ČEKÁNÍ NA ROBERTA CAPU
Čekání na Roberta Capu
HOST
Susana Fortesová
Susana Fortes Esperando a Robert Capa Copyright © Susana Fortes, 2009 Copyright © Editorial Planeta S.A., 2009 Translation © Athena Alchazidu, 2011 Cover photo: Gerda Taro © 2002 by International Center of Photography, NY / Magnum Photos / Contacto Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2011 Kniha byla vydána s podporou Generálního ředitelství knih, archivů a knihoven Ministerstva kultury Španělského království. Esta obra ha sido publicada con una subvención de la Dirección General del Libro, Archivos y Bibliotecas.
ISBN 978-80-7294-581-8
CARLOTĚ
Kdybych chtěl věřit, snad bych se dal na víru, ale já jsem reportér a Bůh existuje jen pro autory úvodníků. GRAHAM GREENE: Tichý Američan Pravdivý příběh o válce nikdy není morální. Nepoučí, nenabádá ke ctnosti, nenabízí vzory slušného chování, nebrání mužům, aby dělali věci, které vždycky dělávali. Jestli příběh vypadá morálně, nevěřte mu. TIM O’BRIEN: Co nosili s sebou. Povídky z vietnamské války Jednoho dne za dobrého světla, s cigaretou, za války… ARTURO PÉREZ-REVERTE:
Území Komančů Gerdě Taro, která strávila rok na frontě ve Španělsku a zůstala tam. ROBERT CAPA: Death in the Making
I „Na ústup je vždycky pozdě. Jednoho dne se znenadání probudíš a uvědomíš si, že tohle nikdy neskončí, že to tak bude pořád. Nasedání do prvního vlaku, spěšné rozhodování. Buď sem, nebo tam. Buď bílá, nebo černá. Tomu důvěřuji, tomu ne. Včera se mi zdálo, že jsem byla v Lipsku s Georgem a ostatními. Měli jsme schůzi v domě u jezera. Seděli jsme u stolu s lněným ubrusem, na kterém byl keramický hrnek s tulipány, kniha Johna Reeda a pistole. Celou noc se mi o té pistoli zdálo, a když jsem se ráno probudila, v krku jsem cítila pachuť sazí.“ Dívka zavřela sešit, jenž jí spočíval na klíně, a zvedla pohled ke krajině, která se za okýnkem rychle míhala. Modravé roviny mezi Rýnem a Vogézy, vesničky s dřevěnými domy, pole růží, trosky středověkého hradu, zničeného během jedné z četných středověkých válek, které Alsasko pustošily. Takto k nám vcházejí dějiny, pomyslela si, aniž tušila, že území, kterým projíždí, se brzy opět promění v bojiště. Válečné vozy, bombardéry Blenheim středního doletu, stíhací dvouplošníky Heinkel 51 německého vojenského letectva… Když vlak projížděl kolem hřbitova, ostatní spolucestující v kupé se pokřižovali. Za toho neustálého kodrcání se jen těžko dalo usnout. Hlavou co chvíli narážela do okenního rámu. Byla unavená. Zavřela oči a uviděla otce zachumlaného do teplého tvídového kabátu, jak stojí na nástupišti lipského nádraží a loučí se s ní. Čelisti pevně semknuté, až se mu v šedivém světle pod přístřeškem svaly ve tváři napínaly jako přístavním nosičům. Pevně stisknout zuby, ruce v kapsách sevřít v pěst a zapřísahat se v jidiš. Takhle to dělají muži, kteří neznají pláč.
11
Je to otázka povahy anebo principu. City, když náhle vytrysknou, dělají všechno jen mnohem těžší. Otec vedl proti slzám neustálý boj. Když byli malí, zakazoval jim plakat. Stalo-li se, že se kluci ve čtvrti do sebe pustili pěstmi a prohráli, nesměli si přijít domů stěžovat. Natržený ret nebo modřina pod okem byly víc než dostatečným důkazem porážky. Pláč však byl zakázán. Pro ženy takový zákon samozřejmě neplatil. Jenže ona své bratry zbožňovala a za nic na světě by nepřipustila, aby se s ní zacházelo jinak než s nimi. V tomhle vyrostla. Takže jen žádné slzy. Otec dobře věděl, co říká. Byl to staromilec původem z východní Haliče, jenž stále používal obuv venkovanů s gumovými podrážkami. Vzpomíná si, že když byla malá, vídávala na zahradě u kurníku jeho stopy, připomínající otisky kopyt obrovského býka. O šabatu při obřadu v synagoze byl jeho hlas stejně hluboký jako jeho stopy v zahradě. Hloubka daná asi devadesáti kilogramy váhy. Hebrejština je starobylý jazyk, který v sobě má osamělost trosek. Je jako hlas, jenž tě volá z úbočí kopce, nebo jako lodní siréna, kterou je slyšet do daleka. Melodie žalmů ji stále dojímá. Po zádech jí přebíhá mráz, kdykoli ji zaslechne ve snu tak jako teď, když se za hranicí vlak ubírá dál. Pociťuje lehounké šimrání těsně pod hrudníkem. Tam mám asi duši, pomyslela si. Nikdy nevěděla, co je to duše. Jako malá holka, když bydleli v Reutlingenu, myslela, že duše jsou bílé pleny, které matka věšela na terase. Oskarova duše. Karlova. A její. Ale teď už těm věcem nevěří. Kdyby mohla, tak by Bohu Abrahámovu a dvanácti kmenů izraelských přerazila vaz. Nebyla mu nic dlužná. Tisíckrát raději měla anglickou poezii. Eliotova báseň ti pomůže zbavit se zla, pomyslela si. Vždyť Bůh mi vůbec nepomohl dostat se z vězení na Wächterstraße. Byla to pravda. Dostala se odtamtud sama, vlastními prostředky, díky své rozvážnosti. Taková blondýnka, tak mladá a tak dobře oblečená, to přece nemůže být komunistka, pomysleli si jistě její věznitelé. Ona si to také myslela. Když chodila
12
do tenisového klubu ve Waldau, vůbec by ji nenapadlo, že se bude zajímat o politiku. Pěkně opálená pokožka, bílý svetřík, krátká plisovaná sukýnka… Má ráda ten pocit, který ovládne tělo po cvičení. A také má ráda tanec, rtěnku, ráda nosí klobouk, kouří cigarety se špičkou, pije šampaňské. Jako Greta Garbo ve filmu Gösta Berling. Vlak teď vjel s dlouhým hvízdáním do tunelu. Ocitli se ve tmě. Nadechla se vzduchu prosyceného pachem, který stoupá z vagonů a který je pro železnici tak typický. Neví přesně, kdy se to vlastně všechno zvrtlo. Stalo se to, ani nevěděla jak. Bylo to kvůli těm zatraceným sazím. Jednoho dne byl v ulicích cítit nádražní pach. Zapáchalo to kouřem, jaký bývá při požáru, když se pálí kůže. Vysoké holínky řádně naleštěné, kožené pásky, hnědé košile, řemeny s cvočky, vojenské řemínky… Jednou v úterý, když s kamarádkou Ruth vycházely z kina, viděla ve čtvrti Weissenhof skupinu mladíků, kteří si zpívali nacistickou hymnu. Byli to jen takoví holobrádci. Nikdo tomu nevěnoval větší pozornost. Pak přišel zákaz provozovat židovské obchody. Vzpomíná si, jak se matka sklonila pro šálu, která jí upadla, když do ní majitel krámku strčil a vyhodil ji ven. Ten výjev byl v její paměti jakýmsi výronem. Modrá šála špinavá od sněhu. Téměř ve stejnou dobu došlo k pálení knih a partitur. Pak lidé začali zaplňovat stadiony. Krásné ženy, zdraví mládenci, ctihodní otcové rodin. Nebyli to fanatici, ale obyčejní lidé, prodavači aspirinu, ženy v domácnosti, studenti, dokonce Heideggerovi žáci. Všichni projevům pozorně naslouchali, nenechali se klamat. Věděli, co se děje. Bylo třeba si vybrat, a tak si vybrali. Vybrali si. Osmnáctého března v sedm večer ji v domě rodičů zadržela hlídka SA. Pršelo. Přišli pro Oskara a Karla, ale jelikož ti nebyli doma, odvedli si ji.
13