Issuu

Tato kopie je určena výhradně pro recenzní účely. Kniha jako celek ani žádná její část nesmí být volně šířena na internetu ani jinak dále zveřejňována. V případě dalšího šíření neoprávněně zasáhnete do autorského práva s důsledky dle platného autorského zákona.

ZAPOMENUTÍ MRTVÍ

LUDĚK NAVARA MIROSLAV KASÁČEK

ZAPOMENUTÍ MRTVÍ 54 OBĚTÍ ŽELEZNÉ OPONY

BRNO 2026

Tato kniha je věnována písničkáři Jaroslavu Hutkovi, který byl průvodcem úspěšného seriálu Příběhy železné opony ve zpracování České televize a je autorem úvodní písně. Mnoho lidí si osudy těch, kteří u hranice zahynuli, spojuje právě s ním.

Vychází za finanční podpory statutárního města Brna a Nadace BLÍŽKSOBĚ

ÚVODEM

Komunistická moc hovořila o potřebě chránit hranice před vnějším nebezpečím, případně před spojením vnějšího a vnitřního nepřítele. Skutečností je, že v prvních letech po únoru 1948 překračovali hranice ze zahraničí kurýři západních zpravodajských služeb. Boj studené války se přenesl do skryté sféry vyzvědačství, zpravodajského boje. Komunistická propaganda výrazně nadsazovala nebezpečí ze strany nepřátelských agentů-chodců (kurýrů). I pokud bychom tento argument vzali vážně, mohl by platit jen zhruba do poloviny padesátých let. Poté zahraniční služby vlivem změny konfrontační politiky mezi oběma bloky v této formě zpravodajských operací značně polevily. Volily i nové, efektivnější a méně riskantní metody získávání informací. Nevysloveným, ale skutečným důvodem postupného vybudování neprostupné hranice s Rakouskou republikou, Spolkovou republikou Německo a kupodivu do poloviny padesátých let i s Německou demokratickou republikou (!) se stal problém emigrace. Preambule zákona o ochraně státních hranic číslo 69/1951 Sb. hovořila o povinnosti každého občana chránit hranice dle svých sil a podle možností přispívat k jejich ochraně. Šlo přitom nepochybně zejména o ochranu hranic proti vlastním občanům. Kolektivistická moc po občanovi požadovala přizpůsobení se státním zájmům. Občan měl setrvat ve své zemi, necestovat ze soukromých důvodů do zahraničí, věnovat se budování státu a plnění jeho zájmů. Jestliže možnost krátkodobých cest byla značně ztížena, pak ještě větší překážky kladl režim emigraci. Přechod hranice trestaly poúnorové soudy zprvu podle zákona číslo 50/1923 Sb. na ochranu republiky podle paragrafu 2 — úklady o republiku — s trestní sazbou jeden rok až pět let. Dne 6. října 1948 Národní shromáždění schválilo smutně proslulý zákon na ochranu republiky číslo 231/1948 Sb. Objevil se v něm nový paragraf 40 — neoprávněné opuštění území republiky a neuposlechnutí výzvy k návratu za předpokladu úmyslu poškodit zájem

republiky se sazbou těžký žalář jeden rok až pět let. Bylo to poprvé, kdy zákon nedovolené překročení hranice a pobyt v zahraničí nestanovoval za přestupek, ale za trestný čin. Řada uprchlíků byla však stíhána nadále podle paragrafu 2 zákona číslo 50/1923 Sb. Trestní zákon číslo 86/1950 Sb. z 12. července 1950 pak v paragrafu 95 trestal jakékoli opuštění republiky i bez špatného úmyslu stejnou výměrou trestu. A konečně poslední trestní zákon číslo 140/1961 Sb. obsahoval paragraf 109 — opuštění republiky, se sazbou šest měsíců až pět let odnětí svobody. Trestněprávní postih za opuštění republiky byl však vlastně tím příznivějším ukončením nebezpečné cesty za svobodou. Horším koncem byla smrt v drátech elektrifikovaného zátarasu, zastřelením příslušníky Pohraniční stráže, výbuchem nastražené miny nebo roztrháním služebními „samostatně útočícími psy“. Nesmíme zapomínat nejen na mrtvé, ale i na zraněné, trpící pak trvalými následky střelných poranění a nesoucí doživotně rovněž cejch nespolehlivých — občanů druhé kategorie. Snaha o odchod ze země představovala nejčastější porušení některého z takzvaných trestných činů proti republice. Byl to nepochybně také velmi významný projev nespokojenosti občanů, a to i vzhledem k rizikům, která tím podstupovali. Příslušníci Pohraniční stráže naplňovali ať již dobrovolně, či jako vojáci základní služby nuceně úkol izolovat zemi od světa a pronásledovat občany při jejich snaze zvolit si místo svého života. Opatření na hranicích svou tvrdostí neodpovídala společenské nebezpečnosti tohoto jednání, jak je stanovil tehdejší trestní zákon. Soudní sankce při odsouzení za pokus opuštění republiky neobsahovaly smrt nebo doživotní zmrzačení. Jestliže u řady skutkových podstat můžeme pochopit jejich smysl, tak pronásledovat a trestat překročení hranic země samo o sobě bylo nesmyslné a zločinné. Samozřejmě pokud nebyl takový přechod hranic spojen s nějakým jiným reálným protiprávním jednáním. Všeobecná deklarace lidských práv Organizace spojených národů ale již od roku 1948 uváděla v článku 13: Každý má právo opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní, a vrátit se do své země. Železná opona v Československu rozhodně nebyla nějaká metafora. Na hranici se Spolkovou republikou Německo, Rakouskou republikou a v mírnější podobě i s Německou demokratickou republikou vybudovala Pohraniční stráž po roce 1951 po sovětském vzoru systém doslova životu nebezpečných pastí na lidi.

V takzvaném zakázaném pásmu, několik desítek až stovek metrů od hraniční čáry, postavili vojáci Pohraniční stráže v letech 1951—1952 systém plotů z ostnatého drátu a další související ženijní zařízení. Tři souběžné ploty, takzvané stěny, byly postaveny z kůlů vysokých 250—300 centimetrů, vzdálených od sebe několik metrů. Krajní stěny z obou stran měly za úkol zpomalit útěk uprchlíků a chránit střední stěnu před kontaktem se zvěří. Stěny byly hustě propleteny ostnatými dráty, a tak tvořily neprostupnou síť. Zátaras byl vybaven uzamykatelnými branami, brankami a maskovanými podchody. Střední plot opatřovali pohraničníci od roku 1953 pěti až sedmi vodorovně umístěnými nástražnými vodiči na izolátorech. Elektrický proud o napětí až šest tisíc voltů měl usmrtit osobu pokoušející se plot překonat. Do roku 1965, kdy byl elektrický proud ze zátarasu definitivně vypojen, v něm zahynulo téměř sto lidí. Roku 1952 pohraničníci také zaminovali nášlapnými a nástražnými minami nejexponovanější prostory mezi ploty zátarasu. Již v roce 1956 však miny raději odstranili. Šlo o velice nestabilní a nebezpečná zařízení. Výbuchy min často iniciovala zvěř a závěje sněhu. Opravy a demontáž min představovaly smrtelné nebezpečí i pro samotné vojáky Pohraniční stráže. Zátaras uprostřed širokého průseku byl doplněn uvláčeným pásem pro sledování stop, světlicemi, spouštěnými dotykem na nástražný drát, překážkami na cestách vedoucích k hranici a mnoha dalšími zdokonaleními, na nichž pohraničníci prakticky nepřetržitě ve volných chvílích po dlouhá desetiletí pracovali. Systém ženijně technických zařízení (ŽTZ) na západních hranicích Československa prakticky zabránil přechodům hranic a přeměnil zemi de facto v jedno velké vězení. Kniha Luďka Navary a Miroslava Kasáčka detailně přibližuje nejen tragické pokusy o odchod ze země. Ukazuje i celou škálu tragických omylů občanů, plnění nesmyslných rozkazů jako smrtelných důsledků nelidského systému na hranicích. Zabíjelo se pro jistotu, ze strachu, bez rozmyslu. Kniha dokládá rovněž mstu systému na mrtvých a jejich památce i utajování zločinů. Zhroucení komunistického režimu v roce 1989 rychlým otevřením hranic vzápětí přesvědčivě ukázalo, jak obrovský zločin představovalo uzavření celé země na čtyři desetiletí. Ke katarzi, uznání chyb a viny, či dokonce k prosbě za odpuštění ze strany pachatelů nikdy nedošlo. Naopak. Za zločiny a způsobené následky byl bohužel v následujících desetiletích pohnán k odpovědnosti jen

málokdo. Přestože pokusy o dosažení spravedlnosti neustávají, na zásadním ostudném výsledku snah o lidskou spravedlnost to příliš nemění. Proto jedinou možnou cestou je připomínat zločiny, jmenovat pachatele a nezapomínat na oběti. Kniha Luďka Navary a Miroslava Kasáčka se soustřeďuje na úsek československých hranic s Rakouskem, na případy, které se tam odehrály. Přináší čtyřicet devět kapitol — případů, v nichž se popisují okolnosti smrti padesáti čtyř obětí na daném úseku státní hranice. Případy jsou řazeny chronologicky, od roku 1950, kdy ještě nestál ženijně technický zátaras a Státní bezpečnost s Pohraniční stráží mohla organizovat provokační pasti s osudnými následky. Drtivou většinu případů představují úmrtí v elektrickém proudu ženijně technických zátarasů, následky výbuchu min a střelby pohraničníků. Poslední případ smrti při pokusu o překročení státních hranic s Rakouskem je datován rokem 1985. Kapitoly jednotně obsahují i základní data a hlavní archivní zdroje. Autorům se podařilo objasnit řadu událostí. Přesto je zjevné, jak těžké je po letech zrekonstruovat průběh a že ne vždy je to možné. Důvodů, proč se oběti ocitly na státní hranici, byla celá řada. Ne vždy se jednalo o záměr, někdy šlo o řešení problémů. Autoři zužitkovali dlouhá léta studia pramenů, rozhovorů s aktéry, pamětníky i příbuznými obětí včetně zkoumání reálných míst tragických událostí. Již v minulosti publikovali výsledky knižně, v tisku, připravovali televizní pořady, výstavy, terénní projekty a vystupovali na konferencích a přednáškách. Výsledkem jejich dlouhodobého úsilí je nyní tato nová kniha, zprostředkující nutné poznání minulosti především široké veřejnosti. Příběhy jsou drastické a ve čtenáři vyvolají vztek a bezmoc. Ukazují skutečný obraz režimu, který se prezentoval jako ten nejhumanističtější a nejspravedlivější, jako vrchol společenského vývoje. Jestliže pojem humanismus znamená v první řadě lidskost, tak socialistický humanismus měl jiné priority: „úplné osvobození člověka v beztřídní společnosti“ (Stručný slovník teorie a praxe výstavby strany, Praha, 1983). „Antikomunismus obviňuje marxismus z antihumánnosti. Útočí především na materialismus a ateismus i na zásady proletářského třídního boje, avšak materialismus zbavuje humanismus utopičnosti a teorie a praxe třídního boje jsou nejen nenahraditelnými prostředky revolučních přeměn od kapitalismu k socialismu, ale zároveň vedou k dosažení skutečné rovnosti a lidskosti ve společnosti. Leninismus dále rozvinul

humanismus se zřetelem k podmínkám přechodu k socialismu a komunismu“ (Malá československá encyklopedie, Praha, 1985, s. 870—871). Dnes je to neuvěřitelné, ale takové věty byly v této zemi myšleny naprosto vážně. Historie nám dala velkou lekci, na niž bychom rozhodně neměli zapomenout.

Prokop Tomek, historik

KNIHA OPOŽDĚNÁ O DESÍTKY LET

Tato sbírka tragických svědectví vychází s nesmírným zpožděním. Snaží se alespoň přiblížit, co se dělo u železné opony na hranici mezi Československem a Rakouskem v letech 1948 až 1989. Většina lidí dnes ví, jak východní hranice sovětského impéria vypadala, kolik obětí zde asi bylo, ale jejich osudy zná jen velmi málo. Tyto tragédie byly logicky překryty jinými, které se za ty desítky let odehrály. Mezi ně patří i strašná válka na Ukrajině, rozpoutaná právě z nostalgie po tom ztraceném sovětském impériu. Sepsat příběhy lidí, kteří za ostře střeženou hranici zaplatili svými životy, je logickým krokem. Měli bychom vědět, proč se lidé k riskantnímu útěku za svobodou rozhodli, jak se připravovali a jakým způsobem chtěli hranici překonat. A také kde zůstala jejich těla či popel. Němci už dávno mají podobné „sbírky osudů“, připomínající tragédie u hranice mezi západní a východní částí jejich rozdělené vlasti i u Berlínské zdi. Mnohé příběhy nejsou hrdinské. Navíc málokteré jsou úplné. Jedná se spíše o torza, útržky sepsané na základě archivních dokumentů či vzpomínek. A týkají se jen menší části bývalé československé železné opony. Té, která se nacházela mezi dnešní jižní Moravou a Dolním Rakouskem, tedy přibližně mezi Lanžhotem a Slavonicemi. „Obsluhovala“ ji 4. brigáda Pohraniční stráže se sídlem ve Znojmě. Ale o organizaci hraničářských jednotek v této knize nejde. Když vyšla kniha Příběhy železné opony, čtenáře jistě zaujaly především úspěšné útěky. Ukazovaly lidskou odvahu a důmysl, s nimiž lze překonat i ty nejnebezpečnější bariéry. A tak ti neúspěšní zůstali jako dluh. A toto je splátka onoho dluhu. Je to jen a jen černá kniha železné opony. A na vysvětlenou: Příběhy jsou uspořádány chronologicky, přičemž neplatí, že osudu kaž dé oběti je věnován jeden. V některých případech lidé utíkali společně, či

společně u ostře střežené hranice zahynuli. Tyto příběhy jsou logicky tedy také společné. Přestože jsou zde připomenuty převážně osudy uprchlíků, kniha zahrnuje i příběhy těch, kteří se k hranici či za ni dostali jen nešťastnou náhodou. Byli mezi nimi i dva rakouští letci, kteří omylem přeletěli hranici, nebo český česač broskví, kterého si pohraničníci „jen“ spletli s uprchlíkem. V jednom případě se jedná o možnou sebevraždu a jeden případ, při němž zahynuli dva neznámí muži, je stále opředen tajemstvím…

1. NEMOHLI MINOUT

LEO BAČÍK NEMĚL ŠANCI. BYL ZASAŽEN CELKEM ČTYŘMI STŘELAMI

Ten mladík si nevybral špatný čas na útěk. Byla tma a deštivo, viditelnost slabá. To mu vyhovovalo. Jenže štěstí mu nepřálo. Spatřila ho hlídka nedaleko jihomoravského Mikulova. Oba její členové na něj vypálili v několika dávkách celkem devětatřicet střel ze dvou samopalů. Devětatřicet! Nešťastný uprchlík neměl vzhledem ke vzdálenosti šanci. „Hlásím, že dne 10. 4. 1950 o 22.50 použila na silnici Mikulov—Kleinschweinbarth v hraničním pásmu asi 1 500 metrů od státní hranice dvoumužová hlídka PS [Pohraniční stráže] útvaru Mikulov vojín Klíer Václav a vojín Kulhánek Bohumil služebních samopalů vzor 48…“ píše se v dálnopisném hlášení do Prahy dne 11. dubna 1950 v 6.45 hodin ráno. Vojáci municí nešetřili. Vojín Klíer vystřelil ve třech dávkách celkem dvacet šest nábojů a vojín Kulhánek třináct nábojů ve dvou dávkách. Nemohli minout. Stříleli na vzdálenost asi třiceti metrů. Stejné informace ještě zopakoval o patnáct minut později v dalším hlášení na pražské Ministerstvo vnitra velitel příslušného útvaru major Miroslav Duda. Mrtvý, jehož jméno v té chvíli ještě neznal, byl zasažen celkem čtyřmi střelami, z nichž jedna způsobila okamžitou smrt. Mladý muž se jmenoval Leo Bačík a místo, které si zvolil k útěku, musel znát. Bydlel totiž nedaleko, v Mikulově. V té době mu bylo pětadvacet let. Skvělý věk, když je člověk naživu. Bačík se narodil v nedalekých jihomoravských Dubňanech a do Mikulova, ve kterém se dříve mluvilo hodně německy, se přistěhoval po válce. Jeho rodina zde získala dům po původních obyvatelích, kteří museli své město opustit. Bydlel na ulici Pavlovské, severovýchodně od centra.

Měl dvě děti, manželku, a tak vlastně není jasné, proč se sám vydal na tu nebezpečnou výpravu k rakouské hranici. Navíc otevřeným, relativně plochým terénem, který pravděpodobně znal z vyhlídek u mikulovského zámku. A také musel vědět, že i kdyby se mu útěk podařil, nemusí mít vyhráno, protože za hranicí začíná sovětská okupační zóna. A pokud bude dopaden, vrátí ho zase zpátky. Do vězení. Možná se však události seběhly trochu jinak, než popsala pohraniční stráž. Leo Bačík totiž podle výpovědi obou členů hlídky kráčel normálně po silnici. Ta vedla sice k hranici, ale on se neskrýval. Možná to byla jen obyčejná procházka. Možná tedy jen zazmatkoval, když jej překvapila hlídka. Možná zazmatkovali její členové. Hlídka se k silnici z Mikulova do rakouské obce Kleinschweinbarth přesunula od mikulovského nádraží, kde se při kontrole vlaku zdržela do 20.45 hodin. Pak měla namířeno na nedaleký Šibeniční vrch. Jenže právě v ten okamžik se objevil nešťastný Leo Bačík. A pak už se věci seběhly docela rychle: Vojín Václav Klíer, dvaadvacetiletý velitel hlídky, spatřil na silnici pohyb. Byla už tma, a tak prý nerozeznal, zda jde o jednu osobu, nebo více osob. Tak to alespoň popsal ve výpovědi 11. dubna 1950, tedy den po incidentu. Z výpovědi plyne, že dal znamení svému kolegovi. Druhý člen hlídky, vojín Bohumil Kulhánek, popsal situaci takto: „Vrátili jsme se proto zpět na silnici, zalehli jsme do silničního příkopu po levé straně ve směru k Mikulovu asi pět kroků od sebe a pozorovali přibližující se osobu. Tuto jsme proti místy se prosvěcujícímu obzoru spatřili na vzdálenost asi 40 až 50 kroků.“ Neznámý šel prý potichu po travnatém okraji silnice. Po levé ruce měl asi dva metry hluboký travnatý, rákosem porostlý odvodňovací příkop. „Neznámá osoba přiblížila se k nám asi na vzdálenost 10 kroků od našeho místa, kde jsme v neznámé osobě poznali, že se jedná o muže oblečeného do civilních šatů,“ popisoval Kulhánek. Jenže v té chvíli je neznámý uviděl. Okamžitě skočil do odvodňovacího příkopu. A ztratil se jim. Ale i vojáci reagovali rychle. Zalehli a sledovali okolí.

„Tak jsme chvíli leželi, pozorovali a naslouchali, zda uvidíme, nebo alespoň zaslechneme kroky prchajícího muže,“ uvedl Kulhánek. Ale nezaslechli. A on sám jej ani nezahlédl. Ale velitel hlídky ano. Neznámého znovu vyzval, aby se vzdal. A pak střílel. Dvě dávky. „Já jsem v této době neznámého muže neviděl, protože jsem sledoval terén na odvrácené straně.“ Oba vojáci se rozhodují prohledat příkop. Jdou tedy každý po jedné jeho straně směrem k hranici. Pak ho uvidí. Neznámý se snaží z příkopu vyběhnout. „Jakmile jsem jej spatřil, vyzval jsem jej rovněž hlasitě a jménem zákona k zastavení a ke vzdání se,“ popisoval Kulhánek. „A když jsem viděl, že této výzvy rovněž neuposlechl a prchá dále ve směru ke státní hranici, zalehl jsem na zem a po prchajícím jsem vypálil dvě krátké dávky ze samopalu, přičemž jsem mířil nízko nad zemí na nohy prchajícího muže. Přitom jsem slyšel, že současně se mnou vystřelil ze samopalu i velitel hlídky vojín Klíer.“ Pak prý jen zahlédl, že neznámý spadl a zůstal ležet. Nevykřikl. Klíer se plíží k ležícímu muži a druhý člen hlídky ho jistí. Pak už velitel jen dává znamení. Neznámý je mrtvý. Na místě zůstává Kulhánek, jeho nadřízený se vydává podat hlášení veliteli útvaru. Je konec. Přestože oba zasahující pohraničníci shodně tvrdili, že stříleli na nohy, zranění nešťastného Bačíka tomu odpovídat nebudou. Ale to se připíše za vinu samotnému uprchlíkovi. „Zásahy do horní části těla a do šíje nelze přičítati hlídce za vinu, protože v době užití zbraně se neznámý muž přikrčil k břehu příkopu, aby se tak snáze ve tmě a v terénu hlídce ztratil,“ píše pověřený velitel útvaru kapitán Štěch dne 13. dubna 1950. Každopádně muž byl zasažen do pravého stehna, do prostředníku pravé ruky a do pravé lopatky. Čtvrtá rána byla osudová: „[…] střela vnikla do prodloužené míchy a lebky, takže nastala po tomto výstřelu okamžitá smrt.“

Hned po rozednění se ukazuje, že neznámý už neznámým není. Přivolaný obvodní lékař Rozsíval z Mikulova jej bezpečně poznal. A také vrchní strážmistr Šimeček. Mikulov není velké město. Na smrti rolníka Leo Bačíka ani na postupu hlídky není oficiálně zjištěno nic neobvyklého. Takže není třeba ani soudní pitva. Mrtvolu dovezou do márnice v Mikulově. Leo Bačík byl dne 12. dubna 1950 pohřben. O přechod do Rakouska se prý pokusil z rodinných důvodů. Velitel Sboru národní bezpečnosti — útvaru 9600, major Miroslav Duda, shledal použití zbraní jako oprávněné a postup hlídky jako správný. Případ bude později šetřit Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, ale k ničemu nedojde. V roce 2003 věc uzavře s tím, že se nejednalo o trestný čin. Jen Bačíkovi to už nikdo neoznámí.

BAČÍK, LEO

22. 6. 1925 — 10. 4. 1950 Státní příslušnost:

Československo

Místo narození:

Dubňany

Poslední adresa:

Mikulov

Povolání:

rolník

Místo úmrtí:

Mikulov

Příčina úmrtí:

zastřelen

Hrob:

hřbitov v Mikulově

ZDROJE MORBACHER, Ľubomír — MAŠKOVÁ, Tereza: „Dokumentace usmrcených na československých státních hranicích 1948—1989; Bačík, Leo (* 22. 6. 1925, † 10. 4. 1950)“. Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/uvod/dokumentaceusmrcenych-statni-hranice/usmrceni-statni-hranice-portrety/bacik-leo/ (25. 2. 2025).

Archiv bezpečnostních složek (ABS), fond (f.) Pohraniční útvary SNB (PS), karton (k.) 115, Použití zbraně, čj. 231/83 — 136/1950 — III., bez datace.

Tady se to stalo. Plánek místa tragédie

2. PAST NA TŘI MLADÍKY

OTAKAR KRÁLÍČEK, ZDENĚK ŠŤASTNÝ A LUDVÍK DUROŇ DOPLATILI NA DŮVĚRU V PŘEVADĚČE

Byli hodně mladí, a tak se rozhodli začít své nové životy na druhé straně železné opony. Pokus tří mladíků z Bučovic a okolí překonat hranici u Mikulova skončí tragicky. Nejmladší Otakar Králíček pocházel z Klobouček u Bučovic, nedokončil gymnázium a na hospodářskou školu se nedostal. Takže se musel živit jako dělník. V osudovém roce 1950 mu bylo dvaadvacet let. O rok starší Zdeněk Šťastný z Bučovic byl prý velmi nadaný student, ale vyloučili ho z vysoké školy — jeho rodiče byli totiž původem sedláci. A vzápětí ho vyhodí i ze zaměstnání, poté co na něj přijde posudek z místa bydliště. Takže nakonec zakotvil na hospodářství svých rodičů. Pětadvacetiletý Ludvík Duroň ze Ždánic nastoupil po válce do Sboru národní bezpečnosti a stal se komunistou. Jenže v roce 1950 od bezpečnosti odchází a možná už rovnou plánuje emigraci; jeho dívka utekla na Západ. Tři mladíci se znají a důvěřují si. Domlouvají se, že společně republiku opustí. Jenže nevědí přesně, jak to udělat. A tak naletí muži, který jim slíbil, že je bezpečně převede… V tom osudovém roce 1950 svírá Československo strach. Ti, kteří mohli, už utekli, ostatní „nepohodlní“ končili za mřížemi, a to v lepším případě. Dne 27. června 1950 popraví komunisté političku Miladu Horákovou. Celá země je obklopena přísně střeženou hranicí. Do Rakouska je to kousek, ale i tam je železná opona a v té době je v této části sousední země ještě sovětská okupační zóna. To, co chybí nejvíce, jsou informace. Jak to vypadá na hranici? Jak to vypadá před ní a za ní? Náhodou se objevil jeden známý, který mladíkům slíbil, že je převede. Připadá jim, že mají štěstí. Navíc jim vymění i zahraniční peníze. Muž se jmenuje Antonín Šmíd. Jeden z trojice mladíků se s ním zná, a tak nikdo netuší, že pro ně plánuje past.

Ale nejdříve spolu opravdu plánují útěk. Termín stanoví na 12. srpna 1950. Už samotné chování Šmída mělo mladíky varovat. Neměl dobrou pověst, pašoval a měl i kriminální minulost. Ideální spolupracovník pro tajnou policii, takže jeho kontaktům s Krajským velitelstvím Státní bezpečnosti by se nikdo nemohl divit, kdyby o nich ovšem věděl. Ale nevěděl. Šmíd zřejmě uměl zapůsobit, chlubil se, že má za železnou oponou kontakty na bývalé partyzány z odbojové skupiny Světlana. Dohodli se. Útěk provedou poté, co se sejdou v Brně, v centru města. Odtud je Šmíd odveze přímo k hranicím. Jenže na schůzku přijde jen Šťastný. Omlouvá své kamarády a domlouvá nový termín: 16. srpna 1950. Tentokrát to už musí vyjít. Výchozím místem bude hostinec Apollo v jihomoravské Lednici. Jedou taxíkem, ten pak čeká před hospodou a pak je veze blíž k hranici. Porušují všechny zásady konspirace. Taxík je vysadí na cestě mezi Mikulovem a obcí Sedlec. Je tam poblíž místo zvané Insel — ostrov. Zámeček Insel si vybudovali kdysi majitelé tamního panství na ostrůvku uprostřed uměle založeného jezera. Dnes vede v těsné blízkosti železniční trať. Tu budou muset mladíci překonat. Až budou za ní, bude to do Rakouska jen kousek. Jdou. Rozestupy dva metry. Těsně před náspem železniční trati však Šmíd mladíky opouští. Jde se prý přesvědčit, zda je cesta volná. V té chvíli ho vidí naposledy. Mají ostatně jiné starosti. Před nimi je totiž ukrytý neznámý počet pohraničníků. Ti je vyzývají, aby se zastavili. Současně s výzvou však už zní palba. Pohraničníci byli ukryti bezpečně za železničním náspem a další v příkopu u cesty. A hned začali střílet. Měli je těsně před sebou. A nemohli minout. Poprava. „V jasu světlice jsem viděl, že další osoby, které šly za převaděčem, padly na zem a zalehly. To vím zcela bezpečně. Vylučuji naprosto, že by se tito lidé rozeběhli. Ihned po vystřelení světlice nastala všeobecná střelba. Kdo střelbu zahájil, nevím, příkaz k ní vydán nebyl. Myslím, že vojáci začali střílet proto, že byli vyrozuměni o tom, že se jedná o ozbrojenou skupinu, a že tedy stříleli spíše ze strachu, aby sami nebyli zasaženi,“ popsal situaci jeden z pohraničníků Bohuslav Drabík. Dodal: „Střelba trvala pouhých pár vteřin, asi tak dlouho, jak trvá vystřelení jednoho zásobníku.“

Dokonce jeden z velitelů hodil proti skupince mladíků dva granáty. Pohraničníci stříleli usilovně; Otakar Králíček byl zasažen šestadvaceti střelami. Na místě byl mrtvý i Ludvík Duroň. Šmída, který je do pasti zavedl, už nezahlédli. Navzdory smrtící palbě zůstal však jeden z uprchlíků naživu. Což nejspíš i samotné příslušníky zasahující jednotky překvapilo. Slyšeli sténání, ale na výzvu, aby vstal a zvedl ruce, nikdo nereagoval. Zraněný už vstát nemůže. Jdou k němu a obracejí ho. Je zraněn do ruky a do páteře. Nemůže se hýbat. Tím těžce zraněným byl nadaný student Zdeněk Šťastný. Bude ho čekat odvoz do brněnské nemocnice a operace. Ale ještě předtím ho ozbrojenci zatáhli na železniční koleje a řekli, že ho nechají přejet vlakem. Vzpomínku zoufalého Zdeňka Šťastného, který ji líčil později v nemocnici spolupacientovi Antonínu Kyjánkovi, popsal historik Martin Pulec: „[…] nadávali mu slovy spratek, darebák a podobně a říkali mu, že ho nechají přejet vlakem. Říkal, že byl rád, že ho nechají přejet vlakem. Když však přijížděl, prý ho z kolejí odtáhli.“ Místo toho skončí na uzavřeném oddělení nemocnice. Bude bojovat o život. A svůj boj o život nakonec prohraje. Zemře 25. května 1951. Dlouhé měsíce stráví v nemocnici. Nejdříve na uzavřeném oddělení. Bude hlídán, během jeho léčby-neléčby jej odsoudí na směšných sedm měsíců za pokus o přechod hranice. Jaká je to směšná výše trestu proti smrti jeho kamarádů? A proti tomu, jak nakonec skončí i on sám? Lékař, který se o něj má starat, mu hned na úvod řekne, že lidi, jako je on, kteří ještě zůstali na svobodě, patří postřílet. Otázkou je, jak vlastně ta zdravotní péče vypadala, neboť na začátku mu dali naději, že se vyléčí, že bude žít. Nebude. Jeden bonus ale získá v tom, že zemře svobodný — po sedmi měsících strávených na střeženém nemocničním oddělení byl totiž přeložen na běžné, civilní. Alespoň něco. Brutální zásah byl tak do očí bijící, že se bude později několikrát vyšetřovat. Ukáže se, že došlo hned k několika nedorozuměním, že na počátku byli vedoucí představitelé tajné policie informováni jedním z podřízených, že mladíci jsou odbojáři ze skupiny Světlana a že budou přecházet ozbrojení. A pohraničníci byli vyzváni, aby — pokud dojde k přestřelce — nešetřili náboji. Nešetřili.

Světlana byla velkou odbojovou skupinou složenou z bývalých partyzánů a režim se jejích členů opravdu hodně bál. Bývalí bojovníci proti nacistickým okupantům neváhali sáhnout po zbrani, když přišlo na věc. Sami vojáci byli v šoku, když zjistili, že neútočili na partyzány. „Otřesné pro mne bylo to, že měli u sebe pouze dva kapesní nože a jinak nebyli ozbrojeni,“ přiznal tehdy Bohuslav Drabík. Podle badatele Martina Pulce, který se případem zabýval, sehrál osudovou roli příslušník Státní bezpečnosti Jaroslav Procházka. Ten chtěl zřejmě sám sebe udělat důležitým, a tak si přimyslel, že jde o odbojáře ze Světlany. Procházka byl řídícím důstojníkem Šmída… A právě Šmídova role byla tak zákeřná. Od počátku hrál dvojí hru, kamarády obelhal a do pasti je zavedl po dle předem připraveného plánu. Jeho krycí jméno bylo „Tom“ a jedním z úkolů, které dostal, bylo postarat se, aby uprchlíci šli k hranicím beze zbraní. Postaral se. Postarali se i další. Některé dokumenty byly zničeny, a když byl zásah později prošetřován, nevedlo to nikdy k ničemu. Velitel roty pohraniční stráže František Vít a jeho podřízený Miloslav Jurečka instruovali vojáky, jak mají vypovídat do protokolů. Za útok na skupinku uprchlíků, který se nejvíc ze všeho podobal dobře naplánované zákeřné vraždě, nebyl nikdy nikdo potrestán. Navzdory tomu, že se o případ budou zajímat vyšetřovatelé ještě v roce 1968 a pak znovu po roce 1989. V roce 1993 policejní vyšetřovatel případ ukončil. Takže ani nejbližší příbuzní vlastně dodnes přesně nevědí, proč jejich blízcí tehdy přišli o život. „U nás doma se o tom nesmělo mluvit. To bylo tabu. Já skoro nic nevím a otec už nežije,“ říká Zdeněk Duroň, synovec nešťastného mladíka. „Rodiče říkali, že chtěl snad odejít za hranice za dívkou,“ dodává. A to je prakticky vše, co ví.

DUROŇ, LUDVÍK 13. 5. 1925 — 16. 8. 1950

Státní příslušnost:

Československo

Místo narození:

Ždánice

Poslední adresa:

Ždánice

Povolání:

příslušník Sboru národní bezpečnosti, v roce 1950 ze sboru odešel

Místo úmrtí:

Sedlec

Příčina úmrtí:

zastřelen

Hrob:

hřbitov ve Ždánicích

ŠŤASTNÝ, ZDENĚK 10. 12. 1927 — 25. 5. 1951

Státní příslušnost:

Československo

Místo narození:

Bučovice

Poslední adresa:

Bučovice

Povolání:

vyloučený student vysoké školy; pracoval na hospodářství u rodičů

Místo úmrtí:

Brno

Příčina úmrtí:

na následky střelných zranění

Hrob:

neznámý

KRÁLÍČEK, OTAKAR 28. 9. 1929 — 16. 8. 1950

Státní příslušnost:

Československo

Místo narození:

Kloboučky u Bučovic

Poslední adresa:

Kloboučky u Bučovic

Povolání:

dělník

Místo úmrtí:

Sedlec

Příčina úmrtí:

zastřelen

Hrob:

neznámý

ZDROJE PULEC, Martin: „Portréty usmrcených na československých státních hranicích 1948—1989, Šťastný, Zdeněk (* 10. 12. 1927, † 25. 5. 1951), Duroň, Ludvík (* 13. 5. 1925, † 16. 8. 1950) a Králíček, Otakar (* 28. 9. 1928, † 16. 8. 1950)“. Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/uvod/dokumentace-usmrcenych-statnihranice/usmrceni-statni-hranice-portrety/stastny-zdenek-duron-ludvikkralicek-otakar/ (16. 5. 2023). PULEC, Martin: „Případ MASNA“. In: Securitas imperii 12. Sborník k problematice 50. let. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2005, s. 227—244. ABS, f. A 8/1, inventární jednotka č. 476 a 1452. ABS, f. Personální spisy příslušníků ministerstva vnitra, ev. č. 1153/25 — Ludvík Duroň.

Ludvík Duroň. Fotografie z lepších časů