Sing Backwards and Weep
Copyright © 2020 by Mark Lanegan
This edition published by arrangement with Hachette Books, an imprint of Perseus Books, LLC, a subsidiary of Hachette Book Group, Inc., New York, New York, USA
All rights reserved
Cover design by Alex Camlin
Cover photograph by Anna Hrnjak
Cover copyright © 2020 by Hachette Book Group, Inc
Translation © Vojtěch Nemčok Březík, 2023
Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2023
ISBN 978-80-275-1747-3
Fet ten nelže
pořád prší, zlato v hlavě mám tak krystalicky čisto budu se dívat z balkonu zpívat pozpátku a plakat
ZPÍVEJ POZPÁTKU
Jeho varování jsem nejdřív nezaregistroval, moje mysl se plně soustředila na ranní rutinu zakončenou štípnutím, úlevu od v tuhle chvíli už jen tupé, palčivé bolesti.
„Policie,“ zašeptal africký taxikář se silným přízvukem ještě jednou a koulením očima a rychlým pokrčením ramen naznačoval, abych se podíval do zpětného zrcátka, a taky že jo — ti tři mladí maníci, kteří jeli v dodávce za námi, vypadali jako tajní, co se nemůžou dočkat, až někomu nakopou zadek. Možná mně.
Spolu s mým metr devadesát vysokým feťáckým kámo
šem, transvestitou St. Louisem Simonem, jsme právě sehnali jeden gripáč heráku a jeden kokeše, které jsem si trochu neopatrně hodil do kapsy rozepnuté košile. Pytel nových cajků jsem měl nacpaný v přední kapse upnutých kalhot, protože jsem dneska nepočítal se střetem s autoritami. Teď jsem se cítil hrozně na ráně.
Po dalších deseti blocích seattleské čtvrti Capitol Hill bylo jasné, že nás skutečně sledujou. Když auto zastavilo, v ulici jen kousek pod mým bytem, vyskočil jsem ven, vydal se k bytu nahoru pěšky po chodníku a ze všech sil jsem se snažil chovat nenápadně. Simon vystoupil z druhé strany v džínové minisukni à la karavanová čtvrť a botách na vysokém klínku, díky kterým působil ještě vyšší, a rozběhl se přes štěrkový plácek mezi budovami. Periferně jsem zahlédl, jak ho tam dva chlápci rybičkou složili k zemi… Tak tohle nebylo dobrý. Byl jsem už skoro na rohu, když na mě zpoza něho zničehonic vyskočil malý, mladý polda v džínách a upnutém triku,
přidržel mi před obličejem odznak a prohlásil: „Počkej vteřinku, kamaráde! Kam ten spěch, kámo?“
S rukama automaticky zdviženýma nad hlavu jsem nahodil co nejpřesvědčivější podrazácký, zaražený výraz, který jako by říkal: O co tady jde?
„Jdu prostě jen domů.“ Tupě jsem ukázal směrem k bytovce.
„A co je tohle?“ zeptal se, natáhl ruku a přes tenkou látku mé košile zmáčkl drogy.
„Co to kurva je, ty vole? Já tu bydlím. Co po mně chcete?“ ječel jsem a přitom jsem se od něj odtáhl a předstíral pobouření. Rychle jsem si spočítal, jak zle mi bude ve vazbě, než se na kauci dostanu ven, protože jsem si tohle ráno ještě nebouchnul. Kousek dál v ulici jsem viděl Simona a taxikáře, jak v poutech sedí na obrubníku, nohy ve škarpě, celé zadní sedadlo bylo vytažené z taxíku.
„Oukej, tak mi ukaž doklady.“
V hlavě jsem viděl svůj pas na stolku v bytě plném dýmek na crack a obrovskou hromadu použitých stříkaček vedle něj. Tudy cesta nevedla.
„Nemám je u sebe. Jmenuju se Mark Lanegan.“
Fízl přimhouřil oči, pozorně se na mě podíval a pak řekl: „Tys byl kdysi zpěvák, ne?“
Když mě doprovodil zpátky ulicí ke sledovacímu vozu, sebral z palubní desky malou černobílou fotku — chlápka, po kterém pátrali kvůli krádeži auta a který mi byl trochu podobný. Požádal mě, abych mu ji podepsal, a pak nás nechal jít.
Narodil jsem se v listopadu 1964, císařským řezem, s pupeční šňůrou omotanou kolem krku, a ocitl se na horší straně Kaskádového pohoří, v malém městečku Ellensburg na východě státu Washington. Moji rodiče byli potomci mnoha generací horníků, dřevařů, pašeráků alkoholu, drobných zemědělců, zločinců, trestanců a vidláků toho nejhrubšího zrna, kteří původně pocházeli z Irska, Skotska a jiných částí Velké Británie. Moje babička z matčiny strany se narodila ve Walesu, její rodiče byli praví Velšané. Jména mých rodičů, strýců, tet a prarodičů se rozšířila od Appalačských hor až po pouště východního Washingtonu a napříč všemi karavanovými čtvrtěmi, co jich jen mezi nimi leží. Jména, jako měli mí dědové, Marshall a Floyd. Ella a Emma, moje babičky. Roy, Marvin a Virgil, moji strýcové. Margie, Donna a Laverne, moje tety. Dale, můj otec. Floy, moje matka. Moje starší sestra dostala jméno Trina. Já jediný jsem vyvázl se jménem, které nebylo nudné a buranské. Se jménem, které jsem sice nenáviděl, ale když jsem se dozvěděl, že kdyby to bylo na mé matce, jmenoval bych se Lance, děkoval jsem za něj bohu. Lance Lanegan. Nedokázal jsem si představit nic absurdnějšího a víc ponižujícího a byl jsem vděčný svému otci za to, že tomu zabránil. Jelikož jsem věděl, že jsem mohl dopadnout i takhle, dalo se se jménem Mark žít. Ale stejně jsem měl radši, když mě ostatní oslovovali příjmením — Lanegan. Při představování jsem vždycky používal své druhé křestní jméno William. Přesto
o mně většina učitelů, trenérů a známých mluvila jako o Laneganovi, jako kdyby snad ovládali telepatii.
Oba moji rodiče pocházeli z prostředí extrémní chudoby a kruté bídy. Životy jich obou poznamenala už ve velmi raném věku tragédie. Oba byli prvními z rodiny, kteří chodili na vysokou školu. Oba se stali učiteli. No a škola, to nebylo nic pro mě.
Lavice pro mě byla jako klec a ani jsem se nepokoušel dávat pozor. Často jsem se zasnil a myslel na svou první velkou lásku — baseball. Po škole jsem trávil hodiny na improvizovaném hřišti na pozemku našich sousedů, hrál jeden zápas za druhým, dokud na to nebyla moc velká tma. Když jsem se konečně doloudal domů, zákonitě jsem si vždycky vytrpěl proud urážek od své matky. Hlavní důvod jejího vzteku byl ten, že jsem nikdy nebyl doma (ačkoliv její nemilosrdné útoky si našly množství důvodů). Jenže pravou příčinou, proč jsem se domovu vyhýbal, byla ona. Já i moje starší sestra Trina jsme využili každé záminky k nepřítomnosti, abychom se vyhnuli jejímu sžíravému psychickému týrání. Ale i já a Trina jsme si vždycky šli po krku, na to si pamatuju od nejranějšího dětství. Protože otec nebyl skoro nikdy doma, musel jsem oběma ženám vzdorovat. Zdálo se, že jediné, co matce kdy přinášelo radost, bylo šikanovat mě a ze
směšňovat cokoliv, co mě zrovna začalo zajímat. Kdykoliv mě fackovala, s oblibou přitom říkávala: „Ty nejsi můj syn!“
Jak jen jsem si přál, aby to byla pravda! Když jí bylo pouhých
šest let, na vlastní oči viděla vraždu svého otce na trávníku přímo před jejich rodinným domem, pak vyrůstala ve výhradně mužských kolektivech v táborech dřevařů, kde její matka pracovala jako kuchařka, a dospěla v toxickou osobu. „Fakt povedený kvítko,“ říkával otec.
Když se moji rodiče rozešli, s radostí jsem se rozhodl zůstat s otcem. Přestože ho vždycky obklopovala aura hlubokého, tichého smutku, byl to dobrosrdečný a starostlivý chlap,
který to s každým myslel dobře. Ale nikdy mě nedokázal zkrotit, ani když jsem byl hodně mladý. Ve Vail’s, potravinách naproti naší škole, jsem kradl tyčinky Snickers, 3 Musketeers, Milky Way a Almond Joy a prodával je spolužákům za výhodnou cenu. Stal jsem se posedlým hrou zvanou čtvrťáky, při které hráči házejí mincemi o stěnu. Kdo dokáže, aby ta jeho přistála nejblíž zdi, vyhrává všechny peníze na zemi. Trávil jsem každou volnou chvíli tím, že jsem se snažil sehnat děti, které by si se mnou zahrály, a vždycky mě pěkně nasralo, když se ozval školní zvonek a my se museli vrátit do třídy. Otec jednoho mého dobrého kamaráda obchodoval s hazardními hrami, objížděl hospody a bary v celém státě a prodával děrovací losy a jiné kratochvíle pro opilce, kterým se zachtělo promrhat pár dolarů. Jednou o víkendu, když kamarádovi rodiče nebyli doma, jsem šel k němu na návštěvu.
„Ty, Matte, co kdybysme šli dovnitř a mrkli se na věci tvýho táty?“
Přemlouvat jsem ho zrovna nemusel. Prolezli jsme oknem do stodoly, kde jeho otec skladoval zboží. Popadl jsem pár děrovacích losů z jeho zásob a vzal si je domů. Už tehdy mě často ovládla ryzí ďábelská posedlost, která se mě zmocnila, kdykoliv jsem zmerčil příležitost k nějakému podrazu. Neměl jsem toho moc, ale zato jsem měl dost volného času, a tak jsem se dal do práce. V průběhu několika následujících dnů jsem od sebe pečlivě odděloval poloviny losů plochým šroubovákem a dával si velký pozor, abych je nějak očividně nepoškodil. Potom jsem strávil hodiny rolováním maličkých kousků papíru uvnitř a zbavoval se těch z nich, které obsahovaly čísla, co vyhrávala dvacet, padesát nebo sto dolarů, zatímco ty vyhrávající jen jeden, dva nebo pět dolarů a ty nevítězné jsem vkládal zpátky do schránek. Pak jsem obě poloviny losu zase opatrně slepil k sobě. Moje úprava byla tak dokonalá, že nebylo možné poznat jakýkoliv zásah.
Losy jsem nosil v tašce na tělocvik ze třídy do třídy celý den a prodával jedno propíchnutí za dolar. K Mattově škodolibé radosti pak nikdo samozřejmě nikdy nevyhrál žádnou vysokou částku, o to jsem se přece předem postaral.
Svojí posedlosti kšeftíky jsem obětoval každý den, veškeré úsilí a všechny myšlenky. Ať už jsem vstával, nebo šel spát, nápady, jak si přilepšit, byly tím prvním i posledním, na co jsem ten den myslel. Mezi žáky, kterým byla nepříjemná moje agresivita, moje ochota obrat je o peníze, jsem byl dost neoblíbený. Nikdy mi nezáleželo na tom, jak moc nebo jak málo peněz mám. K životu mě probouzelo jedině vynalézání nových způsobů, jak k nim přijít, a samotná činnost, která pak k mému obohacení vedla. A bylo to se mnou čím dál tím horší.
Když jsem byl na druhém stupni základky, začal jsem sem tam krást plechovky piva z nevyčerpatelných zásob svého fotříka a pašoval jsem je do školy v tašce na tělák. Táta byl navíc tesař, a tak si vyrobil skutečný barový stůl a zařídil místnost, kde hrával se svými kumpány karty. Ta se nacházela ve sklepě, hned vedle mého pokoje. Jako materiál použil dřevo, které získal zdarma díky tomu, že v okolí obstarával bourání stodol. Ukradená piva jsem vždycky pil o přestávkách mezi hodinami v nepoužívaném kumbálu našeho školníka nebo někde za dostatečně vysokým křovím na pozemku školy během velké přestávky. Začal jsem kouřit trávu, jako jediný z žáků druhého stupně v našem malém venkovském městečku. Stal se ze mě zlodějíček. Během každé hodiny jsem se omluvil, abych si mohl odskočit na záchod, ale ve skutečnosti jsem pak rychle zamířil přes celou školu až do šatny u tělocvičny. Tam jsem se probíral kapsami dětí, které si nezamykaly věci. Drobné, bankovky a cokoliv, co jsem objevil, to jsem sebral. Nekradl jsem jen během hodiny tělocviku. Nikdy mě nechytili.
Otec mou výchovou trávil minimální množství času. Kvůli velmi náročnému pitnému režimu a celoživotním zájmům,
které zahrnovaly nahánění ženských a celonoční hraní karet, se velmi rychle vzdal pokusů vynutit si jakoukoliv poslušnost. Díky tomu jsem se mohl šťastně prohánět po ulicích jako nějaké divoké zvíře. Po nepříjemných letech strávených pod matčinou nadvládou jsem byl otci vděčný za tuhle nově nalezenou svobodu objevovat své momentální pudy, divoká zaujetí, probouzející se perverzní fetiše. Připadal jsem si jako nejšťastnější děcko pod sluncem — žádná pravidla, žádná večerka, prostě nic. Ve dvanácti už jsem byl závislým hazardním hráčem, novopečeným alkoholikem, zlodějem a pornomaniakem. Moje sbírka pornočasopisů byla skutečně obrovská. Většinu jsem získal díky hodinám stráveným prohledáváním popelnic nedaleko studentských kolejí v areálu vysokoškolského kampusu. Ani v několikapatrovém domě, kde jsem bydlel jen s otcem a pár psy, se mi je nedařilo dobře ukrýt.
Když byli naši ještě spolu, musel jsem schovávat cokoliv osobního a citlivého. V mých devíti objevila matka krabičku nepoužitých kondomů, které jsem vylovil z popelnice, a úplně vypěnila. Krátce předtím, než se rodiče rozvedli, našla v mém pokoji dýmku na trávu a trvala na tom, že musím k psychologovi. Ten mi řekl: „Mám dojem, že psychologa nepotřebuješ ty, ale tvoje máti.“ Tak či tak, jediná věc, kterou můj otec u svého třináctiletého syna nemohl vystát, bylo kouření marihuany. Svou kuřáckou sestavu — bong, papírky a další serepetičky — jsem občas schovával v psí boudě pod přístřeškem na auto. Otec se nespokojil s tím, že moje nádobíčko jen vyhodil, ale několikrát jsem ho našel zničené, roztlučené kladivem nebo rozdupané. Poučil jsem se, varování pochopil a vymyslel si nové skrýše.
Otec věřil, že důležité jsou činy, ne slova. Veškeré naše vážné rozhovory bych nejspíš dokázal spočítat na prstech jedné a půl ruky. Jednoho dne si mě zavolal nahoru.
„Marku, pojď sem. Musíme si promluvit.“
Předpokládal jsem, že se na mě zase přišli vyptávat policajti a řekli mu, co jsem podle nich udělal, a určili čas, kdy mě má přivést na stanici.
„Jasně, tati. Co je?“
„Ehm,“ řekl, „víš, že jsem učitel a že moje třídy jsou plný dětí, co nemají ani polovinu dovedností a příležitostí co ty.
Každej rok mi přibydou jeden nebo dva žáci, kteří ve mně vzbuzujou neotřesitelný dojem, že jednoho dne skončí v base nebo pod drnem. Divil by ses, jak často se moje tušení vyplní.
Synku, někdy se stejnýmu pocitu neubráním, když se dívám, jak si klestíš cestu životem… jak se ti jen zlíbí. Myslíš si, že pravidla, která platí pro nás ostatní, se tě netýkají. Dneska s tebou mluvím, protože jsem si uvědomil, že i když už jsi nějaký tvrdý lekce dostal, ještě jich máš pár před sebou. A bude to pro tebe těžký a bolestivý. Jsi celej tvůj strejda Virgil. Ten od narození neměl v životě nic, jen bolest, zmatek a problémy, a to až do smrti.“
Strejda Virgil zemřel v domově důchodců na následky těžkého alkoholismu, když mu bylo čtyřicet tři let. Roky se toulal křížem krážem Amerikou, tajně naskočil na stovky vlaků, byl to nefalšovaný vágus. Když byl můj táta na vysoké, připadl mu nezáviděníhodný úkol cestovat po celém severozápadním území a platit za mého strejdu kauce. Musel
Virgila dostávat z vazby tak často, že si k němu pochopitelně vypěstoval určitou dávku zášti. Virgil jezdil vlakem, dokud jednou opilý pod jeden nespadl a nepřišel o obě nohy. Otec mi vyprávěl, že byl při tom, když se jeho bratr Virgil probudil v nemocničním pokoji a uvědomil si, že nemá nohy. „Co na to říkal?“ zeptal jsem se. Odpověděl svým typicky stručným způsobem: „No, podělanej štěstím teda nebyl.“ Když jsme po smrti babičky vyklízeli její dům, aby ho mohli zbourat, našli jsme s otcem krabici od bot plnou pohlednic, které jí
Virgil posílal z nejrůznějších koutů USA. Všechny začínaly úplně stejně, popisovaly, odkud píše a jakou podřadnou prá
ci zrovna má. Končily taky stejně. Všechny byly adresované jeho matce.
„Marku,“ řekl mi otec, „zdá se, že seš nenapravitelný. Ty prostě nechceš být vzdělavatelný.“
Vzdělavatelný byl jeden z jeho oblíbených výrazů. Snažil jsem se ovládnout, abych neobrátil oči v sloup.
„Takže navrhuju, aby ses pochlapil a začal s tím hned teď, a tím myslím, abys vzal rozum do hrsti. Rozhodně tím nemyslím rvačky. Těch už bylo i tak dost a mě už nebaví platit za tvoje zlámaný hnáty.“
Zlomil jsem si totiž kloub na ruce snad při každé výměně názorů, do které jsem se zapletl.
„Musíš utužit svoje tělo i mysl. Tam, kam máš namířeno, synku, budeš k přežití potřebovat všechnu sílu a mazanost, kterou v sobě máš. Nevím, čím to je, ale takovej už ses nám zkrátka narodil. Stejně jako strejda Virgil, do háje,“ řekl a kroutil přitom hlavou. Měl pravdu. Vypadalo to, že ze všech lidí, co jsem znal, jsem byl právě já ten nejnepochopitelnější chodící magnet na sračky, který kdy spatřil světlo světa. Rvačky pro mě byly na denním pořádku od základky až po střední. Ve čtrnácti mi dal před malou hospodou na kraji karavanové čtvrti do nosu dospělý chlap, protože jsem se ho zeptal, jestli mně a mým kámošům koupí pivo. A od té doby, co mi do tváře zabodl tužku kluk, který se mi pokoušel vypíchnout oko, jsem měl dokonce na obličeji nadosmrti vytetovanou malou tečku. Ale v mých vzpomínkách na rané dětství, ve kterých jsem sedával na zemi vedle Virgila trůnícího v kolečkovém křesle s dekou na klíně, na mě strýc působil jako přesný opak toho nevrlého a problémového člověka, kterého popisoval otec. Když jsem zaťukal na jeho duté protézy ukryté v nohavicích, zaklonil se a přímo řičel smíchy. Jeho dozadu ulíznuté havraní vlasy mi připomínaly Elvise Presleyho.
Jednoho dne jsem v Ace Books and Records, jediném obchodě s komiksy a hudebními deskami v Ellensburgu,
na obálce časopisu Creem uviděl zvláštním způsobem při
tažlivou fotku chlápka bez trička. Zeptal jsem se majitele obchodu Tima Nelsona, kdo to je.
„Kámo, tohle je Iggy Pop.“
Jediné, co v tomhle kulturně izolovaném zapadákově hráli v rádiu, bylo country. Nikdo v Ellensburgu ani netušil, kdo je Jimi Hendrix, a to se narodil v Seattlu, jen sto padesát kilometrů odsud.
Tim mi pustil pár raných punkrockových singlů a já se z toho
na místě málem udělal. „Anarchy in the UK“ od Sex Pistols pro mě představovalo zjevení, které mi okamžitě a navždy změnilo život. Ta agresivní a vzteklá muzika mě zhypnotizovala. Ještě jako malý kluk jsem měl jednu desku od Alice Cooper a tu jsem poslouchal až do zblbnutí, ale tohle bylo něco exotického, co ke mně promlouvalo způsobem, který jsem nedokázal popsat slovy. Jediné, co jsem věděl jistě, bylo, že toho chci víc.
Během pár dnů jsem všechny komiksy, které jsem nasbíral během dětství, vyměnil za desky: The Sex Pistols, Damned, Stranglers a taky Ramones, Iggy, David Bowie, The New York Dolls a The Velvet Underground. Byl to prakticky zázrak, že se mi tady tahle alba vůbec podařilo sehnat, ale Tim Nelson byl dost úkaz, vypadal jako hipík, měl však široký záběr a chuť objevovat nové věci, které vybočujou z řady. Děkoval jsem bohu, že jsem je objevil, a o samotě je roky poslouchal. Časté potyčky s muži zákona mému mínění o autoritách moc nepomohly. V patnácti mě přivedli na stanici a vyslýchali kvůli několika autorádiím, co někdo ukradl přímo z parkoviště autosalonu. Když jsem odmítl napráskat týpka, o kterém jsem věděl, že to udělal, vešel do místnosti kapitán Kuchin osobně a nechali mě s ním samotného.
Fabian Kuchin byl nechvalně proslulý tvrďák. Práci místního strážce zákona brutálně vykonával už několik let. Ruku měl v sádře kvůli nějakému divočejšímu zatýkání nebo rvačce v baru.