Luděk Navara, Miroslav Kasáček: Gottwaldovy oprátky — ukázka by Host nakladatelství

LUDĚK NAVARA MIROSLAV KASÁČEK

POSLEDNÍ ADRESA CEJL

Vychází za finanční podpory statutárního města Brna a SAKO Brno, a. s.

ISBN 978-80-275-1451-9

ÚVODNÍ SLOVO

Součástí života je vytěsňovat špatné zážitky a zkušenosti. Bohužel to platí nejen pro jednotlivce, ale i pro společnost. Slýcháme dnes častěji, než jsme si asi dříve dokázali představit, že komunistický režim v Československu nebyl až tak špatný, a navíc se hezky staral o obyvatelstvo.

Schopnost popírat stíny minulosti a devalvovat oběti statečných odbojářů dosahuje často zvláštního nevkusu. Proto je důležité, aby se historické události uváděly v patřičném dobovém a místním kontextu a formou, která i generaci, jež měla to štěstí, že socialistickou každodennost nezažila, srozumitelným způsobem představí režim v jeho ideologičnosti, surovosti a nezákonnosti.

Také proto jsou knihy Luďka Navary a Miroslava Kasáčka důležité. Pečlivou archivní prací s využitím rozhovorů se svědky a pamětníky vytvářejí mozaiku událostí, z níž je zřetelné, kdo si zaslouží úctu a respekt a kdo naopak odsudek a morální opovržení. Oba autoři tak naší společnosti přinášejí nesmírně cenná svědectví o dávno neprávem opomenutých osobnostech a událostech. Pro společnost je bezpochyby podstatné, aby si dokázala vážit svých hrdinů. Potřebujeme znát jejich osudy, příběhy a tváře. Hrdinové protinacistického a protikomunistického odboje zde často vystupují v symbióze, která vynikne, když se akcentují ideály svobody a demokracie. Právě tyto hodnoty komunistický režim vytrvale a často brutálně potlačoval a popíral. Musíme si vážit těch, kdo se proti nelidskému násilí nebáli postavit a byli připraveni položit vlastní život. Odhodlání vzdorovat bezpráví bylo přítomno i tehdy, kdy do činnosti takových skupin i jednotlivců zasahovala totalitní bezpečnostní mašinerie. Nasazení těchto lidí bylo upřímné a často vycházelo z hodnot masarykovské republiky a pevného ukotvení v křesťanské víře. Protikomunističtí odbojáři a odpůrci si zaslouží náš respekt a úctu!

Současně ale pojmenujme a představme také pachatele. Třídní boj zde nevedla a statečné osobnosti nevraždila studená válka nebo nějaké imaginární

orgány. I za těmito skutky stáli konkrétní lidé, aparátčíci, příslušníci bezpečnosti, armády či justice. Jejich osudy se však nepatřičně ocitly v jakési zvláštní mlze. Rozkrývat struktury moci a vysvětlovat jejich podíl na nezákonnostech je tedy neméně důležité.

Tato kniha vzbuzuje naději, že hrdinové neupadnou v zapomnění a ti, kteří spáchali těžké zločiny, neuniknou alespoň morálnímu odsouzení. A to opravdu není málo.

Jan Kalous, Muzeum paměti XX. století

DESET

Popravy politických vězňů na nádvoří věznice na brněnské ulici Cejl probíhaly poměrně krátkou dobu. Ani ne pět let — od komunistického převratu v únoru 1948 do 30. srpna 1952.

Různé prameny uvádějí, že během té doby zde bylo popraveno celkem dvanáct osob, které byly odsouzeny za trestné činy, na něž se později vztahovala rehabilitace. Ukázalo se však, že jeden z jmenovaných skončil svůj život nakonec jinde a další sice byl popraven v Brně, ale jeho příběh je spíše kriminálního rázu. Do knihy jsme proto tento příběh nezahrnuli.

Výsledných příběhů je tedy deset.

Deset příběhů lidí, kteří museli zemřít, protože je komunistický režim považoval za natolik nebezpečné, aby je poslal na popraviště.

Na první pohled těch deset nespojuje vůbec nic. Jeden je podnikatel, další sedlák, jiný silně věřící. A také voják, úředník, bývalý partyzán, policista a komunista.

Všichni se ovšem pokusili vzdorovat krutému režimu. Někdy se zbraní v ruce, jindy bez ní, někdy naivně, až pošetile… Ale vždy s odhodláním. Jejich rozhodnost či odvaha možná nebyla vždy provázena rozvahou či obezřetností ve správném poměru. Ale všech deset se pokusilo bojovat za svobodu, ať už v širším slova smyslu, nebo za svou vlastní.

Komunistický režim se vždy obával nezávislých, rozhodných lidí, kteří pro něj byli hrozbou ze samé podstaty své existence. Z těch deseti se jich v minulosti osm zapojilo do nějaké formy protinacistického odporu, podporovalo odboj nebo skončilo v nacistických vězeních. U devátého nejsou okolnosti zcela jasné a ten desátý byl příliš mladý na to, aby to stihl. Ovšem i tato malá statistika o něčem vypovídá: kdo se postaví jedné totalitě, pravděpodobně se tak snadno nesmíří ani s druhou. Což byl jeden z důvodů pro oprátku.

Motorem, který poháněl tenhle smrticí stroj jak v Brně, tak v celém Československu, byl totiž strach. Strach těch, kteří na šibenici posílali ostatní, byl pravděpodobně větší než strach těch, kteří na ní skončili. To je ale jen jeden z mnoha paradoxů většiny těchto příběhů.

Obraz složený z dopisů na rozloučenou či vzpomínek ukazuje, že ti, kdo se loučili se životem, si dokázali zachovat hrdost a statečnost.

Posledním popraveným byl Leopold Doležal, komunista, policista, za války činný v odboji, mimořádně odvážný muž. Zemřel dne 30. srpna 1952. Po jeho smrti popravy neskončily, pouze se přesunuly do Prahy.

Ale to už jsou jiné příběhy.

Ulice Cejl. V době, o které je tato knížka, se jmenovala Gottwaldova. Ironií osudu právě prezident Gottwald dostával žádosti o milost pro zdejší vězně odsouzené k smrti. Budova vpravo byla součástí areálu věznice.

Nebe vidět není. Jako vězení sloužil areál na Cejlu do roku 1956, kdy byla dostavěna nová věznice v Brně-Bohunicích.

Vlhko a šero. Většina původních budov byla nepodsklepená. Vlhkost vzlínala podlahou i zdmi v přízemí.

Špehýrka. Kdo skončil za těmito dveřmi, neměl moc dobré vyhlídky.

Pamětní deska na fasádě věznice připomíná zdejší utrpení. Zřídila ji Konfederace politických vězňů.

Popraviště. U stěny na vězeňském dvoře se před exekucí stavěla šibenice. Dlouho nebylo jasné, kde přesně se toto místo nacházelo.

Podivná výzdoba. Bývalá vězeňská kaple přestala po únoru 1948 sloužit svému účelu. Nad kněžištěm se objevila tato zvláštní „freska“.

Chodba v přízemí. Prostředí bylo pro vězně deprimující samo o sobě.

„Dělnický prezident“ Klement Gottwald. Příbuzní i sami odsouzení se na něj obraceli, protože měl poslední možnost popravě zabránit. Žádosti o milost z archivu Kanceláře prezidenta republiky jsou velmi smutným čtením.

Šibenice typu prkno. Vězni byli v období komunistické totality popravováni na tomto typu šibenice. Umírali dlouho a velmi trpěli.

TŘEBA BYCH

DO OHNĚ SKOČILA…

PŘÍBĚH BRATRŮ DAŇKOVÝCH

Karel a Antonín Daňkovi se za druhé světové války společně přidali k partyzánům a bojovali proti nacistické okupaci. Později, po únoru 1948, se oba zapojili do odboje proti komunistické totalitě. A to jak v rámci skupiny Světlana, tak také svou vlastní odbojovou aktivitou — zase společnou. A svou svobodu urputně bránili i při zatýkání. Nakonec oba společně zemřeli v týž den na šibenici na nádvoří brněnské věznice na Cejlu.

Byli popraveni dne 14. října 1950. Staršímu Karlovi bylo pouhých sedmadvacet let, Antonín byl ještě o čtyři roky mladší. Právě na jejich mládí, složité dospívání bez tatínka a válečné zásluhy poukazovala jejich nešťastná maminka Marie Daňková, která žádala prezidenta republiky o milost a dopisy poslala nejen do prezidentské kanceláře, ale i prezidentově manželce Martě Gottwaldové a na ministerstvo spravedlnosti.

Prezidentu Gottwaldovi psala: „Je to pro mne ta nejtěžší zkouška a pro mne ta nejstrašnější rána. Žila jsem pro ně a všechno jsem jim obětovala. Byla to má jediná útěcha na stáří. Jsou to dva syni a o oba přijít najednou je pro mne více než hrozné. Je doba míru a budování, Bože můj, snad prospějí více živí. Opravdu nevím, co bych udělala nejlepšího, třeba bych do ohně skočila…“

V jiném dopise adresovaném prezidentovi, který ona sama označuje za již třetí v pořadí, Marie Daňková uvádí, že je nemocná a žádost za ni píše dcera,

s níž žije „v té těžké starosti“. Z kolísavého písma, které se občas ztrácí, je vidět evidentní pohnutí. „Pane presidente, prosím Vás, vyslyšte mne, jsou to přece dva syni, je to pro mne tak hrozné, pomozte mi, bude tím zničen život můj a celé rodiny.“ A dodává, že si je jista kladným vyřízením žádosti.

Ostatně v té chvíli ani v nic jiného věřit nemohla. Dopis byl totiž psán dne 10. října 1950. A do prezidentské kanceláře doputoval 13. října — takové datum má přijímací razítko.

V době, kdy úředníci prezidentské kanceláře dopis přebírali, zbýval oběma bratrům už pouhý den života.

† †

Bratři Daňkové pocházeli ze složitých poměrů, jejich otec byl zedník a zároveň sám hospodařil. Zemřel však už v roce 1933, kdy bylo staršímu Karlovi teprve deset let.

Rodina Daňkova žila v obci Karolín na Kroměřížsku, maminka byla zbožná katolička. Starší Karel se narodil 29. září 1923, jeho bratr Antonín 24. dubna 1927. Měli ještě dva sourozence, bratra a sestru. Po otcově smrti byla matka na hospodářství sama a děti jí vypomáhaly — rodina to podle všeho neměla vůbec jednoduché.

Syna Karla navíc za války nasadili na práci do Německa. To se mu nelíbilo, a tak brzy utekl zpět do protektorátu, ale byl dopaden a poslán do pracovního tábora. Po propuštění z tábora se skrýval na různých místech až do března 1945, kdy se přidal k partyzánům — stejně jako jeho mladší bratr Antonín. Stalo se tak poté, co se členové partyzánského oddílu Olga dočasně přesunuli z nedaleké obce Lubná do Karolína a sousední Vrbky. Přesun se odehrál na Bílou sobotu — v noci na 31. března 1945. Skupinka partyzánů se z Karolína vydala pro ukořistěný kulomet do nedalekých Kvasic, kde došlo ke střetu s četnickým strážmistrem, který byl zajat a partyzánským soudem odsouzen k smrti. A přímo v Karolíně byli do oddílu přijati také oba bratři Daňkové. „Dostali vojenské pušky a byli zařazeni do první a druhé čety,“ píšou v knize V dvojím ohni, která je kronikou partyzánského oddílu Olga, její autoři Václav Peša a Jindřich Ocásek. Partyzáni ale musí dál! V noci na 1. dubna 1945 odcházejí a přesouvají se do osamělého dvora u Morkovic. Oba bratři se v oddíle zřejmě uplatnili,

protože i v poslední žádosti o milost jejich matka připomene: „Moji synové Antonín a Karel Daněk byli za dob okupace partyzány, bojovali často po boku Rudé armády, zajali celý štáb německé armády, který předali Rudé armádě.“

Zřejmě má na mysli zajetí velitele německé 16. tankové divize generálmajora Dietricha von Müllera na zámku v Hošticích na Kroměřížsku, ke kterému došlo dne 19. dubna 1945. Byl to ojedinělý čin v rámci celého domácího odboje a partyzánský oddíl Olga se tím zapsal do dějin; na druhou stranu jeho velitel Josef Houfek byl rozporuplnou postavou a proslul zbytečnou brutalitou. Působení obou bratrů v oddíle však pro ně bylo důležité z jiného důvodu: seznámili se tam s Antonínem Slabíkem, který od 10. dubna 1945 velel jedné z čet III. roty.

Bude to samozřejmě osudové setkání.

Oba bratři Daňkové zřejmě Slabíka respektovali, větší vazbu na něj měl pochopitelně starší Karel. Slabík se pro ozbrojený odboj proti nacistické okupaci pravděpodobně rozhodl z čistého vlastenectví, ačkoli měl rodinu a tři děti. Kvůli těmto rodinným závazkům se ho partyzáni zpočátku zdráhali přijmout mezi sebe.

Po válce se Slabík stal likvidačním pověřencem oddílu Olga, poté co mezi bývalými partyzánskými veliteli vypukly spory a Josef Houfek byl zatčen.

Slabík byl zřejmě schopný muž; díky své spolehlivosti se stal národním správcem nábytkářského podniku v Komořanech na Vyškovsku. A tam také bude později sídlit i štáb protikomunistické odbojové skupiny Světlana, kterou Slabík založí na popud svého partyzánského „kolegy“ Josefa Vávry řečeného Stařík a do níž vstoupí právě bývalí partyzáni.

Ale ještě předtím se oba bratři Daňkové po válce vrátili k všednímu životu. Dne 26. května 1945 partyzánský štáb ve Zlíně jejich oddíl rozpouští a Antonína čeká vojna. Po ní od roku 1947 pracuje jako pomocný dělník v podniku Svit ve Zlíně. Karel odchází také na vojnu, krátce pracuje a poté začíná studovat na stavební průmyslovce v Brně. Oba bratři měli dobrou pověst, jen Karel

Daněk měl za sebou odsouzení ke čtrnácti dnům vězení za ublížení na zdraví při rvačce, ke které došlo roku 1945. Mezi bývalými partyzány však roste nespokojenost s poválečným děním v Československu. Brzy po komunistickém převratu v únoru 1948 odchází Vávra-Stařík do emigrace. Odtud však nadále ovlivňuje dění v Československu

a na dálku instruuje Antonína Slabíka, aby vytvářel odbojovou síť. Skupina Světlana se stane největší odbojovou organizací v Československu.

Ve výpovědi ze dne 12. října 1949 Karel Daněk tvrdil, že k setkání se Slabíkem v Komořanech v březnu téhož roku došlo vlastně náhodou. Jel za ním

ještě s kolegou, také bývalým partyzánem, aby jim pomohl vyřídit „vyznamenání“ — prý aby lépe sehnali zaměstnání.

Jenže v Komořanech hovor nabral úplně jiný směr. Navíc je tam s Daňkem

ještě další muž.

„Při nastalém rozhovoru se Slabík také zmínil, že bych neměl být s dnešním režimem nějak spokojen, a to hlavně proto, že když jsem žádal jako partyzán o přidělení živnostenského konfiskátu, že mi nebyl přidělen, naopak, že ze škol se vylučují studenti a mnoha lidem se děje křivda. Slabík odešel do světnice a ze skříně přinesl nějaké papíry s podotknutím, že to jsou nějaké písemné věci nově utvořené protistátní organizace s názvem Světlana, československá vlastenecká organizace.“

Takto setkání se Slabíkem popisuje ve své výpovědi Karel Daněk. A také připouští, že se zpočátku zdráhal. Řekl Slabíkovi, že si to chce ještě rozmyslet, že studuje a nejdříve chce dostudovat.

Jenže Slabík ho přesvědčuje. Tvrdí, že určitě bude brzy převrat a že ho stejně nenechají studovat, když není v KSČ. A po převratu prý školu už potřebovat nebude… A kromě toho — už mu všechno řekli, teď prý nemůže jen tak odejít.

Daněk nakonec souhlasí. Stejně tak i jeho kolega partyzán.

Slabík je ujišťuje, že v případě potřeby jim zajistí přechod přes hranice, a nabídne jim výrobu falešných dokladů, pokud mu poskytnou podobenky.

Byla to opravdu osudová schůzka.

„Odsouzený Karel Daněk sešel se v březnu 1949 s Antonínem Slabíkem, kterého znal ještě z doby partyzánské činnosti za okupace, a jeho společníkem Lenhardem. Slabík a Lenhard jej informovali o utvoření protistátní organizace ‚Světlana‘, jejímž účelem bylo svržení lidově demokratického zřízení v ČSR. Současně mu oznámili, že tato organizace je řízena ze zahraničí Vávrou-Staříkem a jejím vedoucím na zdejším území je Slabík. Karel Daněk přislíbil pak na žádost Slabíka spolupráci v této organizaci a podepsal přísahu věrnosti. Jako krycí jméno si zvolil ‚Chřibský‘,“ popisuje klíčovou událost úřední dokument, který zaslalo ministerstvo spravedlnosti 18. srpna 1950 prezidentské

kanceláři jako podklad pro rozhodování o milosti. Dokument byl v té době označen jako tajný.

Rudolf Lenhard byl další nespokojený bývalý partyzán z brigády Jana Žižky. Po válce usiloval o znovuvybudování vypálené osady Ploština. Karel Daněk netuší, že i on skončí na popravišti…

Maminka Marie Daňková v již zmiňovaném dopise prezidentovi ze dne 10. října 1950 popsala tuto událost v žádosti o milost stručně ve stylu tehdejší doby takto: „Loňského roku byli svedeni bývalými partyzány Slabíkem a Vávrou-Staříkem, dopustili se protistátního činu velezrady.“

Každopádně Karel Daněk začal plnit úkoly, které dostal. Jedním z nich bylo získávání dalších členů, a tak se obrátil na svého mladšího bratra Antonína. Byla to logická volba.

Všechno mu řekl a požádal ho o práci pro odboj. Především o získávání spolehlivých spolupracovníků.

„Poněvadž na to vzhledem ke studiu nemám dost času, žádal jsem Antonína, aby získal nejméně 4–5 lidí, kterým musí sdělit, o jakou věc se jedná a co od nich bude požadováno,“ uvedl ve výpovědi Karel Daněk.

Ve stejné výpovědi se ale znovu zmiňuje o tehdejších pochybnostech o celé akci, což ovšem mohlo být účelové tvrzení při výslechu.

Každopádně, i když se Karel Daněk nemohl spojit se Slabíkem, který už byl na útěku, rozhodl se pro samostatnou odbojovou aktivitu.

Baví se se spolužákem Antonínem Doubravou a ten mu tvrdí, že proti současnému režimu také bojuje — prý je členem odbojové skupiny Morava a roznáší letáky, které Daňkovi ukáže. Na konci je napsáno: „Pravda vítězí, ale dá to fušku“, což byl citát Jana Masaryka, který tragicky a záhadně zemřel o rok dříve, v březnu 1948.

Daněk si sám bere sto letáků, které chce dát bratrovi, aby je rozšířil na Kroměřížsku.

Bratr to samozřejmě udělá. Na roznášce se domluví s autodopravcem Antonínem Dohnalíkem z Kvasic, kterému důvěřuje. Společně pak letáky rozvezou po okolních vesnicích.

Antonín Daněk také dostane za úkol zjistit počet příslušníků Lidových milicí v továrně Svit v Gottwaldově. Tento úkol splnil tak, že spočítal ozbrojence během slavnostní přehlídky a pak si to ještě ověřil dotazem u jiného

zaměstnance. Později před soudem se kvůli tomu bude zodpovídat i ze „zločinu vyzvědačství“. S faktem, že vyzradil něco, co bylo veřejně známo, si soud poradí tímto jazykově i logicky pozoruhodným odůvodněním: „K naplnění skutkové podstaty není zapotřebí, aby státní tajemství bylo již vyzrazeno, a stačí jakákoliv jiná činnost, i když ke skutečnému vyzrazení nedošlo, jednal-li pachatel v úmyslu státní tajemství cizí moci vyzraditi.“ Takhle to doslova stojí v textu soudního rozhodnutí Státního soudu, oddělení Brno, ze dne 25. dubna 1950.

Ale soud už bude jen formalita, protože dávno předtím se tajné policii podaří dostat světlanářům na stopu. A to dokonce ještě dřív, než se oba nešťastní bratři v Komořanech potkají na osudové schůzce se Slabíkem.

Ze zprávy o prošetřování případu „SVĚTLANA“ na základě žádosti Generální prokuratury ze dne 6. srpna 1965 totiž plyne, že s takzvaným „rozpracováním“ Slabíka začala StB v prosinci 1948. I když řadu náznaků měla již předtím, teprve tehdy se jí podařilo získat ke spolupráci bývalého partyzána Václava Kocourka, který působil pod krycím označením AK 32. Ten se dobře znal především s Rudolfem Lenhardem a měl jeho důvěru…

Přesto se Slabíkovi podaří zmizet, uniknout na Západ a pak se ještě úspěšně vracet přes železnou oponu zpět na československé území. Světlana začne dělat příslušníkům StB velké starosti, a tak ještě zvýší úsilí o dopadení všech jejích členů a spolupracovníků. Bratři Daňkové to budou mít čím dál těžší. Navíc po Slabíkově útěku zůstanou bez zpráv a v nejistotě.

Nevědí, co mají dělat, a především nevědí, zda by neměli taky rychle odejít na Západ. Ale navzdory pochybnostem stále spontánně pomáhají odboji. Karla Daňka osloví Josef Matoušek, který chce v chřibských lesích obnovit partyzánský oddíl a bojovat proti komunismu. Daněk mu pomáhá sestavit text letáku. Pro jejich tisk má Matoušek schovaný cyklostyl na samotě zvané Vlčák v Chřibech a bratr Antonín tam jede s ním. Oba bratři také pomáhají sehnat Matouškovi zbraně.

Zároveň se oba bratři připravují na útěk na Západ. Přidává se k nim Josef Menšík, kterému důvěřují — půjde přes hranice s nimi. O Slabíkovi nemají žádné zprávy, a tak sondují, kdo by jim na Západ pomohl.

Jenže to už jde StB i po nich. Nejdříve po Karlu Daňkovi.

Před zatčením ho poprvé zachrání náhoda. Pracuje s bratrem na poli a tam se dozví, že ho doma hledá policie. Aspoň tedy ví, na čem je. Domů se nevrátí. A od té doby už bude víceméně stále na útěku.

Společně s Josefem Menšíkem se ukrývá u různých známých. „Já i Menšík jsme byli ozbrojeni, a to pistolemi. Menšík mou parabolou ráže 9 mm a já pistolí ráže 7,65 mm,“ vypoví při výslechu.

Od konce května 1949 je tedy Karel Daněk psancem. Pohybuje se společně s Josefem Menšíkem, spávají na půdách nebo tam, kde je lidé nechají. Přemisťují se většinou večer. Jsou opatrní.

Dne 9. června 1949 se k nim přidá bratr Antonín. Už jsou tři.

Když se skrývají v Brankovicích u Cichrů, což byla rodina jejich bývalého partyzánského kolegy, dozvědí se o dalším zatýkání. Cesta na Západ se jim uzavírá.

Do Brankovic za nimi ale přijede Olga Chytilová, rozená Františáková, někdejší legendární partyzánka, zástupkyně velitele partyzánského oddílu, který nesl její jméno. Nadává na režim a nabízí jim možnost útěku. Všichni tři s ní odjedou do Šumperka, kde Chytilová v té době žije. Znovu s nimi mluví o útěku, ale ukáže se, že to jsou jen planá slova. Nic z toho není. Ostatně jí samé se útěk na Západ v létě 1948 nezdařil. Kromě toho se o Olgu a její život stále zajímá StB — mezi partyzány má přece jen značné renomé a vliv.

Oba bratři pochopí, že celá cesta do Šumperka byla zbytečnou ztrátou času…

Zklamaní se vracejí do Brankovic. Cestou ještě navštíví dvě známé dívky, sestry, které učí v mateřské škole. Zastaví se u nich v Zábřehu na Moravě. Pak si budou psát a zůstanou v kontaktu. Jako kdyby už tak nebylo dost lidí, kteří o nich vědí všechno. Bývalí partyzáni úplně přehlížejí elementární zásady konspirace.

Jsou však v opravdu těžké situaci. Přemýšlejí, co dál.

Karel Daněk dostane nápad, že napíše svému spolužáku Doubravovi do Brna, od kterého kdysi dostal letáky, a požádá ho, aby za nimi přijel. Třeba bude mít nějakou možnost dostat je za hranice… Je to však jen další zoufalý pokus.

Po večerech vedou smutné debaty: „Při hovorech, které se skoro každý večer vedly u Cichrů za přítomnosti všech, a to Blahoše a obou starých Cichrů,

mého bratra Antonína, Doubravy a mé a ještě Menšíka, […] jsme byli všichni rozhodnuti, že v případě, kdybychom měli býti zatčeni, se budeme bránit jeden za všechny a všichni za jednoho. Byl jsem všemi uznáván za vedoucího a také jsem po všech požadoval poslušnost. Řekl jsem jim, že v případě napadení policií se musíme bránit a nesmíme se rozmýšlet k použití zbraně,“ vypověděl Karel

Daněk. A pokud můžeme záznamu výpovědi věřit, bylo to důležité rozhodnutí…

Důležité rozhodnutí hodné bývalého partyzána — avšak už od něj nevedla cesta zpátky. Navíc se ukáže, že ne všichni mají dost odvahy. Josef Menšík vyhodnotil situaci tak, že když není stíhaný, tak se raději vrátí do Brna. Pokud ho nehledají, zůstane tedy doma…

Ostatní zůstávají u Cichrů, kde vypomáhají v hospodářství. Práce je tam dost.

Vše skončí dne 29. června 1949. „Když jsem přišel do kuchyně, byl tam přítomen mně neznámý muž, který nám řekl, že přichází od Slabíka a dostal za úkol převést nás za hranice,“ vypoví později Karel Daněk.

Muž na něho nepůsobí důvěryhodně, ostatně ani nezná jeho krycí jméno. Ale Daněk se nechá přesvědčit. Muž jim tvrdí, že musí odjet okamžitě.

Karel Daněk se podívá z okna a venku vidí další neznámé muže. Vlastně ne, jednoho z nich zná.

Je to příslušník policie, který se účastnil zásahu proti demonstrantům, když si připomínali narozeniny prezidenta Beneše v Brně. Bezpečnost!

Vtom už někdo klepe na dveře a vchází dovnitř. Bratři Daňkové se schovají ve vedlejší místnosti. Ujišťují se, že když bude nejhůř, nevzdají se bez boje. Budou střílet!

Jenže to už jeden z mužů vstupuje dovnitř. Shodou okolností společně s jejich kamarádem Doubravou. Antonín Daněk neváhá a pálí.

Příchozí muž má sice připravenou pistoli, ale už ji nestihne použít. Klesá k zemi.

V domě vypukne zmatek, ostatní muži se vzdávají, alespoň to tak na první pohled vypadá. Před domem stojí auto, kterým chtějí oba bratři s Doubravou odjet. Avšak tam dojde k další přestřelce. Muž, který přišel do domu jako první a tvrdil, že ho posílá Slabík, také vytáhne pistoli. A vystřelí.

„Střelbu jsem opakoval a vystřelil jsem směrem na muže několik ran. Zda jsem ho zasáhl, nevím, když jsem však z auta vyskočil, viděl jsem, jak stojí

u dveří na protější straně, a proto jsem po něm vystřelil ještě v ten směr jednu ránu.“

Ve výpovědi z 8. října 1949 popisuje Antonín Daněk situaci tak, že neznámý muž nejdříve od auta odešel a teprve potom vytáhl pistoli. „Odskočil asi dva metry od auta, vytáhl z kapsy pistoli a počal po nás do auta střílet. Hned po prvním výstřelu jsem byl zraněn do pravého ramene a nemohl jsem se pohnout. Viděl jsem ještě, jak Karel a Doubrava vyběhli z auta a Karel střílel po neznámém muži.“

Zraněný Antonín zůstává sedět v autě, posléze ho ošetří a odvezou do Brna. Je zatčen.

Karel Daněk se společně s kamarádem Doubravou dává na útěk. Potřebují se co nejrychleji dostat z vesnice, ale Doubrava se náhle zastaví. Vysvětluje, že už nemůže dál. Je zraněný, při první přestřelce uvnitř v domě ho omylem postřelil Antonín Daněk. Nešťastný bratr!

Karel Daněk zůstal sám.

Utíká směrem na Litenčice, přespává v poli. V pátek 1. července 1949 v noci konečně dorazí do Karolína. Nezamíří domů, ale skryje se u strýce, kam za ním přijde maminka. Všem podrobně vypráví, co se v Brankovicích stalo.

Nebezpečím, že by Karla mohl někdo prozradit, se zjevně nikdo netrápí, takže jeho příbuzní a známí hledají někoho, kdo by ho převedl přes hranice. Jenže o Daňkově úkrytu se dozvídá čím dál víc lidí.

A nešťastný uprchlík se navíc přestěhuje do matčina domku, kde se schovává na půdě. To už je příliš. O jeho úkrytu ví prakticky celá vesnice. Musí pryč!

Přesouvá se do Kvasic, kde se skrývá v domě u Hlavinků a kde už ho začíná přepadat beznaděj. Je zoufalý. „Hlavinka mne stále utěšoval, že se co nejdříve dostanu za hranice, a zatím se stále nic nedělo.“

Léto skončilo, začal podzim a vše bylo jinak, než jak se zdálo na začátku, kdy se ještě se Slabíkem bavili o očekávaném převratu.

Pak ale hospodář Hlavinka dostane nečekanou obsílku. Má se dostavit dne 7. října 1949 na úřad do Kroměříže. Byla to samozřejmě léčka.

Když se vrátí, příslušníci Státní bezpečnosti Karla Daňka právě zatýkají. Šlo to překvapivě bez problémů.

Odbojáři ovšem svou neopatrností sami bezpečnosti hodně pomohli. V operativních materiálech StB se dochovalo hlášení ze dne 30. června 1949,

ze kterého plyne, že ke zjištění úkrytu v Brankovicích se stačilo nenápadně zeptat maminky Daňkové. Ta tazatele důvěřivě odkázala na své známé, sestry učitelky, za nimiž se bratři zastavili v Zábřehu. A ty ho zase stejně bezelstně odkázaly na Brankovice. Ostatně sestry měly u sebe dopis od Karla Daňka s přesnou adresou do Brankovic! A v Brankovicích se stačilo odkázat na Slabíka a dostat se tak až do domu.

Nakonec tedy všechno šlo snadno.

Muž, který aktivně vypátral sestry v Zábřehu a poté úkryt Daňkových v Brankovicích, se jmenoval Josef Křupala. Byl čekatelem SNB — tedy budoucím policistou přiděleným ke Krajskému velitelství Státní bezpečnosti v Brně. Domluvil se s dalšími příslušníky na taktice zásahu a společně vyrazili na místo.

Do domu Cichrových se ale vydal nejprve sám. „Po představení se odvedl mne tento do pokoje vpravo z chodby, kde se mne opět tázal, co si přeji. Na to jsem mu odpověděl, že jsem spojka ze zahraničí od Slabíka a že mám za úkol odvézt chlapce Daňkovy, kteří se u něho skrývají, do zahraničí. Po tomto mém sdělení mi Cichra řekl, abych se posadil a chvíli posečkal, přičemž odešel z místnosti ven. Během minuty se vrátil zpět se dvěma mladíky a všichni tři drželi v rukou pistole.“ Takto je situace popsána v protokolu z 30. června 1949, který Křupala podepsal. Dál už se ale zásah nevyvíjel tak dobře, takže skončil třemi zraněnými a útěkem jednoho ze zatýkaných bratrů. Těžce zraněn střelou Antonína Daňka byl i zasahující příslušník, který strávil dva týdny v nemocnici a poté tři měsíce v domácím ošetření.

Bývalí partyzáni si možná v ledasčem počínali naivně, ale svou svobodu bránili odhodlaně. Bohužel právě tento jejich odvážný boj byl důvodem k tvrdým trestům.

Až budou stát před soudem, výčet jejich zločinů bude vypadat takto: 1. zločin velezrady, 2. zločin vyzvědačství, 3. zločin nedokonané vraždy prosté, 4. zločin veřejného násilí. Oba na tom budou stejně. U Státního soudu Praha, pobočka Brno, dostanou trest smrti.

Nejvyšší soud rozsudek potvrdí: „Podle povahy činu a dále s ohledem na osoby pachatelů a míru jejich zavinění, jak se projevila při zřeteli na přitěžující a polehčující okolnosti, uložil pak Státní soud obžalovaným přiměřeně odstupňované tresty.“