Issuu

ROBERTO SANTIAGO

Záhada neviditelné penalty

Ilustrace Enrique Lorenzo

Přeložila Romana Bičíková

Zápas za chvíli končí.

Už nezbývá moc času.

Prohráváme.

Proti nám stojí tým ze školy Guilléna de Castra, který vede ligu a letos mu ještě nikdo nedokázal vstřelit branku.

Podívám se na tabuli.

Do závěrečného hvizdu zbývá padesát osm vteřin.

Musíme dát gól. Musíme to zvládnout.

Marilyn se s míčem u nohy žene podél postranní čáry.

Soupeřův záložník vyběhne, aby jí zablokoval cestu.

Marilyn si všimne, že mě nikdo nehlídá, a kopne balon do volného prostoru přede mnou.

Běžím ze všech sil.

Stihnu to k míči dřív, než odskočí do autu, a zpracuju si ho.

Moji rodiče a další mámy a tátové, co na zápas přišli, vyskočí ze sedaček a začnou tleskat. Hlasitě mě povzbuzují.

Čtyřicet pět vteřin.

Nesmím ztrácet čas.

Utíkám k bráně protivníka.

Koutkem oka zahlédnu nalevo od sebe Helenu.

Čtyřicet vteřin.

Vyrazí proti nám oba stopeři.

Bez přemýšlení pošlu míč Heleně.

Ona mi ho okamžitě vrátí.

Téměř dokonalá narážečka.

Třicet tři vteřin.

Soupeřův stoper jde do skluzu, řítí se proti mně nohama napřed.

Nadkopnu si balon do vzduchu a vyskočím.

Hodně vysoko.

Obránce zůstane ležet na zemi.

Přeskočím ho a nechám za sebou.

Ještě pořád se nám to může povést.

Dvacet sedm vteřin.

Patičkou přihraju míč Tonimu.

Toni je sobecký frajírek, ale taky dává z celého týmu nejvíc gólů.

Zpracuje si míč a dovede si ho až na kraj šestnáctky. Rozběhne se s ním do strany.

Dvacet tři vteřin.

Krajní obránce týmu Guilléna de Castra se k Tonimu z boku přiřítí jako blesk.

Toni drží míč u nohy, i když do něj protivník strká.

Mávnu na něj, aby mi přihrál.

Toni na chviličku zaváhá.

Vypadá to, že se rozmýšlí, jestli nemá rovnou vystřelit na bránu.

Jenže by to měl hodně z úhlu.

Nakonec mi přihraje.

Zpracuju si balon pravou nohou.

Osmnáct vteřin.

Chystám se ke střele.

Diváci na tribuně vyskočí ze sedadel.

Rozhostí se naprosté ticho.

Brankář poskakuje a máchá rukama, aby mě znejistěl.

Mám pocit, jako by se zastavil čas.

Čtrnáct vteřin.

Musím vystřelit.

Jenže právě v ten okamžik… do mě někdo zezadu strčí.

Strašně prudce.

Moc na něj nevidím.

Je to ten stoper. Zvedl se ze země.

Naběhl do mě celým tělem.

Neudržím rovnováhu.

Rozplácnu se na trávě jak široký, tak dlouhý.

Takhle sprostě mě shodit!

Z tribuny se začínají ozývat protesty a nespokojené pískání.

Ležím na zemi.

Zvednu oči.

Podívám se na tabuli.

Tři vteřiny.

Otočím se.

Rozhodčí si vsune mezi rty píšťalku.

Dvě vteřiny.

Odpíská konec zápasu?

Jedna vteřina.

Sudí pískne…

Penaltu!

Pro nás!

V poslední vteřině.

Tribuna bouří.

Slyším křik a potlesk.

Sice prohráváme, ale můžeme být první, kdo letos vstřelí

gól týmu ze školy Guilléna de Castra, jedinému dosud neporaženému družstvu v lize.

Pomalu se škrábu na nohy.

Vyměním si pohled s našimi trenéry, Filipem a Alicí, kteří stojí u lavičky.

Alice přikývne.

Vím, co musím udělat.

Popadnu míč a chystám se na pokutový kop.

Musím se trefit za každou cenu.

Jakmile do míče kopnu, je konec zápasu.

Toni a Helena ze mě nespouštějí oči.

Jsem hrotový útočník našeho týmu.

Loni jsem nedal pět penalt za sebou.

Ale tuhle penaltu dám.

S balonem v ruce hledám pokutovou značku.

Rozhodčí na mě volá, ať si pospíším.

A v tu chvíli mi to dojde.

Pokutová značka zmizela!

Není po ní ani stopy.

Radši to zopakuju, pro případ, že by to někdo nepochopil:

Hrajeme proti týmu Guilléna de Castra, který vede ligovou tabulku a v téhle sezoně mu ještě nikdo nedal gól.

Utkání je skoro u konce, zbývá sotva jedna vteřina.

A já mám kopat penaltu.

Ale…

Není tu penaltový puntík!

Co se to děje?

Jak můžu kopat penaltu, když tu není pokutová značka?

Copak si toho nikdo nevšiml?

Podívám se na sudího, nevím, co si počít.

Možná ho na hřiště zapomněli namalovat.

Třeba je to jen nedopatření.

Anebo je penaltový puntík neviditelný.

Ale pravda je taková, že je to úplně jinak.

Jde tu o něco mnohem důležitějšího.

A závažnějšího.

Tenhle příběh je trochu… složitější.

Asi bych ho radši měl vyprávět od začátku.

„Ale jaké zase play-off?“ nechápala Alice.

„Co to znamená play-off?“ ptal se Tomeo.

„Ale no tak, trochu klidu, prosím,“ tišil nás Esteban, ředitel naší školy.

Seděli jsme na fotbalovém hřišti na školním dvoře.

Hráči týmu ve složení Camuñas, Marilyn, Anita, Tomeo, Bobek, Osmička, Helena, Toni a já neboli Pešek.

Všichni mi říkají Pešek, protože jsem loni v lize nedal pět penalt za sebou, ale ve skutečnosti se jmenuju Francisco. Ale to je jiné povídání.

Taky tu byli naši trenéři, Filip a Alice.

Pokud vím, jsme jediný tým na světě, který má dva trenéry, co spolu zároveň tvoří pár. Jako že spolu chodí. Teda lépe řečeno jsou manželé, protože loni jsme v létě hráli turnaj v Benidormu a oni toho využili a vzali se, ale to je taky na jiné povídání, jinak se do toho zamotám a budu mluvit z cesty, jak vždycky říká moje máma.

Před námi stál Esteban, náš ředitel.

Velmi vážně nám oznámil:

„Poprvé v dějinách žákovské ligy se o celkovém vítězi ročníku rozhodne systémem play-off.“

„To je jako v basketbalu, kde se nejdřív hraje normální ligová část a potom ještě vyřazovací fáze,“ vysvětlila Anita, naše týmová šprtka.

„Skvěle řečeno,“ pochválil ji Esteban.

„To nám ale přece měli oznámit hned na začátku sezony,“ durdil se Filip.

„Přesně,“ podpořila ho Alice.

„Ale vždyť pro nás je to takhle lepší…“ bránil se Esteban. „Skončili jsme v tabulce osmí, což je samo o sobě zázrak. A teď máme pořád ještě šanci ligu vyhrát, a přitom jsme se ještě před pár měsíci modlili, abychom nesestoupili do nižší soutěže nebo neskončili na posledním místě.“

Měl pravdu, letos jsme do ligy nevstoupili vůbec dobře.

Až do Vánoc jsme skoro jen prohrávali.

Ale potom se nám začalo víc dařit.

A povedlo se nám skončit na osmém místě.

„Určitě je v tom nějaký háček,“ zapochyboval Toni.

„Ale ne, kdepak,“ vrtěl hlavou Esteban. „Vedení žákovské ligy rozhodlo, že letos se odehraje vyřazovací fáze, systémem na dva zápasy, až nakonec zůstane jediný tým a ten se stane mistrem. Bude to tak mnohem zábavnější a každý dostane šanci. Tedy zkrátka a dobře se bude hrát play-off, jak jsem už říkal.“

Podívali jsme se na sebe.

Takže liga ještě neskončila.

A navíc jsme ji pořád mohli vyhrát.

Když se to vezme takhle, nebyla to zas tak špatná zpráva.

„Estebane, pochop, že k tomu máme trochu nedůvěru,“ chopil se slova opět Filip. „Pokaždé když za námi přijdeš s nějakým oznámením, něco se semele.“

„Ale tentokrát ne,“ uculil se ředitel. „Letos došlo dvakrát ke změně na postu trenéra. Kvůli nedostatku peněz hrozil týmu zánik. V první části ligy jste vytvořili nový rekord v počtu prohraných zápasů za sebou. A přes to všechno… se Soto Alto ještě může stát mistrem ligy! Poprvé ve své historii!“

„Super,“ utrousila nepříliš nadšeně Alice.

„A s jakým soupeřem sehrajeme první dvojzápas?“ zeptala se Marilyn, naše kapitánka.

„No víte, však víte, ale radši vám to tedy řeknu. V play-off hrají ti ze spodních příček proti těm, co jsou na prvních místech, dokud všichni nevypadnou a nezůstane jeden vítěz… Tabulka se zkrátka rozdělila na dvě poloviny: prvních osm týmů se utká o titul, a posledních osm bude bojovat o záchranu…“

„A proti komu budeme hrát my?“ zopakovala už trochu nervózně Marilyn.

„No vždyť vám to tu říkám, osmý tým nastoupí proti prvnímu, druhý proti sedmému, a tak pořád dál…“

„My budeme hrát proti prvnímu? Proti… týmu ze školy Guilléna de Castra?“ vytřeštil oči Camuñas.

„Já to věděl!“ bědoval Bobek. „Věděl jsem, že za tím něco vězí.“

Škola Guilléna de Castra je soukromá, má spoustu hřišť na fotbal i na basket, a k tomu ještě jednu takovou zvláštnost: všichni, kdo tam studují, pocházejí z různých koutů světa. Nejsou jenom z Madridu, a někteří nejsou ani ze Španělska.

A proč?

Je to jednoduché: všechno to jsou hráči, které do svého týmu získal Real Madrid.

Ano. Ten Real Madrid.

Když někde objeví talentovaného hráče nebo hráčku, přivezou je do Španělska i s jejich rodinami a nechají je studovat na téhle škole.

Je to v podstatě žákovský tým Realu Madrid, ačkoli se tak nejmenuje.

Když tihle noví fotbalisté přijedou do Španělska, nejdřív hrají za tým své školy, Guilléna de Castra, a teprve potom přejdou do žákovského nebo dorosteneckého týmu Realu Madrid.

Letos skončili první v tabulce žákovské ligy.

A navíc překonali rekord: celou sezonu udrželi čisté konto.

Nedostali jediný gól!

Ani v jednom z celkem třiceti ligových zápasů.

To se ještě nikdy žádnému týmu nepodařilo.

Většinu utkání vyhráli. A v několika remizovali.

S výsledkem 0 : 0, samozřejmě.

Takový je tým Guilléna de Castra.

„No, no, no,“ uklidňoval nás Esteban, „neházejme hned flintu do žita. Soto Alto je taky skvělý tým, máme ve vás velkou důvěru.“

„Navíc nemáme co ztratit,“ přitakala Helena. „Když vyhrajeme, budeme bojovat o titul mistra ligy. A když prohrajeme, zůstaneme přesně tam, kde jsme teď.“

„Hmmmmm… to právě tak docela ne,“ ozval se Esteban.

„Jak to, že ne?“ zeptala se Alice. „Estebane, co se to děje?

Ještě něco jsi nám neřekl?“

„Ale ne, nic, jen takovou malinkatou drobnost,“ vykrucoval se ředitel. „Pokud ten dvojzápas vyhrajeme, budeme bojovat o titul. Ale pokud prohrajeme… tedy, pokud nedejbože prohrajeme, tak… budeme muset bojovat, abychom nesestoupili.“

„Cože?“ vykřikla Alice.

„Vždyť jsi říkal, že se bude hrát play-off o to, aby se jeden z týmů stal mistrem ligy,“ zlobil se Filip. „Ne aby týmy bojovaly o setrvání v ní. Tvrdil jsi, že prvních osm týmů se utká o titul…“

„Pokud sestoupíme do nižší ligy, budeme mít problém. Sdružení rodičů a přátel školy už oznámilo, že bude potřeba seškrtat

rozpočet…“ rozhazovala rukama Alice, „a že na tým možná nezbydou peníze… Jen si vzpomeň, co se stalo loni.“

„Už je to tu zase,“ vzdychl Tomeo. „Našemu týmu hrozí, že přestane existovat.“

Naší škole už několikrát hrozilo, že bude muset fotbalový tým rozpustit, protože chyběly peníze. Zdálo se, že Soto Alto je neustále na hranici bankrotu.

„No dobře, dobře, dobře, dobře,“ zopakoval čtyřikrát za sebou Esteban. „Nevěšte hlavu. Abyste sestoupili, museli byste prohrát první kolo play-off, a pak druhé a další a další… A SRPŠ se rozhodne až potom. Podle mě je to ještě velice daleko. A teď běžte trénovat a hrát, to vám jde nejlíp. A ještě jedna věc! Teď když

už jsou známky uzavřené, se rozhodlo, že se bude hrát každé dva dny.“

„A kdy nás čeká první zápas?“ zeptala se Helena.

„Momentíček, jen se podívám do diáře…“

Esteban vytáhl elektronický diář a něco do něj naťukal.

Nás devět hráčů a dva trenéři jsme z něj nespouštěli oči. On zatím mačkal tlačítka, jako by hledal nějaký tajný kód.

„Tady to je,“ pronesl nakonec. „První zápas proti týmu Guilléna de Castra hrajete zítra odpoledne. Hodně štěstí.“

A rozběhl se.

„Spěchám, protože mám důležitou schůzku, ne proto, že bych prchal,“ dodal, zatímco uháněl pryč.

My zůstali uprostřed hřiště a nezmohli jsme se na slovo.

V sezoně, kdy se nám povedlo skončit na osmém místě, najednou hrozilo, že možná sestoupíme.

Nebylo to spravedlivé.

To nám měli říct hned na začátku ročníku, ne až na konci.

„To není spravedlivé,“ řekl jsem.

Ostatní na mě souhlasně hleděli.

Jenže protesty nebyly k ničemu.

Když se vedení žákovské ligy pro něco rozhodne, nedá se to vzít zpátky.

Museli jsme se na to připravit.

Začít trénovat.

Za dvacet čtyři hodin jsme měli odehrát veledůležitý zápas proti týmu Guilléna de Castra.

Jedinému, který celý rok udržel čisté konto a ani jednou neinkasoval.

A navíc to byl v podstatě žákovský tým Realu Madrid.

„Mně je nějak špatně,“ pípl Bobek.

Podíval jsem se na Helenu.

Helena vykulila oči.

Pokusila se o úsměv.

A řekla:

„No tak, týme, hlavu vzhůru. Už jsme vyvázli ze složitějších situací.“

Chci vám teď trochu vyprávět o Heleně.

V tuhle chvíli už je obtížné říct vám o ní něco nového.

Už dlouho chodíme do stejné školy.

Helena má veliké oči, největší, co jsem kdy v životě viděl.

Je to jedna z nejhezčích holek v mém ročníku, a v celé škole, a v celé Malé Seville, což je město, kde oba žijeme.

Navíc je nejlepší v našem týmu malé kopané.

Toni sice dává nejvíc gólů, ale Helena je nejlepší.

Hraje v záloze, ale občas taky jako podhrotová útočnice. Jako většina nejlepších fotbalistů v dějinách fotbalu.

To je hodně důležité, ale už jsem to říkal mockrát.

Ale jednu věc jsem o ní ještě nikdy neřekl.

Helena má totiž kouzelnou moc.

Ale ne jako superhrdinové, co umějí létat nebo střílejí z očí laserové paprsky.

Nic takového.

Helena umí číst myšlenky.

Minimálně ty moje.

Dělá to pořád.

Třeba dneska odpoledne.

Po tréninku jsme se vydali pěšky domů.

Bydlíme kousek od sebe, takže často chodíme spolu.

Já myslel na zápas, který jsme měli hrát druhý den.

Bylo nad slunce jasné, že nám tým Guilléna de Castra dá pořádnou nakládačku.

A v tu chvíli Helena řekla:

„Třeba nám zas takovou nakládačku nedají.“

„Cože?“ hekl jsem překvapeně.

„No ti z týmu Guilléna de Castra. Nejspíš nás porazí, ale třeba nám nenasázejí zas tolik gólů, kdoví,“ rozvedla to Helena.

„Aha, jasně. Možná ne, no,“ opáčil jsem já.

Byla to snad náhoda?

Nebo věděla, že zrovna nad tou nakládačkou dumám?

Šli jsme dál.

Docela dlouho jsme jen mlčeli.

Myslel jsem si, že když budu potichu, Helena nepozná, co se mi honí hlavou.

Loni o Vánocích mi Helena dala pusu.

A pak vyryla naše jména do dřevěné lavičky. A ne jen tak ledajaké. Do lavičky v podloubí U Čtyř větrů, což je jedno odlehlé místo, kde pořád fouká, v zimě i v létě. A chodí se tam jen tehdy, když chcete někomu sdělit něco moc důležitého nebo když nechcete, aby vás ostatní viděli.

Po tom všem jsem si myslel, že s Helenou začneme chodit nebo tak něco.

Ale to se nestalo.

Nestalo se nic.

Podle všeho můžete někomu jenom tak dát pusu a pak vyrýt vaše jména do dřevěné lavičky, kde zůstanou napořád. Na hodně důležitém místě. A stejně to skoro nic neznamená.

„Poslyš,“ oslovila mě Helena, „nešel jsi někdy poslední dobou kolem Čtyř větrů?“

Potvrzeno. Čte mi myšlenky.

„Proč se ptáš?“ Měl jsem chuť začít se bránit.

„Jen tak,“ pokrčila rameny Helena. „Jen mě to tak zničehonic napadlo. Já už jsem tam dlouho nebyla, co ty?“

„Já taky,“ odpověděl jsem, „teda, jako že jsem tam taky dlouho nebyl. Nebo spíš tam nechodím nikdy. Vůbec nikdy, už strašně dlouho jsem tamtudy nešel a myslím, že tam ještě dlouho ani nepůjdu.“

„Tak dobře,“ kývla Helena.

A šla dál.

Měl jsem strach myslet na cokoli dalšího.

Helena by to určitě hned uhádla.

Nevím, jak to dělá.

Mně se Helena nelíbí.

Chci říct, že se mi nelíbí tak, abych s ní chodil.

Teda, abych to pořádně vysvětlil: trochu se mi líbila.

Ale to bylo dřív.

Teď už ne.

Teď už nemám čas myslet na holky a na chození ani na podobné blbosti.

A už vůbec ne na Helenu.

Musím se soustředit na matematiku a další podstatné věci. Jako třeba na play-off.

A na spoustu dalších věcí.

Zahnuli jsme za roh a došli k mému domu.

Zastavili jsme se před plotem.

Helena se na mě podívala.

Trochu jsem se vyděsil.

Snažil jsem se na nic nemyslet.

Ale udržet prázdnou mysl je hrozně těžké.

„Na co teď myslím?“ zeptal jsem se.

„Cože?“ podivila se Helena.

„Nedělej, že to nechápeš,“ odsekl jsem. „Víš moc dobře, o čem mluvím. Takže, povídej, na co teď myslím?“

Helena se na mě dívala.

Já se snažil nemyslet na nic.

Což je prakticky nemožné.

Zničehonic se mi vybavila ta pusa, kterou mi Helena dala. Ne, ne, ne, na tohle myslet nechci.

Pak jsem si vzpomněl na Heleninu matku, která se jmenuje

Marimar a je skoro stejná jako Helena, jen starší, a když jsme posledně byli se školou na výletě, načapali jsme ji, jak se líbá

s Estebanem, naším ředitelem.

Žádné líbání.

Nechci myslet na žádné pusy!

Nechci, aby Helena uhodla, na co myslím!

Helena se zasmála.

A řekla:

„Ty jsi vtipálek, Pešku.“

„Takže nevíš, na co myslím?“ zeptal jsem se bojácně.

„Jak bych to mohla vědět?“ zasmála se znovu Helena.

Napadlo mě říct jí, že to není žádný vtip a že já nejsem vtipálek, nikdy jsem nebyl.

Taky mě napadlo, že jí řeknu, že pokud někomu dáte pusu a pak vyryjete do dřeva lavičky „Heleně se líbí Pešek“, nemůžete na to pak jen tak zapomenout a dělat jakoby nic.

Už už jsem to měl na jazyku.

Tohle a ještě spoustu dalších věcí.

Jenže jsem to nestihl.

Protože právě v tu chvíli vystřelil z domu Viktor.

Viktor je můj starší brácha. Říká mi „skrčku“ a pořád mě pohlavkuje.

Ale tentokrát to neudělal.

Uháněl, jako by viděl mimozemšťana, nebo jako by doma hořelo nebo ještě něco horšího.

„Co se děje, Viktore?“ zeptal jsem se.

Bratr se ani nezastavil a zahuhlal:

„Balbuenovi!“

„Cože?“ opáčil jsem, protože jsem mu moc nerozuměl.

„Balbuenovi!“ zopakoval Viktor. „Přijeli na návštěvu Balbuenovi!“