El misterio del castillo embrujado
Text © Roberto Santiago
Illustrations © Enrique Lorenzo
Copyright © Ediciones SM, 2015
Czech edition published by arrangement with Ediciones SM through Dos Passos Agencia Literaria
All rights reserved
Translation © Romana Bičíková, 2021
Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2021
ISBN 978-80-275-0836-5
Jmenuju se Francisco García Casas a zrovna mám na sobě zelenou kostkovanou sukni a k ní barevně sladěné podkolenky.
Je sobota dopoledne.
Stojím uprostřed palouku.
Je strašná kosa, ledový vítr mi ofukuje nohy.
Sukni mám na sobě poprvé v životě.
Takže cítím, jak mě zebou kolena.
Musím se soustředit.
Zhluboka se nadechnu.
Trochu se ohnu a oběma rukama popadnu obrovský kmen.
Podeberu kládu úplně dole, tak jak mi ukazovali.
Je vyšší než já.
Upřeně se na ni zadívám.
A v tu chvíli za sebou uslyším křik.
Jsou to mí kamarádi.
A mí protivníci.
Klany.
A jejich trenéři.
A taky pár příbuzných.
Každý klan má svou vlastní vlajku.
A úplně všichni na sobě máme sukně.
Holky i kluci, a dokonce i dospělí. Všichni do jednoho.
Kostkované sukně v různých barvách.
Proč?
Z mnoha důvodů.
Ale nejdůležitější důvod je tenhle:
Jsme ve Skotsku.
Na břehu jezera MacLeod.
Poblíž hradu MacLeod.
Uprostřed hrabství MacLeod.
Slyším pokřik v mnoha různých jazycích.
Všichni napjatě čekají.
Trochu kládu přizvednu.
Musím říct, že je to pořádná tíha.
Ale už jsem skoro připravený ji hodit.
Podívám se na sudího. Je vysoký a má zrzavé vlasy i vousy.
Stejně jako náš trenér Morley.
Ve Skotsku je zrzavých lidí spousta.
Nadechnu se. Potom se po očku podívám na své kamarády.
Je tu Helena, Toni, Camuñas, Marilyn, Tomeo, Anita, Osmička, Bobek… a Greta.
Všichni Fotbaláci!
Pozorují mě.
V duchu se ptám, proč musím zrovna já házet kládou jako poslední.
Camuñas a Toni, kteří házeli přede mnou, úplně vyhořeli.
Nejsem z našeho týmu nejvyšší, a už vůbec nejsilnější, a přesto na mě připadl poslední hod. Ten rozhodující. Ten nejdůležitější.
Hod kládou je vcelku jednoduchá soutěž: prostě chytíte kládu a hodíte ji co nejdál.
To je celé.
Jak se zdá, tady ve Skotsku je to náramně oblíbený sport.
Já mám teda radši fotbal.
„Do toho, Pešku!“ křikne Helena.
„Come on,“ povzbuzuje mě Greta.
Helena má ty největší oči, co jsem kdy v životě viděl.
Greta má zrzavé vlasy, a když se na vás podívá, máte pocit, jako by vám četla myšlenky. Taky drží školní rekord v počtu dotyků míče při nožičkování, a aby toho nebylo málo, taky je Skotka.
Mně se nelíbí ani Greta, ani Helena, ani žádná jiná holka na světě. Chci, aby to bylo hned od začátku jasné a nedošlo k nějakým nedorozuměním nebo zmatkům.
Pro jistotu to ještě zopakuju: nelíbí se mi žádná holka.
A je to.
Ne aby si někdo stěžoval, že jsem to neřekl předem.
Teď se hlavně soustředím na kládu.
Nejspíš to skončí tak, že mi spadne na zem, trefí mě do nohy a já už nebudu moct hrát fotbal.
Ale musím napnout síly, zvednout ji a hodit.
Pro můj klan je to strašně důležité.
Teda pro můj tým.
Soto Alto.
Přijeli jsme do Skotska zdaleka.
A teď všechno závisí na tom, co udělám s touhle zatracenou kládou.
Musím ji hodit co nejdál.
A co největší silou.
Pokud se mi to nepovede, Soto Alto na turnaji končí.
Je to nejvýznamnější turnaj na světě.
Turnaj šesti klanů.
Vyměním si pohled s trenérem Morleym, který se posledních pár dní chová dost podivně. Vlastně se tak chová od chvíle, kdy jsme do jeho domoviny dorazili.
Hned za ním se tyčí věže hradu MacLeod.
I tam se v posledních pár dnech dějí podivné věci.
Neuvěřitelné věci, co nemají vysvětlení.
Ale na to teď myslet nemůžu.
V tuhle chvíli musím hodit kládou a basta.
Říkám si pro sebe: „Pešku, nesmíš to zbabrat.“
Křik klanů se stupňuje.
Všichni tleskají a hulákají, a já se snažím soustředit.
Jak říkali, že se dá dohodit nejdál?
Když tu kládu hodím bokem?
Nebo dozadu?
Morley máchá rukama, aby mi naznačil, že mám kládu táhnout odspoda nahoru a pak pažemi švihnout dozadu.
Příslušníci klanu MacLeodů povykují a smějí se, když vidí, jak kládu zvedám.
Odněkud sem doléhají zvuky dud.
Skoti tenhle turnaj berou velmi vážně.
Sudí zatroubí na roh.
Už nemůžu otálet.
Zkoncentruju se.
Rozběhnu se.
Zavřu oči.
A vší silou kládou hodím.
Při výstupu z letadla nás vítala skupina dudáků.
Na velkých transparentech stálo:
Soto Alto je jméno mojí školy a taky fotbalového týmu, ve kterém hraju.
Jeden měsíc jsme se jmenovali Sport Moncayo, protože škola neměla peníze na žádný sport, ani na fotbal, ani na nic jiného, takže nás sponzorovala jedna prodejna s oblečením z našeho města. Ale teď už se naštěstí zase jmenujeme Soto Alto, tak jak jsme se jmenovali odjakživa. A podle mě to zní mnohem líp.
Velikonoční prázdniny obvykle trávím doma.
Nebo někdy jezdíme lyžovat.
Ale letos jsem nebyl ani doma, ani na lyžích.
Letos jsme měli strávit velikonoční prázdniny ve Skotsku.
Na jednom moc důležitém turnaji.
„Je to nejdůležitější turnaj na světě,“ opakoval neustále náš trenér Morley.
Kousek od přistávací dráhy byl na letišti ještě jeden transparent, mnohem větší než ty předtím.
Neboli:
Mezinárodní turnaj šesti klanů.
Rámus dudáků byl ohlušující.
První po schodech sestoupil náš trenér Morley, bylo na něm vidět, jak se domů těší.
Jen co se dotkl nohou skotské půdy, padl na kolena a políbil zem.
Pak zvážněl, zvedl oči k nebi a zakřičel:
„They may take our lives but they’ll never take our freedom!“
Dudáci jako by mu chtěli odpovědět a zaduli do svých nástrojů ještě silněji.
Vedle mě stála Greta.
„To je věta z filmu Statečné srdce.“
„Aha,“ opáčil jsem. „A co znamená?“
„Byl to válečný pokřik Williama Wallace, skotského hrdiny, a znamená to…“ spustila Greta.
Ale Toni jí skočil do řeči.
A prohlásil:
„Mohou si vzít naše životy, ale nikdy nám nevezmou naši svobodu!“
Greta na Toniho obdivně pohlédla.
„Ten film jsem už viděl víc než desetkrát,“ prohodil Toni.
„To jsem nevěděla, že se ti tak líbí,“ odpověděla Greta.
„Statečné srdce zbožňuju,“ holedbal se Toni, „a líbí se mi všechno, co má něco společného se Skotskem.“
„Jo, jasně, najednou jsi na Skotsko odborník,“ ucedila Helena.
Zkusím to vysvětlit:
Toni střílí nejvíc gólů z celého našeho týmu.
A taky je to frajírek.
Pořád se naparuje.
Pořád dělá vtipy, které nejsou vtipné, a jedním z jeho koníčků je do každého strkat.
Greta je dcera trenéra Morleyho, a i když je ze Skotska, španělsky mluví skoro dokonale.
A Helena je… no, Helena je jedna z našich nejlepších hráček a taky jedna z nejhezčích holek ve škole a možná i na celém světě.
Toni nevěděl, co má Heleně odpovědět.
A tak do mě strčil a prohlásil:
„Uhni z těch schodů, pořád se motáš lidem do cesty.“
Skoro jsem spadl, ale stihl jsem se chytit zábradlí a jen tak tak jsem se udržel na nohou.
Sledoval jsem, jak Toni frajírkovsky sestupuje po schodech, a pak jsem se podíval na Gretu a Helenu, které stály vedle mě.
A plácl jsem to první, co mi slina přinesla na jazyk:
„Toni, můžeš si vzít naše životy, ale nikdy nám nevezmeš naši svobodu.“
Toni mě v hluku letadel a dudácké kapely neslyšel.
Ale Greta a Helena mě slyšely a obě se rozesmály.
Byli jsme tady.
Na letišti ve skotském městě Inverness.
Camuñas, Anita, Marilyn, Tomeo, Bobek, Helena, Osmička, Toni, Greta a já jsme uzavřeli tajnou dohodu.
Dohodu Fotbaláků.
Jak už jsem říkal, já se jmenuju Francisco.
Někteří mě oslovují Paco nebo Paquito.
Ale většina lidí mi říká Pešek.
Do Skotska jsme přijeli na turnaj, který se koná o velikonočních prázdninách.
Mezinárodní turnaj šesti klanů.
Pozvali nás na něj díky našemu trenérovi, který je velmi slavný a trénoval dětské fotbalové týmy po celém světě.
Kromě Morleyho s námi cestovali ještě další dva dospělí:
Esteban, ředitel naší školy.
A Marimar, Helenina máma, která tu byla jako zástupkyně
rodičů žáků.
I moje máma chtěla letět, ale měla hodně práce, a navíc by výlet dalšímu dospělému nezaplatili, a tak zůstala doma s mým tátou a bratrem.
Když jsme se na letišti loučili, řekla mi:
„Chovej se slušně, nezapomeň si čistit zuby a jez hodně zeleniny… Skotové přece zeleninu jedí, nebo ne?“
„Nevím, mami.“
„Takové věci je potřeba vědět,“ opáčila máma. „Ach, můj chlapeček letí tak daleko… Bude se mi hrozně stýskat, zlatíčko.“
Potom mě přede všemi pevně objala a já trochu zčervenal
a zavřel jsem oči, abych neviděl, jak se zbytek týmu směje a dělá různé posunky.
„Jo, a taky těm Skotům nasázej hodně gólů,“ popřála mi ještě máma a dál mě k sobě tiskla.
„Mami, tohle není turnaj ve fotbale, už jsem ti to přece říkal milionkrát,“ odtušil jsem.
„Ale no tak, vy jste přece fotbalový tým. Co budete dělat na turnaji, kde se nehraje fotbal?“ zeptala se máma. „Já to nechápu, Francisco. Poslední dobou nerozumím spoustě věcí. Takže ty jedeš do Skotska s fotbalovým týmem na turnaj, který není fotbalový, a k tomu ani nevíme, jestli tam jedí zeleninu… Já vážně nevím, nevím, nevím…“
Konečně mě pustila.