Lea Ypi: Svobodná. Jak jsem dospívala na konci dějin — ukázka by Host nakladatelství

PRVNÍ ČÁST

1 Stalin

Nad tím, co to znamená svoboda, jsem se poprvé zamyslela až toho dne, kdy jsem objala Stalina. Zblízka byl mnohem vyšší, než jsem čekala. Naše učitelka Nora nám vyprávěla, že imperialisté a revizionisté rádi zdůrazňují, jak byl Stalin malý vzrůstem. Přitom Stalin byl vyšší než Ludvík XIV., o jehož výšce, sdělila nám Nora, se tito lidé — kupodivu — nikdy nezmiňují. Tak či onak, dodala vážně, zaměřovat se na to, jak věci vypadají, a ne na to, jaké skutečně jsou, je jedním z typických imperialistických omylů. Stalin byl veli kán a jeho činy byly mnohem podstatnější než jeho vzhled. Dále nám soudružka učitelka Nora objasnila, že Stalino va výjimečnost spočívala v jeho schopnosti usmívat se oči ma. Věřili byste tomu? Že se někdo může usmívat očima? Přátelský knír, který Stalinovi zkrášloval tvář, mu totiž úpl ně zakrýval rty, takže kdyby se člověk díval jenom na jeho rty, nikdy by nepoznal, jestli se Stalin doopravdy usmívá, nebo jestli dělá něco docela jiného. Stačil však jediný po hled do jeho očí, pronikavých, inteligentních a hnědých, a hned jste věděli — Stalin se usmívá. Někteří lidé se vám do očí podívat nedokážou. Zjevně něco skrývají. To Stalin se podíval přímo na vás, a když se mu zrovna chtělo nebo když jste se hezky chovali, jeho oči se na vás usmály. Nosil neokázalý kabát a obyčejné hnědé boty a rád si zasunoval

pravou ruku pod levou klopu kabátu, jako kdyby se držel za srdce. Levou ruku měl většinou zastrčenou v kapse.

„V kapse?“ divili jsme se. „A není to neslušné, chodit s ru‑ kou v kapse? Dospělí nám pořád říkají, ať si vyndáme ruce z kapes.“

„No, to ano,“ odpověděla Nora. „Ale v Sovětském svazu je zima. A vůbec,“ dodala, „Napoleon měl taky pořád ruku v kapse. A nikdo to nikdy nepovažoval za neslušné.“

„Neměl ji v kapse,“ podotkla jsem nesměle. „Ale ve vestič ce. V jeho době to byla známka dobrého vychování.“

Soudružka učitelka Nora si mě nevšímala a chystala se zodpovědět další otázku.

„A navíc byl malý,“ pokračovala jsem.

„Jak to víš?“

„Řekla mi to babička.“

„Co ti řekla?“

„Že Napoleon byl malý, ale když ho uviděl Marxův učitel Hangel, nebo Hegel, teď nevím přesně, tak prý pozname nal, že vidí přijíždět na koni světového ducha.“

„Hangel,“ upřesnila Nora. „Správně je to Hangel. Napo leon proměnil celou Evropu. Rozšířil po ní osvícenské poli tické reformy. Byl to jeden z velikánů. Ale Stalinovi se rov nat nemůže. Kdyby Marxův učitel Hangel spatřil Stalina, pochopitelně ne na koni, ale třeba jak stojí na tanku, jistě by taky tvrdil, že vidí světového ducha. Stalin představoval živoucí inspiraci pro mnoho lidí, pro miliony našich bratrů a sester v Africe a Asii, nejen v Evropě.“

„Měl Stalin rád děti?“ zeptali jsme se.

„Samozřejmě že ano.“

„Ještě víc než Lenin?“

„Asi tak stejně, ale jeho nepřátelé dělali všechno mož‑ né, aby se o tom nevědělo. Chtěli, aby Stalin vyšel ze srov nání s Leninem jako ten horší, jen protože měl větší moc

a představoval pro ně mnohem, mnohem větší nebezpečí. Lenin změnil Rusko, ale Stalin změnil svět. Proto nemá me tolik důkazů, že Stalin miloval děti úplně stejně jako Lenin.“

„A miloval Stalin děti tak moc jako strýček Enver?“

Soudružka učitelka Nora zaváhala.

„Nebo je miloval ještě víc?“

„Na to si jistě umíte odpovědět sami,“ řekla s laskavým úsměvem.

Je možné, že Stalin děti miloval. A je pravděpodobné, že děti milovaly Stalina. Jedna věc je ale naprosto jistá — že já jsem ho nikdy nemilovala víc než toho vlhkého prosincové ho odpoledne, kdy jsem z přístavu doběhla až do malého parčíku nedaleko Paláce kultury, zpocená, rozechvělá a se srdcem tak bušícím, že jsem ho málem vyplivla na zem. Bě žela jsem jako o závod skoro dva kilometry, než jsem ko nečně spatřila ten malý parčík. Když se na obzoru objevil Stalin, věděla jsem, že budu v bezpečí. Stál tam, jako vždy velkolepý, v tom svém neokázalém kabátě a obyčejných bronzových botách, s pravou rukou zasunutou pod kabát, jako kdyby si podpíral srdce. Zastavila jsem se, rozhlédla se, abych se ujistila, že mě nikdo nesleduje, a přistoupila blíž. Pravou tvář jsem přitiskla Stalinovi ke stehnu a pokusila se obejmout jeho kolena. Tady mě nikdo nemohl vidět. Snaži la jsem se popadnout dech, zavřela jsem oči a začala počí tat. Jedna. Dva. Tři. Když jsem došla k sedmatřicítce, už jsem neslyšela štěkat psy. Ze zběsilého dupání po betonu zbyla jen vzdálená ozvěna. Sem tam jsem ještě zaslechla pokřik demonstrantů: „Svobodu, demokracii, svobodu, de‑ mokracii.“

Jakmile jsem si byla jistá, že se mi nic nemůže stát, pře stala jsem Stalina svírat. Posadila jsem se na zem a prohlédla

si ho pozorněji. Na botách mu osychaly poslední kapky deš tě a nátěr na kabátu začínal blednout. Stalin byl přesně ta kový, jak ho popsala soudružka učitelka Nora: bronzový gi‑ gant s mnohem většíma rukama a nohama, než bych čekala. Zaklonila jsem hlavu a vzhlédla k jeho obličeji, abych se pře‑ svědčila, jestli mu knír skutečně zakrývá horní ret a jestli se usmívá očima. Jenže úsměv nikde. Zmizely i oči, rty, a do‑ konce i knír. Ti chuligáni ukradli Stalinovi hlavu.

Přikryla jsem si pusu dlaní, abych nahlas nevykřikla. Sta lin, ten bronzový gigant s přátelským knírem, který stál v parčíku u Paláce kultury dávno předtím, než jsem se na rodila, přišel o hlavu? Stalin, o němž by Hangel řekl, že vidí přijíždět světového ducha na tanku? Proč? O co jim šlo?

Proč křičeli „Svobodu, demokracii, svobodu, demokracii“?

Co tím mysleli?

Nikdy předtím jsem o svobodě nijak zvlášť nepřemýšle la. Nebyl důvod. Měli jsme přece svobody až až. Cítila jsem se tak svobodná, že jsem svobodu často vnímala jako bře meno a občas, například zrovna toho dne, dokonce jako hrozbu.

Vůbec jsem neměla v úmyslu připlést se k demonstraci. Sotva jsem tušila, co to demonstrace je. Před pár hodinami jsem stála v dešti před školní bránou a uvažovala, kudy se vydat domů, jestli zahnout doleva, doprava, nebo to vzít rovně. Mohla jsem se svobodně rozhodnout. Každá ta cesta vyvolávala jiné pochybnosti a já musela vážit příčiny a dů sledky, přemýšlet nad jejich dopady a udělat rozhodnutí, o kterém jsem věděla, že ho později možná budu litovat.

Toho dne jsem svého rozhodnutí každopádně litova‑ la. Svobodně jsem si vybrala, kudy půjdu domů, a byla to špatná volba. Právě mi skončila úklidová služba po vyučo‑ vání. Střídali jsme se v uklízení třídy po čtyřčlenných sku pinkách, ale kluci se často na něco vymluvili a všechna práce

zbyla na holky. Já jsem zrovna měla službu se svojí kama rádkou Elonou. Obyčejně bychom s Elonou po službě ode šly ze školy a zastavily se u jedné staré paní, která sedávala na chodníku na rohu ulice a prodávala slunečnicová se‑ mínka. Zeptaly bychom se jí: „Můžeme ochutnat? Jsou so‑ lený, nebo nesolený? Pražený, nebo nepražený?“ Žena by otevřela jeden ze tří pytlů, které s sebou nosila, pražené so‑ lené, pražené nesolené a nepražené nesolené, a my bychom postupně z každého pytle ochutnaly několik semínek. Sta čilo mít pár drobných a na výběr toho byla spousta. Potom bychom zabočily doleva, k Eloně domů. Cestou bychom chroupaly slunečnicová semínka a pak při odemy kání dveří trochu zápasily s rezavými klíči, které Elona no sila pod školní uniformou, pověšené na náhrdelníku své matky. Vevnitř bychom se musely rozhodnout, jakou si za hrajeme hru. V prosinci to bývalo snadné. V tuhle roční dobu začínaly přípravy na národní pěveckou soutěž a my jsme si vymýšlely vlastní písně a hrály si na to, že vystupu jeme v celostátní televizi. Já jsem psala texty a Elona je zpí vala, a já jí k tomu občas dělala rytmický doprovod velkou dřevěnou vařečkou, kterou jsem v kuchyni bušila do pánví a kastrolů. Poslední dobou ale Elona ztratila o pěveckou soutěž zájem. Raději si chtěla hrát na svatbu a na rodinu. Místo bušením do hrnců chtěla trávit čas v ložnici rodičů a zkoušet si máminy sponky, převlékat se do jejích starých svatebních šatů nebo se líčit a předstírat, že kojí panenky, dokud nebyl čas k obědu. To jsem se pak musela rozhod‑ nout, jestli budu pokračovat v Elonině hře, nebo ji přesvěd‑ čím, ať usmaží vajíčka, nebo — když vajíčka neměli — ať si dáme chleba s olejem, nebo třeba jen suchý chleba. Ale to byla samá nepodstatná rozhodnutí.

Skutečné dilema jsem musela řešit, potom co jsme se ten den s Elonou pohádaly kvůli úklidu třídy. Ona trvala na

tom, že musíme zamést i vytřít, jinak že nemáme šanci zís kat vlaječku pro nejlepší uklízečky měsíce, na což si její máma vždycky hodně potrpěla. Opáčila jsem, že v liché dny v týdnu přece vždycky jenom zametáme, kdežto zame‑ táme i vytíráme jen v sudé dny, a protože je zrovna lichý den, můžeme jít domů dřív a úklidovou vlaječku získáme tak či tak. Elona namítla, že takhle si to soudružka učitelka nepředstavuje, a připomněla mi, jak jednou museli moji ro diče do školy na kobereček, protože jsem úklid zanedbáva la. Odpověděla jsem, že to není pravda; ve skutečnosti mu seli rodiče do školy přijít kvůli upozornění pořádkové služby, která při jedné ze svých pondělních ranních obchů zek zjistila, že mám moc dlouhé nehty. Elona ale dál tvrdila, že na tom nesejde a že třída bude pořádně uklizená, jen když ji zameteme i vytřeme, a že i kdybychom na konci mě síce vlaječku přece jen dostaly, bylo by to, jako bychom ji získaly podvodem. A navíc, dodala, jako kdyby tím debata automaticky končila, ona je takhle zvyklá uklízet i doma, protože tak to dělávala její máma. Řekla jsem Eloně, že se nemůže svou mámou ohánět pokaždé, když chce dosáh nout svého, a naštvaně jsem odešla. Pak jsem stála v dešti před školní bránou a přemýšlela, jestli má Elona právo oče kávat, že na ni všichni budou milí, i když nemá pravdu. Pře mítala jsem, jestli jsem měla předstírat, že zametám a vytí rám ráda, stejně jako jsem předstírala, že si ráda hraju na svatbu a na rodinu.

Nikdy jsem jí to neřekla, ale tu hru jsem nesnášela. Hnu‑ silo se mi chodit do pokoje její mámy a zkoušet si její sva‑ tební šaty. Bylo mi proti srsti oblékat si šaty někoho, kdo umřel, dotýkat se šminek, které ještě před pár měsíci její máma používala, hrát si na ni. Ale bylo to ještě hodně čerst‑ vé a Elona se tak těšila na malou sestřičku, která by si hrá la s mým bráškou. Jenže místo toho její máma zemřela,

sestřičku dali do děcáku a Eloně zbyly jenom ty svatební šaty. Nechtěla jsem se jí dotknout tím, že si je odmítnu ob léct nebo že jí povím, jak se těch sponek do vlasů štítím. Samozřejmě že jsem jí mohla svobodně říct, co si o hře na svatbu a na rodinu myslím, stejně jako jsem ji nechala, ať podlahu ve třídě vytře sama; nikdo mi v tom nebránil. Na‑ konec jsem se rozhodla, že než Eloně donekonečna lhát, jen aby byla spokojená, bude lepší, když se dozví pravdu, přestože se jí to možná dotkne.

Jakmile jsem se tedy rozhodla, že nezahnu doleva k Elo ně, mohla jsem zahnout doprava. To by bývala nejkratší cesta domů, dvěma úzkými uličkami, které před pekárnou ústí do hlavní ulice. Tady přede mnou ovšem vyvstávalo další dilema. Každý den po škole se tu v době, kdy měla přijet dodávka rozvážející zboží, srocovala početná skupi na dětí. Pokud bych si vybrala tuhle cestu, musela bych se připojit k takzvanému boji za sušenky. Stoupla bych si s ostatními dětmi podél zdi pekárny a nervózně očekávala příjezd dodávky, sledovala dveře a napínala uši pro případ, že by se blížil nějaký potenciální narušitel, třeba cyklista nebo kůň s povozem. V jistém okamžiku by se dveře pekár ny otevřely a v nich by se, jako dva navlas stejní Atlasové nesoucí Zemi, objevili dva dělníci s přepravkami plnými sušenek. Nastal by menší rozruch a všichni bychom se vrh li vpřed a začali skandovat: „Lakomci, lakomci, sušenky, sušenky, vy lakomci!“ Spořádaná fronta by se vzápětí spon tánně rozdělila. V přední linii by děti v černých uniformách máchaly rukama a snažily se popadnout dělníky kolem ko‑ len, zatímco zadní voj by se nahrnul k bráně a zatarasil úni‑ kovou cestu. Dělníci by se od pasu dolů kroutili a pokoušeli by se vymanit z dětského sevření. Trup by naopak zpevnili, aby jim krabice se sušenkami nevypadly z rukou. Nějaký ten balíček by jim ale stejně vyklouzl, načež by propukla rvačka

a ze dveří pekárny by vyšel vedoucí s tolika sušenkami, aby se dostalo na každého, čímž by dětské shromáždění záro veň rozpustil.

Mohla jsem se svobodně rozhodnout, jestli zabočím doprava, nebo budu pokračovat rovně, a pokud bych za‑ hnula doprava, musela bych s „bojem za sušenky“ počítat. Celé to bylo naprosto nevinné a bylo by pošetilé, možná i nespravedlivé, chtít po jedenáctileté dívce, která se jen vrací ze školy domů, aniž má v úmyslu shánět dobroty, aby pokračovala v cestě a lahodné vůně sušenek linoucí se z otevřených oken pekárny si nevšímala. Stejně tak pošeti lé by bylo očekávat, že si nevšimne rozpačitých, tázavých pohledů čekajících dětí a projde kolem nich zdánlivě ne tečná k příjezdu dodávky. Jenomže právě to po mně moji rodiče v předvečer onoho prosincového dne roku 1990 chtěli, a částečně i proto rozhodnutí, kudy půjdu domů, přímo souviselo s otázkou svobody.

Do jisté míry jsem si za to mohla sama. Neměla jsem ty sušenky doma tak vítězoslavně ukazovat. Ale mohla za to i nová vedoucí pekárny. Pracovala tam teprve krátce a ještě se nestihla obeznámit se všemi zvyklostmi na pracovišti, takže si dětské srocení vyložila jako jednorázovou akci.

Místo aby jako všichni předchozí vedoucí každému děcku darovala po jedné sušence, rozdala nám celé balíčky. Tahle změna a její možné budoucí důsledky pro „boj za sušenky“ nás vyděsila, a tak jsme si své příděly nesnědli hned, ale radši jsme si balíčky nacpali do aktovek a rychle se vytratili. Přiznávám, že mě nenapadlo, že rodiče ztropí takový povyk, až jim sušenky ukážu a vysvětlím, kde jsem k nim přišla. Rozhodně jsem nečekala, že první otázka bude: „Vi‑ děl tě někdo?“ Jistě že mě někdo viděl, přinejmenším oso‑ ba, která ty balíčky rozdávala. Ne, úplně do detailů si její obličej nepamatuju. Ano, je středního věku. Ani velká, ani

Rodiče mě donutili přísahat, že už se nebudu potloukat po dvoře pekárny ani stát ve frontě podél zdi, a musela jsem prohlásit, že chápu, proč je důležité, aby dělníci moh li plnit své povinnosti, a že kdyby se každý choval jako já, brzy by v obchodech žádné sušenky nebyly. POS‑PO‑LI ‑TOST, zdůraznil táta. Socialismus je postavený na pospoli tosti.

Věděla jsem hned, že tenhle slib bude těžké dodržet. Anebo možná ne — kdoví? Ale musela jsem se o to alespoň v dobré víře pokusit. Neměla jsem komu vyčítat, že jsem šla rovně, místo abych zahnula doprava, ani že jsem se po úkli dové službě nevrátila pro Elonu a nešla si s ní hrát na svat bu a na rodinu, ani že jsem se zrovna ten den odhodlala sušenkám se úplně vyhnout. Všechno to byla moje vlastní rozhodnutí. Snažila jsem se, jak nejlépe jsem dovedla, a stej ně jsem skončila ve špatný čas na špatném místě. V důsled ku vší téhle svobody jsem teď pociťovala čirou hrůzu z toho, že by se psi mohli vrátit a rozsápat mě nebo že by mě dav mohl zadupat do země.

Že se připletu k demonstraci, jsem samozřejmě předví‑ dat nemohla, ani to, že mi Stalin poskytne ochranu. Kdy‑ bych nedávno v televizi nezahlédla záběry nepokojů jinde ve světě, ani bych nevěděla, že té zvláštní podívané, během které na skandující dav dohlížejí policajti se psy, se říká „de‑ monstrace“. O pár měsíců dřív, v červenci 1990, desítky Al bánců přelezly ploty zahraničních ambasád a násilím vnikly

25 malá, spíš tak průměrně vysoká. Vlnité, tmavé vlasy. Široký, srdečný úsměv. V ten okamžik táta zbledl. Vstal z křesla s hlavou v dlaních. Máma vyšla z obývacího pokoje a po‑ sunkem mu naznačila, aby ji následoval do kuchyně. Babič‑ ka mě mlčky hladila po vlasech a bráška, kterému už jsem jednu sušenku dala, přestal žvýkat, schoulil se do kouta a z toho napětí se rozbrečel.

dovnitř. Nešlo mi do hlavy, proč by se někdo chtěl zabariká dovat na zahraniční ambasádě. Mluvili jsme o tom i ve ško le a Elona vyprávěla, že kdysi se jedna rodina, šestičlenná rodina, dva bratři a čtyři sestry, vloupala na italskou amba‑ sádu v Tiraně v převlečení za zahraniční turisty. Žili tam pak namačkaní ve dvou místnostech pět let — pět celých let. Potom naši zemi navštívil další turista, tentokrát skutečný, jménem Javier Pérez de Cuéllar. Promluvil si jak s neopráv něnými obyvateli ambasády, tak následně i se zástupci ko munistické strany a přetlumočil jim přání sourozenců žít v Itálii.

Elonina historka mě zaujala, a chtěla jsem po tátovi, aby mi to vysvětlil. „Jsou to uligáni,“ odpověděl, „přesně jak to říkali v televizi.“ Objasnil mi, že chuligán je cizí slovo, pro které v albánštině nemáme obdobu. Neměli jsme pro něj uplatnění. Chuligáni byli převážně naštvaní mladíci, fotbaloví fanoušci, kteří nezřízeně pili a dostávali se do malérů, rvali se s příznivci jiných klubů a bezdůvodně pá lili vlajky. Většinou žili na Západě, i když i na Východě by se jich pár našlo, ale vzhledem k tomu, že my jsme nepatři li ani k Východu, ani k Západu, v Albánii se objevili teprve nedávno.

Když jsem se pod Stalinem pokoušela pochopit, čeho jsem se právě stala svědkem, na mysli mi vytanuli i chuligá ni. Chuligánům očividně nebylo proti srsti přelézat ploty ambasád, křičet na policajty, narušovat veřejný pořádek ani stínat sochám hlavy. Na Západě se tak očividně chovali; možná se podloudně dostali do Albánie, aby tu vyvolali ne‑ pokoje. Ale ti lidé, kteří před pár měsíci vnikli na zahraniční ambasády, zaručeně nebyli cizinci. Co tedy měli všichni tihle chuligáni společného?

Matně jsem si vybavovala, že před rokem došlo k jakému si pádu Berlínské zdi. Mluvili jsme o tom ve škole a soudružka

učitelka Nora nám vysvětlila, že to má co do činění se sou bojem imperialismu a revizionismu a jak si ty ismy vzájem ně nastavují zrcadlo, ale že obě ta zrcadla jsou rozbitá. Nic z toho se nás netýkalo. Naši nepřátelé se pravidelně pokou‑ šeli svrhnout naši vládu, ale se stejnou pravidelností se jim‑ to nedařilo. Koncem čtyřicátých let, potom co se Tito roz‑ kmotřil se Stalinem, jsme se zřekli spolupráce s Jugoslávií. V šedesátých letech, když Chruščov zneuctil Stalinův od kaz a obvinil nás z „levicového nacionalistického odpadlic tví“, jsme přerušili diplomatické styky i se Sovětským sva zem. Koncem sedmdesátých let jsme ukončili spojenectví s Čínou, jelikož se rozhodla zbohatnout a zradit Kulturní revoluci. Nic jsme si z toho nedělali. Byli jsme sice obklope ni mocnými protivníky, ale věděli jsme, že budoucnost uká že, že jsme stáli na správné straně dějin. Pokaždé když nás naši nepřátelé začali ohrožovat, vyšla z toho komunistická strana, s podporou lidu, silnější než předtím. Po staletí jsme bojovali proti mocným impériím a dokazovali zbytku světa, že i malý národ na samém okraji Balkánu v sobě dokáže najít sílu k odporu. Nyní naše snahy směřovaly k nejtěžší mu cíli: k přechodu od socialistické svobody k té komunis tické — od revolučního stavu udržovaného spravedlivými zákony k beztřídní společnosti, v níž by role státu postupně zcela vymizela.

Za svobodu se pochopitelně platí, říkala soudružka uči telka Nora. My jsme odjakživa bránili svou svobodu sami. To oni teď platí za svoje chyby. To u nich teď zavládl chaos. My jsme si stáli neochvějně za svým. Dál jsme chtěli jít ostatním příkladem. Neměli jsme finance ani zbraně, ale odolávali jsme vábení Sirén z revizionistického Východu i imperialistického Západu a dávali jsme tak naději všem ostatním malým národům, jejichž důstojnost byla i nadále pošlapávána. Žili jsme ve spravedlivé společnosti, a to byla

čest, jíž se mohla rovnat jedině vděčnost za to, že jsme byli uchráněni zvěrstev odehrávajících se jinde ve světě, všude tam, kde děti umírají hladem, mrznou nebo jsou nucené pracovat.

„Vidíte tuhle ruku?“ zeptala se soudružka učitelka Nora na závěr svého proslovu a se zaníceným výrazem pozvedla pravou ruku. „Tahle ruka bude vždycky silná. Tahle ruka bude vždycky bojovat. A víte proč? Protože si potřásla se soudruhem Enverem. Po tom stranickém sjezdu jsem si ji ještě pár dní neumyla. Ale ta síla ve mně zůstala i potom. A zůstane se mnou navždycky, až do smrti.“

Přemýšlela jsem o ruce soudružky učitelky Nory i o tom, co nám jen před pár měsíci vyprávěla. Ještě pořád jsem sedě la na zemi před bronzovou sochou Stalina a snažila se vzpa matovat. Sbírala jsem odvahu zvednout se a vrátit se stej nou cestou domů. Chtěla jsem si vybavit každé její slovo, připomenout si její hrdost a sílu, když nám říkala, že bude navždy bránit svobodu, protože si potřásla rukou se strýč kem Enverem. Chtěla jsem být jako ona. I já musím bránit svou svobodu, pomyslela jsem si. Přece dokážu překonat strach. Já si se strýčkem Enverem rukou nepotřásla. Nikdy jsem se s ním ani nesetkala. Ale možná bych potřebnou sílu mohla načerpat ze Stalinových nohou.

Vstala jsem. Pokoušela jsem se uvažovat jako soudruž ka učitelka. Máme socialismus. Socialismus nám poskytuje svobodu. Demonstranti se mýlí. Svoboda nikomu nechybí. Všichni včetně mě už svobodní jsou a tu svobodu teď jenom uplatňují nebo ji brání nebo dělají rozhodnutí, za které pak nesou zodpovědnost, jako třeba kudy se vrátit domů, jestli zabočit doprava, nebo doleva, nebo jestli nejít raději rovně. Možná se — stejně jako já — u přístavu nachomýtli omylem, možná se jen ocitli v nesprávný čas na nesprávném místě. Možná se jenom hrozně lekli, když uviděli policajty se psy,

a to samé by se dalo říct i o policajtech a o psech, že i oni se hrozně lekli, hlavně když lidi začali utíkat. Možná se obě strany naháněly navzájem a nikdo nevěděl, kdo vlastně honí koho, a proto lidi začali ze strachu a z nejistoty skandovat „Svobodu, demokracii“, protože chtěli dát najevo, o co ne‑ chtějí přijít, spíš než že by tím vyjadřovali, po čem touží.

A možná že Stalinova hlava s tím vším vůbec nesouvise‑ la. Možná ji v noci poničila bouřka a déšť a někdo ji odnesl a nechal ji opravit a brzy ji donese zpátky a ona se vrátí na své místo, jako nová, s pronikavýma, usmívajícíma se oči ma a hustým, přátelským knírem překrývajícím horní ret, taková, jak mi ji popsali ve škole, stejná jako vždycky.

Naposledy jsem Stalina objala, otočila se a s pohledem upřeným k obzoru jsem se pokusila odhadnout, jak daleko to mám domů. Zhluboka jsem se nadechla a rozběhla se.