Tato kopie je určena výhradně pro recenzní účely. Kniha jako celek ani žádná její část nesmí být volně šířena na internetu, ani jinak dále zveřejňována. V případě dalšího šíření neoprávněně zasáhnete do autorského práva s důsledky dle platného autorského zákona.
tělo v zrcadle duše
tělo v zrcadle duše
Terezie Nagy Štolbová
Psychoterapie poruch příjmu potravy, cesta k uzdravení BRNO 2026
© Terezie Nagy Štolbová, 2026 Cover picture by NaturesCharm / envato.com Interior photos © Věra Marčíková Afterword © Hana Vojtová, 2026 Translation of the afterword © Irena Steinerová, 2026 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2026 ISBN 978-80-275-3034-2
Tyto příběhy i odborná doporučení věnuji všem, kdo se ocitají poblíž anebo zcela uvnitř poruchy příjmu potravy, s vírou, že jim pomohou k uzdravení. Knihu věnuji také Tomáškovi, Amálce, Sebíkovi a Kryštofovi, neboť bez jejich lásky a přítomnosti v mém životě by nebyla tvořivost radostí. A veliké díky za podporu a citlivé vedení patří Petře. A díky si zaslouží Iva za moře laskavosti v rozbouřených časech. Uctivé poděkování náleží všem mým klientům, kteří mě přizvali do svých příběhů a naučili mne vše o světě Bytosti.
Bytost má mnoho tváří Osekanou do dokonalé vyhublosti Baculatou jako porcelánová panenka Mihotající se v záchodové míse Rozpadající se uprostřed sil Odpudivě přitažlivé masky natahuje jednu přes druhou Předvádí se ti Láká tě na karneval dokonalosti A pak tu tvou jedinou živou bez pardonu vybrakuje Už nevíš, kdo jsi Nepoznáváš se
Bytost zneužívá ideálu krásy I nejkrásnější a nejštíhlejší ženy světa si podmaní Lže jim, vězní je, flámuje s nimi od rána až do svítání Nikdy neopouští Když sežere jejich těla, vrhne se po duši Když obsadí jejich domovy, začne expandovat do zbytku jejich světa Před ničím se nezastaví Vyžírá vše Odnaučí milovat Utáhne smyčku radosti A šeptá: já, jen já, já, já A ty, samozřejmě Jídlo, jídlo, jídlo A žádné další myšlenky Hlad, hlad, hlad a žádný jiný pocit Prázdnota Tam tě uvrhne
Bytost má sestry Závislost Depresi Úzkost A blud to je její bratr Bytost bez příběhu neexistuje Žije pouze přes příběhy A lidská těla Nezná hranic Překračuje všechny Čím je silnější, tím méně se chce podřídit řádu života A její jedinou hranicí je smrt Tam končí A ty s ní
PŘEDMLUVA CESTA DOVNITŘ A CESTA VEN Je třeba nikdy neztratit víru v uzdravení, nebo ji obnovit! V terapii, stejně jako v této knize, jsou na prvním místě slova a trpělivé naslouchání tomu, co sdělují. V životě slova nestačí. Je třeba i činit a pociťovat vnitřní sílu ke změně. Slova a činy mohou způsobit zrod nemoci, a stejně tak mohou nabízet cestu ven. Zraňující slova a činy ubližují a duše to zrcadlí nemocí. Léčivá slova napomáhají z nemoci vystoupit a dávají naději v uzdravení. Doufám, že následující slova budou napomáhat k pochopení univerzálního i jedinečného příběhu poruchy příjmu potravy (PPP) a k otevření naděje v uzdravení. Pevně věřím v tuto možnost pro každého, kdo se uzdravit chce, a v citlivé a laskavé provázení na cestě léčení. V následujících příbězích nejde o přesné a věrohodné přepisy mých rozhovorů s klienty. Fabuluji se záměrem zachovat důvěrnost všeho, co mi klienti svěřili. A zároveň používám esenci vyslechnutých příběhů jako červené nitě pravdy pro zprostředkování života s poruchou příjmu potravy. Ta pravdivost je vyjádřením úcty k lidem, kteří se mi otevřeli. Každý příběh jsou jedny dveře, které vás vpustí dovnitř k nahlédnutí do jedinečného a bolavého života s poruchou příjmu potravy. Projdete těmi dveřmi a za nimi vás čeká pochopení, co se skrývá za každodenností s poruchou příjmu potravy, jak široká a hluboká je tato diagnóza a jak je zároveň srozumitelná pouze ve vztahu k životnímu příběhu. Smyslem je nabídnout vám porozumění, probudit skrze ně všímavý a léčivý — 11 —
soucit a také víru v možnosti uzdravení. Smyslem je také vyvrátit stále trvající mýtus, že tato nemoc povrchně začíná a končí touhou po štíhlosti a nic víc. Kdokoliv z nás v jakémkoliv věku může být touto nemocí zasažen na mnoho měsíců i let. Porucha příjmu potravy je především křikem duše, která hladoví spolu s tělem po lidské blízkosti, lásce a vyhojení utržených ran. Druhá část knihy je určena všem rodičům a blízkým, lékařům a terapeutům, kteří hledají odbornější pohled na léčbu těla a léčbu duše. Jedno bez druhého nefunguje. Není možné ignorovat potřeby těla a věnovat se pouze duši a také to nelze naopak. Vše, co v ní popisuji, jsou mé sebrané zkušenosti s léčbou v průběhu dvaceti let terapeutické praxe. Poruchu příjmu potravy nazývám ve své terapeutické praxi Bytostí. Umožňuje mi to pracovat s externalizací tohoto onemocnění. Externalizace je terapeutický proces, ve kterém klienta vedu k tomu, aby vše, co patří do vnitřního prožívání poruchy příjmu potravy, zkusil pojmenovat a tím oddělit od všeho, co s onemocněním nesouvisí. Také je to proces, kdy se klient i terapeut mohou na poruchu příjmu potravy dívat jako na něco, co lze pozorovat zvenku, na něco, co klient může zbytostnět čili dát tomu lidskou nebo bájnou podobu. Tento fantazijní proces napomáhá na cestě k uzdravení: klient se přestává plně ztotožňovat s poruchou příjmu potravy, začíná si uvědomovat, že není zcela v její moci, že je možné od ní poodstoupit a prohlížet si ji spolu s terapeutem, rozhodovat se, zda její našeptávání poslechne, či ne, zda s ní bude ve spojení, nebo se záměrně otočí k něčemu jinému. Bytost v sobě ukrývá vše, co patří ke světu poruchy příjmu potravy. Je to ta část klienta, která onemocní anorexií, bulimií nebo jinou formou poruchy příjmu potravy. V pohádce by Bytost byla mocná čarodějka, která zachvátí duši i tělo člověka, propůjčí si je, aby mohla žít lidský život. — 12 —
V těle Bytost funguje jako cizopasník, který potřebuje hostitele. Aby mohla přežít, víc a víc zasahuje jednotlivé části těla a požírá je k vlastnímu prospěchu. Spolu s tělem postupně pohlcuje i duši. V závěrečné fázi spolužití svého hostitele usmrtí. V odborné literatuře je Bytost vše, co spadá do diagnostických kritérií poruchy příjmu potravy v mezinárodní klasifikaci nemocí. Ale Bytost je vždy ještě něco víc, co nelze zobecnit do kritérií, a to se projeví až v jedinečném příběhu každého klienta, který s ní žije. Jsem si jistá, že z poruchy příjmu potravy se lze úspěšně vyléčit, jedině pokud nejprve věnujeme důslednou pozornost tělesnému zotavení. Je-li tělo slabé, duše se brání uzamčením všech sil, aby tělo přežilo, a proto není možné započít hlubší práci v terapii. Každá práce s duší je neúspěšná, jestliže tělo zůstává na hranici svých sil a uprostřed marasmu podvýživy nebo týrání skrze jídlo. Vyléčení spočívá v obnově fyzických i duševních sil, které dovolují žít plnohodnotný život, aniž by jídlo, nebo jeho absence, bylo středem veškerého dění a tělo nepřítelem.
— 13 —
první část
cesta dovnitř cesta porozumění
CHCI ZŮSTAT DÍTĚTEM!
příběh Martinky o strachu z dospívání a dospělosti Martinka byla jednou z mnoha dospívajících klientek v akutní fázi anorexie, které se z vlastní vůle léčit nechtějí a jejich jedinou šancí na uzdravení jsou starostliví rodiče. Její maminka mi vyděšená a rozrušená volala přímo z chodby dětské nemocnice několik týdnů poté, co její dceru hospitalizovali na interním oddělení. Neměla jsem moc času a v hovoru s maminkou nebylo možné dostat se ke slovu a doptávat se na důležité informace. Spustila kaskádu výčitek na personál, především na dietní sestry, které její dceři nedokázaly sestavit smysluplný jídelníček a tím ještě více zhoršovaly její odpor k jídlu. Vnímala jsem, že je zoufalá, a zároveň jsem neměla čas věnovat se jejím emocím, a tak jsem prostě stručně navrhla, že se za dcerou zajdu podívat hned následující týden. Tím jsem přislíbila péči, o kterou stála maminka, avšak Martinka, jak se o týden později ukázalo, ani trochu.
Jídlo nepřítel S Martinkou se poprvé vidím v nemocnici a snažím se ctít zdrobnělinu jejího jména, tak jak je na to zvyklá od maminky. Nejraději bych ji vzala na procházku do parku, ale není to možné. Ošetřující lékařka je zásadně proti. Tak ji aspoň lákám na výhled z okna mrňavého kumbálku, kde máme trochu soukromí a můžeme se nadýchat proudu svěžího vzduchu v tom nemocničním smradu všudypřítomné dezinfekce, která mi obrací žaludek naruby. Zkusíme si trošku popovídat? — 17 —
Hmm. Jak myslíte.
Ta o rozhovor se mnou rozhodně nestojí. Podrážděně mi odsekává a sotva se přitom drží na nohou. Je jí sedmnáct, a vypadá sotva na dvanáct. Anorexie si už vybrala viditelnou daň na jejím dospívajícím těle. Jemné zářivě blonďaté vlasy precizně zapletené do dvou copánků. Tím účesem mi připomíná dokonale upravenou čerstvě koupenou panenku, která imituje lidskou holčičku v životní velikosti. Asi to není jen tím účesem, ale také nápadně zpomalenými a prkennými pohyby, jako by se právě učila těm správným lidským krůčkům, které umožní loutce pohyb. Na hrozivě vystupujících kostech plandá značková mikina a nohy jako hůlky jsou obepnuté v černých legínách. Srdce se mi svírá soucitem. Co ještě může tak zubožené tělo vydržet? Kolik dní nebo týdnů bude ještě muset snášet další hladovění a nedostatek potřebné výživy, než zkolabuje a přemístí se na jednotku intenzivní péče a tam na prahu smrtelné vyhublosti bude bojovat o život? Nechci, ale vidím před vnitřním zrakem hromadu mrtvých zubožených těl z fotografií z Osvětimi a to její tělo tam leží také. Odeženu ten obraz a úlevně si oddechnu, že zatím žije a já jen produkuju bláznivé fantazie. Martinko, jsem ráda, že jsme tady samy a máš trochu soukromí. Čemu by ses chtěla věnovat? Můžeš mi vyprávět cokoliv, co ti připadá důležité. Jak se tady máš… co ti vadí… nebo úplně obyčejné věci, o kterých si nemáš s kým povídat. Je to tady odporný. Na blití. Nenávidím to tady! Mamka říká, že to úplně chápe, že by to tady nevydržela ani minutu. A mě tady nechává celé dny! Stejně mi nikdo nepomůže. Ty sestry i doktoři jsou úplně neschopní. Nenávidím je. Taková píča je ta dietní sestra. Víte, co mi donesla na snídani? Rohlík! — 18 —
A na svačinu? Rohlík! Kráva blbá! Ještě čekala, jestli ho sním, a měla blbé kecy, když jsem brečela, že to fakt nezvládnu, že jsem rohlíky nikdy nejedla. Vůbec nikdo mě tady nechápe. Chtějí mě jen vykrmit jako husu, a já jsem jim úplně ukradená. Jak strašný to pro mě je.
Poslouchám ten monotónní proud slov a přemýšlím, jestli dnes zůstat jen u naslouchání, nebo se i ptát a sem tam se pokusit o vzájemné spojení. Mluví jako zapnutý spotřebič, bez intonace, bez otázek, aniž by se na mě jedinkrát podívala. Jako bych tam s ní ani nebyla. Nakonec to nechávám plynout. Jako když potřebujete zvracet, aby se vám ulevilo. Třeba se jí uleví, když všechna ta slova vyzvrátí. Mamka říkala, že když tady nepřiberu, převezou mě sanit kou rovnou do cvokárny nebo na jipku a tam to do mě narvou kapačkou a sondou, a stejně nakonec budu tlustá a nafouklá. Takže se snažím něco do sebe narvat, ale je to strašný. Nená vidím jídlo. Nenávidím to tlustý tělo. Je to hnus. Koukněte, jaký mám břicho! Fujtajbl! Nikdo nechce takový břicho. To je přece jasný, ne? Všechno to jídlo je v puse jak bláto. Nejraději bych ho hned plivla někomu do ksichtu, ať si to sežerou sami!
Její tvář je propadlá a vypadá jako předčasně zestárlé dítě. Její slova o těle jsou v naprostém rozporu s tím, co vidím. Ten očividný rozpor znám od všech žen a dívek, které trpí akutní anorexií a podvýživou. Nic jí nebudu vymlouvat! To by byla chyba. A stejně bych ji nepřesvědčila. Jen by se mezi námi ještě víc zvětšila ta propast nekontaktu. A ona by se cítila ještě osamělejší. Smyslem je ocitnout se blíž k ní a k Bytosti. Poznat ji. Porozumět tomu, co jí Bytost dává a co bych mohla převzít já. Co z toho vyslovit? Co vůbec vyslovit, aby to k ní doputovalo? — 19 —
Věřím, že se cítíš hrozně. A vážím si toho, že mi to říkáš nahlas. To musí být těžké vnímat své tělo takto a muset jíst, když v tobě vše křičí, že nechceš, viď? Umím si to představit. Sama jsem žila patnáct let s poruchou příjmu potravy. Jsou to strašné pocity. A osamění. Že tě nikdo nechápe.
Zkouším vykřesat jiskřičku důvěry skrze poodkrytí vlastní zkušenosti. Pojítko, které by ji mohlo zajímat. Nezná mě, ale zná anorexii. A já také. To máme v tuto chvíli společné. Fakt? Vy to znáte? Nekecáte? Já tady nikomu nevěřím. Všich ni lžou, jen aby mě vykrmili. Nevěřím ani dietce. Je příšerná. Vůbec nerozumí jídlu. Nic neví. Cpe mi ty rohlíky, jak kdy by mě to mělo spasit. Akorát z toho mám zácpu, a to je taky strašný. Nenechaj mě ani samotnou na záchodě! Věřila byste tomu? Myslej, že bych blila, ale to je nechutný. To já nedělám! Jenže jim se nedá nic vysvětlit. Znám. Žila jsem s anorexií od svých čtrnácti. Vlastně teď nikomu nevěříš a nikdo nevěří tobě, viď?
Je pobledlá a v průsvitné tváři její obrovské oči těkají sem tam jako vteřinovka, která neví, kterým směrem se rozhodnout pro pohyb, a tak zůstává na místě. Čas růstu jejího těla se rozpadá. Neplyne ani dopředu, a ani dozadu. Tady ta holčička prostě přestala nejen fyzicky růst, ale sveřepě se snaží zacouvat a couvá ke svému mladšímu, a především dětskému já. Jenže to nejde. A tak ty její oči těkají a čas v jejím těle hrozivě zamrzá. Když nezačne jíst, umře. Tělo se nemůže stát mladší. Jen zaniká. A co vám pomohlo?
— 20 —