První brána Megan
KRONOS Navštívenámísta
Farion Kalkus
Automatizovaná analýza textů nebo dat ve smyslu čl. 4 směrnice 2019/790/EU je bez souhlasu nositele práv zakázána.
Catalyst Gate
Copyright © Megan E. O’Keefe, 2021
Published by agreement with the author and the author‘s agents, The Lotts Agency, Ltd.
Translation © Aleš Drobek, 2024
Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2024
ISBN 978-80-275-2020-6
LAUŘE BLACKWELLOVÉ
STANDARDNÍ ROK PRIMY 3543
Ahoj, špione
Sanda Greevová stála na palubě nejmocnější zbraně, jakou kdy lidstvo poznalo, a sledovala živý přenos destrukce Atruxu. Devadesát sedm procent populace města už nežilo. To bylo jediné číslo, na které dokázala myslet, protože absolutní počet mrtvých a komatózních se vymykal jejímu chápání. Zbylá tři procenta proměnila evoluční materie ve tvory, kteří nyní, dezorientovaní a šílení bolestí, táhli městem a ničili, co jim přišlo do cesty, protože neznali svou novou sílu. Nakonec je dozorčí — důkladně prověření a loajální — museli pochytat nebo zneškodnit.
Sanda svírala svůj blaster jako štít, i když ten jí nemohl nijak pomoci. V celém vesmíru nebyla taková zbraň, která by udělala přítrž tomu, co se dělo na Atruxu. Dokonce ani její loď, Světlo, by to nezvládla. Sanda si nebyla jistá, jestli je tato situace zvládnutelná jakýmkoli způsobem.
„Řekni mi, že Anfordová ze systémů Atruxu konečně vytáhla záběry z okamžiku kontaminace,“ prohodila Sanda k Berovi. Ke své lodi.
„Pokud to video zhlédneš, nic se nezmění,“ opáčil Bero.
Zdržoval. Sandě se varovně zježily chloupky na zátylku.
„Neodmlouvej a přehraj to.“
Video se zhmotnilo na hlavní obrazovce, blikavě jako na lidských lodích, přestože Světlo by je dokázalo zobrazit bez sebemenšího zádrhele.
Bero jí dělal naschvály. Sanda málem obrátila oči v sloup, ale tím by mu jen udělala radost.
Lehké podráždění, které si nosila na tváři, bylo jen špičkou ledovce. Pod majorskými prýmky na hrudi a elegantními křivkami primské kombinézy to v Sandě doslova vřelo. Kdyby ji někdo ještě chvíli popichoval, magma by se prodralo na povrch, a to by si nikdo na palubě Světla nepřál.
Video zachycovalo dozorčího, který pronikl úzkými škvírkami v primské bezpečnosti a napojil podezřelý kanystr k atmosférickému mixu Atruxu. Odtud se vlna samoreplikujících nanitů rozšířila do celého ventilačního systému města. Sanda se naklonila k obrazovce a zamračila se. Brnění sedělo. Zbraně seděly. Bezpečnostní oprávnění seděla. Ale tohle nebyl pravý dozorčí.
„To není Rainier,“ prohlásila Sanda. Na to se postava pohybovala příliš nuceně, příliš strnule. A tohle brnění nosil jen jeden další známý podvodník.
Posádka Světla se ošila. Tahle loď nepotřebovala k letu posádku, ale Bero přesto všem zhotovil sedadla a pracovní panely a oni si často hráli s ovládacími prvky a snažili se přijít na kloub internímu fungování Světla. Sanda měla podezření, že ta tlačítka jsou jen obyčejné placebo, ale neměla to srdce se na to Bera přímo zeptat. Její podřízení na svých panelech „pracovali“ i teď.
„Nemůžeme si být jisti,“ podotkla doktorka Minová. „To brnění…“
„Nezamaskuje chůzi,“ oponovala jí Sanda. Minová stiskla rty. Sanda se jí nedivila. Taky chtěla, aby ta postava byla Rainier. Ale už dávno se naučila, že když si člověk lže do kapsy, jen si zbytečně přidělává trápení.
„Bero, můžeš provést analýzu chůze?“ požádala svou loď.
„To ji mám porovnat se všemi lidmi ve známém vesmíru?“
„Ne,“ zachraptělo Arden a zbledlo jako stěna. To slůvko chvíli viselo ve vzduchu, ale pak je sestřelil Noxův ostrý pohled. Sanda to nechala být.
Jules byla jejich kamarádka. Museli to udělat sami, protože ani jeden z nich by Sandě neodpustil, kdyby naléhala, i kdyby už věděli, že je to pravda. „Bero, mám pár videí s Jules, která ti můžu poslat,“ nabídlo se Arden.
„Tohle by neudělala,“ řekl Nox, ale Arden ho neposlouchalo.
Vyťukalo cosi do svého náramkového padu a odeslalo soubory lodi. „Musíme to vědět,“ dodalo tiše.
V Noxovi se vzedmulo odseknutí, ale než je stačil vyštěknout, Bero na hlavní obrazovce spustil dvě videa, jedno vedle druhého. Na jednom se Jules Valentinová blížila k Ardenovic starému činžáku nad Udon-Voodunem. Na tom druhém vcházel dozorčí do velínu vzduchotechniky. Bero lidem ve svých útrobách zobrazil srovnávací metriku nad oběma postavami. Jinak ale mlčel. Ani nic říkat nemusel.
„To je ona,“ řeklo Arden.
Sanda na sobě nedala znát vzrušení. Rainier Lavauxová uměla mistrovsky zahlazovat stopy. Sanda však pochybovala, že totéž lze říct o Jules Valentinové. Tu ona najít dokáže. A Jules ji dovede k Rainier. I když jí bylo jasné, že Nox a Arden z toho na větvi nebudou.
„Béčko, sežeň mi Anfordovou,“ poručila Sanda své lodi.
„Nejsem tvůj osobní asistent.“
Sanda tentokrát obrátila oči v sloup a požádala o prioritní hovor se svou nadřízenou. Na obrazovce se během několika sekund zhmotnila tvář generálky Anfordové, která překryla obě videa s Jules. Anfordová při pohledu na Sandinu neobvyklou posádku a cizí palubu Světla ani nehnula brvou. Bylo úžasné, jak rychle se lidstvo přizpůsobilo.
„Greevová, řekněte mi, že něco máte.“
„Ten dozorčí, co na Atruxu vypustil nanity, je Jules Valentinová.“
Generálka přimhouřila oči. „Ne Rainier? Víte to určitě?“
„Valentinová možná jednala na Rainieřin rozkaz, to nevím, ale Bero si je jistý, že v té zbroji byla navlečená ona.“
„A vy podle všeho Berův úsudek nehodláte zpochybňovat?“
„Za svou inteligenci jsem si už párkrát vysloužil uznání,“ ohradil se Bero.
Sanda potlačila úsměv. „Chci ji dopadnout. Valentinová by nás mohla dovést k Rainier.“
„Souhlasím. Ale dostaňte ji živou, Greevová.“ Anfordová se podívala do strany a stiskla rty. „Potřebujeme co nejvíc informací.“
Devadesát sedm procent. To číslo měla Sanda vypálené v srdci.
Podobný cejch bolesti se zračil kolem očí i Anfordové.
„Seženu vám odpovědi,“ řekla Sanda.
„Na Atruxu vydržte. Nemám teď na rozdávání, ale nějaké posily vám pošlu.“
Sanda se pomalu, záměrně rozhlédla po palubě Světla. „Při vší úctě, žádné další zbraně nepotřebuji. Jen by mě brzdily.“
Anfordová zaťala zuby a chvíli její odpověď vstřebávala.
„Dobrá tedy. Já a vrchní ředitelka Okonkwoová vám dáváme volnou ruku k tomu, abyste zrekvírovala, co budete potřebovat. Hodně štěstí, Greevová.“
„Hodně štěstí i vám.“ Sanda zasalutovala a Anfordová přerušila spojení.
„Víte určitě, že nám to bude stačit, velitelko?“ zeptala se Conwayová.
Sanda to nevěděla určitě. Jenže tuhle pochybnost nemohla nechat jen tak vyhnít. „Je to naše nejlepší šance. Bero, uměl bys najít tu loď, kterou odletěla Valentinová?“
„Naposledy byla identifikovaná při průletu bránou do systému Ordinal.“
„Tak tam začneme.“
Arden se otočilo i se svou židlí a podívalo se jí do očí. „Rainier k tomu Jules přinutila.“
Sanda mu pohled oplatila. Periferním viděním si všimla Noxova napjatého postoje i toho, jak všichni ostatní čekali na její odpověď se zatajeným dechem. Nikdo nebyl nadšený
z vyhlídky na lov na ženu, kterou ještě nedávno zachraňovali. Nikdo si nechtěl přiznat, že sympatizoval s netvorem.
Sanda to chápala, ale neměla na vybranou. „Najdeme ji,“ řekla. „A sami se jí zeptáme.“
„Sando,“ řekl Bero napjatým hlasem.
Sanda se zamračila. „Co se děje?“
„Registruji úzký paprsek z neznámého zdroje.“
„Má vůbec Světlo nějaký transpondér, na který by se dal namířit úzký paprsek?“
„Nemá.“
„Pusť to.“
Obrazovku vyplnila tvář tak povědomá, že kdyby Sandě v žilách pořád nekoloval emocionální koktejl vzteku a odhodlání, nejspíš by se musela posadit.
Pod očima se mu rýsovaly nové stíny a spodní čelist mu přikrývalo husté strniště. Tmavě hnědé vlasy měl v nízkém G stažené do drdolu, a když se mu Sanda podívala přes rameno, viděla elegantní geometrii špičkového raketoplánu. Ale ty šedé oči, ty byly pořád stejné, i když trochu smutné.
„Ahoj,“ řekl Tomas Cepko tenkým, obezřetným hlasem. „Jsem na Ordinalu. Musíme si promluvit.“
„Vypadáš hrozně,“ odtušila Sanda.
Tomasovi zacukalo v koutku oka, ale pak mu na rtech vykvetl drobný, vřelý úsměv. „Taky tě rád vidím.“
„Věř tomu nebo ne,“ řekla Sanda a gestem obsáhla svůj můstek, „ale mám trochu napilno.“
„Jde o tu kouli, kterou jsi objevila na palubě Světla,“ řekl Tomas s dočista nečitelným výrazem ve tváři. „Která obsahovala instrukce pro výrobu evoluční materie.“
„Kurva, jak to…?“ Nox udělal krok vpřed, jako by se chtěl protáhnout obrazovkou a špeha na druhé straně uškrtit. Sanda se mu nedivila.
„Posádko,“ řekla pevně. „Seznamte se s Nazkou Cepkem, prvotřídním špionem a univerzálním kreténem.“
Tomas stiskl rty a sklopil zrak. „Já… všechno můžu vysvětlit.“
„Tohle mě teď opravdu netrápí.“
„Ahoj, Tomasi,“ pozdravil Bero.
Tomas vykulil oči. Naklonil se ke kameře a přitiskl ruce k ovládacímu panelu svého raketoplánu. „Kristepane, hrozí ti něco?“
Nox si odfrkl, což nakrknutou Sandu zahřálo u srdce. „Já téhle lodi velím, Nazko, a ráda bych věděla, jak jsi ke mně, do prdele, protlačil ten úzký paprsek.“
Tomas jí věnoval šibalský úsměv. Sanda by ho do něj nejraději praštila. „Vypadá to, že si máme navzájem co říct.“
„Nemám ve zvyku dělit se o informace se špiony.“
Tomas zkřivil tvář a promnul si hruď. „Jo, nezapomněl jsem. Hele, nevím, co se děje s flotilou nebo proč jsi na té lodi s Berem, ale znám tě, Greevová, a vím, že se chystáš na Rainier. Nedivím se ti, ale nejdřív bys měla něco vědět. Musím ti něco ukázat.“
„Velitelko Greevová,“ štěkla Sanda. Ten kretén Cepko byl posledním člověkem, kterého by nechala podrývat svou autoritu. „A jestli ti jde o rande, miláčku, na to jsou programy.“
„Velitelko,“ řekl Bero s krapet větším respektem než obvykle, „nerad tě ruším při sekýrování Tomase, ale napadlo mě, že to souvisí s tou koulí.“
Tomas se opřel, zkřížil ruce a povytáhl obě obočí. „Díky, Béčko.“
„Nemám tě rád, Tomasi.“
Sanda se zazubila. „No dobře. Stejně letíme přes Ordinal. Pošli svou polohu Berovi a promluvíme si. Ale jestli mě tam taháš zbytečně, přísahám při celé Primě, že tě vykopnu z přechodové komory.“
„To ti věřím,“ řekl Tomas s nepatrným zachvěním, pak se ovládl a blýskl po ní okouzlujícím úsměvem, což ji rozčílilo ještě víc. „Uvidíme se brzy.“
Sanda přerušila signál, žuchla sebou do kapitánského křesla a zavřela oči, aby se uklidnila. Z toho zatraceného chlapa měla pokaždé pocit, že s dalším nádechem se jí znovu ozve bolest hlavy související s výmazem vzpomínek, že ji každou chvíli znovu sevřou ta muka okamžiku, kdy se jí svět rozpadl na kusy.
„Fakt myslíš, že je to dobrý nápad, zaplétat se s dalším Nazkou, šéfová?“ prohodil Nox. „Minule to nedopadlo moc dobře.“
Sanda si promnula tvář. „Právě kvůli tomu poslednímu případu to chci znovu risknout. Okonkwoová z Nazky nevypáčila vůbec nic, jenže oni evidentně o tom, co se děje, něco vědí, jinak by neposílali Novaka na Janus. Tomas každopádně ví o té kouli. Jak říkala Anfordová, potřebujeme co nejvíc informací, a to je specialita Nazky.“
„Samozřejmě si uvědomuješ, že on zase něco potřebuje od tebe,“ podotkl Bero.
Sanda ho zkusila probodnout pohledem, ale to moc nešlo, vzhledem k tomu, že Bero existoval všude kolem ní. „Jo, Béčko, uvědomuju. S prolhanými kretény mám své zkušenosti.“
„Co myslíš, o co mu jde?“ prohodil Nox.
„To nevím,“ přiznala Sanda. „Ale až zjistíme, oč mu jde, uděláme si z toho mnohem lepší představu o tom, co Nazca opravdu ví, než z nějaké pofiderní informace, na kterou mě Cepko láká.“
„Sando,“ řekl Bero s hraným rozhořčením, „z tebe se stal hotový cynik.“
Sanda mu věnovala křivý úsměv. „Učím se od těch nejlepších.“
Jenže ji kupředu nehnal cynismus. Rainier by řekla, že se bojí, a možná by měla částečně pravdu. Při pohledu na Atrux devastovaný neviditelnou bouří jí bezpochyby tuhla krev v žilách, ale to nebyla příčina té změny, která se v ní odehrála. A nestalo se to ani tehdy, když vyklopýtala z outsiderské osady
doktorky Minové a zjistila, že to nestihla — sekundární brána soustavy Ady se mezitím roztočila a její zpětný ráz málem pohřbil i Sandinu rodinu.
Ne, první záchvěvy té změny pocítila, když seděla u toho ovládacího pultu v outsiderské osadě, úplně sama, a čekala, až přijde Rainier Lavauxová a zabije ji. Jenže ona se jí nebála. Dokonce se nebála ani smrti.
Držela v ruce spoušť elektromagnetického pulzu, který nakonec Rainier usmrtil, a vychutnávala si pocit, jaký předtím nepoznala. Toho dne se v ní vzedmula tsunami pomsty, a přestože Rainier tehdy s takovou jistotou prohlásila, že základní hybnou silou lidstva je strach, Sanda v tu chvíli věděla, že jí dodává sílu vztek. Ne zoufalý, neartikulovaný hněv vznětlivých povah, ale něco hlubšího.
Něco elementárního.
Rainier Lavauxová zosobňovala hrozbu všemu, co Sanda milovala. Už jednou tu absolutní ztrátu zakusila a o přídavek nestála. To tu mrchu raději spálí na popel.
STANDARDNÍ ROK PRIMY 3543
Stůl pro dva
Místo raketoplánu ukrytého v bezedné prázdnotě poslal Tomas Berovi souřadnice restaurace v Alexandrii-Ordinalu, hlavním městě soustavy. Po krátkém hledání se ukázalo, že restaurace se nachází uvnitř hotelu Stellaris a rezervace je na jméno Jacob Galvan. Sanda Tomase naposledy viděla v hotelu stejné společnosti na jiné planetě, v pokoji rezervovaném na stejné jméno. Pak Tomas zmizel a nechal ji, aby se sama vypořádala s následky čipu ukrytého ve své hlavě.
Buď byl bezostyšný — to bylo pravděpodobné —, nebo to od něj byl nefalšovaný projev důvěry, signál, že mu nejde o vstup na palubu Světla, že si chce opravdu jen promluvit. Anebo si vážně myslel, že Bero ji znovu zajal, a tak ji chtěl vylákat z lodi, aby se dozvěděl pravdu z jejích úst.
Sandu v koutku duše napadla ještě jedna možnost — třeba ji chce znovu vidět někde, kde by nad nimi nevisel stín války. Ale ta naděje neměla dlouhého trvání. Takže teď zaparkovala Světlo na oběžné dráze, zamaskované, a jednoduchým raketoplánem se dopravila k vesmírnému výtahu.
Ta zajížďka se jí vůbec nezamlouvala, nicméně přestože disponovala nejmocnější zbraní ve vesmíru, potřebovala informace. Aby získala taktickou výhodu nad Rainier. Aby získala zpět kouli s instrukcemi pro výrobu evoluční materie a uzdravila komatózní obyvatele Atruxu.
Stellaris byl nejluxusnějším hotelovým řetězcem ve vesmíru a budova v hlavním městě Primy jeho nejzářivějším klenotem.
Tady se procházeli lidé v oblečení ze sametu a flitrů, na neskutečně vysokých podpatcích, s obzvlášť vysokými rozparky a ve smokinzích šitých na míru podle poslední módy.
Sanda však kráčela k recepci po rozlehlé mramorové kolonádě ve své primské kombinéze, magnetických botách a v majorském kabátu. Když jí na něj znovu našili loga Primy, nechala si pod prýmky na hrudi vyhotovit název Světla doplněný elegantní siluetou lodi. Anfordová jen přikývla, když její úpravy viděla.
Nemělo smysl skrývat, co je Sanda zač. Nemělo smysl tajit existenci Světla poté, co Sanda s tím stříbřitým leviatanem zakotvila na oběžné dráze Ady, všem na očích. Mimozemská technologie byla odjakživa součástí Primy a teď bylo načase vyjít s ní na veřejnost.
Vrchní číšník hotelové restaurace si tím podle všeho nebyl úplně jistý.
Sanda se konečně zastavila krok od jeho pultíku. Pečlivě upravený muž navenek ani nehnul brvou, ale pohledem postupně sklouzl z jejích ošoupaných bot k prosté kombinéze a pak k prýmkům na hrudi. Bleskově zvážil všechna pro a proti a pak ji zdvořile přivítal jako každého váženého hosta.
„Velitelko Greevová, jste očekávána. Pan Galvan už dorazil. Mohu vám vzít kabát?“
„Ne.“ Sanda pod ním totiž skrývala dva špičkové blastery připnuté k bokům, dnes večer zřejmě nejdražší doplňky v celé restauraci. „Zaveďte mě k němu.“
Vykročila za ním a nechala ho vyprávět o dlouhé a slavné historii hotelu, zatímco se proplétali mezi stoly osazenými oslnivou smetánkou Ordinalu.
V takto vybrané restauraci se obvykle neobsazovaly všechny stoly, aby se hostům dopřál pocit soukromí, iluzorní dojem, že se nacházejí na okouzlujícím utajeném místě, přestože ve skutečnosti byla jejich místa rezervována na roky dopředu.
Sandě nešlo na rozum, jak se sem Tomas tak narychlo vnutil, ale třeba celý hotel vlastnila Nazca. Odposlouchávat hosty v takové restauraci by určitě mělo cenu zlata.
Ani štědré rozestupy mezi stoly však nestačily, aby Sanda zůstala inkognito. Ti, kdo chodili do Stellaris na večeři, chtěli být jednak viděni a jednak chtěli vidět, pročež jakkoli se číšník snažil o nenápadnost, zatímco Sandu vedl mezi stoly, konverzace utichaly a pohledy stolujících se za nimi zvědavě otáčely.
Sanda za zády slyšela šuškání.
Přemýšlela, jestli ji užírá víc, že Tomas věděl, že tu dnes večer neunikne pozornosti a stane se předmětem drbů, nebo že s tím nemůže nic dělat.
Recepční zpomalil u nízkého stupínku v zadní části restaurace. U masivního okna s výhledem na nesmírné panorama Alexandrie-Ordinalu stál osamělý stůl.
Ještě před pár měsíci by jí ten výhled vyrazil dech. Teď se jí z něho zvedal žaludek. Kolik lidí se hemžilo v ulicích pod zdejší atmosférickou kupolí? Ordinal byl pravděpodobně nejbezpečnějším městem v celé Primě, jenže před biologickým útokem se cítila bezpečná všechna primská města, dokud Jules Valentinová nesrazila Atrux na kolena.
„Tady, velitelko.“ Vrchní číšník jí přisunul židli a ona se posadila. „Mohu vám doporučit náš nový ročník, čerstvý z Elysie…“
„Nebudu jíst, děkuji.“
Pokud se na číšníkově dosud uhlazené fasádě konečně objevila prasklina, Sanda to nepostřehla, protože měla oči jen pro muže sedícího naproti ní.
Tomas se opíral předloktími o ubrus barvy šampaňského a nakláněl se k ní s lehkým úsměvem a očima, které byly na člověka, který působil tak nonšalantně a na tváři neměl snad jedinou vrásku, podivně ztrápené. Na sobě měl šalvějově zelenou hedvábnou košili s vyhrnutými rukávy a tmavé kalhoty u kotníků dostatečně rozšířené, aby pojaly i robustnější magnetické boty na jeho nohou.
Sanda se v módě vůbec nevyznala, ale soudě podle té, kterou tu zatím viděla, sem Tomas dokonale zapadal. No ovšem. Špion. Nechal ji, aby na sebe strhla všechnu pozornost, zatímco sám zůstával nepovšimnut. Sanda od začátku věděla, že je to hra, ale řekla si, že to snad nějak přežije. Mýlila se.
„Tomasi,“ pozdravila svého společníka. Vrchní číšník pochopil a vzdálil se bez jediného zašustění svého příliš těsného obleku. Sanda vrhla významný pohled na Tomasovy magnetické boty. „To je od tebe troufalé.“
„Musíš být připravená na všechno,“ pokrčil Tomas rameny a jeho formální zdvořilý úsměv ztvrdl v něco opravdovějšího. „Pod tím kabátem máš blaster třídy Pulsar?“
„Ne jeden. Ale ty, jak vidím, jsi přišel neozbrojený.“
Tomas rozpřáhl paže. „Nenapadlo mě, že bych na schůzku s tebou měl chodit ozbrojený, Sando.“
„Tvůj špionážní instinkt tě zklamal. Poslední dobou s Nazkou moc nevycházím.“
Jeho úsměv se konečně rozpadl v prach. „Slyšel jsem.“
„Jestli to byl tvůj přítel…“
„Ne, neomlouvej se. V Nazce žádní přátelé nejsou.“ Tomas se dlouze napil jantarového koktejlu ze sklenice ozdobené oranžovým cukrem a zakroutil hlavou.
„Že sis nedal spíš to elysejské víno,“ prohodila Sanda. „Nejsi náhodou odtamtud?“
Tomas se znovu napil, tentokrát ještě déle. „Překvapuje mě, že si to pamatuješ.“
„Jedna z mála vzpomínek, ze které mě dneska nebolí hlava.“
Tomas k ní chtěl natáhnout ruku, všiml si jejího pohledu a zarazil se. Ruku položil na stůl mezi ně, pokrčenou a zvadlou.
„Proto tady nejsem. Mám spoustu práce, špione, ale ty jsi vyřkl jedno kouzelné slůvko, kvůli kterému jsem vytáhla paty ze své lodi, kde bych mimochodem teď byla mnohem raději. Přišla jsem zjistit dvě věci, Tomasi: Co o tom všem víš a jak jsi propašoval úzký paprsek ke Světlu?“
„Nemyslíš Bera?“
„Nemyslím. Jsou to samostatné entity, dokud se Bero nerozhodne jinak. A odpověz na otázku.“ Tomas po ní blýskl úsměvem, ze kterého jí zahřálo na hrudi, ale ona ten ohýnek rychle uhasila.
„Sanda Greevová, rovnou k věci jako vždy.“ Zavrtěl hlavou a hodil do sebe poslední doušek svého drinku. „Vím, kde to je, a vím, jak to získat, ale sám to nedokážu.“
„Nemám důvod se domnívat, že zrovna neplníš pracovní povinnosti, a že pokud tu kouli znovu dostaneme do ruky, že ji obratem nepředáš svým nadřízeným. Řekni mi, kde je, a já si pro ni dojedu bez tebe.“
V očích se mu mihl stín. „Myslím, že beze mě ji nedostaneš.“
„Moje posádka je mimořádně schopná.“
„Ale na tohle nemá.“
„Tomasi,“ sykla Sanda a naklonila se k němu. Tomasovi zacukalo v čelisti. „Ať už jde Nazce o cokoli, vykašli se na to. Vím, že tvá práce je pro tebe vším, ale ta koule by mohla být klíčem k uzdravení Atruxu. Nedovolím, nemůžu dovolit, aby mi ji Nazca vyfoukla.“ Tomas zakroužil svou prázdnou sklenkou. „Nepředám ji Nazce.“
„Nevěřím ti ani nos mezi ušima.“
„Já vím. Já ji Nazce nepředám, protože už v ní nejsem. Nechali mě shořet, jak my špioni s oblibou říkáme. Odřízli mě. Odvrhli. Jsem sám.“
Klidně se jí díval do očí, a i když ona mu každou buňkou svého těla chtěla věřit, v sázce toho bylo příliš. Zdráhavě rýpla do zásadní mezery v jeho příběhu. „Jsi tu registrovaný jako
Jacob Galvan, což je persona Nazky. Kdyby tě opravdu odřízli, byli by tu do pár minut a nechali tě shořet doslova.“
„No právě.“ Tomas k sobě otočil předloktí a zkontroloval si čas na náramkovém padu. „Vážně je škoda, žes nepřišla včas. Mohli jsme si ještě naposled objednat na účet Nazky.“
Vtom explodovalo sklo a je zasypal třpytivý déšť.
Sandino tělo reagovalo dřív než její hlava. Odstrčila židli a překlopila stůl. Pohnula se, aby Tomase stáhla za košili k zemi, ale ten už klečel na jednom koleni za stolem pro dva jako za dřevěným štítem.
Práskl výstřel z blasteru. Stůl, který Sanda jednou rukou svírala, se zachvěl. Zápach hořící látky a syntetického dřeva přebil příjemné vůně vína a jídla. Alespoň že tahle restaurace byla tak přepychová a stoly tady nebyly z překližky.
Sanda zaklela, tasila vlastní blaster, rychle vystrčila hlavu, aby se ujistila, že nezasáhne žádné civilisty, a pak opětovala palbu směrem do kuchyně, odkud přišly výstřely.
Lidé křičeli, sklo se tříštilo, a když se Sanda setkala s Tomasovým pohledem za jejich dočasným úkrytem, který je kryl jen natolik, aby jejich nevidění nepřátelé nezasáhli nic důležitého, cítila, jak se v ní vzedmul hluboce zakořeněný ochranný instinkt smísený se vztekem.
„Tys věděl, že si pro tebe přijdou, a nevzal sis zbraň?“
Tomas pokrčil jedním ramenem. „Zbraně by mi sebrali hned u dveří a ty s sebou vždycky nosíš dvě. Nepřišla jsi snad sama, ne?“
Na Sandině náramkovém padu se rozsvítila žádost o prioritní hovor od Noxe. Přijala ho. „Ti zmrdi jsou zalezlí v kuchyni,“ hlásil Nox. „Conwayová hlídá vstupní dveře a pouští ven civilisty, ale tobě čistý průchod slíbit nemůžu. Špion ještě žije?“
„Navzdory všem očekáváním,“ utrousila Sanda. Další výstřel z blasteru se propálil stolem a málem jí ožehl ucho. Možná to dřevo přece jen nebylo tak tlusté.
„Až já ho dostanu do ruky…“
„Klid, Noxi. Vyčistěte tu kuchyni, chyťte jednoho živého a hlavně pozor na civilisty.“
„Jo, jo,“ zabručel Nox a přerušil hovor.
Tomas na ni povytáhl obočí. Sanda se na něho zazubila — nemohla si pomoct — a vtlačila mu do dlaně svůj druhý blaster. „Jestli tady umře jediný civil, vyřídím si to s tebou.“
„Rozumím, velitelko Greevová.“
Bylo jí vážně dost nepříjemné, že jí po tom všem zamravenčilo v zádech, když uslyšela svou funkci z jeho úst.
Znovu vykoukla zpoza stolu a spolu s Tomasem vypálila na útočníky z Nazky.
STANDARDNÍ ROK PRIMY 3543
Nejrychlejší úniková
trasa vede přes
Sanda střílela, dokud opětovaná palba neustala, pak přeskočila stůl a vrhla se k silnému mramorovému sloupu. Tomas jí byl těsně v patách. Za neprůstřelným úkrytem si zpod svého padu vylovila sluchátko a strčila si je do ucha.
„Jsem na příjmu. Hlaste se.“
„Mám kamery v kuchyni,“ oznámilo Arden. „Vypadá to, že deset ozbrojenců vniklo dovnitř služebním výtahem, zrovna když ses bavila s číšníkem, a vyhnalo kuchaře a personál ven. Pokud vím, všichni jsou v pořádku. Tys trefila dva útočníky do hrudi a jednoho do břicha, ale nepoznám, jestli jsou mimo hru. Nox dostal jednoho do hlavy.“
„To si kurva piš,“ řekl Nox.
„Přední dveře jsou zajištěné,“ hlásila Conwayová. „Vrchní číšník lifruje ven civilisty, jako by to dělal každý den.“
„Tomasi,“ řekla Sanda. Za mramorovým sloupem se k sobě tiskli tak těsně, že Sanda cítila, jak se mu zvedá a klesá hruď. Tomas přikývl, že poslouchá, ale hlavu měl dál odvrácenou a hlídal si svou stranu. „Arden jich napočítalo deset, jeden potvrzený zabitý, tři možná mimo, ale nepočítej s tím. Jsou soustředění v kuchyni. Jsou to tvoji lidé, jaká je jejich taktika?“ Tomas zavrtěl hlavou. „Když si Nazca přijde pro někoho ze svých, nepoužívají taktiku, na kterou by dotyčný mohl vyzrát.“
„No výborně. Noxi?“
„Šéfová?“
„Kuchyně má dva přístupy. Pokrop je u severního východu, já jdu dovnitř jižním. Arden, můžeš zamknout služební výtah a všechny zadní vchody?“
„Dávno hotovo.“
„Můžu něco navrhnout?“ podotkl Bero.
„Jen navrhuj, velké Béčko,“ řekla Sanda.
Tomas se ušklíbl.
„Mohli byste zkrátka utéct, k přestřelce není důvod.“
Sanda popadla Tomase za temeno a zaryla mu prsty do vlasů. Všechny svaly v jeho těle rázem ztuhly a kůže na hlavě se mu pod jejím dotykem rozpálila. Sanda mu silou otočila hlavu k sobě a tvrdě se mu zadívala do očí.
Možná byl jedním z nejlepších agentů ve vesmíru, ale bez přípravy před ní nedokázal zamaskovat své fyzické reakce. Ve tváři se mu zračila panika a naděje, když si ho přitáhla blíž.
„Přijdou si pro tebe ti lidé, když teď hned utečeme?“
„Ano,“ řekl tak blízko, že jí jeho dech ovanul rty. Sanda mu zatlačila hlavu zpátky a znovu se k němu obrátila zády. Tomas se chvěl. Nevšímala si toho.
„Dobře. Nerada bych, aby nás pronásledovala smečka Nazků všude, kam se hneme. Navrhuju, abychom si tady zjednali takový respekt, že nám celá ta kreténská organizace dá definitivně pokoj. Co vy na to?“
Na společném kanále se dočkala hromadného souhlasu. Zavřela oči a nadechla se, aby se soustředila. Trochu ji hryzalo svědomí, že z Tomase tak nevybíravě vymáčkla odpověď, ale pravda se v poslední době hledala těžko a ona potřebovala vědět, proč střílí, než začne znovu mačkat spoušť.
„Na místě,“ zašeptal Nox.
Sanda zkontrolovala stav nabití blasteru, vykoukla zpoza sloupu a vystoupila z krytu. Emoce, které v Tomasovi vyvolala, měl špion znovu pod kontrolou. I on se vyklonil z krytu a oba
společně kropili vstup do kuchyně, dokud se rozstřílené kusy kyvných dveří neválely na zemi.
Okamžitě se vrhli ke vchodu a přitiskli se zády ke stěně, každý na jedné straně, přičemž se úzkostlivě vyhýbali očnímu kontaktu.
„Další dva jsou ze hry,“ uslyšela Sanda Ardenovic hlas ve sluchátku. Ukázala Tomasovi dva prsty. Ten přikývl.
Noxova puška se na severní straně kuchyně rozburácela k životu. „Další tři.“
Sanda ukázala tři prsty. Tomas povytáhl obočí, ale znovu přikývl. Někdy si Sanda říkala, jestli tou nejstrašidelnější zbraní v jejím arzenálu není Světlo, ale Nox.
„Dva jdou k tobě,“ varovalo ji Arden. „Průměrné výšky. Žádné viditelné brnění. Jeden u každé stěny.“
Sanda poděkovala vesmíru za Arden Wyke, vyklonila se do vchodu bez dveří a dvakrát vypálila dřív, než Nazkové, kteří se k ní blížili, stačili zareagovat. Vběhla do kuchyně, skluzem se skryla za pojízdný vozík z nerezové oceli, napočítala do tří a pak vyskočila a začala divoce pálit do všech stran, zatímco Tomas za ní sundal v krátkém sledu tři útočníky téměř stejně spolehlivě jako Nox.
„Čisto,“ hlásilo Arden.
Sanda neodložila zbraň. Přes bublání hrnce na sporáku zaslechla tichý zvuk někde na podlaze — škrábání nehtů o dlaždice a kov, prsty natahující se po zbrani.
Periferním viděním spatřila, jak do kuchyně vrazil i Nox a namířil svou pušku do prostor pár kroků před ní. Nemusel se obtěžovat, ale ona to kvitovala s povděkem. Sanda obešla přípravnou stanici a našla jednu Nazku v kaluži krve. Žena si jednu ruku tiskla k břichu a druhou šmátrala po nedalekém blasteru. Sanda zbraň odkopla a přidřepla k ní.
Nox a Tomas se k ní rozběhli, ale ona prudce vzhlédla a pohledem je zastavila. Koutkem oka zaregistrovala, jak se Tomasův prst zastavil kousek od spouště.