v cele vrazi.
Tma se klube z vajec v mlází —
a boudníček si vede svou.
A kdyby mi i přeskočilo
a smyčkou chtěl bych skončit dílo, s nekonečnou tvůrčí silou
boudníček by ved si svou.
OBLAKA
Ó, blahá oblaka!
Oplakat, všechna vás oplakat…
