Naomi Kleinová: Tím se všechno mění. Kapitalismus versus klima — ukázka

Tím se všechno mění

Kapitalismus versus klima

Tím se všechno mění

Kapitalismus versus klima

Klimax

Přeložil Petr Ondráček

This Changes Everything

Copyright © 2014 by Klein Lewis Productions Ltd.

Cover pictures from open sources

Foreword © Josef Patočka, 2023

Translation © Petr Ondráček, 2023

Czech edition © Host vydavatelství, s. r. o., 2023

isbn 978-80-275-1150-1

Musíme mít na paměti, že úkol naší doby svou velikostí přesahuje klimatické změny. Musíme si vytyčit vyšší i hlubší cíle. Máme-li být sami k sobě upřímní, pak tu ve skutečnosti hovoříme o všestranné proměně způsobu, jakým obýváme tuto planetu.

Rebecca TaRboTTonová, výkonná řediTelka

oRganizace RainfoResT acTion neTwoRk, 1973—20121

Ve svých knihách se zaobírám představami, jak lidé přisolují

Golfský proud, přehrazují ledovce, které se sesouvají z grónského ledového příkrovu, jak přečerpávají z oceánů vodu do suchých pánví na Sahaře a v Asii, aby vytvořili slaná moře, odvádějí roztálý antarktický led na sever, aby získali sladkou vodu, geneticky upravují bakterie, aby v kořenech stromů jímaly více uhlíku, pozvedají Floridu o deset metrů, aby ji dostali zpátky nad hladinu, a (což je ze všeho nejobtížnější) jak od základu proměňují kapitalismus.

spisovaTel vědeckofanTasTické liTeRaTuRy kim sTanley Robinson, 20122

Předmluva k českému vydání: Co všechno se (ne)změnilo

Úvod: Všechno se tak či onak mění

1. Pravice má pravdu: Revoluční moc klimatických změn

2. Horké peníze: Jak fundamentalismus volného trhu přispěl k přehřátí planety

3. Věci veřejné a kde na ně vzít: Překonávání ideologických překážek budoucího hospodářského uspořádání

4. Plány a zákazy: Plácnout trh po neviditelné ruce, vybudovat hnutí

5. Za hranice extraktivismu: Vypořádat se s vnitřním popíračem klimatických změn

6. Ne kořeny, ale plody: Katastrofální fúze podnikatelských a ekologických špiček

7. Žádní mesiáši: Zelení miliardáři nás nespasí

8. Zastínit slunce: Znečištění se vyřeší… znečišťováním?

9. Blokádie: Noví klimatičtí bojovníci

10. Zachrání to tady láska: Demokracie, divestice a dosavadní vítězství

11. Kde na to vezmete armádu? Práva domorodých obyvatel a moc dodržování slibů

12. Nebe pro všechny: Společné atmosférické statky a síla splácení dluhů

13. Právo na obrodu: Od extrakce k obnově

Závěr: Přestupné roky. Tak akorát času na nemožné

Předmluva k českému vydání

Co všechno se (ne)změnilo

Josef Patočka

Málokterá kniha ovlivnila klimatickou politiku posledních let tolik jako Tím se všechno mění Naomi Kleinové. Kanadská novinářka jí výrazně promluvila do rozbíhající se diskuse o problému přehřívání světové atmosféry průmyslovými zplodinami, dnes nejčastěji popisovaném jako „klimatická krize“. Podobně jako ve svých dřívějších titulech, i tentokrát charakteristickou směsí čtivého reportážního psaní a chytré popularizace společenskovědní analýzy významně ovlivnila celosvětovou debatu o směřování lidské civilizace na počátku jednadvacátého století.

Tento majstrštyk se jí přitom podařilo zopakovat již potřetí. Svou první knihou Bez loga (1999, česky 2005) pomohla zpopularizovat kritiku stále nekontrolovanější moci nadnárodních korporací. Podobně v následující práci Šoková doktrína (2007, česky 2010) popsala, jak vládnoucí globální elity zneužívají krizí, které způsobuje jimi prosazovaná politika, k dalšímu prohlubování své moci a globálních nerovností. Vydání knihy Tím se všechno mění pak přišlo krátce před klimatickou dohodou, jež byla uzavřena v Paříži roku 2015, a do značné míry definuje světonázor a program nejnovější vlny protestního hnutí za záchranu stabilního klimatu.

Název tohoto titulu je bohatý na významy. Odkazuje v prvním plánu k prozření, které nezažila v posledním desetiletí jen Kleinová. Také ona se přiznává, že klimatickou, potažmo širší ekologickou krizi dlouho považovala za sice důležitý, ale druhotný problém, který může nechat na starost ekologickému hnutí, a sama se bez ohledu na něj věnovat svým dosavadním tématům: narůstající ekonomické a sociální nerovnosti, úpadku a systémové korupci západních demokracií velkým kapitálem či stupňujícímu se vykořisťování globálního Jihu. Teprve v momentě náhlého uvědomění

14  předmluva k českému vydání

pochopila, že nerovnováha ve vztahu člověka ke zbytku života na planetě, a z ní vyplývající stále rychlejší rozvrat celé biosféry, není něco vedlejšího, co lze nechat na někom jiném nebo na později. To je druhý význam názvu knihy: nastupující ekologický rozvrat tak jako tak změní všechno, vynutí si zásadní změny v samotných základech fungování lidské společnosti. Změna je nutná, říká Kleinová. Na nás je, do jaké míry to bude změna žádoucí, cílená a v našem vlastním zájmu, nebo naopak změna vynucená, nekontrolovaná a traumatizující. Všechny ostatní lidské příběhy a zápasy se neodehrávají „mimoběžně“ s tímto procesem: jsou jeho součástí.

Za třetí, a to je poslední významový prvek titulu knihy, tato skutečnost vyzývá k zásadní historické revizi minimálně posledních tří desetiletí. Tři dekády globalizace kapitalismu a ekonomického růstu po roce 1989 byly nejen finanční a korporátní elitou, ale i významnou částí střední třídy vyspělého světa, přinejmenším do finanční krize roku 2008, chápány jako období nebývalého rozvoje a všeobecné prosperity. Skutečnost, že právě v tomto období a právě v důsledku této strategie ultra-kapitalistického rozvoje lidstvo nejenže nepřekonalo chudobu většiny světové populace na globálním Jihu, ale navíc vypustilo do atmosféry víc emisí než za celou svou předchozí historii a zásadně tak poškodilo samotné základy lidského života na Zemi, staví tento vývoj do zcela jiného světla.1

V čem má pravice pravdu?

Konzervativní politici popírající klimatickou krizi, tak mají — tvrdí Kleinová provokativně — vlastně v jistém smyslu pravdu, označují-li klimatickou krizi za socialistické spiknutí, které má zdůvodnit regulaci trhů, renesanci veřejného vlastnictví a další zásahy do logiky kapitalismu. Mýlí se samozřejmě, pokud jde o zpochybňování práce klimatických vědců. Nepletou se však, když intuitivně tuší, že klimatická krize představuje zásadní zpochybnění legitimity neoliberálního kapitalismu, který se stal světově hegemonním politickým proudem v osmdesátých letech minulého století.2 A že mnoho lidí se tváří v tvář tomuto problému začne zamýšlet, zda jsme

Tím se všechno mění

s vaničkou traumatu z autoritářského komunismu nevylili i zdravé, demokraticko-socialistické dítě v podobě veřejných politik, které bychom najednou naléhavě potřebovali.

První projevy klimatické krize, říká Kleinová, si tak ke svému nástupu vybraly velmi špatnou dobu. Přicházejí na sklonku éry, v níž se stalo dogmatem, že kapitalismus je jediná možnost a trh řeší každý problém, včetně těch, které sám vytvořil. Státy mu v tom mají jen umetat cestu, nikoliv do něj zasahovat v domnělém veřejném zájmu. Situace globálního stavu ekologické pohotovosti, dokazuje Kleinová, si přitom žádá přesně opačný přístup. Omezení zbytné spotřeby, mamutí investice do přechodu k nefosilním zdrojům energie, adaptace na přicházející extrémní projevy počasí, a k tomu nutnost jednat v extrémně úzkém časovém okně — to vše si vynucuje potřebu plánovat a koordinovat komplexní, dlouhodobé strategie a také odvahu jít proti zájmům byznysu a prosadit celospolečenské priority na úkor profitability. Tedy principy, které se v posledních desetiletích staly téměř nemyslitelnými, a tím méně prosaditelnými.

Pokud se nám k takové kolektivní akci nepodaří zorganizovat, varuje Kleinová, zbývají jen samé špatné možnosti. Na jedné straně „magické myšlení“: různé formy přesvědčení, že kapitalismus zvládne své ekologické rozpory překonat sám od sebe, díky technologickým inovacím, dobrovolné ekologické a sociální odpovědnosti korporací ve spolupráci s profesionálními neziskovými organizacemi či skrze působení benevolentních boháčů slibujících spasit svět zázračnými vynálezy. Tato část práce Kleinové je ilustrativní jako historický dokument svým výčtem různých falešných nadějí, které jsou dnes po zásluze, ale k naší vlastní škodě, zapomenuty. Studovat by je měli především ti, kdo mají stále ještě tendenci těšit se z podobných oznámení dnes, o dekádu prázdných slibů později.

Na druhé straně této politiky zbožných přání pak Kleinová předpovídá nástup odvrácené, „ošklivější tváře popírání“: vzestup různých forem autoritářské, otevřeně či implicitně rasistické či šovinistické politiky, která spojí popírání závažnosti klimatické krize a jejích dopadů s tendencí řešit její důsledky stále otevřenějším násilím.3 Hned v prvních letech po vydání knihy, již držíte v rukou,

16  předmluva k českému vydání

ztělesnil tuto hrozbu v Evropě i v usa nástup krajní pravice, mobilizující nenávistně proti lidem prchajícím na Sever mimo jiné právě před důsledky klimatické krize, která výrazně zasáhla subsaharskou Afriku, Blízký východ i země Střední Ameriky a přispěla mimo jiné k občanské válce v Sýrii.

Jiná klimatická politika je možná

Immanuel Wallerstein popsal světovou politiku prvních desetiletí po rozpadu Sovětského bloku jako střet mezi „duchem Davosu“ a „duchem Porto Alegre“.4 Odkazoval tak v prvním případě k místu konání tradičních summitů světových ekonomických elit, kde „se kapitalisté snaží řešit krize, které sami způsobili“, a v druhém případě k místu konání Světových sociálních fór, na nichž se na počátku jednadvacátého století setkávala světová sociální hnutí a občanská společnost prosazující „jinou globalizaci zdola“.5

Kleinová svou výše zmíněnou analýzou jakoby předznamenala, že „duch Davosu“ se pod tlakem narůstajících krizí systému, mimo jiné i té klimatické, rozpoltí. Místo jedné politické linie vládnoucích elit jsou tu náhle dvě. Vůči neoliberální globalizaci se vymezuje vzpoura nacionalistických oligarchií, mobilizující části frustrovaných lidových vrstev etnonacionalistickou, či přímo fašizující rétorikou. Tento rozštěp se promítl i do reakce politických elit na klimatickou krizi. Jemu odpovídající mody klimatické politiky — politika zbožných přání a víry v krásný nový zelený kapitalismus i politika autoritářského popření a násilí proti těm nejzranitelnějším — definují skutečně v posledním desetiletí dva dominantní proudy debaty o klimatu ve světě; u nás snad ještě absolutněji než jinde.

Knihu Naomi Kleinové, publikovanou ještě před vzestupem trumpismu, lze chápat jako snahu postavit proti klimatické politice „ducha Davosu“ klimatickou politiku „v duchu Porto Alegre“ a v parafrázi na její heslo naznačit, že „jiná klimatická politika je možná“. Jde nejen o zdroje energie, ale především o moc, konstatuje Kleinová: klimatickou krizi nelze řešit nezávisle na globálních nerovnostech, které úzce souvisejí se spotřebou fosilních paliv

Tím se všechno mění

i schopností adaptovat se na dopady klimatických změn. Navazuje tak na kritiku konformního křídla environmentálního hnutí v zemích globálního Severu ze strany hnutí původních obyvatel či chudých lidí na globálním Jihu a pomáhá i v bohatých zemích prosadit rámování „klimatické spravedlnosti“: nezbytnosti řešit politicko-ekonomickou nerovnost a ekologickou devastaci jako propojené problémy.6

Výchozím bodem by podle ní mělo být uvědomění si, že účinná klimatická politika z principu musí být konfrontační. Představa win-win politiky, v níž všichni vyhrávají a i dnešní fosilní kapitál na ní vydělá, je iluzorní. Prohlédnout tuto iluzi a plně podle toho jednat je prvním krokem k opuštění setrvačného kurzu vedoucího ke katastrofě. Řešení klimatické krize znamená řízený předčasný zánik jednoho z nejziskovějších průmyslů v lidských dějinách — průmyslu fosilních paliv. Politický střet „kdo s koho“ je tak nevyhnutelný a jen politika, která z tohoto poznání vychází, může mít naději klimatickou katastrofu odvrátit. Proto také Kleinová vyzdvihuje sílu přímého, konfrontačního odporu proti samotné fosilní infrastruktuře a jejímu rozšiřování formou blokád a okupací, když síť takových zápasů, šířící se v době psaní knihy, popisuje obrazně jako podivuhodnou novou zemi — „Blokádii“.

Změna je nejen nutná, ale i žádoucí

Kleinová se v tomto smyslu stává mluvčí a popularizátorkou určitého sociálního hnutí krátce před jeho největším rozmachem, neboť následující roky zaznamenávají v celém rozvinutém jádru globálního kapitalismu nebývalou vlnu ekologických přímých akcí proti fosilní infrastruktuře. V  usa a Kanadě inspirují boje proti stavbám nových ropovodů, vrcholící střetem ropného průmyslu a vlády usa s původními obyvateli Ameriky a jejich podporovateli u Standing Rock.7 V Evropě se rozvíjejí masové blokády uhelných dolů a dalších zařízení, jež se z Německa šíří do celé Evropy — s hnutím Limity jsme my a Klimakempy také do České republiky.8 Poprvé od protidálničních hnutí devadesátých let se po Evropě

18  předmluva k českému vydání

znovu šíří úspěšná taktika obrany lesů, jež se ocitly v cestě dolům či dálnicím, prostřednictvím městeček z domů na stromech.9

Přímé blokády, stejně jako nátlakové akce studentstva na západních univerzitách proti vazbám jejich vzdělávacích institucí na fosilní průmysl, pomáhají polarizovat klimatickou krizi jako morální, nikoli jen technokratickou otázku a vybízejí přihlížející veřejnost, aby si jasně zvolila stranu a řekla fosilnímu kapitalismu ne. 10

Čemu ale říct ano? Silným momentem práce Kleinové je rozměr, který vyjadřuje titul její pozdější knihy Ne nestačí (2017, česky 2019). Znovu a znovu Kleinová zdůrazňuje nezbytnost přecházet od protestu a odmítnutí panujících nepravostí k pozitivním vizím a možným řešením, vnímat krizi také jako příležitost napravit více problémů současně. Vybízí klimatické hnutí, aby nespoléhalo na blahovůli elit, nýbrž vetkalo své téma do společného projektu s dalšími emancipačními hnutími brojícími proti selháním neoliberálního kapitalismu, a naopak bijícími se za sociální spravedlnost a oživení demokracie: v zemích globálního Severu s hnutím pracujících a odporem proti pokrizové politice úspor a škrtů, celosvětově se solidaritou s vykořisťovaným většinovým světem a snahami o narovnání globálních nerovností.

Její práce tak ve Spojených státech inspirovala mladou generaci klimatických radikálů, politizovaných zmiňovanými univerzitními kampaněmi, k založení hnutí Sunrise.11 To ve spolupráci s kongresmankou Alexandrií Ocasio Cortezovou — již ke kandidatuře inspirovaly mimo jiné zmiňované protesty u Standing Rock — představuje ambiciózní program přestavby americké ekonomiky, v němž se pojí radikální ekologická modernizace s nápravou sociálních nerovností v americké společnosti prostřednictvím investic do veřejných služeb a pracovních míst a který po vzoru protikrizového programu prezidenta Roosevelta z třicátých let dvacátého století nese jméno Green New Deal (Zelená nová dohoda).12 Podobné úspěchy pak v posledních letech zaznamenalo klimatické hnutí i v jiných západních zemích, neboť se mu zde podařilo výrazně posunout ambicióznost klimatické politiky zejména zelených a levicových stran, potažmo pohnout celým politickým hřištěm.13

Obě větve hnutí tak připravovaly půdu pro explozi studentských stávek na jaře 2019, v níž cyklus klimatického hnutí v minulé dekádě vyvrcholil. V centrech globálního kapitalismu na obou stranách Atlantiku hnutí dosáhlo nebývalých, i když rozporuplných a polovičatých posunů v politickém common sense. Ve Spojených státech hnutí Sunrise chytrou strategií, kombinující nepřehlédnutelné protesty, politickou práci na podpoře konkrétních kandidátek ve volbách a vytváření koalic s dalšími sociálními hnutími, prosadilo v Bidenově ekonomickém programu zřejmě vůbec největší odklon od neoliberální rozpočtové politiky v usa od nástupu neoliberalismu. V Evropě zase Evropská unie na protesty zareagovala ohlášením projektu Zelené dohody pro Evropu, který se sice od neoliberálních ekonomických dogmat neodklání a nabízí jen „mírný pokrok v mezích akumulace kapitálu“, přinejmenším však posouvá klimatickou krizi do centra politické debaty.

Limity (eko)sociální demokracie

S odstupem necelé dekády tak můžeme říct, že politické myšlení, jež na Kleinovou přímo navázalo, stojí za těmi relativně nejúspěšnějšími projekty v klimatické politice posledních let. Jestli v něčem její kniha změnila skutečně téměř všechno, pak ve strategiích klimatického hnutí. Její přerámování problému mu pomohlo vystřízlivět z „kodaňské kocoviny“ po neúspěšném summitu osn v roce 2009, otřepat se ze selhání racionální argumentace k davoským elitám jejich technokratickým jazykem, a rozvinout nové strategie, které se zásadně propsaly do krajiny světové politiky v druhé polovině minulého desetiletí.

Současně nám tento odstup již umožňuje hodnotit i některé zjevné meze, nedostatky či vnitřní rozpory jejího projektu. Kleinová správně označuje za viníka krize kapitalismus, její odpověď na otázku „A co máme tedy dělat?“ je ale poměrně neurčitá. Kleinová navrhuje více regulací a veřejného vlastnictví, více plánování a státních investic, a více demokratické účasti na rozhodování na komunitní i politické úrovni. Její návrhy ovšem byly, a stále ještě jsou, často interpretovány v intencích jakési „(eko)sociální

20  předmluva k českému vydání

demokracie“ pro dvacáté první století, v níž se západní demokracie vrátí ke „zlaté éře“ demokratického, regulovaného kapitalismu poválečných let — tentokrát se zeleným přesahem — a zase bude dobře.

Kritici správně upozorňují, že takový projekt je však dnes anachronický a čelí zásadním limitům. Poválečný „kompromis s kapitalismem“ v jádrových průmyslových zemích se zakládal na extenzivním ekonomickém růstu, taženém narůstající spotřebou, která šla navíc samozřejmě na účet stále intenzivnějšího vykořisťování biosféry — právě toto období je dobou „velké akcelerace“ v trendu neudržitelné zátěže životního prostředí — i post-koloniálního většinového světa. Následná neoliberální restrukturalizace umožnila odložit krizi systému růstem na finančních trzích, přerozdělováním zdola nahoru, odsouváním výroby do oblastí levné práce v Číně a dalších zemích jihovýchodní Asie — a samozřejmě opět dalším nebývalým zintenzivněním ekologické devastace.

Dnes jsou tyto cesty k usmíření, či alespoň kompromisnímu vybalancování lidských a ekologických potřeb s potřebami kapitálu nenávratně uzavřené. Levnou práci i levnou přírodu už není kde hledat.14 Není tak divu, že kapitalismus místo toho souběžně s polovičatými, nedostatečnými a do značné míry symbolickými pokusy o svou „ekologickou modernizaci“ pomocí receptů zeleného růstu dál pokračuje ve strategiích financializace, nefunkčního „offsetování“ emisí kreativním uhlíkovým účetnictvím15, odsouvání ekologických a sociálních nákladů na bedra zbídačených populací ve většinovém světě a prohlubování již tak propastných sociálních rozdílů.16

Je třeba začít, tak či tak

Není proto divu, že na úkor snah o kompromisní „dohody“ s neudržitelným byznysem začínají sílit hlasy, které navrhují rozejít se s logikou dnešního kapitalismu mnohem důsledněji a dalekosáhleji — slovy Michaela Harringtona „jít tak daleko za Roosevelta, jako šel Roosevelt za Hoovera“.17 Tyto hlasy upozorňují, že je nutné opustit samotnou logiku akumulace kapitálu a ekonomického

se všechno mění

růstu a nastoupit cestu cíleného „odrůstání“ ekonomiky směrem ke společnosti vyloženě nerůstové, post-kapitalistické, která zvládne naplňovat lidské potřeby a zároveň se vrátit do mezí rovnováhy s biosférou. Podobně jako Kleinová přitom zdůrazňují, že tato změna může být vyloženě pozitivní a žádoucí.

Upozorňují, že ekonomický růst v těch nejbohatších, „přerostlých“ společnostech, dnes již ze své podstaty spíše prohlubuje nerovnosti, produkuje nezamýšlené důsledky a devastuje lidské vztahy, duševní zdraví či životní prostředí, místo aby uspokojoval lidské potřeby a zvyšoval kvalitu života. Ekonomiku v jádrech dnešního kapitalismu je z hlediska sociálně-ekologických ekonomek a ekonomů, jako Kate Raworthové, Hermana Dalyho či Giorgose Kallise, třeba zcela přeprogramovat, tak aby namísto nesmyslného zisku za každou cenu a na úkor kvality života sloužila přímo lidským potřebám a ekologické obnově. Čteme-li Kleinovou pozorně, najdeme dnes jedny z nejsilnějších momentů její práce právě tam, kde pouhou tradiční kritiku kapitalismu a obhajobu přerozdělování přesahuje a ukazuje ke společnosti založené také na jiných vztazích lidí k sobě navzájem i ke zbytku života na planetě. Tedy tam, kde Kleinová zdůrazňuje zásadní význam péče a pečujících povolání či potřebu nalezení nového sebepojetí, které bude člověka po vzoru kosmologií původních obyvatel znovu chápat jako součást života na Zemi.

Je ovšem třeba začít, říká Kleinová. Nadčasová hodnota knihy Tím se všechno mění spočívá přesně v tom, že takové debaty pomohla otevřít. Důraz na propojení a potřebu hledání spojitých odpovědí na provázaný rozvrat ekosystémů, společností i demokracií je nyní, deset let po vydání knihy, ještě aktuálnější. V důsledku bezradnosti a zlovůle vládnoucích politicko-ekonomických elit náš ekologicky i sociálně iracionální systém v nejbližším horizontu takřka jistě tento rozpad „starého světa“ ještě vyhrotí. A všechno se tak či onak změní. Přijměme to konečně a dělejme, co je třeba, aby to byla změna taková, jakou si opravdu přejeme.

Úvod

Všechno se tak či onak mění

Většina prognóz vývoje klimatu předpokládá, že ke změnám (emisím skleníkových plynů, růstu teplot a jevům, jako je třeba stoupání hladin moří) bude docházet postupně. Určité množství emisí povede k určitému nárůstu teplot, který zase zapříčiní určité pozvolné zvýšení mořských hladin. Geologické záznamy klimatických podmínek však ukazují i na případy, kdy poměrně nevelká změna u jedné součásti klimatického systému vedla k náhlým proměnám klimatu jako celku. Jinak řečeno, překročí-li globální teploty určité mezníky, mohly by nastat náhlé, nepředvídatelné a potenciálně nezvratné změny s nesmírně ničivými a dalekosáhlými dopady. I kdybychom od takového okamžiku neuvolnili do ovzduší už žádný co2, uvedou se do pohybu potenciálně nezastavitelné procesy. O tomto jevu lze uvažovat jako o náhlém selhání klimatických brzd a řídících mechanismů, přičemž zmíněný problém a jeho důsledky se nám naprosto vymknou z rukou.

zpRáva ameRické společnosTi pRo vědecký pokRok

(ameRican associaTion foR The advancemenT of science), nejvěTší svěTové vědecké společnosTi, 20141

Já zbožňuju, jak ty emise voní.

saRah palinová, 20112

Z amplionu se ozval hlas: žádáme cestující letu 3935 z Washingtonu do Charlestonu, aby si vzali svá příruční zavazadla a opustili letadlo.

Sešli po schůdcích a shromáždili se na rozpálené letištní dráze. Naskytl se jim nezvyklý pohled — kola tryskového letadla společnosti

us Airways stála zabořená do černé ranveje, jako by ji tvořil čerstvý beton. Uvízla tak hluboko, že letadlo nedokázal vyprostit ani stroj, který ho přijel odtáhnout. Zaměstnanci aerolinek doufali, že bez přebytečné váhy pětatřiceti cestujících se letadlo vyprostit podaří. Nepodařilo. Na sociálních sítích kdosi sdílel obrázek: „Proč mi zrušili let? Protože ve Washingtonu je tak děsnej hic, že se naše letadlo zabořilo deset čísel do asfaltu.“3

Nakonec letadlo přijeli odvléct s větším, silnějším tahačem a tentokrát se to podařilo. Odstartovalo s tříhodinovým zpožděním. Mluvčí aerolinek celou událost připsala na vrub „velmi neobvyklých teplot“. 4

Pravda, letní teploty v roce 2012 vystoupaly nezvykle vysoko. (Zrovna jako v předešlém roce i v tom následujícím.) A není žádnou záhadou proč: kvůli bezuzdnému spalování fosilních paliv, tedy přesně kvůli tomu, co aerolinky musely a hodlaly provádět navzdory nesnázím s tajícím asfaltem. Tento paradox, tedy skutečnost, že spalováním fosilních paliv se naše klima mění natolik drasticky, až nám brání ve spalování fosilních paliv, neodradil pasažéry letu 3935 od toho, aby znovu nastoupili do letadla a pokračovali v cestě. Změny klimatu však žádná z významnějších mediálních zpráv informujících o této události ani slovem nezmínila.

Nepřísluší mi, abych tyto cestující soudila. Pasažéry letu 3935 jsme, obrazně řečeno, my všichni, kdo se oddáváme vysoce konzumnímu životnímu stylu, ať už bydlíme kdekoli. Celá naše kultura sice čelí krizi, která ohrožuje naše přežití coby živočišného druhu, ale my dál děláme přesně to, co tuto krizi způsobilo, jen nás to stojí více úsilí. Aerolinky kvůli odtažení uvízlého letadla přistavily stroj se silnějším motorem a zrovna tak přitvrzuje i globální ekonomika, když přechází z běžných zdrojů fosilních paliv na jejich ještě špinavější a nebezpečnější varianty — na živice z dehtových písků kanadské provincie Alberta, ropu z hlubinných podmořských vrtů, plyn z hydraulického štěpení (frakování), uhlí z rozbombardovaných hor a tak dále.

Při každé závažné přírodní katastrofě přitom nastávají další a další paradoxní situace, z nichž vyplývá, že klima je stále méně vstřícné právě k odvětvím, která se nejvíce podílejí na jeho oteplování. Třeba mohutné záplavy, které v Calgary v roce 2013 přerušily

Tím se všechno mění

dodávky elektřiny do ústředí ropných společností těžících v Albertě dehtové písky a znemožnily tak jejich zaměstnancům pracovat, zatímco vlak naložený hořlavými ropnými produkty balancoval na okraji hroutícího se železničního mostu. Nebo třeba sucho, které o rok dříve natolik snížilo hladinu řeky Mississippi, že se plavidla naložená ropou a uhlím nemohla několik dnů pohnout z místa a musela počkat, až jim jednotky ženijního vojska vybagrují kanál (k čemuž se muselo využít financí určených na obnovu po rekordních záplavách, které tamní povodí postihly v předchozím roce). Nebo uhelné elektrárny v jiných částech země, které byly dočasně odstaveny, protože řeky, z nichž čerpají vodu k chlazení strojního zařízení, byly buď přehřáté, nebo vyschlé (nebo, v některých případech, obojí).

Takový kognitivní nesoulad prostě tvoří součást života v tomto svízelném historickém okamžiku, kdy nás dobíhá krize, již jsme dosud ostentativně přehlíželi, a my přesto ještě přitvrzujeme v jednání, které ji způsobuje.

Já sama jsem změny klimatu popírala déle, než by se patřilo. Samozřejmě jsem věděla, že k nim dochází. Ne jako Donald Trump a stoupenci hnutí Tea Party, kteří donekonečna omílají, že když v zimě dál mrzne, nemůže být globální oteplování nic než fáma. O klimatických změnách jsem však měla jen povšechnou představu a související zprávy, zvlášť ty opravdu děsivé, jsem pokaždé jenom přelétla očima. Namlouvala jsem si, že je to na mě příliš odborné a že celou věc už přece řeší ekologové. A dál jsem si počínala, jako by nebylo vůbec nic špatného na tom, že v peněžence nosím lesklou kartičku dokládající můj „elitní“ status coby pravidelné cestující leteckou dopravou.

Obdobným způsobem popírá klimatické změny spousta z nás. Věnujeme jim chvilkovou pozornost, a pak zas odvrátíme zrak.

Nebo si jich sice všímáme, ale pak to celé obrátíme v žert („Zas další znamení, že se blíží apokalypsa!“), což představuje jen další způsob, jak odvracíme zrak.

Nebo si klimatických změn sice všímáme, ale chlácholíme se povídačkami o tom, jak jsou lidé důvtipní a že vyrukují s technickým zázrakem, který uhlík z oblohy bezpečně vysaje nebo jako mávnutím kouzelného proutku zeslabí sluneční žár. Při sbírání

podkladů pro tuto knihu jsem však zjistila, že i takový postoj představuje jen další způsob, jak odvracíme zrak.

Nebo změny sice bereme na zřetel, ale snažíme se k nim přistupovat extrémně racionálně („sečteno podtrženo vychází výhodněji, abychom se soustředili spíš na ekonomický rozvoj, protože před rozmary počasí nás nejlépe ochrání bohatství“), jako by snad pár dolarů navíc něco zmohlo, až se vaše město ocitne pod vodou. Což představuje jen další způsob, jak odvracet zrak, pokud se shodou okolností vyžíváte v politických teoriích.

Nebo si klimatické krize sice všímáme, ale namlouváme si, že nemáme čas, abychom se zabývali něčím tak vzdáleným a abstraktním, třebaže jsme viděli záplavy v newyorském metru i obyvatele New Orleansu uvízlé na střechách jejich domů a víme, že v bezpečí není nikdo, zejména ti nejzranitelnější. A přestože je takový postoj naprosto pochopitelný, i zde se jedná o způsob, jak odvracíme zrak.

Nebo změnám klimatu sice věnujeme pozornost, ale namlouváme si, že se můžeme soustředit leda sami na sebe. Meditovat a nakupovat na farmářských trzích a nejezdit autem — jenže zanedbáváme úsilí o proměnu zřízení, které stávající krizi dává punc nevyhnutelnosti, protože podobné snahy vyvolávají příliš mnoho „negativních vibrací“ a beztak nikam nepovedou. A zprvu se může jevit, že pohled neodvracíme, protože takový životní styl k řešení jistě v mnohém přispívá, ale přesto necháváme jedno oko pevně zavřené.

Nebo klimatické krizi třeba věnujeme pozornost, plnou pozornost, jenže pak jako bychom vždycky zase zapomněli. Rozpomeneme se na ni, a pak na ni opět zapomeneme. Změny klimatu už jsou takové: udržet je dlouho v hlavě není snadné. Tyto prapodivné střídavé výpadky ekologické paměti mají naprosto racionální podklad. Popírání se dopouštíme z obavy, že pokud si reálnost této krize připustíme v plné šíři, všechno se změní. A máme pravdu.5

Dobře víme, že budeme-li se dál ubírat dosavadní cestou a necháme emise rok od roku narůstat, změny klimatu náš svět od základu promění. Patrně dojde k zatopení velkoměst, moře pohltí prastaré kultury a naše děti s velkou pravděpodobností stráví značnou část života tím, že budou prchat před prudkými bouřemi a extrémními suchy a vzpamatovávat se z jejich následků. Nemusíme

Tím se všechno mění

se nijak přičinit, aby taková budoucnost nastala. Stačí nedělat nic. Stačí si jen dál počínat jako doposud, upínat se k nějakému technickému zázraku, opečovávat vlastní zahrádky nebo si namlouvat, že to bohužel nemáme čas řešit.

Stačí nereagovat, jako by se jednalo o krizi se vším všudy. Stačí dál popírat, jaký strach ve skutečnosti pociťujeme. A pak krůček po krůčku dospějeme do situace, která nám nahání největší hrůzu a před níž celou dobu zavíráme oči. Není potřeba vyvíjet žádné zvláštní úsilí.

Takto neradostnou budoucnost lze odvrátit, nebo její bezútěšnost alespoň podstatně zmírnit. Má to však zásadní háček — vyžaduje to všestrannou změnu. Pro nás, kdo holdujeme vysoce konzumnímu životnímu stylu, to vyžaduje změnu způsobu života, fungování našich hospodářských systémů, a dokonce i příběhů, které si vyprávíme o vlastní úloze na Zemi. Příznivá zpráva však je, že mnohé z těchto změn vůbec nemají katastrofální ráz. Řada z nich je naopak vysloveně lákavá. Trvalo mi však pěkně dlouho, než jsem k tomuto zjištění dospěla.

Přesně si vybavuji okamžik, kdy jsem od reálnosti klimatických změn přestala odvracet zrak, respektive kdy jsem jim poprvé na řádnou chvíli věnovala pozornost. Stalo se to v dubnu 2009 v Ženevě, kde jsem se seznámila s bolivijskou vyslankyní při Světové obchodní organizaci (World Trade Organization, wTo). Tuto funkci tehdy zastávala překvapivě mladá žena jménem Angélica Navarro

Llanosová, a protože je Bolívie chudá země s nízkým rozpočtem na zahraniční činnost, Navarro Llanosová si k obchodní agendě nově přibrala také klimatické portfolio. Během oběda v prázdné čínské restauraci (poté co mi nejprve pomocí hůlek nastínila křivku vývoje globálních emisí) mi objasnila, že ve změnách klimatu spatřuje pro své spoluobčany strašlivou hrozbu, ale také příležitost.

Je nasnadě, proč se jedná o hrozbu: v Bolívii dostupnost zavlažovací i pitné vody výrazně závisí na ledovcích, a bílé vrcholky hor, které se vypínají nad tamním hlavním městem, znepokojivým tempem šednou a hnědnou. O příležitost jde podle Navarro Llanosové proto, že země jako ta její nenesou téměř žádný podíl na strmém nárůstu emisí, a mohou se tedy prohlásit za „klimatické věřitele“, jimž velcí původci emisí dluží finanční a technickou podporu

k pokrytí obřích nákladů na zvládání dalších katastrof spojených s klimatem a dluží jim také rozvojovou pomoc na přechod k zelené energetice.

Nedlouho před naším setkáním předložila argumenty pro takovéto přesuny bohatství během svého vystoupení na konferenci osn o změnách klimatu. Věnovala mi jeden výtisk svého projevu, v němž stálo, že „miliony lidí na malých ostrůvcích, v nejméně rozvinutých a vnitrozemských státech, jakož i zranitelná lidská společenství v Brazílii, Indii, Číně a po celém světě nyní trpí kvůli dopadům problému, který nijak nezavinili… Máme-li v příštím desetiletí omezit emise, potřebujeme mobilizaci, jejíž rozsah nemá v dějinách obdoby. Potřebujeme Marshallův plán pro Zemi. Tento plán musí vést k dosud nevídanému přesunu financí a technologií. V každé zemi je nezbytné vybudovat technologickou infrastrukturu, abychom zajistili snížení emisí a zároveň zlepšili kvalitu života. Máme pouhých deset let.“6

Marshallův plán pro Zemi by pochopitelně stál spoustu peněz — stovky miliard, ne-li bilionů dolarů (konkrétní částku se Navarro Llanosová zdráhala vyčíslit) — a člověka by mohlo napadnout, že už kvůli své nákladnosti není realizovatelný. Psal se koneckonců rok 2009 a právě byla v plném proudu světová finanční krize. Dosud však nedošlo k normalizaci drtivé logiky úsporných opatření, jako je přenášení pohledávek vůči bankéřům na obyčejné lidi v podobě propouštění zaměstnanců z veřejného sektoru, rušení škol a podobně. Krize tedy myšlenkám Navarro Llanosové neubrala na přesvědčivosti, ba právě naopak. Krátce předtím jsme všichni přihlíželi, jak se naši vrcholní představitelé rozhodli vyhlásit krizový stav a v mžiku došlo k uvolnění bilionů dolarů. Kdyby se prý nechaly padnout banky, zhroutil by se také zbytek ekonomiky. Jednalo se o otázku kolektivního přežití, takže se peníze najít musely. Zároveň vyšla najevo klamavost některých z ústředních myšlenek našeho ekonomického zřízení (Potřebujete víc peněz? Tak si je natiskněte!). Obdobný přístup k veřejným financím zvolily vlády také o několik let dřív, po teroristických útocích z 11. září. Když se mnohé západní země vložily do budování policejního státu a vedení zahraničních válek, nezdálo se, že by dopad na rozpočty hrál nějakou roli.