STÍNU N. K. JEMISINOVÁ
ve stínu
Snová krev: svazek druhý
The Shadowed Sun
Copyright © 2012 by N.K. Jemisin
Cover illustration by Marc Yankus
Cover design by Lauren Panepinto
Cover © 2012 Hachette Book Group, Inc.
Translation © Roman Tilcer, 2022
Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2022
ISBN 978-80-275-1117-4
V poušti
viděl jsem tvora, nahého, zvířeckého, kterak na zemi dřepí, srdce své v rukou má a požírá.
Děl jsem: „Chutná ti, příteli?“
„Hořké je, hořké,“ odtušil, „ale chutná mi, protože je hořké a protože je to mé srdce.“
STEPHEN CRANE
„V poušti“ Černí jezdci a další verše
1 Sdílečská
zkouška
B ylo dvě stě padesát šest míst, kde se člověk mohl skrýt ve vlastním těle. Voják umírající Hanani pod rukama utekl někam hluboko. Prohledala jeho srdce, mozek a útroby, třebaže duše tyto orgány navštěvuje méně, než si nekněží myslejí. Prozkoumala jeho ústa a oči, to druhé obzvlášť pečlivě. Nakonec stopu duše našla za lalokem jater a následovala ji do snu o stinných rozvalinách.
Z šerých mlh se vynořovaly hromady trosek — rozpadající se stavby tak obřích rozměrů, že by člověk vedle jediné cihly vypadal jako trpaslík, a tak cizího slohu, že nedokázala odhadnout jejich účel. Palác? Chrám? Tak jako tak je to kamufláž. Pod nohama se Hanani třpytil prach, něco víc než slída: každým krokem rozvířila milion hvězd. Všechny je za sebou pečlivě vracela na místo.
Jestli chce najít vojáka, bude se nejprve muset vypořádat s prostředím. Byla hračka ruiny uspořádat, jenom si dřepla a dotkla se země. Z konečků prstů se jí rozjela krajka z jasně žlutých, zářivých vláken snového ichoru, na chvíli se vryla do země a vzápětí zmizela.
O jeden nádech později se prach zatřepotal a zapečetil popraskaný kámen — předzvěst změny. Nato pukla země a otřásla se, velké cihly se zvedaly a létaly vzduchem, skládaly se a vytvářely sloupy a zdi. Kdyby se Hanani dívala, viděla by, jak se na pozadí postupně tmavnoucího nebe všude kolem ní vypínají obrysy olbřímího města. Jakmile však bylo hotové, zvedla se, šla dál a nic si neprohlížela. Měla na práci něco mnohem důležitějšího.
[„Trvá to déle, než by mělo.“
„Zranění se hojí.“
„To mu nebude nic platné, jestli zemře.“
„Nezemře. Má ho. Sleduj.“]
Hanani nejprve minula kamennou klenbu a pak se zastavila, otočila se a prohlédla si ji. Oblouk byl o výšce člověka, v této snové krajině šlo o jediný prvek běžných rozměrů. Za průchodem se prostíraly stejné stíny, jaké halily všechno — ne. Byly tu ještě hustější.
Hanani se opatrně přiblížila a zkusila pod klenbou projít.
Stíny ji nepustily.
Představila si osvětlení.
Stíny zhoustly.
Po chvíli přemýšlení přivolala bolest, strach a vztek a ovinula se jimi. Odpor stínů polevil — vojákova duše poznala spřízněné pocity. Hanani prošla pod klenbou a ocitla se v atriové zahradě, takové, jaká by měla chladit srdce každého domu — všechny rostliny tu však zemřely. Hanani se rozhlížela, protahovala se pod popraskanými palmami a mezi zvadlými šlahouny popínavých měsíčních slz a mračila se na zetlelé pozůstatky
květinového záhonu. Potom zahlédla něco za ním: ve středu zahrady, schoulený v hnízdě vlastního smutku, ležel voják.
Hanani se zastavila a přesunula zlomek pozornosti zpátky do říše bdění.
[„Daju? Brzo budu potřebovat další snovou žluč.“ „Ano, Hanani — ehm, chci říct sdíleči-učni.“]
Následně se Hanani vrátila do snu o skryté zahradě.
Voják ležel s pokrčenými koleny a objímal se, jako by se chtěl utěšit. V ohybu těla mu zela rána a z té mu do jámy uprostřed hnízda vyhřezávala střeva. V díře
Hanani nic neviděla, pouze tu zvrácenou pupeční šňůru, která ho s ní spojovala.
Smrt, řekl okolní vzduch.
„Tady ne, prosebníku,“ odpověděla Hanani. „Tohle jsou stínové kraje. Pro smrt existují lepší místa.“
Voják se nepohnul, jenom opět zatoužil po smrti. Hanani znovu vznesla námitku. Vzpomínka, zkusila ho zlákat.
Trýzeň vzplanula v podobě chladných, purpurově-bílých chuchvalců, ovíjely se kolem hnízda a zatím se zhmotnila nová postava. Další muž: starší, vousatý po způsobu mužů severské krve, rovněž oděný jako voják, zjevně však nějaké vyšší hodnosti než ten Hananin. Nějaký příbuzný? Mentor? Milenec? Ať už to byl kdokoli, patřil mezi jeho blízké.
„Odešel,“ hlesl Hananin voják. „Odešel beze mě.“
„Nechť navždy dlí v Jejím míru,“ opáčila Hanani. Roztáhla ruce do stran a zanořila prsty do mlžného kruhu. Tam, kde se ho dotkla, se s jeho bělí začala mísit tepající vlákna syté červeni.
[„Spotřebovává další snovou krev? Tímhle tempem jí dojde.“
„Tak jí přidáme. Vždyť ho ta pouštní chamraď málem rozsekla vejpůl, člověče, co bys čekal?“]
Hananin voják zasténal a stočil se ještě víc do klubíčka, ze zdí se totiž natáhla rudá vlákna a vsákla se mu do pokožky. Mlha se náhle zatřepotala a obraz vousatého vojáka vybledl jako stín. Místo něj se zobrazovaly jiné výjevy, s každým nádechem přicházely, prolínaly se a bledly. Osamělé sezení na hradbách. Šermířský výcvik. Pryčna v kasárnách. Říční prám.
Hanani vzpomínky přemlouvala, aby pokračovaly, a jemnými návrhy je naváděla novým směrem. Blízcí. Život. Výjevy se měnily, zobrazovaly teď onoho vousatého vojáka a další — bezpochyby prosebníkovy druhy nebo příslušníky jeho kasty. Smáli se, povídali si a věnovali se každodenním úkolům. Zatímco obrazy plynuly, Hanani kolem muže opatrně sáhla do otvoru, který ho pohlcoval. Při prvním dotyku jí paží projela bolest, jako by dostala ránu — ale studenou, tak strašně studenou! Hanani lapala po dechu a přemáhala nutkání vykřiknout, prsty jí tuhly, mrzly a praskaly —
Ne. V duchu pronesla slabiky svého duševního jména a uvažovala opět jasně, vzpomněla si, že to je sen a ona ho ovládá. Tahle bolest není moje. Když ruku vytáhla, byla v pořádku.
Muž však nebyl — bolest ho požírala. Hanani se znovu soustředila na obrazy a všimla si jistého výjevu z hostince. Prosebník tam nebyl, viděla však jeho mrtvého milého a další druhy, smáli se a zpívali košilatou písničku. Hanani rázem došlo, že tu hrozí nebezpečí.
Prosebník byl zraněn při nájezdu, jeho milého zabili. Netušila, jestli padl i zbytek jeho společníků. Pokud ano, mohla tímhle svým snažením ještě zvýšit jeho touhu po smrti.
Nezbývalo než to zkusit.
[„— jako bys chtěl, aby selhala, Jehamwy.“
„Ovšemže nechci. Rada si prostě chce být jistá její způsobilostí.“
„Kdyby Rada věděla něco o léčení, tak by —“
„Co je to za zvuk?“
„Nevím. Ozývá se to z výklenků pro výběr desátků. Daju? Je všechno v pořádku, chlapče?“]
Rozptýlení během narkomancie může být nebezpečné, ba i smrtící. Hanani se soustředila na svůj úkol a přetvořila kolem vojáka výjev z krčmy. Jeho druhové přestali zpívat a otočili se k němu, zdravili ho a nabízeli mu vzpomínky a přetékající poháry. Pivo ve snovém světle zářilo teplou, sytě zrzavou barvou. Vousatého vojáka za nimi nechala Hanani v tichosti rozplynout.
„Podívej,“ vyzvala prosebníka. „Tví společníci čekají. Nepřipojíš se k nim?“
Muž zasténal, zkusil se v hnízdě narovnat a ztěžka se k nim začal zvedat. Snovou krajinou zadul silný vítr a odvanul město a stíny. Hanani napjala vůli společně s tou vojákovou a zahrada se rozplynula, její přítmí náhle nahradily zářivé lucerny a stěny hostince. Hnízdo nicméně zůstalo, neboť muž byl se svou bolestí pevně spjatý. A tak se Hanani okraje hnízda dotkla a ono se zmenšilo, rychle se scvrklo v drobnou tmavou kuličku, tak malou, že by se vojákovi vešla
do dlaně. Muž na Hanani truchlivě pohlédl a pevně si kuličku přitiskl k hrudi, ale nebránil se, když mu Hanani přeťala provazec střev a nechala ho spadnout na zem. Plandající konec mu přiložila k břichu a on zmizel a rána zrovna tak. Nakonec Hanani vyvolala oděv, chvíli byl rozostřený a pak ho vojákova mysl vytvarovala do podoby límce s šedými acháty a bederní sukně gudžárejské městské stráže.
Voják na Hanani kývl a pak se otočil ke svým společníkům. Ti ho obklopili, objali a on se najednou rozplakal. Ale už byl v bezpečí. To ona ho sem přivedla, to ona ho opět učinila zdravým, jak na těle, tak na duši. A je ze mě sdíleč!
Ale ne, to předbíhala. Ať už si vedla jakkoli dobře, o tom, zda prošla zkouškou a plnohodnotně se zařadila mezi sdíleče, mají rozhodnout její soucestní bratři, a následně to ještě musí potvrdit Rada. A byla naprostá hloupost nechat se ovládnout emocemi, když prodlévala ve snění — nechtěla si to zkazit dětinskou chybou. A tak si s hlubokým povzdechem utřídila myšlenky, opustila vojákův sen a vydala se podle nezřetelného rudého úponku zpátky ke své duši, do své tělesné schránky —
S jejím vědomím však cosi škublo. Zastavila se a zamračila. Za sebou, nakolik lze mluvit o směru, měla snový svět Ina-Karech. Před sebou měla Hona-Karech, říši bdění. Otevřela oči své snové podoby a zjistila, že stojí v šedě stínované verzi bdícího světa. Napětí a čilý ruch, jimiž to v Síni požehnání ještě před chvílí žilo, znenadání utichly. Hanani stála na stupínku u nohou velké, vysoké Hanandžiny sochy z nočního kamene, avšak její prosebník byl pryč.
Nikde neviděla ani Mni-inha a učitele Jehamwyho, kteří dohlíželi na průběh zkoušky. V Síni panovalo ticho a nikdo tu nebyl, jen ona.
Říše mezi bděním a sněním. Hanani se zamračila.
Tady se zastavit nechtěla. Soustředila se a zapátrala po své umblike, aby mohla dokončit zpáteční cestu do bdění — a vtom se zarazila, protože něco zaslechla.
Tam. Tamhle, u výklenků pro výběr desátků, kde sdíleči-učňové a akolyté odčerpávali sny z myslí spících věřících. Pomalý, hluboký zvuk, nepodobný ničemu, co kdy slyšela. Skřípot kamene?
Nebo dech nějakého obrovského, mohutného zvířete.
[„Hanani.“]
V mezisvětě nebylo nic skutečné. Prostor mezi sny, to byla prázdnota, kde to duši mohlo unášet a ona se neměla čeho zachytit — představ, vjemů ani konceptů. Člověk by tu snadno zešílel. Hanani díky svému duševnímu jménu a výcviku nebyla až v takovém nebezpečí, protože se už dávno naučila vytvořit kolem sebe při každé cestě tímto územím ochranný konstrukt — v tomto případě stínovou Síň. Přesto se tomuto mezisvětu pokud možno vyhýbala, neboť s lehkostí se jím dokázali pohybovat pouze sběrači. Bylo přinejmenším znepokojující, že se tu bezděky zjevila.
Zadívala se přimhouřenýma očima k výklenkům a přemýšlela: zapomněla při léčení vojáka na něco, udělala něco špatně při přechodu z Ina-Karechu? Šlo o lidský život — bylo její povinností počínat si pečlivě.
[„Hanani. Léčení je hotové. Pojď.“]
Něco narušilo nehybnost v ústí jednoho výklenku.
Vynořilo se to z něj za jedním ze sloupů zahalených
květinami, jenž částečně zakrýval výhled. Hanani vycítila úmysl a sílu, pomalu rostoucí zlobu. Nejprve ji zneklidnila a vzápětí přímo vyděsila — [„Hanani.“]
Celá stínová síň se zachvěla, načež se rozjasnila a zaplnila lidmi, vánkem a šumem. Hanani zadržela dech a zamrkala, duše se jí vrátila do těla. V říši bdění.
Vedle ní stál její mentor a tvářil se ustaraně.
„Mni-inhu-bratře. Něco se…“ Hanani zmateně zavrtěla hlavou. „Ještě jsem neskončila.“
„Udělala jsi už dost, učni,“ ozval se chladný hlas.
Vedle místa, kde probíhalo léčení, stál zakaboněný Jehamwy, podsaditý plešatějící učitel v pokročilém věku.
Před ní, na jednom z dřevěných lůžek určených pro návštěvy sdílečů, ležel Hananin voják a spal hlubokým spánkem čerstvě zahojeného. Hanani mimoděk odhrnula obvazy a podívala se mu na břicho. Bylo zatažené, beze stopy po jizvě, stále však potřísněné krví, která se z něj vyřinula před zahojením.
„Můj prosebník je v pořádku,“ řekla Hanani a zmateně se na Jehamwyho podívala.
„O něj nejde, Hanani.“ Mni-inh si dřepl k lůžku, přiložil vojákovi dva prsty k očním víčkům a zkontroloval její práci. Na chvilku zavřel oči. Rychle se mu pod víčky hýbaly. Pak vydechl a vrátil se. „Opravdu je v pořádku. Pošlu pro někoho z jeho kasty, ať ho odnesou domů.“
Hanani už se necítila tak dezorientovaná. Rozhlédla se po Síni požehnání a zamračila se. Když na vojákovi začala pracovat, byla Síň plná a šuměla hlasy těch, kdo přišli odevzdat měsíční desátek nebo
žádat Hetawu o pomoc, případně jen tak posedět na lavicích mezi rozkvetlými měsíčními slzami a pomodlit se. Vysokými okny z hranolového skla stále pronikal sluneční svit, nyní však byla Síň prázdná, s výjimkou těch, kteří stáli s Hanani na stupínku, a hloučku sdílečů a ochránců u jednoho výklenku na výběr desátků. Na stejném místě, kde v mezisvětě cosi zahlédla.
To bylo zvláštní. A na to, aby Síň uzavřeli veřejnosti, bylo ještě příliš brzy.
„Hanani s tím nemá nic společného,“ pronesl Mni-inh. Řekl to tak ostrým tónem, že se po něm překvapeně ohlédla. Mni-inh se mračil na učitele Jehamwyho.
„Ten chlapec jí nosil desátky,“ namítl Jehamwy.
„Zjevně to s ní souvisí.“
„Jak? Byla tak ponořená do snění, že si nemohla ničeho všimnout.“
„Tomu chlapci bylo teprve třináct let. Nechala ho přenášet tekutiny, jako by to byl plnohodnotný učeň.“
„No a? Víš stejně dobře jako já, že přenášet tekutiny dovolíme každému akolytovi, který k tomu projeví vlohy!“
Člen Rady zavrtěl hlavou. „A někdy na to nejsou připraveni. Tento incident je přímým důsledkem toho, že tvůj učeň nadměrně spotřebovával tekutiny —“
Mni-inh ztuhl. „Nevzpomínám si, že bys kdy prošel sdílečskou zkouškou, Jehamwy.“
„A co ta jeho touha se jí zavděčit? Člověk nemusí být hned sdíleč, aby to pochopil. Chodil za ní jako ochočený pes, byl tak poblázněný, že by pro ni udělal cokoli. Dokonce se kvůli ní pokusil o narkomantskou proceduru, jež byla nad jeho síly.“
Hanani při léčení klečela na polštářku, ale stejně jí ztuhla kolena. Nyní nemotorně vstala. „Prosím…“
Oba muži zmlkli a podívali se na ni. Mni-inhův výraz náhle zabarvila lítost. To Hanani vyděsilo, protože mohli mluvit jedině o jednom chlapci. „Prosím, Mni-inhu-bratře, řekni mi, co se Dajuovi stalo.“
Mni-inh si povzdechl a přejel si rukou po vlasech.
„V desátkových výklencích došlo k nehodě, Hanani.
Nevím… Není —“
Jehamwy mu s netrpělivým gestem vpadl do řeči.
„Měla by vědět, jakou škodu způsobila. Jestli opravdu věříš, že je hodna stát se sdílečem, nerozmazluj ji.“
A pak se obrátil k ní a nasadil trpký a současně spokojený výraz. „Zemřel nositel desátku, sdíleči-učni.
A s ním i akolyta Dajuhotem, který ti pomáhal.“
Hanani zadržela dech, pohlédla na Mni-inha a ten jí Jehamwyho slova potvrdil vážným přikývnutím.
„Vždyť…“ Hanani nevěděla, co říct. V uších jí zvonilo, jako by na ni Jehamwy křičel, třebaže v Hanandžině síni, u nohou Její sochy, by si nikdo zvýšit hlas nedovolil. Hanandža si cenila míru. „J-jak to? Byl to jednoduchý postup. Daju to prováděl už mnohokrát — věděl, co dělá, už jako malý…“ Jako Lunou potřeštěné dítě, radostný smíšek, stejnou měrou okouzlující a otravný. Nedokázala si ho představit mrtvého. To bylo jako představovat si, že slunce nesvítí.
„Nevíme, jak se to stalo,“ odvětil Mni-inh. Radní otevřel ústa, že něco řekne, ale Mni-inh ho pohledem umlčel. „Nevíme. Slyšeli jsme ho vykřiknout, a když jsme se šli podívat, zjistili jsme, že jsou s nositelem desátku oba mrtví. Během darování se zřejmě něco pokazilo.“
„Ale Daju...“ Po vyslovení toho jména se Hanani stáhlo hrdlo. Zemřel. Rozmazalo se jí vidění; přitiskla si ruku k ústům, jako by tak z mysli mohla vytlačit tu hrůzu. Zemřel.
„Těla ohledáme,“ pravil Mni-inh ztěžka. „I po přerušení umblike lze provést narkomancii, jež by nám mohla poskytnout nějaké odpovědi. Do té doby —“
„Do té doby,“ uťal ho Jehamwy, „z moci mi svěřené coby členu Rady cest sdíleči-učni Hanani zakazuji nadále vykonávat léčitelské umění či narkomancii, a to až do uzavření vyšetřování.“ Obrátil se k jednomu z černě oděných ochránců, kteří stáli na stráži u vstupu do vnitřní Hetawy — ten se k nim otočil a sledoval je. „Prosím, uvědom o tom své bratry, ochránce Mechi.“ Ochránce s prázdným výrazem vojáka ve službě přikývl.
Daju zemřel. Hanani zírala na Jehamwyho a nemyslelo jí to. Daju zemřel a svět se ohnul do nového, nepoznatelného tvaru. Hanani se měla uklonit přes ruce, aby dala najevo, že rozhodnutí radního pokorně přijímá, a věděla, že když to neudělá, vrhne špatné světlo na Mni-inha. Ale jenom na Jehamwyho strnule zírala a on se čím dál víc mračil.
„Kárání sdílečů je povinností jejich bratří,“ řekl Mni-inh. Pronesl to velmi tiše, Hanani však v jeho hlase slyšela potlačovaný vztek.
„Tak svou povinnost konej,“ odsekl Jehamwy. Hodil posledním chladným pohledem po Hanani, obrátil se a odešel.
Hanani vzhlédla ke svému učiteli. Ten se díval za radním, jako by přemýšlel o něčem krajně nepokojném.
Pak se podíval na ni a jeho hněv vyhasl. Z očí mu četla soucit, ale i odevzdanost.
„Je mi to líto,“ řekl. „S tím prosebníkem jsi odvedla bezchybnou práci. Nedovedu si představit, že by kvůli tomu naši soucestní bratři tvou zkoušku neuznali, ale…“ Zachmuřil se. Vyznal se v hetawské politice lépe než ona.
Takovou budoucnost jsem si nepředstavovala, pomyslela si nějaká část Hanani a zbytek duše se zatím třepotal v kruzích od zármutku k nevěřícnosti a zase zpátky. Tohle nemůže být pravda. Přinutila se k úkloně přes jednu ruku. Ta se jí silně třásla. „Ano, bratře.“
Mni-inh se její ruky opět dotkl. „Ten hoch ti byl drahý. Dovol mi zavolat sběrače.“
Příslib sběračovy útěchy byl lákavý, tuto touhu pak však zastínila hořkost. Hanani přišla o nejmilejšího přítele v Hetawě a vypadalo to, že s jejími nadějemi to nejspíš dopadne stejně. Nestála o útěchu. Chci, aby všechno bylo jako dřív.
„Ne,“ odmítla. „Díky, bratře, ale… radši bych teď byla sama. M—“ Přinutila se to ze sebe vypravit. „Mohla bych Dajua vidět?“
Mni-inh před odpovědí krátce zaváhal. V tu chvíli to Hanani došlo: s Dajuhotemovým tělem něco není v pořádku.
„Je to jen schránka, Hanani.“ Řekl to jemně a svým nejpřesvědčivějším tónem. „Už v ní není. Netýrej se.“
Jestli Mni-inh nechce, aby ho viděla, pak Daju nezemřel v míru. Duše, jež zemřely v bolesti, strachu nebo hněvu, to stahovalo do stínových krajů, do temných zákoutí Ina-Karechu, kde po zbytek existence
trpěly v nekonečných nočních můrách. Tohoto osudu se obávali všichni, kdo ctili bohyni Hanandžu.
Hanani se zachvěla, dotápala k nedaleké lavičce a ztěžka se posadila. Potřebovala se schoulit ve Vodní zahradě a proplakat den a noc.
Mni-inh jí četl ve tváři. „Hanani,“ začal, pak se ovšem zarazil a ponuře se odmlčel. Sdíleči byli vycvičení k tomu, aby po tragédii nabízeli útěchu, ale nebyli to sběrači — jejich útěchou byla pouze slova a ta nejsou kdovíjak účinná. Hanani nedostatečnost výcviku nikdy necítila tak silně jako teď.
A co když měl učitel Jehamwy pravdu? zašeptal hlásek v jakémsi zasutém koutě její mysli. Co když
Dajuovu smrt a zatracení nějak zavinila ona?
Tyčila se nad ní šestnáct metrů vysoká Hanandžina socha z lesklého nočního kamene s bílými skvrnkami.
Pomohla by modlitba? uvažovala Hanani nepřítomně.
Tam, kam Daju s tím nositelem desátku odešli, budou modlitby potřebovat. Nenapadla ji však žádná slova a po dlouhé prázdné chvíli vstala.
„Budu ve své cele,“ řekla Mni-inhovi.
Než se odvrátila, zahlédla, že Mni-inh zvedá ruku a otevírá ústa, jako by ji chtěl zastavit, ale nakonec nic neřekl a Hanani odešla sama.
2 Lovecká zkouška
S uchý vánek nesl kouř daleko. Wanahomen ho slabě cítil přes závoj, zatímco se díval do zeleného údolí na vzdálené město. Svoje město. Stoupal z něj chochol kouře.
„Za to může Wudžeg,“ řekl po jeho boku Ezak. Mluvil čaktištinou, jazykem Banbarrů.
„Já vím,“ odvětil Wanahomen stejnou řečí. Velbloudice pod ním neklidně přešlápla a bručivě si postěžovala. Wanahomen ji nepřítomně pohladil po krku a nespouštěl oči ze sloupu kouře.
„Podle mě nechtěl zabíjet, ze začátku ne. Ale jakmile šel k zemi první Gudžárejec, druhý se rozzuřil a zběsile se na něj vrhl.“
„Neměl vykuchat toho prvního.“
„Co uděláš?“
Wanahomen neodpověděl, otočil velbloudici a rozjel se po stezce od vyhlídky zpátky do tábora. Cesta vedla po skalním převisu a bylo bezpečnější se po ní pouštět spíš na čtyřech nohou než na dvou. Většinu koní a velbloudů vypustili, aby se napásli na strmých stezkách pod skálou, byť jim nedaleko odsud přichystali
i hromady píce. Mladší muži z tábora už rozdělali večerní oheň. Vůně horkého čaje Wanahomenovi vyháněla pach hořícího města z chřípí, když už ne z hlavy. Jakmile dojel na širší římsu, sesedl, zvíře neodstrojil a hvízdl tón, jenž znamenal zůstaň. Velbloudice mrzutě zamručela na souhlas a Wanahomen vykročil do tábora, nevšímal si očí, které ho sledovaly a snažily se z řeči jeho těla něco vyčíst, a neodpověděl těm několika hlasům, jež ho tlumeně pozdravily. Upřel pohled na mladého muže, který dřepěl poblíž jednoho ohniště a smál se s hloučkem svých společníků. Když se přiblížil, někdo do toho mladíka — Wudžega — šťouchl a on si po chvíli váhání stoupl a otočil se k Wanahomenovi.
Nechal si sklouznout závoj. Poblíž nebyly žádné ženy ani cizinci, takže to samo o sobě nebyla urážka, celý tábor nicméně viděl, jak drze na Wanahomena hleděl.
„ I-Dari ,“ pozdravil uctivým oslovením, leč tón uctivý nebyl ani v nejmenším. „Tenhle nájezd byl přinejmenším výnosný, to musíš uznat.“
„Pravda,“ řekl Wanahomen. „Kmen ti při modlitbě k předkům rozhodně musí poděkovat.“ Položil ruku na slonovinovou rukojeť svého nože a čekal.
Wudžegovi na okamžik zvadl úsměv a s ním opadla i část jeho chvástavosti. Bezděky položil dlaň na rukojeť své zbraně, avšak netasil ji. „I-Dari,“ začal, než ovšem stihl říct víc, Wanahomenova čepel vylétla z pouzdra a nakreslila mu na hrdle druhá ústa.
Jeden z Wudžegových přátel zalapal po dechu. Nikdo nepromluvil ani se nepohnul. Ani Wudžeg nevydal žádný zvuk, jenom si na chvíli přitiskl ruce k záplavě valící se z hrdla a pak se skácel k zemi.
Wanahomen oklepal nůž a obrátil se k nejmladšímu členovi oddílu. „Zabal Wudžega na cestu a ulož ho mezi zavazadla. Musíme ho vrátit jeho klanu.“
Mladík ztěžka polkl a mlčky přikývl. Wanahomen schoval nůž do pouzdra, překročil rozlévající se krvavé tratoliště a došel k sousednímu ohništi. Těsně před kruhem z kamenů poklekl a sklonil hlavu. „Unte, smím vstoupit?“
Muž, jenž seděl u ohně, pokýval hlavou. Jiný, starší muž s oblými rysy zápaďana — otrok — honem přispěchal, jeden kámen odložil stranou a Wanahomen vkročil do kruhu.
„Buď vítán,“ řekl Unte, načež pokynul otrokovi. Ten mu přinesl kleště, aby mohl z plamenů vytáhnout kovovou nádobu na vaření, a potom se Unte na Wanahomena dlouze a zamyšleně zadíval. „Snažím se přijít na to, jestli jsem si za loveckého vůdce vybral blázna, nebo génia.“
Otrok Wanahomenovi podal misku. Pražené hlízy serkrusu s kousky kořeněného masa, které mohlo patřit kinpanovi, pozemnímu ptákovi, nebo jednomu z půltuctu druhů pouštních hrabošů. Wanahomen si jednou rukou zvedl závoj, jedl rychle a čistě a na Unteho se nedíval. „Na tuhle výpravu jsi jel s námi, abys viděl, jak řeším problémy,“ pronesl.
„Je to tak. A teď to vím.“
„Neudělal jsem nic, co by porušovalo zvyky kmene.“
„To je pravda. Vždycky se chováš slušně a opatrně, Wano.“
Wanahomen odložil talíř a protřel si oči. Na slovní hry byl příliš unavený. „Svrhneš mě?“