KRONOS Navštívenámísta
Farion Kalkus
Chaos Vector
Copyright © Megan E. O’Keefe, 2020
Published by agreement with the author and the author’s agents, The Lotts Agency, Ltd.
Translation © Aleš Drobek, 2023
Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2023
ISBN 978-80-275-1767-1
TUTO KNIHU VĚNUJI SVÝM DRAHÝM PODIVÍNŮM Z WORKSHOPU
MURDER CABIN. LEPŠÍ PARTU KAMARÁDŮ JSEM SI NEMOHLA PŘÁT.
STANDARDNÍ ROK PRIMY 3543
První den na útěku
Médiím trvalo dvanáct hodin, než z válečné hrdinky Sandy Greevové udělala vražedkyni. Všechny kanály zaplnily falešné záběry, na kterých Sanda vystrčila Strážce Lavauxe z přechodové komory, přestože ve skutečnosti se jí on snažil podříznout krk. Ovšem Sandu ten podvrh spíše hřál u srdce. Bylo náramně uspokojivé sledovat, jak vlastnoručně vyhazuje Lavauxe do vakua, i když to znamenalo, že je teď za zločince.
Mohla se schovat, přežít to. Počkat, až vyšetřování prokáže, že jsou záběry zmanipulované, a pak se vítězoslavně vrátit. Její otec Graham už jim zařídil útočiště na Pozu, polozapomenutém měsíci v soustavě Atrux.
Tam Sanda bude mít příležitost smýt si trochu té krve z rukou. Nepodaří se jí to úplně, vražda na člověku obvykle zanechá doživotní stopu, ale mohla by tam vést klidný život, třeba se i vrátit do armády, až se prach usadí. Přijala by jakoukoli hodnost, kterou by jí generálka Anfordová nabídla, a nevystrkovala by hlavu, dokud by si svou pošramocenou pověst aspoň trochu nenapravila.
Na Pozu nenajde odpovědi, ale mohla by tam najít život. Takový, který by se aspoň vzdáleně podobal tomu, jaký si naplánovala, než jí ho Bero tam mezi hvězdami rozcupoval na kousky. Na Pozu nikdy nenajde cestu k souřadnicím ukrytým ve své lebce. Na Pozu by mohla být v bezpečí.
Ale ani v bezpečí nadosmrti nezapomene na to, co zažila. Bezpečí neodradí Bera od jeho zoufalé touhy po svobodě. Nevyoperuje jí z hlavy ten nelegální strážcovský čip s tajnými souřadnicemi a nesprovodí ze světa fakt, že se ji Strážce Lavaux kvůli němu pokusil zavraždit.
Kdyby se naopak vydala na Atrux, možná by nějaké odpovědi vyslídila. Tomas by odtamtud mohl využít své špionážní kontakty a proklepnout si ty souřadnice, aniž by spustil nějaké alarmy. Na Atruxu by se pustila do studia tajemství, které má ukryté v hlavě.
Na Pozu by se ukryla. Na Atruxu by vytáhla do války.
Zadala souřadnice do počítače a Grahamův náklaďák změnil dosavadní kurz. Srdce měla až v krku, když jim grafika na displeji ukázala, jak se odchylují od naprogramované trasy na okraj soustavy k Pozu a prudce se stáčejí k vesmírnému výtahu, který je proveze atmosférickou kopulí až do hangáru města Alexandria-Atrux.
Přístrojová deska zezelenala — příchozí hovor z řízení letového provozu.
„Nákladní lodi, tady je centrála doků Alexandrie-Atruxu. Jste mimo kurz.“
Graham se naklonil k palubní vysílačce. „Centrálo, potřebujeme lékařskou pomoc. Na Pozo nemůžeme pokračovat.“
„Nákladní lodi, žádáte o mediplán?“
„Negativní, tak urgentní to není. Jen potřebujeme nemocnici dřív než za ty tři týdny, za které bychom dorazili na Pozo.“
„Rozumím. Zadejte, prosím, přístupovou sekvenci Falcon, umělá inteligence vás přijme.“
„Rozumím, centrálo.“ Tomas, Sanda a Graham se posadili do akceleračních sedadel a vydechli tak zhluboka, že by se jim zamlžila přední obrazovka, kdyby to bylo možné. Graham zadal přistávací sekvenci a navigační inteligence lodi přenechala řízení atruské centrále.
„To na tom nebylo nejtěžší,“ upozornil Tomas.
„Nekaž nám radost,“ ucedila Sanda.
„Má pravdu, holka.“
„Zase přesila dva proti jedné. A to mám vydržet ještě dvanáct hodin.“
„My nejsme…“ řekli Graham a Tomas jednohlasně. Všichni tři propukli v nervózní smích.
„No dobrá.“ Sanda dlaněmi pevně stiskla područky svého křesla, aby si trochu protáhla unavené svaly. Náklaďák zavibroval a naváděcí systém zahájil brzdnou proceduru. „Jak vysvětlíme, že na letovém seznamu chybí dva pasažéři, tati? Navíc si ověří naše identy a zjistí, že mě hledají k výslechu v případu Lavauxovy smrti.“
Graham pokrčil rameny. „Jestli se na to v doku vůbec někdo zeptá, prostě řeknu, že jsem vás najal na poslední chvíli, protože se mi porouchaly paletové zvedáky a svaly jsou takhle narychlo vždycky levnější než nové vybavení.“
„Tak se možná vykroutíš z pokuty za neúplný letový seznam, ale Sandin ident tím nevysvětlíš,“ podotkl Tomas.
„Hele, tvůj ident je teď taky horké zboží.“
„Můj?“ Tomas rozhodil rukama. „O čem to mluvíš? Podle tohohle padu na mém zápěstí se jmenuju Jacob Galvan. Naštěstí pro nás je Jacob Galvan držitelem titanového členství hotelového řetězce Stellaris. Až vystoupíme z téhle popelnice, vyspíme se v pravých prachových peřinách.“
Sanda přimhouřila oči. „Když jsi takový špionážní mág, tak zakouzli i můj ident.“
„To nejde. Tenhle jsem si připravil předem už dávno, kdybych se během operace potřeboval zdejchnout. Aby nová identita vypadala autenticky, musel bych mít přístup do hromady databází. A kdybych z nich stáhl data na tuhle loď, pak by mi žádná kouzla nepomohla. Někdo by si toho zaručeně všiml.“
„Biran ten průšvih s Lavauxem vyřeší, to se neboj.“ Grahamovo křeslo zavrzalo, když se k Sandě její táta naklonil a stiskl jí rameno.
„Ruce podél těla,“ řekla Sanda bezmyšlenkovitě. Když se učila pilotovat bitevník, připadalo jí to jako pěkná pitomost. Pravidlo držet ruce neustále tak, aby se kolem těla mohl zavřít evakuační modul, tenkrát všichni měli za zbytečné — vždyť kdo by se staral o tak nepravděpodobnou eventualitu. Dodržovali ho, jen když na dveře zaklepali bezpečnostní inspektoři.
Sanda si říkala, že kdyby vážně došlo na nejhorší a evakuační modul se kolem ní zaklapl, pak by to za těch pár ucvaknutých prstů stálo. Zasvědilo ji na stehně a ona si inkriminované místo promnula mezi dvěma prsty. Teď už jí to tak pitomé nepřišlo.
„Promiň, promiň.“ Graham stáhl ruku zpátky a zatahal se za kombinézu z FitFlexu, která se mu lepila na hruď. Vždycky si stěžoval, že mu těsný materiál dráždí chloupky na prsou.
A Sanda zase odpovídala, aby to překousl a kombinézu si poctivě oblékal, protože člověk nikdy neví, kdy na něho vybafne tvrdé vakuum a kousne ho do zadku.
„Všichni máme nervy nadranc,“ řekl Tomas.
„Přestaň,“ zavrčela Sanda.
„Co?“
„Deeskalovat situaci.“
Ticho. Sakra. Ještě před pár týdny by to tlachání bylo jako balzám na její nervy, ale teď by se nejradši zavřela ve smyslově deprivační nádrži. Dvanáct hodin. Jen tolik uplynulo od chvíle, kdy se ocitla bez kombinézy ve vesmíru, rozloučila se se životem a odevzdala se bezedné černi. Měla by se dát dohromady. Uklidnit se. Aby jí myšlenky v hlavě neposkakovaly sem a tam jak splašená veverka.
Píchlo ji ve stehně. Podívala se dolů a uvědomila si, že si svědivé místo mimoděk rozemnula doruda. Potřebovala kombinézu. Nějakou tělesnou ochranu pevnější než ty hadry, které Graham vyhrabal ze zaprášené bedny se zásobami.
Potřebovala spoustu věcí, ale kombinéza představovala konkrétní cíl, na který se teď mohla soustředit.
„Určitě nemáš na palubě jeden FitFlex navíc?“ zeptala se. „Promiň, holka, nečekal jsem společnost.“
„Už se blížíme. Brzo se převlíkneš,“ prohodil Tomas.
Sandiny prsty se roztančily po přístrojové desce. Pilotka odmávla grafiku a přepnula na živý výstup z venkovní kamery.
„Páni,“ hvízdla tiše.
Tomas roztáhl rty v úsměvu širším než obzor. „Vítej ve svém prvním opravdovém městě.“
Její domovská Ada byla tak malá, že se raketoplány při cestě ze stanice na trpasličí planetu obešly bez pomoci vesmírného výtahu. Ale planeta Atrux, téměř jedenapůlkrát větší, pod jejíž atmosférickou kopulí žily miliony lidí, měla trochu jiné potřeby.
Nesmírné kopí výtahové šachtice tady proráželo tmavomodrou kopuli, která se pod nimi prostírala jako poklidné moře. Uhlově černý materiál pohlcoval veškeré okolní světlo a s vesmírnou černí by splynul úplně, nebýt zabudovaných stavových světel, červeno-zeleno-žlutých blikajících pih, které jako by do nekonečné tmy vysílaly tajné zprávy.
Kolem šachtice se hemžily raketoplány různých tvarů a velikostí pod dohledem umělé inteligence, která zde měla na starosti letový provoz. Lodě se i při brzdění pohybovaly příliš rychle, než aby je mohl pilotovat člověk. Ve vakuu, kde neexistovalo nahoře nebo dole, se lidské instinkty a reflexy ztrácely. Nad nimi proletěla ohromná, zářivě bílá jachta, na níž pulzovala vnější duhová světla do rytmu neslyšitelné hudby a která Sandě zastínila výhled dopředu.
„Dios,“ vydechla pilotka, „a já si myslela, že Lavauxova loď je obrovská.“
„Připravte se, budete chyceni,“ ozval se chladný ženský hlas z reproduktorů náklaďáku. Sanda málem vyskočila z kůže.
„Cože…“
„Běžná procedura,“ uklidnil ji Graham. „Akorát vzhledem k okolnostem nešťastná volba slov.“ Jeho křivý úsměv jí zmírnil napětí v ramenou.
„Předpokládám, že moji situaci by si programátoři empatických modulů vůbec nedokázali představit.“
Grahamův úsměv zmizel a nahradil ho nepřítomný pohled do dáli. Náklaďák přestal aktivně brzdit a k výtahu klouzal už jen setrvačností.
Kloubové mechanické rameno se natáhlo a uchopilo ho. Loď zavibrovala, několik diodek na palubní desce si postěžovalo na ztrátu autonomie, ale pilotní umělá inteligence je hned pozhasínala.
„Vítejte v Alexandrii-Atruxu,“ ozval se z reproduktorů veselý, genderově neutrální hlas, podobný tomu, kterým s pasažéry komunikovaly raketoplány Ady. Pak ho vystřídala otravná uvítací znělka města. Graham stáhl hlasitost.
„Jsou všechny uvítací AI stejné?“
„Všechny, které jsem slyšel,“ odtušil Tomas, „a vzhledem k tomu, že jsem v žoldu Nazky procestoval půlku vesmíru, jsem jich slyšel opravdu hodně.“
„Počkej.“ Sanda se poškrábala na nose. „Nezjistil jsi na těch svých cestách, jestli se všude používá stejná inteligence, anebo jen stejný hlasový modul?“
„Proč se ptáš?“ zatvářil se nechápavě Graham.
„Prostě… mě to zajímá.“ Sanda zavřela oči a přitlačila si palcem kořen nosu. „To je jedno. Zapomeň na to.“
Tomas jí věnoval pohled, který se naučil v posledních dvanácti hodinách a který beze slov říkal: Zase myslíš na Bera, že?
Sanda zkřížila ruce na prsou, zamračila se na obrazovku a tvářila se, že si toho nevšimla.
Koutkem oka si všimla, že k ní Tomas natáhl ruku, ale pak se zarazil. Sanda přemýšlela, jestli ji naštvalo méně, nebo více, že Tomas usoudil, že držet ruce v jedné linii s křeslem ji teď uklidní spíš než útěšná dlaň na paži. I obyčejné vztahy byly složité. Ale vztah s chlapem, kterého vycvičila v citové manipulaci nejlepší špionážní agentura ve vesmíru, jí nejspíš brzo přivodí migrénu, jakou svět neviděl.
Mechanické rameno je přitáhlo těsně k šachtici výtahu, otočilo je špičkou dolů k hangáru a pak zahájilo pomalý, hladký sestup do atmosférické kopule. Přestože přední sklo nebylo opravdovým oknem, nýbrž obrazovkou, na níž běžel výstup z čelní kamery, Sanda se podvědomě naklonila dopředu tak, že k němu téměř přitiskla nos. Alexandria-Atrux se prostírala pod nimi, rozlévala se po zemi do takové dálky a šířky, že Sanda ani nedohlédla k zakřiveným hranicím kopule.
Nebe nad ní potemnělo simulovanou nocí a z města se stal kaleidoskop světel, textur a pohybu. Ulice byly žíhané azurovou a zlatou, proudy lidí pulzovaly vstříc svým každodenním povinnostem, sem a tam. Dokonce i z výšky Sanda viděla fialovo-zeleno-červeno-bílé hemžení reklamních dronů, které z obyvatel Atruxu mámily jejich základní příjem a ještě něco navíc.
V samém středu města se k nebi vypínal těsný shluk mrakodrapů s okny z neodrazivého materiálu, aby na ně reklamní drony nemohly promítat své klipy. Zazobanci v oněch věžích jako dýky byli imunní vůči nikdy nekončícím fíglům a úskokům komerce dole v ulicích. Půlku dronů nejspíš sami vlastnili. Periferii města tečkovaly malé zemědělské kopule, schované pod všeobjímajícím atmosférickým habitatem, třebaže s vlastním počasím a denním rytmem.
„Kolik lidí?“ vydechla Sanda.
„Miliony,“ odpověděl Graham, „i když přesný počet by sis musela najít v síti. Atrux byl kdysi velmi slibný systém. Má dvě brány — jednu k Ordinalu, druhou na Adu. Strážci doufali, že až dorazí k Adě, přivítá je další soustava s více branami.
Z Atruxu mohla být hlavní dopravní tepna.“
„Jenže se ukázalo, že Ada dokáže ubytovat jen jednu bránu.“ Graham přikývl. „Bylo to obrovské zklamání.“
„Proto se spousta vašich původních osadníků trhla a založila Ikarion,“ řekl Tomas.
„Zklamání, kam se podíváš,“ zabručela Sanda.
K zemi je přitiskla gravitace a Sanda si uvědomila, jak prázdný má žaludek. Na jídlo ani nepomyslela od chvíle, kdy vylezla z léčivého elektrolytu.
„Teď bych zabila kvůli syrové nutriční kostce.“ Tomas se zakuckal. „Budu se tvářit, že jsem to neslyšel.“
„Neboj, znám podnik, kde dělají skvělé nudle,“ řekl Graham. „Brzy se pořádně nadlábneš.“
Náklaďák se zachvěl, když ho rameno zasunulo do doku.
Graham zvýšil hlasitost a protivně veselou uvítací melodii Alexandrie-Atruxu nahradilo smrtelně vážné hlášení.
„Vaše plavidlo bylo zakotveno v hangáru jedenáct, dok 32A. Stiskněte, prosím, na svých náramkových padech tlačítko Přijmout, načež obdržíte přístupové údaje.“
Na všech třech jejich přístrojích se rozsvítil zelený rámeček se symbolem magnetické karty. Sanda stiskla Přijmout a v odpověď se ozvala tichá, líbezná zvonkohra.
„Proč je tady, sakra, všechno tak sluníčkové?“
„Jen se hodně usmívej a hned ti taky bude hej,“ zazpíval Tomas.
„To mě ještě neznáš. Vážně je Atrux taková díra, že tady lidi potřebujou zvedat náladu na každém rohu?“
„Přestaňme tlachat a pojďme to zjistit.“ Graham si jediným zkušeným pohybem rozepnul postroj a vstal, přičemž se protáhl tak silně, že hlavou málem škrábl o strop pilotní kabiny. Sanda si odepnula postroj a zaváhala. „Kde je Pásek?“
Tomas vstal a přehodil si přes záda naditou tašku. Pod tlustým plátnem se rýsoval hranatý trup údržbářského bota. „Tady,“ poplácal kabelu. „Pásek utrpěl nějaké škody, když vás oba vcucl vesmír. Chci si nejdřív proklepnout jeho akumulátor, abychom mu ještě nepřitížili, až ho znovu nastartujeme.“
„Dobře,“ přikývla Sanda. „Ten robot mi zachránil krk. Dvakrát. Spravíme ho za každou cenu.“
Sandiným sluchovým ústrojím, dosud rozcitlivělým z nechráněného pobytu ve vakuu, otřáslo zabušení na dveře přechodové komory.
„Nákladní lodi, tady Atrux SecureSite, otevřete a okamžitě vystupte,“ zahlaholil ženský hlas.
Sanda zavřela oči a zaryla si prsty do spánků. „To bylo rychlé.“
„Klid,“ broukl Graham, „nejsou to Strážci ani flotila, jen místní ochranka. Poslechneme si, o co jim jde.“
Tomas jí strčil ruku pod paži a zvedl ji na nohy. Sandě se zatočila hlava a rozmazaly se jí okraje zorného pole. Zatřásla hlavou a zhluboka se nadechla. Graham přejel svým padem nad ovládacím panelem přechodové komory a dvojité dveře se jako jedny otevřely, sotva čidlo na druhé straně ucítilo dýchatelnou atmosféru. V čele trojúhelníkové formace drsně vyhlížejících bezpečáků stála žena.
Drsňáci měli v rukou paralyzéry, ale mířili jimi na zem a žena byla vyzbrojená jen svým náramkovým padem, natočeným tak, aby si Graham mohl přečíst displej. Na tom svítil její ident — snímek, na kterém se mračila do čočky aparátu, jako by fotograf zneuctil její matku, a doprovodný seznam jejích funkcí a pravomocí.
Všichni na sobě měli šedohnědý FitFlex s limetkově zelenými pruhy. Po logu Prime Inventive nikde ani stopy. Tihle lidé pracovali pro Atrux a nikoho jiného.
„Jsem vyšetřovatelka Mari Lagunová. Je tohle kompletní posádka vašeho náklaďáku?“
„Ano, madam, a já jsem tady kapitán. Nějaký problém?“
Graham se opíral o rám přechodové komory s rukama volně založenýma v bok a Tomas se Sandou se přesunuli za něj. Lagunová k nim zalétla sotva patrným pohledem.
„Prosím, identifikujte se, kapitáne.“
Graham si na padu vyvolal svůj ident a ukázal jí ho. „V pořádku?“
„Ano. Grahame Lucasi Greeve, jste zadržen k výslechu. Snaha klást odpor bude mít za následek zatčení. Pojďte, prosím, se mnou.“
Lagunová znovu přejela pohledem Sandu a přes rameno houkla na jednoho svého člověka. „A téhle ženské sakra přivezte vozík.“
STANDARDNÍ ROK PRIMY 3543
Otázka zásobování
Kousnutý had neutíká, poučila jednou Birana Strážkyně Šun. Kousnutí vrátí, i kdyby byl na smrt raněný. Biran neměl s hady valné zkušenosti — většina dávných pozemských zvířat se s lidstvem mezi hvězdy nepřestěhovala —, ale tušil, že teď je získává rovnou z první ruky.
Představitelé Ikarionu by za Primy nikdy nepřišli a Primové by nedali najevo slabost tím, že by šli oni za nimi. A tak se poprvé od začátku války setkali šéfové Ady a Ikarionu tváří v tvář ve virtuální zasedací místnosti.
Z falešných oken byl líbezný výhled na rozkvetlou louku zalitou dokonalou nápodobou pozemského slunečního světla.
Podle studií Primy šlo o to nejpoklidnější prostředí právě pro taková jednání. Vše od stolu z ovocného dřeva až po štukové stěny bylo naprogramováno specialisty Strážců tak, aby se členové místnosti uvolnili a byli ochotni jednat.
Jenže lidé nebyli zaměnitelné součástky a podle toho, jaký pohled generál Negassi upíral do měkkého světla v oknech, si Biran domyslel, že programátoři nerozšířili řady svých betatesterů o obyvatele jiných světů než Ada. A možná ani o nikoho jiného kromě Strážců.
„Mně zkrátka není jasné,“ prohlásil prezident Ikarionu Bollar, „proč bychom se měli kvůli ztrátě jedné malé měsíční základny sklonit před Primou a vzdát se svého práva
na nezávislost. Nechceme být součástí Primy. A nejsme jediní, kdo o to usiluje. Nemáte právo nám diktovat, jak a kdo nám má vládnout.“
„Prosím, nechte si ty kecy,“ odsekla generálka Anfordová. Bollarovo obočí vystřelilo vzhůru, ale Biran i ředitel Olver nechali generálku, ať vede jednání po svém. Anfordová ostatně neměla ve zvyku popichovat druhé bezdůvodně. Pokud usoudila, že taková taktika je nejlepší, pak určitě byla. Biran jejím instinktům věřil a Olver také, jinak by ji ke schůzce vůbec nepřizval.
„Všem v této místnosti je jasné, že měsíční základna, kterou Světlo Berossovo zničil, nebyla obyčejná výzkumná stanice. Přišli jste o svou zbraň. A další už nepostavíte. To jsou jediná fakta, která jsou pro tuto diskuzi relevantní.“
Biran se v duchu ošil, ale zachoval neutrální výraz. Chvíli čekal a sledoval, jak generálčina slova čeří hladinu. Bollar stiskl rty. Negassi sevřel pěsti a zaťal čelist. Všechno to byly jen digitální projekce a šikovný specialista na síťovou komunikaci by samozřejmě dokázal svého avatara upravit tak, aby nedával najevo emoce, které jeho majitel prožíval. Jenže Ikarijci síť neměli.
Tedy měli svou vlastní, podřadnou verzi, ale Prima ovládala drtivou většinu digitálního prostoru a Ikarionu k němu dávno odepřela přístup. Tihle dva politici nebyli natolik zběhlí, aby ve virtuální realitě dokázali fingovat řeč těla.
„Chápu vaši frustraci,“ vložil se Biran do hovoru, když se Bollarovy rty opět uvolnily, což signalizovalo, že prezident je připraven k protiargumentu. „Bero byl působivý výtvor a určitě je pro vás velkou ztrátou, že jste o něho přišli, jakož i o schopnost postavit podobnou loď. Nejsme tu, abychom do vás kopali, když jste na kolenou.“
„Vaše prohlášení postrádá věrohodnost,“ zavrčel Negassi, „vzhledem k tomu, že vaše bitevníky krouží kolem našeho teritoria jako žraloci. Posílili jste své hlídky.“ Bleskl po Anfordové
ostrým pohledem. „Proč byste něco takového dělali, když jsme podle vás na kolenou?“
Jessa se mile usmála, ale Biran nepochyboval, že kdyby si teď v generálním štábu strhl své síťové brýle a podíval se na ni, mračila by se jako bouře na obzoru. „Hlídky jsme posílili v celé soustavě, nejen kolem vašich hranic — které jsme mimochodem nepřekročili. Ráda bych vám připomněla, Světlo Berossovo se ani tak neztratil, jako spíš uprchl. Vaši zbraň nikdo neukradl, generále. Ztratili jste nad ní kontrolu. A já mám na starost bezpečnost celé této soustavy, včetně Ikarionu a jeho držav. Jsem zodpovědná za všechna lidská osídlení kolem naší hvězdy.“
„My si své hranice pohodlně ohlídáme,“ namítl Negassi.
„Zběhla vám vaše nejmocnější zbraň. Tak mi odpusťte mou opatrnost.“
„Unesla ji vaše agentka.“ Ikarijský generál to slovo téměř vyplivl.
Biran reagoval opatrně. „To vaše loď unesla majorku Greevovou, generále. Nepředstírejte, že věříte v opak, jinak naše jednání nikam nepovede.“
„Ta ženská zabila Strážce, že ano? Tak kdo tady ztratil kontrolu?“
„Vážení kolegové,“ rozpřáhl doširoka ruce ředitel Olver. „Nedopusťme, aby se náš rozhovor zvrhl v hašteření. Jsme tu, abychom vybudovali most míru mezi našimi národy, abychom zamezili dalším ztrátám na životech. V tak vyspělé společnosti, jako je ta naše, je přece krveprolití nepatřičným anachronismem.“
Bollar si odfrkl. „Vyspělé? Technologii vyspělou máš, Jiane, to přiznávám, ale své lidi držíš na řetězu. Ikarion možná nemá vaše zbraně ani síť, ale máme lidi, kteří mohou bádat podle libosti. Právě tak jsme vynalezli zbraň, které ses tolik bál — svobodným experimentováním. U nás není nic svaté, nic není dovoleno jen hrstce elit na vrcholu. A tuto svobodu hodláme zachovat.“
„Ten váš svobodný výzkum,“ ušklíbla se Anfordová, „málem přivedl celou tuto soustavu do záhuby. Pro zákony a pravidla Primy existují velmi pádné důvody. Nejenže vás experimenty s nadsvětelným cestováním připravily o vlastní výzkumnou stanici, ale navíc jste přivedli na svět umělou inteligenci, která se obrátila proti vám. Vaši lidé by měli lépe než kdokoli jiný chápat, proč máme své zákony.“
„Primské zákony jsou Prima,“ zavrtěl hlavou Bollar. „Na to jsme ještě nezapomněli. Nebo nám snad chcete namluvit, že nás nečeká trest za naše domnělé zločiny, pokud se k vám znovu připojíme? Světlo bylo veřejné divadlo. Museli jste nás exemplárně potrestat, abyste odradili další odštěpenecké frakce od podobného výzkumu. Dokázali jsme, že obecná umělá inteligence je možná. Toho džina zpátky do lahve už nevrátíte.“
„Ne, to nevrátíme,“ připustil Biran, „ale vy jste potvrdili smysluplnost našich zákonů, když jste všem názorně předvedli, že takový výtvor je ze své podstaty nebezpečný a nekontrolovatelný. Udělali jste naši práci za nás.“
Bollarův úsměv se změnil v úšklebek. „Tuhle pohádku teď budou lidem vyprávět vaše ‚zpravodajské‘ stanice? Chudák Ikarion vyletěl příliš blízko ke slunci a spálil se? Jak smutné pro něho a jak velkorysé od Primy, že své zbloudilé děti znovu vzala pod svá křídla? Ne, nemusíte odpovídat, Mluvčí. Už teď vidím, jak se při tom proslovu tváříte, a dělá se mi z toho špatně.“
„Nepředbíhejte událostem, pane prezidente,“ odvětil Biran. „My vám nabízíme olivovou ratolest.“
„Aha,“ povzdechl si tiše Bollar a sklopil pohled k digitálnímu stolu. „Vyhrožujete hezky, pane Mluvčí. Ale povězte, jakou zbraň drží vaše generálka za zády pro případ, že tu vaši ratolest odmítneme?“
„Můžeme vás kdykoli sejmout,“ odpověděla Anfordová suše. „Negassi, ty to víš. Vždycky jsi to věděl. Patová situace se takhle protáhla z jediného důvodu — kvůli té zbrani. Jenže tahle
figurka už na šachovnici není. Teď tady sedíte jen proto, že si nepřeju další oběti. Ale mí nadřízení mi takové ohledy nebudou trpět donekonečna.“
Bollar zalétl překvapeným pohledem k řediteli Olverovi. „Je to pravda, Jiane? Vážně nám jde Okonkwoová a její Nejvyšší protektorát po krku?“
„Prezidente Bollare,“ řekl Olver. Biran byl hrdý na to, že jeho ředitel ikarijskému prezidentovi neoplácí tykání. „Nepochybně si uvědomujete, že vaše odtržení od primského společenství má své stinné stránky. Život ve vesmíru je tvrdý. Primské zákony lidstvu umožnily osídlit cizí soustavy, ale zároveň je nabrousily jako břitvu. Váš výzkum umělé inteligence a nadsvětelných motorů představuje pro lidstvo potenciální existenční hrozbu. Ředitelce Primy s vaší vzdorovitostí brzy dojde trpělivost.“
„Ach tak,“ řekl Bollar a podíval se Anfordové do očí. „Pak je mi líto, generálko, ale zřejmě budete muset splnit svou mrzutou povinnost a ušpinit si ruce krví. Toužíme po svobodě. A my oba víme, že jde o víc. Tato soustava je slepá ulička, chudá na přírodní zdroje. Nechceme zemřít, ale nejsme hlupáci. Kdybychom kapitulovali, věci by se vrátily do stavu před několika generacemi, ne-li horšího. Po návratu do primského chomoutu bychom dostávali jen existenční minimum. Každý u tohoto stolu ví, že to nikdy nestačí. Musíme mít svobodu rozvíjet vlastní výzkum a hledat zdroje, s nimiž si pak budeme nakládat dle vlastního uvážení.“
„Pokud vám jde jen o zásoby,“ řekl Biran, „pak se určitě nějak domluvíme.“
„Přičemž Ikarion by vyjednával z pozice poraženého se státem, který nemá důvod sliby plnit. Tahle soustava je zkrátka chudá na zdroje, Mluvčí. I kdybychom se dohodli, na této skutečnosti se nic nezmění. Kdepak, my prostě musíme mít otevřenou cestu k jiným soustavám, kam žádné brány nevedou. Potřebujeme technologii nadsvětelných letů, třebaže v tomto
směru postupujeme jen pomalu. Lidstvo musí umět žít mezi hvězdami i jinak, i když je to namáhavější.“
„Generále Negassi,“ řekla Anfordová, „připomeňte, prosím, svému prezidentovi, že tuto válku nemůže vyhrát.“
Negassi zvedl bradu. „Ikarion zná cenu nezávislosti.“
„A vaši lidé?“ prohodil Biran. „Obyčejní, běžní Ikarijci ji taky znají? Jste ochotni nechat umírat civilisty za pýchu jednoho národa?“
Birana překvapil Bollarův nefalšovaný úsměv. „Znají, Mluvčí. Jednoho dne možná pochopíte hodnotu lidské hrdosti. My se neohneme. Přeji vám všem hezký den. Hvězdy nechť vás ochraňují.“
Ikarijci přerušili spojení.
Biran si sundal síťové brýle a protřel si oči, dokud neuviděl hvězdičky. Prohlédl právě včas, aby spatřil, jak si Anfordová strhla brýle a málem jimi mrštila o stěnu.
„Kvůli tomu zatracenému bláznovi zahynou miliony lidí,“ křikla.
Ředitel Olver si povzdechl a položil své brýle na stůl. Jejich otlak kolem jeho očí jen umocnil vrásky, které si Olver schválně nechával. „Na takové rozhodnutí, jakkoli opovrženíhodné, má právo.“
„Teď už jim dochází, v jak zoufalé jsou situaci,“ poznamenal Biran. „Měli bychom jim dopřát chvíli času, ať to důkladně vstřebají. Jakmile náš rozhovor tlumočí svým poradcům, leckterá loajalita zakolísá. Snad na té zatracené planetě nejsou za svobodný výzkum ochotni umřít úplně všichni.“
„Nejde o výzkum,“ zavrtěla hlavou Anfordová. „Předtím jste uhodil hřebíček na hlavičku. Jde o zásobování. Vědí, že jakmile se vrátí pod primskou kontrolu, tomu jejich pašování bude rázem konec.
Já proti jejich pašerákům zatím nezakročila, protože Ikarijci by bez nich neuživili své obyvatelstvo. Pokud ale kapitulují, Prima zapráská bičem a začne jim dodávat skrovnější příděly,
než mají teď. A moji informátoři tvrdí, že jejich příděly jsou hodně skrovné.“
„O tom všem se dá vyjednávat,“ trval na svém Biran a jednou rukou si třel tvář. „Kdyby nás aspoň nechali předložit nějakou nabídku.“
„Jste si jistý?“ zabručel Olver. „Myslíte to dobře, Mluvčí, ale pravda je taková, že jakmile jim Okonkwoová znovu nasadí uzdu, pořádně jim ji přitáhne. Nezapomínejte, že jen díky ní ještě neproběhlo hlasování o násilném podmanění Ikarionu, jenže to ona nemůže odkládat věčně. Nejvyšší protektorát nedá Ikarionu vůbec nic. Kdybychom chtěli vyjednávat o zásobách, museli bychom je vzít z vlastní pokladnice. A všichni víme, jak ta je chudá.“
„Nemluvě o tom,“ přisadila si Anfordová, „že Bollar by se dlouho neudržel, kdyby Ikarion znovu připojil k Primě. Jeho lidé by ho považovali za slabocha, možná dokonce za zrádce. Připočtěme k tomu tenčící se zásoby a měl by na krku převrat, i kdyby mu Prima nechala guvernérské křeslo. Příští rok bychom jednali s Negassim a jeho nejbližším poradcem. Bollara bychom už nikdy neviděli, ledaže by nám ho předhodili jako obětního beránka k trestnímu stíhání.“
„Takže on bude riskovat životy svých lidí, jen aby se udržel u moci?“
Olver a Anfordová si vyměnili pohled. Biran se ušklíbl. „Byl jsem naivní.“
„Netrapte se tím,“ řekl Olver. „Dokud je Konzervárna zavřená, máme dost času všechno probrat, než budete muset učinit veřejné prohlášení. Jen vás upozorňuju, že až na ně dojde, možná se vám nebude líbit.“
„Rozumím,“ přikývl Biran. „Těžko můžeme předstírat mír, když ikarijské bitevní lodě pálí na ty naše, přestože bych si z celého srdce přál opak.“
„Když už jsme u těch prohlášení,“ řekla Anfordová. Biran se napřímil. Tušil, co přijde. „Moji zpravodajci analyzují záznam
majorky Greevové a Strážce Lavauxe. Všichni sice víme, že jde o deepfake, ale dokázat to bylo těžší, než jsme čekali. Můj tým tvrdí, že původní záběry byly vymazány ze všech systémů. Pracují na jejich obnovení a odhalení viníka, ale očistit jméno vaší sestry zatím nemůžeme. Sjednocené světy se stále vzpamatovávají z toho, co viděly. Vypadalo by to, že chceme něco ututlat.“
„Děkuji vám za snahu, generálko. Slibuji, že se k této věci nijak nevyjádřím, dokud nebudete mít vše pod kontrolou.“
Anfordová se na něho zdrženlivě usmála. „Osvěžující změna taktiky, Mluvčí.“
„Nezvykejte si na to,“ zazubil se Biran.
„Každý z vás,“ řekl Olver vestoje, „si splní své bezprostřední povinnosti a pak si konečně odpočine. Já využiji všech svých zdrojů a pokusím se zjistit, zda bychom Ikarijcům přece jen mohli nasadit ten příslovečný chomout.“
Biran se ušklíbl. „Nelíbí se mi, že stojíme na straně potlačování svobody, pane řediteli.“
Olverovi se letmo zakalil zrak únavou a propadly se mu líce. Záhy však tvář starého diplomata znovu rozjasnil úsměv, laskavý, ale prázdný. „Taková je cena za bezpečí. Nemůžeme připustit, aby přišla na svět další zbraň typu Světla Berossova.“
Ostatní spěšně opouštěli generální štáb, ale Biran ještě postával a vnímal náladu ve vzduchu. Rozlehlé prostory Konzervárny jako by tajily dech. Strážci povolaní ze svých domovů se hrbili v místnostech, které kdysi obývali jako studenti, a své povinnosti si v této krizové době plnili pomocí virtuálních prostředků. Vtom Biran uslyšel, jak se k němu blíží krátké, precizní kročeje.
Otočil se a zjistil, že chodbou kráčí Strážce Vladsen se sklopenou hlavou. Biran se zarazil. Vladsen byl chráněncem strážce Lavauxe, netušil však, co je Lavaux opravdu zač. Jeho přítomnost byla pro Birana neustálou připomínkou toho, že Lavaux chtěl ublížit Sandě.
Ale za to Vladsen nemohl. Biran si odkašlal, aby na sebe upozornil. „Pořád pracujete, Strážce?“ řekl, ale hned mu to přišlo hloupé. Všichni tady pracovali od rána do noci a tmavé kruhy pod Vladsenovýma očima toho byly dostatečným důkazem. Přesto se Vladsen zarazil a věnoval mu stín úsměvu.
„To snad všichni, ne? Jak pokračují jednání?“
Biran se ušklíbl, čímž si od druhého muže vysloužil tichý smích. „Bohužel, dle očekávání. Olver by měl brzy podat aktuální zprávu.“
„Aha, no.“ Vladsen měl ve tváři sevřený výraz muže, kterému došly zdvořilostní fráze a nejradši by hovor ukončil. „Tak pokud vás to potěší, jsem rád, že jste ve vyjednávacím týmu.“
Vladsen zamrkal, jako by tím, co řekl, překvapil sám sebe, a spěšně vykročil pryč. Ještě se na Birana ohlédl přes rameno, věnoval mu úsměv a přání hodně štěstí a dobré noci, které mu Biran napůl oplatil. Tak to bychom měli. Biran potlačil povzdech. Se svým kolegou se bude muset nějak smířit, ale teď byl jeho prioritou Ikarion.
Zatímco se ubíral známou cestou do svého někdejšího studentského pokoje, říkal si, jak je možné, že jsou to pouhé dva roky, co si nechal implantovat čip a stal se Strážcem. Každou kohortu tvořilo dvanáct kandidátů a jen šest z nich se dočkalo promoce. Stanice Hlídka byla stálým domovem sto čtyřiačtyřiceti Strážců, přičemž mnoho dalších se tady zastavovalo v rámci svých povinností.
Většina z nich byli vědci a akademici a jen málokterý měl politické ambice. Biranův svět se smrskl právě na tuto sféru, která však představovala jen tenounký výsek celé šíře strážcovského údělu. Pro civilisty byli Strážci lidé, kteří v hlavě nosili čip s údaji o Casimirově bráně, ale tato funkce obnášela mnohem víc.
Kromě vládnutí a vojenského velení se Strážci věnovali výzkumu, který směli provádět jen oni. Naniti, bioinženýrství,
řízení atmosféry, zbraně a pohonné systémy a další podobné technologie měly dle úsudku Prime Inventive příliš blízko k technologii Casimirových bran, a proto se staly výhradní doménou Strážců.
Biran měl zpočátku prozaičtější cíle. Hodlal studovat logistické algoritmy dopravních tras, o něž se opírala zásobovací mašinerie Primy. Jak rychle se může člověku změnit celý svět, když ho postihne tragédie.
Biran stál u okna s výhledem na město pod sebou, ruce v kapsách, bradu zvednutou k simulované noci. Někdy se člověk zkrátka musel vydat jiným směrem, než by si přál. On jen doufal, že dosavadní zkušenosti ho dostatečně připravily na to, co ho čeká. Elán a instinkt měly své limity.
Chodbou se valil čisticí robot, který osamělého Strážce na posledních chvíli objel. S napůl zavřeným nákladním košem hledal, co by kde uklidil, ale Biran v té změti ložního prádla a dalšího harampádí zahlédl něco výrazného, limetkově zeleného.
„Zastav.“
Dvě souhlasná pípnutí.
Biran hřbetem ruky odstrčil potrhaný polštář. Pod ním se skrývala tubička se zelenou, fosforeskující rtěnkou s ulomeným uzávěrem, takže na ošuntěném šedém materiálu zůstala ostrá barevná šmouha. Srdce se mu sevřelo. Tohle byly věci z Anaiina pokoje, na cestě do spalovny. Šest studentů jeho kohorty absolvovalo. Pět jich přežilo až do dnešního dne.
Biran se probíral obsahem odpadkového koše, i když si nebyl jistý, co přesně hledá. Tady asi žádné odpovědi nenajde. Dozorčí už určitě všechno prošli a sebrali vše, co souviselo se zrádnými vazbami bývalé Strážkyně na Ikarion. Biran ještě neměl čas se s tou proradností smířit, srovnat si v hlavě realitu ženy, která sabotovala pronásledování únosců jeho sestry, se vzpomínkou na dívku, s níž se zpíjel pod obraz o oněch vzácných víkendech mimo akademii.
V tomhle koši nebylo nic, co by mu napovědělo, kde končí žena, kterou obdivoval, a začíná zrádkyně.
Vtom se rukou otřel o kov a vytáhl z harampádí tenký tablet
velikosti dlaně, na jakém si lidé obvykle skladovali osobní a rodinné fotografie. Biran neměl moc fotek z dob, kdy byli oba
šťastní, a tak ten kus chladného kovu vzal a zasunul do kapsy, přičemž se podivil, jak může být něco tak malého tak těžké.