



© Markéta Hejkalová, 2025
Illustrations © Petra Lukovicsová, 2025

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2025
ISBN 978-80-275-2629-1




Eliška Veselá měla maminku a tatínka. Taky měla hodně zvířecích plyšáků, ani se nemohli všichni vejít k ní do postele. Z nich měla nejradši myšáka. Byl nejstarší a dostala ho od maminky jako prvního, když byla ještě úplně malé mimino. Jiného myšáka neměla, proto se tenhle jmenoval Myšák. S velkým M. Myšák Plyšák. Myšák sice navrhoval, že by se radši jmenoval Veselík než Plyšák, Myšák Veselík, ale s tím Eliška nesouhlasila. A vůbec, k čemu Myšák potřebuje příjmení, když je jenom jeden.
Eliška měla ještě tetu, ale tu vídala málokdy. Teta byla letuška. Vždycky k nim jenom přilítla, rychle vypila s maminkou kávu a odletěla někam na druhý konec světa. Eliška je ráda poslouchala, ale ještě radši jim míchala kávu. Káva se jmenovala latté a po zamíchání získala krásnou světlehnědou barvu.

Taky měla paní učitelku, spolužačky a spolužáky. Od září chodila do školy. Bavilo ji to tam, ale mrzelo ji, že si s sebou nemůže brát Myšáka. Maminka nechtěla. Ve škole má Eliška mluvit s dětmi, ne s Myšákem.
„Najdeš si kamarády a kamarádky, Myšáka tam nepotřebuješ. A jemu škola není k ničemu,“ vysvětlovala Elišce.
Tím si Eliška nebyla jistá. Třeba by Myšák ve škole něco pochytil a přestal by hloupě radit. Myšák radil s oblibou. Ne moc chytře, ale o to častěji. Eliška se jeho radami sice neřídila, ale nevadily jí, protože byly většinou k smíchu, a někdy dokonce k popukání. Myšák byl popleta, protože se neuměl soustředit a pozorně poslouchat. Škola by mu rozhodně prospěla, ale nedalo se nic dělat.
Ještě víc Elišku mrzelo, že nemá sourozence. Bratra nebo sestru. Nebo klidně i dva bratry a tři sestry. Čím víc sourozenců, tím líp.
„Na další dítě by nikdo neměl čas. Musíme pracovat, Elíši,“ vrtěl hlavou tatínek, když Eliška zavedla na sourozence řeč. Tatínek říkal Elišce Elíši.
„Na mě taky máte čas, i když ty dost málo. Sourozenci by stačilo času ještě míň. Já bych se o něj starala,“ snažila se Eliška vyjednávat, ale tatínek byl neoblomný.

Tatínek byl novinář. Psal o místech, kde pobíhají konflikty.
Chodil do redakce a hodně cestoval. I doma pořád koukal do telefonu. Asi hledal, jestli někde nepobíhá nějaký nový konflikt. Eliška nevěděla, co to jsou konflikty. Představovala si je jako nebezpečná zvířata.
„To nejde. Už tak je pro nás tenhle byt malý, Veselko,“ odmítala sourozence maminka.
Maminka byla doktorka, ale ne lidská. Zvířecí. A Eliška věděla, že zvířecí doktorce se říká veterinářka. Maminka pracovala na poloviční úvazek ve zvířecí nemocnici. Dokud Eliška nechodila do školy, nevěděla, co to je poloviční úvazek. Když za maminkou do nemocnice přišla, nikdy uvázaná nebyla. Ani napůl, ani celá. Teď už byla Eliška školačka a bylo jí jasné, co poloviční úvazek znamená. Maminka pracuje vždycky jen půl dne, aby se v té druhé půlce mohla starat o Elišku.
Například ji česat. Eliška měla polodlouhé hnědé vlasy — na cop byly krátké, ale culíky se z nich dělat daly. Nebo jí vybírat oblečení, ale Eliška stejně nejradši nosila červený svetr s bílými puntíky. Eliška taky věděla, že maminka by radši žila na venkově než ve městě. Ve městě byla často sama, protože tatínek pořád létal za konflikty. Taky ji nebavilo, že musí v práci spěchat, aby stihla vyzvednout Elišku ze školy, nakoupit, uvařit večeři… Na venkově by mohla celý den léčit obyčejná domácí zvířata — krávy, beránky, kozy, králíky a slepice. Bydleli by v domě s velkou zahradou, kam by se vešlo nejenom hodně zvířat, ale určitě i hodně sourozenců.
To ale nešlo, protože tatínek pracoval ve městě. Na venkově by práci nenašel, tam žádné redakce nejsou.
Maminka říkala Elišce Elko. Elko Veselko. Dřív, když byla malá, se to Elišce líbilo, ale teď už ne. Ani Elka Velká. Velká
Elka je Ela a to se pro školačku hodí mnohem víc. Tak jí říkala teta i paní učitelka a spolužačky a spolužáci, protože se jim takhle hned první den ve škole představila: „Jmenuju se Ela Veselá.“







Jednou po večeři si maminka uvařila kávu latté a pak Elišce a tatínkovi řekla, ať ještě chvíli zůstanou sedět u stolu, protože s nimi musí něco probrat.
„Něco důležitého,“ zdůraznila. Tatínek zvedl hlavu od mobilu a Eliška si doběhla do pokoje pro Myšáka. U večeře s nimi neseděl. Měli těstoviny a ty Myšákovi moc nejely, zato mamince s Eliškou chutnaly: jednou s pórkem, podruhé s brokolicí, potřetí s rajčaty a počtvrté se šunkou.
Jíst těstoviny Myšák nemusel, ale důležitou zprávu by slyšet měl, i když by ji nejspíš popletl. Třeba jim maminka řekne, že budou mít sourozence! Nebo aspoň že o Vánocích pojedou na hory.
„Poletím do Laponska, budu tam léčit soby, rosomáky, bělokury a další severská zvířata a pozorovat je v jejich přirozeném prostředí…“ začala maminka dlouhou větou.