Milan Děžinský
Zázemí pro ušáka
Milan Děžinský
Zázemí pro ušáka
© Milan Děžinský, 2026
Cover art © Pavel Preisner, 2026
© Host — vydavatelství, s. r. o., 2026
ISBN 978-80-275-2990-2
Bacha na ženskou, co na zastávce pije kečup z lahve — ta už nemá co ztratit.
David Drábek
Všechny příběhy, statusy a citace v této knize jsou naprosto pravdivé, zcela smyšlené nebo něco mezi tím. Některé jsem našel a nechal se jimi unést, jiné jsem překroutil a další rovnou vyfabuloval. Jména jsem ponechal, zkomolil nebo si úplně vymyslel.
Přiznávám se tímto ke krádeži.
Příběhům jsem chtěl vrátit život v novém kontextu, podat zároveň veselou i smutnou zprávu o stavu našeho světa. Pokud v textu zahlédnete sami sebe, přijměte to prosím třeba jako poctu.
podle Faríduddína Attára
Král, který v sobě nedokázal najít klid, si stěžoval moudrému muži, že jeho srdce není stálé: když přichází radost, nechá se jí příliš unést, a když přijde trápení, klesá až na dno a neví, jak z toho ven. „Mé srdce je jako praporec. Točí jím na žerdi každý náhodný závan větru. Potřebuji stálou připomínku toho, co je pravé a co prchavé.“
Mudrc naslouchal a odpověděl: „Ještě ses nenaučil dívat pod povrch věcí. Tvé oči nedokážou odlišit, co je stálé a co jen přechází. Proto tě rozkolísá každá radost i každý náraz života.“ Pak mu poradil: „Chceš-li se naučit rovnováze, vezmi prsten a nech do něj zvěčnit slova, která ti budou stálou připomínkou.“
Král poslechl. Dal prsten vyrobit a vyrýt do něj nápis. A od té chvíle, kdykoliv prožíval velkou radost nebo hlubokou bolest, pohlédl na prsten a nahlas četl: „I toto brzy pomine.“
V bibli se na pár místech píše, že Boha nikdy nikdo přímo neviděl. Ale
v Exodu 24, 9—10 se píše toto: „Pak
Mojžíš a Áron, Nádab a Abíhú a sedmdesát z izraelských starších vystoupili vzhůru. Uviděli Boha Izraele. Pod jeho nohama bylo cosi jako průzračný safír, jako čisté nebe.“
Celkem sedmdesát čtyři chlápků vidělo Boha. Máme z toho dva verše.
To je všechno.
Na náhrobní stéle je zobrazena zesnulá mladá Athéňanka, která budí zdání, že odpočívá na stoličce a bez pohnutí hledí na svého syna, jehož drží v náručí neznámá stojící žena. Dítě v dramatickém gestu natahuje ruce k matce, ta na něj však nijak nereaguje. Spatřujeme zde tragický kontrast mezi emotivní snahou dítěte dotknout se mrtvé matky a její netečností. Jsou si najednou blízcí i vzdálení. V nápisu vytesaném na násloupí se dozvídáme jméno ženy a také to, že roku 380 př. n. l. zemřela při porodu. Není nic, co by ji mohlo vzkřísit. Ani tenhle text.
Miluju, když lidé dělají věci
Miluju, když lidé dělají věci a vykonávají činnosti. Ráda je pozoruju, jak pijí tekutiny a jedí ohřáté pokrmy. Miluju jejich přítomnost. To, jak jejich tělo vytváří stín. Všechny ty zvuky, které vycházejí z jejich úst. Jak se krčí, když se někde ozve rána nebo na ně vyskočí tmavé zvíře. To, jak nakloní hlavu, když si prohlížejí něco, co drží v prstech. To, jak si sedají blíž k sobě, i to, jak se odvracejí a sledují něco nepřítomného, něco na temné straně hlavy přímo za očima.
Upírku jsme poznali podle velkého vyčnívajícího zubu. Nad ránem jsme ji vytáhli z postele, svlékli a svázanou táhli ulicí. Mohli jsme jí odříznout hlavu nebo končetiny nebo ji položit tváří dolů, aby se zakousla do země, nebo ji spálit nebo jsme jí mohli rozdrtit hlavu kamenem, ale v našem případě jako pojistka posloužila ostrá kosa přiložená k hrdlu, jejíž čepel by jí setnula hlavu, kdyby se po smrti probudila a pokusila se vzpřímit. K palci u nohy jsme jí připevnili těžký visací zámek a spolu s ní pohřbili hedvábný šátek, abychom se v pekle poznali.
obřady
Čchin Š’-chuangův pohřeb vedl jeho
syn a nařídil popravu všech konkubín zesnulého císaře, které neměly syny, aby Čchin Š’-chuangovi dělaly
společnost v posmrtném životě. Po pohřebních obřadech byl vnitřní tunel uzavřen a vnější brána spuštěna, čímž byli všichni řemeslníci uvězněni uvnitř hrobky. Nikdo se tak nedozvěděl, jak fungují mechanické pasti a jaké poklady hrobka skrývá. Nakonec byl vrchol hrobky osázen stromy a rostlinami, aby hrobka vypadala jako prostý, ospalý kopec, který mžourá do věčnosti.
Abychom slavnostně oslavili završení práce taxidermisty Eirika Granqvista s vycpáním Modrého děťátka, uspořádali jsme pro něj a pro Björna Kurtena večeři, kde se podával bizoní guláš. Krkovice mumie Modrého děťátka byla nakrájena na kostky a dušena v hrnci s vývarem a zeleninou. Maso v břišní dutině se zkazilo dřív, než bizon úplně zmrzl, ale v oblasti krku zůstaly malé kousky svaloviny přichycené k lebce. Lvi tam toho nechali tak málo, že maso zmrzlo, dokud bylo ještě čerstvé. Po rozmrazení vydávalo nezaměnitelné hovězí aroma, celkem příjemně smíšené se slabým pachem země, v níž bylo nalezeno, a s lehkým nádechem hub. Maso bylo dobře vyzrálé, ale stále poněkud tuhé a dodávalo guláši silné pleistocénní aroma. Nikdo z přítomných si tento zážitek nenechal ujít.
Pelorus Jack byl delfín, který dobrovolně doprovázel lodě přes nebezpečný
a úzký Cookův průliv. Posádky se bez něj odmítaly vydat na moře, protože věřily, že pokud je Jack nablízku, nehrozí jim ztroskotání, které tu bylo kvůli podvodním útesům běžné. Jednoho dne na něj z paluby parolodě
Tučňák kdosi vystřelil, údajně mladík s tváří jako zatmění měsíce. Jack nebezpečné zranění naštěstí přežil a po nějaké době zase pokračoval v navádění lodí — kromě jediné — Tučňáka.
V roce 1909 parník ztroskotal, a když se potápěl, voda se dostala ke kotlům
a ty vybuchly. Nepřežily ani děti a ženy, které se pokusily nalodit na záchranné čluny. Paměť je širší než průliv.
Chlapíkovi za barem, jenž ve mně vyvolal mylný dojem, že se usmál, když jsem vstoupil, jako bych mu někoho připomínal, jsem nabídl ruku, že se představím, zrovna ve chvíli, kdy se ke mně otočil zády a začal leštit sklenici, zanechav mě s napřaženou paží jako nějaký úkaz.
V tichém hotýlku se rozléhá každé zaštrachání klíče, chodba prázdná, čekám za dveřmi, prosmýknu se kolem recepce, za mnou hlučně klapou podpatky, už jsem venku, nemusel jsem nikoho potkat, nikoho pozdravit, jako bych se vynořil z vody, dlouho jsem zadržoval dech, plný napětí, o rameno se mi otřela větev, stihl jsem uskočit, za stromy zaskřípala tramvaj, kdosi mě z ní pozoruje, ani se neskrývá, a teď kos usedá na trávník, zkoumá ho, vidím, jak jedno oko naklání ke mně, tak blízko.