Issuu

KIM DE L HORIZON

2023

KIM DE L HORIZON

Varování:

Kniha obsahuje explicitní rasistické výrazy a etnické stereotypy, což může vyvolávat nepříjemné pocity a způsobovat retraumatizaci.

Vydání této knihy podpořila

Švýcarská kulturní rada Pro Helvetia

Publicated with the support of the Swiss Arts Council Pro Helvetia

Original German title: Blutbuch

Mani Matter, “Es git e Bueb mit Name Fritz”

Translation and foreword

Czech edition © Host vydavatelství, s. r. o., 2023

ISBN 978-80-275-1689-6

Předmluva

Buďte kreativní, nabádá Kim de l’Horizon překladatele v dopise určeném právě jim: těm, na něž Blutbuch potměšile vyplazuje svůj zdánlivě nezkrotný jazyk a těší se, jak si na něm vylámou zuby. Už samotný název v sobě skrývá pořádnou dávku dvojsmyslnosti. Blutbuch (kniha krve) stojí v němčině jen krůček od slova Blutbuche (krvavý buk), v češtině označujícího buk červenolistý, jednoho z „protagonistů“ knihy. Můžeme jen tušit, že to nenápadné přebývající „e“ poťouchle splývá s modrým pozadím na obálce. Krev v názvu nepoukazuje pouze na barevný odstín bukových listů, ale především na rodinu a rodinnou historii, se kterou se hlavní postava snaží vypořádat a při jejímž odhalování jde až na dřeň, tedy do krve.

Nespoutaný jazyk mění barvu jako chameleon. Jednou tvoří jednoduché, krátké věty dětské mluvy, jindy souvětí přes celou stránku. Tu je prošpikovaný angličtinou, tam zase přechází v nesrozumitelný bernský dialekt. Prokluzuje mezi prsty jako tělo hlavní postavy v jejích vlastních představách. Celá kniha představuje jeden velký jazykový experiment. Hranice neexistují, rozválcovala je hravost a kreativita. Takový text je pro každého*dou překladatele*ku mimořádnou výzvou, třebaže mu*jí posléze připraví nejednu pernou chvilku. Ale odolat mu nejde. Ani já neodolala. První jazyková záludnost samozřejmě souvisela s nebinární identitou hlavní postavy, která často promlouvá v minulém čase. Čeština na rozdíl od němčiny v první osobě jednotného čísla prozrazuje, zda mluví žena, nebo muž. Původně jsem zamýšlela kombinovat historický prézens s jedním z doporučovaných způsobů překladu nebinární mluvy,

a to se spojením gramatiky první osoby jednotného a množného čísla (např. „šli jsem“). Tento způsob jsem zvolila na základě zhlédnutí přednášky Základní principy inkluzivního jazyka, která se konala v rámci Jeronýmových dnů 2022. V textu toto řešení fungovalo, ovšem jen do chvíle, kdy hlavní postava začala popisovat zážitky s přáteli. Výrazy typu „šli jsem“ se zde ocitaly v nebezpečné blízkosti běžné první osoby množného čísla („šli jsme“) a text se stával nepřehledným. Nakonec jsem použila pouze historický prézens (s čímž souhlasil*a i autor*ka) a v pasážích, kde bylo třeba ponechat minulý čas, jsem volila neutrální obraty typu „napadlo mě“. Vzpomínky na dětství jsem zachycovala středním rodem (to dítě). Vzhledem k tématu nebinarity jsem v knize nepřechylovala ženská příjmení.

Dalším překladatelským oříškem byl bernský dialekt. Jednotlivá slova jsem řešila různými způsoby: vhodným, podobně znějícím českým výrazem (Truckli — truhličky), vytvořeným germanismem (Fotzelschnitten — focelšnity), vymyšleným slovem, které zní podobně jako originál a zároveň evokuje jeho význam (abläschälä — odšalálit), výrazem vytvořeným z přeloženého základu bernské předlohy (braven — uřádnit se) či použitím méně známého českého označení v pozměněné podobě (Meertrübeli — meruzlinky, z výrazu „meruzalky“, což je rybíz). Na poslední uvedené řešení mě navedla moje slovenská kolegyně Zuzana Demjánová, které bych tímto chtěla poděkovat za cenný tip. Nikdy předtím jsem se s termínem „meruzalka“ nesetkala. Nesmím zapomenout ani na klíčová slova Meer a Grossmeer, u nichž jsem věděla, že je kvůli důležitému přidanému významu (Meer = moře) musím v nějaké přijatelné podobě zachovat. Pomohla mi česká country klasika z Osvobozeného divadla „Babička Mary“, kterou znám od dětství a díky níž

zní výraz „méri“ (samostatně i ve složeninách) mým uším důvěrněji, „rodinněji“. S analogicky vzniklým výrazem „pér“ jsem naopak musela zacházet opatrně, především při skloňování, aby se nezačal podobat jinému slovu, používanému v knize ve zcela odlišných situacích.

„Samostatnou kapitolu“ představovala kapitola 4, zvláště první verze životopisu Barbary Züllig, psaná bernským dialektem. Snažila jsem se, aby text po zběžném přelétnutí očima působil trochu nesrozumitelně, ale následně se dal „přelouskat“. Zároveň jsem nechtěla, aby připomínal nějaký český dialekt. Promíchala jsem nářečně působící slova (tož, jednonc, bejlí), gramatické chyby, které texty psané nářečím často obsahují („neš“, „aš“, „je“ místo „ě“) a germanismy, ať už existující (fertyk), či vymyšlené (gajsty, zalba). Ostatní životopisy se méri snažila psát spisovnou němčinou, pro povýšení textu je občas proložila francouzským nebo z francouzštiny pocházejícím slovem (elokventní, šarmantní), ale kvůli nedostatečnému vzdělání dělala chyby, pomáhala si dia lektem a sem tam použila neobratný výraz. I já jsem tedy v překladu zapracovala do textu chybně napsaná slova (hamba, chválozpěvy, manažér, odzvláštně, namístě apod.), germanismy evokující prostou mluvu (imrvére, lautr, lajsnout si), obhroublejší přirovnání (jako osina v zadku) či neobratné výrazy, kterým jsem ponechala „úderné“ znění jako v originále (… a pak se do toho mordyjánsky rozbušili).

Hlavní postava se v textu častuje výrazy „buzna“ či „bukvice“. Říká si tak sama, tudíž jsem se jejich hanlivým zabarvením nezabývala. Slovo „bukvice“ navíc svým „bukovým“ přesahem zaujalo a nadchlo autora*rku knihy. Podle svého vlastního vyjádření ocení, pokud některý výraz získá v cílovém jazyce přidanou hodnotu a propůjčí textu nový rozměr.

Text obsahuje i skryté odkazy na jiná literární díla a citáty z nich:

— „… tak jako se uvězněním v okenním rámu zbavili černého pavouka“ (s. 109, odkaz na novelu Černý pavouk od

Jeremiase Gotthelfa) „Octnešli se v těchto místech, stihne tě, co mně jsi učinil“ (s. 171, citát z českého překladu knihy Židův buk od

Annette von Droste Hülshoffové)

„… a poviju bytosti stvořené z hladu, kvílení a rozkladu“ (s. 175, výraz „kvílení“ odkazuje na stejnojmennou báseň

Allena Ginsberga)

Poslední, pátá kapitola, psaná odzadu, je překladem prvotní anglické verze pomocí překladače DeepL, k němuž se autor*ka uchýlil*a záměrně, aby vynikla nedokonalost jeho*její angličtiny. Vyzývá překladatele*lky, aby postupovali stejně. V češtině byl ovšem výsledný text místy nesrozumitelný až nesmyslný, někdy překladač sám od sebe doplnil věty, které v originále vůbec nejsou. Musela jsem tedy provést patřičné úpravy. Při překladu domácího řádu ženské trestnice Hindelbank jsem se pro větší autenticitu inspirovala jazykem použitým v domácím řádu c. a k. mužské trestnice v Praze z roku 1889, který je dostupný na stránkách Vězeňské služby České republiky.

„Kniha krve“ je nespoutané, nezařaditelné dílo, úspěšně unikající všem literárním škatulkám. Doufám, že pozornosti českých čtenářů neunikne.

Jana van Luxemburg

Mým ženským mořím

Kdykoli si myslíme, že vytváříme vzpomínky, zaobíráme se ve skutečnosti formami vývoje.

Gilles Deleuze & Felix Guattari

We’re all born naked and the rest is drag.

r uPaul

Jsem zakořeněna, avšak plynu.

Vir G inia Wool F

Nikdy nešlo o to, jak vypadám, vždycky šlo o to, jak se cítíš.

Neumíš snést ten pohled: jak si tu v tvém ohanbí lebedím jako doma.

a lok Vai D -Menon

Prolog

Například „to“ nikdy nezaznělo přímo ode mě. Párkrát se prostě s nalíčeným obličejem stavím na kafe, s sebou krabičku pralinek Lindt & Sprüngli (tu střední, ne malou jako obvykle), později se objevím v sukni u vánoční tabule. Je mi jasné, nebo alespoň předpokládám, že to víš od máti. „To“.

Musela ti „to“ říct ona, protože mně „to“ nešlo přes pusu.

Patřilo to k věcem, u kterých si člověk neporučí. Ode mě se „to“ dozvěděl táta, ten „to“ řekl mámě a máti „to“ určitě řekla tobě.

Další věci, o nichž jsme spolu nikdy nemluvili: mámino ohromné mateřské znaménko na hřbetě levé ruky, tíha, kterou táta — kdykoli se vrátil z práce — přivlekl s sebou domů; přivlekl ji jako promáčené, tlející tělo kapitálního jelena; tvoje hlasité mlaskání, tvůj rasismus, tvoje truchlení po smrti dědy; tvůj špatný vkus, co se týče dárků; milenka, kterou měla máti, když mi bylo asi sedm, stříbrný kruh do ucha, co od ní máti dostala na rozloučenou, připomínal protáhlou slzu kanoucí z jejího lalůčku skoro ke klíční kosti, když si ho máti nasadila, aby provokovala tátu; nepočítaně hodin, kterých jsem jako dítě strávilo — v domnění, že se nikdo nedívá — tím, že jsem náušnici nechávalo klouzat z jedné dlaně do druhé a nastavovalo ji proti slunci tak, aby vrhala na stěny ohnivé obrazce, moje neodolatelné puzení si ten kruh nasadit, můj nesmlouvavý vnitřní hlas, který mi to zakazoval, moje nevýslovné přání mít vlastní tělo, matčina nepopsatelná touha procestovat svět. Nikdy jsme spolu neprobírali politiku, literaturu, třídní společnost ani Foucaulta, nikdy nepadlo ani slovo o tom, že máti po mém narození přerušila dálkové studium a nedotáhla to k maturitě. Náš hovor se

nikdy nestočil na to, že ti začaly růst vousy, když jsi čekala mámu, že se tomu říká hirsutismus, nikdy ses nesvěřila, jak jsi to řešila, jestli ses holila, používala depilační vosk, nebo ty tmavé chlupy vytrhávala pinzetou, jestli bereš antiandrogeny na zablokování testosteronu — kterého tvoje tělo „produkuje nadbytek“ —, nikdy jsme neprobírali, jak se na tebe dívali ostatní, jak hrozně ses musela stydět, o studu jsme se ostatně nebavili nikdy, ani o smrti, ani o tvojí smrti, ani o tvojí narůstající zapomnětlivosti, často jsme si prohlíželi rodinná alba a nevynechali jedinou fotografii, ale nikdy nepadla ani zmínka o tom, jak směšně vypadá děda na fotkách buršáckého spolku, jak na nich s ostatními komicky vypíná hruď a široce rozkročený se šklebí do objektivu; nikdy nepřišla řeč na dívku, která se do určitého věku jako přízrak objevuje ve všech albech, většinou s tebou za ruku, někdy se drží některého z pěti bratrů, ne, nikdy jsme nemluvili o tom, kam zmizela tvoje nejmladší sestra Irma. Nikdy jsme se nezamýšleli nad tím, jestli i jiné rodiny musejí s takovou námahou předstírat, že jsou jako ostatní, nikdy jsme spolu nedebatovali o normalitě, heteronormalitě, queer lidech, nikdy jsme se nebavili o třídách, o takzvaném „třetím“ světě ani o tajemně spletitém podhoubí, mnohem rozměrnějším a jemnějším, než si umíme představit, nikdy jsme si nevyprávěli o všech těch cestách, které pro nás má tenhle svět v záloze, chystá nám je, abychom mohli prchnout sami před sebou, cesty plné zákrut, cesty ve stínu majestátních topolů, liduprázdné cesty bez konce, které obtáčejí tenhle svět jako příze klubíčko, ale zato jsme si povídali o cestách, které nesou společný název „svatojakubská“.

Před několika týdny jsme spolu seděli na kanapi, ukazovalas mi jedno z fotoalb. Snažím se předstírat stejný zájem jako už

desetkrát předtím, kdy jsi stejné fotky komentovala stejnými slovy. Prohlížíme si fotku tvojí matky, čekala na ní tebe, tahle fotka mě zprvu docela překvapila, protože zachycuje nahou ženu, v maloměšťáckém rodinném albu z roku 1935. Vtom přerušíš proud řeči, podíváš se na mě a zeptáš se: „Proč tam vlastně nikde nejsi?“

Sedím za psacím stolem u sebe v Curychu, je mi šestadvacet, pomalu se stmívá, nastává jeden z těch večerů, které jsou ještě zimní, ale ve vzduchu se už tetelí jarní vůně hebká jako samet: voní po květech kaliny, přeslazeně a růžovobíle; po lidech, kteří zase začínají běhat a vláčí za sebou přehnaně čistými ulicemi pach svého potu. Já běhat nechodím. Sedím tu a koušu si nehty, nepomáhá ani hořký lak proti okusování, nepřestávám, dokud neokoušu bílý okraj, ale to mi nestačí, urputně zatlačuju okraj nehtu dál do masa. Už půl roku dělám tuhle ultranudnou práci ve státním archivu, celý den trčím mezi regály hluboko pod zemí, katalogizuju složky dávno zemřelých pacientů*tek, nemusím se s nikým bavit, mám tu pohodu, není na mě vidět, nechávám si narůst vlasy, přijdu domů a sednu si k psacímu stolu, odkud vidím na buk v sousední zahradě, vyvolává ve mně vzpomínky na buk červenolistý, náš buk, mohutný strom s krvavě rudými listy uprostřed naší zahrady. A píšu. Když mi kamarádi*dky Dina a Mo, kteří*ré taky zrovna někde sedí a píšou, písnou „Nechceš zajít na skleničku?“, neodpovídám. Pokouším se psát, a jakmile mi to přestane jít, jakmile začnu moc zabředávat do mělčin minulosti, vstanu a jdu se oholit, dám si sprchu a na kole vyrazím do okrajových částí města, vnějších sukní, jak říkají Angličani*nky, slídím kolem benzinek a fotbalových hřišť, bloumám před fitky, tmu noční aglomerace ozařuje bledé světlo Grindru, ukazuje mi jako pochodeň

cestu k mužům, které hledám, které potřebuju, které nechávám, aby mě použili, od kterých si za přístřeškem pro kola nechávám vyhrnout sukni a kterým dovoluju se do mě zasunout, rychle a bez emocí, těch mám ostatně dost, o víc už vážně nestojím, potřebuju konečně pořádnou tvrďárnu. Jednou se tisknu k rezavé mříži předměstského fitka, jindy hledám oporu u zábradlí schodiště potemnělé tribuny, a last, but not least tak dlouho narážím obličejem do dveří kumbálu ostrahy, až mě moje vlastní emoce zarazí zpět do těla, vracím se domů, v sobě cizí semeno a na sobě pach cizího chlapa, pocit tepla v prázdném nitru, který mi vydrží po celou zpáteční cestu. Doma jdu na záchod, znovu se oholím, podpaží, nohy, třísla, pokaždé se děsím, že se v noci probudím a budu cítit někým jiným, ještě jednou na záchod, beze zbytku vyplavit cizí semeno, pak vysprchovat, vydrhnout pemzovou houbičkou, namazat krémem. Kůži mám z věčného holení podrážděnou. Znovu si sednu ke stolu, na dohled buku, a teprve teď si uvědomím, že ti celou tu dobu píšu. Když nepíšu, tak si čtu nebo rozvažuju, že se svým tělem vyrazím na svatojakubskou pouť, uvažuju, že půjdu tak dlouho, dokud si důkladně nepročistím hlavu nebo nedojdu až do Santiaga de Compostela nebo k moři, a zvažuju, zda to celé vůbec podniknu.

Nikdy jsme nemluvili o tom odpoledni, kdy jsi nedokázala trefit domů a mámě pak volala policie. Nikdy jsme se nebavili o tom, že tě dáme do domova, a když jsi před měsícem prodělala těžkou ataku a probudila ses na klinice a sháněla ses po svém balkonu s výhledem na Bern, máti řekla: „Ten přece strhli, už nebyl bezpečný.“ — „No jo, máš pravdu,“ odpovědělas a zasmála ses sama sobě, na můj vkus až moc hlasitě, a pak ses rozpovídala o muškátech, které ten balkon zdobí.

Matčina zbabělost, ta neschopnost říct ti pravdu, mě tenkrát v první chvíli pořádně vytočila, načež mě její nenadálá starostlivost dojala víc, než mi bylo milé. Najednou z ní byla starostlivá dcera, jenže ze mě, máti, ze mě žádná caring daughter nikdy nebude, nedělej si iluze, a naše rozloučení bylo chladnější než jindy. Nemluvíme o velké pravděpodobnosti, že během následujících šesti měsíců budeš zápolit s další atakou („zápolit s atakou“ — tahle doktor*kovská mluva, jako by ses té atace vědomě postavila na odpor), a mlčíme o velké pravděpodobnosti, že ti tahle ataka vymaže z paměti poslední zbytky vzpomínek.

Teď je noc a já si představuju, jak stojíš na klinice u okna pokoje a díváš se tmě do tváře, tak jako já. Cítím, jak se pomalu vytrácíš. Milá babičko, než úplně opustíš svoje tělo nebo se ti navždy zavřou dveře ke vzpomínkám, chci ti ještě něco napsat.

Chci ti říct, že jsem se tě jako dítě bálo, třeba když jsem tenkrát rozbilo tu sklenici s čerstvě uvařenou malinovou marmeládou, o níž sis myslela, že ji rozbila máti, a ta opravdu vzala vinu na sebe, aby mě ochránila, a tys ji pak zpucovala jako malou holku. Dodnes mě kvůli tomu hryže svědomí, vůči vám oběma. Zajímalo by mě, co se stalo s pratetou Irmou, s děvčetem, které se tě v rodinných albech drží za ruku a pak náhle zmizí. Chci si umět představit, jaké to bylo, být tebou: obyčejnou ženskou z nižší střední třídy ve Švýcarsku dvacátého století. Chci pochopit, proč si skoro nevzpomínám na dětství, a pokud přece, tak jenom na tebe. Chci najít nějakou řeč, v níž se tě budu moct zeptat: „Kdo jsou vlastně ti moji?“ Chci vědět, jak jsme přišli k tomu sajrajtu, co nám koluje v žilách.

Bylas příliš hlučná, příliš panovačná, příliš netaktní, nikdy jsi nikoho nevyslechla, poslalas mi peníze a přiložila lístek s poznámkou: „Víš, že můžeš kdykoli přijít.“ Mrzí mě, že nejsem příkladné vnouče. Moje zjemnělost si s jemnocitem moc nerozumí.

Milá babičko. Když na tebe myslím, napadají mě všechny ty věci, které jsme si nikdy nemohli a nemůžeme říct. Vzpomínám si, jak jsi s patřičnou hrdostí používala v bernské němčině slova převzatá z francouzštiny, a třebaže té hrdosti rozumím, je mi silně proti srsti. Francouzštinu nám přece vnutil Napoleon, byla to řeč našich okupantů, řeč kultivovaných, leč barbarsky se chovajících dobyvatelů. Kromě jazyka tu prosadil pár zákonů a na oplátku nám ukradl pověstný bernský státní poklad. Několik set miliard, přepočteno na současné švýcarské franky (z francouzského „franc“!). Umořil tím svoje dluhy a financoval tažení do Egypta. Vím, že tu teď předvádím výlev bílé privilegované osoby, my Švýcaři*rky jsme navíc od konce devatenáctého století sami*y mistry*němi světa ve finančních machinacích. Jenže Napoleonovo loupežné tažení vyvolalo na počátku devatenáctého století hromadnou emigraci a jeho dopady švýcarský daňový systém pociťoval až do dvacátého století: obyvatelé*ky Bernu totiž nikdy předtím žádné daně neplatili*y. Připadá mi proto hodně zvláštní, že se pyšníš odkazem muže, který nese spoluvinu za tvoji chudobu. Napoleonovy stopy, dodnes přítomné v tvojí mluvě: synovec je pro tebe Nöwö, což pochází z francouzského le neveu a další příklady: syn — Fiseli — le fils