Kdyby se na nás někdo podíval z výšky, spatřil by svět plný uspěchaných, zpocených a unavených lidí a jejich zpožděných, ztracených duší…
Ztracená dusˇe
Olga Tokarczuková
Joanna Concejová
Přeložila Barbora Doležalová
Brno 2021
Byl jednou jeden člověk, který příliš často a příliš rychle pracoval a svou duši nechal už dávno někde daleko za sebou. Bez duše se mu nežilo špatně — spal, jedl, chodil do práce, řídil auto, a dokonce hrál tenis. Časem však nabyl dojmu, že se svět kolem něj jaksi zploštil. Připadalo mu, jako by se pohyboval po hladkém listu papíru v sešitě na matematiku, po papíru pokrytém hustou mřížkou malých čtverečků.
Jednou, během další z mnoha služebních cest, se onen člověk probudil uprostřed noci v hotelovém pokoji s pocitem, že nemá čím dýchat. Podíval se z okna, ale nepoznal, ve kterém městě to vlastně je, vždyť z oken hotelových pokojů vypadají všechna města stejně. Netušil ani, jak se tu ocitl a proč sem přijel. A bohužel také zapomněl, jak se jmenuje. Vyvedlo ho to z míry, protože neměl ponětí, jak sám se sebou mluvit. Tak neříkal nic. Celé ráno se sebou nepromluvil a tehdy si začal připadat opravdu velmi osamělý — jako by uvnitř jeho těla bylo najednou prázdno. Když se postavil v koupelně před zrcadlo, uviděl místo sebe jen rozmazanou šmouhu. Chvíli měl dojem, že se jmenuje Ondřej, hned nato si byl téměř jistý, že Marian. Nakonec našel na dně kufru svůj pas a s překvapením zjistil, že se jmenuje Jan.
Následující den se vydal za jednou starou, moudrou lékařkou a ta mu řekla tato slova: „Kdyby se na nás někdo podíval z výšky, spatřil by svět plný uspěchaných, zpocených a unavených lidí a jejich zpožděných, ztracených duší, které svým majitelům nestačí. Je z toho jeden veliký zmatek, duše postrádají hlavu a lidem chybí srdce. Duše si uvědomují, že ztratily své majitele, ale lidem často vůbec nedochází, že ztratili vlastní duši.“
Jana ta diagnóza značně znepokojila.
„Jak je něco takového možné? Copak jsem i já ztratil duši?“ zeptal se.
Moudrá lékařka mu odpověděla:
„Děje se to proto, že se duše pohybují mnohem pomaleji než těla. Přišly totiž na svět v pradávné minulosti, hned po velkém třesku, kdy se vesmír ještě tolik nerozpínal, a mohl si tak sám sebe prohlédnout v kapesním zrcátku. Musíte si najít nějaké své místo, v klidu si tam sednout a počkat, až vás duše dožene. Bude teď nejspíš tam, kde jste byl před dvěma třemi lety. Čekání se proto může trochu protáhnout. Žádný jiný lék pro vás nemám.“
A člověk jménem Jan udělal, co mu řekla. Pořídil si malý domek na kraji města a tam den co den seděl na židli a čekal. Nic jiného nedělal. Trvalo to spoustu dní, týdnů a měsíců. Janovi narostly dlouhé vlasy a plnovous až po pás.