pierre bayard
Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli
Pierre Bayard Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli
host, Brno 2010
Comment parler des livres que l’on n’a pas lus? Pierre Bayard © Editions de Minuit, 2007 Published by arrangement with Literary Agency „Agence de l’Est“ Translation © Petra James, 2010 Illustrations © Martin Pecina, 2010 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2010 Cet ouvrage, publié dans le cadre du programme d’aide à la publication F. X. Šalda, bénéficie du soutien de Culturesfrance — opérateur du Ministère français des affaires étrangères et européennes et du Ministère de la culture et de la communication, de l’Ambassade de France en République tchèque et de l’Institut français de Prague. Kniha vychází s laskavou pomocí Culturesfrance — agentury francouzského Ministerstva zahraničních a evropských věcí a francouzského Ministerstva kultury a komunikace, Velvyslanectví Francouzské republiky v České republice a Francouzského institutu v Praze v rámci podpůrného programu F. X. Šalda. isbn 978-80-7294-367-8
Motto Nikdy nečtu knihu, na kterou mám psát recenzi; člověk je pak příliš zaujatý.
oscar wilde
Prolog Narodil jsem se v prostředí, kde se příliš nečetlo. Čtení mi nepůsobilo nijak zvláštní potěšení, a stejně jsem neměl příliš času se mu věnovat. Shodou okolností (v životě tak obvyklých) jsem se proto často ocitl v delikátních situacích, kdy jsem byl nucen vyjadřovat se o knihách, které jsem nečetl. Jelikož vyučuji na univerzitě, nemůžu se vyhnout povinnosti mluvit o knihách, které jsem ve většině případů ani neotevřel. Pravdou je, že totéž platí pro většinu studentů, kteří mě poslouchají. Ovšem i kdyby danou knihu četl jen jeden z nich, je tím moje výuka vážně ohrožena a já každým okamžikem riskuji, že se dostanu do úzkých. Pravidelně jsem navíc ve svých knihách a článcích povinen referovat o publikacích, které se většinou týkají textů jiných autorů. Oproti ústním vyjádřením, která mohou bez větších následků obsahovat jisté nepřesnosti, je to těžší, neboť písemné komentáře zanechávají stopy a kdokoli si je může ověřit. V takových situacích se ocitám běžně, takže se domnívám, že na základě svých zkušeností můžu zasvěceně mluvit o životě nečtenáře. Proto se chci pokusit o úvahu na toto tabuizované téma. Často je nemožné toto téma byť i jen zmínit, protože by se přitom přestoupilo příliš mnoho zákazů.
9
Rozhodnutí sdílet tuto zkušenost vyžaduje notnou dávku odvahy, a tak nepřekvapuje, že jen málokterý text vychvaluje přednosti nečtení. Naráží to totiž na velké množství vnitřních zábran, které nám brání postavit se této problematice tváří v tvář, jak se o to zde pokusím. Přinejmenším tři z těchto typů zábran přitom hrají rozhodující roli. První typ zábran bychom mohli nazvat „povinnost číst“. Stále ještě žijeme ve společnosti (i když se popravdě řečeno nachází na seznamu ohrožených druhů), kde je četba předmětem jakési sakralizace, týkající se zejména jistého počtu kanonických textů (jejich seznam se mění podle prostředí), o nichž platí, že pokud nechceme ztratit tvář, je téměř vyloučeno, abychom je neměli přečtené. Druhý typ zábran, který se blíží tomu prvnímu, ale přesto se od něho mírně liší, můžeme nazvat „povinnost přečíst všechno“. Jestliže nevypadá dobře, když člověk nečte, téměř totéž platí i v případě, kdy čte rychle nebo některé pasáže přeskakuje, a hlavně když to navíc přizná. A tak je pro univerzitní vědce humanitního zaměření téměř nemyslitelné přiznat, že Proustovo dílo nepřečetli celé, ale pouze je prolistovali (což přesto platí pro většinu z nich). Třetí typ zábran se týká hovorů o knihách. V naší kultuře se mlčky vyžaduje, abychom knihu přečetli, pokud o ní chceme mluvit alespoň trochu obeznámeně. Podle mé zkušenosti je však možné zaujatě debatovat o knize, kterou jsme nečetli, navíc možná právě s člověkem, který ji taktéž nečetl. Chceme-li mluvit o knize výstižně, je někdy navíc záhodno — jak se ukáže v průběhu tohoto eseje — nečíst ji 10
celou, nebo ji dokonce ani neotevřít. Soustředím se na často podceňované riziko spočívající v tom, že knihu, o které chceme mluvit nebo o ní dokonce psát recenzi, budeme také číst.
Důsledkem tohoto omezujícího systému příkazů a zákazů je všeobecné pokrytectví, panující ohledně knih, které jsme skutečně přečetli. Znám jen málo jiných oblastí soukromého života (snad jen peníze a sex), o kterých se dají získat spolehlivé informace s takovými obtížemi. Lhaní je tedy v okruhu odborníků obecně rozšířené. Je tomu tak kvůli zmíněným třem zábranám a důležitosti, která se v tomto prostředí knihám přisuzuje. Přestože jsem sám četl málo, jisté knihy (opět mám na mysli Prousta) znám dostatečně dobře na to, abych mohl během rozhovorů se svými kolegy posoudit, jestli říkají pravdu, když mluví o knihách, a abych poznal, že pravdu říkají jen málokdy. Lžeme ostatním, ale také a především sobě, protože je těžké si přiznat, že jsme nečetli knihy, které jsou v prostředí, kam patříme, považovány za základní. A tak zde, stejně jako v jiných oblastech života, projevujeme neobyčejnou schopnost přebudovat svou vlastní minulost, aby lépe odpovídala našim přáním. Obecný sklon ke lhaní, když se mluví o knihách, je odvrácenou stranou tabu spojeného s nečtením, které vzniká z celé sítě úzkostí, pramenících pravděpodobně v našem dětství. Pokud se nepokusíme analyzovat nevědomý pocit viny, který v nás vzbuzuje přiznání, že jsme určité knihy nečetli, nepodaří se nám z těchto situací úspěšně 11
vyváznout. Cílem tohoto eseje je proto alespoň částečně našemu svědomí ulevit.
Je nanejvýš obtížné přemýšlet o knihách, které jsme nečetli, i o debatách, kterým dávají vzniknout, poněvadž pojem nečtení je sám o sobě nejasný, takže se mnohdy dá jen těžko určit, zda lžeme, když tvrdíme, že jsme určitou knihu četli. Tento pojem předpokládá, že je možné vymezit jasnou hranici mezi čtením a nečtením, ovšem mnohé způsoby, kterými se s texty setkáváme, se nacházejí někde v neurčitém prostoru „mezi“. Mezi pozorně přečtenou knihou a knihou, kterou jsme nikdy nedrželi v ruce nebo o které jsme ani neslyšeli, existují četné mezistupně, jež stojí za to podrobněji prozkoumat. U knih, o kterých předstíráme, že jsme je četli, si musíme uvědomit, co se vlastně čtením míní. Tento pojem totiž může zahrnovat nejrůznější činnosti. A naopak mnohé knihy, které jsme zjevně nečetli, na nás přesto mohou mít vliv skrze ohlasy, které vyvolávají. Tyto rozvolněné hranice mezi čtením a nečtením mě následně přivádějí k obecnější úvaze o tom, jakými způsoby se s knihami setkáváme. Ve svých úvahách se tedy nebudu omezovat pouze na vymýšlení technik, které by ukázaly, jak vyváznout z nepříjemných situací, když se debatuje o literatuře. Prostřednictvím analýzy těchto situací se rovněž pokusím formulovat základní prvky skutečné teorie čtení, která zavrhne naši představu čtení coby jednoduchého, souvislého procesu a vezme v úvahu všechny mezery, nedostatky a přibližnosti a odhalí jistý druh diskontinuity.
12
Tyto poznámky nás logicky přivádějí k tomu, jak je tato kniha uspořádána. V první části začnu podrobným výčtem základních typů nečtení, které se neomezují jen na stav, kdy knihu vůbec neotevřeme. Do bohaté kategorie nečtení určitým způsobem spadají také knihy, které jsme prolistovali, o kterých jsme slyšeli nebo ty, na které jsme zapomněli. Často se ocitáme v situacích, kdy jsme nuceni mluvit o knihách, které jsme nečetli, a právě jejich analýze se budeme věnovat ve druhé části. Život nás ve své krutosti takovým okolnostem vystavuje neustále, takže je zde nemůžeme zmínit všechny. Ovšem několik případů — někdy v pozměněné podobě vypůjčených z mé osobní zkušenosti — nám může pomoci nastínit některé modely, ze kterých budu při své argumentaci vycházet. Třetí, nejdůležitější část byla vlastně přímou motivací k napsání tohoto eseje. Skládá se z řady jednoduchých rad, nashromážděných během celého jednoho života stráveného nečtením. Ti, kdo se do takových společenských dilemat dostávají, se z těchto rad mohou poučit, jak tyto situace co nejlépe vyřešit, nebo z nich dokonce něco vytěžit, a zároveň se mohou nad čtením hlouběji zamyslet.
Tyto úvodní poznámky nemají za cíl pouze popsat uspořádání mého eseje, ale chtějí nás také upozornit na příznačný vztah k pravdě, který prostupuje naše hovory o knihách, a také na onen specifický prostor, který přitom vzniká. Abychom mohli jít dostatečně do hloubky, považuji za nezbytné výrazně změnit způsob, jak o knihách mluvíme, a dokonce i slova, která při tom používáme. 13
Abych se držel základní myšlenky této knihy, podle které je pojem „přečtená kniha“ poněkud nejednoznačný, budu od této chvíle u každé knihy, kterou cituji nebo komentuji, uvádět, do jaké míry jsem s ní já osobně obeznámen, a to ve formě systému zkratek.1 Tato označení, která budou postupně osvětlena, mají doplnit tradiční poznámky pod čarou, uvádějící knihy, které autor teoreticky přečetl (cit. dílo, tamtéž atd.). Jak totiž ukážu na svém osobním příkladu, mluvíme často o knihách, které dobře neznáme; pokusím se tedy skoncovat s falešnou představou o čtení tím, že o každé knize přesně řeknu, co o ní skutečně vím. Tuto první skupinu údajů doplním ještě skupinou druhou, vyjadřující můj názor na uvedené knihy, ať už mi prošly rukama či nikoliv.2 Jestliže obhajuji myšlenku, že k tomu, abychom knihu mohli posoudit, není nutné ji předtím přečíst, nevidím žádný důvod, proč bych si měl odpírat možnost posuzovat díla, se kterými jsem se kdy setkal, i když je znám špatně nebo jsem o nich nikdy neslyšel.3
1
Čtyři použité zkratky budou vysvětleny v prvních čtyřech kapitolách. nk označuje knihy, které neznám; pk knihy, které jsem prolistoval; sk knihy, o kterých jsem slyšel; zk knihy, na které jsem zapomněl (viz seznam zkratek na konci knihy).
2
Užité značky jsou ++ (velmi pozitivní hodnocení), + (pozitivní hodnocení), − (negativní hodnocení) a −− (velmi negativní hodnocení). Viz seznam zkratek.
3
Dále uvidíme, že tento systém hodnocení se hodí také pro nepřítomnost hodnocení, totiž čk (přečtená kniha)
14
Tento nový poznámkový aparát — který snad jednou bude obecně přijat — chce být trvalou připomínkou toho, že náš vztah ke knihám není oním souvislým a uceleným procesem, jehož iluzi nám vnucují někteří kritici, ani místem jasného sebepoznání. Náš vztah ke knihám je jakousi temnou zónou, v níž straší útržky vzpomínek, a jeho hodnota spočívá v tom, do jaké míry jsme schopni si tyto přeludy vybavit.
a nčk (nepřečtená kniha), tedy ohodnocení, které bychom mohli očekávat a které nebude nikdy použito. Tato kniha se totiž z velké části staví právě proti onomu typu umělého rozlišovaní, předkládajícího takovou představu čtení, jež úvahy o tom, jak četbu skutečně prožíváme, značně ztěžuje.
15