Protisvětlo
Je pět hodin a svět zalitý zlatem.
Vrbovím, které do pár let vybagrují, se proplétá třpytivá mlha. Bujná, čerstvě vzrostlá tráva se bezstarostně rosí.
Vidím osobu v protisvětle.
Přes louku míří ke mně.
O několik let později na louce vyroste Citymarket a zalijí ji asfaltem, na němž budou rodinky o sobotách parkovat své toyoty a datsuny i s labradorskými retrívry.
Ale do té doby zbývá ještě trocha času.
V Evropě je teď bláznivý rok, začíná bláznivé léto.
Starý Studentský dům v centru Helsinek obsadíme až na podzim; v létě se stávkuje v Paříži. V Moskvě vyzbrojují tanky a v Praze je pohřben císař nejeden; na vltavském dně kameny se valí.
Tři náboje spí v zásobníku pistole, Rudi Dutschke v posteli a kráva na louce. Na té louce vidím osobu, jak ke mně přichází.
Je první červnový den a pět hodin, svět zalitý zlatem.
Osoba je taky zlatem oděná, zahalená neskutečným mlhavým pláštěm, takže nelze rozeznat rysy tváře.
Poznám ale ty rozbolavělé kroky.
Boty má vyzuté a já si vzpomenu, jak chodidla, která se celý večer tísnila ve zbrusu nových střevících, ranní rosou zkřehla.
Teď se zastaví.
Zastaví se a naslouchá zpěvu brzkého strnada.
Soustředěně stojí a rozkošnicky přivírá oči, podle toho poznám, že si tento okamžik i poslech plně uvědomuje.
Teď si položí ruku na srdce.
Na prstu visí bílý plastový sandál na vysokém podpatku, nedávno zakoupený.
Teď ruku chvatně spustí a ruka neví co dál. A tak se schová, pohoršená, do stínu krémových, nedávno spíchnutých šatů.
Příliš se hlídá, a trpí tím.
O uznání žebrá u sebe sama, a proto se nikdy nenasytí.
Teď ale utrhne ospale svěšenou strdivku a rychle ji promění ve větu: Strdivka spí krátce, ale hluboce.
Tou větou se nadchne a hlasitě, bez ostychu zpívá strdivce, strnadovi a jasně žluté ranní obloze:
Ne, ne, běda ti, zapiš si za uši: Po trávníku šlapati a opice krmiti se nesluší!
Zpívá hlasem Kristiiny Hautaly a na krátký, osudový okamžik zapomene na rozměry svého neforemného těla.
Rozbolavělýma nohama učiní několik vyzývavých tanečních kroků a klesne na mysli.
Stojí přede mnou.
Dívá se mimo mě, protože mě nevidí.
Spěšně ustoupím, neboť se nechci vystavit soudu jejího nemilosrdného pohledu.
Dívá se do dálky.
Vidí obzor, to je jisté. Při pohledu odsud je zhruba v místě, kde lávka pro pěší odděluje čím dál víc blednoucí svítání od čerstvě natřeného přechodu pro chodce.
Ale ona nic z toho nevidí, protože její obrazový repertoár se skládá ze stinných roklinek Lucy M. Montgomery, na jejichž dně pučí plané jabloně a slavíci musejí celé noci zpívat až k zalknutí.
A teď slunce vklouzne do své podoby.
Mlhavé zlato zkrystalizuje, zevšední.
Ovine se jí kolem zbrusu nového řetízku se vzorem Bismark na zápěstí, zvýrazní módní světlý akvamarín na prostředníčku, zhasne jí v očích a veledůležitá lyra maturantské čepice se jí přes černý samet otlačí do čela.
Skočí přes příkop na asfalt.
Osamělý taxík u ní nejprve přibrzdí a pak přidá plyn.
Mine ji potácející se pár bílých maturantských čepic. Dívka, která si uvázala mladíkovu kravatu kolem ruky, jí popřeje ještě hezkou zábavu.
Odpoví dívce úsměvem, ten jí téměř rozjasní tvář, náhle se ale cítí znavená, těžká jako z olova.
Sundá si čepici.
V nalakovaných vlasech jí zanechá obtisk. Řasenku má rozpitou po lících jako černý závoj.
Na bolavé nohy si zase nazuje boty, co ji tlačí.
Už je skoro doma a v čepici se jí domů nechce, protože
předchozího večera sledoval táta televizi s igelitovým sáčkem na hlavě.
V sáčku byla moje maturitní čepice, která mně osobně byla fuk, ale táta takovou nikdy neměl, i když zrovna on by si ji zasloužil.
RÁNO V CHRÁMU
Ti z východu mají vždycky zpoždění, protože nikoho z těch, kdo rozhodují, nenapadlo zamyslet se nad cestou.
Nejprve strhli dřevěný most na ostrov Kulosaari. Za tamními dřevěnými vilami pak na protějším břehu vystavěli novou čtvrť Herttoniemi, a jakmile na nových zahradách zapustily kořeny první sazenice a zjara vypučely listy a obsypaly se bílými kvítky, přesunuly se bagry a jeřáby dál přes starou silnici vedoucí do Porvoo.
Vykáceli les, jabloně vyvrátili i s kořeny uprostřed opylovacího období a vilkám natřeným na červeno, žluto a modro zasadil bagr smrtelnou ránu. Vznikly nízké, krabicovité činžáky v Roihuvuori.
Stará Porvoontie se dál volně klikatila mezi průmyslovými halami, trafostanicemi, poli a přes zahrádkářské kolonie několik kilometrů do Puotily, kde vyrostl další bílý a hranatý legoland.
Hospodářské změny v šedesátých letech přilákaly ze severovýchodu, východu a jihovýchodu na okraje Helsinek nové obyvatele v produktivním věku, takže v Kontule a Myllypuru
vyrostly po varšavském vzoru obrovské betonové bunkry, spolykaly hromady lidí a z jejich nejvyšších pater vypadaly tu a tam zapomenuté lesíky jako neduživé mechové bobky.
Vyrašily čtvrti Puotinharju, Mellunmäki, Itäkeskus, Vuosaari a Rastila.
A stará cesta na Porvoo, nad jejíž kapacitou nikoho nenapadlo se zamyslet, se dusila výfukovými plyny, zkroušeným kvílením klaksonů a smradem pálených pneumatik.
Ráno co ráno, večer co večer po vozovce chorobně skvrnité nažloutlými pouličními lampami sebou v nekonečném pásu netrpělivě cukaly moskviče, mini morrisy a ify.
Vrata mají jemně zdobenou mosaznou kliku.
Pod klikou je zámek, který přesně deset minut po osmé zaklapne, každé ráno.
Vrátný v tmavomodré uniformě se zašlými kovovými odznaky na límci zavírá dveře…
Ne, to si pamatuju špatně.
Uniformovaný vrátný otvíral dveře až na univerzitě, o osm let později.
Vrátný na škole v Kalliu má tmavomodrý vlněný kabát s úhlednými záplatami na loktech a smutný, důvěryhodný výraz hrobníka.
Svou službu vykonává precizně a s vážností a nesmělé klepání, přidušené nadávky i troufalé okopávání vrat ho nechávají chladným.
Připojuju se k tichému, promoklému houfu opozdilců.
Prší těžké, neslané slzy.
Purpurové, tmavohnědé a černé svrchníky opozdilců bobtnají vlhkem. Ledové proudy vody se valí do tartanových kabelek, tmavomodrých námořnických brašen a – jémine — do dřevorubeckých batohů. Ty patří dvěma nebohým bratrům, co se přistěhovali z venkova.
Batohy už nikdo nenosí ani si nedává k obědu chleba s uzeným, kromě těch dvou nešťastníků, kteří se lopotí do svahu Ässänrinne tu v zimních botách, tu v gumácích, v potu tváře, s baretem na hlavě. Mluví jakýmsi nesrozumitelným nářečím, páchnou voskem na boty a mokrou vlnou a ani nevědí, zda jsou dvojčata, nebo ne.
Probudila jsem se o půl sedmé, dočista zmrzlá, máminy obvyklé otázky ohledně kávy nebo čaje nebo aspoň krajíce chleba jsem nechala bez odpovědi.
Sundala jsem si z hlavy plastové natáčky a natupírovala si vlasy.
Na mámin příkaz jsem si stáhla silné podzimní nylonky a navlékla si jiné, na nichž neujížděla oka.
Hodinu a čtvrt jsem proseděla na zadním sedadle moskviče v nervózní koloně aut, která kolem sebe rozstřikovala bláto z kaluží, a už před mostem z ostrova Kulosaari mi bylo jasné, že se zase opozdím.
Marně jsem žadonila, abych se namísto první hodiny mohla jít natáhnout do chladného sklepa tržnice na bedny od banánů.
Táta se dovtípil, že první hodinu mám aritmetiku, a když jsem mu dala s jedovatým úsměvem najevo, že aritmetika jsou prostě obyčejné počty, udělal mi únavnou přednášku o důležitosti počtů pro ty, kteří se v dospělosti vydají na obchodnickou dráhu, ať chtějí, nebo ne.
Při tátově lekci jsem si nepozorovaně zacpala uši a představovala si, že jsem v přítmí chladného skladu, kde se mísí vůně hnijícího ovoce a čerstvě upražené kávy.
Na vratech vedle mosazné kliky jsou malá okénka z broušeného skla.
Za nimi stoupají do bledě žlutého světla strmé ponuré schody.
Nahoře na schodišti je další pár dveří, přes jejichž sklo vidím pomalu a nepřerušovaně proudit zleva doprava průvod: zablácené kožené holínky sahající až ke kolenům, dlouhé terylénové sukně, tmavě šedé kalhoty s ostře nažehlenými puky i ohrnutými nohavicemi, kancionály, vysoko natupírované vlasy, zachmuřené pohledy, tajně nalakované nehty.
Schovám se.
Nechci s nikým mluvit.
Vlhkost z promočených vlněných rukavic mi v ledových kapkách stéká na odhalená zápěstí.
Zpoza zavřených oken obřadního sálu se rozléhá táhlý žalm.
Na ulici doléhá jako tlumené pobrukování, jímž se proplétá povzbudivý pisklavý hlas některé z učitelek.
Ale
náhle se zavřené okno otevře.
Poznávám buclatou ruku, která se natahuje po okenním háčku. Za čtvrt hodiny se chopí bílé křídy a nakreslí na tabuli spletité řady čísel, plusy, minusy a rovnítka.
Vyžadují odpověď a tu já pro ně nemám.
Zamlklý mokrý dav se probere a cpe se ke dveřím, protože na tlumené světlo auly co nevidět vynesou první omdlelou osobu.
Skleněná tabulka se zapaří mým dechem.
Otřu ji rukávem a přimhouřím oči.
Jako první uvidím svetřík, ach, krásně krémový, z angorské vlny, pak dlouhou tartanovou sukni, z níž trčí hubená lýtka bez vůle.
Zatají se mi dech.
Moje nejlepší a zatím jediná kamarádka leží osamocená na mrazivě studené podlaze jako oběť lhostejného obřadu.
Zacloumám mosaznou klikou.
Vím, že se dveře neotevřou.
Uvědomím si, že okolní stádo opozdilců, kteří se jeden druhého straní, na mě zírá; vychutnávám si to.
Hrdlem mi stoupá pláč a ranní mlha mi spolu se slzami utvoří na tváři kapku.
Okázalým gestem ji hřbetem ruky setřu.
Ale
teď se vedle angorského svetříku zastaví černé kožené boty na podpatku. Z nich vyrůstají nylonové sloupy a odkudsi z výšin se vynoří krvavě rudě nalakované nehty, aby něžně, ach, jak přeněžně, odhrnuly z čela omdlelé dívky světlé kadeře.
Proč
nemůžu být já tou obětí, co se svezla na kamennou podlahu a o niž zbožňovaná osoba s rudými nehty tak úzkostlivě pečuje?
Rozhodně bych neudělala tu chybu, že bych právě teď otevřela oči a rychle si přetáhla sukni přes kolena.
Omdlelá se postaví, to bych taky neudělala, a rudé nehty položí ochrannou ruku na důvěrně známé hubené rameno.
Proč nejsem chudokrevná a hubená a bledá?
Proč nedokážu omdlít?
Vymění si slova, která neslyším, a úsměvy, z nichž jsem vyloučena.
17
Zbožňovaná je vůbec dneska ráno úžasná: sehne se pro zpěvník, který o několik metrů odletěl, a podá ho probrané dívce, jako by byly blízké přítelkyně.
Za mnou se chichotají bratři v baretech.
Poníženě ustoupím ode dveří.
Mlha se rozdrolí do nového všedního dne.
Ceremoniář ve spravovaném vlněném kabátě otevře s vážnou tváří dveře chrámu.
Skupinka páchnoucí jako mokrý pes a navlhlé kožené botky ukřivděně zapluje do šera chrámu, já poslední.
Sedí ve vlaku s finskoněmeckofinským slovníkem na klíně.
Na sobě šaty značky Marimekko jemné oranžové barvy zapadajícího jarního slunce. Mají cínové knoflíčky a spoustu malinkatých kapsiček.
Nic v nich není.
Za okny se míhají ztepilé švýcarské lesy připomínající bujné parky.
Má potíže je sledovat, protože jí opuchly oči.
I nohy má oteklé k nepoznání následkem toho, že se na trajektu, oblečená ve zbrusu novém kostýmku k maturitě, dva dny vyvalovala na lehátku na žhnoucím slunci počínajícího léta.
Je spálená a pokožka ji bolí.
Bojuje se strachem, aniž si to uvědomuje. Proto má názor na všechno, co vidí, i na Švýcarsko, kam ji před necelým dnem dovezl vlak z Hamburku.
Švýcarsko je stará panna, co sedí uprostřed Evropy na prdeli, to jí řekl kmotr, když slyšel, že se právě tam přihlásila na letní brigádu.
Ona takhle uvažovat nechce. A tak si formuluje odpověď na otázku, které bude záhy čelit: Ano, Švýcarsko je moc krásná země, ale finská příroda je jemnější.
Ověří si ve slovníku slovo jemný. Německy je to weich, jemnější pak weicher.
Do obecné školy chodila v padesátých letech a do měšťanky v šedesátých.
Naučila se, že Finsko je ta nejkrásnější země na světě; proto si na obranu proti přesile nepřekonatelně majestátní přírody za oknem bere slovník.
Stromy ve Finsku jsou drobnější, teda menší, kleinere, zato jezer máme desetitisíce.
Světlo je jiné, nicht wie hier, žluté a tvrdé. Často je šero.
Znova vytáhne z kabelky pouzdro s řasenkou.
Pokradmu se prohlédne v malém zrcátku.
Barva tváře se nezměnila.
Je tmavě fialová.
Pod pravým okem, na tom nejopuchlejším a nejbolavějším místě, má prasklý puchýř, z něhož vytéká čirá tekutina.
Listuje slovníkem.
Hledá německou podobu pro odvážnou větu: Z obličeje mi vytéká voda jako Ježíšovi z boku.
Její situace je následující:
Devatenáctiletá absolventka střední školy se rozhodla prožít život jako ředitelka švýcarského sirotčince.
Obeznámila se s teorií o sirotčincích od Heinricha Pestalozziho. Což znamená, že si v časopise Reader’s Digest přečetla podbízivý článek o Pestalozziho vesničkách ve Švýcarsku, kde sirotci žijí v domáckých podmínkách, které jsou ovšem oproti běžnému rodinnému životu zajímavější.
Kromě toho osmkrát zhlédla film Za zvuků hudby a zcela se ztotožňuje s blonďatou a ladnou Julií Andrewsovou, která se sama bezdětná stává zbožňovanou nevlastní matkou šesti okouzlujících dětí.
Taky chce být uctívaná.
Aniž si to přizná, správně tuší, že bezbranné děti jsou těmi nejvěrnějšími zbožňovateli.
Švýcarskou krajinu, její vlídnost a rozlehlost, zná z ptačí perspektivy, z toho, jak Julie Andrewsová na rozkvetlé louce otevírá náruč a své srdce závratnému životu.
Ucítila už i Švýcarsku vlastní vůni: má v sobě trochu prachu z knihovny a hodně alpské růže a kozího mléka; Heidi, děvčátko z hor přečetla nespočetkrát.
Zapadající slunce prosvěcuje parky zářivým purpurem. Vlak z Basileje přisupí na nádraží v Bernu.
Kufr je těžký, přestože je z koženky.
Půjčila si ho od otce, na jedné straně má rýžákem nedokonale vydrhnutou nálepku se stalinistickým logem filmového studia Mosfilm, na kterém atletický muž a zrovna tak atletická žena se zdviženýma rukama vzdorují kapitalismu a větru.
Stojí na nástupišti s kufrem u nohou a snaží se nemít strach.
Vlaky vjíždějí do nádražní haly.
Napjaté úpění vagonů, nepřetržitý povyk lidí a pronikavé hvízdání píšťalek se klenou jako kopule, pod níž se ona bezmála utápí.
Tři dny cestovala sama, mlčky, spálená a teď čeká, že ji tu někdo vyzvedne, aby mu mohla říct: Ano, Švýcarsko je velice krásná země, ale finská příroda je jemnější.
Jenže nikdo nejde.
Nikdo se na ni nedívá s radostným očekáváním.
Stojí na nástupišti s kufrem u nohou a čas jí utíká.
Chce se propadnout do tiché elipsy času, pryč odsud, od tohoto okamžiku, jenž hrozí, že ji svou nepřemožitelností zdrtí.
Stojí na nástupišti s kufrem u nohou a nechá se lomozem nádražní haly odnášet pryč z času a prostoru, na hony daleko.
Představuje si, že je doma, ve svém prvním domově, na okenním parapetu.
Na něj se bez obtíží vleze, leží se zavřenýma očima, máma přes ni přehodí utěrku čpící pracím práškem Suno, přikryje ji jako ostatní vdolečky, které čekají na plechu.
A pod zavřenými víčky ji čeká další blaženost: čistý bílý zvuk, když táta s mámou skládají právě vymandlované ložní, pod nímž leží se zavřenýma očima.
A za zavřenýma očima ji čeká nová blaženost: vznáší se v teplém vánku na pokraji spánku. Cítí dělnické cigarety, svářecí hořák a čerstvě nažehlený límec obleku.
Pootevře oči a přes dědovo rameno uvidí černou klenbu oblohy posetou zářivými hvězdičkami. Hvězdy jsou i na babiččiných nedělních šatech s lesklými puntíky. Za uchem babičce vykukuje ostrý srpek měsíce.
Zavře oči a pod zavřenými víčky ji opět čeká blaženost: arabská noc, splašení koně a muži s turbany, jimž v náručí
visí jako mátohy bělostné ženy. Jsou to Sabinky, ona neví, kdo jsou Sabinky, ale teď je unášejí.
Hluk v nádražní hale utichne.
Přednosta stanice, který má na hlavě cizokrajně vyhlížející čepici a pod nosem knír, jaký finští železničáři v bláznivém evropském roce zaručeně nenosí, kolem ní lhostejně projde a za chůze si vytrhává žmolek z nohavice.
Kufr jí stojí u nohou jako starý věrný pes.
Sladce zívne a odmítá si připustit beznadějnost situace, protože
ačkoli jsou její plány romantické a natolik dětinské, že by mohla být právem považovaná za neslušnýho člověka, jak by to vyjádřil otec, nebo za trdlo, jak by to vystihl děda, projevila na druhou stranu hodně zarputilosti a praktičnosti, když si sama dlouhou korespondencí s různými úřady v němčině vybavila, aby mohla stanout na tomto opuštěném nádraží.
A tak
se odhodlaně chopí svého kufru a
za půl hodiny stojí v nacpaném příměstském vlaku mezi Bernem a malým Münsingenem.
Je odpoledne a slunce těžká rumělka.
Obličej ji bolí a nenápadně si musí papírovým kapesníkem utírat čirou tekutinu, která jí vytéká z rány.
Domy podél železniční trati vypadají jako zduřelé kukačkové hodiny a chtě nechtě se jí musejí líbit.
Na mostě pro pěší nad nádražím ji čeká oplácaná dívka.
Ta jí podá ruku a pozdraví, po švýcarsku, a jí najednou prolétne hlavou vzpomínka z uplynulé zimy: Máme doma
večírek a sedíme na zemi, všichni bez výjimky, protože křesla i pohovku jsme přesunuli na balkon.
Jsme opilí, ale spíš životem než lahví zteplalého levného
Bordeaux Blanc, které nám prudce stoupne do hlavy a vyvolá jednak rychlé politické probuzení, jednak hluboké celoživotní přátelství mezi všemi spolusedícími.
Přísaháme ve jménu Marxe, Lenina, Engelse a kdo že to k nim ještě patří, že nikdy, za nic na světě nedospějeme natolik, abychom si při setkání začali podávat ruce.
Jinou vzpomínku nemá, nemůže, protože ji mám já: Po čtvrt století se potkáváme znova na vánočním večírku pořádaném
Timovou advokátní kanceláří, horlivě si podáváme ruce a představujeme se, protože roky nás semlely k nepoznání.
Dívka jde před ní a táhne její těžký kufr.
Jmenuje se Renate a okolo omamně voní čerstvě posekaná tráva.
V duchu si napíše větu: Večer se ochladilo a vítr přivál zdálky vůni pelyňku.
Neví, co je to pelyněk, ale v literatuře, v té dobré, bývá po večerech cítit jeho vůně.
Renate šlape do kopce jako mula, vytrvale a trpělivě.
Kadeře na zátylku vlhnou potem. Mezi černými vlasy lze rozeznat i šedivé, přestože dívce nemůže být víc než sedmnáct.
Domy v Münsingenu taky připomínají kukačky.
Nikde není žádná špína ani odpadky.
Jiřiny, tygrované lilie a lví tlamičky stojí v řadě jako vojáci; z ofiny čerstvě zastřižených hlohových plotů netrčí jediný přebytečný pramínek.
Ovšem před starým mlýnem z červených cihel se rozkládá kalný rybník, v němž se čvachtají zabahněné kachny.
Náhle si připadá jako doma a řekne, německy: Švýcarsko je velice krásná země, ale finská příroda je jemnější.
Weicher. Viel weicher.
Renate se otočí. Pod hranicí černých vlasů má perličky potu. „Du rauchts?“
Z intonace chraplavého hlasu vyrozumí, že jí položila otázku.
V duchu obrací stránky slovníku. Potřebuje něco?
Ne, potřebovat je gebrauchen. Takže rauchen…
Pro jistotu nejprve zakroutí hlavou a pak přikývne.
Renate se zasměje.
Má málo zubů a nad horním rtem jí raší knírek.
Gestem ruky napodobí kouření.
A ona si najednou vzpomene: to smoke, teda to rauch, vlastně rauchen.
Z kabelky, kterou si nese sama, vyloví krabičku cigaret značky Colt.
Renate vyděšeně zakroutí hlavou: tady ne, nicht hier.
A odvede ji do úkrytu pod velkým dubem.
Dub se potí v odpoledním prachu, tak jako ona, když zapaluje sirkami Sampo cigarety, což zřejmě zůstane jejich společným tajemstvím.
Kachny čvachtavě kvákají.
Z kalné vody odstartuje první večerní letka hmyzu.
Někde poblíž se otevřou dveře a jazykem, ve kterém nepozná ani němčinu, volají kohosi dovnitř k jídlu.
Kapitán kropí trávník zelenou gumovou hadicí.
Vedle trávníku se vlní bazén s betonovým okrajem a ani domy nevypadají jako švýcarské chalupy se sedlovou střechou, jak je líčili v článku o Pestalozziho vesničkách.
Připomínají spíš helsinskou Puotilu nebo stavby z brožur Svědků Jehovových.
Jsou to řadovky s plochou střechou a vděčné sirotky není vidět ani v bazénu, ani jinde.
Zato Kapitán má šortky, z jejichž nohavic čouhají mužně chlupatá lýtka.
Pečlivě utáhne kohoutek zahradní hadice, utře si ruce do modrého čtverečkovaného látkového kapesníku, složí ho podle nažehlených záhybů do kapsy a podá jí ruku:
Mysleli jsme si, že se vůbec neodvážíte dorazit.
A následuje spousta smíchu a vysvětlování ve švýcarštině:
Jistěže Kapitán na nádraží v Bernu byl, i se svým terénním vozem, a dokonce v uniformě Armády spásy, ale neodvážil se oslovit žádnou z cizokrajně vyhlížejících mladých dam, protože žádná z nich se netvářila tázavě, natož ztraceně.
Po spoustě smíchu a vysvětlování ji zavedou do řadového domku a představí paní Kapitánové, která má živelnou trvalou a ještě živelnější úsměv, a ona se v té chvíli neodvažuje naslouchat varovnému výkřiku svého podvědomí, i když právě kvůli paní Kapitánové musela kouřit tajně pod stoletým dubem a vycucat pastilku proti kašli s příchutí švýcarských bylin, co jí nabídla Renate.
Poté co ji zavedli do jejího pokoje, který připomínal studentskou kóji středoškolského internátu, a poté co po sobě nechala přiměřeně dlouho stékat vodu ve společných sprchách, rozhodně nechtěla, aby drahá řasenka přišla vniveč, a poté co si uložila už pomačkané oblečení do oprýskané mahagonové skříně, může se jít podívat na sirotky.
Dnes mají třešňový den.
Dozrály první třešně toho léta. Sirotkům, které svolali k jídlu, visely za stopky na uších.
Švýcarští sirotci mají husté vlasy, někteří zrzavé, tak jako její milovaná Anna ze Zeleného domu, a taky výrazné obočí.
Ona si vlastní obočí musí malovat řasenkou.
Žádné totiž nemá, jen tu a tam roztroušené jednotlivé chloupky.
Máma moje obočí oplakala, teda to, že žádné nemám, a teta Ulla zase moje nehty, protože je mám kulaté, ploché a třepí se.
Když mi bylo devět, koupila máma v lékárně u parku Karhupuisto ricinový olej a po tři roky mi každý večer jeho špuntem potírala obočí ve víře, že zhoustne.
Teta Ulla mě občas krmila tabletkami vápníku a po sauně mi odstraňovala kůžičku na nehtech těmi svými, pevnými a jasně červenými.
Ale
sirotci mají nehty a chrupavčité nosy a jasně zahnuté rty a třešňově červené třešně na uších, takže
ona si při večeři u jídelního stolu připadá bezvýrazná a neohrabaná.
Podávají se pečené vepřové kotlety s dušeným špenátem a chrupavčití sirotci talíře ochotně vybílí, až
se jí zasteskne po světlovlasých bledých finských dětech s roztěkanýma očima, které přesouvají příborem kousky kabanosu v guláši z jednoho okraje talíře na druhý.
Švýcarské děti jsou krásné, sehr schön, ale finské děti jsou tak nějak jemnější, viel weicher, tak jako finská příroda, která se touhle denní dobou přikrývá mlhavým soumrakem.
Stojí u okna.
Měsíc se vyloupne zpoza buků a topolů; ze strouhy se ozývá slabé kvákání.
Geometrické řadovky, o nichž sní Svědci Jehovovi, splynou s milosrdnou tmou.
Světla zhasla, jen na Kapitánově patře probleskuje neposedná modrá zář televize.
Voní pelyněk, a pokud ne ten, tak sladký vemeník a naklíčená pšenice.
Stojatá voda v bazénu se třpytí ve světle měsíce, a kdyby neměla obě líce v nesnesitelné křeči, usmála by se pro sebe, protože
s temnotou nastává první noc jejího právě začínajícího života.
