Automatizovaná analýza textů nebo dat ve smyslu čl. 4 směrnice 2019/790/EU je bez souhlasu nositele práv zakázána.
This translation has been published with the financial support of NORLA. Překlad této knihy vychází s laskavou finanční podporou nadace NORLA.
Tonje Glimmerdal
Copyright © Det Norske Samlaget, 2009
Norwegian edition published by Det Norske Samlaget, Oslo
Published by agreement with Saga Literary Agency
Illustrations © Zuzana Čupová, 2026
Translation © Jarka Vrbová, 2026
Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2026
ISBN 978-80-275-2666-6
DOPIS
Když vystoupíte z trajektu na molo, hned ucítíte, jak z údolí vane vítr. Dokonce i teď, uprostřed chladné zimy, ho cítíte.
Stačí zavřít oči. Vítr voní borovicemi. A smrky. A pak se vydejte dál.
Půjdete po cestě rovnou za nosem, kolem zrušeného stánku, kolem obchodu a Theova kadeřnického salónu a dál kolem říčky Glimmerdálky.
Nejdřív vás čeká rovina a několik domů. Před jedním z posledních stojí bagr. Tam bydlí Peter a jeho máma.
Pak přibývá sněhu a lesa a ubývá domů. Silnice je o polovinu užší a hodně příkrá. Pokud jste tady poprvé, může se stát, že nevěřícně kroutíte hlavou, a možná vás napadne, jestli nejdete špatně. Ale nejdete. Protože právě v tu chvíli, kdy si to pomyslíte, uvidíte ceduli. Je na ní napsáno „Glimmerdal“. A tak víte, že jdete přece jen správně.
Hned za cedulí uvidíte kemp. A teď pořádně poslouchejte: Za nic na světě vás nesmí napadnout do toho kempu vejít. Pokud to stejně uděláte, budete litovat, protože majitel kempu Klaus Hagen je pořád tak naštvaný, že by ho člověk nejradši vylil do dřezu. Nemá rád legraci a nemá rád děti, zvláště ty, co jsou moc hlučné. A rozbily prakem okno v jedné chatce. Sice to nebylo schválně, ale podle něj jsou děti horší než cokoli jiného. (Holčička, která rozbila okno, také není z Klause Hagena nijak nadšená, když se to tak vezme. Občas před spaním přemýšlí, že by mu rozbila ještě jedno.) Takže bude jen rozumné, když Hagenův ozdravný kemp minete.
Za kempem vejdete do lesa, kde se vám až k hlavě sklánějí větve obtížené sněhem. Lesu se říká Pohádkový. Na kraji stojí zelený domek, v němž bydlí Sally, ale ten nijak pohádkový není. Za květináči v okně často vykukuje Sallyina nafialovělá trvalá ondulace. Vás Sally také
uvidí. To je jisté. Sally vidí všechno. I když se prosmeknete kolem zeleného domku jako myška v zimním maskovacím kožíšku a nevydáte ani hlásku, Sally vás stejně zahlédne. Nespí ani po obědě.
Pak minete Sallyin dům a konečně dojdete k mostu přes řeku
Glimmerdálku. Pokud přejdete na druhou stranu a dáte se doprava do kopce, ocitnete se u Gunnvaldova statku. Pokud nepůjdete doprava, ale doleva, dojdete ke statku, kde bydlí Tonja. Další obydlená stavení už tady pod horami nejsou.
Takže teď jste v Glimmerdalu neboli v údolí nádhery, záře a krásy. Buďte vítáni.
Studená únorová odpoledne jsou v Glimmerdalu hodně tichá. Řeka nezurčí, protože je pod ledem. Ptáci necvrli-
kají, protože odtáhli na jih. Nejsou slyšet ani ovce, protože jsou zavřené v ovčínech. Všude je jen bílý sníh, tmavé smrky a vysoké, mlčenlivé hory.
Uprostřed té tiché zimy je však jeden černý puntík, který brzy začne zvuky vydávat. Černý bod stojí nahoře, u paty Strážné věže, na konci dlouhé a klikaté stopy lyží. Ten puntík je Tonja Glimmerdalová. Její táta hospodaří na statku a máma je oceánoložka, v současné době daleko na moři, někde v Grónsku. Tonja má zrzavou lví hřívu. O Velikonocích jí bude deset. Narozeniny hodlá slavit tak, až se to bude v horách rozléhat.
Klaus Hagen z kempu nemá rád děti, a tak by měl být vlastně docela spokojený, protože v celém Glimmerdalu bydlí jen jediné dítě. A jediné dítě by ani Klausi Hagenovi nemuselo vadit. Ale vadí. Tonja je právě takové dítě, které Klaus Hagen nesnese. Má v sobě něco, kvůli čemu všichni prázdninoví hosté na první pohled vědí, že nepřijeli ani tak do kempu jako spíš do Tonjina údolí. Malá královna Glimmerdalu má naštěstí návštěvy moc ráda.
„Ty bys měla mít na čele napsáno ‚vítejte‘,“ řekla jí jednou teta Idun.
V zimě se stopy Tonjiných lyží klikatí celým údolím.
„Vypustím ji ráno ven a doufám, že se večer objeví,“ říká táta Sigurd, když se lidé, co přijdou na návštěvu, ptají, kde je jeho dcera, protože na to se lidé v Glimmerdalu zeptají vždycky.
„Náš Malý hrom,“ tak jí říkají.
Teď Tonja trochu přenese váhu a špičky lyží zamíří k Malé skále. Dnes je pátek, poslední den před jarními prázdninami, a ve škole dostali volno. Je poledne.
„Jarní prázdniny jsou dobrá věc,“ říká si Tonja. „Jarní prázdniny a sjíždění kopců.“
Z Malé skály je prudký sjezd. Tak prudký, že se Tonja musí soustředit stejně usilovně, jak to dělají teta Eir a teta Idun, když přijedou na Velikonoce. Startují tady nahoře a řítí se dolů takovou rychlostí, že se kolem nich zvedají vějíře sněhu a vlají za nimi jako nevěstin závoj. Na okraji Malé skály se tety odrazí a letí až do oblak. Teta Eir dokonce dokáže udělat na lyžích přemet. „Člověk potřebuje v životě dvě věci,“ říká teta Eir často. „Rychlost a sebedůvěru.“
Tonje to připadá moudré. A když jsou tety v Oslu, kde studují, Tonja se cvičí v mnoha různých oblastech, které nějak souvisí s rychlostí a sebedůvěrou.
Jedno je jisté. Gunnvaldovi, usazenému za kuchyňským oknem, neujde Tonjin sebemenší skok. A to je dobře, protože zaprvé není žádná zábava skákat, když se na vás nikdo nedívá, a zadruhé je dobré mít někoho, kdo může zavolat sanitku, kdybyste se po doskoku nezvedli. Gunnvald sice bydlí daleko od paty Strážné věže, ale má báječný dalekohled. Tonja mává rukama a signalizuje tak, že je připravená ke startu.
A tím v Glimmerdalu končí ticho.
„Per Šumař měl jedinou krávuuuuu!“ křičí Tonja a vrhne se vpřed.
Během sjezdu na lyžích je důležité zpívat. Když Tonja skáče z Malé skály, zpívá tak hlasitě, že se na vedlejším vrcholu, na Zářném rohu, uvolňují drobné laviny.
„Per Šumař měl jedinou krávuuuuu!“
Přikrčí se s rukama nataženýma před sebou a skloní hlavu, aby byl odpor vzduchu menší.
„Vyměnil krávu a měl svoje housle zas!“
Okraj útesu se blíží a je stále hrozivější. Tonja ví, že teď musí zpívat hodně nahlas, jinak toho bude litovat.
„VYMĚNIL KRÁVU A MĚL SVOJE HOUSLE ZAS,“ povykuje, až se její hlas nese z hor nad údolím.
Ty bláho, to je teda rychlost! Hrůza hrůzoucí, jak se před ní Malá skála tyčí. Že se nikdy nepoučí! Ne, nikdy se nepoučí. Ve vteřině tam bude. Skála brzy začne trochu stoupat. Už stoupá. Tonja zavírá oči. Je na krajíčku skály. Šimrá ji v břiše a píchá v nohou.
„Ty bláhóóó…!“
Tonja letí. Ještě nikdy nestihla za letu odzpívat z Pera Šumaře tolik jako tentokrát. Zvládla skoro celý refrén! Kdyby uměla udělat přemet jako teta Eir, tak by to stihla hned třikrát.
Ale já bohužel ještě přemet neumím, napadne ji ve vzduchu.
Anebo ho možná přece jen umí, protože si všimne, že má hlavu tam, kde mají být nohy, a nohy tam, kde má být hlava.
Po tom pozoruhodném letu přistane Tonja jako gumový medvídek na dortu s hodně vysokou vrstvou šlehačky. Všude je bílo a zima, a jak tam tak leží, neví, jestli je živá nebo mrtvá. To vrtá určitě hlavou i Gunnvaldovi za oknem. Tonja leží bez hnutí a pak ucítí, že srdce jí bije. Trochu zatřese hlavou, jako by chtěla všechno uvnitř vrátit na své místo.
Nebylo to náhodou něco jako přemet? napadne ji.
Gunnvald A TONJA si povídají o tom, jaké to bylo dřív
Gunnvald bydlí v obrovském domě a má ovčín a v něm
ovce stejně jako Tonjini rodiče, ale s Gunnvaldovými
ovcemi pořád něco je. Utíkají, umírají a okusují Sallyiny tulipány. Naštěstí má Gunnvald i truhlářskou dílnu. Tam tráví dny svého stáří a přilepší si sem tam něco k důchodu. Je mu sedmdesát čtyři let a je to Tonjin nejlepší kamarád.
Vážně se musím kamarádit s takovým bručounem, honí se Tonje v těžkých chvílích hlavou. Jenže v Glimmerdalu je dost žalostná nabídka kamarádů.
V hloubi duše ale Tonja ví, že Gunnvald by byl její nejlepší kamarád, i kdyby v údolí bydlelo na každém kroku desetileté dítě. Má ho tak ráda, až ji píchá u srdce. Je zároveň její kmotr. Od mámy a od táty to byla odvaha, že dovolili takovému neohrabanému medvědovi, aby mě nesl ke křtu, myslí si Tonja. Mohl ji klidně v kostele upustit na podlahu, až by to plesklo, kdyby měl zrovna tu svoji náladu. Ano, protože Gunnvald umí být někdy tak mrzutý, že je to k nevydržení. Rodiče ale stejně chtěli, aby jí šel za kmotra on a nikdo jiný. Položili Tonju do jeho obrovských dlaní a on ji od té doby nikdy nepustil.
„Co by sis beze mě počal, Gunnvalde?“ ptá se ho Tonja často. „Bez tebe bych už dávno zaklepal bačkorama,“ odpovídá Gunnvald.
Když Tonja dojede na lyžích k jeho domu, odhrne Gunnvald dalekohledem záclonu a vystrčí ven rozčepýřenou hlavu. Je vysoký
jako troll a za krkem má nenápadný hrb. Ve svých nejlepších letech byl ještě vyšší — za poslední roky se trochu smrskl. Má svůj věk, revma a všechno možné, ale k doktorovi nikdy nejde. Doktorů se strašně bojí. A kromě toho, jakmile si strčí do pusy žvýkací tabák a pod bradu housle, je najednou čilý a plný života jako mladé telátko. Ty housle jsou nejlepší medicína, říká Gunnvald. K čemu doktoři, když má člověk skřipky?
„Udělala jsem salto?“ ptá se Tonja.
Gunnvald odfrkne, až se záclony zavlní.
„Jestli tohle bylo salto, Tonjo Glimmerdalová, tak já jsem los.“
Ptá se jí, proč musí pokaždé přistát hlavou napřed, takže to pak vypadá, že umřela. Tonja říká, že prostě musí.
Tonja má v Gunnvaldově kuchyni vlastní židli u okna, vlastní háček na pověšení čepice a vlastní hrnek ve skříni. Guna, černobílá Gunnvaldova kočka, se k ní přitočí a tře se jí o nohy.
„Tak si to představ, jsou jarní prázdniny. Pamatuješ, jaké to bylo dřív, Gunnvalde?“
„Jaké dřív myslíš?“ ptá se Gunnvald a postaví před ni talíř.
Gunnvald žije už tak dlouho, že „dřív“ může být cokoli.
„Dřív, než se sem nastěhoval Klaus Hagen a byl tu úplně obyčejný kemp,“ řekne Tonja.
To si Gunnvald moc dobře pamatuje.
„Každé prázdniny neskutečný blázinec a binec,“ vzpomíná.
„Jezdily sem spousty dětí,“ přidá se Tonja. „Stačilo seběhnout do kempu a utrhnout si tam nějaké dítě jako borůvku.“
Gunnvald si to pamatuje. Jenže pak se tu objevil Klaus Hagen bez špetky smyslu pro humor.
Přijel sem, obhlédl Glimmerdal a připadalo mu to tu jako fantastické místo. Tak fantastické, že si usmyslel, že celý kemp koupí. Je nezřízeně bohatý. Postavil nové chatky a celé to přestavěl tak pěkně, že se Tonje i všem v údolí zdál kemp nádherný. Když bylo všechno hotovo, slavnostně ho otevřel. „Hagenův ozdravný kemp — nejtišší v celé zemi“, píše se v jeho propagační brožurce. Lidé, co si chtějí užít klid a mír, mají přijet sem. Ze začátku to Tonje připadalo skvělé. Přijela spousta lidí, co potřebují klid a mír, a jejich horám se v tomto ohledu rozhodně nic nevyrovná. Jenže pak se doopravdy vyděsila. Proč sem pro všechno na světě nikdy nepřijedou děti?
Tonja si nedokáže lámat hlavu dlouho, a tak jednou přijela na kole ke Klausi Hagenovi a zeptala se ho.
„Pane Hagene, proč sem do kempu nikdy nepřijedou žádné děti?“
„Do Hagenova ozdravného kempu děti nesmějí,“ odpověděl jí tehdy Klaus Hagen.
„Cože?“ podivila se Tonja.
„Mí hosté chtějí naslouchat zurčení řeky a šumění stromů a ne řevu a randálu,“ vysvětlil jí Klaus Hagen a podíval se na hodinky.
Tonja na majitele kempu nechápavě zírala a považovala to za nejhorší zprávu, jakou v životě slyšela, ale v tu chvíli Klaus Hagen tenhle rekord překonal něčím ještě horším:
„To s tím řevem a randálem se v podstatě týká i tebe, Truhleno.“
„Jsem Tonja,“ opravila ho.
„Jo. Tonjo, mohla bys laskavě přestat s tím svým dennodenním krákoráním?“
Tonja se údivem začala šťourat v uchu.
„To tvoje drandění na kole a hulákání mi ruší hosty,“ dodal Klaus Hagen a na tváři se mu objevilo něco jako zdvořilý úsměv.
„Chcete říct, že mám ve vlastním údolí přestat zpívat?“ zeptala se Tonja. Pro jistotu, aby nedošlo k mýlce.
„Ve vlastním — no, jak se to vezme,“ mrmlal podrážděně Klaus Hagen. „Inzeruju kemp jako nejtišší a nejklidnější v celé zemi a žádám tě, abys to respektovala.“
V tu chvíli udělal Klaus Hagen skutečně velkou životní chybu. Nikdo nemůže chtít po glimmerdalském Malém hromu, aby zanechal zpěvu. To tedy ne. To by Klausi Hagenovi potvrdil každý. Kdyby se tedy někoho namáhal zeptat.
„Tak to by bohužel nešlo,“ řekla Tonja.
Pak vyšla výš do údolí a zazpívala tam operní árii tak hlasitou, až se keře kolem cesty ohýbaly k zemi.
A zpívat od té doby nepřestala. Vlastně se dá říct, že teď dokonce zpívá víc než dřív. Zvlášť když jede kolem kempu. A Klaus Hagen se na Tonju dívá, jako by byla nějaký škůdce. Ještě horší to bylo na podzim, když se Tonje omylem povedlo rozbít mu prakem okno. Neudělala to vůbec schválně. Mířila na vlajkový stožár. Když se do něj strefíte, pěkně to zacinká, ale je to opravdu hodně náročné. Nestrefíte se pokaždé, dokonce ani Tonja ne. „Jejda,“ vyjekla Tonja, když se tehdy vysypalo sklo. Rychle se rozjela domů a vzala všechny našetřené peníze. Dala je do hezké skříňky, kterou si vyrobila v dílně u Gunnvalda. Dlouze a vážně se Klausi Hagenovi omluvila a skříňku mu podala.
Klaus Hagen ji ale nechtěl. Vybral z ní peníze a s úšklebkem ji Tonje vrátil.
„Co s ní?“ zeptal se naštvaně. Prý co s ní! „Mohl byste si do ní ukládat peníze, vždyť jste bohatý,“ navrhla Tonja. Klaus Hagen si jen odfrkl a přibouchl dveře. Toho dne se Tonja vzdala naděje, že se s Klausem Hagenem spřátelí. Ano, odpískala celého Klause Hagena od kořínků vlasů až po palec u nohy. Jen si představte, že někdo odmítne takovou skříňku! Dva ptáčky na víku vyřezávala celou jednu sobotu!
„On nerozumí umění,“ řekl Gunnvald, když mu to vyprávěla.
„On nerozumí ničemu,“ opáčila rozzlobeně Tonja.
„Ten kemp je úplně marný. Nikde ani jediné dítě,“ říká Tonja. „Ještě že máš trochu radosti se mnou, viď, Gunnvalde, a nemusíš tu obědvat sám.“
Gunnvald složí své dlouhé tělo na kuchyňskou židli, až to v ní, stejně jako v jeho kolenou, pěkně zapraská.
„Svatá pravda,“ zadrmolí.
Oba si naloží na talíř masové kuličky, pečené maso a žebírka a Tonje vrtá hlavou, čím to, že jí u Gunnvalda vždycky chutná víc než kdekoliv jinde.
„Jestlipak víš, co je připraveno na zkušební test?“ zeptá se náhle Gunnvald s plnou pusou a pohodí hlavou směrem k dílně.
Tonja tiše položí vidličku na talířek.
„Sáňky?!“
Proběhne zkušební
jízda řiditelných sáněk
č. 1 a Tonje někdo
vyhrožuje policií
Tonja a Gunnvald spolu vymýšlejí stále nové projekty. Ale to, co si vzali do hlavy tuhle zimu, strčí všechny hravě do kapsy. Na tom se Tonja i Gunnvald shodnou. Hodlají vyvinout dokonalé řiditelné sáňky. Vyrobí model sáněk stabilních jako nákladní loď, rychlých jako motorka a stejně krásných, jako byla nebožka Gunnvaldova babička. Pokud se jim to povede, spustí skutečnou výrobu sáněk s volantem a do příštích Vánoc budou stejně bohatí jako Klaus Hagen.
Napadlo je to, když jednou jela Tonja na bobech.
„Ty boby jsou na mě pomalý,“ postěžovala si Gunnvaldovi.
„Pch, boby! Měla bys mít řiditelné sáňky.“
„A jak se dají sehnat?“ zeptala se Tonja.
„Pořádné sáňky, co se dají řídit, už dneska neseženeš,“ řekl Gunvald.
Nějak to musí jít, uvažovala Tonja. Jestli jsou fakt nejlepší. A v tom musel dát Gunnvald Tonje za pravdu, takže když příště jel do města, vrátil se s dodávkou plnou skluznic. Pak bez ustání svářel, ohýbal a řezal, co mu síly stačily. Nejdřív se toho musí hodně vyzkoušet, než se zjistí, co funguje nejlíp. Nebudou prodávat nějaké šmejdy, jejich sáně se budou jmenovat Glimmerdalská smršť. Tonja si po celém údolí popůjčovala saně všeho druhu, stáří i stavu, klidně i úplné trosky. Jak totiž říká Gunnvald, je důležité se poučit z dřívějších výrobních chyb.
„Jak pokračuje výroba sáněk?“ ptají se jich lidé často.
„Jo, jde to,“ odpovídají Tonja i Gunnvald a nikomu neprozradí ani ň.
Od poslední návštěvy v dílně ale už pár dní uplynulo, Tonju zaměstnávala řada jiných věcí. Takže skoro omdlí radostí, když
Gunnvald otevře dveře a uvnitř stojí na zemi před bruskou troje téměř hotové sáňky.
„Budeme potřebovat někoho, kdo je otestuje. Nejlíp nějaký dítě,“ prohodí Gunnvald a podívá se po očku na Tonju, jediné dítě široko daleko.
Troje sáňky s volantem na samém vrcholu několikakilometrového svahu. Je to tak nádherný pohled, že by se o tom měla složit opera. Gunnvald samou netrpělivostí přešlapuje a Tonja si utahuje cyklistickou helmu.
„Na konci zimy budeme mít sáňky, které dojedou až k pobřeží. Na to vsadím celou krabičku žvýkacího tabáku,“ zaburácí Gunnvald.
Tonja má oči navrh hlavy. K moři to jsou čtyři kilometry, chvílemi se jede po rovině a jednou dokonce i do kopečka. Dá se vůbec něco takového ujet na saních? Gunnvald je přesvědčený, že ano, ale ne v tuhle chvíli. Nejdřív musí sáňky pořádně otestovat a následně trochu vylepšit.
Mají dva typy brzd. Na jedněch sáňkách je páka, která se ovládá rukou, na jiných se brzdí nožní brzdou.
„A co ty třetí?“ ptá se Tonja a dívá se na sáňky, které mají volant, ale nikoli brzdu.
„Až zjistíme, která z těch brzd funguje líp, namontujeme ji na ty poslední. A všechny mají hodně dobré skluznice,“ dodá Gunnvald a mne si ruce.
Postrčí Tonju na první sáňky.
„V zatáčkách to možná bude ještě trochu vratký, ale v tuhle chvíli nás hlavně zajímají brzdy,“ vysvětluje.
Tonja sevře volant a Gunnvald vezme do ruky vysílačku. Ještě
než Tonja vyrazí, Gunnvald musí navázat spojení s Peterem, aby dole zastavil dopravu.
Peter, to je ten, co má před domem zaparkovaný bagr. Kamarádí se s Tonjou i s Gunnvaldem a taky je zamilovaný do tety Idun. Prozradila jim to teta Eir. Jenže Peter je tak stydlivý, že se nikdy k ničemu neodhodlá. Celé ty roky kolem Idun jen zamilovaně chodí a k ničemu se nemá, až je z toho pohledu člověku mdlo, jak říkává Gunnvald.
„Testovací osoba je připravena. Přepínám,“ houkne Gunnvald do vysílačky.
Po chvíli praskání a chrčení zaslechne Tonja Peterův hlas: „Provoz zastaven. Přepínám.“
„Přepínám a končím!“ křikne Gunnvald, a než Tonje dojde, která bije, odstrčí staroch sáňky vší silou z kopce.
Tohle je něco jiného než plastové boby, to se musí uznat. Tonja je dole u mostu, než vůbec stačí na slovo „most“ pomyslet. Nohou horečně hledá brzdu. Už má pedál! Vší silou na něj dupne, ale je to moc. Sáňky dostanou obří smyk a prosviští po můstku po jedné sanici. Když se Tonja snaží smyk vyrovnat, přepadne na druhou stranu. Udržet sáňky pod kontrolou nedokáže.
„Vúúú,“ zaječí Tonja, a ještě než jízda pořádně začala, vyletí se sáněmi do vzduchu jako podivný pták a s plácnutím přistane v prašanu.
Tonja Glimmerdalová už podruhé toho dne leží v závěji a v duchu se ptá, jestli je naživu. Pak ucítí bolest na tváři.
Žiju, usoudí a s námahou vytáhne hlavu ze sněhu.
V zorném poli se jí zjeví dvě vyzáblé nohy a Tonja okamžitě pochopí, co ji píchá ve tváři. Sallyin růžový keř, chudák malý. Klidně si odpočívá pod sněhem, netuší, že se blíží nebezpečí, a vtom přiletí Tonja a celou svou vahou ho probudí ze zimního spánku. Tonja zvedne hlavu od Sallyiných nohou a podívá se na Sally samotnou. Ta drží v ruce krabičku s léky a s nedůvěrou hledí na ztroskotané sáňky.
„Co to tu proboha vyvádíš?“ zeptá se.
„Testujeme s Gunnvaldem sáňky,“ vysvětluje Tonja a z hlubokého sněhu vytáhne své vozidlo. „Všechno je pod kontrolou.“
„No, to ti tak věřím,“ prohodí Sally kousavě. „Hlavně ať si nezlomíš vaz.“
Tonja slíbí, že se vynasnaží.
„Měj se, Sally!“
„Pitomý sáňky,“ uleví si Tonja, když dojde nahoru ke Gunnvaldovi.
„Pitomej šofér,“ řekne Gunnvald.
„Tak mě to nauč,“ rozkřikne se na něj Tonja.
A zatímco se slunce sune k vrcholku Velkého štítu, předá jí Gunnvald veškeré své hluboké vědomosti o řízení sáněk s volantem. A není jich málo.
„Kam se poděla testovací osoba? Přepínám,“ zapraská to ve vysílačce.
„Dostává instrukce,“ volá Tonja. „Přepínám,“ dodá Gunnvald.
Chvíli je ticho, ale pak se ozve:
„Můžu už pustit dopravu, nebo co bude? Přepínám.“
„V žádným případě! Přepínám a končím,“ křičí Gunnvald a rozhodným pohybem usadí Tonju na druhé sáňky. Je to vlastně kratší obdoba těch prvních.
„Tyhle budou lepší,“ slibuje Gunnvald. „A tobě to už teď taky půjde líp.“
Tonja si sotva stačí všimnout, kde je brzda, a Gunnvald ji znovu odstrčí.
To mě podržte, to je teda něco úplně jinýho! Tonja rázem ovládá sáňky mnohem líp. Sviští jako vítr. U mostu elegantně přibrzdí nohou, jak jí to Gunnvald vysvětlil, a tak zabrání smyku. Sally vyšla ven až k cestě a Tonja kolem ní prolétne tak rychle, až se Sally zavlní zástěra.
„Johó, pozór, Sally! Tady jde o život!“ volá Tonja a přikrčí se. Všechny plastové boby patří na smetiště! Tonja teď má tryskový motor! V Pohádkovém lese se na ni sesype sníh z několika větví, které ho nedokážou udržet, ale Tonja hrdinně jede dál. Sám od sebe jí naskočí sáňkový song.
Uááá, fofrem se k vám blíží sáňky!
Uááá, tryskem se k vám blíží sáňky!
Když míjí Hagenův ozdravný kemp, zpívá ještě hlasitěji:
Uááá, tryskem se k vám blíží sáňky, skoro devadesátkou!
Mezi recepcí a první chatkou zahlédne Klause Hagena.
Prostředkem, uááá, prostředkem cesty — uááá!
prozpěvuje a sviští dál. Po chvíli uvidí v dálce Petera.
Uááá, tryskem se k vám blíží sáňky!
Tonja se elegantním obloukem, při němž se v posledních slunečních paprscích roztančí krystalky zmrzlého sněhu, zastaví centimetr před Peterovou černou pracovní botou.
„Dobré odpoledne,“ pozdraví a vstává.
Po tak dlouhé době nehybného sezení ve stejné poloze ji brní nohy. Peter ji opatrně přitáhne ke kraji silnice. Stojí tam řada aut.
Už od té první nevydařené jízdy. To si tu postáli hezky dlouho.
„Naštěstí to vypadá, že tu probíhají práce na silnici,“ řekne a pokývne k bagru. „Mají namířeno do kempu.“
Jistě, je pátek, vzpomene si Tonja. Prohlédne si posádky všech aut. Kam až dohlédne, ve všech sedí jen postarší dvojice. Ti jistě půjdou na běžky. Tonja zavzdychá. Jen si to představte, celý Glimmerdal zasněžený, sáňkařská dráha nachystaná, a na jarní prázdniny nepřijede ani jedno dítě. To je nehorázné.
Když se v Peterově hnědém volvu vracejí nahoru, vypráví Tonja, že Gunnvald má v úmyslu vyrobit sáňky, které dojedou až k pobřeží.
„Má už jedny s moc dobrými skluznicemi,“ pokračuje a sleduje závěje podél cesty a sníh za oknem. Pak jí ale klesne brada. Uprostřed silnice stojí jako rozzuřený pižmoň Klaus Hagen.