Literární biografie jako křižovatka žánrů – ukázka

Literární biografie jako křižovatka žánrů

Literární biografie jako křižovatka žánrů Sestavili Stephen Hardy Martina Horáková Michael M. Kaylor Kateřina Prajznerová BRNO

Publikace byla vydána na základě řešení grantového projektu GAČR 405/09/0056, realizovaného Filozofickou fakultou Masarykovy univerzity, Arna Nováka 1, Brno za finanční podpory ze státních prostředků prostřednictvím Grantové agentury České republiky.

Recenzovali: PhDr. Ludmila Volná, Ph.D. PhDr. omas Donaldson Sparling, B.A. © Emily Carr, Paul Carter, Robyn Davidson, Gail Jones, Kim Mahood, Aritha van Herk From Dickens. Copyright © Peter Ackroyd, 1990 From A Fortunate Man by John Berger and Jean Mohr. Copyright © Vintage Books, a division of Random House Inc., 1969 From Auntie Rita. Copyright © Rita Huggins and Jackie Huggins, 1995 From Hunting for Hope: A Father’s Journeys. Copyright © Scott Russell Sanders, 1998. Reprinted with permission of Beacon Press, Boston © Forrest Reid, from Apostate, London: Constable, 1926. Reproduced with permission of Johnson & Alcock Ltd. Editors © Stephen Hardy, Martina Horáková, Michael M. Kaylor, Kateřina Prajznerová, 2011 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2011 ISBN 978-80-7294-383-8

Literární biografie

Poznámka editorů

Literární biografie a autobiografie jsou žánry, které prošly dlouhým vývojem a našly si své pevné místo v literární kritice. Nejen v anglosaské (auto)biografické tradici se v posledních desetiletích do popředí dostává tvorba, která vědomě a sebereflektivně překračuje hranice mezi beletrií a literaturou faktu, potlačuje konvenční chronologickou linii, problematizuje vztah mezi textem, autorem a subjektivitou a hledá alternativní způsoby zachycování životních příběhů a vytváření obrazu sebe sama i druhých. Tato antologie v českém překladu představuje ukázky rozmanitých hybridních forem (auto)biografické, anglicky psané literatury. Klade si za cíl upozornit na to, že žánr (auto)biografie má svou bohatou literární odnož, jež se může značně lišit od životopisných publikací o slavných osobnostech, které známe z běžné nakladatelské produkce. Ukázky tvoří především texty, jež vytvářejí prostor pro alternativní chápání (auto)biografie jako žánru se širším záběrem, který poukazuje na nuance v přístupech k zobrazování (nejen) lidského života. Některé ukázky jsou od etablovaných autorů, jiné od autorů nepříliš známých; pokrývají různá časová období i geografické

|7

8| oblasti. I přes tuto zdánlivou nesourodost se dají podchytit některé formální a tematické podobnosti či variace: prolínání faktu a fikce, biografie a autobiografie, člověka a přírody, jedince a místa, jednotlivce a komunity. Snad tyto intertextové dialogy, podobně jako krátké úvody do dvou žánrových celků — beletrizované a pastorální biografie —, osloví i české čtenáře. Výbor byl přeložen studenty semináře „Literární překlad — uvědomělá praxe“ na Katedře anglistiky a amerikanistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity pod vedením Mgr. Renaty Kamenické, Ph.D., která také provedla závěrečné korektury překladu. Vydání antologie je součástí tříletého projektu „Literární biografie jako křižovatka žánrů: Proměny a vlivy v oblasti anglicky psaných literatur“ GAČR / / , který byl finančně podpořen Grantovou agenturou ČR.

Poznámka editorů

Literární biografie

|9

Nezničitelná JIŘÍ TRÁVNÍČEK

V roce ohlásil Osip Mandelštam konec románu. Konec sem, konec tam. Ostatně těch konců bylo posléze ohlášeno ještě několik, vždyť ani Mandelštam nebyl prvním z těch, kdo tvrdili, že román je mrtev. Nicméně myšlenka ruského básníka, prozaika a esejisty je pro nás podstatná především tím, s čím je spojena. Mandelštam se totiž domnívá, že román končí proto, že přestáváme mít zájem o biografii. Román tedy ztrácí svou fabulační páteř. Posledním dílem této ražby byl prý Rollandův Jan Kryštof. Biografie, tj. zájem o lidský život, je podle Mandelštama dostředivou silou románu, jeho „kompoziční látkou“, něčím, co dává „pocit času, který je člověku vyměřen, aby jednal, vítězil, hynul a miloval“. Román je tak „naráz zbaven jak fabule, to jest osobnosti jednající v příslušné době, tak i psychologie“. VYŽEŇTE JI Z LITERATURY

A protože dějiny bývají často ironické, tak ve stejné době, kdy Mandelštam píše románu pohřební řeč, se v západních literaturách dává do pohybu obrovská vlna románu, jejímž hybným momentem je — biografie: André Maurois, Stefan Zweig, záhy nato Irving Stone a další. Že by se duch tak brilantní, jakým nepochybně Mandelštam byl, frapantně mýlil? Že by nedokázal odhadnout následující vývoj? Ne, Mandelštamovy závěry jsou přesné a román se nepochybně v době autorova života zbavoval

10 |

LiterĂĄrnĂ­ biografie

svĂŠ biograďŹ ckĂŠ „přítěŞe“ a zaÄ?al se zavinovat do sebe. VyprĂĄvÄ›nĂ­ pĹ™estalo bĂ˝t mediĂĄtorem vnÄ›jĹĄĂ­ho svÄ›ta a stĂĄvalo se laboratoří, kde se zkoumalo, jak aĹž lze napnout pruĹžinu mezi Ä?asem vyprĂĄvÄ›nĂ˝m a vyprĂĄvÄ›cĂ­m nebo kam aĹž lze jĂ­t v poÄ?tu strĂĄnek, aby se popsal jeden den prĹŻmÄ›rnĂŠho DubliĹˆana, eventuĂĄlnÄ› se obsedantnÄ› proklamovalo, jak je ach těŞkĂŠ dnes napsat romĂĄn, zejmĂŠna kdyĹž jeho hrdina nejednĂĄ, nĂ˝brĹž myslĂ­, a Ĺže tedy uĹž nelze neĹž vyprĂĄvÄ›t o tom, jak nelze vyprĂĄvÄ›t. Z extroverta se zkrĂĄtka stĂĄvĂĄ introvert se silnÄ› autistickĂ˝mi sklony. A proÄ? se tedy strhla ona biograďŹ ckĂĄ lavina? Jednou z odpovÄ›dĂ­ by mohlo bĂ˝t, Ĺže jednoduĹĄe jde o protireakci autistickĂ˝m virem napadenĂŠho organismu. DobovĂ˝mi slovy S. Kracauera: biograďŹ e byla „v chaosu souÄ?asnĂ˝ch umÄ›leckĂ˝ch cviÄ?enĂ­â€œ schopna nabĂ­dnout „zjevnÄ› nutnou prozaickou formu“. JinĂŠ vysvÄ›tlenĂ­ — a moĹžnĂĄ pĹ™ilnavÄ›jĹĄĂ­ — budiĹž toto: O. MandelĹĄtam nevzal do Ăşvahy vĹĄechny prvky. Zaměřil se vĂ˝hradnÄ› na tvar a zapomnÄ›l, Ĺže romĂĄn je uĹž od svĂŠho vzniku osudovÄ› spojen s publikem, se Ä?tenĂĄĹ™em. MandelĹĄtam tedy uvaĹžoval pouze o formÄ›, nikoli o funkci romĂĄnu. NeuvÄ›domil si, Ĺže pĂ­ĹĄe o Şånru, kterĂ˝ si — zjednoduĹĄenÄ› Ĺ™eÄ?eno — v . a . stoletĂ­ vynutili Ä?tenĂĄĹ™i, zejmĂŠna ti z probouzejĂ­cĂ­ho se měťżanstva. A zapomnÄ›l vzĂ­t v poÄ?et, Ĺže jsou to opÄ›t Ä?tenĂĄĹ™i, kdo si umÄ›jĂ­ zjednat nĂĄpravu. Jejich jednoznaÄ?nĂŠ pĹ™itakĂĄnĂ­ Zweigovi na Ăşkor Musila se vĹĄak bralo jako pĹ™itakĂĄvĂĄnĂ­ pokleslĂŠmu vkusu, ostatnÄ› jsme v dobÄ› rozkvÄ›tu masovĂŠ kultury a masy se upĂ­najĂ­ jednak na to osvÄ›dÄ?enĂŠ, jednak na to snadnĂŠ. Ve skuteÄ?nosti to bylo pĹ™itakĂĄnĂ­ romĂĄnovosti na Ăşkor romĂĄnu, funkci na Ăşkor formy. Ne — soudilo se v kruzĂ­ch znalcĹŻ —, nepanikaĹ™me, romĂĄn jde za Musilem; za Zweigem jdou pouze Ä?tenĂĄĹ™i. Na jednĂŠ stranÄ› mĂĄme „literaturu“, na druhĂŠ „Ä?tivo“. BiograďŹ e je jen Ăşlitba nĂ­zkĂŠmu vkusu, klid, romĂĄn se bez nĂ­ obejde. A mĂĄme tu schizma. PĹ™itom se uĹž v tĂŠto dobÄ› ukazuje, Ĺže danĂŠ schizma se nedĂĄ interpretovat jen v klĂ­Ä?i „experiment versus biograďŹ e = vysokĂŠ versus nĂ­zkĂŠâ€œ. UĹž proto ne, Ĺže romĂĄn je geneticky zaloĹžen jako literĂĄrnĂ­ pĂĄria, tedy jako Şånr, kterĂ˝ si nikdy nedovolil rezignovat na tzv. vÄ›tĹĄinovĂ˝ vkus, ba po . stoletĂ­ ho z velkĂŠ Ä?ĂĄsti spoluvytvĂĄĹ™el. A navĂ­c jsou tu autoĹ™i, kteří se toto schizma snaŞí pĹ™ece jenom skloubit. SnaŞí se bĂ˝t jak na estetickĂŠ výťi doby, tak i zĹŻstat vÄ›rni tomu, Ĺže romĂĄn — toĹĽ vyprĂĄvÄ›nĂ­ o lidskĂŠm ĹživotÄ› v souĹ™adnicĂ­ch doby a mĂ­sta. Takto je asi potĹ™eba Ä?Ă­st ObyÄ?ejnĂ˝ Ĺživot, poslednĂ­ dĂ­l ÄŒapkovy noetickĂŠ trilogie: „On to napsal,“ Ĺ™ekl doktor najednou. „Co napsal?“ „SvĹŻj Ĺživot. Loni u mne naĹĄel nÄ›jakou slavnou biograďŹ i a říkal, mÄ›l prĂ˝ by se jednou napsat Ĺživotopis obyÄ?ejnĂŠho Ä?lovÄ›ka. A kdyĹž zaÄ?al stonat, dal se do sepisovĂĄnĂ­ svĂŠho vlastnĂ­ho Ĺživota. KdyŞ‌ kdyĹž se mu pĹ™itĂ­Ĺžilo, dal mi to. Asi nemÄ›l, komu by to odkĂĄzal.“

Nezničitelná

| 11

Tento rozhovor mezi ošetřujícím lékařem a přítelem právě zemřelého muže najdeme hned v úvodu Čapkova románu; ze zemřelého se na dalších stránkách stane vypravěč svého vlastního života. A v ukázce zde stojí více, než se na první pohled zdá. Především je tu zformulována Čapkova prozaická víra, že nejenom život někoho slavného, ale i život jednoho obyčejného drážního úředníčka může být hoden pera. Problematizuje se tak i hranice mezi literaturou a pouhým zapisováním. Doktor totiž vynáší na světlo něco, co by jinak zůstalo ležet zapomenuto. Tím, že se v podobě přítele zesnulého našel čtenář těchto zápisků, je textu postaráno o to, aby přežil. Přitom Čapek — a to je asi nejdůležitější — svůj román nepíše z pozic nějakého zapšklého antimodernismu. Právě naopak. Snaží se sklenout oblouk mezi biografií jakožto tou nejomšelejší fabulační osnovou a potřebami moderní literatury s jejími introspekcemi, zpochybňováním identit a rozrušováním navyklých jistot. Jeho hrdina je nucen během psaní v sobě objevit, že žil několikerým životem. („Každý z nás je my, každý je zástup, který se vytrácí do nekonečna.“) A přitom tak musí učinit až poté, co si svůj život rozestřel v biografické perspektivě. Když pan Popel na konci románu přichází k doktorovi, aby mu přečtený text svého zesnulého přítele vrátil, tvrdí, že psaní vlastního života muselo jeho autora drásat: „Vždyť mu to nemohlo dělat dobře, psát tyhle věci! To je vidět na tom písmu, jak je na konci roztřesené, jako by mu ruka skákala.“ Čapek v Obyčejném životě ukazuje, že (auto)biografie, zejména pokud je to biografie toho, kdo ji píše, není jen pohodlná osnova, ale i velký úkol. Úkol, který bolí. Člověk ji píše často nejenom ze sebe, nýbrž jakoby i proti sobě. Zejména díky biografii jsme tak schopni se dozvědět to, co by nám jinak zůstalo ukryto. BIOGRAFICKÁ EPIDEMIE

Rozvoj beletrizovaných biografií ve . letech XX. století se často dává do souvislosti s rozmachem bulvární žurnalistiky. Má jít prý o uspokojování voyerských potřeb publika, tedy jeho tuh odhalovat skryté pravdy o slavných, toho, co dřív nebylo vyneseno na světlo. Vzato sociálně-historicky, máme co činit s výhonkem pozdního měšťanského liberalismu, s potřebami jeho duchovního světa, v němž jedinec ztrácí iniciativu a podřizuje se tlaku času, tedy dějin, stávaje se pod jejich náporem snadno disponovatelnou věcí. Románový hrdina se podle Lea Löwenthala se svým okolím utkává, dokáže mu vzdorovat, hrdina biografie mu naproti tomu podléhá. Jinak řečeno: pro román je individuum důvodem, pro biografii pouze záminkou, konkrétně záminkou k tomu, jak lze „určitý materiál pěkně seskupit“. A jako by tato proměna