Spatřil jsem svou
© Petr Hruška, 2022
Graphic art © Jakub Špaňhel, 2022
© Host — vydavatelství, s. r. o., 2022
ISBN 978-80-275-1354-3
Spatřil jsem svou
tvář petr hruška
brno 2022
Před pěti sty lety, dne 8. září 1522, dokončila jediná zbývající loď
Magalhãesovy výpravy první cestu kolem světa.
Kotvily při pobřeží
a stály na pevnině.
Některé se ukrývaly v domech.
Ovšem i domy pouze předstíraly, že nejsou loděmi.
Další veliká se zdvihala v kostele.
Starý stůl v krčmě léta odplouval, židle se houpala.
Venku strměly stromy a
čekaly,
až se stanou stěžni, kýly, ráhny.
Uvnitř nábytek rozesýchavě přiznával palubní prkna.
Kam se člověk podíval, ve všem byla loď.
Žena a muž, zbledlí, zírali na sebe.
Papoušci v zrcadlech
Zapřená pata stožáru, tichá služba vzpěry v podpalubí. Na konci lana hmota uzlu, písmeno v abecedě námořního úsilí. Hrubý steh vyšisované plachty se skvrnami ostrovů, na kterých je všechno jinak a nikdy se nenašly.
Žebro z boku.
Od osmé kapitoly Písma pocházejí všichni z lodi.
A dnešní ráno je zářivé tak, že by se život měl ještě stihnout.
Vítr přes celý den.
Loď se povážlivě naklonila.
Sešel jsem s lampou do skladu věcí určených k obchodování. Sukno.
Červené čepice,
pro které v nových světech tak snadno ztrácejí hlavu.
Korále, karty.
Bedny se zrcátky se překotily.
Spatřil jsem svou tvář, spatřil jsem svou tvář, spatřil jsem svou tvář tolikrát, až jsem couvnul.
Navečer se objevila pevnina.
Když jsme vystoupili na břeh, zjistili jsme, že mají kříž.
Neumějí ho používat.
Krále přinesli na lehátku z peří a on prohlásil, že nezná nic než mír.
Kapitán zavelel k ústupu.
Stačil jsem si všimnout skvrnitých vepřů, koz,
nádob s krutým palmovým vínem.
Ženy chodí nahé jako všichni, prsy si malují rudě — a z posunků jsem vyrozuměl,
že kdybychom zůstali, jejich démony bychom velice zahanbili.