Kniha byla vydána za finančního přispění
Ministerstva kultury ČR
© Martin Máj, 2023
Illustrations and lettering © Bianka Török, 2023
© Host — vydavatelství, s. r. o., 2023
ISBN 978-80-275-1787-9
Cítil, jak se mu svírá hrdlo.
Nebýt tak vystrašený, nervózně by přešlapoval, hryzal by se do rtu nebo alespoň skřípal zažloutlými zuby o sebe. Takhle jen stál, neschopný sebemenšího pohybu.
Bylo mu tak pokaždé, když s ním mluvil. Z jeho Pána šel zkrátka strach. Niterný, dechberoucí strach.
„Už je vše připraveno?“ zeptal se ho Pán hlasem, který mu rezonoval v hlavě.
Hrdlo se na chvíli uvolnilo. Jen tolik, aby mohl odpovědět, nesměle a koktavě, jako by se právě naučil mluvit: „A-ano, můj Pane.“
„Výborně,“ pochválil ho. „Nikdo nic netuší?“
„Vu-vůbec nikdo, můj Pane!“ trochu se osmělil, zavrtěl ocasem, odvážil se mrknout. „Vše jsem zařídil, do posledního puntíku, přesně tak, jak jste přikázal! Směs je hotová, místo na kopci připravené i hedvábný papír jsem ukradl. Určitě budete s mou prací spokojen.“
„Ticho, červe!“ srazil ho křikem na kolena. „Sám posoudím, jak jsi úkol splnil!“
„A-ano, můj Pane,“ vzlykl. „Omlouvám se.“
„Teď běž. Najdu si tě, až přijde čas.“
Bez váhání poslechl. Levou prackou zvedl ze země svou zbraň se třemi břity a pravou uchopil smolovou louč, aby cestou zpátky nezabloudil.
Nakonec se Pánovi poklonil, otočil se a pelášil k mohutné staré Lípě, kde mezi kořeny prolezl do podzemí.
Pán ho rudě žhnoucíma očima sledoval. Pak mrkl, obrátil se a zmizel ve tmě.
Shora se ozvalo zaklepání, které otřáslo celou kanceláří. Krtek smetl ze stolu spadaný poprašek hlíny a odložil rozdělanou práci, která spočívala v přebírání semínek.
„Vstupte!“ zavolal a mazácky se opřel v židli.
Ze vstupního otvoru se začala sypat hlína, kořínky visící od stropu se klimbaly ze strany na stranu a vše doprovázelo urputné funění, postupně zesilované přidušenými nadávkami. Po chvíli to dotyčná vzdala, otřesy ustaly a znovu se rozhostilo ticho.
„Já ale nevím, jak se k vám dostat!“ zakňučela.
Krtek se napřímil a s tlapkou přiloženou k ústům zavolal: „Po zadku se spusťte dolů!“
„Bojím se, spadnu a natluču si!“
„Nebojte, budu vám dávat záchranu!“ Několika hbitými kroky už stál pod otvorem a s napřaženými tlapkami čekal, co se bude dít.
Ze všeho nejdřív mu napadala hlína do očí, pusy a čumáku. Kýchal, smrkal a slzel. Snažil se oprášit, ale dusila ho další a další sypká sprcha.
Pak se k hlíně přidalo ještě několik kamínků a bušily mu do hlavy jako hejno datlů. Zrovna když přemýšlel, jak praktické by bylo vyrobit nějaké
vstupní schůdky, nebo alespoň žebřík, spadl na něj ten největší balvan a doslova ho zavalil.
„Uf, zatraceně, jste celý?“ ozval se balvan.
Krtek neodpověděl. Rychle se vysoukal zpod svého hosta, pelášil ke stolu a znovu se tam mazácky opřel. „Dobrý den, posaďte se, prosím.“
„Děkuji,“ odvětila slečna a podzemní kanceláří se rozlila krásná vůně: šťavnatá červená jablka, orosený mech a žížaly. Krtkův čumák byl v sedmém nebi.
„Nevím, kam si mám v té tmě sednout, není vidět na krok!“
Krtek polkl. „Jistě, promiňte!“
V celé jeho noře skutečně nesvítilo jediné světlo. Jako všichni krtci, byl i on téměř slepý, a tak ho nepotřeboval.
Znovu se zvedl od stolu, k tajemné slečně přiskočil a sám ji navedl k protější židli. Tlapku jí zdvořile přiložil k zádům, ale vtom pocítil pichlavou bolest, až leknutím vyjekl.
„Ach, zatraceně, asi jste se píchl, že ano?“ Měla moc milý hlas.
Krtek bolavý prst strčil do úst, spolkl kapičku krve a zahuhňal: „Nic se nestalo. Prosím, tady se posaďte.“
Kořenová židle vrzla a slečna si odkašlala. „Přivádí mě k vám katastrofa, která se dnes ráno udála v našem letním hnízdě. Rádi bychom vše uchovali v tajnosti, a proto jsme vyhledali právě vaše služby.“
Krtek chtěl udělat dojem, tak vyhodil jedno semínko obloukem do vzduchu. Místo v tlamičce však skončilo na zemi.
Naprázdno mlaskl.
„Víte, celá záležitost je jaksi naléhavá,“ pokračovala. „Nemohli bychom rovnou vyrazit? Všechno se dozvíte u nás!“
„Ale jistě, chápu, není času nazbyt!“ Krtek sebral několik semínek, strčil si je pod srst a zdvihl se od stolu.
„Jak se dostaneme zpátky na povrch?“ zajímala se.
„Nejdřív vysadím já vás a pak shora pomůžete vy mně!“
Připravil se na další bodnutí, ale tentokrát se mu ji podařilo chytit šikovně. Přesto ho polila horkost a celý zrudl, když si představil, na jak choulostivých partiích se tajemné klientky právě dotýká. Navíc ho zrovna zašimralo v čumáku tak mocně, až z toho pořádně kýchl, a měl co dělat, aby se oba nesvalili na zem.
Slečna už byla nahoře a teď byl na řadě Krtek. Nejdřív se zkusil nahoru vyškrábat sám, ale jenom se ztrapnil. Přestože byl krtek, hrabání a lezení v hlíně nebylo zrovna jeho silnou stránkou.
„Uf,“ táhla ho nahoru, celá zpocená. „Jak to děláte, když jste tu sám?“
„Já ven moc nechodím!“ zrudl.
Venku je příjemně zahřálo teplo slunečního svitu. Bylo nejspíš poledne, nebo tak nějak. U vstupu do kanceláře, krtince vysušené hlíny, stála na klacíku přibitá cedule s nápisem:
Alespoň tak znělo zadání pro zvířátko, které mu ceduli kdysi namalovalo. Ve skutečnosti na ní stálo:
Pod nápisem bylo ještě přimalované oko, které si Krtek sice objednal, ale určitě nemělo být zavřené. Ať už mu ceduli vyrobil kdokoli, byl veselá kopa.
Po cestě k místu činu, domovu slečny, Krtek několikrát do něčeho narazil nebo o něco zakopl a svalil se. Chtěl vypadat důležitě, a tak zkoušel namátkou zdravit domnělé přátele, i když nevěděl, jestli kolem nich
vůbec někdo prochází. Jednou mu dokonce odpovědělo podrážděné kváknutí, a tak měl radost, že mu plán vychází. Pořád se snažil podle nějakých indicií přijít na to, kudy jdou, ale bez úspěchu. Kolem bylo moc vjemů a stále cítil jen tu líbeznou jablečno-mechovo-žížalovou vůni.
Venku se zkrátka neorientoval, raději se držel klidu své kanceláře — tam si alespoň nepřipadal jako úplný nekňuba.
Po nějaké době došli k cíli. Mohlo to zabrat několik hodin, ale také jen pár minut — vedle tak voňavé květinky se lehko ztrácí pojem o čase.
Dveře jim otevřel sluha.
„Vítejte zpátky, slečno… a pane?“
Krtek uvažoval. Zřejmě dorazili až na západ. Do luxusní části lesa.
„Klient z lepší společnosti by se mi hodil!“
„Co prosím?“ podivila se slečna a Krtek začal místo odpovědi jen nervózně mlaskat. Zapomněl, že už není sám doma v kanceláři, kde byl zvyklý přemýšlet nahlas.
Raději vstoupil dovnitř a pokynul sluhovi, který už ve dveřích dávno nestál. Jeho hlas zněl povědomě, ale nevěnoval mu valnou pozornost. Krtčí mozek právě rozjížděl sérii detektivních úvah:
„Slečna jistě pochází z nějaké významné lesní rodiny,“ šeptl si tentokrát pro sebe, aby ho znovu nezaslechla.
Sherlockovský strojek v jeho hlavě makal na plné obrátky.
„Jenže z jaké? Mám nějaké indicie?“
Už se z něj pomalu začínalo kouřit.
„Vůně jablek a píchnutí — to je ono, už to mám!“ zaradoval se.
Když ho slečna vedla po hliněných udusaných schodech nahoru, musel se zastydět — jeho nora byla oproti tomuhle honosnému sídlu zatuchlá díra. Nepotřeboval zrak, aby vnímal ten velkolepý prostor. Řadou oken sem proudil vzduch tak čerstvý, jako by se stále procházeli lesem.
„Dovolte, pane Krtku, abych vám představila svého otce,“ zašvitořila slečna v patře.
Krtek se nadechl, přišla chvíle spravit si reputaci. „Velice mě těší…“ vložil dramatickou pauzu, „…pane Ježku!“
„Jak… jak jste nás odhalil, pane detektive?“ vyhrkl starý Ježek. „Dcera měla výslovný zákaz se o naší totožnosti slůvkem zmínit! Pochopte, jsme vážená rodina, náš případ musí zůstat utajen, nestojíme o žádný skandál!“
Starý pan Ježek byl celý rozechvělý a vyvedený z míry. Zábavně mu přeskakoval hlas a každou chvíli zněl jinak. „Proto jsme požádali o pomoc právě vás,“ pokračoval chraplavě. „Řekněme kvůli vašim jistým schopnostem či neschopnostem.“ Pak začal koktat a ztrácet nit monologu: „No zkrátka, co oko nevidí, pusa nikomu nevyzradí!“
„Ale zatraceně, tatínku!“ vyjekla slečna Ježková. „Takhle to přece nemůžeš říct, je to necitlivé!“
„V pořádku,“ zastavil ji Krtek. „Naprosto vám rozumím, pane Ježku. A nebojte, vaše tajemství u mě zůstane v bezpečí,“ užíval si tu chvíli a předváděl se. „Jsem diskrétní a slečna se opravdu slůvkem nezmínila, nemusíte se na ni proto hněvat.“
„Ale… ale jak jste nás tedy odhalil?“
„Víte, mám zkrátka své metody!“ Krtek sáhl pro semínko a vyhodil ho do vzduchu. Zase vedle.
„No, ehm. Vidím, že jsme opravdu zavolali toho pravého. Snad nám v naší choulostivé situaci pomůžete…“
Krtek přikývl a nakrčil čenich. Vůně, která šla z pana Ježka, byla slabší, ale stejná: jablka, mech a žížaly. Naštěstí je stále mohl rozlišit alespoň podle hlasu. Ten Ježkův byl rozskřípaný a nestálý, zatímco slečnin zněl sametově. Jen kdyby tak často neříkala slůvko zatraceně — vůbec se to k ní nehodilo!
„Tak začneme, ne?“ pobídl pana Ježka a pustil se do práce.
Byl to přece jenom detektiv.
Krtek případ vyřešil mnohem dřív, než čekal.
Divil se, o jak banální záležitost vlastně šlo.
Přesto mu pan Ježek dlouho potřásal tlapkou, obdivoval jeho detektivní práci, a nakonec ho ještě jednou zapřísahal, aby o celé události pomlčel. Krtek ho o své diskrétnosti znovu ujistil a pak se celý zavrtěl radostí, když se slečna nabídla, že ho na cestě zpátky doprovodí.
Vraceli se odpoledním lesem domů, cupitali vedle sebe a Krtek by v tu chvíli nejraději zastavil čas.
„Jsme vám neskonale zavázáni, pane Krtku!“ vydechla.
„Ale to nestojí za řeč, slečno. Dělám jen to, co umím.“ Předstíral skromnost, ale popravdě na sebe takhle pyšný ještě nebyl. Třeba ho Ježci doporučí svým zazobaným přátelům a bude řešit ty nejpikantnější případy. Bude řešit vůbec nějaké případy!
„Jsem si jistý, že by na to váš otec později sám přišel, ale bylo správné přivolat mě na pomoc, když jste měli podezření na vloupání.“
„To máte pravdu, pane detektive. Zatraceně, byla jsem tak vyděšená!“ chytla ho za tlapku a ten dotek jím projel jako úder blesku. „Ale teď, když jste všechno vyřešil, cítím se znovu bezpečně.“
„A navíc víte, na koho se příště obrátit.“ Představil si, že mu pohlédla hluboko do očí.
„A navíc vím, na koho se příště obrátit…“ Něžně mu tlapku stiskla.
Měl dojem, že ho chce políbit. Našpulil rty, ale nakonec mlaskl naprázdno — ještě nepřišla ta správná chvíle.
Dál šli mlčky a Krtek vedle ní doslova létal blahem.
„A jsme u vás!“ přerušila náhle tu jiskřivou chvíli.
Krtek sebou cukl, návrat do reality byl tvrdý. „Děkuji vám za doprovod, slečno.“ Nervózně se nadechl, hlas se mu zachvěl. „Uvidím vás ještě někdy?“
Smyslně, téměř až hrozivě se zasmála. „To nevím, ale já vás uvidím jistě brzy. Třeba hned zítra!“
Krtka odpověď zahřála u srdce a chtěl slečnu na rozloučenou chytit, obejmout a třeba i něco víc! Místo toho se však jen znovu bolestivě napíchl na jednu z jejích bodlin.
Překvapením vyjekl, ale nakonec se tomu oba nahlas zasmáli a rozloučili se jako dva dobří přátelé.
„Jsem to ale vořech!“ nadával si Krtek hned potom, co sebou plácl na podlahu v kanceláři. „Natvrdlej vořech! Taková slibná chvíle, a já ji takhle pohnojím!“ škubal si vzteky srst. „Ale co,“ trochu se uklidnil, „vždyť říkala, že mě zas brzy uvidí!“ Pak se usmál od ucha k uchu. „Třeba hned zítra!“
Sedl si za stůl a slupl pár semínek.
Dnes měl dobrý den. Úspěšný den! Zdali by na něj rodiče byli hrdí?
Kdo ví, ani je neznal. Pořád jen pracovali a pracovali, zatímco malý Krtek zůstával v noře sám. Byli to lesní stavitelé a společně vyrobili
desítky, stovky skvělých domovů pro všelijaké obyvatele lesa (dost možná i to ohromující ježčí hnízdo!). Všichni jim za to byli vděční, považovali si jich a obdivovali je.
Nešťastná tragédie však ukončila jejich život. Při důlních pracích na síti podzemních tunelů, které měly jednou propojit les a umožnit rychlé a jednoduché cestování, byli zavaleni. Od té doby mělo jejich mládě z podzemí strach.
Z podzemí, které z něj ze dne na den udělalo sirotka.
Když Krtek vyrostl, z hrabání se mu dělalo zle. Necítil se dobře na zemi ani pod ní. Zvládl si vyhrabat jen svou noru-kancelář těsně pod povrchem.
Nikam nepatřil. Nevěděl, co se sebou, a kvůli své profesi platil v lese za exota. Těžko říct, jak přišel právě na povolání soukromého detektiva.
Snad cítil, že v jeho životě vězí nějaká záhada, kterou je třeba vyřešit.
Kromě jeho obydlí byla jedinou památkou na tatínka s maminkou dřevěná soška ve tvaru krtince, kterou před lety dostali za vykonané služby. Teď stála na Krtkově stole — ale nic pro něj neznamenala.
Zrovna tak jako jeho rodiče, kteří se mu nejdřív nevěnovali a pak mu ze života zmizeli nadobro.
Před spaním ještě přemýšlel o tom ježčím případu, co dnes tak brilantně sfoukl.
Sice ho neměl s čím srovnávat, protože za celou jeho detektivní kariéru to vlastně byla úplně první zakázka, přesto mu přišla neuvěřitelně přihlouplá.
„Ale co na tom,“ mávl tlapkou, „boháči mají zkrátka své manýry, kterým já, obyčejný krtek, nemůžu rozumět.“ A právě Ježci byli skutečně jedna z nejbohatších a nejvýznamnějších rodin v celém lese. Každé mládě vědělo, že jejich předci vyhnali kdysi dávno z lesa vlky!
Krtek párkrát zamlaskal, zavřel oči a pak s úsměvem na rtech usnul.
Zdálo se mu o krásném sídle, jehož byl pánem. Mělo několik pater, podlahy vystlané nadýchaným mechem, vzdušnou terasu, nádherný krb a všude kolem voněla sladká jablka s žížalami. V přízemí zařídil detektivní kancelář. Masivní psací stůl a parádní sedačka z měkoučké houby, na které se střídal jeden klient za druhým. Nejlepší ze všeho ovšem bylo, že tam nebydlel sám. Žil tam se svou krásnou paní, slečnou Ježkovou — paní Krtkovou.
Jenže ta pohádka netrvala věčně.
Objevil se nezvaný host.
Nepřítel, který čekal několik let, až znovu přijde jeho chvíle.
S prskáním se probudil. Měl obličej plný hlíny a oklepával se tlapkami.
BUCH! Další hliněná sprška. Shora se ozývaly strašlivé rány, silné a dunivé.
„Krtku!“ hluboký hlas zněl celou norou. „Krtku, vylez!“
Pořád byl rozespalý, nechápal, co se děje.
„Krtku, tady lesní policie. Jestli okamžitě nevylezeš, tak ti tu noru rozryjeme!“
„Uf, lesní policie?“ zamrkal. „Co můžou chtít? Asi spolupráci na nějakém případu, ale proč jsou tak neurvalí?“
„Krtku! Přestaň tam žvanit sám se sebou a okamžitě polez ven!“ Hlas na povrchu docela zuřil.
„Už lezu, hned to bude!“ přiběhl ke vstupnímu otvoru a zoufale se škrábal nahoru.
„Dochází nám trpělivost, Krtku! Jestli do vteřiny nevylezeš, tak tu noru fakt rozryjeme!“
Tlapky mu podkluzovaly. „Já se snažím, počkejte prosím ještě malou chvi—“
Najednou se pod ním všechno probořilo a on metal kotrmelce v lavině hlíny. Panikařil a hrozně se bál, že ho pohltí podzemí. Chvilku to s ním mlátilo ze strany na stranu, až se konečně zastavil, celý zmatený a od hlíny. Nad ním se chrochtavě smáli dva smraďoši. Dobře je znal. Byla to divoká prasata z lesní policie.
„Vidíš, že to šlo, když jsme ti trochu pomohli, ha ha!“ prskali oba hromotluci. „Půjdeš s námi. A hned!“
Krtek se postavil a nedbale oprášil. „Dobře, dobře. Já vám teda pomůžu, ale jen počkejte, až si promluvím s poručíkem Vydrou! Ta nora vás bude pěkně mrzet!“
Prasata se znovu zachechtala. „Jedinej, koho bude něco mrzet, seš ty, Krtku!“
Nechápavě zamrkal.
„Rodina Ježků zmizela,“ povalili ho kopytem zpátky na zem. „A ty seš hlavní podezřelej!“
„Přinášíme podezřelého!“
Krtkovi zněl Divočákův hlas poněkud dutě, vzdáleně.
A jak by také ne, když byl uvězněn v tlamě toho druhého přitroublého prasete. Skřípnutý v jeho čelistech. Jen proto, že se příliš vyptával.
„Dotyčný kladl po cestě odpor, tak musel být neprodleně vsazen do cely předběžného zadržení.“
Nato se tlama rozevřela a Krtek se v chuchvalci páchnoucích slin svalil do trávy. Sice netušil, s kým má tu čest, ale musí se hájit! Tedy hned potom, co se vrávoravě postaví.
„To není pravda! Žádný odpor jsem nekladl,“ prohlásil, točila se mu hlava. „Pouze jsem se snažil zjistit, co se stalo s Ježky.“
„Ticho!“
Příkaz doprovodilo hlasité třísknutí. Kopyto tvrdě dopadlo na kámen a Krtek v tu ránu poznal, že stojí před Jelenem, pánem a vládcem celého lesa.
„Důvod, proč jsi byl předveden, Krtku, je závažný a tvoje situace neradostná.“ Jelenův hlas byl hluboký a dunivý. Sálal z něj majestát a vzbuzoval respekt.
Krtek zaslechl několik švitořících zvířat, ucítil růžovo-fialovou vůni v okolí. Došlo mu, že stojí na vřesovém palouku. Na místě, kde se scházela lesní rada.
Mnoho zločinů se v lese nedělo. Sem tam nějaké přestupky jako krádeže, drobné rozmíšky, rušení nočního klidu, pranice nebo výtržnictví. Nic, co by nezvládla lesní policie.
Na všechno by její pravomoc ovšem nestačila. Třeba na násilné a zákeřné činy. Skutky, které přímo ohrožovaly celý les a jeho obyvatele. Tehdy se scházeli významní členové lesa a vládce Jelen jim předsedal.
Takovému shromáždění se říkalo lesní tribunál.
A spoustu let ho nebylo zapotřebí.
Celým paloukem to šumělo. Kromě lesní rady byl plný také zvědavých diváků. Krtkovi se naježila srst, něco tu nehrálo — co proti němu mají?
Brzy se to měl dozvědět. Jelen si právě předvolal hlavní svědky celého případu.
„Popište nám, prosím, události včerejšího dne tak, jak jste je vylíčili náčelníkovi lesní policie.“
Krtek napínal uši, ale zatím mlčeli. Proč tu vůbec jsou? Zřejmě je včera zahlédli v lese.
Svědkům se však do výpovědi moc nechtělo. Jen fňukali, udýchaně mlaskali a Jelen musel sklonit hlavu až k nim, aby je vůbec slyšel.
„Dobrá,“ odvětil vládce lesa po chvíli špitání. „Vaše manželka nebude muset přede všemi vypovídat, pane Mývale. Nebojte se, chápeme, že je v šoku z toho, co zažila.“ Potom, když se narovnal, zněl jeho hlas znovu z té majestátní výše. „Vy nám ale popište, prosím, co přesně se včera odehrálo.“
Rozklepaný Mýval se nechal přemluvit a opatrně začal: „Dě-děkuji, pane soudce.“
Krtkovi těch pár koktavých slov stačilo. „To je přece ten sluha!“ vyjekl.
„Ano, to je TEN sluha,“ obořil se na něj Jelen. „A právě jsi nám potvrdil, obžalovaný Krtku, že jste se spolu setkali.“
„A proč bych nepotvrdil?“ nechápal Krtek. „Chci pomoci Ježky najít, mám o ně strach!“
„Ticho!“ udeřil zas Jelen kopytem do velikého kamene vprostřed palouku. „Obžalovaný, jestli budeš nadále rušit průběh výslechu, hlídači tě budou muset umlčet.“
Prasata za Krtkem poslušně chrochtla. Raději zmlkl. Zpátky do tlamy — cely předběžného zadržení — se mu vážně nechtělo.
Jelen pokynul a svědek vystrašeně spustil:
„Včera probíhal naprosto běžný pracovní den u Ježků. Zastával jsem pro ně všechno možné od vaření až po úklid. Dělal jsem to rád a s chutí. Oproti předchozí práci jsem si výrazně polepšil a Ježci byli ke mně a mé manželce velmi laskaví…“ Začal natahovat, vysmrkal se a pokračoval:
„Promiňte. Ale představa, že se jim snad něco stalo, mě ničí.“
Zvířátka kolem vřesového palouku soucitně vzdechla. Každé z nich
Ježky chovalo v obrovské úctě. Byl to ten nejčestnější a nejodvážnější rod v celém lese, jak by jim kdokoliv mohl chtít ublížit?
„Odpoledne přišla slečna Ježková tady s obžalovaným,“ pokračoval rozechvělý svědek, „čímž jsem byl zaskočen — nenapadal mě jediný rozumný důvod páně Krtkovy přítomnosti.“
Krtek už už otvíral pusu, ale pohotově si ji zacpal tlapkami. Jistě dostane později příležitost uvést vše na pravou míru.
„Společně šli nahoru za váženým panem Ježkem, zatímco já zůstal dole a věnoval se svým povinnostem. A po-potom…“ sluha se opět rozklepal, hlas se mu docela zlomil.
„No tak, nebojte se,“ konejšil ho Jelen. „Jste v bezpečí a nic se vám nemůže stát. Jen nám v klidu řekněte, co se dělo dál.“
Sluha se zhluboka nadechl. „Po-potom mě někdo zezadu udeřil do hlavy!“
Krtek se leknutím kousl do tlapky.
„Na místě jsem omdlel a probral se až dnes ráno, když do sídla přišla moje nebohá manželka. Měla o mě starost, protože jsem v noci nedorazil domů. Nejdřív si chuděra myslela, že tam ležím v tratolišti krve docela mrtvý a nejspíš si to myslel i tady Krtek!“
„U všech šišek, co tím naznačujete?“ Tohle už Krtek nevydržel. „Já jsem vás přece ničím nepraštil! To je nesmysl, musíte mi věř—“
Ale vtom Krtka umlčel tlak prasečích čelistí. Chvíli se vzpouzel, ale pak se mu zatmělo před očima (opravdu ještě víc) a měl co dělat, aby neztratil vědomí.
Jelen pokynul svědkovi, aby dovyprávěl svůj hrůzný zážitek.
„Když mně manželka pomohla do patra, našli jsme tam stopy boje. Všechno bylo rozházené a pan Ježek s dcerou nikde. Cítil jsem za ně zodpovědnost, za jejich ochranu, za jejich životy. Rozbitá hlava mě sice bolela, ale i tak jsme neprodleně spěchali na stanici lesní policie.“
Diváci obdivně hlesli.
„Soucítím s vámi i s vaší manželkou,“ promluvil z duše všem přítomným nejvyšší vládce Jelen. „To nám prozatím stačí. Děkujeme, pane Mývale.“
Tlak kolem Krtkova těla náhle povolil. Divočák otevřel tlamu a Krtek opět vrávoravě našel pevnou půdu pod tlapkami.
„Obžalovaný,“ zaburácel nad ním vládce lesa. „Můžeš nám, prosím, objasnit, co jsi včera pohledával v sídle pohřešovaných Ježků?“
„Můžu,“ odkašlal si Krtek, nervózně sykl, přešlápl, zhluboka se nadechl a spustil:
„Důvod mé návštěvy u Ježků byl prostý. Pozvali mě jako zdatného detektiva k vyřešení choulostivého případu.“
