Radoslav Večerka Opera Slavica et Palæoslovenica Minora
••• Studie osobností brněnské lingvistiky III Edd. Jan Dvořák & Petr Malčík
Kniha vychází za podpory projektu Výzkumné centrum vývoje staré a střední češtiny (od praslovanských kořenů po současný stav) (LC546), financovaného Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, a s podporou grantového projektu specifického výzkumu Masarykovy univerzity s názvem Fenomén země v dějinách střední Evropy. Vydání knihy je podporováno Jihomoravským krajem.
••• Studie osobností brněnské lingvistiky III Edd. Jan Dvořák a Petr Malčík Recenzovali: prof. RNDr. Václav Blažek, CSc. (Masarykova univerzita, Brno) Ao. Univ.-Prof. Dr. Johannes Reinhart (Universität Wien, Wien) © Radoslav Večerka, 2011 © Jan Dvořák, Petr Malčík (edd.), 2011 © Jiří Neděla (kresby), 2011 © Vít Boček (grafická úprava), 2011 © Host – vydavatelství, s. r. o., 2011 ISBN 978-80-7294-478-1
Index operum Index operum ••• 5 Laudatio ••• 7 Vita Radoslav Večerkæ ••• 9
Slovanská komparatistika Poznámky k vyjadřování posesivity u zájmen 3. osoby v češtině ••• 13 Ke genezi a vývoji slovanského absolutního nominativu (přechodníkových vazeb nespojitých) ••• 21 Syntax základních číslovek v bulharských damaskinech ••• 33 K praslovanským palatalizacím velár ••• 51 Vývoj slabých jerů po sonorách ••• 59 Vývojové předpoklady a hnací síly slovanské syntaxe ••• 71 Staroslověnská morfosyntax Genitiv data v staroslověnštině ••• 89 Distribuce posesivních zájmen v staroslověnštině ••• 103 Problematika zkoumání aktuálního větného členění v staroslověnštině ••• 115 Vyjadřování rodové kongruence s a-kmenovými a ja-kmenovými substantivy mužského rodu v staroslověnštině ••• 131 Ke genetické klasifikaci staroslověnštiny: koncovka 3. osoby singuláru a plurálu indikativu praesentis ••• 141 K metodě a pracovním postupům popisu staroslověnské syntaxe ••• 151 Scénický prézens v staroslověnštině ••• 165 Staroslověnské redakce Kořeny charvátské redakce církevní slovanštiny ••• 175 K charakteristice jazykové normy starobulharského literárního centra prěslavského ••• 181 Dějiny slavistiky Paleoslovenistické dílo Josefa Vašici. (K stému výročí jeho narození) ••• 191 První česká gramatika v historických a srovnávacích souvislostech slovanských ••• 215 Předchůdci slavistiky: Jan Hus ••• 225 Fontium conspectus ••• 233 Explicatio editorum ••• 237
Laudatio Editace třetího svazku edice Studie osobností brněnské lingvistiky v sobě skýtala nástrahy a úskalí, které byli editoři s to překonat jen díky pomoci kolegyň a kolegů. Děkujeme Mgr. Miroslavu Balaštíkovi, Ph.D., za exemplární péči, kterou věnoval vydání této knihy; Mgr. Alexandře Beranové za cenné připomínky a rady; Mgr. Vítu Bočkovi, Ph.D., za typografii a sazbu publikace i za provedení korektur; đại úy Vinhu Nguyễnu Huyi za vytvoření optimálních podmínek pro editaci, neutuchající trpělivost i rozšíření obzorů; PhDr. Iloně Janyškové, CSc., za četné konzultace a pomoc při kompletování použité literatury; PhDr. Heleně Karlíkové, CSc., za záštitu projektu, provedení korektur i pomoc při řešení rozmanitých problémů; Mgr. Janě Villnow Komárkové, Ph.D., za opatření odborné literatury ze zahraničních knihoven; Mgr. Bc. Kateřině Loudové, Ph.D., za revizi citací řecké sekundární literatury; Mgr. Denise Nečasové, Ph.D., za zprostředkování rozličné literatury z tuzemských knihoven a prof. PhDr. Dušanu Šlosarovi, CSc., za provedení korektur celého díla a okazionální laskavé povzbuzování. Prof. RNDr. Václavu Blažkovi, CSc., a Ao. Univ.-Prof. Dr. Johannu Reinhartovi děkujeme za pečlivé, promptní a zodpovědné vypracování recenzních posudků. Brno, květen 2011
editoři
Vita Radoslav Večerkæ
Kresby Jiří Neděla Scénář Petr Malčík
Slovanskรก komparatistika
Poznámky k vyjadřování posesivity u zájmen 3. osoby v češtině [Sborník prací Filosofické fakulty brněnské university 4, A 3, 1955, s. 36–41.] Pro vyjadřování posesivity (v širokém smyslu) u osobních zájmen 3. osoby má současná spisovná čeština prostředky značně různorodé: pro mužský a střední rod je to genitiv jeho, pro ženský adjektivum její, pro množné číslo zvláštní „posesivní“ forma genitivu jejich (kdežto pro ostatní genitivní funkce se užívá tvaru jich). Jednotlivé fáze vývojového procesu, jehož výsledkem je tento dnešní stav, jsou po stránce faktové celkem známy. Původně se v češtině vyjadřovaly posesivní vztahy těchto zájmen 3. osoby genitivem jeho, jie, jich, zcela ve shodě s nejběžnější snad funkcí genitivu vůbec. Vývoj začal u tvaru mužského (a středního), kde vedle tvaru jeho vznikl oslabením první slabiky (když přízvuk padal na slabiku druhou, srov. ruské его) tvar jho, ho. Tato dvojtvarost genitivu (jeho × ho) se pak přenesla i k zájmenům ženského rodu a do množného čísla, kde nově vznikly (naopak než u mužského rodu) tvary širší: vedle jie i jejie, vedle jich i jejich. Těchto formálních dublet bylo v jazyce využito k diferenciaci významu: 1) Jejie má již v nejstarších památkách význam pouze přivlastňovací (a od 15. století se zcela morfologicky přiřazuje k adjektivům typu pěší tím, že tvar jejie – od původu genitiv – byl pojat za nominativ a přitvořeno k němu bylo celé adjektivní paradigma), kdežto jie má pouze jiné genitivní významy (kromě přivlastňovacího). 2) V platnosti přivlastňovací se užívá jen jeho, kdežto pro ostatní genitivní významy se užívá buď jeho, nebo ho podle přízvučnosti. 3) Jich se objevovalo ve funkci genitivu vůbec, jejich pak od 15. století toliko ve významu přivlastňovacím (ovšem zpočátku vedle jich). Od 16. století se však přestává užívat jich ve významu přivlastňovacím a užívá se ho jen v ostatních genitivních funkcích. Srovnání nabízí Jan Gebauer [GEBAUER 1896: 468–469]; podrobněji se tématu věnuje Václav Ertl [ERTL 1924]. Tento vývoj však neproběhl na celém území českého jazyka rovnoměrně; v některých nářečích se zachovává archaičtější stav než ve spisovném jazyce a její je v nich dosud (nesklonným) genitivem (např. na Opavsku, jak ukazuje Arnošt Lamprecht [LAMPRECHT 1953: 55]), v jiných je naopak dosvědčen vývoj už pokročilejší, s adjektivizovanými tvary jejichho, jejichmu atp., nebo i jejin apod. (jak ukazuje např. Oldřich Hujer [HUJER 1934: 69, 80]). Pozoruhodné jsou konečně i rozdíly ve vyjadřování posesivity u těchto zájmen mezi češtinou a jinými slovanskými jazyky. Tak v slovinštině jsou tvary njegov, njen, njihov a stejně i v srbocharvátštině (kde jsou doloženy i tvary jiné, jako např. njezin, njihan), v bulharštině негов, неин aj.; v ruštině vedle genitivu i ихний a v dialektech též евонный, евойный, ейный aj.; v hornolužické srbštině se vedle genitivu užívá pro 13
femininum i adjektivního jejny (jak dokládá Václav Vondrák [VONDRÁK 1928: 352]); v slovenských nářečích jsou dosvědčeny tvary jako jejin a jehov [HATTALA 1864: 93]; dále např. v kašubštině jsou v genitivu singuláru feminin vedle forem iė, ˆ iï také delší tvary ieiė, iei ï a podobně v plurálu vedle kratších i ix, i ėx tvary i ei ix, i ei ėx, ˆpřičemž delší tvary ˆ ˆmají ˆ ˆ funkci posesivní [LORENTZ 1925:ˆ 157–158], ˆ ˆapod. ˆ ˆˆ Vyložit vývojové zákonitosti, jejichž projevem je tato dnešní pestrost, je možno jen v hlubších perspektivách historických a v širších souvislostech srovnávacích. Zásadní význam tu má zjištění, že tato zájmena neměla dříve význam zájmen osobních, nýbrž to byla zájmena ukazovací. Jak se obecně uznává, vyvinul se ze substantivní funkce těchto původních demonstrativ (která neměla nominativ) oslabením ukazovacího významu útvar uchovávající si schopnost vyjadřovat pád, rod a číslo, a vhodný tedy k zastupování substantivního pojmu – zájmeno 3. osoby; nepřímé pády zájmena jego apod. byly pak v historickém vývoji slovanských jazyků doplněny nominativy jiných původně ukazovacích zájmen onъ, tъ, případně původními deiktickými interjekcemi *to, *ono. K problematice tohoto supletivismu v staroslověnštině a k problematice slovanských zájmen 3. osoby vůbec se vyjádřil Josef Kurz [KURZ 1940], který podal i přehled starší literatury. Vývoj nominativu zájmen 3. osoby on z původně interjekcionálního ono v češtině vykládá František Trávníček [TRÁVNÍČEK 1930: 120n]. Změna funkce těchto zájmen určila i směr jejich dalšího vývoje morfologického. Tím, že se stala zájmeny osobními, přiřadila se tato zájmena jako třetí člen k zájmenům 1. a 2. osoby a vyrovnávala se s nimi i po morfologické stránce. Nešlo však v procesu tohoto vyrovnávání o automatickou analogii, o mechanické přejímání koncovek, nýbrž spíše o přizpůsobování nových zájmen 3. osoby zájmenům osoby 1. a 2. z hlediska celkového způsobu, typu vyjadřování; po stránce v úzkém smyslu formální přitom zájmena 3. osoby využívala prostředků a možností vlastních, někdy i v podrobnostech odlišných od zájmen 1. a 2. osoby. Tak např. podle přízvučných a nepřízvučných dublet u některých tvarů zájmen 1. a 2. osoby (ať už jde o tvary enklitické od původu, jako mi, ti, si, nebo o tvary enklitické sekundárně, jako české mě, tě, se) se podobná dvojtvarost vytvářela i u nového zájmena 3. osoby; srov. např. české jemu × mu, jeho × ho, jej × -ň (a podobně je tomu i v jiných západoslovanských a jihoslovanských jazycích; blíže o tom pojednává Václav Vondrák [VONDRÁK 1928: 85n]); naopak např. v ruštině, kde nepřízvučné tvary zájmen 1. a 2. osoby zanikly, nevyvinuly se ovšem ani u zájmen osoby třetí (ale v západoukrajinských dialektech, kde jsou enklitické tvary ми, ти, си a ма, та, са, objevují se i nové zkráceniny го, му, ї [LEHR-SPŁAWIŃSKI – KURASZKIEWICZ – SŁAWSKI 1954: 106]). Podobně podle genitivu-akuzativu nas, vas má dnes např. srbocharvátština ve funkci akuzativu plurálu tvary njih, ih (ve všech případech bez rozlišení rodu nebo životnosti). A vliv zájmen 1. a 2. osoby na zájmeno 3. osoby se projevil právě také při vyjadřování posesivity. Zájmena 1. a 2. osoby měla totiž ve funkci přivlastňovací jednak samostatná posesiva mojь, tvojь pro vyjádření vlastníka v jednotném čísle a našь, 14
vašь pro číslo množné (případně posesivní dativy). Přesáhlo by rámec této úvahy, kdybychom se pokoušeli vyložit příčiny, proč v tomto případě neměly slovanské jazyky vyjádření genitivní: musíme s tím prostě počítat jako s hotovým (z hlediska slovanského) faktem. (Patrně tento jev souvisel s tím, že indoevropské tvary *moi, *toi, *soi, z nichž vznikly slovanské mi, ti, si, měly původně jak funkci dativní, tak i funkci genitivní, o čemž podrobně referuje Bohuslav Havránek [HAVRÁNEK 1928: 111–113], včetně přehledu starší literatury.) Alfons Marguliés [MARGULIÉS 1927: 116] vidí příčinu toho, proč se v slovanštině nevyjadřuje posesivita genitivem zájmen 1. a 2. osoby, v okolnosti, že v ní nejsou enklitické genitivy těchto zájmen, které by odpovídaly řeckým μου, σου. Výjimku tvoří jen případy, v nichž jde o přivlastňování vlastníkům (v 1. a 2. osobě) dvěma. Poznámka: Potřeba vyjádřit zřetelně v posesivních spojeních gramatické číslo determinujícího členu byla i v dřívějších fázích slovanských jazyků živá. V staroslověnštině o ní svědčí např. nápadně vyšší frekvence holých posesivních genitivů životných substantiv v plurálu (kdežto v singuláru, pokud se tu vůbec holé posesivní genitivy životných substantiv objevují, je těchto dokladů mnohem méně a většinou jsou motivovány nějak morfologicky): posesivní adjektiva na -ovъ, -inъ, *-jь, vyjadřující běžně přivlastňování životným substantivům, měla totiž význam singulárový, a tedy právě plurál bylo nutno vyjádřit neadjektivně – posesivním genitivem nebo dativem (podrobněji o tomto jevu pojednávám v jiné souvislosti). Slovanština nezdědila nějaká starší posesiva s duálovým významem, a tak máme ze starších období slovanských jazyků dosvědčeny doklady s genitivem duálu (což v církevní slovanštině zaznamenal už Josef Dobrovský [DOBROWSKY 1822: 628]), jako např. staroslověnské sŠ estú sn_ú naé ( J 9,20; Zogr), po vĘrĘ vaé b2di vama (Mt 9,29; Zogr) nebo staroruské Ваю храбрая сердца [АДРИАНОВА-ПЕРЕТЦ 1950: 20], případně staročeské Najú vina jest velika [GEBAUER 1929: 220]; s rozkladem a zánikem duálu byly duálové genitivy vytlačeny v těchto případech plurálovými posesivy náš, váš (viz např. staročeské příklady u Jana Gebauera [GEBAUER 1929: 220]). Poznámka: Kdybychom přijali tezi, že v nejstarším období slovanském i v období předhistorickém byl duál „spíše omezen na několik substantiv, která vyjadřovala především dvojice částí lidského těla“, a kdybychom za sekundární rozšíření pokládali užití duálu o náhodných dvojicích, jako je tomu v staroslověnštině [DOSTÁL 1954: 45], odpadl by ovšem předpoklad o praslovanském přivlastňovacím duálu zájmen 1. a 2. osoby a uvedené doklady ze starších fází slovanských jazyků bychom vyložili také jako sekundární a (s výjimkou snad jen staroslověnštiny) pouze epizodický a nedůsledný jev. Je pozoruhodné, že např. ze staré polštiny neuvádí Antonín Dostál ani jeden podobný doklad přivlastňovacího genitivu duálu zájmen 1. a 2. osoby (nezmiňuje se však ani o tom, jsou-li v nejstarších polských památkách doložena posesiva nasz, wasz pro přivlastňování dvěma osobám). Není ostatně bez zajímavosti, že v slovinštině, kde se duál jako syntaktická kategorie udržel (nebo podle Antonína Dostála sekundárně rozvil), vytvořily se pro 15
vyjádření posesivity 1. a 2. i 3. osoby duálu zvláštní tvary najin, vajin, njun [VONDRÁK 1928: 87, 352]; prakticky tedy na vývoj posesivity u zájmen 3. osoby mohl působit příklad zájmen 1. a 2. osoby jen v singuláru a v plurálu. Z dokladů uvedených na počátku tohoto článku pak jasně vyplývá, jaký byl směr tohoto působení: všechny novotvary (tedy nikoli ty případy, v nichž je archaicky zachován genitiv, jako třeba v polštině) je možno charakterizovat jako projev tendence vyjádřit posesivitu negenitivně, diferencovat formálně vyjádření vztahu přivlastňovacího od vyjádření genitivních významů jiných. V jihoslovanských jazycích (a v slovenských nářečích) se tato tendence projevila vytvořením adjektiv, a to většinou nejběžnějšími přivlastňovacími sufixy -ov, -in. Podobně v ruských dialektech (a zčásti i v hornolužické srbštině) došlo k adjektivizaci těchto původních genitivů; je příznačné, že ruština užila v těchto případech jiných odvozovacích přípon – souvisí to zřejmě s menší životností sufixů -ov, -in v ruštině (i když si ovšem uvědomujeme, že jsou v lidové mluvě rozšířenější než ve spisovném jazyce) [ВИНОГРАДОВ – ИСТРИНА – БАРХУДАРОВ 1953: 227–229]. Složitá je situace v češtině. Pozoruhodné je především to, že se v češtině vytvořily zvláštní formální varianty genitivu s funkcí výhradně posesivní: jejich a nářeční neměnný tvar její (srov. podobné poměry v kašubštině); také u tvaru jeho můžeme pozorovat jakýsi náběh k vytvoření takového „posesivu“ aspoň v příznaku negativním, v tom, že toto zájmeno nemůže už dnes vyjádřit posesivní vztahy kratším tvarem ho (ačkoli v starším jazyce to možné bylo, srov. např. známou pasáž z Legendy o Jidášovi: Počnúc ot Přěmysla krále, kak ho syn kak vnuk na mále sě jsú sbyli na sem světě u Jana Gebauera [GEBAUER 1929: 219], který uvádí i další příklady). Zvláštnost vývoje v češtině tedy záleží (na rozdíl od jiných slovanských jazyků) v tom, že se v ní vytvořily jednak speciální tvary, vyjadřující posesivnost nekongruentně (jejich, jeho, nesklonné její), jednak tvary, které vyjadřují sice posesivitu kongruentně (podobně jako ji kongruentně vyjadřují můj, tvůj, náš, váš), ale nejsou tvořeny běžnými „zpřídavňujícími“ posesivními příponami (adjektivní její, jejího, jejich, jejichho apod.). Specifičnost tohoto vývoje posesivity u českých osobních zájmen lze správně pochopit jen na pozadí širších souvislostí, na vývoji nejtypičtějších prostředků vůbec, vyjadřujících posesivitu kongruentně – přídavných přivlastňovacích jmen na -ův, -ova, -ovo a -in, -ina, -ino. Uvedená fakta z vývoje posesivity u zájmen totiž dobře zapadají do celkového obrazu hlavních tendencí ve vývoji českých posesivních adjektiv, který podává Josef Vachek [VACHEK 1954]. Podle něho mají posesivní adjektiva na -ův a -in, zachovávající ještě dobře jmenné tvary, poněkud zvláštní postavení v českém jazykovém systému, neboť v jeho vývoji se jinak projevuje tendence k likvidování jmenných tvarů adjektivních (která je součástí obecnějšího procesu, vedoucího k zřetelné diferenciaci jednotlivých slovních druhů po stránce formální). Poznámka: Jako projev této slovnědruhové diferenciační tendence můžeme uvést i jiné jevy, např. obecně indoevropský vznik předložek z dřívějších adverbií a po stránce „formální“ fixování jejich místa vzhledem k substantivu, když ještě např. v sanskrtu stávají i za substantivem – jak vykládá Josef Zubatý [ZUBATÝ 1954: 16
325n], nebo z procesů obecně slovanských např. formování číslovek jako samostatného slovního druhu, vyznačujícího se specifickými rysy sémantickými, morfologickými i syntaktickými (kdežto v praslovanštině to byla po formální stránce jednak zájmena, jednak substantiva) – o tom blíže Jury Šerech [ŠERECH 1952]. Tato likvidace jmenných tvarů adjektivních se v češtině uskutečňuje různými způsoby: jednak změnou tvarů jmenných v tvary složené (např. právě u posesivních adjektiv, která mají v lidové mluvě složené tvary), jednak zachováním jmenných tvarů, ale jejich syntaktickým přehodnocením (např. u l-ových participií, u nichž se dnes už jejich adjektivní povaha necítí), nebo konečně úplnou přeměnou těchto tvarů po stránce formální i syntaktické – tak je tomu např. v jihozápadních českých nářečích u posesivních adjektiv na -ův, -in, jichž se tam užívá v ustrnulé podobě na -ovo, -ino pro všechny rody i pády: tátovo klobouk, sousedovo zahrada, takže se tím tyto prostředky vyřadily vlastně ze systému adjektiv a staly se jakousi (neplnoprávnou ovšem) variantou genitivu. Mají tedy dnes tyto ustrnulé tvary na -ovo, -ino v podstatě stejnou povahu jako jejich, nesklonné její a (zčásti) jeho: vyjadřují posesivitu zvláštním nesklonným tvarem, jakýmsi „posesivem“. Zjištění funkční i formální podobnosti posesivních tvarů zájmen 3. osoby s nářečními neměnnými tvary na -ovo, -ino na jedné straně doplňuje a podporuje výklad těchto novotvarů na -ovo, -ino, neboť ukazuje, že způsob vyjadřovat přivlastňovací vztahy speciálními neměnnými tvary (odlišnými přitom od normálních genitivů) není v češtině něco naprosto neobvyklého. Na druhé straně pomáhá i vyložit zvláštní vývoj vyjadřování posesivity u zájmen 3. osoby, protože přináší svědectví o takových vývojových tendencích v češtině, které vedou ke vzniku zvláštních „posesivů“ nejen u zájmen, nýbrž při vyjadřování posesivity vůbec. Při podrobnějším srovnání se ovšem ukáže, že jsou mezi těmito prostředky i vývojové rozdíly. Dostala-li se adjektiva na -ovo, -ino na dnešní své místo v gramatickém systému do blízkosti genitivu procesem „dostředivým“ (řečeno slovy Vachkovými), pak zájmenné posesivy vznikly naopak z hlediska pádového systému procesem „odstředivým“. Další rozdíl mezi těmito formami je v tom, že tvary na -ovo, -ino vznikly působením této tendence jako neologismy; naopak u zájmenných nekongruentních tvarů jeho, jejich a nesklonného její se tato tendence projevuje spíš retardačně, brzdivě (kdybychom za vývojově pokročilejší pokládali vznik prostředků kongruentních jakožto projev důslednější analogie s kongruentními můj, tvůj, náš, váš). Ale tyto rozdíly nemohou být srovnání obou forem na závadu. I když vznikaly z různých prostředků a vyvíjely se původně různým (v podrobnostech) směrem, přece jen má jejich vývoj koneckonců směr společný – vytvořit zvláštní nesklonné tvary s významem posesivním. Je však otázka, je-li metodologicky únosné srovnávat takto jevy spisovného jazyka s jinými jevy nářečními (spisovné jeho, jejich s nářečními nesklonnými adjektivy na -ovo, -ino, když se tato adjektiva ve spisovném jazyce skloňují), nebo dokonce jevy některých nářečí s jinými jevy z jiných nářečí, i když mezi nimi není geografická souvislost (např. lašské nesklonné jeji s jihočeskými nesklonnými přivlastňovacími 17
adjektivy na -ovo, -ino). Oprávnění k takovému postupu dávají správně pochopené pojmy „národní jazyk“ a „vnitřní zákony vývoje jazyka“. Společným jmenovatelem pro podobné srovnávání spisovných a nářečních (ne archaických, nýbrž neologických) jevů nebo pro srovnávání jevů dvou různých nářečí územně nesouvisících nemůže být ani tak synchronní stav, fakta sama o sobě, jako spíš vnitřní vývojové zákonitosti, jichž jsou tato fakta výsledkem. V daném případě pak prokazuje citovaný Vachkův rozbor přesvědčivě, že vytvoření ustrnulých posesivních adjektiv na -ovo, -ino, třebaže rozšířených jen na části českého jazykového území, je koneckonců projevem, i když specifickým, vývojových tendencí vlastních českému národnímu jazyku jako celku. A právě zjištění, že v češtině existují takové vývojové tendence, které vůbec mohly vést k vyjadřování přivlastňovacích vztahů formálně neměnnými tvary (odlišnými přitom od genitivu), umožňuje chápat správně a v celkových souvislostech i zvláštní vývoj posesivních tvarů zájmena 3. osoby. Na závěr shrnujeme: Na vývoji vyjadřování posesivity u zájmen 3. osoby v češtině se podílelo několik činitelů. Jednak to bylo přiřazení tohoto původního demonstrativa k osobním zájmenům já, ty, která nevyjadřovala posesivitu genitivem; přizpůsobení nového zájmena 3. osoby zájmenům 1. a 2. osoby ve vy jadřování přivlastňovacího vztahu bylo v různých slovanských jazycích různé. V češtině působily na směr tohoto vývoje jednak tendence vyjádřit přívlastek shodně, adjektivně (srov. spisovné její, jejího apod., nářeční jejich, jejichho atp.), jednak i tendence, které se uplatňovaly ve vývoji českého posesivního vyjadřování adjektivního vůbec a které se na části českého jazykového území projevily ustrnováním původních přivlastňovacích adjektiv v nesklonné útvary na -ovo, -ino (srov. spisovné jejich, částečně i jeho a nářeční neměnné její). Literatura DOBROWSKY, Josef: Institutiones linguae slavicae dialecti veteris: quae quum apud Russos, Serbos aliosque ritus graeci, tum apud Dalmatas glagolitas ritus latini Slavos in libris sacris obtinet. Cum tabulis aeri incisis quatuor. 1. ed. Vindobonae: sumtibus et typis Antonii Schmid, c. r. p. typographi, 1822. 720 s. DOSTÁL, Antonín: Vývoj duálu v slovanských jazycích, zvláště v polštině. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1954. 96 s. ERTL, Václav: Jich, jejich. Naše řeč 8, 1924, č. 7, s. 193–211. GEBAUER, Jan: Historická mluvnice jazyka českého. 3. díl. Tvarosloví. 1. část. Skloňování. 1. vyd. Praha – Vídeň: Fridrich Tempský, 1896. 637 s. GEBAUER, Jan: Historická mluvnice jazyka českého. 4. díl. Skladba. K vydání upravil František Trávníček. 1. vyd. Praha: Česká akademie věd a umění, 1929. 763 s. HATTALA, Martin: Mluvnica jazyka slovenského. 1. vyd. Pešť: Vilém Lauffer, 1864. 156 s. HAVRÁNEK, Bohuslav: Genera verbi v slovanských jazycích. 1. díl. 1. vyd. Praha: Královská česká společnost nauk, 1928. 184 s. 18
HUJER, Oldřich: Vývoj jazyka československého. In: Hujer, Oldřich (ed.): Československá vlastivěda. 3. sv. Jazyk. 1. vyd. Praha: Sfinx – Bohumil Janda, 1934, s. 1–83. KURZ, Josef: K otázce nominativu zájmena třetí osoby v jazyce staroslověnském. Listy filologické 67, 1940, č. 2, s. 290–302. LAMPRECHT, Arnošt: Středoopavské nářečí. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1953. 111 s. + mapa. LEHR-SPŁAWIŃSKI, Tadeusz – KURA SZKIEWICZ, Władysław – SŁAWSKI, Franciszek: Przegląd i charakterystyka języków słowiańskich. 1. wyd. Warszawa: Państwowe wydawnictwo naukowe, 1954. 166 s. + 5 map. LORENTZ, Fridrich: Geschichte der pomoranischen (kaschubischen) Sprache. 1. Aufl. Berlin – Leipzig: Walter de Gruyter & Co., 1925. 236 s. MARGULIÉS, Alfons: Der altkirchenslavische Codex Suprasliensis. 1. Aufl. Heidelberg: Carl Winter’s Universitätsbuchhandlung, 1927. XV + 253 s. ŠERECH, Jury: Probleme der Bildung des Zahlwortes als Redeteil in den slavischen Sprachen. 1. Aufl. Lund: C. W. K. Gleerup, 1952. 172 s. TRÁVNÍČEK, František: Neslovesné věty v češtině. 1. díl. Věty interjekční. 1. vyd. Brno: Filosofická fakulta, 1930. 252 s. VACHEK, Josef: K problematice českých posesivních adjektiv. In: Bělič, Jaromír et al. (edd.): Studie a práce lingustické. 1. díl. Věnováno akademiku Bohuslavu Havránkovi k šedesátým narozeninám. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1954, s. 171–189. VONDRÁK, Wenzel: Vergleichende Slavische Grammatik. 2. Band. Formenlehre und Syntax. Neubearbeitet von Otto Grünenthal. 2. Aufl. Göttingen: Vandenhoeck und Ruprecht, 1928. 584 s. ZUBATÝ, Josef: Studie a články. 2. sv. Výklady tvaroslovné, syntaktické a jiné. K vydání připravil Václav Machek. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1954. 489 s. АДРИАНОВА-ПЕРЕТЦ, Варвара Павловна et al. (edd.): Слово о полку Игореве. 1oe изд. Москва – Ленинград: Издательство Академии наук СССР, 1950. 483 s. ВИНОГРАДОВ, Виктор Владимирович – ИСТРИНА, Евгения Самсоновна – БАРХУДАРОВ, Степан Григорьевич (edd.): Грамматика русского языка. 1oй том. Фонетика и морфология. 1oe изд. Москва: Издательство Академии наук СССР, 1953. 720 s.
19