Issuu

KRÁL�VS�Á �P�AVEDL��S�

ŘÍŠE VLKA � I �

Přeložila

Dana Krejčová

The Justice of Kings

First published in the United Kingdom in the English language in 2022 by Orbit, an imprint of Little, Brown Book Group, London

Jacket design by Lauren Panepinto

Jacket illustration by Martina Fačková

Jacket © Hachette Book Group, Inc., 2022

Map by Tim Paul Illustration

Translation © Dana Krejčová, 2023

Czech edition © Host vydavatelství, s. r. o., 2023

ISBN 978-80-275-1125-9

ČA��DĚJ�A Z �ILL

„Střez se hlupáka, fanatika a tyrana. Každý z nich v zbroj nevědomosti se odívá.“ �

z knihy Trestní zákoník: Rady pro praxi od Caterhausera Sovana

Je to zvláštní pomyšlení, že se dlouhé kořeny konce Říše vlka a vší té smrti a zkázy, které s ním přišly, dají vysledovat do maličké bezvýznamné vísky jménem Rill. Že když jsme k ní mířili, neplahočili jsme se jen deštivým studeným venkovem dvacet mil východně od Tolsburských marek, ale také jsme se blížili k okraji hluboké propasti Velkého úpadku, jehož strmý a zrádný svah před námi klesal jako útes z hladkého obsidiánu.

Rill. Jak ji popsat? Místo zrodu našeho neštěstí bylo úplně obyčejné. Svou odlehlostí bylo typické pro Severní marku Tolsburgu. Velkou náves z rozdupaného bláta a slámy obklopoval kruh dvaceti stavení z proutí a mazanice s doškovými střechami. Panské sídlo se lišilo pouze velikostí, bylo zhruba dvakrát větší

než největší chalupa, ale tím veškeré rozdíly končily. Bylo stejně zchátralé jako ostatní domky. Po straně stál hostinec a veřejným prostranstvím se nahodile pohyboval dobytek i lidé. Výhodou studeného počasí bylo, že zápach nebyl tak silný, ale Vonvalt si přesto držel pod nosem šátek se zabalenou sušenou levandulí. Prostě uměl být takhle úzkostlivý.

Měla jsem mít dobrou náladu. Rill byla první vesnice, na kterou jsme narazili po odjezdu z císařské zájezdní pevnosti na jägelandské hranici a představovala první z půlměsíce osad končícího v haunerské pevnosti Mořská Stráž o padesát mil dál na severovýchod. Příchod do Rill znamenal, že jsme byli jen pár týdnů od bodu, kde budeme moct znovu odbočit k jihu, abychom dokončili východní polovinu okruhu — a to znamenalo lepší po časí, větší města a něco, co se celkem blížilo civilizaci.

Místo toho ve mně hlodaly obavy. Pozornost jsem soustředila na ohromný prastarý hvozd hraničící s vesnicí a táhnoucí se na sto mil severozápadně od nás až k pobřeží. Podle řečí, kterými nás krmili cestou, to byl domov staré draedistické čarodějky.

„Myslíš, že tam je?“ zeptal se patria Bartholomew Claver jedoucí vedle mě. Claver byl jedním ze čtyř členů naší výpravy, nemanský kněz, který se k nám vnutil na jägelandské hranici. Údajně kvůli ochraně před lapky, třebaže Severní marka byla hanebně opuštěná — a podle svých vlastních slov cestoval většinou sám.

„Kdo?“ zeptala jsem se.

Claver se pousmál, ale nebyl to veselý úsměv. „Čarodějka,“ odvětil.

„Ne,“ ucedila jsem stroze. Claver mě hrozně rozčiloval — a nejen mě. Náš potulný život nebyl sám o sobě žádný med, ale to, jak se Claver během posledních týdnů neustále vyptával na Vonvaltovy praktiky a moc, nás všechny ubíjelo.

„Já ano.“

Obrátila jsem se. Přijížděl k nám Vonvaltův pověřenec Dubin

Bressinger a vesele pojídal cibuli. Jak klusal na koni kolem, mrkl na mě. Za ním jel náš zaměstnavatel sir Konrad Vonvalt a úplně vzadu byl náš osel, neuctivě pojmenovaný Vévoda z Brondsey, který táhl kárku se vší naší výstrojí.

Do Rill jsme přijeli ze stejného důvodu jako kamkoliv jinam: abychom dokonce i tady, na samém okraji Sovánské říše, zajistili císařovu spravedlnost. Protože přes všechny své vady Sované věřili na spravedlnost pro všechny a i do nejodlehlejších ves nic a městeček císařství vysílali císařské soudce, jako byl Vonvalt, coby putující soudní tribunály.

„Hledám sira Otmara Frosta,“ zavolal Vonvalt ze zadní části naší skupiny. Bressinger už sesedl a přivolal si nějakého místního hocha, aby domluvil ustájení našich zvířat.

Jeden ze sedláků beze slova ukázal na sídlo. Vonvalt zabručel a sesedl. Já a patria Claver jsme učinili totéž. Bláto pod mýma nohama bylo tvrdé jako železo.

„Heleno,“ zavolal na mě Vonvalt. „Knihu záznamů.“

Kývla jsem a vyzvedla knihu z kárky. Byl to těžký svazek s tlustým koženým přebalem a uzamykatelnou přezkou. Do ní bude zaznamenána každá právní záležitost, která se objeví, a také Vonvaltovy uvážené rozsudky. Až bude plná, odešleme ji do Právní knihovny v daleké Sově, kde úředníci rozsudky přezkoumají a zajistí, aby bylo soudcovské právo uplatňováno všude stejně.

Přinesla jsem knihu Vonvaltovi, který na mě podrážděně mávl, ať si ji nechám u sebe, a všichni čtyři jsme zamířili k sídlu. Už jsem rozeznala, že na heraldickém znaku visícím nade dveřmi je prostý modrý štít s kančí hlavou naraženou na zlomeném kopí. Sídlo jinak nebylo ničím pozoruhodné a bylo na hony vzdálené

rozlehlým městským domům a venkovským pevnostem císařské šlechty v Sově.

Vonvalt zabušil pěstí v rukavici na dveře. Ty se rychle otevřely. Stála v nich služebná snad o rok, dva mladší než já. Vypadala vyděšeně.

„Jsem justiciár sir Konrad Vonvalt z císařského sboru soudců,“ oznámil Vonvalt s afektovaným sovánským přízvukem. Věděla jsem, že ho jenom hraje, protože jeho rodné jägenské skloňování a časování bez ohledu na jeho postavení prozrazovaly, že pochází ze skromných poměrů, za což se styděl.

Služebná se nemotorně uklonila. „Jsem —“

„Kdo je to?“ houkl odněkud zevnitř sir Otmar Frost. Za dveřmi byla tma a bylo to tam cítit kouřem a dobytkem. Všimla jsem si, jak Vonvalt mimoděk zabloudil rukou k levandulovému šátku.

„Justiciár sir Konrad Vonvalt z císařského sboru soudců,“ ohlásil se znovu netrpělivě.

„Zatracená víra,“ zamumlal sir Otmar a po chvilce se ve dveřích objevil sám. Služku bez cirátů odstrčil. „Můj pane, pojďte dál, pojďte dál. Pojďte z toho vlhka a ohřejte se u ohně.“

Vstoupili jsme. Vnitřek byl zanedbaný. Na konci místnosti stála postel pokrytá kožešinami a vlněnými pokrývkami, jakož i svršky, což ukazovalo, že tu chybí paní domu. Uprostřed hořela polena v otevřeném ohništi obloženém ožehlými a zablácenými koberci, které navíc plesnivěly, protože otevřeným kouřovým otvorem dovnitř pršelo. Na druhé straně byl dlouhý stůl na kozách, k němuž mohlo usednout deset lidí, a dveře vedoucí do oddělené kuchyně. Stěny byly ověšené plesnivějícími tapiseriemi, věkem vybledlými a téměř zčernalými kouřem, a podlahu pokrývala tlustá vrstva tkaných koberců a kožešin. U ohně se vyhřívali dva velcí, vlkům podobní psi.

„Slyšel jsem, že nějaký justiciár putuje na sever přes Tolsburské marky,“ pronesl sir Otmar znepokojeně. Jako tollský rytíř a pán byl povýšen mezi císařskou šlechtu — „přijal vyšší marku“, jak se tomu říkalo, odstupné, které všichni obdrželi, když se podvolili císařským legiím —, ale jen málo se podobal napudrovaným a rozmazleným pánům ze Sovy. Byl starý a na sobě měl špinavou halenu se svým znakem a kalhoty z podomácku utkané látky.

Ušmudlaný, ztrápený obličej mu rámovaly bílé vlasy a vousy a čelo hyzdil velký důlek, který si nejspíš vysloužil jako mladík, když se před pětadvaceti lety zemí přehnal Reichskrieg a sovánské armády si podrobily Tolsburg. Vonvaltovi i Bressingerovi také zůstaly po císařském vpádu jizvy.

„Jako poslední tu byla justiciárka August?“ otázal se Vonvalt. Sir Otmar kývl. „Ano. Už je to nějaká doba. Kdysi jsme tu justiciára vídali několikrát do roka. Prosím, posaďte se. Jídlo, pivo?

Víno? Právě jsem se chtěl najíst.“

„Ano, děkuji,“ přijal Vonvalt a posadil se ke stolu. Následovali jsme jeho příkladu.

„Má předchůdkyně tu nechala knihu záznamů?“ vyptával se Vonvalt.

„Ano, ano,“ odpověděl sir Otmar a znovu poslal služebnou ven. Zaslechla jsem, jak otevírá okovanou truhlici.

„Nějaké potíže od severu?“

Sir Otmar zavrtěl hlavou. „Ne, máme mezi sebou a mořem proužek Západní marky Haunersheimu. Tak deset dvacet mil, dost na to, aby se tam pár nájezdníků ztratilo. I když si troufám říct, že moře je touhle roční dobou stejně příliš rozbouřené, než aby to seveřany lákalo na jih.“

„Správně,“ potvrdil Vonvalt. Bylo na něm vidět, jak ho ten zeměpisný přešlap dopálil. Ale občasné uklouznutí se jistě dá odpustit.

Císařství, nyní trvající přes padesát let, vstřebalo tolik národů tak rychle, že zeměpisci přepisovali mapy každý rok. „A zřejmě i díky tomu, že znovu vybudovali Mořskou Stráž,“ dodal.

„Ano, to zařídil Autun. Nová kurtina, nová posádka a dost pe něz a proviantu, aby mohli během válečné sezony každý den vyrážet na obhlídky. V zimě každý týden, na rozkaz markraběte.“

Autun. Dvouhlavý vlk. Mohl to stejně tak myslet jako nadávku. Byla to jedna z těch zvláštních přezdívek pro Sovánskou říši, kterou porobení používali buď jako projev úcty, nebo urážku.

V každém případě to Vonvalt přešel.

„Ten muž má jistou pověst,“ poznamenal Vonvalt.

„Markrabě Westenholtz?“ ozval se kněz Claver. „Dobrý člověk. Zbožný. Seveřané jsou bezbožný lid, který lpí na starých draedististických způsobech.“ Pokrčil rameny. „Neměl byste pro ně truchlit, justiciáre.“

Vonvalt se nepatrně pousmál. „Já netruchlím pro mrtvé severské nájezdníky, patrio,“ odtušil s větším sebeovládáním, než si ten chlap zasloužil. Claver byl mladý, příliš mladý, aby mu už byly svěřeny kněžské pravomoce. Za tu krátkou dobu, kterou strávil v naší společnosti, jsme k němu všichni získali značný odpor. Byl přespříliš horlivý a nudný, snadno se rozhněval a rychle soudil. Dlouze vykládal o své věci — že verbuje templáře pro jižní

Pohraničí — a o svých stycích na vysokých místech. Bressinger se s ním obvykle odmítal bavit, ale Vonvalt se mu z profesionální zdvořilosti věnoval celé týdny.

Sir Otmar si odkašlal. Právě se chystal udělat chybu a zapříst s Claverem hovor, když dorazilo jídlo, a tak se místo toho pustil do něj. Bylo vydatné a prosté, maso, chleba a hustá šťáva z masa, ale na druhou stranu jsme za podobných okolností zřídkakdy

hladověli. Vonvaltova moc a autorita obvykle u jeho hostitelů podněcovala velkorysost.

„Říkal jste, že poslední justiciár tudy projel už před nějakou dobou?“ zeptal se Vonvalt.

„Ano,“ odpověděl sir Otmar.

„A v mezidobí jste se řídili říšskými zákony?“

Sir Otmar důrazně přikývl, ale to téměř jistě lhal. V odlehlých vesnicích a městech, kam cesta ze vzdálené Sovy trvala celé měsíce i těmi nejrychlejšími prostředky, císařské právo uplatňovali zřídka. Byla to škoda. Reichskrieg přinesl smrt a bídu tisícům lidí, ale systém soudcovského práva byl jedním z mála drahokamů, které se vynořily z jinak obrovské hromady hnoje.

„Dobrá. Potom si neumím představit, že bych tu měl moc práce. Jen musím prověřit lesy,“ prohlásil Vonvalt. Sira Otmara ten dovětek zřejmě zmátl. Vonvalt dopil pivo. „Cestou sem,“ vysvětloval, „nám několikrát vykládali o jakési čarodějce žijící v lese kousek na sever od Rill. Předpokládám, že vy o tom nic nevíte.“

Sir Otmar protahoval odpověď dlouhým douškem a pak se ještě šťoural v zubech. „O tom jsem nic neslyšel, pane. Nic.“

Vonvalt zamyšleně kývl. „Kdo je to?“

Bressinger grozodsky zaklel. Málem jsme se sirem Otmarem vyletěli z kůže. Stůl a všechny podnosy a příbory nadskočily, jak do desky narazila troje stehna. Z číší a korbelů cákalo. Sir Otmar se s vytřeštěnýma očima držel za prsa, pohyboval rty a přitom se ze sebe snažil dostat slova, jak mu Vonvalt přikázal.

Císařův hlas: tajemná moc justiciára přimět lidi mluvit pravdu. Měl svá omezení — například nefungoval na jiné justiciáry a osoby se silnou vůlí mu dokázaly odolat, pokud se měly na pozoru —, ale sir Otmar byl starý a poddajný a ve způsobech řádu se příliš

nevyznal. Moc ho zasáhla jako psychický hrom a obrátila mu mysl naruby.

„Kněžka… patří k draedistům,“ supěl sir Otmar. Viditelně ho vyděsilo, že jeho ústa mluví proti jeho vůli.

„Ona je z Rill?“ naléhal Vonvalt.

„Ano!“

„Jsou tu i další, kdo praktikují draedismus?“

Sir Otmar se na židli kroutil. Chytil se stolu, aby získal oporu.

„Mnoho… vesničanů!“

„Sire Konrade,“ zamumlal Bressinger. Sira Otmara pozoroval s lehkým zamračením. Všimla jsem si, že Claver si mužovo utrpení vychutnává.

„V pořádku, sire Otmare,“ řekl Vonvalt. „V pořádku. Uklidněte se. Nate, napijte se piva. Nebudu dále naléhat.“

Seděli jsme mlčky a sir Otmar si třesoucí se rukou přivolal k smrti vyděšenou služebnou a se sípěním si poručil pivo. Služebná zmizela a po chvíli se objevila s korbelem. Sir Otmar ho žíznivě vyprázdnil.

„Praktikovat draedismus je nezákonné,“ poznamenal Vonvalt.

Sir Otmar hleděl do svého talíře. V obličeji se mu zračilo něco mezi hněvem, hrůzou a hanbou, což bylo u těch, koho zasáhl hlas, obvyklé.

„Zákony jsou nové. Náboženství je staré,“ zachraptěl.

„Zákony platí už pětadvacet let.“

„Náboženství tu bylo pětadvacet století,“ odsekl sir Otmar.

Nastala nepříjemná odmlka. „Je v Rill někdo, kdo draedismus nevyznává?“ otázal se Vonvalt.

Sir Otmar zkoumal svůj nápoj. „Netuším,“ zamumlal.

„Spravedlnost.“ V Claverově hlase zaznívalo upřímné zhnusení. „Přinejmenším se ho budou muset zřeknout. Oficiálním

náboženstvím císařství je posvátné nemanské vyznání.“ Měřil si starého barona od hlavy až k patě a téměř u toho prskal. „Být po mém, tak všichni shoří na hranici.“

„Tady jsou dobří lidé,“ vyhrkl sir Otmar polekaně. „Dobří, zákona dbalí lidé. Pracují na půdě a platí desátek. Pro Autuna jsme nikdy nebyli přítěží.“

Vonvalt po Claverovi střelil podrážděným pohledem. „Se vší úctou, sire Otmare, pokud jsou ti lidé praktikující draedisté, potom už z podstaty nemohou být zákona dbalí. Nerad to říkám, ale patria Claver má pravdu — přinejmenším částečně. Budou se ho muset zříci. Máte seznam vyznavačů?“

„Nemám.“

Polena kouřila, praskala a prskala. Pivo a víno protékalo škvírami mezi prkny stolní desky a kapalo na podlahu.

„Obvinění není vážné,“ vysvětloval Vonvalt. „Malá pokuta, pence na hlavu, pokud se draedismu zřeknou. Jako jejich pán byste ji dokonce mohl vzít na sebe. Máte tu svatyni některého císařského boha? Nemy? Savareho?“

„Ne.“ Sir Otmar to slovo málem vyplivl. Začínalo být stále obtížnější opomíjet, že zjevně draedismus sám praktikuje.

„Oficiální náboženství Sovánského císařství je nemanské vyznání. Zakotvené ve svatém písmu a také v soudcovském i církevním právu. No tak, vždyť je tu mnoho podobností. Lornina kniha je v podstatě draedismus, ne? Má stejná podobenství, nařizuje stejné svátky. Mohli byste ji přijmout bez obtíží.“

Lornina kniha opravdu obsahovala pozoruhodné paralely s draedismem, protože Lornina kniha byla draedismus. Sovánské náboženství bylo neobyčejně pružné a spíš než by nahrazovalo mnoho náboženských praktik, na něž během Reichskriegu narazilo, jednoduše je do sebe začlenilo, jako vlna pohlcující ostrov.

Právě proto bylo nemanské vyznání sice nejrozšířenějším, ale zároveň nejméně uznávaným náboženstvím známého světa.

Podívala jsem se na Clavera. Toho Vonvaltovo pohotové mlžení zděsilo. Vonvalt pochopitelně v nemanské vyznání nevěřil o nic víc než sir Otmar. Stejně jako baronovi i jemu bylo toto náboženství vnuceno. Ale chodil do chrámu a vlažně plnil své povinnosti jako většina říšské aristokracie. Na druhou stranu Claver byl natolik mladý, že žádné jiné náboženství nepoznal. Skutečný věřící. Takoví lidé měli své využití, ale mnohem častěji byli pro svou zatvrzelost nebezpeční.

„Císařství vyžaduje, abyste se modlili podle nemanského vyznání. Zákon nic jiného nedovoluje,“ pravil Vonvalt.

„A když odmítnu?“

Vonvalt se napřímil. „Pokud odmítnete, stanete se kacířem. Pokud odmítnete přede mnou, stanete se zapřisáhlým kacířem.

Ale vy nic tak hloupého a zbytečného neuděláte.“

„A jaký je trest pro zapřisáhlého kacíře?“ dotázal se sir Otmar, třebaže odpověď znal.

„Budete upálen.“ To promluvil Claver. V hlase mu zaznívala divoká radost.

„Nikdo upálen nebude,“ odrazil ho Vonvalt podrážděně, „protože tady není žádný zapřisáhlý kacíř. Zatím.“

Přeskakovala jsem pohledem z Vonvalta na sira Otmara a zpátky. S postojem sira Otmara jsem soucítila. Měl pravdu, když říkal, že draedismus je neškodný a nemanské vyznání k ničemu. Navíc to byl starý pán, jehož tu poučovali a vyhrožovali mu smrtí. Faktem nicméně zůstávalo, že Sovánské císařství ovládalo Tolsburské marky. Jeho zákony platily a ve skutečnosti byly pevné a uplatňované spravedlivě. Skoro všichni ostatní se jim podřídili, tak proč nemohl on?

Sir Otmar jako by trochu ochabl.

„Na Gablerově vrchu, pár hodin jízdy na severovýchod, stojí stará strážní věž. Draedisté se tam scházejí k pobožnostem. Svou čarodějku najdete tam.“

Vonvalt chvíli mlčel. Dlouze si přihnul piva. Pak opatrně postavil korbel na stůl.

„Děkuji,“ řekl a vstal. „Pojedeme tam hned, dokud ještě zbývá hodina, dvě světla.“

P�HANS�Ý �HEŇ

„Vychloubační a domýšliví novicové by měli být vymýceni z řádu co možná nejdříve. Být justiciárem znamená

být trpělivým a přísným správcem zákona. Historky o soubojích a štvanicích v sedlech, ač jsou volně založeny na faktech, není radno podporovat, naopak je třeba je zavrhnout jako fámy.“

�

mistr Karl Rothsinger

Během několika minut jsme byli zase venku, v zimě a dešti, zatímco nám nějaký mládenec šel pro koně. Poté jsme vyjeli do slábnoucího světla. Přitáhla jsem si k tělu voskovaný plášť ve snaze zabránit dešti, aby mi promáčel šaty, ale Bressingerovi ani Vonvaltovi mokro zřejmě nevadilo. Claver se hrbil v sedle a vypadal urousaně a zoufale, ale vyhlídka na terorizování místních pohanů ho očividně těšila.

Navzdory tomu, co říkal sir Otmar, jsme ke Gablerovu vrchu nezamířili. Vonvalt nás místo toho vedl rovnou do lesa po staré lovecké stezce zpola ztracené v kapradí.

„Sire Konrade?“ ozvala jsem se. Znělo to pokorně a aristokraticky, a já se v té chvíli nenáviděla. I přes léta náročného cestování jsem změkla. Pryč byla divoká uprchlice vyrůstající na ulicích Muldau. Měnila jsem se v jednoho z těch šlechticů, jimiž jsem tak dlouho opovrhovala.

Vonvalt se otočil. Černý vous, který nosil v chladnějších měsících roku, se mu leskl kapkami deště.

„Co se děje?“ zeptal se. Jeho kůň, velký guelišský válečný oř jménem Vincento, se pomalu zastavil.

„Není Gablerův vrch na severovýchodě? Jedeme na severozápad.“

Vonvalt kývl. „Já vím.“

„Ten stařík lhal,“ vysvětlil Bressinger. „Poslal nás špatným směrem.“

„Nepochybně do léčky,“ ušklíbl se Claver.

„To si nemyslím,“ opáčil Vonvalt mírně. „Chtěl nás spíš svést z cesty než zavraždit. Neměl čas — a už vůbec ne kuráž — zosnovat něco takového. Ne.“ Ukázal na prastaré, mechem obrostlé stromy. „Čarodějka z Rill je v tomto lese.“

Jeli jsme hlouběji do sténajícího stomílového hvozdu. Z oblohy se dávno vytratilo poslední světlo. Chlad si našel mé vlhké šaty a vysál mi z kostí poslední zbytky tepla, takže jsem se třásla zimou. Zoufale jsem toužila po ohni, abych se mohla konečně ohřát — ale víc kvůli světlu —, když vtom byly mé tiché modlitby vyslyšeny. Asi čtvrt míle před námi to oranžově zablikalo.

Vonvalt s Bressingerem spolu potichu rozmlouvali přede mnou, a tak jsem zavolala na Clavera. „Viděl jste to světlo?“ zeptala jsem se.

„Viděl,“ ušklíbl se pohrdavě. „Pohanský oheň. Draedisty to odjakživa přitahovalo k jeho zhoubnému vlivu. Tančí kolem něj jako blázni. Je to sprostota.“

Jak jsme se blížili, viděla jsem lidi pohybující se kolem ohně. Vonvalt se nijak nepokoušel skrývat nebo se přiblížit nenápadně.

Místo toho jel cílevědomě dál. Už jsem rozeznala nějakých patnáct dvacet sedláků kroužících kolem ohně, který hořel uprostřed malého palouku. Vedle něj stál kamenný oltář chráněný převislými větvemi nedalekého stromu. Za oltářem byla čarodějka, postarší žena s hrubou dřevěnou maskou, v tmavých rozedraných šatech. Stála nehybně, takže jsem ji v prvním okamžiku považovala za sochu.

„Paní čarodějko,“ zavolal na ni Vonvalt. „Laskavě sejmi masku.“

Chladný vzduch prořízl vyděšený jekot. Pohané se k nám otáčeli s nadmíru šokovanými výrazy. Obřadní tanec, jenž tu probíhal, náhle dramaticky skončil.

Myslela jsem, že se čarodějka Vonvaltovi vzepře, ale ona jen zvedla ruce k dřevěné masce, sundala ji a opatrně ji položila na oltář. Zpola jsem čekala, že se pod maskou objeví tvář stvůry, nebo bude aspoň groteskně znetvořená, ale byla jsem zklamaná a zároveň se mi i ulevilo, když jsem spatřila obyčejnou starou ženu. Prohlížela si nás s neutrálním výrazem. Právě v tomto choulostivém okamžiku, kdy se vše zastavilo, se Claver rozhodl uplatnit svůj náboženský mandát.

„Znesvěcuješ nemanské vyznání!“ vybuchl. Až do té chvíle nikdo svatému muži nevěnoval pozornost, ale nyní jí měl nadbytek. Vonvalt se pobouřeně otočil v sedle.

„To stačí, patrio,“ štěkl.

„Justiciáre Vonvalte, tito lidé jsou kacíři!“ pokračoval upřímně zmatený Claver. Vybičoval se k zuřivosti. „Zapřisáhlí odpadlíci!

Podívejte se na ty pohanské nesmysly! Toto je kultovní obřad! Zesměšňuje sovánský zákon!“

„Jen já a pouze já rozhodnu o tom, co zesměšňuje sovánský zákon,“ upozornil ho Vonvalt. Jeho tón byl chladný jako večerní vzduch. „Buď laskavě zticha, nebo nařídím tady Bressingerovi, aby tě odvedl zpátky do Rill.“ Obrátil se opět k pohanům a ukázal na oheň. „Všichni víte, že toto je protiprávní praktikování draedismu,“ pravil. „Zákon je jasný.“

„Jak jste nás našli?“ zeptala se stařena a obezřetnost u ní ztvrdla ve vzdor. Jejím ovečkám to dodalo kuráže. Sledovala jsem, jak se jejich postoj nenápadně mění a touhu uprchnout nahrazuje odhodlání bojovat.

„Je předvečer měsíce goss,“ pokračoval Vonvalt. Ukázal na mezeru v mracích, kde měsíc ubyl to tenkého srpku.

„My císařský kalendář neuznáváme,“ poznamenala stará paní.

„Ale Lornina kniha vyžaduje tento…“ Vonvalt ukázal na oheň, „… obřad v předvečer prvního gossu, že? Culvarův oheň hoří a v jeho světle a žáru je Šprýmař zapuzen.“

„Používáš jména falešných svatých. Autunových svatých. Lornina kniha je jen napodobeninou Draediny knihy. A navíc špatnou.“

„Ale obřad je totožný,“ nedal se Vonvalt, jako by ji mohl na místě obrátit na víru pravou. Pokrčil rameny. „V každém případě přesně ten jsem vás tu našel provádět.“

Následovalo oboustranné vyčkávání. Stařena se nechtěla — nemohla — podvolit a opustit svou víru prostě proto, že jí Vonvalt řekl, že to, co dělá, je nezákonné. Ona věděla, že to je nezákonné.

A Vonvalt byl pochopitelně vázán přísahou a zákonem, aby ji za to stíhal — ale ani on k tomu nebyl svolný.

„Sir Otmar již souhlasil, že za vás zaplatí pokutu,“ promluvil nakonec Vonvalt. „Prostě se zřekněte draedismu a já vás nechám na pokoji. Nikdo tu dnes večer nemusí zemřít.“

„Otmar by se své víry nikdy nevzdal,“ namítla stařena ostře. Claver vybuchl. „Zatracuješ ho svými vlastními slovy! On je draedista!“

„Sklapni!“ štěkl Vonvalt.

„Celou tuhle vesnici by měli vypálit do základů a ty její kacířské sedláky s ní!“

„Pro Neminu krev, člověče, budeš už zticha!“ zařval Vonvalt. „Dubine, odveď ho odtud.“

„S potěšením, pane,“ odvětil Bressinger a otočil Gaerwyna — svého velkého, lehce stavěného koně.

„Já konám dílo bohyně!“ hulákal Claver. „Nesahej na mě! Zajistím, aby tady Nema ukázala svou moc!“

Bressinger zastavil hnědáka vedle kněze, sebral mu z rukou otěže a vedl koně zpátky po lovecké stezce. Zpola jsem čekala, že Claver sesedne a začne se prát. Místo toho se kněz tváří v tvář

Bressingerově neotřesitelné netečnosti odmlčel.

Vonvalt se podíval zpátky na starou paní. „Sir Otmar je váš manžel.“

„Lady Karol Frost.“

„Má paní, uvědomujete si důsledky — které mne zákon nutí vyvodit —, pokud se odmítnete zříci draedismu?“

„Uvědomuji.“

„Vy se chcete vydat na smrt?“

„Chci.“

„Chcete vydat na smrt i tyto lidi?“

„Každý tady se může rozhodnout sám za sebe.“

Vonvalt si rozzlobeně povzdechl. Už chtěl znovu promluvit, když se událo něco pozoruhodného: dřevěná maska se zvedla z oltáře a vznášela se ve vzduchu.

Zavřískla jsem. Venkované lapali po dechu. Maska, ošklivý, hrubě osekaný kus dřeva, se hladce zdvihla a zastavila se sáh nad oltářem. Visela tam, a jak se zjevným nepřátelstvím sledovala dění, odráželo se od jejích rysů světlo ohně.

Všichni ztuhli. Já chvíli nedokázala popadnout dech. Staří pohanští bohové, rozhněvaní císařským vyrušením, byli tady na palouku. Zmocnila se mě hrozná závrať. S vrahy, zloději a násilníky se Vonvalt dokázal srovnat, s hněvem elementálů však nikoliv.

Vonvalt vytáhl z pochvy meč. Čepel v nočním vzduchu zazpívala. Lady Frost vykřikla, nemohla si pomoct, i přes příkré vystupování a pevnou víru ve staré bohy ji studený lesk oceli vyděsil.

Nejbližší vesničané se okamžitě vrhli dopředu, trojice urostlých mužů, kteří křičeli a drmolili něco ve starém draedistickém jazyce. Zběsile natahovali prsty, sápali se po Vonvaltovi, snažili se ho chytit za nohu a stáhnout z koně.

„Zpátky, zatraceně,“ vykřikl Vonvalt spíš podrážděně než rozzlobeně. Vincento se vzepjal a zahrabal kopyty. Velký vraník zasáhl jednoho z draedistů kopytem přímo do prsou takovou silou, že mu zlomil hrudní kost a odhodil ho stranou. Druhý pohan přišel o předloktí ranou Vonvaltova meče. Ten pitomec zaječel, s vytřeštěnýma očima upadl na záda a tiskl si krvácející pahýl pod loktem.

Třetí draedista právě přehodnocoval, do čeho že se tak neuváženě pustil, když ho z boku srazil Bressingerův kůň. Muž se kutálel mezi kopyty, zmatený a potlučený, ale živý.

„Okamžitě toho nechte!“ zařval Vonvalt. Tentokrát použil jen náznak císařova hlasu a zmatek vzápětí ustal. Lady Frost setrvávala u oltáře. Tři venkované, kteří napadli Vonvalta, leželi na zemi, sténali a kňourali. Bressinger sesedl a svým drsným, odtažitým způsobem ošetřoval muže, který přišel o ruku. Ostatní draedisté stáli ve volném vyděšeném hloučku. Opodál jsem zahlédla patriu Clavera, který smutné dění sledoval z místa, kde ho Bressinger opustil. Po chvíli se kněz otočil a zamířil zpátky do Rill. Co bych za to dala, kdybych mohla říct, že jsme toho člověka viděli na posledy. Vonvalt scénu obhlížel s výrazem plným nelibosti. Po chvíli jemně pobídl Vincenta k oltáři a tam ho zastavil. Širokým obloukem švihl mečem. Maska spadla, třískla o starý kámen a nedůstojně spadla do bláta.

„Provázek,“ prohodil Vonvalt. „Černý provázek, upevněný na skrytou kladku.“ S bezcitnou lhostejností vrátil meč do pochvy.

Kouzlo bylo zlomeno. Ať už se venkované chystali ve jménu náboženského zápalu provést jakoukoliv neplechu, jejich odhodlání zmizelo spolu s iluzí.

Lady Frost se tvářila zoufale. Začala vzlykat. Nebylo mi jí líto. To, co udělala, bylo zavrženíhodné; spektákl zjevně plánovala rozehrát později během večerních oslav.

„Vraťte se domů, ihned,“ vyzval Vonvalt shromážděné pohany. „Každý z vás za mnou ráno přijde a zřekne se pohanství, nebo mi Nema pomáhej, bude vás všechny čekat oprátka.“

Venkované se mohli přetrhnout, jak ozlomkrk prchali do tmavého, chladného hvozdu.

„Jak je mu, Dubine?“ zavolal Vonvalt na Bressingera.

Ten pokrčil rameny. „Se slušným ranhojičem by mohl přežít.“

Vonvalt pohlédl na lady Karol. „Zařídíš tomuto muži péči,“ nařídil. „Pokud zemře, padne to na tvou hlavu.“

Žena kývla a přeskočila pohledem z bezrukého pohana na Vonvalta.

Vonvalt si vzdychl, potřásl hlavou a otočil Vincenta, takže stál čelem ke mně. Nepřítomně poplácal oře po krku. „Heleno, vracíme se do Rill,“ nakázal mi tiše. „Chci na zítřejší dopoledne připravit soudní dvůr. Bude to rušný den.“

Druhý den ráno jsme vstali časně. Opět bylo chladno a šero a já uvažovala, jestli v Rill vůbec někdy svítí slunce.

Vyložili jsme vše potřebné z kárky Vévody z Brondsey: sbírky zákonů, knihy záznamů, kalamář a inkoust, čisté svitky pergamenu, skládací stolek, Vonvaltův kožený ušák, čerstvý vosk a razítka, znak Sovánského císařství velký jako štít a umístěný na pět stop dlouhé žerdi, a různá úřední pověření, která si lidé mohli prohlédnout. Zařídili jsme se uprostřed návsi.

Vesnice pomalu vstávala se sluncem a studeným vzduchem se nesl pach kouře. Většina sedláků bude mít ke snídani hustou ovesnou kaši ochucenou tím, co budou mít po ruce, a hrnek piva, ačkoliv ze sídla Frostů se nesla i výrazná vůně smažené slaniny.

S Vonvaltem a Bressingerem jsme v hostinci snědli okoralé koláče a mně už kručelo v žaludku.

„Náš přítel kněz tedy odjel?“ zeptal se Vonvalt, jen co se usadil v křesle. Já se posadila na stoličku vedle něj. Jako jeho písařka jsem měla za úkol zaznamenat, co bude řečeno v průběhu soudního řízení.

„Ano,“ odpověděl Bressinger zprava. „Někdy během noci, i když ne bez toho, aby mi předtím udělil kázání.“

„Děkuji, že jsi mě kvůli tomu nebudil.“

„Nelíbí se mu, jak jednáš s draedisty.“

„Líbit se mu to nemusí, není to jeho věc.“ Bressinger se na něj káravě podíval. „O tu věc měl až nepřirozeně silný zájem.“

„Jeho zájem o všechny moje záležitosti byl nepřirozeně silný od chvíle, kdy se k nám připojil. Jsem rád, že nám ukázal záda. Starosti mi dělá jedině to, že neodjel dřív. Očividně zvládne cestovat sám.“

„Nepřipadá ti to divné?“ opáčil Bressinger.

„Ovšemže mi to připadá divné. Ale ten člověk je celý divný.“ Vonvalt pokrčil rameny. „Předpokládám, že nás do Mořské Stráže předběhne, že? Poběží přesvědčit markraběte a jeho muže, aby šli položit život do Pohraničí.“

„Podle mě ano.“

„Je to hlupák, Dubine. Zapomeň na něj.“

„Nebezpečný hlupák.“

„Pravda.“

„A s mocnými přáteli, pokud se mu dá věřit.“

„Pokud se mu dá věřit,“ zdůraznil Vonvalt. Chtěl říct ještě něco, ale ke stolu přistoupil první zákazník toho dne, sedlák středního věku v hrubých šatech z podomácku tkané látky a vlněné čapce.

Přišoural se k Vonvaltovi, zastrašený naším malým dočasným soudním dvorem, i když mně připadal dost ošuntělý.

„Já bych, ehm,“ začal a pak si strhl čapku. „S dovolením, můj pane, bych, ehm, chtěl…“ Naklonil se blíž. Vonvalt se s nekonečnou trpělivostí, protože to byla nyní jeho oficiální povinnost, vstřícně předklonil. „Chtěl bych, ehm… se zřeknout?“

Vonvalt moudře kývl. „Přijímám.“ Otevřel jednu z těžkých knih a začal psát. Vyptal se na jméno a další podrobnosti a pečlivě je zanesl. Na okraj napsal pokutu, což byla pence, kterou si vybere od sira Otmara. „Máš nějaké stížnosti na císaře?“

Muž důrazně vrtěl hlavou. „Ne, můj pane, nic.“

Vonvalt znovu kývl. „Potom je to vše.“

Podobně to probíhalo se zbývajícími vesničany. Jeden po druhém za námi přicházeli ti, které jsme viděli v lese — a také několik dalších —, a potichu se zříkali draedismu. To byl jediný úkon toho dne. Obvykle jsme řešili všechno možné, zvlášť proto, že od poslední návštěvy císařského justiciára uplynulo už několik let. Vždy tu byly k řešení krádeže a přepadení, jakož i vážnější zloči

ny — vraždy, znásilnění, zrada. Ale onoho studeného zimního dne v Rill to bylo jen poklidné zříkání se pohanské víry.

V poledne Vonvalt zavřel knihy a poslal mě do hostince pro chleba, sýr a pivo pro sebe a Bressingera. Když jsem se vrátila, překvapilo mě, že před stolem stojí lord a lady Frostové. Sir Otmar držel v ruce pytel peněz. Přiběhla jsem právě včas, abych zaslechla poslední Vonvaltovo obvinění: podněcování k rouhání.

„Tímto zločinem nejsme vinni,“ prohlásila lady Frost oním povýšeným způsobem, jakým mají aristokraté — dokonce i ti nižší — ve zvyku se vyjadřovat. „Pokutu platíme jenom proto, abychom ochránili naše lidi.“

Posadila jsem se zase na stoličku a začala zuřivě zapisovat.

Vonvalt vzal od sira Otmara pytel s penězi a předal ho Bressingerovi, který mince přepočítal.

„Učiním poznámku, že příští justiciár, který bude projíždět Rill, by tu měl nalézt oltář k poctě Nemy. Na nějakém význačném místě,“ pronesl Vonvalt přísně.

„A jak přesně to máme udělat?“ dotazovala se lady Frost.

Vonvalt ukázal na hvozd. „V lese je spousta jelenů. Pošlete dnes lovce. Uchovejte lebku. Nechte ji požehnat knězem. Postavte oltář v císařském stylu. Je to velice jednoduché.“