Issuu

Kronika lesa Poslední list

Illustrations and lettering © Bianka Török, 2025

ISBN 978-80-275-2664-2

Brno 2025

napsal

Martin Máj

ilustrovala

Bianka Török

Vystrašená vlčata zoufale kňučela o život.

Prudký déšť jim bičoval záda, tlapky podkluzovaly na mokré římse. Oblohu prořízl blesk a osvítil bezednou rokli, která je pohltí, jakmile jim dojdou síly.

Následný hrom vlčatům málem roztrhal slechy. Zasténala a raději se semkla jako jeden velký a zmoklý chlupatý chumel.

V lese znovu zavládla tma. Mláďata se třásla, tiskla se k sobě a šeptem si navzájem dodávala odvahu. Dávno ztratila pojem o čase, ale už je to přece tak dlouho, co ježci běželi pro pomoc. Jejich rodiče musejí každou chvíli dorazit a zachránit je!

Náhle jedno vlče sjelo z římsy. Ostatní ho jen taktak stačili zachytit a s vypětím sil přitáhnout v čelistech zpátky na kluzký okraj. Shora spadl kámen. Letěl do hlubiny a jako žabka v rybníce se odrážel od skalních stěn. Dopadnout ho přes hustý liják neslyšeli.

Vzápětí kolem vlčat prolétla další sprška kamení i bahnitý trs trávy, co se utrhl z podmáčené strže.

V naději vzhlédli, ale nebyli to vlčí rodiče, kdo na ně z vrcholku rokle

hleděl. Vyděšeně polkli a zaúpěli. Další blesk nad nimi ozářil dvounohé monstrum ze světa za lesem.

Nebylo by lepší odrazit se a skočit?

Sníh sklouzl z větve.

Jako roj blyštivých včel se řítil střemhlav k zemi. Svištěl podél kmenu, rozhoupával další a další větvičky borovice a nabíral na objemu. To vše v naprosté tichosti — celý les spal. Přikrytý bílou dekou tvrdě dřímal, nic ho nezajímalo, o nic se nestaral. Bělostný chumel stále padal, rej vloček vlál jako ocas komety. Stromy v okolí to líně pozorovaly, každý z nich se v měsíčním svitu skláněl pod tíhou vlastní sněhové nadílky. Veliká třpytivá koule se konečně probila hustým větvovím, nic jí nebránilo a už se valila rovnou dolů. Tam se nakonec rozprskla.

Přímo o vlčí čenich.

„ZAKOUSNU!“ zaklel vztekle Vlk, výhrůžně zaklapal čelistmi, zavrčel a oklepal se.

Kdyby věděl, že zrovna dnes napadne tolik sněhu, vyrazil by dřív. V čerstvém prašanu za sebou stále musel zametat stopy. Už toho měl plné zuby, a přesto své ostré krvelačné tesáky ještě zatnul a pokračoval v cestě. Ocasem u toho kmital ze strany na stranu, jako by snad měl v zadku zapíchnuté koště.

I když byl přesvědčený, že mu les po právu náleží a jednou v něm bude vládnout, vkrádal se tam jako zloděj. Pod rouškou tmy, nikým nepozorován…

Vtom zaslechl šramot.

Přikrčil se, zatajil dech. Okolní les nadále působil tiše, kdekdo by vzdálené hlasy přeslechl, Vlk však ne. Uši šelmy znovu zakmitaly, čenich se nakrčil, větřil. Rozeznal tři zvířata: slepejše, šišlu a zrádce.

Oči mu rudě zažhnuly. Právě na ně tu číhal.

„POMOC! ZACHRAŇTE MĚ!“

Krtek sice ječel jako o život, ale sníh jeho řev tlumil. Marně hrabal obřími tlapami, čím víc se snažil, tím hlouběji se propadal. Kdyby už nebyl slepý, právě teď by ho obklopila tma a vidět by přestal. Jenže co mu příroda vzala na zraku, to přidala na jiných smyslech (asi proto cítil tak ukrutnou zimu).

„Já še žblážním,“ láteřil poručík Vydra, náčelník lesní policie. Čapl Krtka za kůži na krku a jedním mocným pohybem ho ze závěje vytáhl.

„Dě-děkuju,“ drkotal Krtek.

„To je šnad po dešáté — příště še proště vyhrabej žpátky!“

Krtek zavrtěl hlavou. „To jde jen v hlíně, pod zemí. Tahle břečka je příliš měkká, mokrá… a studená! Brrrr.“

„Nebo jsi opět zapomněl, jak se hrabe.“ Zajíc k nim přihopkal, natržené ucho mu cukalo pobavením.

Krtek věděl, na co Jelenův rádce naráží. Vždyť ještě nedávno byl všem pro smích: nemotorný slepý trouba, který se podzemí a hrabání bojí. Jenže to se změnilo, když byl křivě obviněn z únosu Ježků. Musel

utéct z vězení, prokázat svou nevinu, odhalit pravé zločince manžele

Mývalovy a znovu získat své dávno zapomenuté schopnosti i čest.

„Vy se umíte zimě přizpůsobit,“ hájil se klepající se Krtek před Vydrou a Zajícem. „Jste štíhlí, svižní, zlehka našlapujete sněhem, i hustší srst vám naroste, zatímco já jsem jen tlustá nemotorná slepá koule.“

Kdyby to bylo na Krtkovi, přečkal by tohle nejhorší období roku v nižších patrech své nory, kde půda není tak promrzlá. Jenže to by před vchodem nesměl mít zabodnutou dřevěnou ceduli, která hrdě hlásá:

PAN KRTEK, NEVÍDANÝ STAVITEL

a příležitostný detektiv

Takhle mu co chvíli ťukalo na vrátka kdejaké zvířátko s prosbou o pomoc. A dnes to byl dokonce sám Jelenův rádce Zajíc s tím, že potřebuje využít hned obou jeho služeb: jak těch stavitelských, tak i detektivních.

Když dorazili k cíli své výpravy, vládla už nejhlubší noc. Na místě také hned pochopili, proč jim Zajíc s jedním natrženým uchem nic neprozradil předem. Kdyby věděli, kam až je potáhne, a hlavně co tu na ně čeká, poslali by ho rovnou k šípku (kde Zajíc doopravdy bydlel).

Na poli u kraje lesa stála oprýskaná bouda na čtyřech kolech.

Zaoblenou plechovou střechu požírala rez, stěny z prken zas dřevomorka. Zelená barva se odlupovala, v okýnku místo skla visel napnutý igelit. K noční obloze mířil jako zdvižený drápek malý komínek, vespodu boudy se houpaly polámané odrazky. Stopy zablácených pneumatik čerstvě zapadaly sněhem, a tak se zdálo, že maringotka spadla doprostřed bílé plochy rovnou z nebe.

„Předštav ši noru na kolečkách,“ snažil se Vydra přiblížit Krtkovi tu podivnost. Sám si při pohledu na ni vybavil docela jinou, dávnou vzpomínku: KOLODĚS! Tak přece s poručicí Bachyní nazvali samohyb, který

patřil Lovci. Pravda, dnes už by bezzubý šišlající Vydra řekl spíš „Koloděš“, ale prožitou hrůzu to nezředí.

Krtek vraštěl čelo, mhouřil nevidomá černá očka, ale nakonec rázně zavrtěl hlavou. Představit si něco jako noru na kolečkách byl pro něj „nadzvířecí“ úkol. „Ne, co si neohmatám, to nevidím.“

„Neboj, budeš mít příležitost…“

Jak Krtek, tak Vydra se na Zajíce otočili, tlamy protáhlé zděšením.

„Proč myslíš, že jsi šel s námi?“ zeptal se ledově klidným hlasem Zajíc s jedním natrženým uchem. „Kdo jiný než nevidomý stavitel a detektiv by se dokázal k čemukoliv nepozorovaně přiblížit a prohledat to třeba i za tmy?“

Krtek polkl, strachy se mu orosil čenich. Přiblížit se k noře tvorů ze světa za lesem? A dokonce na ni sahat? To přece hraničí se šílenstvím! Ale Zajíc měl pravdu, kdo jiný než právě nevidomý stavitel a detektiv Krtek by mohl něco takového dokázat?

Až se vrátí — jestli se vrátí —, rozštípá tu hloupou ceduli na třísky!

Vlk se krčil ve křoví. Z dálky trojici pozoroval, větřil, čekal na vhodnou chvíli.

Slepejš právě zmizel pod zemí, ještě se zbavit šišly a půjde to, cenil

Vlk tesáky v širokém úsměvu.

Tlapy ho zábly, z čenichu mu teklo, za krk spadla další sprška sněhu, ale pořád to bylo lepší než věčně tvrdnout sám doma v pelechu. Smečka mu tolik chyběla. Třebaže si to nepřiznával…

Když byl ještě s nimi, neustále se hádal, rafal a zápasil. Jenže jinou rodinu neměl a najednou je i tahle pryč. Zbaběle od nich utekl. Doufal, že dokáže vlkům navrátit ztracenou sílu a majestát. Stačí, když znovu ovládne les, který jim kdysi dávno patřil, a všechno pak bude jako dřív — jak „prosté“.

A za celé to vlčí příkoří přitom mohl jeden jediný proklatý slib:

Dokud nezemře poslední ježek, který po sobě nezanechá syna, vlci neublíží žádnému obyvateli lesa…

Vlci jsou sice krvelačná, ale zároveň čestná zvířata.

Sám se o tom před lety přesvědčil, když mu neviditelná síla zabránila v tom, aby připravil o život nejdříve mladého Kolouška a poté Zajíce, který byl tehdy pouhým kadetem lesní policie.

Z jejich střetu budoucí Jelenův rádce nakonec vyvázl pouze s natrženým uchem a hrou osudu se z nich stali tajní spojenci.

Dnes ovšem Vlk toho zrádce Zajíce chytí a zakousne!

Jen stále čekal na vhodnou chvíli.

Krtek se neochotně podhrabával k boudě na kolech. Byla to dřina, Zajíc ho lesvíproč nabádal, ať tunel vyhloubí náležitě prostorný, tak se teď celý potil a trvalo mu to. Alespoň jsem zpátky pod zemí, chlácholil se.

Přestože se v promrzlé půdě vůbec nerylo tak, jak byl zvyklý, opět si připadal ve svém živlu. Pod zemí byl zkrátka supersavec!

A svých schopností také dokázal náležitě využít. Ať už stavěl prvotřídní nory pro všelijaké obyvatele lesa, nebo se slečnou Ježkovou pokračovali v pracích na podzemních tunelech, které propojují les a umožňují rychlé a jednoduché cestování.

Slečna Ježková. Ach lese, jak ta mi chybí! posteskl si pod zemí Krtek.

Je to už několik měsíců, co utekla, a on stále neví proč. Co ji k tomu vedlo, pokazil snad něco? Vždyť byli jako hlína a žížala, možná červ a jablko, nebo docela jiné, mnohem lepší přirovnání! Zkrátka byli sehraná dvojka, patřili k sobě. On hrabal tunely, ona zakreslovala plány.

Každé ráno začínali v Žabákově chaloupce leknínovým čajem a čerstvou blátovkou. Po společné snídani jim zelený parťák zabalil svačinky a pak se vydávali do tunelů za prací. Jednoho dne ovšem Ježková k jezírku nedorazila. Čaj vychladl, blátovka okorala.

Krtek slečnu hledal všude možně, ale nikde ji nezahlédl, nenahmatal ani neucítil. Jako by se po ní slehla zem. Když se však po neúspěšném pátrání vrátil do své nory, čekalo na něj překvapení. Se zájmem očichal

ten list, připíchnutý k vrátkům bodlinou, a hned s ním spěchal k jezírku, aby mu kamarád zprávu přečetl.

Milý Krtku,

jestli ti právě Žabák čte tyto řádky, už mě v lese nenajdeš. Mrzí mě, že ti nebudu nadále k tlapce, ale nemůžu jinak — dozvěděla jsem se něco obludného! Čas sice nevrátím, ale přesto… nedovedu jen tak sedět na zadku — jako někdo.

J. P. S. Nechej mi kus blátovky.

Najednou se krtčí instinkt rozhoukal jako sova hlídací.

To mu orientační smysl ohlásil, že se nachází přímo pod maringotkou. Krtek zhluboka nasál vzduch, chvíli ho podržel v plicích a zas rozechvěle vydechl. Zpátky nahoru, do mokrého sněhu, se mu nechtělo, a dovnitř té hrůzu nahánějící „nory na kolečkách“ teprve ne!

Jenže tahle podivná nora tu jistě nestojí jen tak, pro nic za nic, a Krtek ji musí prozkoumat stůj co stůj. Tvorové ze světa za lesem jsou nevyzpytatelná monstra: celý les může být v ohrožení!

Krtek si dodal kuráž a odhodlaně začal dle Zajícových instrukcí hrabat nezvykle široký tunel vzhůru. Začalo to dobře, pod boudou nebylo nasněženo, tudíž nehrozilo, že by zapadl v závěji. Dá-li les, půjde hladce všechno.

Vylezl z úhledné krtiny a začal čmuchat v okolí. Všude kolem tu cítil nebezpečí, které mu společně s mrazem zalézalo hluboko pod

kůži. Po jedné z pneumatik se nemotorně vyškrábal nahoru. Lesudíky měla tak výrazný vzorek, že to Krtek zvládl i s tím svým nemotorným tělem.

Čumákem prohmatával ztrouchnivělá prkna, netrvalo to dlouho a našel jedno houbou tak prožrané, že se vzniklou skulinou dokázal protáhnout bez větších problémů.

Najednou byl uvnitř.

Našlapoval opatrně, přesto stará podlaha při každém kroku skřípavě sténala. Pokud tu někdo byl, dávno o nezvaném hostu věděl. Jenže maringotka se zdála prázdná a Krtek zatím nic neobjevil.

Až na ten pronikavý pach.

Zkrabatil čumák, tohle nebyl ledajaký smrad. Cokoliv podobného Krtek jaktěživ necítil. A to měl skvěle vyvinutý čich, společně s hmatem mu sloužil místo zraku. Stačilo, aby cokoli zavětřil, a hned měl jasno. Ale tentokrát to bylo jiné, docela neznámé, dechberoucí.

Lopatovitými tlapami tápal před sebou a za stálého doprovodu vrzajících prken našlapoval jako náměsíčník. Aniž chtěl, mířil ke zdroji puchu. Ten odér ho odpuzoval, zároveň však lákal. Byl nechutný i opojný současně.

S Krtkovou myslí to cloumalo. Zalévala mu ji vidina jakési hutné kapaliny a z té mazlavé představy se mu točila hlava. Znovu proti své vůli nasál zapovězenou smradlavou vůni, když vtom náhlá předtucha zažehla jiskru a všechno vzplálo. Přestože nehořelo jinde než v Krtkově hlavě, lekl se a zavrávoral.

Bzzzmmmm!

Vibrace zaduněly, jak vrazil do pružné nádoby. Obsah uvnitř zašplouchal. Zmatený Krtek ukročil stranou a vtom cosi nahmatal: řadu ostrých zubů.

Ale nezdálo se, že jde o čelisti nějakého stvoření.

Krtek v sobě potlačil ochromující strach a začal předmět zkoumat.

Prohmatával tlapami jakýsi nabroušený zubatý řetěz. Šťoural do něj, snažil se ho rozklížit. Jeho tenké drápky kupodivu pasovaly do skulin jako ty nejpřesnější nástroje. Ještě trochu zatlačil… a najednou jeden spojovací článek vyskočil a řetěz se rozdělil. Překvapený Krtek se posunul o kousek výš, zopakoval předešlý hmat a už držel kousek zubatého řetězu v tlapách. Důkaz se bude hodit, usmál se.

A pak se to stalo.

Krtek sebou trhl a přitom se řízl. Jenže s tím si hlavu nelámal.

Blízko — opravdu blízko — totiž právě uslyšel vlčí zavytí.

Zajíc s Vydrou museli omámeného Krtka vytáhnout na vzduch. Ještě se mu nějak podařilo k nim doklopýtat čerstvě vyhrabaným širokým tunelem zpátky, ale vylézt z krtince už bylo nad jeho síly. Srdce mu bušilo jako do práce zapálený datel, les se s ním točil.

„Co to plácá?“ divil se Zajíc.

„Čoši o šmradu?“ luštil poručík nesmyslné „blábolení“ a ještě chvíli trvalo, než Krtek přišel k sobě.

„Něco jsem tam cítil, nějak mě to zmátlo, ovládlo,“ vysvětloval potom o překot. „Hrálo si to s mými smysly…“

Zajíc s Vydrou na sebe starostlivě pohlédli, přišel snad nevidomý detektiv o rozum?

Ale Krtek si z jejich výrazů nic nedělal, beztak je neviděl. „Uvnitř jsem objevil něco ostrého, nebezpečného,“ zdvihl pořezanou tlapu, kapička krve padla do sněhu. „Šel z toho strach, bál jsem se o sebe, o nás… o celý les.“ Vydra se Zajícem hleděli na několik článků podivných kovových zubů, které svíral v drápcích. „Jenže to ta prazvláštní vůně, celého mě popletla. Víte, mně se dokonce zdálo, že slyším vlčí zavytí!“

Krtek se rozesmál, čerstvý vzduch vyhnal z čenichu i ty poslední zbytky omamné vůně a jeho zážitek mu teď připadal jako nějaký ztřeštěný sen. Ukořistěný kousek řetězu bezstarostně vložil do kapsičky pod srstí. Jenže Zajícův polekaný tón mu úsměv na rtech rychle zmrazil:

„Ale Krtku,“ zajíkl se rádce. „My ho slyšeli taky.“

Noc rozehrála strašidelné představení: za každým stromem žhnuly rudé oči, kdejaký stín se po nich sápal a sebemenší závan větru jako by najednou vyl.

Všechna tři zvířátka se poděšeně ošívala, zdánlivý pocit bezpečí byl ten tam.

„Někdo tu musí zůstat a otevřít stavidlo,“ strachoval se Krtek.

„Já bych še nabídl, ale muším domů, ža ženou a mláďaty.“

„Zůstanu já!“ ozval se rázně Zajíc s jedním natrženým uchem. „Vy se tunely vrátíte na vřesový palouk.“

„To ne,“ protestoval Krtek. „Přece vás tu nenecháme! Jste příliš důležitý, Jelenův rádce, jeho pravá packa.“

„Ne!“ Zajíc byl neoblomný. „Vydra má rodinu a ty jsi byl uvnitř. Jako

jediný jsi tu věc na kolech prozkoumal, musíš informovat lesní radu.“

„Ale —“

„TO JE ROZKAZ!“

Každý vstup do podzemních tunelů se nacházel nedaleko vodního toku. Vytažením stavidla se pod zem vpustila vlna, která pak díky důmyslné sérii klesání a stoupání donesla pasažéry až tam, kam potřebovali.

U kraje lesa sice žádný potok ani říčka netekly, ale vyvěral tu podzemní pramen. Krtek s Ježkovou ho v průběhu prací objevili úplně náhodou a tímto novým vstupem dokonce předčili plány Krtkových zesnulých rodičů, kteří s hloubením tunelů před lety začali.

Zajíc chvíli tápal, pak ale ten správný smrk přece jen našel — v kůře

měl vydlabaný symbol vlnky. Odhrabal vrstvu sněhu a odhalil nenápadný kolík trčící ze zmrzlé půdy. Dřepl si, oběma packami klacek uchopil

a se zafuněním ho vytáhl ze země.

V duchu napočítal do deseti bobků, pak chtěl stavidlo opět zavřít.

Jenže zpátky to šlo ztuha. Stanoviště u kraje lesa se používalo málokdy, mráz také udělal svoje a dřevěný kolík se zasekl. Ušák se orosil. Jestli zůstane podzemní stavidlo otevřené příliš dlouho, tunely se zatopí!

Funěl, napínal svaly, tlapky mu klouzaly, bořil se do sněhu, ale zatuhlý mechanismus stále kladl odpor.

Po chvíli přetlačování však nad ním přece jen zvítězil a kolík zajel tam, kam patřil. Spokojený, ale vyčerpaný Zajíc tleskl packami a vyrazil.

O samotě byl noční les ještě daleko děsivějším místem.

Stromy houstly a pro měsíc bylo stále těžší posvítit Zajícovi na cestu. Ušák za sebou nechával spoustu stop — kdyby ho někdo pozoroval, dle jeho chování by usoudil, že je vyděšený k smrti. Neustále se totiž otáčel, cukal sebou a klopýtal, jako by mu byl někdo v patách.

Jenže v patách ne…

Znenadání přímo před ním zasvítil pár rudých očí! Polekaný Zajíc padl naznak, plazil se, chtěl couvat, ale jen se ve sněhu nemotorně svíjel.

Z nicoty vyplula šelma: nejprve orosený čenich, pak ostré tesáky roztahující se v divokém šklebu.

Zajíc lapal po dechu, ale nezmohl se na slovo, jen naprázdno otvíral tlamu. Vlk nečekal, jestli ze sebe nakonec něco vysouká, rozmáchl se a tlapou s tím nebožákem mrštil o strom. Křehké zaječí tělo se bezvládně sesulo dolů po kmeni.

Vlk se k oběti sklonil a zblízka jí zavrčel přímo do ucha, toho natrženého.

Zajíc se s nečekaným vzedmutím síly vyhoupl útočníkovi za krk a tam do něj, přilepený k jeho slechům, bušil zaťatými packami hlava nehlava. Rozzuřená šelma se ho snažila setřást, vrtěla sebou, skákala, ale drobný Zajíc se držel jako smůla na stromě.

Vlk se svalil k zemi, překulil se a tím ho přimáčkl. Rychle se zvedl a už protivníkovi zas vrčel do ucha, tentokrát toho druhého. Nakonec rozevřel tlamu, skáplo z ní několik lačných slin. Jelenův rádce napnul všechny svaly v těle, objal příšeru kolem krku a lese div se ji strhl na záda.

Bylo to až groteskní.

Vždyť byl proti Vlkovi úplný záprtek. Přesto se k němu znovu přicucnul, zadní běhy obtočil kolem mohutného krku, čenich narval až do špičatého ucha a škrtil!

„Zakousnu!“ sípal protivník. Chvíli to vypadalo, že má snad Zajíc opravdu navrch, ale znenadání to vzalo rychlý konec.

Vlk se vymrštil, ušák sotva stačil kvíknout, a najednou ho drtily vlčí čelisti. Třepaly s ním ze strany na stranu, dlouhé zaječí uši visící z tlamy vlály sem a tam.

A pak to přišlo.

Vlk skousl a drobné tělíčko křuplo jako zlomená větévka.

Zajíc padl do sněhu. Srst slepenou vlčími slinami, pocuchanou a zválenou nabroušenými tesáky. Oči zavřené, docela bez hnutí, bez života…

Vlk se nad bezvládnou kořistí ušklíbl, šťouchl do ní tlapou, pak zaklonil hlavu a vítězoslavně zavyl. Nato se otočil a odkráčel. Nespěchal, šel klidně, mířil domů, do svého pelechu.

Z borovice sletěl další chomáč sněhu.

Zapršely blyštivé vločky.

Větev se zakomíhala.

A víc nic.

V zimě se stává les nehostinným, krutým místem. Jakkoli sněhová pokrývka lahodí oku, životu je nebezpečná. Mráz mění husté keře v pichlavé roští, kyprou hlínu v tvrdou zem a vodu v led. Není co jíst, kde se ohřát, proč se radovat.

Prozíravé zvíře si střádá zásoby po celé léto, moudré zvíře žije hluboko pod zemí v zateplené noře, zatímco šťastnému zvířeti ke konci roku naroste nový, hustší kožíšek. Ale skutečné zvíře štěstěny je to, které nehodlá nic riskovat a raději rovnou ulehne k zimnímu spánku a neprobudí se dřív než s prvními sněženkami.

Takový Jelen nebyl prozíravým ani moudrým, a zvířetem štěstěny už tuplem ne! A přesto právě on vládl celému lesu. Nikoho se o to neprosil, jenže nic naplat — paroží jako koruna holt neroste z hlavy každému.

Ještě že mám věrného rádce, svou pravou packu, říkával si často. A rád by si to řekl i tentokrát, jenže Zajíc nikde…

„Nesmíme se unáhlit,“ zívl a zavrtěl parohy. Ti dva ho vzbudili a přitáhli sem na palouk už za svítání. „Třeba o nic nejde…“

„Já mám snad hlínu v uších!“ Krtek byl tak rozčilený, že dočista zapomněl, s kým a jak to vlastně mluví. „Celý les je v ohrožení!“

Jelenovi stékal mezi kýtami čůrek potu. Předat někomu vyznamenání, slavnostně otevřít nový palouk důchodců nebo oddat zamilované plchy, to by mu šlo. Zato tyhle vypjaté konfrontace mu byly proti srsti.

„Omlouváme še,“ mírnil situaci poručík Vydra. „Ale vážně není čašu nažbyt!“

Jak si to vůbec představují? zamračil se vládce Jelen. Na kraji lesa se objeví neznámá hrozba a oni to na něj vybalí jen tak, jako by se nechumelilo — jenže ono chumelí! Zase. Už od rána. Mokré vločky se snášejí na vřesový palouk, veliký kámen v jeho středu a celou lesní radu, která na Jelenovi visí očima a čeká, jak se rozhodne. Ale jak má u sta kopyt vědět, co s tím? Tohle je přeci Zajícova doména — kde jenom vězí?

„Už by tu měl být, je to rychlý běžec.“ Jelen zaklonil hlavu a kontroloval postavení slunce. Bylo dávno po poledni.

„Musíme jednat, podniknout opatření!“ Krtek pěnil, vládce jejich obavy ukázkově přehlížel.

„Jaká opatření?“ zaskřehotal najednou prochladlý slabý hlásek. Paní Cvrčková, třebaže od hlavy k patě zabalená v pavučině, lýku a sušených listech jako kukla, drkotala (celá modrá) krovkami. „Vždyť jste uvnitř té vaší nory na kolečkách neodhalili nic než smrad.“

Ostatní lesní rádci pobaveně přitakali. Zprvu měli vztek na promrzlého Holuba, který je vytáhl z vyhřátých pelíšků, potom na rozespalého Jelena, který lesní tribunál svolal, a nakonec na tyhle dva, kteří to, jak se ukázalo, celé spunktovali.

„Nebyl to jen tak ledajaký smrad!“ zakřičel Krtek.

Posměšky v něm vyvolaly neblahou vzpomínku: Vždyť před rokem tu stál na docela stejném místě, obviněn z únosu Ježků, sám proti všem. Tentokrát si ovšem nenechá nic líbit!

„A co na něm bylo tak speciálního?“ zasmál se kdosi. „Přijďte si čuchnout do mé nory, to teprve zažijete ohrožení celého lesa!“

„Ale já tam cítil opravdové NEBEZPEČÍ!“ ohnal se po rozesmátých radních Krtek. „Navíc jsem se uvnitř pořezal.“ Zdvihl lopatovitou tlapu se sotva viditelným škrábnutím a držel v ní kousek zubatého řetězu.

Radní mhouřili oči a znovu na sebe mrkali s pobavenými výrazy. „Jau, jauuu,“ legračně úpěli. „Pořezal jsem se o svůj náramek,“ dobírali si ho jako škodolibá mláďata. Krtek měl smůlu, na pohled nebyl předmět tak děsivý jako na dotek. Zaťal pěsti, ale vyprovokovat se nenechal. Místo toho se obrátil přímo k Jelenovi a s naléhavostí v hlase mu oznámil: „Já… já myslím, že se vrátil…“

„Kdo?“ vyhrkl Jelen. „Zajíc? No sláva! Kde je?“ točil hlavou jak sova.

„Ale né,“ zahuhlal Krtek, přišel ještě blíž a zašeptal: „Vy přece víte kdo,“ mrkal na Jelena slepým očkem. Pak ještě zavrčel, ale to už mu poručík Vydra tiskl rameno. O tom, jak společně s Jelenem a Ježky minulý rok na Vlka narazili, ostatní nevěděli. Lesví, jakou paniku by takovou

informací způsobili.

„Vrrrrrrr?“ opakoval po Krtkovi zmatený Jelen. Pak se rozzářil a zajásal: „Vrrrabec!“

Vydra s Krtkem zavrtěli hlavou.

„Vrrrána?“

Plácli se tlapkami do čela.

„Vrrrraník?“

„Já še žblážním!“ zaúpěl poručík. „Jaký vraník? VLK! Přeče VLK!“

Rázem všichni oněměli.

Ale nastalé ticho trvalo sotva pár vteřin, načež celý vřesový palouk vybuchl. Členové lesní rady se překřikovali, jedni se dožadovali vysvětlení, druzí hulákali, že je to sprostá lež či provokace, a někteří si rovnou v hrůze začali rvát chlupy z těla.

Jelen rozbouřený dav umírňoval tak, jak měl ve zvyku: kopytem třískal do velikého kamene, co stál vprostřed palouku. Jenže tentokrát to poddané neuklidnilo. Naopak přidali na hlasitosti, aby ho překřičeli.

Obklopili oba nebožáky a domáhali se vysvětlení.

„Kde jste viděli Vlka?“

„Máte důkazy?“

„Nevymýšlejte si!“

Tlačili se na ně, chytali je za srst a cloumali s nimi. Vydra s Krtkem se marně hájili, že Vlka skutečně potkali a od té doby na stopy jeho přítomnosti narážejí pravidelně. Ať už mezi stromy zahlédnou rudě žhnoucí pohled, otisky drápů v kůře, označkovaný kmen, nebo ho rovnou zaslechnou výt, jako právě včera večer.

Radní je však neposlouchali. Bylo to, jako by mluvili do dubu. Inu, špatné zprávy nikdo nechce slyšet a často jsou trestáni ti, kdo je přinášejí.

„Vlci přece z lesa zmizeli, vy lháři!“

Kdosi šlápl Vydrovi na ocas.

„To ví každé mládě!“

Krtek dostal políček za uši.

„Kdysi dávno je z lesa vyhnali ježci!“

Někdo tahal poručíka za vousky.

Rozzuřený dav se pochopitelně dožadoval také vyjádření samotného vládce. Jenže zpocený Jelen si nevěděl rady. Má mlčet, nebo jejich slova potvrdit? Kéž by tu byl Zajíc, aby mu poradil!

„Co na to říká starý pan Ježek?“ rozhodl se jako vždy přehodit zodpovědnost na jiné. „Ten je přece ve vlčích otázkách zdaleka ten nejpovolanější.“