Issuu

Kateřina Lišková

Politika touhy

Sex a věda

v komunistickém

Československu

Přeložil Jan Škrob

POLITIKA TOUHY

This translation of Sexual Liberation, Socialist Style is published by arrangement with Cambridge University Press

Cover photo used with a permission from Martin Wágner

Translation © Jan Škrob, 2022

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2022 Vychází s finanční podporou Státního fondu kultury ČR

ISBN 978-80-275-1380-2

Mé mamince Haně a babičce Emilii, které mě naučily, co je v životě důležité

13 PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ

17 ÚVOD

21 Politické změny a sexuální normy

28 Sexpertiza: Sexuologický ústav a související odborné vědění

33 Kapitoly a zdroje

43 1 PROMĚNY SEXUALITY VE STŘEDOVÝCHODNÍ EVROPĚ

45 Region před nástupem komunismu

53 Význam sexuality pro socialistický projekt

58 Socialistické státy opouštějí ideál ženské rovnoprávnosti

77 2 VEŘEJNÁ RODINA: KOLEKTIV A ROVNOST V DLOUHÝCH 50. LETECH

80 Eugenika a tradiční rodina v období bezprostředně po válce

101 Nástup komunismu a změna kurzu

113 Manželství stojí na rovnosti mezi mužem a ženou (což zaručuje práce)

132 Rozvod: láska se vytratila, k rovnosti daleko, sex není

145 Potraty: konsolidace poznatků o vývoji populace

175 3 ŽENSKÝ ORGASMUS: OD LÉČBY NEPLODNOSTI

K ŘÍZENÍ SLASTI

178 Orgasmus jako nutná podmínka početí na začátku 50. let

188 Orgasmus jako vyjádření genderové rovnosti na konci dlouhých 50. let

194 Orgasmus: 60. léta mezi biologickými a sociálními příčinami

206 70. léta: Orgasmus a technika za zamčenými dveřmi

212 80. léta: zlepšování sexuálního života a nebezpečný cool sex

221 4 RODINA V SOUKROMÍ: ATOMIZACE A HIERARCHIE

ZA NORMALIZACE

224 Revize utopie: střetávání diskurzů na začátku 60. let

242 Formulování nových reforem od poloviny 60. let do začátku 70. let

251 Na lásku zapomeňte, ve fungujícím manželství musí být hlavně muž nad ženou

263 Rozvod: citové odcizení, neuspokojivý sex a lehkomyslný přístup k manželství

287 Normalizace rodiny: zrození manželských poraden a výchovy k rodičovství

315 5 DEVIANTI VIDITELNÍ I NEVIDITELNÍ

315 Neviditelní homosexuálové

323 Neviditelnost v dlouhých 50. letech

329 Normalizační viditelnost

338 Důvod první: sociodemografické změny

340 Důvod druhý: proměny v politice

342 Důvod třetí: institucionalizace sexuologie

349 ZÁVĚR

357 PODĚKOVÁNÍ

361 POZNÁMKY

403 PRIMÁRNÍ ZDROJE

413 BIBLIOGRAFIE

425 REJSTŘÍK

PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ

Dlouhá léta po skončení státního socialismu byla u nás slova jako komunismus, socialismus nebo Marx tabu. Nehodila se do nového zřízení, které se hlásilo k politickému liberalismu a kapitalistickému trhu. Od 90. let až do začátku nového tisíciletí byli lidé, kteří upozorňovali na sociální nerovnosti a volali po regulacích, neřku-li systémové změně, šmahem označováni za nebezpečné radikály.

Nejen aktivistická, ale i intelektuální činnost, která chtěla být respektovaná, se dlouho vedla z pozic pravého středu — od něhož nic nalevo nemohlo být bráno vážně. Troufám si říct, že tahle předpojatá averze vůči všemu levicovému je pryč. Dnešní mladí lidé se narodili dlouho jak po pádu komunismu, tak jeho devadesátkovém zatracení, takže nejsou zatíženi myšlenkovými zkratkami kladoucími rovnítko mezi socialismus a totalitu. Pro nás všechny získala adjektiva jako „sociální“ či „socialistický“ nový význam nejpozději díky prezidentské kandidatuře Bernieho Sanderse či klimatickému aktivismu Grety Thunberg — a díky za tu globální cirkulaci vědění.

Přesto si zůstáváme, myslím, cosi dlužni. Mám za to, že toho pořád málo víme o své vlastní, československé minulosti a zvláště o tom, jaké progresivní změny pro každodenní život lidí přinesl socialismus. Výzkum, na kterém tahle knížka stojí, odhalil, že k řadě zásadních změn, které narovnaly postavení žen a zaměřovaly se

na kvalitu jejich života, došlo hned v raných 50. letech. V době nejtužší stalinizace, kdy docházelo k násilné kolektivizaci venkova, kdy se konaly monstrprocesy a odpůrci režimu byli posíláni

na smrt nebo do uranových dolů, v téže době byl přijat zákon o rodině, který poprvé v historii českých zemí zaručil ženám stejná práva v manželství a rodičovství, práva, jaká do té doby měli pouze muži. Naše mysl formovaná hodinami školního dějepisu dobře zná onu represivní stránku raného socialismu, ale neví nic o narovnání práv žen, kterým nově patřila polovina majetku nabytého v manželství, které nově mohly rovným dílem rozhodovat o výchově svých dětí a které — pokud manželství nefungovalo — se mohly dát relativně snadno rozvést. Dovedu si představit, že je obtížné srovnat si v hlavě politické represe a vyvlastňování majetku na jedné straně a emancipaci poloviny populace na straně druhé. A to počkejte, až se na stránkách téhle knížky dočtete o prvním velkém výzkumu ženského orgasmu, který se u nás odehrál v roce 1952, kdy českoslovenští sexuologové zkoumali důležitost ženské sexuální slasti v kontextu šťastného a rovnoprávného manželského života. Připomeňme, že dlouhá 50. léta u nás znamenala i legalizaci potratu (v roce 1957) a dekriminalizaci homosexuality (v roce 1961). Kognitivní disonance bude pravděpodobně pokračovat, až budete číst o tom, že 60. léta v Československu nepřinesla jen světoznámou novou vlnu ve filmu a literatuře či pražské jaro, ale i zásadní přehodnocení role žen. Ačkoli právní rovnost žen a jejich zapojení do zaměstnání či přístup ke vzdělání nikdy nezmizely, ba v mnoha ohledech se rozšiřovaly, rozmohla se tu představa ženy coby především matky, jejímž hlavním úkolem je starost o děti. Velmi u nás totiž zarezonovala odborná zjištění, která poukazovala na nevratné škody, jež dětem přinese raná institucionální péče, a která vyzdvihovala nenahraditelnost mateřské role při výchově dětí. Z hlediska chápání genderu a do jisté míry i sexuality nebyla 60. léta u nás žádnou revolucí, naopak: přístupy se v mnohém retradicionalizovaly.

Předmluva k českému vydání

S genderovým rozdělením „submisivní žena-matka“ a „dominantní muž-živitel rodiny“ vstoupila československá společnost do normalizace. Mnoho stran bylo popsáno o normalizační šedi, uniformní panelové výstavbě a přiblblých seriálových agitkách o mužích na radnici a ženách za pultem. I na stránkách sexuologických knížek, které radily lidem, jak na spokojené manželství, se to jen hemží hospodyňkami, které se starají o děti, vyvářejí a uklízejí, zatímco jejich manželé v lepším tiše přihlížejí, v horším vůbec nejsou doma a sedí s kumpány u piva. Možná vás proto překvapí, až si tu přečtete, že se u nás v téže době testovala metoda, jak zlepšit párový sexuální život, a že se to navíc dělo na místě zcela nečekaném, totiž v jedné malé moravské psychiatrické léčebně. Těm z vás, kdo si vzpomenou na fenomén zvaný Husákovy děti, jistě neušlo, že se tolik děcek v polovině 70. let narodilo díky masivní podpoře rodiny: rozmach bytové výstavby (ano, to jsou ony paneláky), novomanželské půjčky a přídavky na děti měly přimět ženy, aby rodily a vychovávaly, a lidi, aby zůstali s rodinkou doma a aby je ani nenapadlo zase se domáhat nějakých reforem. Státem podporovaná normální rodina ale měla jistou skulinu. Kombinací imperativu žena-matka, štědrých přídavků a nezměněného přístupu k rozvodu došlo k nezamýšlenému důsledku, totiž emancipaci žen: ženy častěji než muži žádaly o rozvod (a během normalizace se stále hlasitěji dožadovaly dobrého sexu a manželovy participace na chodu domácnosti), rozvodu se typicky domohly a soudy jim typicky přiřkly děti — a spolu s nimi státní přídavky na jejich výchovu. V důsledku si tak nejen většina rozvedených žen pochvalovala svou novou životní situaci, ale nemálo z nich si dokonce i ekonomicky polepšilo. Poválečná historie emancipace žen a liberalizace sexuality je plná paradoxů a překvapení. Rozhodně nebylo všechno růžové, a jak se dočtete, projevoval se backlash proti genderové rovnosti, a to typicky v dobách, kdy společnost přehodnocovala dosavadní

vývoj či kdy se ocitla ve velké nejistotě a obavách z dalšího vývoje. Každopádně vysvítá, že v téže době existovaly stalinské monstrprocesy vedle narovnání práv žen; kulturní a politické uvolnění 60. let vedle genderové retradicionalizace; normalizační šeď vedle sexuálního experimentování. Jinými slovy: je zřejmé, že kulturní, politické, ekonomické a sociální svobody nejsou vždy přítomny stejnou měrou, ba dokonce v dobách, kdy jedny oslabují, druhé mohou posilovat. Prokazovali bychom sami sobě medvědí službu, kdybychom zůstali slepí k vlastní historii, z níž se můžeme poučit o osvobození mimo hranice vytyčené politickým liberalismem a tržní ekonomikou.

Socialistická verze emancipace pro nás zůstávala neviditelná také proto, že socialismus výrazně omezil práva, která jsou pro liberální demokracie zásadní, jako je právo na soukromé vlastnictví a svoboda projevu. Kde by měly být stanoveny hranice obojího, je v poslední době horkým tématem diskuzí jak u nás, tak ve světě.

Jak moc se smí soukromé vlastnictví rozšiřovat a komu a čemu to škodí? A vede neomezená svoboda slova ke vzdělanější a rovnější společnosti? Přestože žádný politický systém není dokonalý, věřím, že hlubší poznání různých podob moderní společnosti, včetně té socialistické, může podnítit debaty a pomoci rozkošatit představy o naší budoucnosti.

Než se pustíte do čtení, dovolte jedno poděkování. Kniha, kterou držíte v ruce, byla původně vydána anglicky pod názvem Sexual Liberation, Socialist Style. Communist Czechoslovakia and the Science of Desire v Cambridge University Press. Za to, že si tuhle knížku o emancipaci žen můžete přečíst v češtině, patří dík třem mužům: překladateli Janu Škrobovi, odpovědnému redaktorovi Zdeňku Staszkovi a redaktorovi Michalu Kubinovi, kteří odvedli skvělou práci a s nimiž byla radost spolupracovat. A ještě jednomu muži dík: Rolandovi, za podporu, přátelství a lásku.

Předmluva k českému vydání

ÚVOD

V komunistickém Československu existovaly k sexualitě a genderu dva odlišné přístupy. První byl tento: sex by se měl odehrávat mezi sobě rovnými — a muži a ženy by si měli být vzájemně rovni, osvobození od buržoazních okovů vlastnictví. Předpokládalo se, že se lidé před vstupem do manželství poznají, a to buď v zaměstnání, anebo na dobrovolných pracovních brigádách. Druhý přístup k sexualitě byl následující: muži a ženy se zásadně odlišují a manželství může fungovat, pouze pokud je muž nadřazen ženě. Pokud tedy genderové uspořádání nebude odpovídat této hierarchii, budou ženy trpět, a podobně utrpí i jejich sexuální uspokojení. Podle tohoto přístupu jsou jedinými bezpečnými sociálními vazbami nukleární rodina a manžel nebo manželka. Takové výroky vystihují přístupy k sexu, genderu a rodině a jejich proměny v průběhu desetiletí. První přístup k sexualitě a genderu je charakteristický pro dlouhá 50. léta, tedy období od komunistického převzetí moci v roce 1948 až do počátku 60. let, kdy začíná docházet k proměně diskurzů. Druhý přístup nastupuje v 70. letech a vystihuje období normalizace, jež následovalo po neúspěšných snahách o společenskou reformu v období pražského jara v roce 1968. Tato kniha sleduje, co všechno k proměně těchto přístupů vedlo.

Obecně rozšířené představy o dějinách sexuality příliš často vycházejí z lineárního narativu emancipace spojeného s postupným nárůstem konzumerismu, vynálezem hormonální

antikoncepce a boji nejrůznějších sociálních hnutí. 1 Jinými slovy se drží západního narativu. Jak nicméně tvrdí historička Dagmar Herzog, „liberalizace není přímočarý ani jednoznačný proces. Toto paradigma je potřeba z různých hledisek zpochybnit“.2 Takový korektiv může nabídnout i příklad jedné východoevropské země.

Čtenáře a čtenářky možná překvapí, že by průkopníkem sexuálního osvobození měla být východní Evropa. Věda na Západě i Východě od skončení studené války líčí socialistické země převážně jako v mnoha ohledech zaostalé a často odkazuje na údajnou prudernost komunismu. Vědci a vědkyně, kteří publikovali fascinující a v mnoha ohledech přelomové výzkumy, často v podstatě automaticky počítají se zdánlivě jasně danou skutečností, že komunisté byli asexuální a pruderní, a proto potlačovali přirozený rozvoj a pestrost lidské sexuality. V často citované knize o ženách ve státním socialismu se tak dočteme: „Výrazným znakem státního socialismu bylo puritánství, které zamezovalo jakýmkoli diskuzím o sexualitě nebo vůbec uznání, že sexualita existuje, byť mezi jednotlivými státy středovýchodní Evropy byly rozdíly.“3 A jinde zase: „Morálka státního socialismu oceňovala specificky asexuální reprodukci, tedy reprodukci pracovní síly k budování strany a státu a nikoli rozkoš. […] Protože státněsocialistická morálka oceňovala specificky asexuální socialistickou reprodukci, sexualita byla odsouzena ke společenské neviditelnosti a obestřena pokrytectvím.“4 Nebo, jak tvrdí jiný text, „meziválečné komunistické diskuze o sexuální svobodě a usilování žen o rozkoš nahradilo puritánství orientované na sex coby prostředek reprodukce“.5 I když je nepochybně pravda, že státní moc v období stalinismu v Sovětském svazu zvrátila velkou část pokrokových reforem raných revolučních let, není možné vynášet obecné soudy o pojetí sexuality ve všech socialistických zemích napříč historickými obdobími.

Náš kolektivní vědecký úsudek možná zatemňují zakořeněné představy o svobodě a osvobození, které si často automaticky spojujeme s aktivitami „zdola“, typicky ve formě sociálních hnutí v rámci parlamentních demokracií. Mysl utvářená narativy politického liberalismu západního stylu nepřijímá coby skutečné osvobození nic, co je lidem dáno (nebo dokonce nařízeno) „shora“. I tak mám ale za to, že lidé v různých zemích komunistického Východu vnímali reformy spojené s genderem a sexualitou jako osvobozující. Rozhodně tomu nasvědčují některé výzkumy z nedávné doby. Historičky a historikové zaměření na Východní Německo tvrdí, že docházelo k „překvapivé míře autonomie v osobním životě“ a že „změny sexuálního chování ve Východním Německu byly radikálnější než v Západním“.6 Dokonce je možné říct, že „na intimitu byl kladen důraz“ a mezi bestsellery v NDR patřila „sexuální příručka [sexuologa] Siegfrieda Schnabla Mann und Frau Intim“.7 Socialismus obecně „občany a občanky vábil a neusiloval jen o jejich poslušnost, ale i lásku“ i diskuzemi o sexu, které měly „lid orientovat k budoucnosti“.8 Podle těchto vědců a vědkyň ale zlatý věk proměn chápání sexuality začíná až na přelomu 60. a 70. let. Já se však na základě archivních materiálů z Československa domnívám, že k zásadním emancipačním změnám — které na Západě neměly obdoby — docházelo už v padesátých letech. Nedávná bádání o československých genderových politikách v období státního socialismu naznačují, že tematika ženských práv byla „vyvlastněna“ státní mocí, která „odňala majetky jejich vlastníkům s přesvědčením, že je bude centrálním plánováním spravovat lépe a právě za pomoci vědy“.9 Hana Havelková, Barbara Havelková a Věra Sokolová přesvědčivě ukázaly, jak byla právě expertní kultura pro modernizaci statusu žen důležitá.10 Tyto studie mají i nadále velkou hodnotu, nicméně jejich povaha neumožňuje systematické zkoumání proměn sexuálních politik v průběhu čtyř desetiletí státního socialismu.

Já se tedy snažím popsat sexuální osvobození (včetně překážek, kterým muselo čelit) přicházející „shora“, respektive utvářené ve smyčkách vzájemné zpětné vazby státu a odborníků a odbornic, ale také analyzovat, jak bylo prožíváno a naplňováno lidmi „zdola“. Budu se držet dvou svébytných linií. Jednak se budu soustředit na odborné analýzy a doporučení, zákonné úpravy a reformy vydávané státem, a především se zaměřím na propojení obojího: odborné materiály zhotovované pro státní aparát. Odborníci a odbornice v oboru sexuologie, ale i jiných odvětvích lékařství, demografie a práva a (později) ještě psychologie a manželského poradenství státu radili v otázkách populačního vývoje, manželství a rodiny a také žen a jejich reprodukčních možností. Ze svých pozic v poradních orgánech i na ministerstvech zdravotnictví a sociálních věcí utvářeli návrhy, které měly vliv na nejintimnější oblasti lidského života, a diskutovali o nich. Právě interní diskuze v rámci expertního společenství jsou pro vykreslení této první linie naprosto stěžejní. Co se týče druhé linie, budu se zabývat některými ze způsobů, jak lidé daným politikám a doporučením sami rozuměli a uváděli je v život. V tomto směru se zaměřím na rady, které lidem dávali sexuologové a sexuoložky (v manželských příručkách, populárních časopisech, rozhlasových pořadech), a argumenty, s nimiž lidé přicházeli k rozvodovým soudům. Abychom v kterémkoli období lidských dějin mohli porozumět sexualitě, musíme nejprve pochopit, jak se o ní smýšlelo, protože sex — jak víme od předních historiků a historiček — není jednoduše daný od přírody.11 Zároveň je jasné, že lidské životy nikdy nejsou dokonalou nápodobou expertních poznatků a doporučení. Mezi normativními diskurzy a žitou praxí jsou vždycky trhliny. Normativní diskurzy mají ovšem i tak významný vliv, především když jsou podporovány státní mocí, která je přetavuje do reforem a zákonů. Vztah mezi normami a životy lidí tak nikdy není symetrický a první ovlivňuje druhé s daleko větší silou, než je

tomu obráceně. Přestože jsem si vědoma, že lidé autonomně a iniciativně sami jednají a usilují o změnu (a rozhodně to podporuji!), nelze popřít performativní moc norem vyrůstajících z expertních diskurzů a institucí podporovaných státem. Primárním cílem této knihy je pochopit, jak se právě ony utvářely a proměňovaly.

POLITICKÉ ZMĚNY A SEXUÁLNÍ NORMY

S nástupem komunismu se všechny země východního bloku začaly orientovat na rovnoprávnost žen. Je dobře známo, že se status žen významně pozvedl, jakmile získaly lepší přístup ke vzdělání a placenému zaměstnání. Ženy se postupně čím dál více účastnily pracovního procesu, což jim umožňovalo dosáhnout ekonomické nezávislosti. Život jim měly usnadňovat veřejné služby jako školky nebo prádelny. Méně se už ví, že komunistické rodinné právo uspělo tam, kde se to jeho meziválečným předchůdcům nepodařilo: v zákonné rovnosti manžela a manželky. Ženy měly nově v manželství stejná práva jako muži, patřila jim polovina společného majetku a spolu se svými partnery rozhodovaly o budoucnosti svých dětí. Komunistický režim obecně prosazoval stejná práva mužů a žen ve všech oblastech života. Z rovnoprávnosti se tak v důsledku stala nová norma. Nedílnou součástí každodenního života byla nicméně realita patriarchátu. Ta v pozdním československém socialismu nakonec převážila i na úrovni normativního pojetí genderu, jak jej formulovala sexuologie a další obory. Začněme ale od začátku.

Po válce se svět od základů proměnil. V mnoha zemích včetně Československa převládal pocit, že je potřeba zásadním způsobem změnit společenské uspořádání: „[Š]ířilo se myšlení na způsob hesla: ti nahoře dolů a ti dole nahoru.“12 Už v Košickém vládním programu z roku 1945 byly položeny základy nového

pojetí československého občanství, jehož součástí byla i vize rovnoprávnosti žen a sociální podpory pro všechny občany a občanky.13 I když KSČ roku 1946 s přehledem zvítězila v demokratických volbách, nevládla v zemi sama. První poválečnou vládu, která se pokusila určit nový ráz rodinného života, tvořila společně s dalšími stranami včetně Československé strany lidové. Zatímco komunisté a komunistky přicházeli s poměrně modernistickými návrhy, jako bylo zjednodušení rozvodových procedur nebo zrovnoprávnění nemanželských dětí, jiné strany protestovaly a chtěly udržet meziválečné zákony, které zvýhodňovaly tradiční rodinu. Konzervativní ministři na doporučení populačních expertů navrhovali zákony, jež by zaváděly povinná eugenická vyšetření před svatbou.

Po komunistickém převzetí moci se veřejný diskurz posunul. Mezi lety 1948 a 1950 vláda velmi rychle přepracovala celé rodinné právo, vytvořila systém novomanželských půjček, který měl skoncovat s věny a třídní endogamií, podporovala větší zaměstnanost žen, zjednodušila rozvody, pokusila se kolektivizovat domácí práci, budovala jesle a školky a zakázala činnost Československé eugenické společnosti. V 50. letech vydávali sexuologové manželské příručky, v nichž kladli důraz na lásku coby jediný správný základ svazku mezi mužem a ženou, a prosazovali nové uspořádání, v němž by si manžel a manželka měli být ve všech oblastech života rovni. Podmínkou této romantické lásky bylo hluboké spojení mezi partnerem a partnerkou, kteří byli zároveň přáteli, soudruhy a milenci. Rovnost byla vnímána jako nutná součást šťastného manželství. Novou, socialistickou společnost měla od té předcházející, buržoazní odlišovat lepší situace žen. Starost o zdraví žen a rozhodování o správném načasování začátku mateřství dovedla lékaře k tlaku na legalizaci potratů, jíž bylo dosaženo v roce 1957 (viz 2. kapitola). Sexuology zajímalo i sexuální uspokojení žen; už v roce 1952 zrealizovali první celostátní průzkum

o ženském orgasmu (viz 3. kapitola). Role sexuologie byla kromě toho zásadní i pro dekriminalizaci homosexuality, k níž došlo roku 196114 (více viz 5. kapitola).

Polovina 60. let byla dobou revidování utopie. Obyvatelstvo Československa, včetně expertů z různých oborů, bylo tím, co přinesla téměř dvě desetiletí komunismu, rozčarováno. Navrhly se ekonomické reformy, které měly do zestátněného, centrálně plánovaného hospodářství zapojit i tržní prvky; odosobněnou společnost příkazů a nařízení analyzovaly a parodovaly filmy nové vlny. Slovy Ludvíka Vaculíka, který vystoupil na Sjezdu československých spisovatelů v červnu 1967, jenž odstartoval události označované později jako pražské jaro: „Zkrátka, naše hlavní zkušenost je ta, že jsme nevybudovali socialismus svých představ. […] Získali jsme, a s námi celé lidstvo, jednu další zkušenost, jak nelze dospět k šťastné budoucnosti.“15 Vaculík ani další reformátoři a reformátorky neměli v úmyslu skoncovat se socialismem. Kritizovali režim za to, že selhal v řešení „lidské otázky“, a požadovali nápravu: „socialismus s lidskou tváří“. Veškeré tyto naděje překazila v srpnu 1968 invaze vedená sovětskými vojsky. V následujících měsících moc v KSČ znovu uchvátilo její konzervativní křídlo, pod jehož vedením se země vydala rigidní prosovětskou cestou.16 V období po porážce pražského jara, známém jako normalizace, došlo k utužení komunistické moci a obnovené politické kádry přišly s novým sloganem — „normalizace poměrů“.17 Cílem bylo zlikvidovat veškerou opozici a potlačit jakékoli tendence ke vzpouře. Nový režim od všech občanů a občanek vyžadoval konformitu a politickou poslušnost. Normalizační období dalo vzniknout ideologickému manifestu Poučení z krizového vývoje. Šlo o dokument sepsaný Ústředním výborem Komunistické strany, který pražské jaro interpretoval jako krizi a vpád vojsk Varšavské smlouvy označil za „bratrskou pomoc“. Tento dokument, který KSČ přijala

v prosinci 1970, zůstal v rámci celého období normalizace až do pádu socialismu v roce 1989 jediným oficiálním vyjádřením k událostem z roku 1968. Manifest usiluje o objektivní, až univerzální jazyk. Jeden ze způsobů, kterými je tato „objektivita“ ustavována, je klinická a lékařská terminologie. Jak ukazuje Kamil Činátl, opírá se Poučení o jazyk klinické psychologie a objevují se v něm pojmy jako hysterie, davová psychóza, iluze, mýtus, panika, horečka, křeč, organismus, posilňující injekce, hysterie, paralýza, umrtvování, rozklad.18 Domnívám se, že metafory nemoci a uzdravování nebyly typické jenom pro oficiální dokumenty, ale šířily se naopak celou společností a kruh se nakonec uzavřel, když ovlivnily i samotnou lékařskou praxi.

Léčit bylo potřeba sociální problémy, které se projevovaly v patologii jednotlivců. Ve srovnání s utopickým myšlením, které určovalo podobu dlouhých 50. let, byla normalizace vzhledem ke stavu věcí obdobím značné rezignace — lidé opustili naději, že by se společnost mohla změnit. Spisovatel Patrik Ouředník později život v pozdním státním socialismu popsal takto: „[P]řed pádem komunismu se východní Evropě říkalo VÝCHODNÍ

LEDOVEC, protože život v těch zemích byl ustrnulý a nehybný a jakoby zmražený.“ 19 Společnost se tedy neměla měnit, přizpůsobit se naopak museli lidé. Tento rozšířený postoj ovlivnil i sexuologii. V době, kdy se režim snažil vypořádat s „podvratnými živly“, a ty, kdo se jakkoli lišili, chtěl dovést k poslušnosti, dosáhla sexuologie konečně institucionalizace, o kterou dlouho usilovala. V roce 1974 se v psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích otevřelo první sexuologické oddělení, kde měli být „sexuální delikventi“, typicky heterosexuální muži, kteří se dopustili sexuálního násilí vůči ženě, drženi dál od „normální“ společnosti a měli si osvojit „normální“ formy dvoření a sexuálního chování. Normalita a rodina se staly rozhodujícími pojmy normalizace. Sexuologové a sexuoložky vydávali nové manželské příručky,

z nichž se okamžitě stávaly hity; některé se vyprodaly během pár týdnů. I když byla (určitá) sexualita i nadále oslavována, začala éra genderového thermidoru. Ideál manželství vypadal ve srovnání s dlouhými 50. lety podstatně jinak. Knihy vydávané v 70. letech trvaly na tom, že pro úspěšné manželství (a dokonce i pro uspokojivý sexuální život) je nutná genderová hierarchie, a podporovaly model privatizované rodiny oddělené od širší společnosti. Ženy, které se držely správných (čti: tradičních) genderových rolí a spolu se svými manželi praktikovaly různorodé techniky popsané v příručkách, mohly mít spokojený a naplňující sexuální život. (Hetero)sexuální uspokojení bylo propagováno a oslavováno (viz 3. kapitola), heterosexualita mužů bez partnerek kontrolována a usměrňována (viz 5. kapitola), a tyto změny se opíraly o přísně hierarchický genderový řád.

Tyto posuny jsou spojeny s proměnou politického režimu v Československu, který v 50. letech kladl důraz na práci, rovnost a veřejnou sféru, zatímco v 70. letech na rodinu, autoritu a soukromý život. Nemylme se: manželství a rodina byly prosazovány coby základní kameny sexuálního života po celou dobu komunistické vlády. Na jejím počátku ale přesto zaznívaly ozvěny sexuálního radikalismu socialistické avantgardy. Když ale v 70. letech nastoupila normalizace, byl tento diskurz v podstatě opuštěn. Jak je vidět na příkladu 50. let v Československu, znamenalo spojení intimity a veřejné sféry radikálně odlišné pojetí genderového řádu. Intimita rámovaná jako výhradně soukromá záležitost naopak koreluje s rigidním a binárním genderovým uspořádáním. Ústup do soukromé sféry, který následoval po porážce pražského jara, vymazal pokrokový narativ genderové rovnosti, který prosazovala první komunistická generace, a nasměroval československou společnost k genderovému rozdělení, které bude trvat několik dalších desítek let. Rozhodně je pravdou, že situace po roce 1968 vytvořila československým sexuologům a sexuoložkám ideální podmínky

ke klinické práci, zároveň je však těsněji připoutala ke státní moci a jejím prioritám. I když pro normalizaci bylo typické, že se sexuolog stával „stále více i veřejným činitelem“,20 jak se sebeuspokojením napsal jeden z nich, bylo by nepřesné představovat si neposkvrněnou minulost (nebo budoucnost), která sexuologii umožňuje svobodné bádání a nevystavuje ji společenským tlakům.

Bylo by naivní předpokládat ostrou hranici mezi vědou a politikou, kdy to první představuje hodnotovou neutralitu a to druhé je naopak hodnotami naplněno. Ve skutečnosti obojí mnohdy splývá a historičky a historikové vědy, kteří studovali západní odbornou produkci, pro to přinesli řadu důkazů.21

Stále však převládá představa, že východní věda byla v područí „totalitní“ moci, což kompromituje její výsledky.

Podobně jako sexualita na komunistickém Východě je i „východní“ věda vnímána dílem jako omezená a nezáživná, dílem jako prakticky neexistující. Vědu na východ od železné opony tak určují obrazy ze Sovětského svazu v období vrcholného stalinismu;22 vědu často popisovanou jako „ideologicky správnou“. Tito vědci a vědkyně se tak údajně přizpůsobovali režimu, ve kterém žili, a zároveň se vzdávali snah ho změnit.23 Mnohdy se o nich psalo přímo jako o „primitivních fanaticích, kteří zbořili zdi akademické autonomie“,24 aby soupeřili s vědeckými přístupy Západu, přičemž je měli za úkol „dohnat a předehnat“25 podle vzoru Lenina a jeho „metody polemiky s buržoazní a reakcionářskou vědou ve stylu ‚cituj a zaútoč‘“.26 Chceme-li skutečně pochopit dynamiku mezi socialistickým státem a vědou, je rozhodně potřeba nuancovanější přístup.

Doufám, že tato kniha představí komplexnější realitu a připojí se k odborným textům nedávné doby, které odmítají zjednodušenou představu, že místní lékařské přístupy „vznikly v Moskvě, odkud se rozšířily do celého východního bloku“.27 Sexuologové a sexuoložky v Československu shromažďovali data

v laboratořích, pomocí dotazníků a vyšetřováním konkrétních pacientek a pacientů (což dosvědčují stovky odborných textů publikovaných v domácích i zahraničních vědeckých časopisech).

O svých poznatcích diskutovali také s kolegy a kolegyněmi z jiných vědních oborů a napříč hranicemi mezi Východem a Západem: zvlášť silné byly vazby na Kinseyho institut ve Spojených státech a mezinárodní spolupráci prokázalo například Symposium

Sexuologicum Pragense v roce 1968, kde lékařský personál

Sexuologického ústavu hostil přes 300 expertů a expertek ze čtyř kontinentů. Tehdejší sexuologie kromě toho poskytovala forenzní a poradenskou expertizu a výsledky svých výzkumů popularizovala v knihách určených široké veřejnosti a v masových médiích (i když poskytování expertizy státu rozhodně neznamenalo, že by poznání ohýbala podle poptávky státního aparátu). Obecně vzato českoslovenští sexuologové a sexuoložky prováděli odbornou expertizu, která rozhodně nebyla nějakým rukojmím státu, ale spíše spoluutvářela tón doby.

Sexuologická expertiza v Československu stejně tak konstruovala lidi jako sexuální subjekty. Sexuologie je totiž tou scientia sexualis, jak ji popsal Foucault.28 Ten ve svém slavném argumentu identifikoval formu expertního vědění, které utváří, zkoumá a řídí lidskou sexualitu. Jednotlivci jsou v rámci tohoto procesu vedeni k tomu, aby sami sebe chápali jako sexuální subjekty a ze sexuální identity udělali součást svého nejzákladnějšího já. Současné společnosti tak ovládají subtilní a všudypřítomné technologie já (self); expertiza, tedy sexuologie coby scientia sexualis, hraje zásadní roli v moderní governmentalitě. Nikolas Rose o psy-vědách — psychologii, psychiatrii, psychoterapii a dalších — píše jako o průsečících sociální organizace.29 Tyto obory do značné míry určují, jak rozumíme sami sobě, a zároveň propůjčují moci etický rozměr. Vládnutí pak není jen technickým výkonem moci, ale etickou demonstrací pravdy, „nezbytně nutnou

pro každého jednotlivce, který je jí podřízen“.30 Rose ale psy-vědy spojuje výhradně s liberálním Západem.31 Já chci naopak ukázat, že sexuologie, která mezi tyto vědy patří, byla československým režimem využívána jako nepostradatelný nástroj formování sebepojetí občanů a občanek podle jeho (proměnlivých) priorit.

SEXPERTIZA: SEXUOLOGICKÝ ÚSTAV A SOUVISEJÍCÍ ODBORNÉ VĚDĚNÍ

Sexuologie vznikla na konci 19. století jako lékařský obor zaměřený na diagnostiku a léčbu neduhů spojených s touhou a od té doby patří k důležitým psy-vědám. Počátkům sexuologie historičky a historikové vědy věnují zaslouženou pozornost. Většina těch, kdo o sexuologii psali a píší, se zaměřuje především na to, že podoba lidské sexuality je do značné míry produktem sexuologického diskurzu.32 Kulturní historie ukázala, že sexuologie nevznikla v sociální izolaci, ale že se zrodila ve spojení s forenzní medicínou33 i hnutími za sociální osvobození, jako je feminismus.34 Některé studie z nedávné doby mapují vývoj sexuologie v rámci širších historických polí, na nichž se utvářelo vědění o sexualitě,35 a načrtávají genderované spojnice mezi teoretizacemi sexuálního těla a konceptualizacemi těla společnosti jako takové.36 Tato dlouhá řada studií podtrhuje skutečnost, že sexuologická teorie i praxe přesahuje otázky sexuální identity a je spojena s politikami genderu, poznání a autority. Obor sexuologie vznikl v 60. letech 19. století, identifikoval sexuální odchylky a jejich nositele, kategorizoval je do něčeho na způsob entomologických skupin a také je léčil. Zatímco západní sexuologie už byla podrobně studována,37 v zemích státního socialismu toho o ní mnoho nevíme.38 V sovětském Rusku zažila sexuologie rozkvět v letech bezprostředně po bolševické revoluci. Lékařství se ve vztahu k sexualitě drželo biosociální

ÚVOD