DĚJINY ČESKÉHO JAZYKA
|
DĚJINY ČESKÉHO JAZYKA
Miroslav Komárek
MIROSLAV KOMÁREK
„Tisíciletá“ čeština má bohatou minulost: měnila se a vyvíjela jak v oblasti slovní zásoby, tak ve své podobě mluvnické a pravopisné. Poznáváme-li dějiny našeho národního jazyka, můžeme lépe pochopit jeho současnou tvářnost a přesněji porozumět procesům, které se v něm dnes odehrávají. Předním znalcem vývoje českého jazyka je prof. PhDr. Miroslav Komárek, DrSc. (narozen 1924), dlouholetý pedagog Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, mezinárodně uznávaný představitel strukturální jazykovědy v oboru bohemistiky a slavistiky. Z množství jeho prací vyniká popis staročeského hláskosloví v čtyřdílné Historické mluvnici české (1958) nebo moderní filologický rozbor rukopisných padělků 19. století Jazykovědná problematika RKZ (1969). Významné jsou ovšem i jeho studie věnované současné češtině a obecným otázkám jazyka, zejména Příspěvky k české morfologii (2006). Kniha Dějiny českého jazyka obsahuje Komárkovy práce, které byly publikovány zatím v užším okruhu jako učebnice nebo skripta: přehled tzv. vnějších dějin češtiny, napsaný koncem 60. let pro knižní řadu Československá vlastivěda (její vydání bylo za normalizace zastaveno) a zveřejněný v učebnici češtiny pro slovenské vysoké školy, a dále příručky Nástin fonologického vývoje českého jazyka (1982) a Nástin morfologického vývoje českého jazyka (1981). Od doby svého vzniku jsou stále vyhledávány a citovány; toto jejich nově redigované vydání je tedy aktuální po stránce informativní i metodologické. Podrobněji se tu popisuje vývoj češtiny ve 13. až 15. století, ale sledují se i jeho důsledky pro současný spisovný jazyk i pro česká a moravská nářečí.
Cena 299 Kč ISBN 978-80-7294-591-7
Dejiny_obalka_final.indd 1
23.11.2012 17:21:10
Miroslav-Komarek-Dejiny-ceskeho-jazyka.indd 1
29.11.2012 15:55:38
Miroslav-Komarek-Dejiny-ceskeho-jazyka.indd 2
29.11.2012 15:55:38
Miroslav Komárek
DĚJINY ČESKÉHO JAZYKA Editor Ondřej Bláha
BRNO 2012
Miroslav-Komarek-Dejiny-ceskeho-jazyka.indd 3
29.11.2012 15:55:38
Tato kniha vznikla za podpory projektu č. LC 546 Výzkumné centrum vývoje staré a střední češtiny (od praslovanských kořenů po současný stav), financovaného Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. Recenzovali: prof. PhDr. Oldřich Uličný, DrSc. prof. PhDr. Jan Kořenský, DrSc.
© Miroslav Komárek, 2012 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2012 ISBN 978-80-7294-591-7
Miroslav-Komarek-Dejiny-ceskeho-jazyka.indd 4
29.11.2012 15:55:38
OBSAH
Úvodem .................................................................................................................... 9 1/ 1.1 1.1.1 1.1.2
Před vznikem spisovného jazyka ........................................................... 13 Velkomoravská říše ................................................................................... 13 Staroslověnština a česká církevní slovanština ..................................... 14
1.2 1.2.1 1.2.2 1.2.3 1.2.4 1.2.5 1.2.6 1.2.7
Počátky spisovného jazyka ..................................................................... Glosy a první souvislé texty .................................................................... Skladby náboženského obsahu .............................................................. Právní a odborná terminologie .............................................................. Situace češtiny na přelomu 13. a 14. stol. ............................................ Syntax češtiny na přelomu 13. a 14. stol. ............................................. Stylová diferenciace češtiny ve 14. stol. ............................................... Čeština za vlády Karla IV. ........................................................................
16 16 17 18 19 19 21 23
1.3 1.3.1 1.3.2 1.3.3 1.3.4 1.3.5 1.3.6 1.3.7
Od husitských válek do Bílé hory .......................................................... Mistr Jan Hus ............................................................................................. Demokratizace jazyka za husitských válek .......................................... Rozvoj odborného a právního stylu ..................................................... Situace češtiny od 15. stol. ...................................................................... Humanistické snahy o kultivaci češtiny ............................................... Jazyk Bible kralické ................................................................................... Situace češtiny v době předbělohorské ................................................
26 26 26 28 29 30 30 31
1.4 1.4.1 1.4.2 1.4.3 1.4.4 1.4.5
Pobělohorské období ............................................................................... Čeština v exulantské literatuře ............................................................... Situace češtiny v českých zemích ........................................................... Proměny funkčního uplatnění češtiny ................................................. Čeština jako spisovný jazyk na Slovensku ........................................... Nářeční diferenciace češtiny ...................................................................
33 33 34 34 36 36
DĚJINY SPISOVNÉ ČEŠTINY
5
Miroslav-Komarek-Dejiny-ceskeho-jazyka.indd 5
29.11.2012 15:55:38
1.5 1.5.1 1.5.2 1.5.3 1.5.4 1.5.5 1.5.6 1.5.7
Národní obrození ...................................................................................... Cíle českého jazykového obrození ........................................................ Josef Dobrovský ........................................................................................ Josef Jungmann .......................................................................................... Obohacování odborné terminologie .................................................... Syntax češtiny za národního obrození .................................................. Původní poezie a próza ............................................................................ Situace češtiny za národního obrození .................................................
37 37 38 39 40 41 41 43
1.6 1.6.1 1.6.2 1.6.3 1.6.4 1.6.5 1.6.6
Od poloviny 19. století do r. 1918 ......................................................... Doplňování odborné terminologie ....................................................... Rozvoj publicistického stylu .................................................................. Rozvoj beletristického stylu ................................................................... Purismus ..................................................................................................... Jan Gebauer ................................................................................................ Internacionalizace slovní zásoby ...........................................................
44 44 45 46 46 48 48
1.7 1.7.1 1.7.2 1.7.3 1.7.4
Od r. 1918 do současnosti ....................................................................... Proměny funkčních stylů ........................................................................ Otázky spisovného jazyka ....................................................................... Čeština za socialismu ............................................................................... Čeština po r. 1989 .....................................................................................
50 50 52 54 58
2/ 2.1 2.1.1 2.1.2 2.1.3 2.1.4 2.1.5
FONOLOGICKÝ VÝVOJ ČEŠTINY
Praslovanské východisko českého fonologického vývoje ................ 63 Vokály .......................................................................................................... 63 Konsonanty ................................................................................................ 65 Vývoj diftongů se sonantami r, l, m, n ................................................... 68 Stavba psl. slabiky ..................................................................................... 70 Přízvuk a intonace ..................................................................................... 72
2.2 2.2.1 2.2.2 2.2.3 2.2.4 2.2.5 2.2.6
Fonologické změny 10.—13. stol. ........................................................ Stahování a jerové změny ........................................................................ Vývoj nazálních vokálů ............................................................................ Změny měkkých konsonantů ................................................................. Vývoj slabičných likvid ............................................................................ Přehláska ä > ě ........................................................................................... Vývoj veláry g .............................................................................................
75 75 84 85 88 89 91
2.3 2.3.1 2.3.2 2.3.3 2.3.4
Fonologický vývoj od 14. stol. ............................................................... Výchozí systém .......................................................................................... Zánik konsonantické měkkostní korelace ........................................... Vliv zániku měkkostní korelace na systém vokálů ........................... Další vývoj vokálu y ................................................................................
93 93 94 94 99
6
Miroslav-Komarek-Dejiny-ceskeho-jazyka.indd 6
29.11.2012 15:55:38
2.3.5 2.3.6 2.3.7 2.3.8 2.3.9 2.3.10
Monoftongizace ie > í, uó > ú a úžení é > í ......................................... 100 Vývoj hlásky v .......................................................................................... 101 Změny pobočných slabik a slabikotvorných likvid ......................... 101 Protetické a hiátové konsonanty .......................................................... 103 Změny ve skupinách fonémů ............................................................... 104 Fonologický vývoj moravských a slezských nářečí od 14. stol. ..... 107
2.4 2.4.1 2.4.2 2.4.3 2.4.4 2.4.5 2.4.6 2.4.7
Fonologické systémy nové češtiny ...................................................... 110 Rozdíly ve fonologické stavbě .............................................................. 110 Fonologický systém spisovné češtiny ................................................. 112 Fonologický systém českých nářečí .................................................... 116 Fonologické systémy hanáckých nářečí ............................................. 117 Fonologický systém východomoravských nářečí ............................. 120 Lašská nářečí ............................................................................................ 122 Neutralizace znělosti v nářečí ............................................................... 124
3/ 3.1 3.1.1 3.1.2 3.1.3
MORFOLOGICKÝ VÝVOJ ČEŠTINY
Morfologie praslovanského jazyka ...................................................... 129 Všeobecná charakteristika ..................................................................... 129 Jména ......................................................................................................... 130 Slovesa ....................................................................................................... 136
3.2 3.2.1 3.2.2 3.2.3 3.2.4
Morfologické změny přechodného období ...................................... 146 Význam stahování pro morfologii ....................................................... 146 Význam jerových změn pro morfologii ............................................. 149 Míšení o-kmenů s ъ-kmeny ................................................................... 150 Vývoj slovesných tvarů .......................................................................... 151
3.3 3.3.1 3.3.2 3.3.3 3.3.4 3.3.5 3.3.6 3.3.7
Morfologické změny historického období ........................................ 152 Morfologický význam přehlásek ......................................................... 153 Morfologický význam ostatních hláskových změn 14.—15. stol. ... 157 Morfologický vývoj substantiv ............................................................. 161 Morfologický vývoj adjektiv ................................................................. 180 Morfologický vývoj zájmen .................................................................. 184 Morfologický vývoj číslovek ................................................................. 189 Morfologický vývoj slovesa .................................................................. 194
4/
ZÁKLADNÍ LITERATURA ................................................................... 223
PŘÍLOHA: VZORY STAROČESKÉ FLEXE 14. STOLETÍ .............................. 235 Zkratky ..................................................................................................................... 269 Resumé .................................................................................................................... 271 Rejstřík .................................................................................................................... 273 7
Miroslav-Komarek-Dejiny-ceskeho-jazyka.indd 7
29.11.2012 15:55:38
Miroslav-Komarek-Dejiny-ceskeho-jazyka.indd 8
29.11.2012 15:55:38
ÚVODEM
Prof. PhDr. Miroslav Komárek, DrSc., narozený 20. dubna 1924 v Lazníkách u Přerova, patří k osobnostem, které — bez nadsázky — vytvářely profil lingvistické bohemistiky a slavistiky 20. století. Řadí se k nim především jako autor mnoha zásadních publikací, věnovaných zejm. fonologii a morfologii češtiny, a to z hlediska jak synchronního, tak diachronního.1 Přínosem k poznání současného jazyka je mj. Komárkova nová koncepce slovních druhů v češtině, založená na kombinaci kritérií morfologických, syntaktických i významových; byla podrobně vyložena v knize Příspěvky k české morfologii (1. vyd. 1978) a uplatněna v tzv. akademické Mluvnici češtiny (2. díl 1986). Komárkovy studie jsou dokladem důsledné aplikace strukturalistické metody v jazykovědě. Toto hledisko je přítomné i v jeho pracích o vývoji jazyka, mezi kterými vyniká dnes už klasická Historická mluvnice česká 1 — Hláskosloví (1. vyd. 1958) a moderní filologický rozbor podvržených rukopisů z doby obrození Jazykovědná problematika RKZ (1969). Důležité místo v dějinách české bohemistiky a slavistiky má M. Komárek i jako vysokoškolský učitel, který v letech 1949 —2005, kdy působil na Univerzitě Palackého v Olomouci, vychoval se sobě vlastní náročností, kombinovanou s pedagogickým taktem, desítky českých lingvistů. M. Komárek je lingvista a pedagog nejen zkušený, ale i — jak sám s oblibou dodává — „zkoušený“. Totalitní etapa československých dějin, do níž spadá větší část jeho profesní kariéry, znamenala pro M. Komárka jako nestraníka a člověka pevných etických zásad řadu problémů. Největším bylo „tlumení“ jeho odborného významu a pedagogického vlivu, jež se naplno projevilo v době tzv. normalizace po r. 1969. Tehdy bylo mj. zastaveno vydávání reprezentativní knižní řady Československá vlastivěda, pro jejíž čtvrtý 1 Reprezentativní průřez lingvistickým myšlením M. Komárka podává např. druhé, rozšířené vydání jeho Příspěvků k české morfologii (Komárek 2006a) a dále výbor Studie z diachronní lingvistiky (Komárek 2006b), obsahující mj. nástin Komárkových životních osudů a jeho kompletní bibliografii. Viz seznam literatury připojený k těmto Dějinám.
9
Miroslav-Komarek-Dejiny-ceskeho-jazyka.indd 9
29.11.2012 15:55:38
svazek M. Komárek připravil rozsáhlý text o dějinách a vývoji češtiny. Ačkoli se M. Komárek v 70. letech opakovaně snažil tento text souborně vydat jiným způsobem, nebylo mu to — z důvodu politické nepřízně — umožněno. Otištěn byl jen výtah z původního textu, a to ještě „nenápadně“ (v učebnici češtiny pro slovenské školy),2 a kapitoly o vývoji fonologickém a morfologickém se podařilo publikovat ve dvou svazcích skript,3 ovšem v nízkém nákladu, takže tato skripta byla (a jsou) hůře dostupná. Kompletně vychází zmíněný Komárkův text až nyní — v předkládaných Dějinách českého jazyka, jež se opírají o „text poslední ruky“ (viz níže v pozn. 2 a 3) — a jeho adresáty jsou podle přání autora nejen lingvisté, ale i studenti a širší veřejnost se zájmem o jazyk a jeho proměny. Celý text byl nově zredigován a v jednotlivostech upraven (týká se např. způsobu uvádění rekonstruovaných dokladů z praslovanštiny), aniž však byla výrazněji pozměněna jeho podoba z konce 60. let 20. stol. — rozšířena byla jen pasáž o vnějších dějinách češtiny od r. 1945 do současnosti a zejm. bibliografie, jež nyní obsahuje i nejdůležitější tituly o dějinách a vývoji češtiny vydané od 70. let. Je milou povinností editora poděkovat autorovi i jeho manželce PhDr. Květoslavě Komárkové za účinnou spolupráci při přípravě a redakci těchto Dějin. Kolegovi doc. PhDr. Karlu Komárkovi, Ph.D., který vedl olomouckou pobočku Výzkumného centra vývoje staré a střední češtiny, děkuji za organizační zajištění této edice a za poznámky k jejímu obsahu a Mgr. Alici Chocholouškové pak patří dík za pečlivé pročtení a korekturu celého textu. Ondřej Bláha editor
2 Komárek 1972, s. 147—211. Odtud jsme se svolením autora vybrali jen ty pasáže, které se tematicky nekryjí s pracemi uvedenými v pozn. 3 (tj. zejm. pasáže o vnějších dějinách, lexiku a syntaxi). 3 Fonologický vývoj češtiny popisuje a interpretuje Komárek 1982, morfologický pak Komárek 1981.
Miroslav-Komarek-Dejiny-ceskeho-jazyka.indd 10
29.11.2012 15:55:38
1 / DĚJINY SPISOVNÉ ČEŠTINY
Miroslav-Komarek-Dejiny-ceskeho-jazyka.indd 11
29.11.2012 15:55:38
Miroslav-Komarek-Dejiny-ceskeho-jazyka.indd 12
29.11.2012 15:55:38
1 . 1 PŘED VZNIKEM SPISOVNÉHO JAZYKA
Slovanské kmeny, které asi v 5. stol. n. l. přišly na české a slovenské území, patřily svým jazykem k té větvi praslovanských nářečí, kterou označujeme jako západoslovanskou. Výjimkou byla do značné míry ta kmenová nářečí, ze kterých později vzniklo nářečí středoslovenské. Předkové dnešních Středoslováků totiž už před příchodem do svých historických sídlišť žili pravděpodobně v těsné blízkosti jižních Slovanů, a proto měli ve své řeči vedle charakteristických západoslovanských rysů také některé prvky jihoslovanské — patří k nim zejm. výrazy jako rastie, rázporok, lani, lakeť proti „západnímu“ roste, rozporek, loni, loket. Zdá se však, že nářečí dnešních Středoslováků nebylo jedinou výjimkou tohoto druhu, protože i na českém území — zejm. v místních jménech — nacházíme některé ojedinělé a rozptýlené hláskoslovné prvky, které jsou shodné s jižní slovanštinou, především skupinu rat- za psl. ort- (srov. východomoravské raztoka, české racochejl, racocháč „košatý strom“, ratolest < letorast, Rasochy, Rastice, Raveň, Ralsko aj.). Přítomnost jihoslovanských prvků v oblasti české a slovenské nijak nepřekvapuje, protože i jinak tvoří čeština a slovenština po fonologické stránce přechod mezi západoslovanskými a jihoslovanskými jazyky (čeština i slovenština mají např. znění kráva/krava, mladý stejně jako jihoslovanské jazyky, zatímco polština nebo lužická srbština mají krowa, młody). Kromě těchto „jihoslovanských“ elementů musíme samozřejmě uvnitř československé jazykové oblasti počítat i s jinými nářečními rozdíly, ale vcelku byl jazyk českých i slovenských kmenů poměrně jednotný — je to pochopitelné, protože ani nářeční diferenciace praslovanštiny nebyla v tomto období příliš výrazná. 1 . 1 . 1 VELKOMORAVSKÁ ŘÍŠE Kmeny, které sídlily na českém a slovenském území, netvořily původně pevnější společenskou a politickou jednotu. V první polovině 9. stol. vznikla 13
Miroslav-Komarek-Dejiny-ceskeho-jazyka.indd 13
29.11.2012 15:55:38
v jihovýchodní části Moravy a na západním Slovensku jako první slovanský politický celek na našem území Velkomoravská říše. Její centrum bylo — jak ukazují archeologické prameny — asi na jihovýchodní Moravě. Slibný vývoj tohoto politického útvaru byl však přerušen už na začátku 10. stol. vpádem Maďarů. V Čechách probíhalo sjednocování slovanských kmenů pomaleji: koncem 9. stol. tam měl sice nejvýznamnější postavení kmen Čechů, sídlící ve středu území, ale ještě celé 10. stol. je naplněno úsilím českých knížat o podmanění menších kmenových knížectví na území Čech (např. r. 995 byl vyvražděn rod Slavníkovců — mocný konkurent přemyslovského rodu —, který ovládal velkou část východních Čech). Postupně sílící přemyslovský stát rozšiřoval po pádu Velkomoravské říše svůj vliv i na Moravu a na západní Slovensko, ale zde se střetával — zejm. v 1. čtvrtině 11. stol. — se silnou polskou konkurencí (Morava a Slovensko se v té době staly dokonce na přechodnou dobu součástí polského státu Boleslava Chrabrého). Roku 1025 se však Češi znovu zmocnili Moravy a upevnili tam svůj vliv, zatímco území dnešního Slovenska se dostalo pod moc Uherska. Tyto dějinné okolnosti vytvořily první podmínky pro to, aby se v historickém období vyvinuly ve středu Evropy dva samostatné národy — český a slovenský — a dva samostatné jazyky, čeština a slovenština. Někdejší těsná souvislost Moravy, zejm. její východní části, a západního Slovenska však pravděpodobně přispěla k tomu, že rozdíl mezi dnešními východomoravskými nářečími, která leží na území bývalé Velkomoravské říše, a nářečími západoslovenskými je méně výrazný než rozdíl mezi nářečími východomoravskými a hanáckými. 1 . 1 . 2 STAROSLOVĚNŠTINA A ČESKÁ CÍRKEVNÍ SLOVANŠTINA Ve velkomoravském období se odehrála událost mimořádně důležitá jak pro vývoj spisovné češtiny, tak pro vývoj dalších slovanských jazyků — byla to misie Konstantina a Metoděje (r. 863), kteří pro tento účel připravili slovanský překlad základních náboženských textů. Nejde jen o to, že pro zachycení slovanského jazyka sestavili písmo (hlaholici); ještě důležitější bylo, že zvolený slovanský dialekt (bulharsko-makedonský) kultivovali po stránce lexikální (terminologické), syntaktické i stylistické a novému spisovnému jazyku dali poměrně pevnou normu. Tak vznikl první vyspělý slovanský jazyk, který potom příznivě ovlivňoval kulturní a spisovné jazyky v rozličných částech slovanského teritoria, ale zároveň se z nich i sám obohacoval, a to i po stránce terminologické, protože křesťanství pronikalo na naše území už před r. 863 (byly to zejm. italské, bavorské a iroskotské misie) a část slovanské náboženské terminologie tohoto období přecházela pak i do staroslověnštiny. Po zániku Velkomoravské říše působila slovanská liturgie ještě velmi dlouho i v Čechách (ze Sázavského kláštera byli slovanští mniši vyhnáni až r. 1097) 14
Miroslav-Komarek-Dejiny-ceskeho-jazyka.indd 14
29.11.2012 15:55:38
a zůstalo tam po ní bohaté dědictví jazykové i literární. Svědectvím o pronikavém působení staroslověnštiny v Čechách je zejm. píseň Hospodine, pomiluj ny, kterou zná už Kosmas (zemřel 1125), ale která je pravděpodobně ještě mnohem starší. I když její nejstarší zachovaný zápis pochází až ze 14. stol., jsou v ní zřetelné staroslověnské prvky ve stylizaci (Gospodi, pomiluj je církevněslovanská invokace) i ve slovníku (pomilovati „smilovat se“, spas „spasitel“, mir „svět“ aj.). Hospodine, pomiluj ny! / Jezukriste, pomiluj ny! / Ty, spase všeho mira, / spasiž ny i uslyšiž, / Hospodine, hlasy nášě! / Daj nám všěm, Hospodine, / žizn a mír v zemi! / Krleš! Krleš! Krleš!
Miroslav-Komarek-Dejiny-ceskeho-jazyka.indd 15
29.11.2012 15:55:38
1 . 2 POČÁTKY SPISOVNÉHO JAZYKA
Prvotní podoba češtiny je už od 8.—9. stol. doložena v osobních a místních jménech (méně často se objevují jména obecná), jejichž podoba je však někdy velmi deformovaná cizími písaři (německými, židovskými, arabskými aj.), jejich nesprávnou výslovností a vedle toho i nedokonalostí grafických prostředků (např. Zpuytignev „Spytigněv“, Podhiwen „Podiven“, Bugussa „Boguša“; doklad Milic je možné číst jako „Milíč“ anebo „Milík“ apod.). Těchto tzv. bohemik přibývá s rozvojem feudálního zřízení, protože se zvyšovala potřeba různých právních zápisů a listin, samozřejmě latinských, rozličných nekrologií, tj. seznamů zesnulých, aj. Bohemik přibývá i s rozvojem latinsky psané literatury domácího původu, především kronik (velké bohatství vlastních i obecných jmen obsahuje zejm. Kosmova kronika, dokončená r. 1125, např. luca [„louka“] latine pratum dicitur, ozzel [„osel“], qui est asinus apod.) 1 . 2 . 1 GLOSY A PRVNÍ SOUVISLÉ TEXTY Počátkem 13. stol. se objevují v zakládací listině litoměřické kapituly dvě první české věty: Pavel dal jest Ploskovicích zem’u. Vlach dal jest Dolas („v Dolanech“) zem’u Bogu i sv’atému Ščepánu se dvěma dušníkoma („nevolníky“), Bogučějú a Sedlatú. Důležité doklady přinášejí glosy připsané k cizojazyčným textům a obsahující překlady anebo výklady slov a později i celých úseků textu. Rozsáhlejší glosy nesporně českého původu pocházejí až ze 13. stol. (např. pravé glosy latinského slovníku Mater verborum, tzv. Žaltář glosovaný aj.). Tyto památky nám však dávají většinou jen informace o znění českých slov (navíc nepřesné), méně už vypovídají o tvarosloví, skoro nic o skladbě a též informace o slovní zásobě jsou v nich kusé. O vývoji českého kulturního jazyka 10.—12. stol. však 16
Miroslav-Komarek-Dejiny-ceskeho-jazyka.indd 16
29.11.2012 15:55:38
můžeme usuzovat i podle stavu, v jakém jej nacházíme v nejstarších souvislých památkách z doby kolem r. 1300. Čeština plnila především některé funkce bohoslužebného jazyka a měla už tehdy bohatou a ustálenou náboženskou terminologii. Její složení je názorným svědectvím o spletitých cestách, po kterých se u nás šířilo křesťanství. Velká část náboženské terminologie se shodovala se staroslověnskou, což svědčí o intenzitě působení staroslověnštiny u nás (srov. např. výrazy Bůh, Duch svatý, duše, spas, prvěnec, hřiech, hřiešník, zákon, vzkřiešenie, mučeník), ale jsou tu i stopy starších cizích misií, např. ve výrazech kříž, Vánoce (první je z lat. crux, ale zřejmě v severoitalské výslovnosti, druhé je z němčiny). Nacházíme tu i vrstvu náboženských termínů, které v češtině vznikly samostatně přizpůsobením domácích slov, např. kázati, sbožný. Staroslověnský vliv na český bohoslužebný jazyk se vedle toho projevuje i jinak, např. nesporným působením staroslověnského textu evangelií na staročeský překlad. S oslabením staroslověnského vlivu v 11. stol. vzrůstal počet českých slov, která vznikla buď překladem z latiny, např. svědomie (conscientia), prvorozenec (primogenitus — tento výraz postupně vytlačil starší, ze staroslověnštiny přejatý termín prvěnec), anebo přejímkou z latiny (nejčastěji německým prostřednictvím, projevujícím se ve výslovnosti) a z němčiny, např. biřmovati, fara, žalm, jěptiška, ofěra, almužna aj. Poměrně rozvinutou českou terminologii musíme už pro toto období předpokládat i v jiných oblastech kultury a civilizace, zejm. v právní a soudní praxi. Právní terminologie zahrnovala především různé termíny, které přežily z psl. zvykového práva, i různá novější pojmenování pro pojmy feudálního práva a soudní praxe, např. glava „vražda“, nárok „trestný čin, ze kterého vznikla škoda“, póvod „žalobce“, hrdost „násilí na majetku“ (mnohé z těchto termínů máme doloženy už v lat. listinách z 12. stol.). Rozvoj feudalismu se samozřejmě neobešel bez výrazů, které pojmenovávaly nové skutečnosti. Zčásti byly použity starší výrazy (do feudální terminologie přešla např. slova kmet „stařešina“ anebo vladyka „sedlák“), většinou však byla utvořena slova nová, např. dušník „nevolník na zádušním pozemku“ je překlad lat. proanimatus, dále zeměnín (pl. zeměné, gen. pl. zeman), podčěšie „číšník na královském dvoře“, podkonie, panošě, berně apod., anebo byla přejata slova z cizích jazyků, zejm. z němčiny (hrabie, markrabie, rytieř, léno, lán, konšel, komorník apod.). Německá vrstva v české feudální terminologii je velmi bohatá — vyplývá to z velkého vlivu sousedních německých zemí na český politický a společenský vývoj, ale i z německé kolonizace v českých zemích a z postupného poněmčování české šlechty. 1 . 2 . 2 SKLADBY NÁBOŽENSKÉHO OBSAHU Nejstarší souvislé česky psané texty ze sklonku 13. stol. — zčásti překlady, zčásti samostatné skladby náboženského obsahu — dokazují postupné zdokonalování češtiny jako literárního jazyka. Čeština v té době začala plnit některé 17
Miroslav-Komarek-Dejiny-ceskeho-jazyka.indd 17
29.11.2012 15:55:38
funkce, které předtím příslušely jenom latině. Např. v tzv. Písni ostrovské můžeme pozorovat, jak se jazyk náboženských textů vyrovnával s potřebou abstraktního vyjadřování a jak se v překladech větná stavba i styl vybrušovaly pod vlivem vyspělého jazyka latinských originálů: Slovo do světa stvor’enie v bo(ž)ství schováno, jež pro Evino z(h)r’ěšenie na svět posláno.
Ot něhože náše krščenie jmenem nazváno, pro drahé náše spasenie Židóm prodáno.
Dievcě dr’éve porozenie jest zvěstováno, z Davidova pokolenie bo(ž)sky vzchováno.
I pro náše vykúpenie na smirt prodáno, jehož nám slavné vzkr’iešenie vesele dáno.
V ukázce z Písně ostrovské jsou charakteristická např. hojná verbální substantiva (stvor’enie, zhr’ěšenie), v tzv. Písni Kunhutině z téže doby jsou kromě hojných verbálních substantiv také činitelská jména (stvor’itel, davatel, těšitel, zbavitel, slavitel, krmitel) a adjektivizované přechodníky přítomné (vševidúcí, milujúcí, kochajúcí atd.). Jemný smysl pro využívání a střídání rozmanitých typů abstraktních jmen projevuje — i nad míru latinských originálů — např. překladatel Túlce sv. Bonaventury: Hor’e mně, Hospodine mój, nebo otevšad mně boj i válka (orig. má jen bella „války“), otevšad šípy letie, otevšad nebezpečenstvie (podle lat. pericula), otevšad pr’iekaza i škoda (orig. má jen impedimenta „překážky“). Kamkolivěk sě obrácu, ijednoho („žádného“) nikdiež nenie bezpečenstvie, i l’úbezného i túžebného sě boju, i lačnost i jědenie i sytost (v orig. je jen esuries „lačnost“, refectio „osvěžení“), i sen i bděnie, i úsilé (lat. labor) i pokoj i otpočívanie (v orig. je jen requies „odpočinek“) bojujú proti mně. 1 . 2 . 3 PRÁVNÍ A ODBORNÁ TERMINOLOGIE Do 2. poloviny 13. stol. je třeba klást i nejstarší české právní zápisy v tzv. Knize rožmberské, zachované však až v přepisech z r. 1360 a pozdějších. Na rozdíl od stylisticky vyspělého jazyka náboženských textů mají tyto právní zápisy větnou skladbu velmi jednoduchou: 177. Když pohoní („požene před soud“) ze sveřepic („kvůli krádeži kobyl“), to je trój póhon sehnati; právo železo („zkouška rozžhaveným železem“). 178. Ze ščepóv uškozenie trój póhon; z toho právo železo. 179. Ze včel trój póhon; právo železo. 180. Z hlavy („z vraždy“) trój póhon; z chromoty („zmrzačení“) 18
Miroslav-Komarek-Dejiny-ceskeho-jazyka.indd 18
29.11.2012 15:55:38
trój póhon; právo železo. 181. Z očí vynětie trój póhon. Z jazyka uřězánie trój póhon. Ze 13. stol. pocházejí i některé větší soubory glos, které svědčí o soustavnější snaze ustálit, příp. vytvořit v češtině i pro jiné obory terminologii, která by byla rovnocenná rozvinuté terminologii latinské. Nejznámější jsou české glosy k latinskému slovníku Mater verborum — jde o asi 340 českých termínů z oboru přírodovědy (např. čistec „cín“, hlemýžď, vápenný kámen, žlútek), z medicíny (baňky púščědlné, žlázy, kýlavec „člověk s kýlou“), ale i z pohanské terminologie (vlchvec „věštec“, poludnicě) a z terminologie zemědělství a řemesel (črtadlo „pluh“, cěv „cívka“, člunek „pohyblivá součástka z tkalcovského stavu“, klubko). Nepochybně knižní slova jako námezečník „hermafrodit“ a lichoplesy „Sirény“ (doslovně „plesající se zlým úmyslem“) jsou důkazem vědomého slovotvorného úsilí překladatele a dosvědčují, že čeština začínala ve 13. stol. pronikat do těch oblastí, které byly předtím doménou latiny. 1 . 2 . 4 SITUACE ČEŠTINY NA PŘELOMU 13. A 14. STOL. Rozvoj kulturní češtiny, zejm. v 2. pol. 13. stol., souvisí s hospodářským a politickým vývojem českého státu v tomto období — s růstem feudálního zemědělství, rozvojem řemesel a měst a hlavně s koncentrací moci v rukou českých panovníků a se zvyšováním jejich prestiže nejen uvnitř státu, ale i vně. Je též pravda, že za posledních Přemyslovců, kteří, počínaje Vladislavem II., dosáhli královské koruny (r. 1158), zesílila i germanizace země (velmi se poněmčila šlechta i města). Ale na druhé straně právě tlak němčiny, která úspěšně pronikala zejm. na královský dvůr (např. král Václav II. hostil některé významné německé minnesängry a sám skládal německé písně), podněcoval intenzivnější kultivaci češtiny v nejrůznějších oborech společenského života i literatury. Důležitým předpokladem k tomu byla i poměrně vysoká úroveň vzdělání v českých církevních kruzích, které byly hlavními nositeli kulturních snah, a též poměrně dobře rozvinutá síť církevního školství (vynikající školy byly např. v Praze u sv. Víta a na Vyšehradě a další, především klášterní, se nacházely i mimo Prahu; vedle toho už Václav II. dokonce uvažoval o založení univerzity). Tím vším byly vytvořeny předpoklady k tomu, aby se čeština v průběhu 14. stol. mohla postupně vyvinout ve vyspělý a překvapivě ustálený spisovný jazyk s poměrně bohatou stylistickou diferenciací. 1 . 2 . 5 SYNTAX ČEŠTINY NA PŘELOMU 13. A 14. STOL. Aby mohla čeština plnit funkci psaného jazyka, musela se k tomu uzpůsobit nejen po stránce lexikální, ale i po stránce syntaktické, protože jako doposud jen mluvený jazyk nedisponovala prostředky pro sdělování složitějších 19
Miroslav-Komarek-Dejiny-ceskeho-jazyka.indd 19
29.11.2012 15:55:38
intelektuálních myšlenek (to se týká zejm. výstavby souvětí). Pokud jde o větu jednoduchou, přetrvávají ve staré češtině přelomu 13. a 14. století mnohé syntaktické rysy zděděné z dřívějška. Adjektiva v přísudku (ne však všechna) bývají poměrně často v jmenném tvaru, např. črn, črven, opatren, horek, lhek (k lehký), medl (k mdlý), mál, tvrd, pěš, léň apod. Tzv. všeobecný zápor (typu nikdo neví) se vyjadřoval trojím způsobem: nikto nevie (nejčastější typ s dvojím záporem), nikto vie, resp. nikako věděti móž (jen se záporným zájmenem nebo příslovcem), anebo i kto nevie, resp. všickni nevědie (zde je zápor pouze na slovese). Časem zobecněl první typ (nikto nevie) a ostatní zanikly. I dnes však pociťujeme rozdíl mezi ‚všichni nevědí s větným přízvukem na zájmenu („neví to nikdo“) a všichni ‚nevědí s přízvukem na slovese („někteří vědí, jiní ne“). Poměrně hojně se ve staré češtině používala participia — způsob jejich použití se přitom často podstatně lišil od novočeského, takže vedle případů jako uvida/uviděv přietele, radoval sě máme ve staré češtině i mnohé případy, kdy se přechodník nevztahuje na podmět, např. hledajě kněz český cuzieho oběda, i utka („potkala“) jej bieda, anebo kdy je přechodník součástí různých víceméně ustálených syntaktických konstrukcí, např. činil sě jakoby nevěda „dělal, že nic neví“, mněl sě ležě „domníval se, že leží“, viz’u tebe sědiec „vidím tě sedět“, nepřěstanu čině „nepřestanu dělat“ apod. Infinitiv býval často v platnosti příslovečného určení zřetele, např. chléb tvrdý jiesti „(příliš) tvrdý na to, aby se dal jíst“, těžeks mi nésti „jsi příliš těžký na to, abych tě nesl“. V některých případech, kdy má nová čeština neshodné přívlastky v různých pádech, mívá čeština stará často shodné adjektivní přívlastky: tesač kamenný, východ slunečný, spasenie l’udské apod. Také přivlastňovací adjektiva se uplatňovala ve větším rozsahu než dnes, protože se mohla tvořit i od několikaslovných názvů (což je v současné češtině nemožné): dvór králóv Václavóv / dvór krále Václavóv aj. Mnohá slovesa, která jsou dnes pouze přechodná (mají vazbu s akuzativem) anebo vyžadují doplnění vazbou předložkovou, měla ve staré češtině vazbu s genitivem, např. slovesa s předponou po- (povýšil tichých, podal pruta zlatého, pozdvihl pláščě) i jiná slovesa (slyšěli nových řěčí, bránil pravdy, došel města, zapomenul toho a další). Velmi důsledně se užíval záporový genitiv (např. té dievky nikdy nevídal hněvivy). Velmi se stará čeština lišila od nové ve stavbě souvětí. Už v období před rozpadem praslovanské jazykové jednoty byl v zásadě jasný rozdíl mezi parataktickým a hypotaktickým souvětím, ale vztah parataktický byl ještě v češtině 14. stol. velmi častý i při vyjadřování různých typů myšlenkové podřazenosti (jako např. v novém jazyce prší, nepůjdu nikam), což vyplývalo z výhradně mluvené podoby tehdejšího jazyka. Skutečnost, že hranice mezi parataktickým a hypotaktickým souvětí nebyla ve staré češtině tak výrazná jako dnes, lze dokumentovat užitím zájmena an, ana, ano (< a on), které fungovalo v souvětích parataktických (volám, an mi neotpovie — odporovací vztah), ale v různém významu i v souvětích, která dnes chápeme jako hypotaktická (poznán bude 20
Miroslav-Komarek-Dejiny-ceskeho-jazyka.indd 20
29.11.2012 15:55:38
Hospodin, an súdy činí — „jak“). Vedle toho bylo obvyklé věty přiřazovat volně a nevyjadřovat jejich vzájemný vztah nějakým spojovacím prostředkem: oráčiev také neminu, jmají na sě hroznú vinu. Ve staré češtině 14. stol. je třeba počítat také s poměrně velkou nevyhraněností hypotaktických spojek (svatokrádci sě vzývají, že desátka nedávají). I tam, kde je hypotaktický vztah vyjádřen spojkou nebo kondicionálem, často nacházíme významovou neurčitost a mnohovýznamovost: např. spojka ač znamenala podmínku (bóh sešli ránu na mě, ač toho zapomanu) i přípustku (mušu, ač nerad, řéci), věty s kondicionálem (což je však rovněž asyndetické spojení) vyjadřovaly podmínku (by ty mě viděl, co by řekl? — „kdybys“), účel (i poslal jě, by jeho vstánie zjěvili — „aby“), účinek (kto má tako světlá zraky, by mohl ty cěsty poznati — „aby“) aj. Hypotaktické vztahy dvou dějů se poměrně často vyjadřovaly i různými participiálními konstrukcemi, ve kterých měla participia mnohem větší samostatnost než např. v nové češtině; mohla být k řídící větě připojena i parataktickou spojkou (srov. např. staročeské plete sě a neumějě), což svědčí o jejich větné platnosti. I přes uvedená fakta musíme konstatovat, že stavba staročeského souvětí byla velmi vyspělá a s rozvojem různých stylů psaného jazyka se ještě neustále zdokonalovala. 1 . 2 . 6 STYLOVÁ DIFERENCIACE ČEŠTINY VE 14. STOL. Ve 14. stol. se český kulturní dialekt, vycházející především ze středočeského nářečního základu, stal spisovným jazykem v pravém smyslu slova a tříbil se nejen po stránce lexikální a syntaktické, ale i po stránce stylové, protože sféra jeho fungování se dále rozšiřovala. V lexiku češtiny 14. stol. se odrážejí jednak změny ve funkčním uplatnění češtiny, jednak změny mimojazykové skutečnosti, která byla jazykem vyjadřována. Rytířský život, různé zvyky a zábavy šlechty, móda v oblékání a ve zbroji, způsoby boje, to vše vyvolávalo potřebu nových slov. Ta se často přejímala spolu s věcmi od jiných národů, především od Němců a Francouzů; srov. např. termíny pancieř, rutlink „meč“, pukléř „štít“, klejnot „odznak na přilbě“, halžě „náhrdelník“, spalnieř „oděv pod pancíř“, karnáč „dlouhé ženské šaty bez rukávů“ atd. K obohacení slovníku přispěl i rozvoj měst, městské řemeslné výroby a obchodu, srov. slova jako konšel, rychtář, purgmeistr, mostný, biřic, fragnář „hokynář“, brnieř „výrobce zbroje“ apod. S rostoucím významem psaného jazyka souvisí ustálení jeho pravopisné soustavy. Starý primitivní pravopis byl nahrazen tzv. spřežkovým, umožňujícím v písmu odlišit i hlásky, které latina neměla. V památkách 14. stol. se nám zachovaly dva typy spřežkového pravopisu: starší, přesnější, rozlišoval znělé sykavky od neznělých a tupé od ostrých (zz = s; ſſ = š; z = z; s = ž; cz = c; chz = č), zatímco mladší rozlišoval jen znělé od neznělých (z = z, ž; ſ, ſſ = s, š; cz = c, č). Zanedlouho převládl mladší typ, pro uživatele nesporně pohodlnější. Už ve 14. stol. však pronikala do pravopisu sporadicky i různá diakritická 21
Miroslav-Komarek-Dejiny-ceskeho-jazyka.indd 21
29.11.2012 15:55:39
znaménka, zejm. pro označování délky samohlásek — ta byla později převzata do soustavy tzv. diakritického pravopisu. Stylové rozvrstvení spisovného jazyka 14. stol. je z velké části podmíněno už žánrovým bohatstvím české literatury tohoto období. Od začátku 14. stol. se čeština písemných památek projevuje jako spisovný jazyk, který může plnit i velmi náročné úkoly, a to v překladové literatuře (zejm. v biblických textech), ale i v původní české tvorbě (to svědčí o předcházejícím přípravném období). Ze samého počátku 14. stol. můžeme uvést vyspělé veršované legendy (např. legendu o Jidášovi) a rýmovaný epos o Alexandrovi Velikém, tzv. Alexandreidu, zpracovaný podle středověkého latinského originálu a oslavující v Alexandrovi vzor feudálního rytířství: Byť („kdyby“) sě událo tu býti, / co by tu uslyšal hrózy, / když sě hnuchu ottud vozi! / A to by také uslyšal: / z šalmějí, z bubnóv hrozný šal („zvuk“). / A nejeden tu komoň hrzal, / svú podkovú cěst potvŕzal, / když sě vznímal, lomě zuby. / Nejedny zubrové trúby / v skalách své prostřěly hlasy, / jakž sě zdáše, by v ty časy / všěcky sě skály bořily. K památkám vzniklým na samém počátku existence češtiny jako spisovného jazyka, ale přesto neobyčejně vyspělým po jazykové i literární stránce patří i veršovaná Kronika tak řečeného Dalimila, která byla složena kolem r. 1314 volným rýmovaným veršem — jednodušeji než Alexandreida — a ve které jsou patrné národně-agitační záměry: Zem’u váma ostavuju (tj. Soběslav svým dvěma synům), / jazyk váš váma porúčěju, / abysta jej vždy plodila, / v zem’u Němcóv nepustila. / Když němečský jazyk v Čechách vstane, / tehdy našeho rodu všě čest stane („pomine“) / … / Bych mohl i po ptáčku vzvěděti, / že budeta k Němcóm držěti, / kázal bych vajú („vás dva“) v kožený měch vložiti / a u měšě u Vltavě utopiti. K těmto stylově velmi rozdílným skladbám se potom v průběhu 14. stol. přiřazují lyrické skladby filozofického a moralizujícího obsahu, navazující na českou náboženskou lyriku z konce 13. stol. (např. Spor duše s tělem), a lyrické milostné básně, např. tzv. svítáníčka, vnášející do české literatury prvky trubadúrské lyriky, jako je např. toto (zapsané až v rukopise z 15. stol.): Noci milá, pročs tak dlúha! / Po mé milé jest mi túha, / že mi s ní nelzě mluviti. / Komu sě mám utěšiti? // Již mé srdce bydlí v strasti, / v smutku, v túžebné žalosti. / To vše činí nebývanie / u té najmilejší panie. // Milý bože, nedaj dlúzě / po mé milé býti v túzě! / Brachku milý, nestyšť („nestýskej“) sobě / nad jinéť chci přieti („přát“) tobě. 22
Miroslav-Komarek-Dejiny-ceskeho-jazyka.indd 22
29.11.2012 15:55:39
Ve stejné době vznikla též díla obsahu satirického, která v hojné míře využívala prvků hovorové řeči (např. satiry Hradeckého rukopisu), a také dramata, např. Mastičkář, jenž byl napsán někdy ve 40. letech 14. stol. a který se nevybíravostí až vulgárností svého lexika výše zmíněným satirám blíží: Toto ti je, mistře, prvá puška („nádobka s mastí“), / ot téť sě počíná vole jako hruška; / najprvéť bude jako dýně / a potom bude jako škříně. / Toto je, mistře, puška druhá, / od téť zpleskajú vole tuhá; / coť ona prvá neduha nezapudí, / a tatoť viece neduha zbudí. / A toto ti jest puška třetie, / pro tuť baby s skřietkem k čertu vzletie. / Toto ti je, mistře, puška čtvrtá, / tať pohřiechu jako nebozězem vrtá. / A u pátéj měl jsem tři svrčky / a pól čtvrta komára: / tu je snědla onano baba stará. 1 . 2 . 7 ČEŠTINA ZA VLÁDY KARLA IV. Vrcholu dosahuje spisovná čeština 14. stol. v době císaře Karla IV. Souvisí to s celkovým vzestupem českého království za vlády tohoto panovníka, který z Prahy na čas učinil hlavní město římské říše a všemožně podporoval domácí kulturu a vědeckou tvorbu (zejm. založením univerzity). Stylové bohatství literatury i jazyka tohoto období velmi názorně dokumentuje např. rozdíl mezi stylem vzpomenutých satir a stylem rozsáhlé legendy o sv. Kateřině z let 1350—1360 (tzv. Stockholmské legendy), která v organickém celku vysoké umělecké hodnoty propojuje prvky epické, rétorické a lyrické s ustálenými postupy středověké učené disputace (v ukázce si všimněme hojného užití antonym): I zle bych smysla zajala („nerozumně bych učinila“), / bych toho za chot pojala, / jehož jsem nikdy z dospěla / ani znala ni viděla, / kak jest vzrostlý na životě, / hrbovat-li či v lepotě, / hrady-li má či zlé domy, / slepý-li je či vidomý, / mrzutý-li („ošklivý“) či tvárný („pěkný“), / skúpý-li je čili dárný, / krásný-li jest či nekrásný, / nemúdrý-li či věhlasný, / chromý-li jest nebo pravý, / nemocný-li či pak zdravý, / kaký-li jeho obyčej jest: / radějši já svú čistú čest / slibuji nésti bez děky / do méj smrti i na věky, / neb méj múdrosti ni krásě / nikte živý nevrovná sě. S rozvojem vědy a univerzity v období Karla IV. souvisí monumentální slovníkářské dílo mistra Klareta, které shrnuje starší českou terminologii odrážející tehdejší poznatky o světě a doplňuje ji mnohými nově utvořenými termíny: názvy exotických ptáků (větrožil, rájikras), ryb (rakopún), větrů (tichovietr, slunovietr), rostlin (drakorza „aloe“), slovy jako tělorytna „sochařská dílna“, piesnotvora „komedie“, duchoprodník „svatokupec“, měrozemna „geometrie“, hladplesk „povrch“ apod. Tyto neologismy se ujaly jen ojediněle (např. děloha, 23
Miroslav-Komarek-Dejiny-ceskeho-jazyka.indd 23
29.11.2012 15:55:39
názvy planet Hladolet „Saturn“, Kralemoc „Jupiter“), ale i tak svědčí o velkém úsilí, které bylo vynaloženo k povznesení češtiny i v oblasti odborného vyjadřování. Vyvrcholením úsilí o vytvoření odborného jazyka je po syntaktické i stylistické stránce velmi vyspělá próza Tomáše ze Štítného, rozebírající zásady křesťanského života a pocházející z doby kolem r. 1389: Zdali sú nezemřeli i proroci? Protož ne tak sobě teskni („nelituj se“); k Bohu se obrať, čiň pokánie, želej („lituj“), cos zlého činil a cos dobrého obmeškal! Nikdyť nenie pokánie pozdnie, kdyžť jest pravé; dobrotivýť jest Hospodin, budeš-li i na skonání milosti žádati jeho, všie věciť („vůbec“) jie neodpovie („neodmítne ji“, tj. milost). Toť jest zvláščie nemúdrost, ktož po vše své dni byv žív nebohobojně, i želé („lituje“), že déle jemu nebýti žívu, že jemu nelze déle své nepravé vuole mieti; ale toho neželé, že zle činil, že se obmeškal v dobrém. Protož srozuměj v sobě, neželej, žeť jest umřieti, ale želej, žes se nepřipravil k smrti za zdravie svého, žes tak netbavě („nedbale“) žív byl po všecky dni své mladosti. I Tomáš ze Štítného se samozřejmě musel vyrovnat s některými terminologickými problémy a neobešel se bez neologismů a nezvyklých, příp. i celkem individuálních termínů (držimý „stálý“, probyšúcný „prospěšný“, duchovenstvie „nábožnost“, šlechetnost „ctnost“ apod.). Z ostatních stylů spisovného jazyka můžeme dobře sledovat i styl právní. Vedle terminologické stránky se zdokonalovala větná stavba právních spisů: jednoduchá syntax, kterou jsme mohli sledovat ještě v nejstarší vrstvě Knihy rožmberské, byla nahrazena vyspělým souvětím, ve kterém jsou myšlenky uspořádány přísně logicky. Rozvoj právního jazyka je patrný v česky psaných listinách, které se objevují až v poslední třetině 14. stol.: Já Tóma z Ščítného přiznávám se, že sem prodal za patdesát kop grošóv pražských sestře svéj paní Dorotě, manželce Odolenově z Chluma v Žirovnici, pól šesty kopy plata do života („doživotně“) i s tú dědinú, s niežto těch jistých pól šesta kop plata bráti jmají. A ty jisté penieze vzal sem od nie jménem plata od toho lánu, jehožto jest Tropouš, tak řečený sedlák, držitelem lána až do Andrle, ješto tři čtvrti jmá a devět lán; sešlo-li by co z té pól šesty kopy počtem na těch lánech počnúc od toho láně Tropoušova, aby na tom jistém Andrlovi dobývali (tj. „kdyby něco chybělo, aby to vymáhali na Andrlovi“). Syntaktické kvality češtiny 14. stol., jak jsme je viděli např. v díle Tomáše ze Štítného, byly v následujícím století dále rozvíjeny — patrné je další vyhraňování různých speciálních typů vedlejších vět a hypotaktických spojek. Ustoupila např. spojka ač v podmínkovém významu (zůstal jen význam přípustkový), vznikly podmínkové spojky kdyby (za původní by), jestliže a další. 24
Miroslav-Komarek-Dejiny-ceskeho-jazyka.indd 24
29.11.2012 15:55:39
Zároveň ustoupily některé typy participiálních vazeb (jsem nesa; nepřěstal cěstujě > nepřestal cestovat) a mizí i některé starší typy infinitivních vazeb (chléb jest tvrdý jésti), ale vlivem latiny se nově objevuje akuzativ s infinitivem po slovesech smyslového vnímání, např. slyšeli ho zpívat (za původní slyšěli jho zpievajúc) — zde však působily i jiné jazyky než latina (především němčina).
Miroslav-Komarek-Dejiny-ceskeho-jazyka.indd 25
29.11.2012 15:55:39
1. 3 OD HUSITSKÝCH VÁLEK DO BÍLÉ HORY
1 . 3 . 1 MISTR JAN HUS Ve vývoji spisovné češtiny je 15. stol. z několika důvodů velmi významným obdobím. Už na začátku tohoto století má velký význam literární a kazatelská činnost Jana Husa, pozoruhodná i svou jazykovou stránkou (text pochází z doby po r. 1412): Slyš, dcerko, a viz a přichyl ucho své, že potřěbie tobě jest, aby („abys“) poznala nynějšieho života biedu. A věz, že bieda jest nedostatek dobré věci a tak jest bieda v duši i v těle. V duši bývá bieda, když milosti božie nemá a tak když Boha právě („správně“) nezná. Protož hřiech smrtedlný duši jest návěččie bieda, ač toho lidé biední neznamenají. Pak nedostatek těla jest prácě, žiezeň, lačnost, horko, studenost nebo zima, nahota, opilstvie a jiné bolesti, jenž sě držie člověka až do smrti. Husův význam pro češtinu spočívá v jeho sice nesoustavných, ale zajímavých postřezích o výslovnosti, o jednotlivých slovech (bojuje zejm. proti výrazům z němčiny) a o jednotlivých tvarech, a především v návrhu nového, diakritického pravopisu, který mu většina badatelů připisuje. Měkké souhlásky a tvrdé ł se v tomto novém pravopisném systému odlišují tečkou (tzv. nabodeníčkem) nad písmenem; délka samohlásek a slabikotvorných likvid se označuje čárkou nad písmenem, např. á, é, ŕ. Tento pravopisný systém se sice nevžil hned, ale jeho význam brzy vzrostl. 1 . 3 . 2 DEMOKRATIZACE JAZYKA ZA HUSITSKÝCH VÁLEK V 1. pol. 15. stol. se ve spisovné češtině projevil vliv husitského hnutí, které z mluveného i psaného slova vytvořilo nejúčinnější nástroj své propagace a češtinu dokonce povýšilo na bohoslužebný jazyk. Rozvíjel se kazatelský styl, ovládání psané češtiny se vlivem četby bible nebývale rozšířilo. To mělo za 26
Miroslav-Komarek-Dejiny-ceskeho-jazyka.indd 26
29.11.2012 15:55:39
následek sblížení spisovného jazyka s jazykem lidovým a rychlý zánik některých archaických jevů, které se do té doby v psaném jazyce uměle udržovaly (např. jednoduché minulé časy). V rovině lexikální se demokratizace spisovného jazyka projevila jednak hojným přejímáním cizích slov, zejm. německých, jednak zvýšenou mírou tvoření nových slov odvozováním z domácích základů — obojí dobře dokumentují níže citované texty. Negativně se vliv husitství projevil snížením zájmu o některé umělé literární útvary, např. o veršované legendy. Z poezie se dále rozvíjela především píseň, a to jednak písně duchovní a agitační, jednak satirické popěvky, v nichž se někdy objevují i hrubší jazykové prostředky, jako např. v písni o husitských ženách z doby po r. 1415: Mužuovť sú se odpřisáhly / a ďábla sobě zle dosáhly; / naučily se abecedě, / chodie rády po besedě. // Tyť pokrytě čtú na kněhách, / jazyk jim běží na líhách, / staré, mladé zpravujíc / a sebe nepolepšujíc. // S každým se chtie hádati, / jemu řeči dosti dáti; / nenaučily se latině / ty klektavé („žvanivé“) bekyně. Stylová paleta spisovného jazyka se však po husitských válkách neobyčejně rychle rozšířila, protože v češtině vznikala zábavná próza, náboženské traktáty a politické projevy — zde např. Manifest Pražanóv z r. 1420: A ačkoli k tomu ke všemu mnohú péčí sme se starali, avšak nesčastná zlost starého nepřietele, kteráž vždy se dobrým věcem protiví a o to stojí, aby svatý úmysl zkazila a na chybenie naklonila, ta jest papeže a sbor kostnický proti nám a království českému ukrutně zbudila. Kterýžto sbor, ačkoli na naši těžkú křivdu mnohokrát proti nám pokúšel jest svých zlostí a aby věrné vyplel z královstvie, mnohé lsti koval jest. A to pro nic pro jiné než pro tu pravdu boží přijímanie těla krve Kristovy pod obojím zpósobem ode všech věrných křesťanóv mnohé je nám a těžké učinil bezprávie. Jako zárodek publicistiky se objevovaly a hojně opisovaly zprávy o soudobých událostech, mj. o bitvě u Domažlic r. 1431: Když smy v úterý velmě ráno hotovi byli na ně táhli, tehdy oni nepřietelé to zvěděvše, ležiece pod Domažlici, tak ráno hotovi byli v mnohé silné houfy sešikovavše se; a ti houfové stáli sú, až sme se přiblížili k nim svým vojskem od nich snad míli. A tu jest Pán Buóh na ně poslal takový znamenitý strach, že sú byli vozy ráno přes les pustili; a jiných vozóv těch sú húfi hájili od našeho vojska zdržujíce. Ale kdy jsú naši z vojska po nich tiskli a vojsko naše všecko po nich k Rýzenberku přibližovalo, toho zazřevše cestami mnohými s těmi houfy utiekali jsú, a naši vozy jich jim v lese i před lesem vzdrželi. 27
Miroslav-Komarek-Dejiny-ceskeho-jazyka.indd 27
29.11.2012 15:55:39
1 . 3 . 3 ROZVOJ ODBORNÉHO A PRÁVNÍHO STYLU Rozvíjel se i styl odborný, jak ukazují např. pojednání o rostlinách, ovocnářství, lécích a lékařství, někdy původní, častěji pak přeložená z cizích jazyků, jako např. Saličetova Ranná lékařstvie z 1. pol. 15. stol.: A pak pěsti ručné úd od prstóv až do zápěstie máť v sobě osm kostí. A jich čtyři súť zjednány („připojeny“) u vrchu dvú kostí předloktie a druhé čtyři sú spojeny s kostmi čtyřmi hřebene; a jsú spolu svázány. A tytoť kosti pěstné nemají mozku („dřeň“) v sobě pro jich tvrdost a hustost podstaty jich, ale kosti předloktie mají mozk pro příčinu pravenú o kosti pažné. V češtině byly k dispozici i texty z oboru astrologie a alchymie, tehdy velmi oblíbené, jak dokládá např. Cesta spravedlivá v alchymiji Antonia z Florencie, převyprávěná jeho famulusem v r. 1457: Tuto sě počíná druhá příprava prachu […] Vezmi rtuti půl funtu a tu zetři v pernici solú čiščenú, jakož potom o ní najdeš psáno, a to tři s octem lítým, a to ocet slévaje a jiného nalévaje tak dlúho, až pójde se rtuti ocet čistý. Potom vlej na ni teplej vuodičky, ať ze rtuti všechnu sůl vytáhne, a vždy ji míšej rukama; ažť se v hromadu sběhne, vysuš z ní vuodu čistú šatú. A potom vezmi jirchu („kůži“) dobře vydělanú a vlej do nie rtuť a vydav („vytlač“) rtuť skrze jirchu šňurú zaváže („kterou jsi závazal šňůrou“) pravú mocí („silně“) a to učiň třikrát. V literatuře právní se po celé 15. stol. hojně objevovaly česky psané kodifikační spisy, např. z latiny přeložená Práva královská horníkuov: Rudy pak přeběrači neboli otměsitelé slovúť, kteřížto rudu tlukúce na kusy drobné rozdělují nebo vybírají dobrú od zlé; kteřížto pergmistři a gverkové („podnikatelé v hornictví“) vyvolé, kteréž sobě poznají býti lepšie, dosti činiece jich pracem rudú. — Ustanovujeme, aby pacholkóm na rohu rumpála („kladky“) dělajícím jistá mzda na penězích jakožto jiným dělníkóm ustanovena byla, ne aby jakž mnoho oni i jich uchvatnúti a druhdy ukradnúti mohli by, dopuštěni buďte, všem pergmistróm a gverkóm jich dieluov pod obdržením pevně přikazujíce, aby toto naše ustanovenie potom neporušitedlně rukú držali („dodržovali“) a zachovávali. Česky se psaly také nejrůznější druhy listů, právních zápisů aj. Vznikaly dokonce první české filologické práce a praktické stylistické příručky, poučující o způsobu psaní rozmanitých textů — příkladem může být Ars dictandi písaře Prokopa z doby okolo r. 1450: 28
Miroslav-Komarek-Dejiny-ceskeho-jazyka.indd 28
29.11.2012 15:55:39
Listové posélací dvuoji sú: jedni přátelští, druzí nepřátelští. Item přátelští jedni otevření, jako svědomie, kredencie („svědectví, doporučení“), druzí zavření, a ti jsú mnozí, to jest prosiecí, radu dávající, napomínající, učiece, odvodiece — a krátce, jakož muož příhoda mezi přátely býti, takoví listové bývají přátelští posélací. Item nepřátelští jedni upomínající, druzí odpovědní, lající etc. Rozvoj odborného stylu v 2. pol. 15. stol., zejm. za vlády Jiřího z Poděbrad, umožnila poměrně rychlá konsolidace poměrů rozbouřených husitskými válkami. 1 . 3 . 4 SITUACE ČEŠTINY OD 15. STOL. Spisovná čeština získala v tomto období dokonce význam mezinárodní, protože se užívala jako úřední jazyk ve Slezsku a jako diplomatický a kulturní jazyk v Polsku a Uhersku na dvoře Matyáše Korvína. V 15. stol. zesílil vliv češtiny zejm. na Slovensku — jednak působením absolventů pražské univerzity, jednak (za husitských válek) vlivem vojsk Jana Jiskry z Brandýsa, která ovládala velkou část Slovenska. Typickým rysem české slovní zásoby 16. a 17. stol. je otevřenost vzhledem k přejatým slovům různého původu — především z němčiny, ale také z latiny a románských jazyků. Německé výrazy i celé frazeologismy se rozšiřovaly vlivem běžně mluveného jazyka (např. handlovati, gruntovní, retuňk „pomoc“, kelner, koštovati), masově se přejímala terminologie hornická a řemeslnická (šichtmistr, havíř, verkpaňk, hoblík aj.). Z latiny se do češtiny dostávaly výrazy odborné a administrativní (exemplum, exponovati „vyložit“, apelovati, kalendář, audiencí, převzala se předpona arci-, např. arcibiskup, arcipirát), z románských jazyků se přejímaly termíny vojenské (armáda, oficír, regiment, kvartýr), námořnické (náve „loď “, korsár) apod. I výrazy z jazyků románských do češtiny často přicházely prostřednictvím němčiny, jak dokládá výslovnost některých přejímek (např. oficír). Velké množství přejímek v češtině tohoto období bylo důsledkem domácích národnostních poměrů a též mezinárodního charakteru habsburské říše (jejíž součástí byly české země od r. 1526). Spisovný jazyk v tomto období ještě posílil své postavení v oblastech, do kterých pronikl v 15. stol. Rozvíjel se odborný styl, začínaly vycházet první tištěné letákové noviny a tříbily se různé druhy výpravné prózy, zatímco původní poezie zůstávala v pozadí. Důležitou součástí literární produkce tohoto období jsou prozaické i veršované překlady biblických textů — příkladem může být přebásnění žalmů od Jiřího Strejce, vydané v r. 1587: Slyš mne, bože, v mém naříkání / a před hrůzou nepřítele / chraň mého života cele; / buď proti jeho se vztěkání / mé spomahání. // Sám mne rač skrýti svou moudrostí / před ouklady těch lidí zlých, / proti mně vztekle srocených, / těch, 29
Miroslav-Komarek-Dejiny-ceskeho-jazyka.indd 29
29.11.2012 15:55:39
kteříž páší nepravosti / s nestydatostí. // Neb sou jazyk svůj naostřili / tak jako k vraždě ostrý meč, / též jako střelu hořkou řěč, / kterouž, by k hrdlu přikročili, / tak naměřili. 1 . 3 . 5 HUMANISTICKÉ SNAHY O KULTIVACI ČEŠTINY Významným vývojovým činitelem je vědomá snaha humanistických spisovatelů o kultivaci češtiny. Jejich cílem bylo, aby se čeština vyrovnala latině a řečtině. Pozornost věnovaná jazyku se projevila i v jazykovědné literatuře tohoto období. Už v 16. stol. bylo napsáno několik českých gramatik (z nich nejdůležitější je rukopisná gramatika Jana Blahoslava, který zemřel v r. 1571) a r. 1603 vyšla gramatika Slováka Vavřince Benediktiho z Nudožer, jíž předbělohorská gramatická produkce vrcholí. Roku 1598 vyšly dva velké slovníky Daniele Adama z Veleslavína, na svou dobu moderně koncipované a dosti spolehlivě shrnující dobovou slovní zásobu a terminologii. Vycházely též rozmanité stylistické a rétorické příručky, které pomáhaly zvyšovat kulturu psaného i mluveného slova. Vliv latiny, která v očích humanistů ztělesňovala ideál stylistické dokonalosti, se projevuje ve spisovné češtině 16. a 17. stol. velmi mnohostranně: latinskými výrazy i obraty, latinskými citáty zakomponovanými do českého textu, slovosledem (zejm. postavením slovesa na konci věty), napodobováním latinských participiálních a infinitivních vazeb (především akuzativu s infinitivem, např. mnozí hned po potopě Čechy v této krajině býti pokládají) a nepravých vztažných vět. Typickým rysem humanistické češtiny jsou pak složitá souvětí, tzv. periody, kterých (vedle všech výše uvedených syntaktických prostředků) dovedně užívá už zmíněný Daniel Adam z Veleslavína: Že pak všickni vesměs správy městské a ouřadův žádají, ten blud odtud pochází, že ne všickni onoho s nebe seslaného napomenutí: Nosce te ipsum, znej sebe sám, poslouchají: pakli je kteří často v ustech mívají, však ho žádný méně jako on neušetřují. Ale jako první otec náš Adam, nezřízeně žádaje býti bohem, učiněn jest mizerným tvorem, a měv býti všeho světa pánem, již jest ničemného bláta otrokem; aneb jako onen mládenec Phaëton, o němž básníci vypisují, chtěje sluncem na voze po nebi voziti a nemoha bujných koní na uzdě zdržeti, spadl dolů s nebe a bídně zahynul: tak se přihází mnohým mladým nerozumným a ouřadů žádostivým pánům radním, kteříž neumějíce samých sebe spraviti, nebezpečně o správu jiných pokoušejí a nejednou na sebe i na město záhubu uvozují. 1 . 3 . 6 JAZYK BIBLE KRALICKÉ Kvality spisovného jazyka tohoto období vrcholí v Bibli kralické z let 1579—1593, která se díky své vysoké jazykové úrovni i náboženské autoritě 30
Miroslav-Komarek-Dejiny-ceskeho-jazyka.indd 30
29.11.2012 15:55:39
stala vzorem pro současnou jazykovou praxi a nemálo pomohla ustálit dobový jazykový úzus: 1. Blahoslavený ten muž, kterýž nechodí po radě bezbožných, a na cestě hříšníkův nestojí, a na stolici posměvačův nesedá. 2. Ale v zákoně Hospodinově jest líbost jeho, a v zákoně jeho přemyšluje dnem i nocí. 3. Nebo bude jako strom štípený při tekutých vodách, kterýž ovoce své vydává časem svým: jehožto list nevadne: a cožkoli činiti bude, štěstně mu se povede. 4. Netakť budou bezbožní: ale jako plevy, kteréž rozmítá vítr. 5. Protož neostojí bezbožní na soudu, ani hříšníci v shromáždění spravedlivých. 6. Neboť zná Hospodin cestu spravedlivých, ale cesta bezbožných zahyne. Vliv jazyka Bible kralické se do značné míry uplatňoval i v pobělohorském období prostřednictvím katolické Bible svatováclavské (kompletně vyšla r. 1715) a zejm. později, v době národního obrození. Jazyk Bible kralické je především v hláskosloví kompromisem mezi územ v západní polovině českého jazykového území, hlavně středočeským, a stavem ve starších památkách a v nářečích na východnější Moravě (to je způsobeno moravským původem velké části překladatelů Bible kralické a tím, že vznikla na Moravě). Se západní částí českého jazykového území má jazyk Bible kralické společnou dvojhlásku ou (v originále psanou jako au, např. mauka, dobrau) a ej (psané ey) za starší aj (dey, neydále), ale zachovává ý (strýc, dobrý), é (dobré mléko), nemá ve slovech jako oko protetické v- a rozeznává dvojí l (les, ale łáska). Je pravděpodobné, že právě díky tomuto „kompromisnímu“ jazyku byla Bible kralická ochotně přijata nejen na Moravě, ale i na Slovensku (v jeho protestantské části). V Bibli kralické a v textech z 2. pol. 16. stol. se ustálil i nový typ pravopisu, který se potom bez větších změn používal až do začátku 19. stol., tzv. pravopis bratrský. Byl to v podstatě diakritický pravopis s jedinou spřežkou ſſ pro souhlásku š (kromě už obvyklého ch). Dalším rysem tohoto pravopisného systému byl grafém w za hlásku v (wy), u se na začátku slova psalo jako v (vbohý), j ve dvojhlásce jako y (kray, dey), před samohláskou se pro ně užíval grafém g (gako, geden), í se zapisovalo jako j (dagj), ale i/í po c, z, s se psalo jako y/ý (cyzý, sýla). 1 . 3 . 7 SITUACE ČEŠTINY V DOBĚ PŘEDBĚLOHORSKÉ Celé 16. stol. a první dvacetiletí 17. stol. bylo v českých zemích naplněno drobnými i většími spory mezi panovníkem a vysokou šlechtou a mezi šlechtou a městy, též náboženskými rozbroji a zejm. obavou před Turky, kteří se vojensky přiblížili až k moravským hranicím. Bylo to však také období hospodářského rozkvětu, na kterém se účastnila šlechta i měšťanské vrstvy. Právě s touto 31
Miroslav-Komarek-Dejiny-ceskeho-jazyka.indd 31
29.11.2012 15:55:39
okolností souvisí úspěšný vývoj češtiny v této dějinné etapě. Stinnou stránkou této vcelku příznivé situace však byla sílící germanizace šlechty i měst. Příliv německého obyvatelstva do Čech a na Moravu byl tak velký, že generální sněm zemí Koruny české přijal r. 1615 usnesení, kterým se mělo omezit přistěhovalectví a dále zaručit, aby si cizinci a jejich děti osvojili český jazyk. A v této situaci, která už sama o sobě obsahovala některé prvky ohrožující příznivý vývoj spisovné češtiny, přichází protihabsburské povstání českých stavů a následně jeho ztroskotání v bitvě na Bílé hoře r. 1620.
Miroslav-Komarek-Dejiny-ceskeho-jazyka.indd 32
29.11.2012 15:55:39