Issuu

Stephen Budiansky

Na okraji rozumu

Život Kurta Gödela

Stephen Budiansky

Na okraji rozumu Život Kurta Gödela

Vychází s finanční podporou Ministerstva kultury ČR a Státního fondu kultury ČR

Cover illustration © Dana Lédl, 2023

Interior pictures by Dave Merrill

Afterword © Jiří Raclavský, 2023

Translation © Marcel Martin, 2023

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2023

ISBN 978-80-275-1541-7

Prolog

Březen 1970. Psychiatr hbitě přejížděl perem po žlutých listech linkovaného papíru a zaznamenával údaje, zvláštní i všední, o svém novém pacientovi. Einstein jej nazval „největším logikem od dob Aristotela“, a dokonce i v Princetonu, městě, kde bylo víc nositelů Nobelovy ceny než semaforů, svou nadpozemskou genialitou vynikal. Práce, kterou vykonal o čtyřicet let dříve, ve svých čtyřiadvaceti letech — „nejvýznamnější matematická pravda století“, ohromující mimořádný a paradoxní důkaz, že žádný formální matematický systém nikdy nezachytí každou matematickou pravdu ve svých vlastních mezích —, mu přinesla slávu a uznání po celém světě.

Ale nyní jej mučili démoni, pocit selhání a pronásledování. Psychiatr napsal:

Kurt Gödel 64. Ženatý 32 let. Adele 70. Žádné děti. Manželka už byla jednou vdaná.

Myslel si, že přišel kvůli hodnocení duševní způsobilosti — což jsem popřel —, abych „mu pomohl“, pokud to bude možné. — Přišel na naléhání bratra & manželky.

Je přesvědčen, že nedosáhl cílů, které si vytyčil — tedy pocit „selhání“ —, proto jej budou ostatní lidé, zejména v Institutu, také považovat za neúspěšného & pokusí se ho zbavit. — Věří, že byl prohlášen za nesvéprávného & že si lidé jednoho dne uvědomí, že by neměl běhat na svobodě, & odvezou ho pryč jako příliš nebezpečného.

Strach ze strádání, ze ztráty pracovní pozice v Institutu, protože poslední rok nic neudělal — neudělal téměř nic

za pětatřicet let — čtyři pět nezajímavých článků. — Zabýval se velkými tématy, možná neměl dostatek talentu. — Obvykle pracuje sám, podle svých metod & v oborech, které jdou proti současnému proudu. — Možná se cítí provinile, že není produktivní & nedosahuje podobného uznání, jako tomu bylo v časech jeho mládí.1

Když Gödel dorazil na první sezení s doktorem Philipem Erlichem, na Princeton bylo nezvykle teplo — na jasné obloze zářilo slunce a rtuť teploměru vystoupala na letních dvaadvacet stupňů. Ale uvnitř psychiatrovy ordinace, v tichém cihlovém domě na Nassau Street, který byl postaven už deset let před americkou revolucí, byla Gödelovi zima, a tak si nechal kabát. Jindy se objevil v jednom, nebo dokonce ve dvou svetrech, což nešlo dohromady s jeho starosvětskou formálností, ke které se obvykle stylem oblékání a svým chováním hlásil: dobře střižený oblek, kalhoty s dokonale vyžehlenými puky, šedivé vlasy pečlivě sčesané z čela a s tmavším pruhem uprostřed, jenž podivně odolával času, velké kulaté brýle vědce, jasný a zvučný hlas, který vyvolával představu energičtějšího muže impozantnějšího vzhledu, než jakého naznačovala jeho trvalá podváha a metr sedmdesát vysoká postava.2

Přicházel dvakrát týdně — prý pouze z obavy, aby nerozčílil svou ženu v případě, že by na schůzky nedokázal docházet. Poté co se Kurtův stav na začátku roku výrazně zhoršil, jeho zoufalá žena pozvala z Vídně Kurtova bratra, aby jí pomohl situaci řešit. Rudolf přijel první týden v dubnu, ale Kurt se s ním stihl okamžitě pohádat.

Kvůli němu prý trpí bludy. — Bratr je zlá osoba, která stojí za spiknutím, jehož cílem je zničit ho — protože mu chce vzít ženu, dům & připravit jej o místo na Institutu. — Cítí také, že bratr situaci nezvládl, když se na něj rozzlobil, místo aby zůstal klidný. Bránil jsem jeho bratra — vedly ho dobré úmysly, nechtěl mu ublížit, pozvala ho manželka. — Zdůraznil jsem potřebu rázného jednání & naléhal jsem, aby za mnou p[acien]t dál docházel.

Na okraji rozumu — život Kurta Gödela

Poznámky doktora Philipa Erlicha o Kurtu Gödelovi, 1970

Freud a jeho teorie, opáčil pacient bryskně, jsou projevem stejného materialismu, který on sám ve své vlastní práci o logice a filosofii zcela odmítal. Mysl je založena mnohem méně na fyzických základech a mnohem více na duchovních vlivech, než si dvacáté století chtělo připustit. Středověcí myslitelé měli pravdu, když se dívali na duševní onemocnění jako na „duchovní nákazu“. Pravda bude nakonec odhalena — ačkoli se věda bude v dohledné budoucnosti ubírat materialistickým směrem.

Jednou se psychiatrovi svěřil, že své konzultace nepovažuje za terapii, ale spíš za rozhovor s přítelem. Všichni jeho přátelé byli pryč. Během jejich společného působení v Princetonu ve čtyřicátých letech a na začátku let padesátých byl Einsteinovým nejbližším společníkem. Einstein tvrdil, že jeho vlastní práce v té době už za moc nestála, ale chodil do kanceláře „jen proto, aby se mu dostalo té výsady jít domů s Kurtem Gödelem“.3 Byl to v Princetonu často vídaný výjev: téměř komicky nesourodá dvojice se každé odpoledne vracela domů přes rozlehlý pěstěný trávník pozemků Institutu, na první pohled naprosté protiklady. Einstein se svými charakteristickými nepoddajnými vlasy, volným svetrem a šlemi — vypadal „jako starý dobrý dědeček, proti čemuž není důvod nic namítat“, zastal se kdysi Gödel Einsteina před svou matkou poté, co pronesla udivenou poznámku o Einsteinově neupraveném a „neestetickém“ vzhledu na fotografii, kterou jí

syn poslal.4 A Gödel slavnostní, vážný, hubený jako lunt, v nejteplejším letním dni oblečen v dokonale padnoucím bílém lněném obleku a s elegantním kloboukem. Přesto se každý den procházeli a živě si německy povídali o politice, fyzice, filosofii a o životě.

Ale Einstein byl už patnáct let mrtvý. A navíc, trval na svém pacient, jeho další dlouholetý a blízký kolega z Princetonu, geniální a vynikající ekonom Oskar Morgenstern, jehož znal ještě ze starých vídeňských časů, na něj zanevřel a bezdůvodně se s ním přestal vídat.

„Ztratil jsem nejlepšího přítele,“ řekl lítostivě. A nyní jej opouští také

Institut pro pokročilá studia, akademické elysium, které o něj s otcovskou starostlivostí pečovalo po tři desetiletí. Určitě se ho chystají vyhodit. Nebo mu už možná výpověď dali, rozhodnutí učinili v tajnosti a zamlčeli ho před ním.

Všechny doktorovy pokusy o domluvu pacient zatvrzele odmítal:

Stále je přesvědčen o reálnosti svých myšlenek & jejich popření by bylo přiznáním šílenství, což by zpochybnilo platnost jeho celoživotního díla. — Buď jsem ho přijal jako schopného objektivně přemýšlet & podávat přesné informace, a tím pádem vyvozovat logické závěry; nebo jej oklamali duchové.

Psychiatr však namítl: jednání ředitele Institutu, který vám právě napsal dopis potvrzující vaše postavení profesora s definitivou a zaručenou penzí po vašem odchodu do důchodu — ředitel zdůraznil: „trvalé vyjádření postoje Institutu“ —, by přece nedávalo smysl, pokud by jeho záměrem bylo vás vyhodit.5

Nebo se podívejte na Einsteina, naléhal dál doktor: Stejně jako vy vykonal skvělou práci jako mladý muž, a depresemi netrpěl.

Nebo jednou, v naprosté beznaději: Zkuste si dát před jídlem sklenku sherry.

Snažil se svého pacienta vyprovokovat. Potřebujete padoucha; někdy tu roli plní doktoři, jindy váš bratr. Trpíte tajnou touhou po uvěznění, pramenící z pocitu viny ze selhání, jež si namlouváte. Brzký triumf a pocty, kterých se vám dostalo jako mladému muži, způsobily, že nyní máte přebujelé ego.

Na okraji rozumu — život Kurta Gödela

Pacient se všem těmto návrhům vysmíval. Říkal, že nikdy netoužil po slávě; to všechno už před lety hodil za hlavu. Jeho jedinou celoživotní motivací byla touha po finančním zajištění a zájem o práci samotnou. Ale teď se mu zdálo, že nezmůže nic:

Vyjmenoval různá rozptýlení, která mu brání v pokroku v jeho filosofické práci. Manželství, vedení účetnictví, zdravotní problémy duševní & fyzické, manželčino zdraví, povinnosti v Institutu, příležitostná práce na řešení problémů čisté matematické logiky, koníčky — čtení knih o historii atd. — Má pocit, že on sám se natolik zabývá přípravami, že se nikdy nedostane k hlavnímu tématu.

Dokonce ani jeho velké dílo, teorie neúplnosti, už mu nepřinášelo útěchu. Veškeré jeho příspěvky, jak smutně poznamenal, jsou negativní povahy — dokazují, že něco nemůže být učiněno, nikoli to, co vykonáno být může. Nějakou dobu se cítil lépe, na povrch se dostávalo jeho staré já se sklonem k jemnému humoru, přibýval na váze, dokonce se vrátil k některým svým pracovním aktivitám, k překvapení kolegů se objevil ve své kanceláři a po jedenácti měsících, kdy na terapeutická sezení k doktoru Erlichovi docházel nejprve dvakrát a pak jednou týdně, přestal chodit úplně.

V roce 1976 se však situace zase zhoršila. Odmítal akutní operaci prostaty, nejedl, prohloubila se jeho hypochondrie a znovu ho pohltila paranoia a odpor k sobě samému. Během několika posledních zoufalých návštěv u doktora Erlicha rok před jeho smrtí psychiatr napsal:

Situace se zhoršuje. — Kope si pod sebou jámu stále hlouběji. — Domnívá se, že jej před rokem vyhodili z fakulty. — Silná nenávist k sobě samému & strach z trestu. Také se trápí kvůli maličkostem. — Zveličování vlastních chyb před lidmi, kterým do nich nic není, jej pouze staví do špatného světla. — Velmi obtížný, svéhlavý člověk.

O několik měsíců později, v lednu 1978, zemřel. V době smrti vážil dvacet devět a půl kilogramu.

Doktor Erlich diagnostikoval pacientovo odmítání jídla v posledních dnech jako dokonání sebevražedného činu muže, kterého trápí nevyřešený pocit viny. Ošetřující lékař v Princetonské nemocnici to však viděl jinak: „Spíše apatie a rezignace než aktivní dobrovolné sebevražedné úsilí.“6

Jediné, co mu nakonec zbylo, byla negativní rozhodnutí.

1. SNY O ŘÍŠI Zlatý věk jistoty

Těžko hledat dva vzdálenější světy než ten, který představovala trýznivá temnota posledních let života Kurta Gödela, a svět konejšivého bezpečí jeho mládí, v němž se v roce 1906 habsburská říše ještě zdála být věčnou. Z podkrovního vikýře příjemné vily, kterou dal postavit jeho otec na úpatí zalesněných svahů vedoucích vzhůru k brněnskému středověkému hradu Špilberk, mohl Kurt s bratrem za jasných dní vyhlížet ven a v dálce přitom zahlédnout kouř lokomotiv mířících po železniční trati do Vídně, vzdálené necelých sto dvacet kilometrů jižním směrem.1

Město Brno, jež administrativně spadalo do převážně česky mluvící Moravy, bylo pevnou součástí velkého rakouského soustátí, stejně jako všechny ostatní starobylé bašty po staletí spjaté s dynastií Habsburků. Železniční tratě, táhnoucí se po celé šíři impéria v délce tisíc šest set kilometrů, od Jaderského moře na jihozápadě až k ruským hranicím na východě, spojovaly velká centra, jakými byly Terst, Praha, Budapešť, Krakov, ukrajinské Černovice, Štýrský Hradec, Lvov, a stovky menších měst a vesnic roztroušených mezi nimi s císařským hlavním městem Vídní v samém srdci říše. Ocelové pásy kolejí byly jen nedávným projevem stvrzujícím odvěké postavení rakouského impéria coby mocnosti zaručující stabilitu ve střední Evropě.

V celé říši se každé velké až středně velké město snažilo napodobit architekturu metropole. Široká okružní třída; městské divadlo nebo budova opery postavené ve stejně těžkopádné a kakofonické směsi neobarokních, neoklasicistních a neorenesančních architektonických stylů jako u jejich prototypů na vídeňské Ringstrasse; řady

Železniční trať do Brna; na pozadí hrad Špilberk a katedrála svatého Petra a Pavla

strohých měšťanských činžovních domů s aristokratickými fasádami se štukovými ornamenty. Když Rakušan přijel i do toho nejmenšího města v říši, přivítaly jej důvěrně známé výjevy a zvuky: stejný lehce obézní přednosta stanice středního věku s břichem nacpaným do nenápadné tmavomodré uniformy, který při příjezdu každého vlaku salutoval ve stylu — slovy rakouského spisovatele Josepha Rotha — jakéhosi „vojenského požehnání“; tentýž malý zvonek, jejž nosil na černém opasku na hrudi a který od Jadranu až k ruským hranicím zvonil stejným tónem na znamení blížícího se odjezdu vlaku.2 Na každou stanici, natřenou jasně žlutou barvou, dohlížel všudypřítomný černý dvouhlavý orel císařovy pečeti připevněný na zdi. Fiakristé čekající před domem, až dostanou zaplaceno, vyprávěli stejné vtipy, používali stejná gesta, oslovovali své zákazníky obvyklým rakouským způsobem a každému přisoudili vyšší postavení, než jaké měl ve skutečnosti: každý obchodník byl Herr Direktor, každý armádní major byl Herr General, každý univerzitní student byl Herr Doktor. 3 Dokonce i ta nejvzdálenější provinční kavárna mohla být kopií vídeňského

Na okraji rozumu — život Kurta Gödela

originálu, od začouzených stěn, šachovnic a kostek domina, vozíků s dorty a servírek v modrých zástěrách, táců s císařskými žemlemi a bochníků posypaných mákem až po identickou prsatou blond kasírku, která ostřížím zrakem dohlížela na obchod.4 Rok předtím, než se Roth v roce 1939 v pařížském exilu upil k smrti a stal se tak jednou z nesčetných obětí toho, co historik George Berkley nazval „nejneopětovanějším milostným vztahem v dějinách měst“ — tragickou oddaností 300 tisíc vídeňských Židů zemi, která jim a dvěma milionům jejich příbuzných poskytla bezpříkladné útočiště a naději, jen aby ji pak viděli lehnout popelem —, tedy rok před svou smrtí popsal Roth tento mystický pocit jednoty, který dokázal vzdorovat tříštícím silám nacionalismu devatenáctého století a nenávisti.5 Při pohledu zpět, poté co je všechno pryč, si vypravěč Rothova posledního románu Kapucínská krypta uvědomuje, že:

teprve mnohem později jsem měl tedy uznat, že dokonce krajiny, pole, národy, rasy, chatrče i kavárny nejrůznějšího druhu musí podlehnout tomu veskrze přirozenému zákonu, který je s to přiblížit věci odlehlé, uvést ve spříznění to, co je cizí, a sjednotit, co se zdánlivě rozbíhá různým směrem. Mluvím o nesprávně pochopeném a také zneužitém duchu staré monarchie, který působil, že jsem byl v Zlotogrodu právě tak doma jako v Sipolji, jako ve Vídni.6

Podobně tomu bylo i v Gödelově Brně, od okružní třídy k Městskému (dnes Mahenovu) divadlu, v němž divadelní soubory z Vídně inscenovaly nejnovější divadelní hry, přes gymnázium, kde se podle univerzálních osnov císařství učili středoškoláci, kteří chtěli pokračovat ve studiu na univerzitě ve Vídni, v Praze nebo v Černovicích, až po Café Schopp na Freiheitsplatz, kde Gödelova matka trávila poklidná odpoledne s přáteli. Změny, které měly všechno smést, byly v letech před první světovou válkou doslova nemyslitelné.

Tato léta, vzpomínal spisovatel Stefan Zweig, další Gödelův současník a stejně jako Roth další rakouský Žid, kterému se podařilo uprchnout před Hitlerem a který pak zničený žalem zemřel vlastní rukou v exilu, byla „zlatým věkem jistoty“. Měna, rakouská koruna, obíhala

Sny o říši

ve „třpytivých zlatých mincích a zaručovala tím svou stabilitu“.7 Rodiče ukládali svým dětem úspory už jako miminkům v kolébce, protože věděli, že peníze jim zaručí dobrou budoucnost. Státnímu úředníkovi stačilo nahlédnout do kalendáře, aby věděl, kdy bude povýšen a kdy bude moci odejít do důchodu se zajištěnou penzí. „Vše v této velké říši

stálo pevně a nezměnitelně na svém místě a na tom nejvyšším stařičký císař; kdyby však zemřel, pak se vědělo (či mělo za to), že přijde jiný a v dobře propočteném pořádku se nic nezmění. […] Vše radikální, vše násilné se už zdálo být ve věku rozumu nemožným.“8

Městské divadlo Na hradbách (dnešní Mahenovo divadlo) v Brně, 1905

Stabilita byla osobní ctností, ceněnou nade vše ostatní, a toto přesvědčení odměňovala společnost, od níž se dalo očekávat, že jej naprosto sdílí. „Iracionálnímu, vášnivému a chaotickému,“ říká jeden historik éry rakouské jistoty, „bylo třeba se za každou cenu vyhnout.“9 „Rakouská idea“, sousloví, které formuloval rakouský básník a libretista Hugo von Hofmannstahl v roce 1917, tedy právě ve chvíli, kdy navždy zmizela na bojištích první světové války, byla ideou „smíření, syntézy, přemostění rozdílů“, ideou přijetí a přenesení univerzálních hodnot evropské civilizace a kultury přes hranice rasy a jazyka. „Rakousko není žádný stát, žádná domovina, žádný národ,“ říká jedna

Na okraji rozumu — život Kurta Gödela

z Rothových postav, šílený bratr polského hraběte z rakouské Haliče: „Je to náboženství.“ Nejedná se tedy o mnohonárodnostní stát, nýbrž o stát nadnárodní, vysvětluje, „jsme jediný nadnárod na světě“. („Pokud jde o privátní věci, je můj ubohý bratr dočista blázen,“ řekl hrabě, „ale pokud jde o politiku, není druhého tak chytrého člověka, jako je on.“10 — jedna z mnoha Rothových jízlivých narážek na schizofrenní realitu rakouského života.)

Byla to idea, kterou si rakouská monarchie nejprve vynutila a poté zcela přijala. Vídeň, stojící na pomezí Východu a Západu, byla po staletí křižovatkou cest a vnuceným tavicím kotlíkem. Jeden falcký učitel, který město navštívil v roce 1548, tvrdil, že rozeznal jeden a půl tuctu jazyků, jimiž se mluví v kupecké čtvrti, od polštiny, maďarštiny, chorvatštiny, češtiny a italštiny až po turečtinu, řečtinu, hebrejštinu a arabštinu.11 Fridrich III., první Habsburk korunovaný na císaře Svaté říše římské, zformuloval v roce 1452 rakouskou „civilizační misi“ ve svém slavném a neskromném akronymu AEIOU, jejž dával razit na vše, od katedrál až po stolní nádobí. V němčině tato zkratka znamenala Alles Erdreich ist Österreich untertan (Rakousko má vládnout celému světu). Po následující dvě století bylo Rakousko velmi blízko k tomu, aby se mu tuto myšlenku podařilo naplnit, přinejmenším pokud šlo o „celý svět“ křesťanské Evropy, v níž habsburská monarchie vládla kromě srdce střední Evropy také Španělsku, habsburskému

Nizozemí, většině Itálie a části Francie.

Sny o říši

Dobrý Habsburk

Na konci osmnáctého století v době osvícenství — za vlády císaře, na něhož Rakušané ještě o dvě století později vzpomínali jako na „dobrého Habsburka“ (nebo řečeno jízlivěji jako na „jediného Habsburka, který nebyl idiot“) — Rakousko ztratilo Španělsko, ale získalo Uhry a Sedmihradsko na východě. Ve své snaze modernizovat státní správu se reformně naladěný Josef II. během své vlády v letech 1765 až 179012 zasloužil o to, aby se rakouská idea stala skutečností. Profesionalizoval právní systém, omezil svévolnou moc místní šlechty a nastolil rovnost před zákonem. Přepracoval a racionalizoval hranice správních obvodů, zrušil nevolnictví a umožnil rolníkům získat do dědičného držení půdu, kterou obdělávali. Zrušil kláštery a výnosy z nich využil k budování škol. Ve Vídni založil největší a nejmodernější nemocnici na světě a první ústav svého druhu, kde se s duševně chorými zacházelo lidským způsobem; s obvyklou vídeňskou krutostí si záhy získal označení Narrenturm (Věž bláznů) a dnes je v něm umístěna morbidní sbírka patologických anatomických vzorků. Mezi tím vším si císař našel čas na to, stát se Mozartovým patronem během skladatelových posledních velmi úspěšných let ve Vídni.13

Josef II. snil o ideálním státě úředníků (Beamtenstaat), dokonalém správním řádu, v němž by světské kněžstvo oddaných, loajálních a výkonných státních zaměstnanců, motivovaných pouze „horoucím nadšením pro dobro státu“, jak si ho představoval, šířilo racionalitu a spravedlivý řád po celé jeho říši.14 Vydal stovky nařízení, která upravovala šířku ulic, hygienu ve městech, cenu pohřbů, správu lesů, kontrolu mostů a dolů, dohled nad trhy s potravinami, zřizování cihelen a kaváren, péči o staré a nemajetné, od nařízení týkajících se

okraji rozumu — život Kurta Gödela

situování, velikosti a vybavení školních budov až po přesné umístění tabule v každé třídě. Kolem roku 1800 se sotva našel veřejný činitel, který by neměl univerzitní vzdělání, a rostoucí kulturní ztotožnění byrokracie s císařským centrem výrazně přispělo k tomu, že Vídeň udávala tón celé říši.15 Dokonce i slova Adolfa Hitlera, který v rakouských provinciích přiživoval neutuchající zášť vůči sofistikované metropoli, dokládají, jak obtížné bylo i po začlenění jeho staré vlasti do Říše zbavit Vídeň jejího mystického postavení starého hlavního města

Habsburků. „Byl to ohromný úkol,“ soptil Führer ještě v dubnu 1942, i když měl pravděpodobně dost jiných starostí, „zlomit kulturní převahu Vídně“ nad rakouskými územími, která anektoval anšlusem roku 1938.16

Josef II. věřil, že odměnou za dobré vládnutí mu bude loajalita vděčného lidu jeho rozlehlé říše, který rozumně obrátí svou náklonnost od rodiny, společenské vrstvy, klanu a národa směrem k vlasti, která mu poskytuje bezpečí a — jako ozvěna slov, jež byla napsána právě v této chvíli více než devět tisíc kilometrů daleko, v Deklaraci nezávislosti Spojených států amerických — dar „štěstí“.17

Idea být zemí, která je více než národním kmenem, spojovala na přelomu devatenáctého a dvacátého století Rakousko pouze s jediným dalším státem, a to se Spojenými státy americkými. Ačkoli jazykem administrativy a linguou francou v celé rakouské polovině RakouskaUherska zůstávala němčina, téměř všichni Rakušané a rozhodně všichni příslušníci vládnoucí třídy se dlouho považovali za cokoli jiného, jen ne za Němce. Rodilí německy mluvící obyvatelé vždy byli a navždy zůstali výraznou menšinou v říši. Na konci prvního desetiletí dvacátého století žilo v Rakousku 28,6 milionu obyvatel, z toho přibližně 10 milionů Němců, 6,4 milionu Čechů,18 5 milionů Poláků, 3,5 milionu Ukrajinců, 1,25 milionu Slovinců, 780 tisíc Srbů a Chorvatů, 770 tisíc Italů, 275 tisíc Rumunů a asi půl milionu cizinců. V Uhersku žilo celkem 20,9 milionu obyvatel, z toho bylo 10 milionů Maďarů, 2,9 milionu Rumunů, 2,9 milionu Srbů a Chorvatů, 2 miliony Němců, 2 miliony Slováků a 470 tisíc Rusínů.19 Němčina, kterou mluvili Rakušané v celém císařství, dlouho získávala charakteristické rysy, jež trvale odlišovaly její mluvčí od německých

Sny o říši 23

Mapa rakousko-uherské monarchie, 1906

RUSKO

POLSKO (RUSKO)

NĚMECKO

SLEZSKO

Praha

ČECHY MORAVA

RAKOUSKO

HORNÍ RAKOUSY

SALCBURSKO

VORARLBERSKO

TYROLSKO

Vídeň

Salcburk

ŠTÝRSKO

Štýrský Hradec

KORUTANY

KRAŇSKO

Terst

ISTRIE

ITÁLIE

DALMÁCIE

Brno

DOLNÍ RAKOUSY

HALIČ Krakov

Černovice

BUKOVINA

Budapešť

UHRY

Záhřeb

CHORVATSKO

BOSNA A HERCEGOVINA

Sarajevo

SRBSKO ČERNÁ HORA

Jaderské moře

Tyrhénské moře

0 100 km

RUMUNSKO

BULHARSKO

OSMANSKÁ ŘÍŠE

ŘECKO

Na okraji rozumu — život Kurta Gödela

Němců, stejně jako je rakouská pevná katolická víra odlišovala od převážně protestantského severního Německa. Rakouská němčina, kromě toho, že má pro své severní sousedy vlastní jedinečnou nadávku

Piefke (do češtiny přeložitelnou zhruba jako skopčák), je plná slov vypůjčených z celé polyglotní říše, nad nimiž mluvčí „vysoké“ němčiny krabatí čelo: Tollpatsch (maďarsky talpus, česky nemotorný ťulpas), Jause (slovinsky južina, česky odpolední svačina), Feschak (česky fešák), sekkant (italsky seccante, česky otravný) a mnohé výrazy z jidiš slov, například meshuggah (mešuge, bláznivý), Ganif (zloděj) a Mischpoke (rodina).

Pravý vídeňský slang, jedinečný dialekt známý jako Wienerisch, je pro cizince téměř nesrozumitelný, ale mnoho z jeho charakteristických rysů měla i „schönbrunnská němčina“, jíž mluvil císař a jeho doprovod, vyšší vrstvy státní správy a armády a vyšší měšťanské vrstvy; byl to, jak řekl jeden historik, „svérázný jazyk, o němž se předpokládalo, že mu lidé alespoň částečně rozumějí“.20 Také typická rakouská kuchyně byla podobně jako jazyk, šlechta, armáda a úřednictvo směsicí jídel z rozmanitých částí země, přičemž německá elita nepřinesla do oblíbených pokrmů vyhlášených vídeňských kaváren, hotelů a restaurací téměř nic původního. Káva byla osmanská, jablečný závin maďarský, pečivo a meruňkové knedlíky české. Dokonce ani nejslavnější vídeňské jídlo, Wiener Schnitzel, nebylo nic jiného než italská costoletta alla milanese maskovaná německým názvem.

Přestože plná rovnoprávnost v politických právech byla všem poddaným říše, včetně Židů, přiznána teprve v roce 1867, myšlenka státu jako zastřešujícího ochránce mnoha národností byla natolik pevnou součástí rakouského povědomí, že i během evropských revolucí v roce 1848 se nastupující slovanská nacionalistická hnutí v Rakousku považovala — řečeno slovy historika Pietera M. Judsona — za „strážce pravé habsburské říšské ideje“. Snažila se říši spíše přetvořit než přivodit její pád. Právě v tomto revolučním roce napsal jeden český vlastenec nejznámější, i když obvykle nesprávně citovanou větu o Rakousku. Jde o slova Františka Palackého, jež bývají často redukována na pouhý převrácený bonmot: „Kdyby nebylo Rakouska, musili

bychom ho vytvořit.“ Ve skutečnosti však o jedinečné úloze, kterou impérium hrálo jako základ stability jak pro Evropu, tak pro její poddané národy, řekl něco mnohem hlubšího a upřímnějšího: „Kdyby rakouský stát neexistoval celé věky, bylo by jistě v zájmu Evropy, ba i pro humanitas, snažit se jej vytvořit co nejdříve.“21 Rakouskému státu se navzdory všem překážkám a všem tendencím ducha doby devatenáctého století podařilo udělat reakcionáře i z revolucionářů.

26 Na okraji rozumu — život Kurta Gödela