Pálijština je jazyk, ve kterém jsou sepsána zásadní díla tzv. théravádského buddhismu, zejména samotný pálijský kánon (Tipitaka), ale i další díla náboženská, filozofická a historická. Pálijština je doložena z cejlonských památek, svým původem je však jazykem středoindickým, a tedy podobná nejen staroindickému sanskrtu, ale blízká i dalším indoevropským jazykům, jako je latina, řečtina či jazyky slovanské. Kniha vedle obecného úvodu o pálijském jazyce a dílech v něm napsaných obsahuje vlastní gramatiku, tedy výklad pálijského hláskosloví, včetně alternací, a dále tvarosloví a skladby, a to s pomocí přehledných tabulek. Ondřej Šefčík (1974), rodák z Kravař na Hlučínsku, nyní žije v Brně. Studoval na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity český jazyk a literaturu, historii, religionistiku, srovnávací indoevropskou a strukturální lingvistiku, jeho učitelem byl velký český indoevropeista Adolf Erhart (1926–2003), u kterého se poprvé seznámil se sanskrtem a indoárijskou lingvistikou. Odborně se zabývá strukturální a komparativní fonologií a morfonologií, je autorem většího množství studií z indoevropeistiky, slavistiky, bohemistiky a indoíránistiky.
ONDŘEJ ŠEFČÍK PÁLIJŠTINA
ONDŘEJ ŠEFČÍK
PÁLIJŠTINA Gramatika posvátného jazyka théravádského buddhismu
Cena 229 Kč ISBN 978-80-7491-794-3
HOST
[1]
[3]
STUDIUM [37]
[5]
ONDŘEJ ŠEFČÍK
PÁLIJŠTINA Gramatika posvátného jazyka théravádského buddhismu
BRNO 2016
[6]
Recenzovali: Prof. PhDr. Vít Bubeník Doc. PhDr. Svetislav Kostić, Dr. © Ondřej Šefčík, 2016 Cover art: Sophon Songpon © 123RF.com © Masarykova univerzita Brno, 2016 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2016 ISBN 978-80-7491-794-3
[7]
OBSAH
Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 0 PÁLIJSKÝ JAZYK A BUDDHISTICKÁ KULTURA . . . . . . . . . 17 0.1 Tipitaka, její složení a původ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 0.2 Pálijský jazyk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 1 FONETIKA, FONOLOGIE A FONOTAKTIKA PÁLIJŠTINY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.1 Fonetika a fonologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.1.1 Vokály . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.1.2 Konsonanty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.1.3 Prozodém (přízvuk) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.2 Syntagmatické alternace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.2.1 Syntagmatické alternace vokálů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.2.1.1 Alternace kvantity (mórový zákon) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.2.1.2 Kontrakce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.2.1.3 Anaptyxe vokálů (svarabhakti) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.2.2 Syntagmatické alternace konsonantů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.2.2.1 Alternace znělých cerebrál či dentál s likvidou . . . . . . . . . . . 1.2.2.2 Ztráta okluzívnosti u znělých aspirát . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.2.3 Bartholomaeho zákon . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.2.4 Zjednodušení konsonantických trsů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.2.4.1 Zjednodušení konsonantických trsů vnitroslovních . . . . . . . . 1.2.4.2 Zjednodušení konsonantických trsů ve slovní iniciále . . . . .
24 24 24 26 27 29 29 29 30 30 31 31 32 32 33 33 34
[8]
1.2.5 Velká konsonantická asimilace lokace a způsobu artikulace v konsonantických trsech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.2.5.1 Velká konsonantická asimilace 1: sonorita . . . . . . . . . . . . . . 1.2.5.2 Velká konsonantická asimilace 2: modalita . . . . . . . . . . . . . . 1.2.5.3 Velká konsonantická asimilace 3: lokace . . . . . . . . . . . . . . . . 1.2.5.4 Velká konsonantická asimilace: shrnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.2.6 Hlásky na konci slova a sandhiové procesy . . . . . . . . . . . . . . . 1.2.6.1 Hlásky na konci slova a sandhi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.2.6.2 Sandhi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
34 35 35 36 36 37 37 38
2 MORFONOLOGIE PÁLIJŠTINY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.1 Ablaut . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.2 Reduplikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.3 Infixace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.4 Kompozice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.4.1 Kompozice jako morfologický proces . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.4.2 Fonologické procesy při vzniku pálijských kompozit . . . . . . . .
41 42 45 46 47 47 48
3 SUBSTANTIVA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.1 Vokalické kmeny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.1.1 a-kmeny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.1.2 ā-kmeny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.1.3 i-kmeny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.1.4 u-kmeny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.1.5 ī-kmeny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.1.6 ū-kmeny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.1.7 au-kmeny (diftongické kmeny) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.2 Konsonantické kmeny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.2.1 r-kmeny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.2.2 n-kmeny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.2.2.1 in-kmeny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.2.2.2 an-kmeny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.2.3 nt-kmeny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.2.3.1 ant-kmeny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.2.3.2 vant/mant-kmeny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.2.4 s-kmeny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.2.5 Izolované archaické tvary konsonantické flexe . . . . . . . . . . . . 3.3 Substantivní adverbia . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
50 52 52 53 54 55 57 58 60 61 61 62 62 63 65 66 67 68 68 69
[9]
4 ADJEKTIVA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.1 Typ Ia (na -a, -a, -ā) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2 Typ Ib (na -a, -a, -ī) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.3 Typ II (na -i, -i, -inī) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.4 Typ III (na -u, -u, -unī) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.5 Typ IV (na -ū, -ūni, ?) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.6 Typ V (na -in, -i, -inī) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.7 Typ VIa (na -ant, -ant, -antī) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.8 Typ VIb (na -mant, -mant, -mantī / -vant, -vant, -vantī) . . . . . . . 4.9 Stupňování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.9.1 Komparativ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.9.2 Superlativ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.10 Adjektivní adverbia . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
70 71 71 72 73 74 74 75 75 75 76 77 77
5 ZÁJMENA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.1 Zájmena osobní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.2 Zájmena ukazovací . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.3 Zájmena vztažná . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.4 Zájmena tázací . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.5 Zájmena neurčitá . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.6 Zájmena přivlastňovací . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.7 Zájmeno reflexivní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.8 Zájmenná adjektiva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
79 79 81 83 84 84 85 85 85
6 ČÍSLOVKY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.1 Číslovky základní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.2 Číslovky řadové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.3 Číslovky podílné . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.4 Zlomky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.5 Číselná adverbia . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
87 87 90 91 91 91
7 SLOVESA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.1 Finitní slovesné tvary a jejich gramatické kategorie . . . . . . . . . . 7.2 Temporální kategorie a kmeny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.2.1 Prézens a jeho tvorba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.2.1.1 Modální systém . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.3 Prézens . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.3.1 Atematický prostý prézens (typ Ia) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
92 92 94 94 95 97 97
[10]
7.3.2 Tematický prostý prézens s kořenem v plném stupni (typ Ib) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98 7.3.3 Tematický kontrakční prézens typu hoti . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99 7.3.4 Tematický prostý prézens s kořenem v redukovaném stupni (typ Ic) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100 7.3.5 Atematický reduplikovaný prézens (typ IIa) . . . . . . . . . . . . . . 100 7.3.6 Tematický reduplikovaný prézens (typ IIb) . . . . . . . . . . . . . . 101 7.3.7 Atematický nazální prézens se sufixem -nā- (typ IIIa) . . . . . . 102 7.3.8 Tematický prézens se sufixem -n- (typ IIIb) . . . . . . . . . . . . . . 103 7.3.9 Atematický nazální prézens se sufixem -no- (typ IIIc) . . . . . . 103 7.3.10 Atematický prézens se sufixem -o- (typ IIId) . . . . . . . . . . . . 104 7.3.11 Tematický prézens s infixem (typ IIIe) . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 7.3.12 Tematický prézens se sufixem -cch- (typ IV) . . . . . . . . . . . . 105 7.3.13 Tematický prézens se sufixem -ya- (typ V) . . . . . . . . . . . . . . 106 7.3.14 Tematický prézens se sufixem -aya- (typ VIa) . . . . . . . . . . . 107 7.3.15 Tematický prézens se sufixem -e- (typ VIb) . . . . . . . . . . . . . 108 7.4 Aorist (préteritum) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109 7.4.1 Kmeny aoristu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109 7.4.2 Koncovky aoristu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110 7.4.3 Jednotlivé aoristní kmeny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111 7.4.3.1 Atematický kořenový (prostý) aorist (typ VIIa) . . . . . . . . . 111 7.4.3.2 Tematický kořenový (prostý) aorist (typ VIIb) . . . . . . . . . . 112 7.4.3.3 Atematický sigmatický aorist (typ VIII) . . . . . . . . . . . . . . . 112 7.4.3.4 Atematický iotový aorist (typ IX) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113 7.4.3.5 Smíšené aoristy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114 7.4.3.6 Izolované reduplikované aoristy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114 7.5 Futurum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114 7.5.1 Futurum na -ssa- (typ Xa) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115 7.5.2 Futurum na -issa- (typ Xb) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116 7.5.3 Futurum na -ha- (typ Xc) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117 7.5.4 Kontrakční futura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118 7.5.5 Kondicionál (irrealis) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118 7.6 Sekundární (odvozené) kmeny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119 7.6.1 Denominativum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119 7.6.2 Pasivum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120 7.6.3 Kausativum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121 7.6.4 Desiderativum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123 7.6.5 Intenzivum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124 7.7 Perfektum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125
[11]
7.8 Nefinitní tvary slovesné . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.8.1 Pravá infinitiva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.8.1.1 Infinitiv . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.8.1.2 Absolutivum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.8.2 Participia . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.8.2.1 Aktivní prézentní participia (ant-participia) . . . . . . . . . . . . 7.8.2.2 Mediálně-pasivní (mediopasivní) prézentní participia (māna/āna-participia) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.8.2.3 Aktivní préteritní participia (ta-vant/tā-vin-participia) . . . . 7.8.2.4 Pasivní préteritní participia (ta/na-participia) . . . . . . . . . . . 7.8.2.5 Aktivní futurální participia (ssant-participia) . . . . . . . . . . . 7.8.2.6 Mediálně-pasivní futurální participia (ssamāna/ssāna-participia) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.8.2.7 Gerundium (participium necessitatis) . . . . . . . . . . . . . . . . .
125 125 125 128 131 132
8 SYNTAX . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.1 Členění textu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.2 Souvětí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.3 Slovosled . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.4 Zápor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
139 139 139 140 141
Přehled použitých pálijských slovesných kořenů . . . . . . . . . . . . . . . Seznam zkratek a symbolů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Summary . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
142 147 148 154
133 133 134 136 136 136
[13]
PŘEDMLUVA
Tato kniha je určena několika skupinám zájemců, přičemž tyto skupiny se mohou přirozeně překrývat, už proto, že o pálijském jazyku nebylo v češtině, vyjma obecných přehledů a jediné (nepříliš zdařilé) učebnice (Frýba 2001), nikdy publikováno více než pár omezených a roztroušených informací. Prvotní určení je přirozeně zájemcům o indické jazyky a pálijštinu zvláště. Zejména těm čtenářům, kteří jsou již obeznámeni se staroindičtinou (klasickým sanskrtem či védštinou), může rozšířit jejich obzory v oblasti středoindických jazyků, čtenářům obeznámeným s novoindickými jazyky pak přinese další historické pozadí, na němž ten který daný novoindický jazyk vznikal. Druhotně kniha může zajímat i toho, kdo se profesionálně i čistě ze zájmu zabývá buddhismem1) obecně a théravádským buddhismem zvláště, neboť seriózní studium obojího bez alespoň částečné znalosti pramenného jazyka či jazyků je nemožné, jelikož být odkázán na překlady znamená být závislý na autorské interpretaci, kterou s sebou každý překlad nese. Vzorem pro nás byly tyto gramatiky pálijštiny: klasické dílo Geigerovo (původní verze z roku 1916 i upravená a do angličtiny přeložená verze z roku 1994); pozapomenutá, leč vyčerpávající gramatika Fahsova (1989) a Oberliesův moderní náčrt pálijské gramatiky (2001). Přihlíželi jsme také ke gramatice Mayhoferově (1951) a vybraným přehledům 1) V této knize, ve shodě s převládající praxí odborného textu, budeme užívat tvaru Bud
dha a buddhismus se semigeminátou, nikoliv nešťastně „počeštěné“ tvary s jednou dentálou.
[14]
k středoindickým jazykům, totiž Pischelovi (1900), Blochovi (1965) a Bubeníkovi (1996). Metodologicky byla pro nás zásadní inspirací Erhartova srovnávací gramatika sanskrtu, avestštiny a staroperštiny (Erhart 1980), jejíž rozdělení materiálu a styl jsme se zkoušeli, snad ne zcela bez úspěchu, napodobit. Hlavní oporou byla, pro svou úplnost, gramatika Fahsova, podle jejího vzoru jsme se snažili vyložit i co nejvíce jednotlivých variant tvarů, které jiné gramatiky podávají případně v poznámkách mimo vlastní paradigmata. Abychom co nejvíce dosáhli kýžené stručnosti a praktičnosti, hlavní morfologické výklady jsou podány v tabulkách, včetně variant, aby čtenář mohl konfrontovat jednotlivé tvary. Naopak zcela jsou omezeny výklady diachronní a komparace se sanskrtem. Gramatické výklady jsou podány v zásadě tradičně, a kde to šlo a kde jsme se domnívali, že to pomůže porozumění pálijské gramatice, uvádíme strukturální poznámky i k vývoji. Pro názornost upozorňujeme na české paralely v naději, že čtenáři umožní snáze uchopit jazyk, který považuje za exotický, ale jenž se principiální stavbou od slovanských jazyků, jako každý starobylý indoevropský jazyk, vlastně neliší, neboť jak pálijština, tak i čeština jsou jazyky převážně typu flektivního, tedy typu užívajícího hojně pádů u jmen a osobních koncovek u určitých tvarů slovesných. Výklady fonologické a morfonologické jsou pokusně vyloženy naopak s co největším podílem strukturální metody, takže různé asimilace, které jsou v různých gramatikách vyloženy buď jen výčtově, či rozděleny na spoustu drobných výkladů, podáváme komplexně s představou a nadějí, že to bude výhodou pro porozumění složitostem alternací, kterými jsou zvláště středoindické jazyky proslulé.
[15]
PODĚKOVÁNÍ
Děkuji oběma recenzentům za cenné postřehy a připomínky k textu této knihy. Rád bych také vzpomněl památky svého učitele prof. Adolfa Erharta (1926−2003), jehož díla mne poprvé uvedla do problematiky starších indoíránských jazyků a indoevropeistiky zvláště, rád bych proto tuto knihu připsal jeho světlé památce. Ostatně vliv Erhartův na celkovou strukturu této knihy čtenář snadno odhalí, chyby ovšem padají pouze na hlavu autorovu.
[17]
0 PÁLIJSKÝ JAZYK A BUDDHISTICKÁ KULTURA
Pálijský jazyk je zcela spjat s tradicemi jižního, tzv. théravádského bud dhismu. Vlastně se pojmem páli (v pálijštině pāḷi) označují dvě věci: jednak samotný buddhistický kánon, jinak také známý jako Tipitaka (v pálijštině Tipiṭaka, doslova „tři koše“, rozumějme textů), jednak samotný jazyk tohoto textového souboru. V této knize budeme jen málo hovořit o samém pálijském kánonu (vlastně jen tak, aby bylo zřejmé, čeho se týká) a vlastně vůbec o buddhistickém učení, soustředíme se čistě na popis jazyka těchto památek. Pro jazyk kánonu budeme používat termínu pálijština, podobně jako pro jazyk véd užíváme termínu védština a pro jazyk Avesty avestština, a samotný pojem páli ponecháme původnímu kanonickému textu. To je ostatně důležité i z toho důvodu, že existují texty napsané pálijštinou, které nepatří do Tipitaky (a tedy do vlastního pálijského kánonu), například Milindapaňha, jak si povíme níže. Původ samotného termínu páli je poněkud nejasný. Je jisté, že jde o původní pāli/pāḷi, které znamená „řada“, přeneseně i „řádek textu“. Patrně se toto slovo začalo užívat pro zdůraznění opozice mezi vlastním textem kánonu (tj. tím, čemu říkáme zde pāli) a texty pozdějších komentářů (zvaných aṭṭhakatha).
0.1 TIPITAKA, JEJÍ SLOŽENÍ A PŮVOD Pálijský kánon vznikal postupně. Ačkoliv obsahuje některé výroky připisované samotnému Buddhovi, sám Buddha tento kánon nevytvořil. Postupně byl sestaven na třech buddhistických koncilech, uzavírání souboru bylo ukončeno na třetím koncilu v Pátaliputře ve třetím století před Kristem. Tehdy už se buddhistická obec rozpadala na soupeřící
[18]
sekty, proto také existují různé verze kánonu dle té které školy a ty jsou dochovány v různých jazycích (což vůbec neznamená, že tyto jazyky jsou původními jazyky kánonu!), samotný pálijský kánon je zachován v tradici tzv. théravády (pálijsky ṭheravāda, v sanskrtu sthaviravāda, obojí ve významu „starověrská /škola/“), což byla skupina patřící šířeji k tzv. hínajánovému buddhismu, která se uchovala i poté, když z vlastní Indie bud dhismus zase vymizel, na Cejlonu (Šrí Lance2)), v Barmě (Myanmaru), Siamu (Thajsku), Laosu, Kambodži a v minoritách i jinde. Za jedinou původně théravádskou komunitu lze považovat právě jen tu na ostrově Cejlon, ostatní území původně patřila patrně pod vliv jiných sekt, většinou dokonce příslušných k máhajánovému buddhismu, ale po úpadku buddhismu v Indii se buddhistické sekty v oněch zemích přiklonily druhotně k autoritě starobylé cejlonské školy a konvertovaly k théravádě. Théravádský buddhismus se na Cejlon dostal podle tradice se synem velekrále Ašóky (304–228 př. Kr.) jménem Mahinda (sanskrtsky Mahendra), který sloužil jako jeden z mnoha misionářů, jež jeho buddhistický otec a vladař vysílal do okolních zemí šířit buddhismus. S ním, opět dle tradice, přišla i Ašókova dcera Sanghamitta (sanskrtsky Sanghamitra), která prováděla misii mezi ženami, buddhismus na Cejlon kaž dopádně dorazil již relativně brzo po konání tří buddhistických koncilů, tedy i po kodifikaci kánonu. Samotný kánon, jak název Tipitaka (tj. ti „tři“ + piṭaka „koš“) napovídá, se dělí na tři oddíly nestejného obsahu i rozsahu. První koš je Vinajapiṭaka (Vinayapiṭaka „Koš kázně“), druhý koš Suttapitaka (Suttapiṭaka „Koš výroků“) a třetí Abhidhammapitaka (Abhidhammapiṭaka „Koš vyššího učení“). Vinaja je tedy především vnitřním řádem théravádského buddhismu, určeným zejména praktikujícím mnichům (bhikkhu) a mniškám (bhikkhunī). Ten je vyjádřen 227 pravidly pro mnichy a 311 pro mnišky (na ty tedy byly kladeny větší nároky než na mnichy!). Pravidla sama jsou vyložena v souboru Patimokkha, který je včetně komentáře obsažen v té části Vinaje, jíž se říká Suttavibhanga (Suttavibhaṅga). Suttaka obsahuje Buddhovy výroky (sutta) roztříděné do pěti tzv. nikájí (nikāya) a překvapivě seřazené podle délky.3) Obsahově jde o nejzá 2) Zde rozlišujeme mezi ostrovem (Cejlon) a státem na něm umístěným (Šrí Lanka).
U státu upřednostňujeme správnější verzi se sykavkou š před nesprávnou se sykavkou s.
3) Toto je častý systém u textů výkladového charakteru, které je nutné naučit se zpaměti.
I Pániniho osmidílná sanskrtská gramatika je seřazena nikoliv logicky, ale podle délky pravidel, podobně Korán.
[19]
sadnější části kánonu, totiž výklad samotného Buddhova učení. Součástí sbírky je také asi nejznámější buddhistický text Dhammapada („Cesta pravdy“), což je soubor veršovaných Buddhových výroků. Populární částí jsou Džátaky (Jātaka), příběhy o životě Buddhy v jeho předchozích vtěleních, než se narodil jako Gautama, často charakteru bajek a drobných povídek. Abhidhamma je podle tradice nejmladší částí kánonu, připojena byla prý až na třetím koncilu v Pátaliputře a některými buddhistickými sektami není uznávána za kanonickou. Je to dílo často označované za scholastické, tj. jde o přeformulování problematiky buddhistického učení mladšími učenci, pokus o odstranění dvouznačností a protimluvů a podobně. Nesmíme však zapomenout ani na pálijskou nekanonickou literaturu, která je také psána pálijštinou, není ovšem přímou součástí Tipitaky. Povětšinou vznikla také na Cejlonu, některá díla však patrně už na vlastní půdě Indie, jde nejčastěji o kroniky či komentáře. Za patrně vůbec nejvýznamnější je nutné považovat dílo Milindapaňha (Milindapaňha „Milindovy otázky“), které popisuje konverzi indořeckého krále Menandra (Milindy, vládl asi v letech 165–150 př. Kr. v Baktrii a severní Indii) k buddhismu. Dílo je anonymní, vzniklo patrně již v Indii, stejně jako komentářová díla Pétakópadésa (Petakopadesa „Výklad o Pitakách“) a Nettippakarana („Kniha vodítek“). Různé zásadní nekanonické texty jsou pak dílem učence Buddha ghósy, podle tradice narozeného v Indii, jenž se později přestěhoval na Cejlon, zejména Visuddhimagga („Cesta očištění“), což je všeobecný úvod do teorie a praxe théravádského buddhismu. Vedle toho je mu připisováno množství pálijsky psaných atthakathových komentářů k celé Tipitace. Z mladších nekanonických děl je nutné zmínit na Cejlonu vzniklé pálijské kroniky Dípavamsa (Dīpavaṁsa „Ostrovní dynastická kronika“) a Mahávamsa (Mahāvaṁsa „Velká dynastická kronika“). Pálijština obecně se stala na Cejlonu a v ostatních zemích théravádského buddhismu liturgickým a literárním jazykem, podobně jako v hinduistických zemích fungoval a funguje sanskrt a v západní Evropě latina či ve východním pravoslavném okruhu Evropy církevní slovanština. Jako kulturní jazyk pak ovlivnila jazyky zemí zasažených théravádským buddhismem, zejména sinhálštinu (indoárijský jazyk používaný na Cejlonu a oficiální jazyk republiky Šrí Lanka).
[20]
0.2 PÁLIJSKÝ JAZYK Pálijština je středoindický jazyk příslušející ke starší vrstvě vývoje těchto jazyků. Středoindické jazyky byly využívány v různých funkcích od posledních století před Kristem po příchod muslimů, kdy byly postupně nahrazeny novoindickými jazyky (hindštinou, bengálštinou, paňdžábštinou atd.). Středoindickému období předcházelo období staroindické, známé z védských památek (védština). Ve středoindickém období se používal jako literární jazyk také sanskrt, kodifikovaný právě na základě staroindické védštiny. Z pálijštiny, prákrtů a apabramši se staly posléze podobně používané literární jazyky, jako tomu bylo se sanskrtem, tj. literární jazyky uměle osvojené mluvčími, kteří jako svůj rodný jazyk měli jiný, pozdější jazyk indoárijský, či dokonce zcela nepříbuzný jazyk drávidský. Chronologicky si můžeme vývoj středoindických jazyků znázornit schematicky takto: staroindický jazyk védština + hovorová staroindická nářečí4) středoindické jazyky starší fáze: jazyk Ašókových nápisů, pálijština střední fáze: literární prákrty mladší fáze: apabramša novoindické jazyky hindština, bengálština, sinhálština atd. Rozhodně tedy neplatí, že pálijština vznikla ze sanskrtu, jak se někdy mylně uvádí. Sanskrt je kodifikovaný jazyk založený na védském jazyce a kodifikace proběhla až ve středoindickém období, ostatně samotný 4) Gramatikalizací těchto již mrtvých nářečí ve středoindické době vznikl klasický sanskrt.
[21]
výraz saṁskṛta- „sanskrt“ doslova znamená „sestavený“, rozumějme od gramatiků, tedy „gramatický, standardizovaný“. Středoindické jazyky vycházejí z živých staroindických nářečí (nedochovaných) a někdy vykazují archaismy, které nejsou známy z védštiny (jediného dochovaného staroindického nářečí). Z tohoto důvodu právě pálijština má idha „zde“, což je archaičtější podoba než doložené védské iha, pálijština má leckdy jinou distribuci likvid r a l než védština, infinitivní formaci -tave, kterou pro změnu neznáme z klasického sanskrtu, podobně v klasickém sanskrtu neznámé a archaické nominativy plurálu a-kmenů a další rysy, které ukazují, že nářečí, z nichž pálijština pochází, jsou jiná než nářečí védská. Pálijština tedy není ani přímým kontinuantem védštiny, natož klasického sanskrtu. Jistý vliv sanskrtu na pálijštinu však můžeme očekávat, k tomu dále. Obecně platí, že středoindické jazyky jako celek mají tyto rysy, kterými se odlišují od staroindičtiny: 1. staroindické vokalické sonanty ṛ, ḷ jsou nahrazeny a, i, u, 2. staroindické dlouhé diftongy ai, au jsou monoftongizovány na e, o (a tedy neodlišitelné od již dříve monoftongizovaných krátkých diftongů), 3. uplatňuje se tzv. mórové pravidlo, nedovolující dlouhé konsonanty před konsonantickým trsem, 4. tři staroindické sykavky jsou sloučeny do jediné, 5. staroindické konsonantické trsy jsou zjednodušeny asimilací nebo rozčleněny anaptyktickým vokálem, 6. staroindické dentály jsou palatalizovány následujícím y, 7. staroindické koncové konsonanty vyjma ṁ jsou odstraněny, 8. staroindické samostatně stojící mezivokalické okluzívy mizí. Z těchto obecných rysů platí pro pálijštinu prvních sedm, osmý rys je vlastní až střední fázi vývoje středoindických jazyků. Co se týče geografického a časového původu pálijštiny, je zde spousta otázek, které stále nejsou plně a definitivně vyřešeny. Záhadou například je, že théravádská tradice trvá na tom, že pálijština je vlastně středoindický jazyk mágadhí, kterým údajně mluvil sám Buddha (Siddhártha Gautama, známý také jako Šákjamuni /Śākyamuni/, historický Buddha5) žijící patrně v pátém století př. Kr.). Toto tvrzení je možné snadno odmítnout (a také odmítnuto bylo), protože mágadhí (māgadhī), které máme 5) Buddha je titul, nikoliv jméno.
[22]
doloženo z jiných středoindických zdrojů, prostě není totožné s pálijštinou, i když je jí blízké. Pokud by totiž pálijština pocházela z východních okruhů středoindických jazyků, což by platilo, kdyby byla jazykem Buddhovy doby a kraje (který skutečně náleží podle všeho na východ Indie), pak by pálijština musela vykazovat typické rysy východních středoindických jazyků, jež naopak vykazuje jen velmi omezeně. Za typické východoindické rysy, které jsou uchovány v pálijštině, se pokládají následující, je třeba ale mít na paměti, že prakticky proti všem existují i paralelní jevy čistě západoindické: 1. tvary obsahující l, kde západní dialekty mají r, někdy vedle sebe existují tvary l-ové i r-ové: srov. uggilati (ale i uggirati) „zvracet“, gili (i giri) „hora“, dāleti „trhat, řezat“, māluta (sti. māruta) „vítr“ atd., 2. e-nominativy mužských a-kmenů: sg. deve (i devo) „bůh“, pl. devāse (i devāso) „bohové“, 3. vývoj některých konsonantů: např. spirantizace okluzív: pivati (sti. pibati) „pije“, avaṅga (sti. āpaṅga) „koutek oka“; znělost původních intervokalických neznělých: koja (sti. kavaca-) „zbroj“, adhigicya (sti. adhikṛtya) abs. od √kar- „činit“. Svou zásadní strukturou je však pálijština jazykem západním: 1. pálijština rozlišuje r a l, které ve východních nářečích splynuly v l, 2. pálijská sykavka je s, nikoliv východní středoindické ś, 3. typické asimilace konsonantických trsů jsou rovněž západoindické, 4. intervokalické samostatné konsonanty jsou zachovány, 5. nominativy a-kmenů jsou u maskulin -o, 6. zachována existence tvā- absolutivů. Nejpravděpodobnější řešení celého problému je asi následující: nejstarší kodifikace kánonu byla v původním východním jazyce (tedy v māgadhī), dialektu blízkém Buddhově době a místě. Tento jazyk byl blízký nápisovému jazyku z doby krále Ašóky (Aśoka, 268–232 př. Kr.) a vycházel z dobového, tzv. básnického jazyka, užívaného jako literární i komunikační středoindickou koiné6) té doby. Tento jazyk však byl posléze zbaven nejvýraznějších východních rysů (tzv. ardhamāgadhī „polomágadhí“). Se šířením buddhismu na západ se tento jazyk postupně dále pozápadňoval a také archaizoval (archaičnost byla ostatně vlastní západním 6) Koiné je interdialekt sloužící jako komunikační prostředek mezi mluvčími různých
dialektů, zbavený typických dialektových rysů.
[23]
dialektům, patrně byl i více ovlivněn sanskrtem). Ze západu byl přenesen misiemi na Cejlon a v zásadě definitivně kodifikován. Proto je pálijština dialektově smíšený jazyk, zbavený typických lokálních dialektismů. To je i důvod výrazné variability, kterou pálijština má, jak fonologickou, tak i morfologickou. Připomeňme si, že takzvaný buddhistický hybridní sanskrt je postupně sanskrtizovaným středoindickým dialektem, a to dost možná blízkým právě koiné, z níž vyšla pálijština. To ostatně dobře vysvětluje i existenci sanskrtské verze kánonu (a dalších buddhistických děl): ta vznikla postupnou sanskrtizací této koiné, či rovnou překladem do sanskrtu z pera buddhistických učenců sanskrt ovládajících. Jiným důkazem takové podobné koiné je patrně i tzv. epický sanskrt. Můžeme tedy otázku původu pálijštiny uzavřít takto: jde o středoindický jazyk, vzniklý na východě a archaizovaný na západě vlivem sanskrtu, později přenesený na Cejlon a odtud dále do jihovýchodní Asie. To vysvětluje jak převážně západní formu pálijštiny, tak i východní relikty v ní, ba i tradici, že jde o jazyk samotného Buddhy.
[24]
1 FONETIKA, FONOLOGIE A FONOTAKTIKA PÁLIJŠTINY
1.1 FONETIKA A FONOLOGIE Hláskový systém pálijštiny se skládá z vlastních fonémů, realizovaných v hláskách (fonech), a z prozodému (přízvuku). Vlastní fonémy pak členíme na fonémy konsonantické a na fonémy vokalické, přičemž jako vokalické hodnotíme ty fonémy a jejich (alo)fony, které tvoří vrchol slabiky, jako konsonantické ty, které jej netvoří. Zatímco vlastní systém fonémů a (alo)fonů pálijštiny je přehledný a elegantní, co situaci naopak znepřehledňuje, jsou četné alternace, kdy se fonémy mohou realizovat značně vysokým počtem alofonů, tedy početnou množinou fonů, které se navíc výrazně překrývají. Alternace, které pálijština má, jsou jak paradigmatické (např. ablaut), a tedy významotvorné, tak i syntagmatické (např. mórové pravidlo, asimilace lokace, modální asimilace aj.), tedy prostě poziční bez změny významu.
1.1.1 VOKÁLY Vokalický systém pálijštiny lze klasifikovat podle toho, zda jde o diftongy (dvojhlásky), či monoftongy (jedinečné hlásky), případně krátké, či dlouhé vokály, respektive nazalizované (ty zapisujeme tradičně jako spojení daného vokálu nenazálního a tzv. anusváru, tj. ṁ), či nenazalizované samohlásky. Je nutné poznamenat, že z přísného hlediska fonologického nejsou nazální vokály plnohodnotnými vokály, ale bifonematickými skupinami vokál + nazála, z hlediska fonetického však tvoří zvláštní množinu hlásek. Rozeznáváme následující pálijské monoftongické vokály (viz tabulka níže), přičemž krátké a dlouhé tvoří proporční systém. Proporční ke krátkým jsou i vokály nazální, ty však nemají dlouhé protějšky, kvantita je u nazalizovaných vokálů suspendována:
[25] krátké
přední
vysoké
i
zadní
u a
nízké dlouhé
přední
vysoké
ī
střední
zadní
ū ā
nízké nosové
přední
vysoké
iṁ
nízké
střední
střední
zadní
uṁ aṁ
Odstranění kvantity u nazalizovaných vokálů je zřejmé z flexe substantivních kmenů končících na dlouhý vokál: nom. sg. kaňňā, ale ak. sg. kaňňaṁ „dívka“; nom. sg. nadī, ale ak. sg. nadiṁ „řeka“; nom. sg. vadhū, ale ak. sg. vadhuṁ „žena“. Tato suspenze kvantity je dána mórovým pravidlem, které chápe nazalizovanou hlásku jako ekvivalentní hlásce dlouhé, obě tedy jako hlásky dvoumórové. Stejné pravidlo pak brání vytváření třímórových slabik (viz 1.2.1.1). Kvantita se však suspenduje v závislosti na mórovém pravidle i u dlouhých vokálů, respektive u konsonantů (v případě geminovaných konsonantů, přičemž tato geminace je proporční kvantitě, více níže v 1.1.2). Obecně platí, že buď je vokál slabiky krátký a pak může následovat jeden konsonant negeminovaný (-V̆ C-) či geminovaný (-V̆CC-), nebo je vokál slabiky dlouhý a pak může být následován jen negeminovaným konsonantem (-V̆ C-). Případně můžeme říci, že před geminovaným konsonantem může být jen krátký vokál (-V̆CC-), před jediným konsonantem krátký (-V̆ C-) i dlouhý vokál (-V̄C-). Jako tzv. diftongy7) se určují hlásky e, o, které mají v antevokalickém postavení syntagmatickou alternaci se skupinou ay, respektive av: √nī„vést“: inf. -nayituṁ i netuṁ; √su- 1. „slyšet“: gerundia savanīya (sufixem tohoto gerundia je -anīya) i sotabba (u tohoto gerundia je derivační sufix -tabba). V některých případech dokonce jsou tyto diftongy produktem syntagmatické alternace řetězce -aya- či -ava-: √nī- „vést“: ind. ps. neti i nayati; √bhū- „být“: ind. ps. bhavati i (b)hoti. Pálijské diftongy jsou vždy dlouhé (správnější zápis by byl ē, ō, ale délku jako redundantní v zápisu 7) Termín „diftong“ zde používáme z důvodů historických, nicméně i v pálijštině se tyto
„diftongy“ mohou v některých kontextech realizovat jako spojení krátkého či dlouhého ā̆ a sonanty.
[26]
pomíjíme), pokud však stojí v pozici, kdy dlouhé vokály podle mórového pravidla nemohou být (tj. před konsonantickým trsem), podléhají i diftongy krácení, takže by je bylo pak správné v daných kontextech zapisovat jako ĕ, ŏ, což ale činíme, jen pokud je to nezbytné pro výklad, neboť rozdíl v kvantitě není u diftongů fonologický, ale pouze čistě fonetický.
1.1.2 KONSONANTY Pálijské konsonanty lze klasifikovat podle toho, jaká překážka a jakým způsobem se překonává při jejich tvoření, na: okluzívy, nazály, sonanty, likvidy a frikativy; uvnitř okluzív a frikativ i podle modálních vlastností znělosti; okluzívy i podle aspirovanosti. Další možností klasifikace je jinak podle lokace na: laryngály, veláry, palatály, cerebrály (přesněji kakuminály), dentály a labiály. krátké konsonanty
okluzívy neznělé
nazály
sonanty likvidy
znělé
frikativy neznělé
veláry palatály cerebrály dentály labiály
znělé
h
laryngály
k c ṭ t p
kh ch ṭh th ph
g j ḍ d b
gh jh ḍh dh bh
neasp.
asp.
neasp.
asp.
ṅ ñ8) ṇ n m
y r l v
s
8)
Mimo to se vyskytují ještě likvidy ḷ a ḷh, spjaté opozicí aspirovanosti, které jsou pouhými variantami znělých cerebrálních okluzív. Pálijské konsonanty mají své dloužené či geminované protějšky. V principu je dlouhý/geminovaný konsonant možným protikladem jakéhokoliv konsonantu, s výjimkou **hh, neboť v případě h jde o čistou aspiraci, která foneticky dloužena být nemůže. Geminované9) (zdvojené) konsonanty se vyskytují jen intervokalicky, což je dáno jejich vznikem (srov. 1.2.4), v pozici na počátku slova jsou neutralizovány na konsonanty krátké (negeminované), přičemž se kvalita v případě sekundární pozice slovní inciály uvnitř slova (po předponě, po reduplikační slabice) restituuje (srov. √su- 1. „slyšet“: 8) Dále místo ñ budeme pro typografickou jednoduchost užívat ň. 9) V případě aspirát jde vlastně o semigeminátu, neboť místo očekávané podoby ThTh
se geminují jako TTh.
[27]
ps. suṇomi vs. ao. assum se zdvojením po augmentu, srov. staroindické √śru-, ze kterého pálijský kořen vyšel). dlouhé
okluzívy
konsonanty
neznělé
kk cc ṭṭ tt pp
veláry palatály cerebrály dentály labiály
kkh cch ṭṭh tth pph asp.
neasp.
nazály
sonanty likvidy
znělé
gg jj ḍḍ dd bb neasp.
ggh jjh ḍḍh ddh bbh asp.
ṅṅ ňň ṇṇ nn mm
frikativy neznělé
yy rr ll vv
znělé
ss
Fonologický systém je však uspořádán poněkud jinak. Důležité totiž je, že právě obě likvidy ḷ a ḷh jsou z fonologického hlediska pouhými komplementárními intervokalickými variantami fonémů ḍ a ḍh. Cerebrální nazála ṇ je pouhou antevokalickou variantou dentálního n před cerebrálou, obdobně pak velární nazála ṅ je variantou n před velárou. Laryngála h je alofonem znělých aspirát. S ohledem na fonémy bychom tedy měli celý fonologický systém zachytit spíše takto, gemináty nepovažujeme za samostatné fonémy: okluzívy neznělé veláry palatály cerebrály dentály labiály
nazály znělé
k c ṭ t p
kh ch ṭh th ph
g j ḍ/ḷ d b
neasp.
asp.
neasp.
gh/h jh/h ḍh/ḷh/h dh/h bh/h asp.
ň n m
sonanty
frikativy
likvidy
neznělé
y r l v
s
1.1.3 PROZODÉM (PŘÍZVUK) Pálijský přízvuk má pouhou rytmickou funkci, nijak neslouží k odlišení významu tvarů, také jeho funkce delimitativní (tedy při oddělování slov) je, na rozdíl od přízvuku českého či francouzského, silně omezená. Mechanismus přízvukování je analogický přízvuku v klasickém sanskrtu,10) se kterým sdílí i přesný základní mechanismus svého vázání 10) A analogický přízvuku i v klasické latině.
[28]
na daný segment, totiž na třetí móru vlevo od poslední slabiky daného slova. Oproti klasickému sanskrtu, který zná i třímórové slabiky, pálijská slabika může být nejvýše dvoumórová (kvantita je krácena podle mórového zákona, viz 1.2.1.1), proto se pozice slovního přízvuku v klasickém sanskrtu a pálijštině může lišit. Samotný mechanismus umístění přízvuku je tedy přímo závislý na móře. Přízvuk sám je vždy vázán na třetí móru od koncové slabiky (mórová kvantita koncové slabiky je irelevantní). Zde jen stručně: jedna móra (symbolicky ∪) je rovná hodnotě krátké otevřené slabiky, tj. ekvivalentní hodnotě krátkého vokálu (symbolicky V̆) a, i, u v otevřené slabice; dvě móry (tedy ∪∪ či -) mají slabiky buď tvořené krátkými vokály před dvěma konsonanty (poziční dloužení, VC), nebo obsahující dlouhý vokál ā, ī, ū (V̅ ). Slabika obsahující diftongy (aR) je dvoumórová, je-li otevřená, pokud následují dva konsonanty, je diftong zkrácen dle mórového zákona (viz 1.2.1.1). slabika
vokál
počet mór
ăC
∪ ∪∪ = – ∪∪ = – ∪∪ = – ∪∪ = –
V̆ V̅ aR V̆
otevřená
zavřená
Pálijské slovo je tedy přízvukováno podle tohoto vzorce, kde TS představuje poslední slabiku s jakoukoliv mórovou hodnotou (∪), 2 druhou móru zleva od TS, 1 první móru zleva od TS a ˈ označuje pozici přízvuku: -3 -2 -1 TS ˈ∪ ∪ ∪ ∪
Ukažme si tento obecný vzorec na konkrétních příkladech slabičných řetězců. V praxi připadá v úvahu maximální posun přízvuku u čtyř- či víceslabičných slov, kdy se vyskytuje na první či druhé slabice, počítáno zleva: -3 ˈ∪ ∪ ∪
-2 ∪ ˈ– ˈ∪
-1 ∪ ∪ –
TS ∪ ∪ ∪
[29]
V případě slov tříslabičných či dvouslabičných je přízvuk vždy na první slabice, protože více vpřed posunut být nemůže. Příklady přízvuku: 1. pa- + √muc- „vypustit“: pámuṭṭha (pasivní part. pret.), pamúňcati (ind. pres. aktiva); první slovo je přízvukováno na první slabice, protože třetí móra padá na ni, druhé slovo naopak na druhé, protože tato slabika je dvoumórová. 2. √vad- „mluvit“: vádati (ind. pres. akt.), váda (imp. pres. akt.), vadéssati (ind. fut. akt.), vádiyati (ind. pas.); všimněme si, že první i druhé slovo je přízvukováno na první slabice slova, protože více dopředu nelze přízvuk přesunout, zatímco třetí slovo na prostřední slabice, protože je dvoumórová, čtvrté slovo na první, protože druhá a třetí slabika od konce mají každá jen jednu móru a třetí móra od konce je proto na první slabice.
1.2 SYNTAGMATICKÉ ALTERNACE Pálijština má vedle paradigmatické alternace vokálů (ablautu, viz 2.1) i četné syntagmatické alternace, které výrazně mění výslednou formu daných slov. V následujícím výkladu je budeme třídit podle toho, které typy fonémů se jich účastní.
1.2.1 SYNTAGMATICKÉ ALTERNACE VOKÁLŮ 1.2.1.1 ALTERNACE KVANTITY (MÓROVÝ ZÁKON)
Jak jsme uvedli výše, pozice přízvuku v pálijštině je závislá na mórové hodnotě slabiky, přičemž otevřená slabika krátká má hodnotu jedné móry, slabika dlouhá otevřená a krátká uzavřená hodnotu mór dvou. Jako dvoumórové jsou hodnoceny i nazální vokály. Mórový zákon však ovlivňuje i zásadnější proces syntagmatické redukce kvantity, a to v případě, kdy se fonologicky dlouhý vokál dostane před konsonantický trs (či fonetickou geminátu jako cch, tt apod.). V tomto případě se pak dlouhý vokál před trsem/geminátou foneticky krátí: √ṭhā- „stát“ má futurum ṭhassati, ač kořen je jasně v plném stupni (tj. ṭhā-, srov. √i- „jít“ s futurem ĕssati, √bhuj- „požívat“ s futurem bhŏkkhati aj.). Podobně pak takto můžeme pochopit alternace mezi skupinou dlouhý vokál + jeden konsonant a skupinou krátký vokál +
[30]
dva konsonanty/gemináta: √kar- „dělat“ má pasivní kmeny: karīyati ~ kariyyati aj. Všimněme si, že mórová hodnota slabik v obou případech je stejná, totiž dvě móry. Tabulkou si vše můžeme vyjádřit i takto, vykřičníkem je označena kombinace nepřípustná podle mórového zákona, ostatní kombinace jsou možné: -V̆ -V̄
-C -V̆ C-V̄ C-
CC-V̆ CC-V̄ CC-!
1.2.1.2 KONTRAKCE
Skupiny vokál + y + vokál či vokál + v + vokál, obecně zapsáno -VRV-, v pálijštině v některých případech postihuje kontrakce (stahování), při níž se vytvářejí diftongy e (u skupin obsahujících y) a o (u skupin obsahujících v). Ke kontrakci však někdy vlivem morfologické analogie či snahy o archaičnost nedochází. K tomu, zda ke kontrakci dojde, či nikoliv, není pevné pravidlo, tvary kontrakční a nekontrakční si často konkurují ve volné distribuci. Příklady kontrakce při tvoření kmenů: kořen √ji- „vítězit“ √bhū- „být“ √bhī- „bát se“
kontrakční tvar jeti bhoti bhāyati
nekontrakční tvar jayati bhavati -bheti
Stejně často se s tímto jevem setkáváme u předpony ava-/o-: okantati i avakantati; ogāhati i avagāhati. 1.2.1.3 ANAPTYXE VOKÁLŮ (SVARABHAKTI)
V pálijštině, jak dále uvidíme, podléhají konsonanty výrazným asimilacím. V některých případech, aby se těmto asimilacím zabránilo, se vkládá mezi konsonanty, které by jinak stály vedle sebe a tvořily trs podléhající alternaci, opěrný vokál, nejčastěji i nebo u, méně často a. Anaptyxe se často užívá v derivaci a flexi, právě pro omezení alternací, zejména takových, které by ještě ztížily rozpoznání původní fonologické a morfologické struktury daného tvaru.