NAKLADATELSTVÍ HOST
ČESKÁ KNIŽNICE
STŘEDOVĚKÉ LEGENDY O ČESKÝCH SVĚTCÍCH
STŘEDOVĚKÉ LEGENDY O ČESKÝCH SVĚTCÍCH
BRNO 2011
Ediční příprava a komentář Jaroslav Kolár a Markéta Selucká
Ediční přípravu svazku zajistil Nadační fond Česká knižnice za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Magistrátu hlavního města Prahy Editors and commentary © Jaroslav Kolár, Markéta Selucká, 2011 Cover art © Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou, 2011 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2011 ISBN 978-80-7294-580-1
ŽIVOT SV. KONSTANTINA-CYRILA V čtrnáctý den měsíce února Paměť a život blaženého učitele našeho Konstantina filozofa, prvního vychovatele a učitele slovanského národa
1 Milosrdný a dobrotivý Bůh čeká na pokání lidí, aby všichni byli spaseni a došli k poznání pravdy, nechce smrti hříšníkovy, i kdyby se sebevíc oddával zlobě, ale chce jeho pokání a život. Proto nenechává lidské pokolení klesnout zemdlením a upadnout do pokušení ďábelského a zahynout, ale po všechna léta a v každý čas nepřestává nám prokazovat mnoho milostí, jak od prvopočátku, tak i posavad, napřed skrze patriarchy a Otce a po nich skrze proroky, a po těch skrze apoštoly a mučedníky a spravedlivé muže a učitele, které si vybírá z tohoto nejvýš neklidného žití. Znáť Pán své, kteří jsou jeho, jakož řekl: Ovce mé slyší můj hlas, a já je znám a jménem je volám, a chodí za mnou a já jim dávám život věčný. To učinil i za našeho pokolení tím, že nám ustanovil tohoto učitele, a ten osvítil náš národ, slabostí, či spíše lstí ďábelskou zatemnělý na svém rozumu, takže nechtěl chodit ve světle Božích přikázání. Život jeho i poskrovnu vyprávěný ukazuje, 7
Jl 2,13; 1 Tm 2,4; Ez 33,11
J 10,27n
Iz 2,5; 50,11; Zj 21,24
jakým byl, aby ten, kdo jej slyší, chce-li, jej napodobil, osvojil si čilost a zhostil se lenosti podle slov 1 K 11,1 apoštolových: Buďte mně podobni jako já Kristu.
2 V městě Soluni byl jeden muž, urozený a bohatý, jménem Lev, který zastával úřad drungaria pod stratégem. Byl zbožný a zachovával vesměs všecka přikázání Boží jako kdysi Job. Žil se svou chotí a zplodil sedm dítek, z nichž nejmladší, sedmý, byl Konstantin filozof, náš vychovatel a učitel. Když jej matka porodila, dali ho chůvě, aby ho kojila, ale dítě nijak nechtělo přijmout cizí prs, leda matčin, dokud nebylo odkojeno. Stalo se tak Božím řízením, aby dobrá ratolest z dobrého kořene byla odkojena mlékem neposkvrněným. Potom se dobří ti rodičové z úcty k sobě shodli na tom, že již nebudou spolu obcovat, a po čtrnáct let nepřestoupili tohoto předsevzetí, ale žili v Pánu jako bratr a sestra, dokud je smrt nerozloučila. Když se muž chystal odejít na pravdu Boží, hořekovala matka tohoto dítěte a pravila: „O nic mi nejde, jedině o tohoto hocha, jak bude o něho postaráno.“ A on jí řekl: „Věř mi, ženo, spoléhám na Boha, že mu dá takového otce a správce, který spravuje též všechny křesťany.“ To se i stalo.
3 V sedmi letech dítě vidělo sen a vyprávělo jej otci a matce a pravilo: „Náčelník shromáždil všechny dívky našeho města a řekl mi: Vyber si z nich, kteGn 2,18 rou chceš za ženu a pomocnici, věkem ti rovnou. 8
Já jsem se na všechny podíval a prohlédl si je a uviděl jsem jednu krásnější než všecky ostatní, její tvář se skvěla a byla ozdobena hojně zlatými šperky a perlami a všelikou nádherou. Jméno její bylo Sofia, to jest Moudrost. Tu jsem si vyvolil.“ Rodiče vyslechli tato jeho slova a pravili mu: „Synu, zachovej zákon svého otce a nezamítej naučení své matky, neboť přikázání zákona je svítilnou a světlem. Řekni Moudrosti: buď mi sestrou a opatrnost si učiň přítelkyní. Neboť Moudrost září nad slunce, a přivedeš-li si ji, aby byla tvou chotí, zbavíš se skrze ni mnohého zla.“ Když jej dali na studia do škol, prospíval v naukách nad ostatní žáky velmi bystrou pamětí, takže budil podiv všech. Bylo zvykem, že se synové zámožných rodin bavívali lovem. Jednoho dne vyšel si Konstantin s nimi do polí a vzal s sebou svého krahujce. Sotva jej vypustil, strhl se Božím řízením vítr, uchvátil a odnesl jej. Hoch z toho upadl v tesknost a žal a dva dni nejedl. Neboť milosrdný Bůh nechtěl, aby si navykl světským věcem, a tak jej snadno ulovil svou láskou, jako kdysi Plakida ulovil na honu jelenem, tak jeho krahujcem. Hoch rozvažoval u sebe marnost tohoto života, kál se a volal: „Takový je tedy tento život, že místo radosti množí se žal? Ode dneška dám se jinou cestou, lepší než tato, a nepromarním svých dnů ve shonu tohoto života.“ I oddal se studiu, sedával doma a učil se nazpaměť knihám svatého Řehoře bohoslovce. Na stěně si učinil znamení kříže a napsal tento chvalozpěv: „Ó Řehoři, člověče tělem, ale duší anděle! Ačkoli byls člověk tělem, zdál ses být andělem. Neboť tvá ústa jako jeden ze Serafů oslavují Boha a všecek svět osvěcují naukou pravé víry. Proto přijmi i mne, jenž se ti kořím s láskou a vírou, a buď mi učitelem a světitelem.“ Tak se mu zasliboval. 9
Př 6,20; 6,23
Př 7,4 Mdr 7,29; 8,2—9; 10,9
Ale ačkoli vnikl do mnohých jeho řečí a velikého vědění, nemohl přec porozumět hlubším místům, a upadl proto do těžkého zármutku. Byl pak tam nějaký cizinec obeznalý v gramatice. K němu tedy zašel, vrhl se mu k nohám a cele mu oddán prosil ho: „Buď tak dobrý a nauč mě umění gramatickému.“ Ale on zakopal svou hřivnu a odbyl jej: „Nenamáhej se, chlapče, neb jsem se pevně zařekl, že co živ nikoho tomu učit nebudu.“ Hoch však se mu opět klaněl a se slzami volal: „Vezmi si všecek můj podíl na otcovském domu, který mi patří, a nauč mě tomu.“ Ale on ho nechtěl vyslyšet. I vrátil se domů a setrvával na modlitbách, aby doŽ 144,19 sáhl, po čem toužilo jeho srdce. A Bůh učinil vbrzku po vůli těm, kteří se ho bojí. Neboť o jeho kráse a moudrosti a pilném studiu, jež bylo v něm hluboce zakořeněno, slyšel císařský správce, takzvaný logothet, a ten poslal pro něho, aby se učil s císařem. Když to hoch uslyšel, s radostí se vydal na Mdr 9,1; 9,4n; cestu, a na cestě poklekl a modlil se takto: „Bože 9,10; Ž 115,6 otců našich a Pane milosrdenství, jenž jsi vše stvořil slovem a moudrostí svou a člověka jsi učinil, aby vládl všem věcem tebou stvořeným, dej mi moudrost přebývající v blízkosti tvých trůnů, abych porozuměl, co se tobě líbí, a byl spasen. Jsemť služebník tvůj a syn tvé služebnice.“ A k tomu odříkal ostatek modlitby Šalomounovy, načež vstal a řekl: „Amen.“
4 Když přišel do Cařihradu, svěřili jej učitelům, aby se u nich učil. I naučil se ve třech měsících gramatice a potom se věnoval dalšímu studiu. Osvojil si Homéra a geometrii a u Lva a Fotia dialektiku 10
a všechny nauky filozofické, mimoto též rétoriku a aritmetiku, astronomii a muziku a všechny ostatní řecké studijní obory. Tak si je všechny osvojil, jak by si byl mohl kdo osvojit jen jeden z nich. Neboť s bystrostí se u něho pojila píle a jedna druhou překonávala, tím se vědy a umění jen zdokonalují. Více však než učenost dával najevo dobré chování. Hovoříval s těmi, s nimiž to bylo prospěšnější, a vyhýbal se druhům uhýbajícím na scestí. Jedině to měl na mysli, jak by zaměnil věci pozemské za nebeské a uletěl z toho těla a žil s Bohem. Když logothet viděl, jaký je, dal mu moc nad svým domem a možnost vcházet volně do císařského paláce. Jednou se ho otázal: „Filozofe, rád bych věděl, co je to filozofie.“ On řekl hned s pohotovostí: „Poznání věcí božských i lidských, nakolik se může člověk přiblížit Bohu, neboť učí člověka, aby byl svými skutky obrazem a podobenstvím toho, který ho stvořil.“ Proto si ho tento muž, tak mocný a vážený, ještě víc oblíbil a ustavičně se ho na vše dotazoval. A on mu vyložil nauku filozofickou a v málo slovech mu objasnil veliké záhady. Čím víc se líbil Bohu pro svou čistotu, v níž žil, tím milejší se stával všem. A logothet mu prokazoval všelikou vážnost a úctu a nabízel mu mnoho zlata, jehož on však nepřijal. Jednou mu řekl: „Tvá krása a moudrost mě neobyčejně pudí k tomu, abych tě miloval. Hle, mám duchovní dceru, které jsem byl kmotrem na křtu, krásnou a bohatou a ze vznešeného a mocného rodu. Chceš-li, dám ti ji za ženu. Od císaře dostaneš hned teď vysokou hodnost a knížectví a ještě víc můžeš očekávat, takže co nevidět budeš stratégem…“ Filozof mu odpověděl: „Veliký to zajisté dar pro ty, kdo po 11
něm touží, ale mně není nic milejšího než učení. Až jím nabudu vzdělání, chci hledat čest a bohatství po svém praotci.“ Když logothet uslyšel jeho odpověď, šel k císařovně a řekl: „Tento mladý filozof nemá rád tento život, ale nepouštějme ho z našeho okruhu, ale udělme mu tonzuru ke kněžství a dejme mu úřad, ať je bibliotékářem u patriarchy při chrámu svaté Trojice. Snad alespoň tak jej udržíme.“ Tak s ním i učinili. Avšak sotva jen docela málo s nimi pobyl, odešel na Úzké moře a skryl se potají v klášteře. Šest měsíců ho hledali a jen stěží jej našli, nemohli ho však přimět k tomu, aby se vrátil k témuž úřadu. Uprosili ho tedy, aby převzal profesorskou stolici a vyučoval filozofii tuzemce i cizince se vší oficiální podporou. I ujal se toho.
5 Stalo se, že patriarcha Jan dal podnět ke kacířství tím, že hlásal, aby se neprokazovala úcta svatým obrazům. I sešel se sněm a usvědčil jej, že nemá pravdu, a zahnali jej ze stolce. Tu on řekl: „Násilím mě svrhli, ale nepřemohli mě v hádce, neboť nikdo nedovede čelit mým důvodům.“ Císař s patriciji ustanovil filozofa a poslal jej k němu a řekl: „Dovedeš-li tohoto mladíka porazit v hádce, dostaneš nazpět svůj stolec.“ Když patriarcha uzřel filozofa mladého tělem, aniž tušil, jak starý rozum je v něm, i ty, kteří byli posláni s ním, řekl jim: „Vy nejste hodni mého podnoží, jak se mám já s vámi přít?“ Filozof mu na to odvětil: „Neulpívej na lidském obyčeji, ale hleď na přikázání Boží. Vždyť jako tys od Boha vytvořen z hlíny a duše, tak i my všichni. Patř tedy, člověče, 12
na hlínu a nevypínej se.“ Opět namítl Jan: „Není správné hledat kvítky na podzim ani hnát starce do boje jako nějakého jinocha Nestora.“ Filozof mu na to odpověděl: „Sám proti sobě nalézáš důvody. Pověz, v kterém věku je duše silnější než tělo?“ On na to: „Ve stáří.“ Filozof řekl: „Do jaké půtky tě vháníme, tělesné, či duševní?“ On řekl: „Duševní.“ Na to filozof odpověděl: „Tak to ty budeš nyní silnější. Proto nám nepovídej taková přísloví. Ani tedy kvítky nehledáme, ani tě neženeme do boje v nepravý čas.“ A tak se stařec zastyděl a obrátil řeč jinam: „Pověz mi, mládenče, jak to, že my se kříži, je-li rozbit, ani neklaníme, ani ho nelíbáme, vy se však nehanbíte klanět obrazu, i když je na něm namalováno poprsí?“ Filozof odpověděl: „Kříž má totiž čtyři části, a ubude-li jediná jeho část, již nemá svou podobu, kdežto obraz (ikona) nám tváří ukazuje podobu toho, kvůli němuž byl namalován, takže kdo naň patří, nevidí tvář lví nebo rysí, ale podobu toho prvního.“ Stařec namítal dále: „Jak to, že se klaníte kříži i bez nápisu, ačkoli byly i jiné kříže, ale není-li na obraze napsáno jméno světce, kterého má představovat, tu mu úctu neprokazujete?“ Filozof odpověděl: „To proto, že každý kříž má podobný tvar jako kříž Kristův, obrazy však nemají všechny jednu podobu.“ Stařec pravil: „Bůh řekl Mojžíšovi: Neučiníš si všelikého obrazu. Proč si je Ex 20,4 tedy činíte a klaníte se jim?“ Filozof na to odpověděl: „Kdyby byl řekl: Neučiníš si nižádného obrazu, právem bys to namítal. Ale Bůh řekl: ne všelikého, to jest nedůstojného.“ Proti tomu nemohl stařec nic namítat a zmlkl zahanben.
13